WC VII - Opatovický kanál
Tentokrát každoroční Zamykání vody neproběhne na Berounce, jak vyhlašoval původní plán akcí BBCC, ale již o týden dříve, na Opatovickém kanále, který byl po dohodě s kontraadmirálem OAJem vyznamenám tímto titulem. Voda je to mírná a zajímavá, jak ukazují texty [zcela převzaté!], fotky a odkazy níže, počasí by snad mohlo být vstřícné po celkové mizérii tohoto léta.
Poklídné splutí nestresově plánujeme na 15.10. 2005 v úseku Lázně Bohdaneč - Semín, tj. v délce přibližně 15km.
Sraz je v 11h v Lázních Bohdaneč u mostu nad kanálem.
Protože budeme "přeautovávat" - tj. vozidla s vyjímkou manipulačního převezeme do místa cíle - je zapotřebí, abychom předem věděli, kolik bude lidí, lodí a aut. Z tohoto důvodu prosím zájemce, aby se mi co nejdříve ozvali emailem, abych mohl udržovat aktuální tabulku posádek, jež bude zvláště výhodná pro ty, kteří hledají někoho na "spárování".
Na vaši účast se těší Jarouš
Doposud přihlášení:
| Vodák | Loď | Vozidlo |
| Jarouš | #1 | #1 |
| Marek | #1 | #1 |
| Edita | #2 | #1 |
| 0.0 | odbočení z Labe vp na
r.km 152.6 -
stavidlo !!! - přenést vp 50m |
| 1.2 | dvě ramena, průjezdné
pravé (levé rameno, kde je ihned most a za ním nebezpečný jez, se
vrací zpět do Labe!) + 200m
![][](most.gif){kind=small} s
nízký !! |
| 1.5 |
stavidlo - pozor na vývar pod jezem!
Opatovice n.L. 1.5km vp
|
| 1.8 |
s
Opatovice n.L. vp
    |
| 2.1 |
s
+ 700m
c
|
| 3.3 |
s
[37] + 400m
ž
|
| 3.8 |
stavidlo - zbytky
|
| 3.9 |
s
[37]
|
| 5.2 |
s
Čeperka vp vl |
| 5.4 |
p
ž
[031]
Čeperka 100m vl + 200mp
c
|
| 6.4 |
p
+ 900m
c |
| 7.8 |
s
Podůlšany vp
vl |
| 9.6 |
s
Ždánice vp |
| 10.2 |
s
[33] |
| 11.7 |
s
Dolany 1km vp |
| 14.5 |
c |
| 16.4 |
s
[36] Lázně Bohdaneč vl
 |
| 17.1 | ú.
Černská strouha vl. + 200m
c,
T kemp Cellisto vl |
| 18.0 |
s
Neratov vp + 500m
c |
| 20.3 |
c
Přelovice 500m vp |
| 22.1 |
s
[33] Živanice 1.5km vl |
| 24.4 |
s
[33] |
| 24.6 |
v 1.3m X N vp |
| 25.2 |
v 3.5m MVE vl
c
Výrov vl
Břehy
500m vl
,
T kemp Buňkov 500m vl |
| 26.9 |
s
Břehy 1 km vl, zužování koryta |
| 27.8 |
p |
| 29.3 |
akvadukt dále několik
p
- nízký !! |
| 30.3 |
N vp |
| 30.9 |
s
Semín vp vl
|
| 31.1 |
s
 |
| 32.0 |
X !! ústí do Labe na ř.km 110.1 |
Základním vodním dílem
pernštejnské rybniční soustavy je Opatovický kanál, v Lázních Bohdanči
nazývaný Halda. Počátek má u jezu před Vysokou nad Labem a zpět do Labe
se vlévá u Semína. Měří 32,5 km a ještě i po půl tisíciletí slouží
účelům, k jakým byl vybudován. Je stavebně technickou památkou raně
renesančního vodního stavitelství.
Hlavní funkcí Opatovického kanálu je napájení okolních rybníků,
především Velké a Malé Čeperky, Oplatila, Jezera, Bohdanečského,
Sopřečského a dalších rybníků, s nimiž je spojen napájecími struhami.
Základní, dodnes dochovanou podobu, dostal kanál v roce 1513 od svého
stavitele Viléma z Pernštejna, který jím napájel svých 230 rybníků
pardubické rybniční soustavy. Na několika místech se kanál kříží s níže
položenými vodotečemi díky důmyslné konstrukci akvaduktů. Jeden z nich
je možné ještě dnes najít u Semína. Zajímavé je, že kanál v minulosti
sloužil také jako součást bohdanečského dřevěného vodovodu.
Opatovický kanál je s menšími obtížemi splavný na běžné loďce po celé
délce toku. Vodáci však musí počítat s větším množstvím nízkých lávek a
míst, která jdou překonat obvyklým způsobem. Pro vyznavače cyklistických
výletů vyznačila bohdanečská radnice v terénu cyklotrasy podél
Opatovického kanálu, které jsou vhodné jak ke sportovní jízdě, tak pro
víkendové vyjížďky celé rodiny.
Opatovický kanál, který byl postaven na pokyn Viléma z Pernštejna a byl dokončen roku 1513, je významnou stavebně-technickou památkou. Kanál sloužil především k napájení rybníků, k pohonu mlýnů, několika pil, v 18. století poháněl papírnu v Semíně a potom v Opatovicích, ve 20. století u mlýnů několik vodních elektráren. Umělý tok tohoto nadregionálního biokoridoru zcela zapadá do polabské krajiny. Ve střední části tvoří četné meandry, břehy jsou lemovány vzrostlými duby. Jeho délka je 32,6 km. Podél kanálu vedou tři cyklotrasy.
Opatovický kanál je významnou technickou památkou - dokončený v r.1514 napájel řadu hamrů, mlýnů, valch a zavlažoval rozsáhlé území. Má délku 32,6 km šířku 3-8m hloubku 1-2 m. Rozdíl hladin mezi odbočením a vyústěním je 23m.
Opatovický kanál - stavebně-historický, technický a přírodní klenot Pardubicka
Když se konečně v dáli objevila silueta známého hradu, pobídl rytíř Vaněk svého vraníka do klusu. Dlouhá cesta z Budína se zdála nekonečná, ale chtěl k panu Vilémovi dorazit ještě před setměním. V brašně u sedla vezl pečlivě střežené pouzdro s listinou od krále Vladislava a tušil, jak mnoho na ní pánu záleží. Těšil se, že za svou spěšnou jízdu dostane nějaký ten grošík navíc; vždyť pán z Pernštejna dovede ocenit dobrou službu.
Snad se tak i stalo, kdo ví. Pro nás je důležitý především obsah oné listiny z 23.května 1498, kterou dal král Vladislav Jagellonský ve své kanceláři při uherském dvoře vystavit pro Viléma z Pernštejna, tehdy nejbohatšího českého a moravského velmože, pána na Kunětické hoře a Pardubicích. Díky oné listině získal právě před 500 lety Vilém z Pernštejna do své dědičné držby mimo jiné i Opatovický kanál a jez na Labi. Ptáte se, co je na tom zvláštního? Hodně. Ale začněme od začátku.
Na počátku toho všeho bylo Labe. Od Hradce Králové si klidně teče na jih, ale u Pardubic se jeho tok obrací k západu. V dávných geologických dobách ovšem proudila labská voda kratší cestou - údolím tzv. Bohdanečské brány, západně od Kunětické hory. Když si později řeka prorazila koryto dnešním směrem, zůstala uvnitř labského oblouku mokřinatá oblast lužních lesů, protkaná starými říčními rameny a močály, ale i suchopárem písčitých přesypů. Tento kraj získal koncem 11.století klášter řádu benediktinů, založený králem Vratislavem II. na místě dnešní vsi Opatovice. Opatovičtí mniši začali kultivovat svěřenou půdu, zakládali dvorce a zemědělské osady a také "jezera rybná".
Dnes již těžko zjistíme, zda základy později proslaveného rybničního systému na Pardubicku vybudovali již opatovičtí benediktini, ale je to velmi pravděpodobné. Lepší přírodní podmínky byste v okolí těžko hledali a ve druhé polovině 14.století se v Čechách stavby vodních nádrží, určených k chovu ryb, staly velmi oblíbenými.
Klášter zanikl ve víru husitských válek a jeho majetek si rozebrali ti, kdo byli zrovna u moci. Až koncem 15.století, kdy se Čechy po mnoha desetiletích ničivých válek dočkaly míru a zbohatlá domácí šlechta hledala vhodné možnosti, jak investovat své peníze. Klášterní majetek tehdy držel v zástavě kníže Jindřich Minsterberský, syn zemřelého krále Jiřího z Poděbrad. Kníže Jindřich někdy okolo roku 1480 stavěl velký rybník Bohdanečský, kterým zatopil vesnici jménem Pěžice. Ve stejné době vznikl i rybník Rosický. K jejich napájení zřejmě sloužil menší umělý kanál, snad pozůstatek staršího díla opatovických benediktinů.
Zásadní změnu do struktury rybniční sítě této části Pardubicka přinesl až rok 1490. Tehdy získal panství zaniklého kláštera a později i další okolní statky bohatý moravský velmož Vilém z Pernštejna. Již v době svého příchodu na Pardubicko platil za vyhlášeného znalce v rybníkářském podnikání. Měl i dostatek peněz, aby se mohl pustit do velkorysých rybničních projektů. Podmínkou ke stavbě nových rozlehlých rybníků se stalo zajištění dostatečného a regulovatelného přívodu vody. Spolu s budováním největšího pardubického rybníka Čeperky, stavěného v letech 1491-1496, který na ploše okolo 1000 ha zatopil katastr několika vesnic, přikročili pernštejnští rybníkáři k realizaci velkorysého projektu: Poblíž vsi Opatovice byla část labské vody svedena do umělého koryta, které zčásti kopírovalo prastarý říční tok západně od Kunětické hory. V roce 1498 byla část stavby již v provozu. Umělý kanál však většinou protékal územím, které kdysi patřilo klášteru a které Pernštejn formálně vlastnil jen jako dočasnou zástavu. Ve výše zmíněném roce 1498 však král Vladislav vyhověl žádosti pardubického velmože, vyjmul přívodní kanál i labský jez z dočasné zástavy a převedl je Vilémovi a jeho potomkům do dědičného vlastnictví. Umělá stoka tehdy vedla jen k Bohdanči, odkud se obracela přímo k jihu a vracela vodu do řeky. Vilém z Pernštejna měl však se svým vodním dílem rozsáhlejší záměry. Vyjasnění složitých majetko-právních vztahů uvolnilo pernštejnským projektantům prostor ke stavbě složitějšího díla, kterým by zajistili dostatek vody i v západněji položených částech rozlehlého panství. Přípravné práce, které trvaly řadu let, dovršila stavba nového mohutného labského jezu v roce 1513. I když práce na umělém vodním díle pokračovaly i v následujících letech, rok 1513 je možné považovat za mezník, kdy kanál dostal základní podobu, dochovanou dodnes. Začínal se u labského jezu v Opatovicích, od Bohdanče pokračoval daleko směrem na západ a po více než 34 kilometrech vracel za vsí Semín labskou vodu zpět do řeky.
Jako stavitel labského jezu je v roce 1513 v písemných pramenech doložen rytíř Kunát mladší z Dobřenic, významný český rybníkář, který na sklonku 15. a v první třetině 16.století projektoval řadu vodních děl a vyškolil v rybníkářském řemesle učenlivé žáky, mimo jiné i známého rožmberského fišmistra Štěpánka Netolického. Pro Viléma z Pernštejna projektoval Kunát Dobřenský na Pardubicku již koncem 15.století, ale natrvalo se zde usadil zřejmě až v souvislosti se stavbou, které tehdy říkali "velká strúha" a kterou my dnes nazýváme "Opatovický kanál".
Opatovický kanál je dokladem nadčasové prozíravosti jeho tvůrců a technického umu českých rybníkářů z přelomu 15. a 16.století. Kolem roku 1549 se vývoj pardubické rybniční soustavy uzavřel z jednoduchého důvodu, neboť nové umělé nádrže, kterých se tu nalézalo asi 230, již nebylo kde stavět. Čistý zisk z chovu a prodeje ryb představoval v roce 1560 asi 70% příjmu vrchnostenské pokladny a dosahoval okolo 15 000 kop grošů míšeňských ročně. Hlavní podmínkou k efektivnímu chodu tohoto výnosného podnikání byl právě Opatovický kanál, neboť ten zásoboval vodou asi 2/3 rybníků na celém panství. Podobu kanálu již nebylo nutné měnit, stačilo jen toto důmyslné zařízení udržovat v chodu a především pravidelně čistit. Starší část toku, od Opatovic k bohdanečským sádkám, měli obyvatelé blízkých vsí rozdělenu na jednotlivé úseky, které byli povinni třikrát až čtyřikrát do roka čistit. Na údržbu mladšího úseku od Bohdanče k Semínu najímal panský fišmistr placené nádeníky. Technicky je tato mladší část toku složitější: Kanál v některých úsecích prochází písčitým podložím s vysokým průsakem, takže jeho koryto bylo zvlášť vypěchováno nepropustným jílem. U Dolan překonává kanál terénní depresi v délce asi 1 km po vrcholu uměle vybudovaného náspu. V jiných místech se trasa kanálu s vyšší úrovní vody křížila s níže položenými vodotečemi, což projektanti řešili pomocí akvaduktů - vody obou toků se mimoúrovňově míjejí díky důmyslné konstrukci, dochované například u Semína.
Jako hlavní regulátor přítoku vody do kanálu sloužilo již v 16.století tzv. Ždánické stavidlo, umístěné ještě přímo v Opatovicích. Pomocí tohoto zařízení se dal vtok vody do kanálu úplně uzavřít, což bylo zapotřebí například při čištění zanešeného koryta. Další velké stavidlo se pak nalézalo v Bohdanči, kterým se dala k týmž účelům samostatně uzavřít západní strana toku. Voda v kanále pak odtékala přímo od jih a do Labe se vracela pomocí tzv. Rajské strúhy, což byl zřejmě pozůstatek původního koryta kanálu z doby před jeho rozšířením na západ roku 1513. Tímto směrem si našla svou cestu voda z Opatovického kanálu i při jeho jediném známém protržení koncem 17.století. V mokřinaté oblasti mezi velkými rybníky býval Opatovický kanál i zdrojem kvalitnější vody, jak dokládají například pozůstatky dřevěného vodovodu z 16.století, objevené v Bohdanči.
Přestože kanál vznikl především kvůli rybníkům, sílu umělého vodního toku využívalo již v době pánů z Pernštejna několik technických zařízení, většinou mlýnů. Někde poháněla voda z kanálu i pilu či stoupu, jako například od roku 1735 v papírně v Semíně a od roku 1796 v Opatovicích.
V té době začala již sláva pardubického rybníkářství pohasínat. Hospodářské a správní reformy tereziánské a josefínské doby s sebou přinesly i cílevědomou likvidaci starých rybníků a jejich přeměnu na ornou půdu, dokončenou v polovině 19. století. Opatovický kanál tak sice ztratil původní hlavní důvod své existence, ale život bez něj si již na Pardubicku nikdo nedokázal představit. Zůstal i nadále živou vodní tepnou, sloužící především pro pohon technických zařízení a závlahy luk a polí. I když původní síť přivaděčů vody k zaniklým rybníkům přestala fungovat, hlavní tok kanálu se v podstatě nezměnil. Jen na sklonku 19.století byla prokopáno nové vyústění kanálu do Labe přímo pod Semínem, čímž se dálka toku zkrátila na dnešních 32,69 km (viz přehled technických parametrů na závěr). Do Opatovického kanálu tehdy přitékalo z Labe okolo 6,5 m3 vody za vteřinu, tedy okolo 20% obvyklého průtoku Labe. Většinu vodní síly však zužitkovaly opatovické mlýny, takže přes tzv.Ždánické stavidlo vtékalo do kanálu obvykle jen okolo 2,5 m3/s.
Zásadní změnu ve využití Opatovického kanálu přinesla stavba elektrárny v Opatovicích v letech 1956-1960. Pro potřeby elektrárny byl nově vystavěn vtok kanálu s mnohem větší průtočností, dosahující až 18,5 m3/s. Většinu vody využívá elektrárna k technickým účelům (chlazení), část ohřáté vody se v případě potřeby vrací zvláštním potrubím zpět do kanálu, aby byl zajištěn stálý průtok nejméně 2,5 m3/s.
V souvislosti s intenzivním hospodařením okolních zemědělských družstev se zvláště od šedesátých let 20.století velmi rozšířilo využívání vody z Opatovického kanálu k zavlažování zemědělských pozemků. K tomuto účelu vznikla rozsáhlá síť přečerpávacích stanic a potrubí, odebírající v době největšího využití až 5 000 000 m3 závlahové vody ročně. V současné době zájem o tento způsob využití kanálu klesl asi na 10% onoho objemu.
Stavba velké elektrárny v Opatovicích přinesla po roce 1960 postupný a cílený zánik mlýnů na Opatovickém kanále, fungujících tehdy obvykle i jako malé vodní elektrárny. Před druhou světovou válkou pracovaly v Opatovicích dva mlýny rodiny Morávkovy (čp.43 a 48), Prokešův mlýn čp.58 ve Starých Ždánicích, dva mlýny v Bohdanči (čp.146 J.Štěpánovského a čp.147 J.Nováka), mlýn F.Cepla čp.32 v Černé, mlýn J.Petra čp.45 v Živanicích, mlýn J.Macháčka čp.32 ve Břehách-Výrově a mlýn čp.33 v Semíně, provozovaný tamním Rolnickým družstvem. V současné době byl po majetkových restitucích obnoven alespoň částečně elektrárenský provoz tří z nich: ve Starých Ždánicích vodní elektrárna p.Popa, další v Bohdanči a ve Břehách-Výrově.
Částečně dochována zůstala i fuknce napájení rybníků: dnes dodává Opatovický kanál vodu do rybníka Pohránovského, Bohdanečského, Předního a Zadního Zábranského, Nadýmače a Sopřečského, v případě potřeby i do rybníka Buňkova a do bohdanečských sádek.
Většina toku Opatovického kanálu je zachována v původní podobě, která zřetelně svědčí o citlivém přístupu našich předků k přírodě i při budování tak velkých technických děl, jakým kanál ve své době nepochybně byl. Koryto je v terénu vedeno tak, že má často podobu přirozených říčních meandrů. Zpevnění břehů obstarávají staré porosty lip, dubů a olší svými kořenovými systémy, jen velice zřídka jsou břehy zpevněny kamennou dlažbou. Koruny mohutných dubů se nad hladinou spojují a spolu s pomalu proudící vodou vytvářejí harmonický a esteticky působivý krajinný celek. Jakým kontrastem se naproti tomu na březích v některých úsecích jeví mladé výsadby smrků, borovic nebo topolů v pravidelných rozestupech - dílo posledních desetiletí.
Přestože je Opatovický kanál i soustava rybníků, které napájí vodou, dílem lidských rukou, má velký přírodovědný význam. Po mnoha staletích, které uplynuly od vybudování kanálu, místy téměř nepoznáme, že se nejedná o nížinnou řeku. Příroda se celé soustavy vodních nádrží i kanálů tak říkajíc "zmocnila", vzala je "za své". Dnes je tato soustava po stránce botanické i zoologické tím nejzajímavějším, co lze na Pardubicku spatřit. Břehové rákosové porosty, mokřiny a rašelinné louky v nejbližším okolí rybníků osídlují rostlinné a živočišné druhy dříve se vyskytující v dnes vysušených močálech, slatiništích a bažinách. Vodní hladiny rybníků nahrazují stále vzácnější mrtvá říční ramena a labské tůně. Rybníky napájené vodou z Opatovického kanálu i samotný kanál jsou tedy bez nadsázky refugiem přírody z dob dávno minulých.
Zatímco podrobný botanický průzkum Opatovického kanálu byl naposledy proveden roku 1978, zoologové se tomuto umělému vodnímu toku z neznámých příčin poněkud vyhýbali. O fauně kanálu tak nacházíme více či méně kusé zmínky roztroušené v nejrůznějších zoologických pracích. Výjimku tvoří ovšem rybníky v okolí Lázní Bohdanče, které jsou naopak prozkoumány velmi detailně.
Čtenáři nám jistě dají za pravdu, že pouhé vyjmenování rostlin a živočichů obývajících Opatovický kanál by bylo nezáživným a nic neříkajícím čtením. Daleko větší význam jistě bude mít výběr toho nejzajímavějšího, co může "obyčejný" návštěvník tohoto vodního díla, ať pěší turista či vodák, zahlédnout, pozorovat a na březích i ve vodě zjistit. Nuže, nasedněme do loďky nedaleko nad labským jezem v Opatovicích a nechme se unášet nepříliš rychle tekoucím proudem Opatovického kanálu.
Vodní tok je na své dvaatřicetikilometrové pouti vrouben většinou lesy. Zcela převažují lesy listnaté, tvořené především duby, jilmy, habry, jasany, lípami, topoly černými a několika druhy vrb. Věkovité stromy, pamatující doby dávno minulé, se sklánějí nad pomalu plynoucí vodu a při plavbě vytvářejí velmi sugestivní atmosféru. Pouze v některých místech, např. pod Přelovicemi, teče kanál mladým lesem vysázeným z borovic a smrků, místy břeh vroubí bílé kmeny bříz. Zejména staré stromy s dutinami v kmenu i větvích mají velký význam pro hnízdění a úkryt ptáků. V trouchu jejich dutin dochází k vývoji vzácných druhů brouků.
Spektrum rostlin a živočichů, se kterými se můžeme na samotném Opatovickém kanálu setkat, není zase tolik široké. Je to dáno především typem prostředí, kterým kanál protéká. Jestliže je linie toku přibližně ze 3/4 lemována lesy, pak lze jistě oprávněně tvrdit, že většina živočichů budou vodní a lesní druhy a také mezi rostlinami budou převažovat druhy lužních společenstev, doubrav a mírně proudících toků. Při pohledu na tento výčet rostlinných a živočišných druhů nám však hned bude jasné, že Opatovický kanál není jen technickou a historickou památkou.
Staleté stromy zpevňující břehy kanálu hostí specifickou faunu bezobratlých. V trouchu jejich dutých kmenů se vyvíjejí vzácní listonozí brouci páchníci hnědí spolu s ještě o něco vzácnějšími zlatohlávky skvostnými. Oba druhy jsou v Čechách vázány na teplejší oblasti a nebyli by nejspíš takovou vzácností, kdyby se do dnešních dnů zachovalo více starých dutých dubů a lip. Páchník, velký přibližně tři centimetry, je tmavě hnědě zbarven, žije skrytě a aktivuje především v noci. Naproti tomu zlatohlávek skvostný létá za teplých slunečných dnů a je díky svému živě zelenému vybarvení se zlatavým leskem vcelku nápadným (avšak vzácným) zjevem. Se svými téměř třemi centimetry je naším největším zlatohlávkem.
V dřevě a pod kůrou starých vrb lemujících Opatovický kanál se vyvíjí nápadný a vcelku hojný tesařík pižmový. Tohoto kovově zeleného brouka s dlouhými tykadly, výrazně páchnoucího po pižmu, můžeme nalézt na různých květech, listech i kůře vrb od pozdního jara téměř do podzimu.
Po celé léto můžeme kdekoliv přerušit plavbu po kanálu a věnovat se pozorování neskutečného množství různobarevných šidélek, vážek a motýlic. Tito zástupci hmyzího řádu vážek provádějí od jara do časného podzimu zejména na prosluněných místech doslova vzdušné reje. Z mnoha druhů jsou nejnápadnější a nejpočetnější hedvábně modrá motýlice lesklá, šidélka kroužkované, brvonohé a páskované, šídlo modré, šídlatka velká, vážka rudá a další. Jejich vývoj probíhá přímo v pomalu tekoucí vodě Opatovického kanálu - stejně jako vývoj komárů, kterých tu po setmění bývá nepočitatelně a o jejichž přítomnosti se jistě každý návštěvník přesvědčil "na vlastní kůži".
V listnatých lesích vroubících kanál poletuje za slunných dnů druhově pestré společenstvo denních motýlů (např. babočky osiková, síťkovaná, bílé C, batolec červený, žluťásek řešetlákový, bělopásek topolový a další), ovšem není problém zastihnout také některé noční druhy. Nápadným zjevem je kupříkladu martináček habrový, jehož housenky se živí buď listím dubů a bříz, nebo rostlinami v bylinném podrostu. Hojná je rovněž vztyčnořitka lipová, žijící nejen u Opatovického kanálu na vrbách, lípách, dubech a topolech.
Ryby tvoří pochopitelně charakteristickou skupinu živočichů tohoto vodního díla. Nepřekvapí proto, že na vhodných místech narazíme na sedící postavy rybářů. Budete-li se jich ptát, jaké ryby že to "z vody tahají", zjistíte, že druhové spektrum úlovků není příliš bohaté. Kapři, štiky a okouni se totiž do vod Opatovického kanálu mohou dostat jedině z Labe a výjimečně i z rybníků, které kanál vodou napájí. V cestě kanálem jim rovněž stojí několik technických staveb (viz výše), které mnohým, především větším rybám brání v šíření po vodním toku. Proto jsou početně nejvíce zastoupeny spíše menší druhy plevelných ryb, jako plotice, tloušti, slunky, hrouzci nebo sekavci.
V nepříliš rychle tekoucí vodě kanálu se rozmnožuje také několik druhů dnes stále více ohrožených obojživelníků. Jsou nejnápadnější zejména při plavbě po kanálu v jarních měsících. Vyhledávají tůně zarostlé vodním rostlinstvem a zátočiny se slabým proudem, ale zastihnout je můžeme také v lesích a na loukách v okolí kanálu. Nejhojnější jsou skokani zelení a skřehotaví, vzácněji byli zjištěni i skokan hnědý, rosnička zelená a ropucha obecná.
Budeme-li na vodácké i pěší návštěvě Opatovického kanálu tiší, můžeme při troše štěstí zahlédnout elegantní užovku obojkovou, jak přeplouvá vlnovitým pohybem z břehu na břeh nebo mizí v hustém porostu pobřežních rostlin.
Budeme-li v této tichosti vytrvalí, jistě se nám podaří pozorovat i některé vzácnější druhy ptáků. Kulaté otvory v dutých kmenech a větvích starých stromů na březích jsou dílem datlovitých ptáků, především strakapouda velkého, žluny zelené nebo vzácnější žluny šedé, které v těchto dutinách hnízdí. Dutiny ovšem využívají k hnízdění také mnohé druhy sýkor, brhlíci lesní, špačci a lejskové. V neobydlených dutinách se přes léto ukrývají a svá mláďata vyvádějí také některé druhy savců - plši, kuny a rovněž vzácní netopýři. Tito okřídlení savci, zejména netopýr vodní a netopýr rezavý, létají po setmění nad hladinou Opatovického kanálu a nad blízkými rybníky a loví zde hmyz.
Zahlédnout volavku popelavou, jak nehnutě číhá nad kanálem na kořist, není v posledních letech zase taková vzácnost - několik párů hnízdí na blízkém Bohdanečském rybníce. Volavky se zde vyskytují celoročně stejně jako kachny divoké, které na kanále hnízdí, vyvádějí svá mláďata i zimují. Díky tomu, že Elektrárna Opatovice n. L. vypouští v zimě za třeskutých mrazů do kanálu vodu teplou cca 15o C, hladina kanálu většinou nezamrzá. Proto je vyhledávána k zimování nejen kachnami, ale rovněž poláky velkými, potápkami a labutěmi velkými, které se zde stávají vítanou a hojně krmenou "atrakcí".
Pozorovat barevný klenot mezi ptáky - ledňáčka říčního - není nad hladinou kanálu nic mimořádného. Drobné rybky sem přilétá lovit po celý rok, nejvíce však právě v zimě, když mu přístup k rybí potravě na jiných vodních tocích znemožní ledový krunýř. V tu dobu se k nezamrzlému kanálu slétají ledňáčci z širokého okolí.
Květenu popisovaného povodí lze rozčlenit (uměle rozdělit?) na druhy s přímou vazbou na Opatovický kanál, tj. rostoucí ve vodě a na březích kanálu, a na druhy širšího okolí, tj. rostliny bez významnější vazby na vlastní vodní tok.
Na samotném Opatovickém kanále jsou botanicky nejzajímavější především nezastíněné úseky toku. Zatímco v lese nebo pod korunami stromových velikánů trpí rostliny většinou nedostatkem slunečního světla a proto jsou tyto úseky téměř bez vodních cévnatých rostlin, na bezlesích částech kanálu vegetace doslova bují. Při plavbě Opatovickým kanálem se náš člun musí v některých místech prodírat hustým vodním rostlinstvem. Biomasa vodních rostlin je většinou tvořena lakušníky vzplývavými, zevary, šípatkou střelolistou, hvězdošem a rdestem vzplývavým. Na mělčinách a u břehu se přidává rákos obecný a dekorativní kosatec žlutý, který koncem května rozkvétá nápadnými velkými květy. V tu dobu bývá také plavba po kanálu nejpříjemnější - obtížného hmyzu je ještě málo a o to více kvetoucích žlutých kosatců, bílých lakušníků a růžových šípatek.
V minulých letech docházelo v důsledku postupného zanášení a zazemňování toku kanálu k jeho zarůstání vodním rostlinstvem, zejména zevarem jednoduchým, rdestem, hvězdošem a lakušníkem. Uživatel Opatovického kanálu (tj. Povodí Labe) v zájmu udržení průtočnosti opakovaně používal k odstranění porostů vodních rostlin herbicidů, ale toto řešení bylo nepřijatelné z hlediska přírodovědného. Během posledních let bylo proto přistoupeno k biologickému způsobu redukce těchto porostů a to introdukcí býložravých ryb amurů bílých. Tyto ryby, původem z Číny, se živí výhradně vodním rostlinstvem a udržují tak jeho porosty na trvale nízkém stavu.
Na březích Opatovického kanálu, zejména v zátočinách s mírnějším proudem, rozkvétají v létě růžová květenství několika nápadných rostlin - sadce konopáče, šmelu okoličnatého a rdesna obojživelného. Najít je ve spleti pobřežních kopřiv a ostružiníků není příliš snadné přicházíme-li po souši, naopak zahlédnout je z loďky není nic obtížného.
Mimo vesnice je kanál většinou vrouben listnatými lesy. V jejich podrostu je bohatě vyvinuto bylinné patro v němž časně na jaře rozkvétá řada charakteristických druhů rostlin. Jejich doba květu je přísně omezena - tyto rostliny musí stihnout odkvést ještě před tím, než se nad nimi rostoucí stromy olistí a zastíní tak jejich stanoviště. Proto je můžeme nalézt jedině v březnu a dubnu, zato v hojném počtu. V povodí Opatovického kanálu jsou to zejména dymnivka dutá, sasanka hajní, sněženka podsněžník, podbílek šupinatý, orsej jarní a pstroček dvoulistý.
Opatovický kanál tak představuje nejen jedinečnou památku technické dovednosti našich předků v době před 500 lety, ale je také ukázkovým příkladem moderního skloubení požadavků technického rozvoje s ochranou přírody. Klidná hladina umělého vodního toku pevně srostla se svým okolím, přesto však stále vyžaduje zásah lidské ruky a pravidelnou údržbu. Díky citlivému přístupu dnešních vodohospodářů můžeme nejen obdivovat důmysl starých rybníkářů, ale také krásy rostlinného a živočišného světa, obklopujícího dlouhý tok této mimořádné stavby.
Základní technické údaje Opatovického kanálu:
výška hladiny u jezu v Opatovicích: 225,0 m.n.m.
výška hladiny původního ústí do slepého ramene Labe: 206,9 m.n.m.
původní výškový rozdíl: 18,1 m
původní spád hladiny (po odečtení výšky jezů): 2,72 m
výška hladiny dnešního ústí do Labe: 202,0 m.n.m.
dnešní výškový rozdíl: 23 m
dnešní spád hladiny (po odečtení výšky jezů): 7,62 m
výškový rozdíl původního toku kanálu od vtoku do ústí: 18,1 m
původní délka toku: 34,42 km (k ústí do slepého ramene Labe 32,18 km)
dnešní délka toku: 32,69 km
šířka toku: nejvíce 15 m (u vtoku), nejméně 2,5 m (u ústí do Labe)
průměrná hloubka: 1,5 m
© Vladimír Lemberk, Petr Vorel