PRŮHONICE HISTORY zpět

Praha, 30. 12. 1998

Ahoj lidi,

ačkoli jsem si původně myslela, že z naší poslední letošní akce žádnou History psát nebudu, přece jenom jsem se po absolvování tohoto výletu chopila tužky, papíru, klávesnice a počítače, abyste věděli, o co jste přišli, když jste s námi nebyli (i když mám pocit, že po přečtení této History většina z vás přestane litovat, že zůstala doma u svátečního oběda - ale na druhou stranu zase jste neměli pádný důvod, umýt a promazat svoje kola).
Jak všichni víte, poslední letošní akce BBCC se konala pod názvem Vánoční výlet (aneb na Štěpána bez Štěpána) v sobotu 26. prosince 1998 - tedy "na Štěpána" ("bez Štěpána"). Je pravda, že mnoho z vás se omluvilo z vážných (rodinný oběd s babičkou, tetičkou, strýčkem, …) či nevážných (lyžování, nalomená noha, uvolněná šlapka) důvodů, ale i přesto jsme se rozhodli tento výlet uskutečnit.

Sraz byl v 10,00 u ZOO, kam již v 9,40 (!!!) dorazil Miša - ovšem bez kola, protože mu Jirka Kr. zapomněl oznámit, že tento výlet není pěší (jak se původně plánovalo), ale je přece jenom cyklistický (jak se na BBCC sluší a patří).

Takže Miša čekal u ZOO …
… bez kola …

10,05 - k ZOO dorazil Míla Procházka, ale vzhledem k tomu, že se s Mišou neznali, nevěnoval tomuto osamocenci bez kola na zastávce autobusu sebemenší pozornost, propadl panice, že už jsme odjeli a vyrazil známou cestou podél Vltavy "za námi" (myšlenka, že se tím vlastně ocitnul "před námi" ho překvapivě ani ve snu nenapadla).

Po této události jsme museli zkonstatovat, že ačkoli máme trička, ponožky a samolepky BBCC, stále je logo BBCC málo viditelné a pokud jsou na srazu lidé, kteří se neznají, tak se díky tomu ani nepoznají. Sice konečně po třičtvrtě roce došlo na Mílova slova, kdy propagoval tak veliká trička, aby je bylo možné obléknout i přes péřovou bundu, ale to by se trička musela nosit a ne že si ho Miša nechá doma ve skříni. No a samolepky s logem BBCC nám sice pomůžou identifikovat naše kola před hospodou, ale Mišu ani v nejmenším nenapadlo, aby studoval kola cyklistů jedoucích na Štěpána kolem ZOO (a ani se mu nelze divit, protože ten den se tam skutečně pohybovalo nebývalé množství vyznavačů cyklosportu). Zkrátka ještě se musíme notně zamyslet nad tím, jak zviditelnit logo BBCC v ročních obdobích, kdy ne každému stačí obléci pouze tričko a ponožky.

Takže Miša čekal stále u ZOO …
… bez kola …
Míla se nás snažil dohnat po cestě kolem Vltavy …
… na kole …
No a já + Vrstevnička + Podčarovka a Honza jsme zatím klidně dopromazali kola a od Honzovy garáže jsme vyjeli směrem do Tróje.
Na lávce pro pěší přes Vltavu zastihnul Honzu Mílův vzkaz, že jede za námi, abychom na něj počkali, takže Honza mohl konečně Mílovi oznámit, že je před námi a že nás nemusí dohánět, protože my na něj počkáme u ZOO.

10,15 - konečně jsme i my čtyři dorazili na sraz. No a abychom si alespoň trochu užili Mirka, zašli jsme hned do hospody a předstartovně se osvěžili pivem, grogem a čajem.
10,20 - na sraz (již podruhé) dorazil Míla, takže v tuto chvíli jsme byli kompletní:

… tedy 6 lidí + 5 kol …

10,50 - zatímco se Miša vydal pěšky přes Stromovku zpět na metro (nevím proč odmítal běžet vedle našich kol), nás 5 vyjelo podél Vltavy do Klecan (na Červenýho Draka). Teploměr ukazoval více jak 5° C nad nulou a sluníčko příjemně hřálo.
V Klecanech byl stánek u přívozu zavřený (resp. měl být otevřený až od 13,00) a Červenýho Draka stejně neměli, takže jsme si nechali zajít chuť na skvělé pivo a hned jsme se přívozem nechali převézt do Roztok, kde jsme si na okraji Unětického údolí odpočinuli (již po necelé hodince jízdy a 7 kilometrech !!!) v restauraci Maxmiliánka.
Až na konci výletu jsme zkonstatovali, jak je dobře, že člověk neví, co ho čeká, protože kdybychom to bývali věděli, určitě bychom tak klidně neseděli, nepopíjeli pivo a čaj, nebecherovkovali a neobědvali - anebo bychom naopak v té hospodě zůstali.

Příjemně osvěženi a odpočinuti a s plnými žaludky jsme vyjeli Unětickým údolím, kde sice byla cesta místy zledovatělá, místy lehce rozbahněná, ale bez problémů se dalo projet. Těsně před Uněticema jsme odbočili po zelené na Kozí hřbety…

Již několikrát jsme měli možnost přesvědčit se, že zelená turistická značka je ztěží schůdná, o sjízdnosti ani nemluvě. Ovšem dnešek předčil i ta nejhorší očekávání. Nejprve se před námi objevil prudký dokopec, kde nám sice po bahýnku a jehličí již celkem slušně podkluzovaly nohy, ale zatím jsme se docela bavili. No a pak jsme vyjeli na cestu. I když nevím, jestli je to správné označení pro to, čím jsme jeli. Během chvíle jsme měli kola obalená směsí lepkavého bahna a listí a i náš oděv nesl silné známky zabahnění. Přesto se ale stále ještě dalo jet. Za občasného očišťování kol od baheních nábalů jsme dojeli až na vyhlídku Kozí hřbety - díky jasnému a slunečnému dni byla na toto roční období skutečně skvělá viditelnost. Klacíkama jsme očistili kola a v klidu jsme na skalnatých výběžcích Kozích hřbetů poobědvali smaženého kapříka se salátem, vánoční cukroví, jablka a popili jsme bílé víno (díky tomu, že jsem láhev měla v batohu, byla to také jediná flaška, ze které se dalo pít - ty, co jsme měli na kolech díky bahennímu nánosu spolehlivě splývaly s rámem kola a skutečně nikomu z nás se je nechtělo strkat do úst). No a lehce odpočinuti jsme se vydali dál…

Cca 300 metrů jsme se bahnem vrátili zpět, klacíčkama jsme vyšťouchali z kol ty nejhorší nábaly a po silnici jsme dojeli do Suchdola. Zde jsme překvapivě zjistili, že vlastně nikdo z nás neví, proč jsme sjeli ze zelené značky a odbočili jsme do Suchdola, když jsme se chtěli dostat do Horoměřic - jen Honza, který nás vedl, chabě namítal, že z vyhlídky již žádná zelená značka dál nevedla a my ostatní zabahněnci jsme ho slepě následovali aniž bychom sledovali, kudy nás vede. Dále jsme již tedy na Honzu nespoléhali a po krátkém studiu mapy jsme opět navázali na zeleně značenou cestu a po ní jsme i šťastně dojeli do Horoměřic. Zde ovšem došlo k zásadnímu rozhodnutí - dále NEpojedeme po silnici (protože je dost velký provoz), ale budeme se i nadále držet zelené turistické značky. Nic jsme nedbali na odpudivé pohledy kolemjdoucích rodinek na sváteční vycházce (něco tak špinavého a dokonce v pěti vyhotoveních zřejmě ještě neviděli), projeli jsme Horoměřice a vyjeli jsme cestou mezi poli …

Pokud jsme se domnívali, že jsme v Jevanech projížděli neskutečným bahnem, pak nevím, jak nazvat toto. Čekala nás zhruba 500 metrů dlouhá spojka mezi Horoměřicema a silnicí a terén byl díky teplému počasí posledních dní vskutku měkčího rázu. Stále s většími obtížemi jsme projížděli tím mazlavým nadělením, občas jsme očistili klacíkem kola od bahenních nábalů a tajně jsme pokukovali po silnici (vedoucí na druhé straně pole), kde by se nám rozhodně jelo lépe. No a na posledních 50-ti metrech jsme zapadli definitivně. Kola jsme měli nabalená směsí bahna, slámy a kdo ví čeho a pokud jsme si mysleli, že na sobě máme nějaký kousek čistý, pak to v tuto chvíli již nebyla pravda. V příručce Horská kola se o zdolávání tohoto terénu praví: "Jestliže projíždíte bahnem, je dobré jet pokud to jde. Jakmile se vám ale kola přestanou točit, je nutné kolo přenést na pevnější podklad." Jak jednoduché a logické, ale jak jít, když se vám během jednoho kroku vytvoří kolem bot bahenní sněžnice o váze jedné tuny (a to pomíjím váhu bahnem obaleného kola, které rozhodně v žádném případě nepřehodíte přes rameno), o tom se již příručka jaksi nezmiňuje…

Těžko říct, jak dlouho jsme těch 50 metrů zdolávali, ale trvalo nám to dost dlouho. Když se nám po velkém úsilí konečně podařilo vyvléci všech pět kol na silnici, nebylo vůbec poznat, jakou barvu které kolo má, a i my jsme vypadali, jako bychom se v bahně vyváleli. Nutno říct, že kolem jedoucí policisté se při pohledu na nás smáli až se za břicho popadali (a pokud si při průjezdu tímto místem na nás vzpomenou, tak se určitě smějí ještě dnes). A opět jsme vzali do ruky klacíčky a opět jsme odbahňovali. Alespoň do té míry, aby se nám alespoň točila kola a mohli jsme jet. Jak byla kola schopná brzdit a přehazovat, to je mi záhadou dodnes, protože v kritických místech jsme měli každý obrovskou bahenní kouli ze které visely krápníky bahnem obalené slámy a trávy.

No ale konečně se nám zase kola točila a my jsme vyjeli směrem na Nebušice. Ještě kousek jsme jeli po okraji lesa, ale vzhledem k tomu, že víceméně všechny nezpevněné cesty v této lokalitě zřejmě vykazovaly zvýšenou míru bahna, rozhodli jsme se definitivně pro silnici a vyjeli jsme na dlouhý sjezd do Nebušic. Od kol nám odletovaly chuchvalce bahna a proti jedoucí cyklisté při pohledu na nás neskrývali pobavený úsměv (hnusný čistý silničáři). V Nebušicích jsme brzy odbočili směrem na Lysolaje a pak už nám jen zbývalo vytlačit kola do kopce a byli jsme na Hanspaulce.

16,05 - stanuli jsme u Procházků před barákem - tedy byli jsme v cíli dnešního výletu.
V první řadě jsme hadicí omyli kola z nejhoršího (druhý den po nás Míla naškrábal kolem chodníku dva kýble bahna) a pak jsme ještě zašli na kafe a na cukroví. No a poslednímu výletu v tomto roce (zcela neplánovaně ve znamení bahna), byl definitivní konec.

Takže to je všechno o našich zkušenostech s bahnem, příští rok se těším se všemi na viděnou, ať se vám v roce 1999 vyplní všechna (i ta nejtajnější) přání a za rokem 1998 dělám tímto definitivní TEČKU.

Vrstevnice

zpět

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1998

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999

Copyright © BBCC, 1998