24.12.2011
Skoro každá žena-hospodyňka si dneska stěžuje na pečení cukroví. Bůhví proč. Já třeba peču rád. Teda, zkoušel jsem to asi podvakráte a pokaždé s velkým potěšením. Všední starosti zůstanou přede dveřmi kuchyně a hlavu zaplní praktické otázky: kam nasypat tuhle mouku? proč se to proboha drolí? dlouholi se má těsto odležet? proč jsem už dávno nevyměnil prasklou žárovičku v troubě? A to vše za omamné vůně vanilky, hřebíčku, kokosu, rumu a tepla sálajícího z trouby. Stačí jen ždibec představivosti a za temnými okny se může tiše snášet sníh.
Stojím před kuchyňským pultem a zírám do receptu. Je zvláštní, jak obtížné je zapamatovat si těch několik jednoduchých instrukcí. Místo, abych si načetl postup a pak už všechno vystřihl zpaměti, pracně se po každém kroku vracím k zamoučené a zamaštěné stránce a hledám, kde jsem skončil a co následuje. Zatímco hnětu neposlušné těsto, přemýšlím, jestli ten významný pokles IQ je způsobený nedostatkem slunečního svitu v zimním čase nebo nějakými zvláštními exhalacemi, které pečení cukroví provázejí.
Z reproduktoru zní barokní hudba. Nechal jsem koledy na Štědrý den a raději vylovil Purcella. K adventu se hodí tak skvěle, jako by celé XVII. století byly nekončící Vánoce. Někdo mi říkal, že baroko je nesprávné označení, že by měl říkat barok. Jenže pak chybí to správné přídavné jméno, ne? Barokový, baroková, barokové to je slovenština, čeština ho nezná.
Těsto si už dalo říct, hrudky se zvolna spojily a prsty se mi boří do stále vláčnější hmoty. Trochu cítím, jak se šlachy v dlaních namáhají nezvyklým pohybem. Teď přijde válení, buším pěstí do hroudy a formuji první náznak plochy. Připomíná mi to pokusy se sochařskou hlínou. Pečení cukroví je vlastně takové sochání, kde tvůrčí rozlet je násilně zastaven hned při dosažení prvního tvaru. Přestávám tlouci do neforemné hmoty a třemi prsty vytahuji frňák budoucího obličeje. Vedle něj opřu oba palce a oční důlky dodají hroudě zárodek výrazu. Váhám, jestli dalším krokem mám přidat oči, nebo tvář. Náhle si uvědomuji, že trouba by měla v předstihu dosáhnout té správné teploty. Pouštím troubu a pokračuji ve válení.
Nad vyválenou plackou vybírám správný průměr skleničky na vykrajování. Vybavuje se mi nápad kamarádky: ve snaze zefektivnit výrobu lineckých koleček přešla na linecké čtverečky. Tvorba čtverečků má své výhody, jedním tahem radélka vznikne celá řada a přitom žádný odpad! Nojo, ten tah musí být zatraceně rovný, jinak čtverečky nebudou čtverečky... Pravítko. Rádlo musí jet podle pravítka. Podloženého pravítka, jinak by se opíralo o placku a obtisklo se. A co když je jedna řada širší, než druhá? To by bylo škaredý, musí se nějak zaručit rovnoběžnost a ekvidistance. Že by měřítka po stranách válecí plochy? Nejlepší by bylo strojařské rýsovací prkno. Ale muselo by se položit, aby těsto nepadalo...
Ne, raději se vrátím k tradičnímu postupu. Do těsta obtiskávám skleničku, jeden otisk vedle druhého, pak fázově posunout a znova další řadu. Jaký je asi poměr zpracovaného těsta vůči odpadu? Pokud bychom nedělali ten fázový posun, tak je to jednoduché - ve čtverci o hraně r je užitečná plocha pi*r²/4 a odpad je samozřejmě r² mínus užitečná plocha. Ale s tou fází to bude potíž... Zamyšleně otáčím skleničkou v těstu. Možná by stačila aproximace, dejme tomu, že prostor mezi kružnicemi nahradíme čtvercem, posun zhruba o čtvrtinu poloměru...
Najednou cítím ve vzduchu náznak spáleniny značící, že trouba už má správnou teplotu. Opouštím matematiku, otáčím reostatem a rychle se vracím ke svému původnímu cíli.
Sázím kolečka na plech. Sázená vejce. Chleba se taky sázel do pece. Dneska už ne. Kdysi jsem byl na brigádě někde u Sedlčan. Bydleli jsme v podkroví pekárny s posledním pekařským strojem, který pekl dávkově. Žádný průběžný dopravník, ale plechy s bochánky, které se zasouvaly do podivného stroje o velikosti menšího náklaďáku. Ještě dneska cítím tu vůni čerstvého pečiva, která nás budila celé ráno. Vyráželi jsme do terénu se stativy a dálkoměry a po kapsách měli zastrkané rohlíky jak Smith and Wessony na obranu proti hladu. Tyhle atributy Limonádového Joea existují v mé hlavě už skoro 40 let a přitom jsem je ještě nikdy neměl v ruce a dokonce ani nespatřil. Teda, pokud nepočítám pár obrázků v knížkách. A pak, že virtuální realita souvisí až s nástupem počítačů... Kolik vědomostí a znalostí, které s sebou taháme v hlavě jsme si ověřili my sami? Do jaké míry jsme odkázáni na hodnověrnost prostředníků, kteří nám vyprávěli o cizích světadílech, o struktuře buňky, o událostech ve světě. Já myslím, že těch ověřených pravd je tak jedna setina a zbytek je jen o důvěře.
Plech jede do trouby, zapínám digestoř a nastavuji minutku.
A jak to bylo s tím zrozením Ježíše? Vždycky jsem si myslel, že Ježíš pověřil čtyři z apoštolů, aby jeho učení předávali dál. Ale omyl! Z evangelistů znali osobně Ježíše jen dva a další dva jen z doslechu. Co je to za svědectví? A kdy vlastně evangelia sepsali? Tahle otázka mne zaujala. Otírám si ruce a sedám k internetu.
A vida! První evangelium bylo sepsáno Lukášem až 15 let po Ježíšově smrti. A poslední snad dokonce s odstupem 100 let. Vážně se tomu nechce věřit. Copak bych mohl líčit nějakou příhodu, která se mi stala před patnácti lety? Když si člověk uvědomí, jak celé křesťanství ovlivnilo dějiny a přitom se opírá o tak nejisté svědectví... Ve středověku bych za tyhle úvahy šel rovnou na hranici. Kdybych měl hodně štěstí, stačil bych se zadusit kouřem.
Až mne z těch úvah pálí oči... Teda, ne z úvah, ale ze skutečného kouře, který začíná plnit kuchyň! Vrhám se k troubě a hystericky vytahuji plech plný hnědočerných koleček...
Jo, pokud jste z Prahy, tak koukněte na www.cukrarstvi-viktoria.cz na Žižkově. Kilo cukroví mají za 450,-
Svátky plné pohody vám přeje Tomáš