Po náznacích, návrzích,
prosbách a výhružkách jsem alespoň u Malého Pepy (dále jen Pepy) a Vaška uspěl s návrhem
zúčastnit se letošního cyklomaratonu Král Šumavy konaného 26.5. t.r. . Níže P.T. čtenářům
předkládám zápis z této mimoakce BBCC. Oproti původnímu plánu se sejít ve
čtvrt na sedm na odpočívadle v Rudné, jsme se odchýlili o pouhou čtvrthodinu
- uvážím-li, že Vašek s Jitkou museli vstávat před pátou, byl to vlastně úspěch,
možná zázrak. Sotva jsme se ocitli na dálnici, ztratilo se Pepovo auto a později jsme se
dozvěděli, že museli upevňovat kolo v nosiči, když hrozilo, že jim ho
vezme nápor vzduchu. Neponechám-li beze zmínky incident s nákladním autem, ze kterého
opadávalo stavební dřevo, byla cesta do Klatov poklidná až nudná. Zaparkovali jsme za
stadionem, šli se prezentovat a fasovat čip pro elektronické zaznamenání průjezdu
startem a cílem. K našemu zklamání již neměli trička v objednané
velikosti. Zpřístupnění jediné toalety bez papíru pro všechny přicházející
vykrmilo zklamání v zuřivost. Důsledkem byla dlouhá fronta neklidně přešlapujících,
jejichž střevní činnost byla urychlena předstartovní nervozitou… S rezervou
několika minut jsme přijeli do prostoru startu na klatovském náměstí, které bylo
k prasknutí naplněné cyklisty (podle výsledkových listin se závodu účastnilo
kolem tří tisíc závodníků). O startovním výstřelu jsme se dozvěděli z městského
rozhlasu: a opravdu, o několik minut později, které jsme ještě vyplnili skupinovým
fotografováním, k nám dorazila vlna pohybu. Než jsme se došourali ke startovní bráně,
měly holky dost času, aby objely náměstí postranními uličkami a zaujaly správné
místo pro průjezdové focení. Balík se zvolna rozjížděl a my se s ním vezli
kopcem dolů po silnici z Klatov na Luby, kde trasa opouštěla asfalt a vstupovala na
polní cestu stoupající k lesu. V tomto úzkém místě prudké změny průtočnosti
komunikace a rychlosti pohybu došlo k první zácpě. Ti méně soutěživí
čekali až na ně přijde řada a uvolní se pro ně cesta; čekání si krátili
posledními (nebo prvními) opravami kol, někteří už lepili, jiní se připravovali
ztrácet cyklolahve. Pravděpodobně ti nejrafinovanější z účastníků
v té době ještě ani neprojeli startovní bránou, čekali až dostanou tajná
znamení, že fronta opadla, neboť do výsledků se započítával čistý čas
jízdy – tedy doba mezi průjezdem startovní a cílovou branou a ne čas od startovního
výstřelu do průjezdu cílem. Jak velká část našeho mnohahodinového zpoždění
za vítězi závodu připadla na toto čekání nevím, určitě ale víc, než
půl hodiny. Naše skupinka neopravovala – nemělo to ani smysl: Pepův ventilek jsem
poškodil ještě u aut (podobně jsem zlomením dříku ventilku zničil v noci
před závodem Editinu duši při dohušťování kola), Vaškův nejmenší převodník
stejně nefungoval a abych rozebíral hlavové složení svého kola, odkládal kuličky z ložisek
na lopuchy na poli, tak na to nejsem dost velký blázen. To už ale na nás přišla řada
a pokračovalo se dál tempem okolních jezdců, kteří zase jeli naším tempem, dál
až k první občerstvovací stanici, která také katalyzovala odlišení závodníků
od účastníků – někteří snědli své banány, či si je nacpali do
kapsy a frrrrrr… už zase byli na trati, jiní (my) si pěkně pohověli, ochutnali ze
všeho, srovnali bukety různých iontových nápojů a jeli s plným žaludkem dál. V
nezvratný přírodní zákon v průběhu závodu přerostlo pravidlo, že občerstvovací
stanice vždy předchází nějaký vražedný kopec, před kterým by se nemělo jíst…
Po dalším bezejmenném kopci bez pořadového čísla jsme přijeli k prvnímu
brodu, kde se vytvořila nová fronta. Pepa úpěl, že nás předbíhají a že nepředbíháme
– to už začínalo být jasné, že Pepa závodí – pak ještě chvíli snášel naše
revmatické tempo, ale vzdal to a zmizel. …znovu jsme se sjeli na další občerstvovací
stanici – to už byl Pepa po obědě: zamával a zdrhnul. Teď a ještě mnohokrát
na místech, kam jsme se měli na trase ještě dostat, se ve své nahé nevýhodnosti
vyjevila kontraproduktivita solidarity prolongující individuální inhibice do perpetuální krize
rezultující ve fatální nekompetitivnosti celku: zkrátka: když jsem byl OK já, drhnul Vašek,
když byl Vašek OK, nemohl jsem já, a když jsme byli v pořádku oba – zdržoval někdo
další. Trasa závodu je zřetelně vyznačená v terénu, což mně umožnilo
její vyzkoušení před samotným závodem. Díky tomu, že jsme s Editou trasu projeli,
mohu posoudit, jak atmosféra závodu působí na výkon při jízdě, konfrontovat zážitky
ze závodního a nezávodního průjezdu trasy. Hlavní, možná paradoxní, rozdíl spočívá
v tom, že s Editou jsem většinu kopců vyjel, na závodě většinu
vytlačil, s Editou jsem byl v dobré tělesné pohodě, na závodě se cítil
pod psa, ale dojel do cíle o dvě hodiny dříve!!! Když jsme jeli s Editou ukazovalo
se jako absurdní hnát se, neodpočinout si, chtít dojet do cíle, když se už člověku
nechce. Všechny tyto absurdity během závodu odpadají, když člověk přijal
pravidla hry. Poznání trati se nakonec ukázalo jako kontraproduktivní, protože místo abych byl
schopen si na základě známosti trasy rozložit správně síly, povědomí o strmosti
kopců přede mnou sráželo mou morálku. Alespoň jsem si prožil vjemově
intenzivní metaforu o tom, jak by se nám žil život, kdybychom znali svou budoucnost. Na trase
jsem viděl snad stovku ztracených lahví, znamená to, že láhev ztratil jen každý třicátý
závodník, což není mnoho. Dále se tam povalovali obaly od müsli tyčinek, banánové
slupky, proražené duše a závodníci lepící duše. Bylo toho tolik, že nezbývá než doufat,
že organizátoři ulevili přírodě po našem průjezdu řádným úklidem a
zahladili tu odpornou stopu, která po nás zůstala. Vraťme se ale k závodu: Při
jednom sjezdu Vašek upadnul, když sebezáchovně uvolňoval stopu nějakému bláznovi,
co se dolů řítil rychlostí volného pádu; jeho pád jistě nebyl co do spektakulárnosti
srovnatelný s dvojnásobným pádem jiných dvou cyklistů na brodu v Rajském: ten
se spíš podobal nácviku akvabel. S přibývajícími kilometry jsem to byl stále více
já, kdo zdržoval. Asi dvacet kilometrů před cílem, v Čachrově, na nás
čekaly Edita s Jitkou. S nezakrývaným posměchem hlásily, že Pepa tímto místem
projel před drahnou dobou (asi půl hodiny před nimi – poznámka E.). Po několika
pózách pro kameru, jsme se vydali vstříc dalším strastem. Vašek spolknul Brufen, který
mu dodal tolik síly, že od tohoto okamžiku už jsem nebyl ve stavu ho dojet. Ke konci jsem
vysloveně nemohl a se vzrůstající nevraživostí jsem pozoroval Vaška, jak se kochá
pohledy do údolí, na okolní kopce a nás předjíždějící závodnice. Měl jsem
pocity člověka na Pochodu smrti, jehož soused má tolik sil, aby rozverně skákal tu
po jedné, tu po druhé noze, pak šel chvíli pozpátku… Místa, kde se hlásilo největší
opotřebení, únavu, poškození a bolest se přemísťovaly přebíhaly v jakýchsi
vlnách po těle: nohy, zápěstí, pak z kopců paže, před tím ještě
záda a ledviny, nakonec zadek… Na poslední zastávce si Vašek nechal naolejovat řetěz
a té chvíle jsem s ním držel krok jen na základě smlouvání, kleteb a zapřísahávání.
Naše konverzace plynula v následujícím duchu: V(ašek): „Hele jaká je skvělá
dohlednost.“, já: „Počkej, už nemůžu!“, V: „Pěkně se nám rozjíždí
obchod s měřícími přístroji.“, já: „Zpomal! Ne tak rychle.“ V: „Co
si myslíš o té technologii na měření průhybu mostů?“, já: „Zastav, ať
se vydýchám!“, atd. …pěkně jsme si, zkrátka, popovídali. Další kopce a sjezdy se
mi už v paměti nějak slily, možná ani nikdy nevstoupily do mého zamlženého vědomí.
Pak už se přiblížily – připlížily Klatovy. A cíl. Po průjezdu cílem dostal
každý svou láhev ionťáku a mohl se zhroutit do trávy. Mně ovšem začal krušný
úkol vyměnit dvě poukázky na pivo – pivenky za gulášenku, protože holky byly hladový
a nechtěly být o (tekutém) chlebu a jako nezávodnice nárok na guláš neměly. Ukázalo
se, že vyměňovat pivenky za gulášenky ve frontě na guláš nemá cenu. Ale podobně
nemá smysl čekat zájemce o pivenky ve frontě na pivo. Nakonec jsem uspěl ve frontě
na grilované kuře. Se dvěma guláši a několika šátečky pro mě jsem byl
v naší skupince populární, nechal jsem se ukolébat slávou a usnul na trávě v poloze
pohozené slupky od banánu. Snil jsem neklidně o výsledcích, které ještě jsem neznal,
ale které již nyní byly hrozbou pro mé machismo, a hledal cestu, jak chlácholivě vyložit
neúprosná data. Žádný graf, ukazující, že skoro všichni byli mladší než já, že dříve
přihlášení měli nějakou výhodu, že většina přijela „jen“ hodinu před
námi, že ve svém ročníku jsem byl dobrý, mně nedal omluvu pro sumární fakt, že
jsem dojel v poslední stovce účastníků, ba spíše moje výmluvy vyvracel. Odpočíval
jsem asi dlouho, když po probuzení už byly sklizené tlakové myčky kol a zamčené
sprchy. Nezbylo, než naložit zaprášená kola na nosiče a vydat se za pokračováním víkendu:
já s Editou do jámy lvové k našemu čekajícímu dítěti, Jitka, Vašek a
Pepa měli vlastní program na Lipně. Stručné shrnutí: Podcenění zimní a jarní
přípravy se mi krutě vymstilo, ale euforie nad rozšířenou účastí na závodě
překonala pokoření individuálního selhání. Trvalé vyznačení trasy závodu v krajině
je do budoucnosti otevřenou výzvou pro BBCC při plánování vyjížděk na Šumavu,
kdy část trasy by mohla být částí výletu – a to nebudeme zastírat, že náročnou
částí, při které se lze člověku zaposlouchat do existenciální mluvy vlastního
těla, které sahá na samý práh svých sil…
Jarouš
PS: odmyslitenou součástí zápisu je i obrázková
galerie doplněná grafy a mapkou.