Poposedl si a vylovil z kapsy krabičku cigaret. Pootevřel boční okénko, zapálil si a s požitkem vydechl kouř směrem k mezeře otevřeného okna. Vítr letící kolem štěrbiny hlasitě hučel a tak ubral plyn a oklepl popel. V dálce se u krajnice objevila postava s rukou nataženou do silnice. Zpozorněl... Stopaře bral víceméně ze zásady už od chvíle, kdy si pořídil auto. Jednak se snažil splatit pomyslný dluh z dob, kdy jako student stopoval téměř denně a jednak miloval tyhle nahodilé pohledy do cizích životů. Automaticky sundal nohu z plynu, pohlédl do zpětného zrcátka a vyhodil blinkr. Upřeně sledoval blížící se postavu – aha, je to žena, napověděla mu silueta. A mladá... To už jeho Forman zastavoval u děvčete zhruba jeho věku, oblečené do džínsů, v tričku a s hipiesáckou taškou přes rameno.

„Ahoj, kam to bude?“ zeptal se, když otevíral dveře spolujezdce.

„Jedete do Kostelce?“

„Až do Ústí, nasedej.“ vyzval ji s příjemným pocitem člověka, který má věci pod kontrolou. „Můžeme si tykat, jestli neva?“

Usmála se, nasedla a zabouchla dveře. „Neva, já jsem Jana.“

„Robert, ahoj.“ usmál se na ni.

Auto se dalo do pohybu a Robert rychle přejel Janu hodnotícím pohledem. Už mnohokrát se mu stalo, že vezl stopaře a vlastně ani netušil, jak vypadá. Kromě dvou okamžiků při nastupování a vystupování se musel věnovat řízení. Ale většinou to ani nevadilo. Málokdy se stalo, že by vezl stopařku pohlednější, nežli Janu. Byla skoro o hlavu menší nežli on, ale postavu měla pěkně tvarovanou. Blonďaté vlasy nakrátko střižené zvláštně střapatým účesem lemovaly drobný obličejík se zdviženým nosem.

„Jedeš ze školy?“

„Jo, studuju sociologii. Na kolejích máme kubánce, tak musím domů...“

„Sociologii? Na tu jsem se kdysi hlásil, ale nevzali mne. Chtěl jsem sběhnout z oboru, ale nepovedlo se. Tak dělám pořád technologa.“ střelil po ní pohledem, aby zkontroloval účinek svých slov. Zatím to vypadalo dobře. Jana seděla uvolněně na sedačce a sledovala ubíhající silnici.

Jana sama si ho důkladně zhodnotila sotva se dovřely dveře auta. Registrovala silnější postavu, pár lupů v jeho rovných vlasech, plátěnou košili podivného vzoru a tenisky na nohách. Byl jí celkem sympatický a ráda zaznamenala pohodu, která z něj vyzařovala. Za léta stopování už měla vyvinutý čich na problematické řidiče. Tenhle mezi ně nepatřil.

Hovor se trochu zasekl. Otázka technologie jí viditelně nezaujala.

„Co dělá studentka, když se zrovna neučí?“ střelil do vzduchu.

„To je různý, divadlo, chodím na výlety, čtu si...“ odpověděla pohotově.

„Divadlo? To je zajímavý... Hraješ to opravdový, nebo s těma provázkama?“

Usmála se. „To opravdový. Teď zkoušíme Morgensterna.“

Morgenstern... Chvatně zalovil v paměti. Kdysi narazil na jeho básničku, ale moc ho nezaujala. To stačí, hlavně, že ho umí zařadit.

„Morgenstern byl přece básník, co od něj hrajete?“

„To je takový recitační pásmo a scénky na témata z jeho básní.“

Robert měl pocit, že chytil dvojnásobný jackpot. Má v autě pěknou holku, se kterou se dá povídat a ještě nic nezkazil. Ne, tohle není jackpot, vsadit tiket umí každý trouba. Je rybář, který po dlouhém čekání zasekl a opatrně začíná přitahovat. Nebo lovec. Stopoval, líčil, hledal a teď má laň na mušce... Trochu samolibě se nad tím klišé usmíval. Sáhl do kapsy ve dveřích a vytáhl zabalený perník.

„Dáš si?“ nabídl ho dívce.

„Ne, díky.“ odmítla sladkost v rozteklé čokoládě.

„Víš, že perník pochází až z Egypta? Těsto by mělo fermentovat nejmíň měsíc a obsahovat až 90 druhů koření..“ lovil v paměti střípky z hodin potravinářských technologií. „Jenže tohle je ten nejlacinější černý perník. Tam nedali ani med...“

„Miluju med!“ zasnila se. „Táta má několik úlů u lesa. Chodívám s ním stáčet med...“

„Vážně máte včely? A prodáváte med?“ Robert postřehl důležitý okamžik. Teď musí získat na Janu nějaký kontakt, jak se s ní opět setkat. Kostelec se rychle blížil a jiná příležitost už asi nepřijde.

Jana postřehla změněnou intonaci v hlase. Teď mne požádá o telefon... „Prodáváme, měl bys zájem?“

„Určitě! Až pojedu z Ústí zpátky, tak bych se zastavil. Co ty na to?“

„Dám ti telefon a ozvi se, než pojedeš. Domluvíme se..“ nabídla vstřícně.

Sáhl do kapsičky u košile a vytáhl krabičku cigaret: „Napiš mi ho, prosím tě, sem. Tamhle je tužka...“

Ochotně vypsala řádku číslic na obal cigaret. Vůz minul nápis Kostelec a Jana se začala rozhlížet. „Stačí, když mi zastavíš támhle na náměstí, já si tam vystoupím.“

Robert vrátil krabičku do kapsičky s pocitem dobře odvedené práce. „Měj se krásně, hezky se s tebou povídalo!“ loučil se s ní, když zavírala dveře. Aby svá slova podtrhl, ještě zamával a pak už zařadil jedničku a pustil spojku. S Kostelcem v zádech otevřel okno a spokojeně vylovil cigaretu. Poslední... Krabičku nacvičeným hmatem smáčknul v dlani a kulička zmačkaného papíru, stejně jako ty stovky předešlých, vylétla z okna.

. . .