akce PoOhří 12. - 15. září 2014 historie

Brtsch Pro BBCC

Jak jsme čtrnáctého devátý – po 17cti letech - zase byli navátý

aneb 17. narozeniny BBCC

Svoje vyprávění bych uvedla pondělním ranním uvítáním v práci mojí kolegyní, tou, která měla jet s námi, ale zalekla se deště: „Slyšela jsem, jak jste včera večer byli všichni veselí...„
Na můj udivený a ještě zastřený pohled vysvětlila: „Říkal Kája.“

Ale od začátku, i když stručně.

Jája připravila skvělou třídenní akci putování „natěžko“ podél Ohře od Sokolova až po Roudnici, se spaním v penzionech u řeky. Já se zúčastnila pouze víkendového kolování, protože jsem v pondělí musela být v práci.

Že jsme mladí a neodraditelní (ač téměř všichni babičky a dědečkové – někteří zatím do prosince čekatelé) jsme dokázali tím, že při zcela katastrofické předpovědi setrvalého deště, jsme stejně vyjeli. Sešli jsme se na Hlavním nádraží a po počátečních zmatcích (Mirkovi Vaňkovi se ztratila Dana, ale našel si ji a Pekimu ujel vlak o jednu pouhou minutu, když předtím musel vylomit zapadlé dveře bytu traverzou, pro kterou se vracel zpět do práce, aby se vše podařilo a dostavil se na nádraží, ale v době, kdy vlaky začínají po 50ti letech jezdit načas a vlak mu ujel) jsme otevřeli Becherovku, usazeni v počtu 7 na 6ti sedadlech (ne, že bychom neměli dostatek míst k sezení, ale chtěli jsme být pohromadě). Místenka a jízdenka byla pro 9 osob, ale odjeli jsme: Jája, Brč, Irena, Lojza, Dana, Mirek a já. V sobotu navečer se k nám přidal Jirka Daněček, a to bylo silné jádro BBCC, ve kterém chyběla tentokrát Vrstevnice z důvodu vdavek Vrstevničky a ještě několik přátel, patřících do toho opravdového jádra, kteří ze závažných důvodů se nemohli zúčastnit. 

Déšť se zřejmě zalekl našeho odhodlání a opravdu ustal. Udělal v průběhu víkendu ještě několik chabých pokusů rozpršet se a odradit nás od našeho úmyslu, ale nepodařilo se mu to.

Zřejmě se šibal osud pokoušel zastavit nás i jinými způsoby, protože po cca 1,5 hodině jízdy vlak zastavil a nic. Za nějakou dobu přišel nás informovat průvodčí, že před námi spadl most a že pro nás přijedou autobusy a přeloží nás i kola a budeme pokračovat busem a pak zpět do vlaku. Původní dojezd 21.10 hod. se změnil v nedohledno, tak Lojza vytáhl meruňkovici od bráchy (tak výbornou a voňavou jsem tedy už dlouho nepila) a bylo nám dobře. Jsme naživu, most spadl před námi, ne s námi, v dohlednu ježdění na kole, co víc si můžeme přát?

Krátce po jedenácté jsme dorazili do Sokolova, ovšem po dlouhé cestě a pití podporujícím trávení, značně hladoví. Spravil to kebab a pivo ze stánku u nádraží, o kterém nás informovala příjemná slečna z vlaku. Byl tam milý Turek, který nás varoval před vietnamskými jídly, aby nás prý po nich nebolel žaludek. A pravdou je, že po tom jeho kebabu nikomu nic nebylo. 

Tuto noc jsme v Sokolově usínali ve věži v hotelu Globál, nedaleko nádraží a na břehu Ohře. Spalo se tam krásně pod dřevěnými trámy v pěkně zařízeném apartmánu. A dole hučela řeka.

U snídaně v sobotu ráno jsme si museli přidat kávu, protože déšť zase dělal pokusy nás odradit. Ireny meteoradar v mobilu ale říkal, že za 10 minut přestane, přestože jinak v celé republice prší. Tak jsme se navzdory řítícím se proudům vody z nebe připravili a za 10 minut za sucha vyjeli.

Sucho tedy bude asi přehnaný výraz, protože sice nepršelo, ale vlhkost všeho byla veliká. Louže, bahno, vysoká vlhkost vzduchu. Za chvíli už jsme byli zablácení, ale jelo se nádherně a řeka vedle nás a sluníčko probleskující mezi stromy nám dělalo dobrou náladu. První kávu a dortík jsme dali na sluníčku na náměstí v Lokti a nestačili se divit, jak jsou ta západočeská městečka krásná. Po zastávce v Lokti jsme pokračovali směr Karlovy Vary, stále podél řeky.

Profily tras pořídil Honza, moje výpověď je hlavně pocitová J. Já jen vím, že jsme stále jeli po cyklostezce č. 6 a cestou jsem se poučila, že není radno ji opouštět. Ale o tom později. A protože jsem s sebou neměla foťák (vedle Lojzy není třeba, protože Lojza jako vždy svědomitě fotil), tak doufám, že k mému vyprávění nějaké dodá. (pár fotek zde)

V jedné z vesniček lemujících řeku jsme se výborně naobědvali. Tonimu jsme odtud také poslali všechnu pozitivní energii sebranou z vesmíru a nás všech. Byly 3 hodiny odpoledne.

Cesta, která ráno začala nevinně po rovince nebo trochu z kopce se teď (ke všemu po obědě a pivu a panácích, které jsme museli vypít na zahnání stresů a děsů z našeho – a v tomto případě Lojzova – dětství z počátků školní docházky) začala zvedat a klesat a pořád dokola. Přišlo mi těch terénních vlnek nějak už moc.

Korunu všemu nasadila Korunní kyselka.

Protože se nám s Jájou a Honzou už nechtělo jet po silnici a do kopce, zvolili jsme kratší variantu po červené. Zamávali Pospíšilákům a odbočili do přírody. Dali jsme si s nimi sraz na silnici, kam měla červená zase vyústit, a byli jsme zvědavi, kdo tam bude dřív. Zda my, jedoucí po kratší cestě nebo oni, jedoucí po silnici a do kopce. Výsledek byl, že jsme dorazili nikoliv na místo srazu na silnici, ale až do Klášterce asi hodinu po nich. První chybka byla, že jsme přehlédli červenou a tudíž z ní sešli. To se po chvíli projevilo tím, že jsme brodili přes potok po kluzkých kamenech, ale protože jsme šikovní, tak nikdo do vody nespadl a ani se nikdo nenamočil. Po zdolání překážky jsme vesele pokračovali, ovšem jen krátce. Cesta končila obrovskými vraty a plotem stáčírny Korunní kyselky. Obří areál hlídal vlčák a nějaký pán. A protože se nevzdáváme a cesta nikam nevedla, nezbylo než areál obejít. Podél plotu vlevo vedl prudký kopec, což za sucha by se asi i s koly dalo zdolat, ale za tak promočené půdy z dešťů z předchozích dnů, se to prostě zdolat nedalo. Honza hrdinně vyšplhal asi 30 m a myslel si, že kopec už se skoro narovnává a že má vyhráno, ale jednak netušil, že nemá a to druhé nejspíš tušil, že bude muset bez kola sám sešplhat zase dolů a pomoct Jáje a mně, protože bychom to nedokázaly. Já jsem ve chvíli, kdy pán hlídající Kyselku a zřejmě nevěřící svým očím začal s námi komunikovat o tom, že tudy cesta nevede, visela za jednu ruku na plotě, spodní noha mi ujížděla, druhou rukou jsem držela kolo, které se zvolna pokládalo a padalo směrem dolů. V této pozici se mi konverzace na téma kudy dál zdála neuvěřitelně dlouhá. Nakonec Jája, nacházející se v podobné situaci těsně pode mnou, správně rozhodla, že se vrátíme. Musím dodat, trochu k nelibosti Honzy, který byl skoro nahoře. Ručkováním po plotě a zápasením s kolem jsme se dost vyčerpali. Honza to měl ještě těžší, protože cesta dolů klouzavým bahnem byla strašná.

Pak už to šlo snadno – přebrodit potok zpět (z téhle strany to bylo trochu obtížnější), najít cestu po červené – pán od Korunní kyselky nás navigoval a pes se na nás pobaveně díval. Jája se trochu zlobila, že nás nechal drát se do vrchu a klouzat a lézt po plotě a neřekl to dřív, ale já na jeho obranu si myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, že by se někdo na takovou cestu vydal. To nás tedy nezná!!!
Šťastně jsme našli červenou, došplhali na silnici úplně hotoví a nasedli blaženě na kola.
Všichni ostatní členové výpravy už byli v Klášterci.

Večer jsme dobře povečeřeli ve městě a zúčastnili se oslav konce léta s koncertem na otevřeném podiu s pivem a stánky s tím vším, co vždycky všude mají. Poslechli jsme si skupinu Vltava (zazněl i jejich megahit Marx, Engels, Beatles) a taky trochu Arakain, který ještě hrál, když už jsme usínali v Penzionu U jezu. A dole hučela řeka. Jenže přes Arakain nebyla slyšet.

Nedělní ráno se nás zase pokoušel zastrašit déšť. Marně. Irena nakoukla do svého mobilu a prohlásila: „Za 15 minut přestane pršet a odjíždíme. Připravte se.“ Tak jsme se poslušně připravili, déšť poslušně skončil a vyjeli jsme.

Po cca 11 km jsme vjeli po nově vybudované cyklostezce do Kadaně. Krásně opravené náměstí nás vítalo barevnými domy, věží s rozhlednou, kam se většina BBCC odebrala rozhlédnout po kraji a hlavně výbornou cukrárnou, kde jsme s Jirkou družným hovorem s místními podnikateli vyčkali příchodu ostatních z věže. Aby nám počasí dopřálo kávu lépe vychutnat, nijak nás nehonilo, ba naopak, spustil se krátký hustý déšť, abychom si mohli dopřát ještě jeden dortík, místní specialitu a dědictví po babičce pana cukrárníka.

S posledními kapkami jsme se vydali dál, směrem na Žatec. A zcela v duchu nepokojných osobností BBCC jsme se po pár kilometrech rozdělili na dvě skupinky po čtyřech. Jedna se vydala po cyklostezce k Nechranické vodní nádrži, druhá po silnici, kde bylo sušeji. Silniční skupinka to měla snazší, tak přibyla do Žatce dřív a našla skvělou hospodu v jedné z uliček u náměstí. Jmenovala se nějak jako U medvěda nebo podobně. Dobře vařili a prostředí bylo útulné jak na dvorečku tak uvnitř. Druhá skupinka se ještě dále štěpila, takže přijeli nejdříve dva a potom ještě po chvíli zbylí dva.

Po naplnění žaludků jsme ještě na náměstí pohlédli na dům (foto domu (ten nad motorkou) z r.2011 zde), který patřil Honzovým předkům. Bylo to vlastně místo počátků Brčáků v Čechách (přesněji to byla rodina Protogerov z Makedonie, která zde v Žatci založila malou továrnu na cukrovinky).

Díky dobrému jídlu v Žatci nám zavřeli Archeoskanzen v Březně u Loun, kde jsme si stavby obydlí z mladší doby kamenné mohli prohlédnout alespoň zpoza plotu. Jen Lojza našel skulinu, kudy se prodral dovnitř, nic nedbaje hlídacího psa (byl ovšem zavřený ve výběhu) a fotil.

Byl už večer a Louny nedaleko. Šlapali jsme poslední kilometry cestou do Loun a já přemýšlela, jak jsou tahle trasa a tyhle oblasti Česka, které hodně málo znám, krásná a plná historie. Nejvíc se týká Přemyslovců, za jejichž vlády dosáhla největšího rozkvětu. A pak ten Karel IV.!!!

Mnohá místa připomínají Francii. Při vjezdu do Loun a do brány vedoucí do hradbami opevněného starého města jsem si vzpomněla na moje oblíbené jihofrancouzské městečko Vence, v jehož centru opevněném podobnými hradbami se tak ráda procházím. Navíc u Loun nelze vyloučit ani keltský původ. I v průvodcích je srovnávají s Lyonem (co se názvu týká).

Penzion a hotel Na Hradbách byly přímo v centru a opravdu na hradbách a unavené cyklisty uvítaly útulné pokoje, u některých byly i terasy s výhledem na Ohři. Konečně zase jedno městečko, kde i večer se dá na náměstí něco koupit k jídlu a pití, tak jsme toho využili, nakoupili lahve červeného i bílého a také Becherovku a slavili 17. narozeniny BBCC, které jsou přesně 14. 9., tedy právě v tuto neděli tohoto roku 2014.

Pak před penzionem zastavilo auto, což byl Kája (nyní už vlastně Karel, který má malého Káju J) a který pro mě přijel cestou z Benešova nad Ploučnicí. Takže jak to bylo dál, nevím.

A byli jsme pěkně navátí a dole hučela řeka …

Gábina
(poznámky a odkazy přidal Brč)