• Marek Hujer - za kolegy z práce

• Josef Ježek - za nejen vodáckou partu

• Alois Pospíšil - za BBCC

• Jiří Daněček - za Honzu

---

Marek Hujer - za kolegy z práce

Vážená rodino, vážení hosté,
Zpráva o Jarmilině smrti mě i ostatní bývalé kolegy z Raiffeisenbank silně zasáhla.
Ačkoli nyní mnoho z nás již pracuje jinde, shodli jsme se, že naše pracovní zkušenosti z Raiffeisenbank a právě osobní kontakt a spolupráce s Jarmilou byly a zůstanou pro naše životy jedinečné, inspirující a nenahraditelné.
Jarmila pracovala v Raiffeisenbank 24 let, z toho 13 let jako vedoucí právního oddělení.
V roce 2018 se stala první Ombudsmankou v historii banky. Jarmila byla rovněž dlouholetou předsedkyní právní komise České bankovní asociace a 5 let působila v dozorčí radě Raiffeisenbank.
Většinu z dnes přítomných, současných i bývalých členů právního oddělení, Jarmila do Raiffeisenbank osobně přijímala. Vlastně jen ten první přijímací den byl okamžik, kdy jsme Jarmilu vnímali jako člověka s nějakou formální funkcí, už od prvního dne, kdy jsme nastoupili, byla bez ohledu na respekt, který jsme k ní měli, prostě jedním z nás.
Všichni by vám potvrdili, že na čas strávený s ní dodnes vzpomínají rádi, s úsměvem a vděčností.
Jarmila byla dobrým, čestným a přímým člověkem, skvělou rádkyní, výbornou kolegyní, veselou kamarádkou a v neposlední radě i vynikající právničkou.
Tyto vlastnosti, spojené také s vysokou pracovitostí a zodpovědností, byly pro nás všechny vzorem pro naši vlastní práci. A vzorem a motorem zůstanou navždy.
Během našeho společného působení na právním oddělení jsme spolu vyjeli také na několik teambuildingových výletů, vzpomínám si např. na zimní výlet do Harrachova a noční pochod na sněžnicích nebo na úžasný výlet do rakouského Kaunerthalu naučit se carvingové oblouky, anebo a náš přechod krkonošského hřebenu z Harrachova na Lyžařkou boudu.
Tenkrát, tedy i při aktivitách, které nebyly přímo spojeny s prací, se rodilo naše velké vzájemné přátelství.
Dnes si sám uvědomuji, jak složité je na pracovišti spojit lidský přístup vedení týmu s mnohdy obrovským tlakem firmy na pracovní výsledky.
Jak nelehké je nastavit pravidla pro nalezení rovnováhy mez mezi pracovními povinnostmi a osobním životem, jak obtížné je zvládnout v týmu nejrůznější typy lidských osobností.
Jarmila umění poskládat výkonný, rozmanitý a motivovaný tým bravurně zvládala, byla naší velkou oporou a měla naši plnou důvěru. Důkazem budiž skutečnost, že mnoho z nás se často potkává i po dávném odchodu z Raiffeisenbank.
Za naše celoživotní přátelství vděčíme právě Jarmile.
Už delší dobu jsme věděli, že Jarmila bojuje s krutou a těžkou nemocí, nad kterou se často nevyhrává.
Stejně také jsme věděli, že si Jarmila přeje prožít část svého života "bez práce", věnovat se svým blízkým, rodině, vnoučatům, koníčkům. Toto přání se Jarmile - k našemu velkému smutku - nesplnilo tak, jak by si zasloužila.
My, kteří jsme měli tu čest strávit s Jarmilou část svých životů, si dnes uvědomujeme, že jsme měli obrovské štěstí, kolik zkušeností jsme získali právě od ní a jak moc nás ovlivnila, a to nejen v přístupu k práci, ale i v soukromém životě.
Jarmilo, byla jsi mimořádná žena, skvělá kolegyně, skvělá šéfová, prostě skvělá osobnost.
Jsem rád, že Ti můžu ještě jednou za sebe i ostatní poděkovat a rozloučit se.
Nikdy na Tebe Jarmilo nezapomeneme!

---

Josef Ježek - za nejen vodáckou partu

Vážení přítomní, milá Jájo,
Když jsme se naposled setkali, netušil jsem, že zanedlouho budu stát tady, abych se s Tebou rozloučil, za sebe i za tu naši partu.
Poznali jsme se kdysi na koleji a byl to hezký kousek života. Noví kamarádi, různé akce, intelektuální diskuze, spolek degustátorů, legrácky, minimaxy, ustřižené kšandy ... Byli jsme tak mladí, že jsme si to ani neuvědomovali.
Pak z nás najednou byli rodiče, ale nepřestali jsme. Začali jsme jezdit na vodu. Byli jsme taková velká banda dospělých a dětí. Nejmladším nebývaly ani tři roky. Nejprve to byly vody klasické, tekoucí: Otava, Vltava, Ohře, ... až přišla vzpoura malých námořníků a dětská delegace: proč že máme každé ráno balit stany a jet dál, když jsme si to místo tak oblíbili.
A tak nastaly vody spíše stojaté nebo kombinované, Dářko, Komorník a hlavně, mnohokrát, Pastviny a Orlice. Užívali jsme si to náramně, my i děti. Kánoe, táboráky, bojovky, poklady ...
Při tom počtu dětí byly samozřejmě i starosti a někdy i trochu dramatické chvilky. Ale ty speciálně Jája zvládala s klidem a úsměvem.
Jája, ta hezká, inteligentní a veselá holka.
Když jsme se nedávno setkali, probrali jsme spoustu věcí: život, politiku, svět kolem nás. Připadalo mi to jako kdysi na koleji. Jako bychom se vůbec nezměnili. Jako by se nic nezměnilo.
Ale ono se změnilo.
Milá Jájo, děkujeme Ti za všechno, co jsme spolu prožili.
Že jsi byla naše kamarádka a že jsi byla taková, jaká jsi byla.
Takovou jsme Tě měli rádi a tak na Tebe budeme vzpomínat.

---

Alois Pospíšil - za BBCC

Jmenuji se Alois Pospíšil. Já a má žena Irena jsme se dlouhodobě kamarádili s Jájou Brčákovou. Rádi bychom zde zavzpomínali na naše společné zážitky.
Jája byla uznávaná právnička a advokátka. Na začátku devadesátých let pracovala v presidentské kanceláři na Pražském hradě. Měla na tu práci i úsměvné vzpomínky, když na chodbách potkávala pana prezidentaVáclava Havla, který tam v té době jezdil na koloběžce, prý aby si urychlil přesuny mezi kancelářemi, nebo na pana kancléře Schwarzenberga, který už tehdy v poklidu kouříval fajfku.

My na Jáju vzpomínáme jako na naši výbornou kamarádku, s kterou jsme se hodně nasmáli, ale s kterou jsme mohli probírat i vážné životní události. S Jájou jsme se seznámili v našem cyklistickém klubu BBCC, který založil Honza Brčák s Pepou Bohuňovským v r.1997. Díky Honzovi a Pepovi se spřátelilo několik rodin jejich kamarádů a pravidelně jsme pořádali všelijaké akce. Jája patřila mezi zakládající členy klubu a účastnila se pravidelně se svou rodinou téměř všech akcí. Bylo naším velkým štěstím, že jsme mezi tyto rodiny patřili i my Pospíšiláci. Byla to krásná doba a užili jsme si spousty zážitků a legrace. Jezdili jsme zejména na kola, v zimě na lyže a pořádali jsme společné oslavy a večírky a pravidelně Mikulášské besídky.

Cykloklub byl skvělý nápad, protože díky sportovním akcím s námi jezdily naše děti na dovolené i v době, kdy už měly své partnery a kdy jiné děti už se svými rodiči na akce běžně nejezdí. Tady se také Honza seznámil s Jájou, zamilovali se do sebe a v dubnu 2010 měli v Pellého vile na Praze 6 krásnou svatbu. Večer jsme pak jejich svatbu oslavili hudbou a tancem.

Irena mi také vyprávěla, jak se s ní Jája radila, zda si má po svatbě ponechat své původní příjmení, pod kterým byla známá ve své vysoké funkci v bance nebo zda má přijmout Honzovo příjmení. Nakonec se rozhodla citem a přijala jméno Brčáková a všichni v bance si holt museli zvyknout na nové příjmení paní právničky a Jája se musela učit nový podpis.

Jája s Honzou měli krásné manželství a my jsme se s nimi rádi kamarádili. Byli jsme společně na cyklo-dovolených v Česku i po celé Evropě, společně jsme pluli na jachtě po Jadranu, v létě jsme dělali s Jájou túry v Alpách, šplhali po italských ferratách, v zimě jsme na běžkách přecházeli Krkonoše, zažili jsme spoustu legrace na lyžích v rakouském Montafonu.

Vzpomínáme, jak nám Jája se svou rodinou připravila u nich v Lochově v Prachovských skalách soutěž s typickým názvem "Survival", kdy jsme bojovali o přežití na kanoji, šplhali jsme na skály a slaňovali dolů, běhali orienťák po lese a nakonec jsme byli odměněni pokladem zahrabaným pod skálou. Všichni jsme přežili, i když pár lidí (a nejen dětí) se poztrácelo v lese nebo vykoupalo v rybníce. Celou soutěž jsme nakonec vyhodnotili jako skvělou a večer jsme ji oslavili.

Pamatujeme si, jak Jája zachovala klid a rozvahu v zimním Montafonu, když její syn Tomášek vyjel na lyžích přes okraj sjezdovky a zmizel. Naštěstí se zachytil o 2 metry níže ve větvích stromů. Díky společnému úsilí všech mužů se nám Tomáše podařilo vytáhnout a zachránit.

Během našich zážitků vznikly v klubu různé hlášky, např. "Bez mobilu do přírody nelez", "starší je lepší", "Chtělo by to větrák", Za to může "montafonská klička", a jiné hlášky, o kterých my víme, co znamenají a kterým se smějeme dodnes.
Jája uměla i krásně zpívat. Když Honza hrál večer po lyžování na kytaru, Jája ho doprovázela skvělým zpěvem. A když spolu zahráli a zazpívali oblíbenou cikánskou píseň Lajlu", tak to byla pecka.

Bylo moc dobře, že jsme si užívali spousty zážitků a že u toho byla Jája, která do naší party výborně zapadla a nezkazila žádnou legraci. Velmi často pro nás také sama zorganizovala hezké výlety a dovolené. Velmi vydařený byl výlet "Podél Ohře na kolech".

S Jájou jsme se mohli radit i o našich rodinných problémech či problémech v zaměstnání, a vždy jsme u ní našli slova útěchy nebo dobrou právnickou či životní radu. Bavili jsme se často o našich dětech a o vnoučatech. Se svými dětmi měla Jája krásný vztah a na svou rodinu byla velmi hrdá. Škoda, že se nedožila narození svých dalších vnoučat.

Když ztratíme někoho, kdo je nám velmi blízký, tak si uvědomíme, jak jsou zbytečné mezilidské rozmíšky, které lidé často mezi sebou vedou, a jak je důležité vedle dobrého zdraví mít hezké harmonické vztahy v rámci rodiny a zaměstnání a mít také dobré kamarády.

Jájo, měla jsi krásný naplněný život. My jsme moc rádi, že jsme mohli být jeho malou součástí. Vždy tu budeš s námi, v našich vzpomínkách a v našich srdcích. A třeba se zase někdy shledáme.

---

Jiří Daněček - za Honzu

Žádná řeka není věčná, pramení, sílí, teče jako mohutný tok
a po své vymezené době se vlévá do moře a zaniká.
A jenom my pošetilci hledíce do jejího proudu si bláhově myslíme, že nikde nekončí.

Ani my nejsem věční, rodíme se, rosteme, žijeme a po době nám vymezené nakonec umíráme.
A stejně jako u té řeky si namlouváme, že vše bude stále stejné, a snad i tak krásné, jako to bylo dosud. Nechceme slyšet ani uvěřit, že my, naše děti a i jejich děti nakonec dospějí k moři. Jen se někdy sami sebe ptáme jak dlouho ještě? Jája se mě občas takto ptala a netušila, že už jenom tak krátce.

Zdá se, že zrod, růst, život a nakonec zánik jsou naší jedinou jistotou.
Ale to není jediná pravda. Naší jistotou je přece také láska, ta kterou dáváme a přijímáme.
Anebo, jak kdosi napsal, emoce jsou vlastně to jediné, co máme. A já dodávám: naše city nám nikdo nemůže vzít, budou zde i po naší smrti a právě díky nim jsme tím čím jsme.

Řeka city nemá. Ale možná je před námi pouze skrývá. Třeba máme s řekou více společného, než si myslíme, a její vody jsou naše nekonečné slzy.

Bojoval jsem o tebe Jájo, jak jsem jen mohl a jak jsem uměl. Opustil jsem kvůli tobě jiné ženy. Byl jsem si jist, že jsi žena mého života. Moc jsem chtěl, abys byla šťastná. Možná jsem to chtěl právě až moc a některým jsem proto občas byl až k smíchu.

Chtěl jsem tě chránit, ale před tou strašlivou nemocí ani před smrtí jsem tě ochránit nedokázal. Stál jsem tady bezmocný a zoufalý, že ti neumím pomoci, nedalo se to zastavit, dalo se to jen trochu zpomalit. Tvá nemoc byla těmi pověstnými štíty hor, co nejdou překlenout. Viděl jsem, jak se mi ztrácíš, jak mi mizíš - jako voda, co protéká mezi prsty, nejde to zastavit, až nakonec na rukou zbyde jen pár posledních kapek. A i ty poslední kapky nakonec oschnou. Už nezbyla ani jedna kapka tvého života. Ovšem zbylo tu po tobě hodně, otisk jsi zanechala na tomto světě skutečně velký.

Následující slova jsem si vypůjčil od povolanějších.

Od Jaroslava Seiferta – z básně Píseň o Viktorce:
Zpívejte, ptáci nebeští,
té zemi k zulíbání krásné.
Nás děsí smrt, však, ptáci, vás ne,
vy jste tu jenom pro štěstí.

Od Franz Kafky – z povídky Stromy
Neboť jsme jako kmeny stromů ve sněhu.
Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, abys je odsunul.
Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny.
Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé.

Z písně Sílu mi dej
A tak obracím se kamsi ke hvězdám
a prosím o odpuštění a o sílu líp naslouchat a všechno jinak vidět
a naději a víru, že umím být lepší - sílu mi dej!
pochopit, co rozumu se vzpírá - sílu mi dej!
překročit řeku plnou špíny - sílu mi dej!

Řeku plnou špíny, plnou té strašlivé nemoci, jsme nepřekročili. Síla, kterou jsme měli, na to nestačila. Most přes rozbouřené vody jsme nepřešli. Řeka byla příliš široká. A příliš rozbouřená.
I my však musíme odpustit svým andělům strážným, jestliže selžou.

Má milá Jájo, Bůh opatruj v nebi Tvoji duši! Věřím, že se tam spolu opět setkáme.

Tvůj Honza

---

na hlavní stránku www.brtsch.com na hlavní stránku jaja.brtsch.com na stránku fotogalerií do roku 2000 a portréty [*] tsch čti č - stejně jako např. Tschechoslovakei :-)

webmaster: Honza Brtsch - kontakt

aktualizováno 11.01.2023