Motto: Život - to je nuda.
Přesvědčte se sami:
V Praze, 3. 5. 1998
Kokořín - Tubož
Zaznamenal jsem jistý posun ve svých názorech:
Více než o zlatých hřivnách se mi chce mluvit o vhodném
přistřižení křídel, příliš povolených uzdách apod.
Avšak na důkaz své nezdolné tolerance nechávám text v
původní podobě.
Ahoj lidi,
je to neuvěřitelné, ale 14 dní uteklo jako nic a před námi byla letos a vůbec první vícedenní akce BBCC. Než se začtete do následujících řádků uvědomte si, že tentokrát jsme nebyli na žádném Okoři, kde světla už nehoří a v podhradí si schovávají klíč, ale byli jsme na Kokoříně - tedy v jednom z nejromantičtějších míst naší země, kde se od rána do večera můžete kochat pohledem na krásnou přírodu, nádherná roubená stavení a selektivně zvětralé pískovcové skály. Byli jsme v kraji Karla Hynka Máchy, který zde našel inspiraci pro svůj Máj, kde ptáci zpívají od rána do večera, kohout kokrhá i o půlnoci, žáby tahají svoje žabáky (z populačních důvodů) na zádech z rybníka do lesa a zase zpátky (přitom je mnohdy přejede auto) a bagr má alarm. Prostě něco neuvěřitelného.
Začátek byl klasický - v pátek 1. května v 7,00
volala Káča Zárubová Honzovi Brčákovi na mobil do vany, že
nemůže jet, protože má horečku a její kamarádka nejede
taky, protože se S TOU ZVĚŘÍ bez Káči sama bojí jet. Zda
se po tomto sdělení byl Honza schopen domýt nebo ne, jsme se
za celé 3 dny nedozvěděli.
Info: Byl jsem již hotov, tak jsem již pouze
otřel postříkaný telefon.
V 8,55 - 9,10 jsme se (Brč, Pepa Bohuňák se Šmudlou, já s Martinou, Radka Dvořáčková s Radkem a Tonym a Ivo Brzák) sešli podle plánu v Kobylisích, oblepili jsme svá auta samolepkami BBCC a vyrazili jsme směrem na Kokořín. Tedy vyrazil Brč s Pepou - my ostatní (3 auta) jsme se je už jen snažili dohonit.
10,10 - konečně jsme v Tuboži. Slunce krásně
svítí, stromy kvetou, kytky voní, ptáci se předhánějí ve
zpěvu a na prahu roubeného stavení nás vítá pan domácí
Šanda. Vilém, Hynek ani Jarmila se naštěstí v blízkosti
nevyskytovali, takže nikdo voláním jejich jmen nerušil
překrásný okolní klid.
Pokud jsme byli nadšeni roubenou chaloupkou zvenčí, uvnitř
jsme již nenacházeli slov. Byli jsme ubytováni ve stylovém
prostředí - Pepa získal krásný pokojík s výhledem na
rybník a bagr a my ostatní jsme obsadili velký pokoj nad
stodolou s ohništěm uprostřed místnosti. Pro mě a Martinu
zde byl k dispozici oddělený kutloch. Akorát nás trochu
zarazilo, že z kohoutku místo vody teče tekutina barvy
středně tmavého čaje, ale bez protestů jsme přijali
vysvětlení pana domácího, že jde o vodu silně obohacenou o
železo a prý z ní nevaří (bližším zkoumáním této
záležitosti jsme se pro jistotu nezabývali).
Páteční (prvomájový) výlet:
Tubož:
11,20 - po zahajovacím pivu a nezbytné
diskusi nad mapou jsme se sebrali k odjezdu. Pepa ještě
poznamenal, že bychom s sebou možná měli vzít nějaké
jídlo, protože zvolená trasa není bohatá na výskyt hospod -
zatímco jsme se jeho výroku vesele smáli, Radek Dvořáček
propadl panice a donutil Radku vzít s sebou veškeré jídlo
přivezené z domova (v tuto chvíli jsme ještě netušili, že
nám tím vlastně zachránil život).
Po silnici jsme přijelido Střezivojic a zastavili na
křižovatce s polní cestou, žlutou a modrou značkou:
Honza s Pepou navrhovali jet z kopce do údolí, kde u
rybníka kdysi potkali krásnou vnadnou šestnáctku. Rozum a já
jsme ale zvítězli a vyjeli jsme do kopce po modré.
Ve 12,05 se před námi v plné své kráse rozprostřela vyhlídka na okolní selektivně zvětralé pískovce (vedli jsme samozřejmě diskusi o tom, co si pod tímto výrazem z mapy představit a nutno říct, že nejlépe to vysvětlila Radka Dvořáčková - zkrátka někde díra je a jinde holt není. Brč to samozřejmě doplnil, ale to není publikovatelné.) Zatímco nás Radka D. posilňovala jejich výbornými chleby a kochali jsme se pohledem na okolní vrchy a vzdálený Říp (pozn. pokud bychom jeli cestou Brče a Pepy, seděli bychom dole pod vyhlídkou, marně bychom vyhlíželi zestárlou šestnáctku s ochablými vnadami a představovali si, co bychom asi mohli vidět ze shora), vylezl Radek na polozakrslou borovici pohupující se nad srázem a začal nás přesvědčovat, že nemůže slézt. Brzy nás humor přešel a postupně jsme, vzhledem k naší poloze, zamítali různé návrhy jak ho sundat - jako žebřík, sestřelit,... Nebudu Vás déle napínat, prostě nakonec seskočil a jeli jsme dál
Po modré a pak po žluté značce jsme dojeli až na
Nedvězí (458 m nad mořem):
po závěrečném asi 20m dlouhém prudkém stoupání
jsme ve 12,35 stanuli na vrcholu označeném jako
vyhlídka 1. řádu. A právem. Rozhled, který se nám díky
ideálnímu počasí naskytl, byl nádherný. Dvořáčkovi
pojali touhu tento nezapomenutelný okamžik zachytit na
celuloidový pásek, ale ve chvíli, kdy jsme se konečně
vměstnali do zorného pole fotoaparátu, náhle došel film.
(Tony, nebuď smutný, tento okamžik v nás přesto zůstane
navždy.) A počali jsme prudce klesat do údolí, zatímco z
okolních strání na nás tiše sněžily lístky
odkvétajících jabloní.
12,50 - Pepa spadl z kola, převážen svou vlastní
bagáží na nosiči.
12,53 - Pepa je opět na zemi - my ostatní kola již
raději vedeme.
12,55 - změna, na zemi je Tony.
Po žluté značce a po zpevněné lesní cestě (že
Pepo) přijíždíme do Osinalického sedla.
Nezúčastnění mi v tuto chvíli, prosím, promiňte,
protože zřejmě nepochopíte smysl následujícího sdělení,
ale tyto řádky sem skutečně patří.
13,23 - Pepa má dnes KONEČNĚ pravdu - do Osinalic
jsou to opravdu jen 2 km !!!
Zatímco se Pepa radoval tímto uznáním, my ostatní jsme
začínali mít překrásného kraje plné zuby, protože teplé
počasí přineslo své ovoce a my jsme začali trpět žízní.
Po zelené jsme pak sjeli lesní cestou do Nových
Osinalic.
Nepochopím, jak zde lidé mohou žít - ANI V TÉHLE
VESNICI NEBYLA HOSPODA !!! V mém případě již žízeň
dosahovala takového vrcholu, že mi Pepa tajně nabídl vodu ze
Šmudlovy láhve (doufám, že ten pes neumí číst a pokud
přece - Šmudlo, tvé misky jsem se ani nedotkla, Pepa je
svědek). Za Osinalicemi proběhla opět diskuse nad mapou, zda
jet po zelené nebo dle Pepy po silnici - s ohledem na
předchozí popis událostí se jistě nikdo nebude divit, že
jsem ustoupila a Pepa OPĚT zvítězil.
Po silnici jsme sjeli do Vidimského dolu:
kde jsme se opět kocháli selekcí hornin. Ve 14,10
dostal Pepa jeden ze svých nejlepších nápadů - uděláme si
malou zajížďku do Tupadel, kde je několik možností se
občerstvit. Přijato jednohlasně všemi zúčastněnými. A bez
diskuse !!!!!
Projeli jsme Hlubokým dolem, po silnici přijeli do
Tupadel a obsadili hospodu:
nálada se nám zlepšila vidinou jídla a pití, ale
jen do chvíle, než jsme se náhodně seznámili s kuchařem. V
ten okamžik nás hlad přešel. Po krátké diskusi nás ale
přece jen prázdné žaludky přesvědčily a občerstvili jsme
se. Nutno dodat, že to bylo dobré, výživné a přežili jsme
to. Po cestě zpět jsme se zase již mohli kochat okolím a
všem utkvěl zrak na jakési věži na kopci nad Tupadly. Podle
mapy jsme zjistili, že jde o zámeček Slavín - renesanční
stavbu s maurskými prvky !?! Až do Sitenského dolu jsme pak
diskutovali o tom, kdo to vlastně byli maurové a kde byla
Mauretánie - ke kloudnému závěru jsme se ale nedopracovali.
(Ještě nutno podotknout, že zříceninu pod kopcem
identifikoval každý sám jako bývalý kravín o jehož slohu
nebylo pochyb a tudíž jsme další vlastivědnou přestávku
nemuseli absolvovat.)
Sitenský důl:
zde musím podotknout, že v těchto místech jsme
viděli zatím nejkrásnější selektivně zvětralé horniny.
Místy nám ale kochání krajinou rušila selektivně rozoraná
cesta, což jsme pocítili hlavně na zadních partiích a místo
diskusi o pískovcových útvarech jsme se věnovali spíše
námětům na téma Čím vycpat své kalhoty?
Ti, co měli Pampersku, dále diskutovali o
útvarech.
Projeli jsme kolem Vidimi a jeli dále po
silnici Bukovým údolím (zde se nedejte mýlit
názvem, ale jde o hnusnej kopec) do Dobřeně a
do Střezivojic na nám již známe rozcestí
modré a žluté, po které jsme pokračovali s tím, že ve
vhodné chvíli z ní odbočíme na lesní cestu směrem do Tubože:
18,00 - po necelém 1 km Pepa odbočil na polní cestu a
na okraji pole jsme opět bouřlivě diskutovali s Pepou nad
mapou na téma Kudy dál? Vše vyřešil Radek a
Šmudla, kteří beze slova odjeli přes pole, takže nám
nezbylo, než je následovat.
18,06 - předrncali jsme pole a narazili jsme opět na
žlutou. V tomto okamžiku jsem zamítla jakoukoli diskusi o
lesních cestách a jedeme dále po žluté kochajíce se, jak
jinak, přírodou.
18,10 - opět jsme skončili na poli. Bez odporu jsem se
tentokrát i já podřídila Pepovi a vrátili jsme se k
nezpevněné lesní cestě vybrané Pepou. Chabě jsem se ještě
pokusila prosadit vedlejší cestu přes vrchol, ale Pepa pokynul
rukou, pronesl památečnou větu: "Tuhle cestu znám,
ta je dobrá!" a odjel. Pokud ještě někdy Pepa tuhle
větu pronese, pak se rychle obraťte a jděte třeba na vlak.
Možná si sice neužijete tolik legrace, ale na druhou stranu
dojedete zdraví a nezavřou vás pro vraždu (Pepy). To čím
jsme totiž jeli lze jen těžko popsat. Cesta byla silně
selektivně rozježděná těžkými stroji a znečištěná
různými zbytky stromů a skal.
V 18,16 padl Honza k zemi a zůstl nádherně zamotán
do kola. Později jsme ještě zjistili, že si rovněž
nádherně odřel čelo - myslím že nadále již nebude s
nikým diskutovat o bezpečnosti klipsen - kdyby je totiž býval
neměl, tak by býval dopadl lépe. (Tenhle pád
byl tečkou za nedokončenou větou "To je ten pravej terén
pro horský ko…")
18,22 - a pád se nevyhnul ani Ivovi. Jeho kolo se
smýklo po jakési kulatině či úlomku skalního útvaru.
Po lesní cestě jsme přijeli do Blateček a odtud
jsme jeli dále po silnici až do Tubože, kde jsme
stanuli v 18,30.
Pokud by se někomu zdálo, že je tím dnešní den vyčerpán,
mýlil by se. Po výborné večeři (domácí nudlová polévka a
guláš s knedlíkem) jsme počali s přípravou ohně - kromě
Iva, který téměř do tmy čistil své kolo od zbytků cest -
ačkoli jsme se různě vnucovali, na jiná kola odmítal
sáhnout.
20,47 - Tony zakopl a tímto drobným úkonem se
nesmazatelně zapsal na první místo všech pádů dnešního
dne. Spolu s ním, se totiž k zemi odporoučela i přenoska na
jeho rameni v níž byly Mattonky a piva k ohni - 2 minerálky a
7 piv tento akt nepřežilo. Ovšem Tony nezoufej, jsem si jista,
že na tvojí počest v těch místech ještě dnes všichni
brouci tančí a zpívají, protože takovej mejdan určitě
ještě nezažili.
Táborák pak už probíhal bez problémů. Po jedenácté hodině nás i Tubož opustili Dvořáčkovi a kolem půl jedné jsme šli spát i my. Nádherné noční ticho pak až do rána rušil pouze kapající kohoutek a Honza svým chrápáním (dámy POZOR - tenhle člověk začne chrápat přesně v okamžiku, kdy dolehne a na nějaké mlaskání vůbec nereaguje).
A celková rekapitulace dnešního dne:
Počasí: slunce, vlahý
větřík - prostě nádhera
Celkem jsme ujeli: 37,30 km
Průměrná rychlost: asi 12 km/hod.
Celkový čas: 3:09:52 hod.
Počet pádů: 6 !!! (a samí chlapi)
(5x z kola, 1x s basou piv)
Cesta: pěkná trasa plná
přírodních krás, vyhlídek a romantiky (ale příště je
nutno pamatovat na občerstvení)
Celkem se zúčastnilo: 8 osob + pes
(Radky Jandová a Dvořáčková, Martina Jandová(=Miss
Čarodejnic),
Radek, Tony, Ivo, Honza, Pepa + Šmudla )
Přespalo: 5 osob + pes
Sobota 2. května
Kolem osmé hodiny ráno jsme se vyhrabali ze svých
pelíšků a vydatně jsme posnídali. Pepa zjistil, že Jana s
Nikolou nepřijedou, kvůli jakési teplotě a odjel z Honzou
hledat na Nedvězí včera (!?!) ztracené hodinky. Já s Ivem
jsme mezitím studovali mapu a plánovali dnešní trasu,
jejímž hlavním bodem byla návštěva skalnatého útvaru
Zkamenělý zámek (musím sebekriticky přiznat, že to byl můj
nápad).
9,37 - přijeli Vláďa a Martina Krajčovi a oblepili
své auto samolepkami BBCC.
9,50 - přijeli Vaňkovi (Hanka, Mirek, Magda a Honza) a
Mirek odmítl nalepit samolepku na své auto - nakonec, jako
kompromis, přilepil nám známou černou samolepku na svůj
černý plastový nárazník.
Mirek odloupnul již nalepenou samolepku z kapoty
svého auta, protože by se tato samolepka mohla od horkého
motoru vznítit.
10,30 - se vrátil Honza s Pepou - samozřejmě bez
hodinek a všichni jsme se chystali k odjezdu na Sobotní
výlet.
Z Tubože jsme odjeli přes Tubožský Dvůr na
rozcestí žluté a zelené značky. Odtud dále po zelené.
Cesta nás vedla poměrně prudce dolů z kopce, ale za
to se před námi brzy objevilo údolí Bílých skal -
nádherné údolíčko uprostřed lesů s ohništěm a stylovými
totemy. Ani netušíme, že je to na delší dobu poslední
klidný odpočinek na této cestě.
11,25 - jsme začali stoupat na Zkamenělý zámek. Pokud by to chtěl někdo nazvat kopcem, pak vůbec neví, jak kopec vypadá. To co jsme absolvovali se rovnalo horolezeckému výstupu. I když na moji adresu v průběhu cesty padlo určitě mnoho jmen, myslím, že všichni byli nesmírně rádi, že dokázali na něco tak strmého vytáhnout svá kola a odměnou nám všem byl - jak jinak - překrásný výhled do kraje a částečně umělá jeskyně Zkamenělý zámek. A stoupali jsme dál.
Pokračovali jsme dále po zelené
(samozřejmě do kopce) na vrch Drnclík a pak po
červené směrem na Housku. Asi 1 km před zámkem jsme
odbočili na modrou značku a před námi bylo poslední
stoupání dnešního dne - výstup na nejvyšší horu
Kokořínska - Vrátenskou horu (508 m nad mořem).
Nutno přiznat, že někteří (včetně mě) už těch kopců
měli víc než dost a svá kola spíše vodili krajinou.
Alespoň se mohli v klidu kochat. Spíš už ale všichni
toužili spočinout v hospodě.
13,00 - konečně jsme byli nahoře a objíždeli jsme
vrchol Vrátenské hory po vrstevnici. (Vrstevnice
a vrstevnice je rozdíl, zde ve větě "objíždět po
vrstevnici" je malé v správně).
13,18 - Honza Vaněk PÍCHNUL a hned dvakrát !!!
Konečně mohla přilít ke slovu má perfektní nová lepicí
souprava a klíče. Pepa iniciativně přišel s dalším
výborným nápadem, že píchat by se mělo zásadně pouze
před hospodou s čímž všichni samozřejmě nadšeně
souhlasili.
13,28 - Jedna díra byla zalepená, Mirek začal lepit
druhou.
13,38 - Mirek započal s druhým pokusem o zalepení
druhé díry.
13,41 - Duše je zpět v plášti.
13,45 - Kolo je nafouknuté a zatím drží. Láďa
pronesl drobné poznámky o tom, že u Mc Larenu mění kola ani
ne za 3 minuty, ale je umlčen Mirkem.
Vyjeli jsme z lesa na silnici a konečně jsme jeli z
kopce až do Ráje.
Po prožitém pekle jsme obsadili v Ráji nově
opravenou hospodu - úžasná tulácká hospůdka, stylově
zařízená, s kulečníkem, se špalkem na zatloukání
hřebíků, s piánem (které ještě zatím nehraje) a s
toaletama lepšíma jak v Alcronu. Pivo výborné, jídlo
výborné - prostě samá plus. Strávili jsme zde příjemnou
hodinku a půl.
V 15,59
jsme odjeli po silnici do Vojtěchova a pak po modré do Planého
dolu.
Původním záměrem bylo, že poklidně projedeme
Planým dolem, budeme hrát různé hry a kochat se horninami.
Ale v čele byl Brč, Ivo a Martina Krajčová, kteří důl
prosvištěli bez jediné zastávky. A zatímco já s Pepou (již
značně unaveni) jsme se na konci pelotonu kochali krajinou
(Pepu z té romantiky dokonce začali napadat verše) a mnohdy
jsme z jízdy na kole přecházeli v chůzi, kluci s Martinou
čekali na okraji pole před Střezivojicemi, kam jsme my
poslední dorazili asi v 16,40. Ostatní zde již
leželi v poli u silnice - jejich rozpoložení vyjádřil Láďa
Krajča jedinou větou: "Teď bych se nehnul, ani kdyby
mě pochcal ten pes !!!" (=Šmudla) Já sama jsem se
(poté, co jsem tuto větu vůbec nebyla schopna zapsat do
kroniky) prohlásila za silně unaveného člena BBCC
a rozhodla jsem se, že ze Střezivojic pojedu do Tubože po
silnici a kašlu na nějakou Pepovu lesní cestu, po které
chtěl jet.
Po silnici jsme projeli Střezivojicemi až na nám
známé rozcestí žluté a modré značky:
zde jsem se nechala chvíli přemlouvat (i bez mapy),
abych jela s ostatníma včerejší Pepovou cestou (nejvíce
přemlouvali ti, co včerejší výlet neabsolvovali - ti blázni
totiž ještě netušili, co je čeká) a pak jsem s těma
cvokama odjela na Pepovu nezpevněnou lesní hopstrádu.
Sjeli jsme do Blateček a po silnici jsme se konečně
dostali do Tubože.
Po návratu jsme jen tak lehce sbírali síly, lízali
si rány a Ivo, který neslyšel oznámení o tom, že neteče
voda, se sprchoval.
A zase jsme připravovali táborák - tentokrát za účelem
večeře, protože jsme chtěli péct buřty. No a pak už jsme
jen jedli, zpívali, nechávali se ožírat od dotěrných mušek
a pomalu se vzpamatovávali po dnešním výletu. Asi ve 21,00
nás opustili Vaňkovi (ale bez Magdy, která si musela odespat
zaplacenou noc) a my ostatní jdeme spát ještě před
půlnocí. Nevím, jestli tentokrát Honza spal, ale rozhodně
nechrápal.
A zase rekapitulace:
Počasí: zatímco na jiných
územích republiky prší, my si nestěžujeme. Zase nám
svítí slunce a pofukuje větřík.
Celkem jsme ujeli: 27,64 km
Průměrná rychlost: asi 11 km/hod.
Celkový čas: 2:12:25 hod.
Cesta: pěkná, ale velice namáhavá
trasa, o které dlouho nebudeme uvažovat (anebo pouze z
opačného konce)
Celkem se zúčastnilo: 11 osob + pes
(Radka a Martina Jandová, Vláďa a Martina Krajčovi, Hanka,
Magda, Mirek a Honza Vaňkovi, Ivo, Honza Brč, Pepa + Šmudla )
Celkem přespalo: 8 osob + pes
Neděle 3. května
Vzhledem k tomu, že já s Martinou a Krajčovi s Magdou Vaňkovou jsme po vydatné snídani (a zúčtování) odjeli směrem ku Praze a Honzu, Pepu (+ Šmudlu) a Iva jsme ponechali na poslední "pánskou jízdu", předávám v tuto chvíli klávesnici Ivovi a doufám, že nebude skoupý na detaily. Tím se se všemi loučím a za 14 dní zase AHOJ !
Vrstevnice
P.S.: Doufám, že příště se objevíš i ty Vašíku, protože zlomený kotník je velice chabá omluva - máš totiž ještě jednu nohu zdravou !!!
Třetí den ráno se většina členů BBCC rozhodla odjet. Některé argumenty byly zvláště nejapné. Např. Vrstevnice, která ráda kdekomu dává lekce ze spartánské výchovy dětí a manžela prohlásila, že musí rodině uvařit oběd a odjela. Zůstali pouze Šmudla, Pepa Bohuňovský, Honza Brčák a Ivo Brzák (lidé podle abecedy). Hned, jakmile Vrstevnice odjela, jsme si uvědomili jaký je tam božský klid a jak tam krásně zpívá ptactvo. Rychle jsme se dohodli na trase, protože nebylo nutné vyvracet příval argumentů, že lepší je vždy ta cesta, kterou navrhuje Vrstevnice. Protože všechny cesty z a do Tubože jsme již vyzkoušeli (Honza už měl hlavu plnou krvavých šrámů), rozhodli jsme se pro výchozí bod výletu v Dobřeni u Místního úřadu. Při loučení nám pan domácí řekl: "No, nakonec to bylo dobrý." a vyjeli jsme do Dobřeně.
Z Dobřeně jsme v 10:30 vyjeli již na kole po silnici do Střezivojic kolem lidových roubených staveb. U kapličky jsme se dali vlevo po zpevněné cestě vinoucí se mezi poli a pak lesem na křižovatku cest Kalvárie a kolem Supí hory prudce dolů až na křižovatku se žlutou značkou. U Supí hory (433 m) jsme obdivovali zajímavé tvary selektivního zvětrávání pískovců, které překrývají čedičovou horninu. Po žluté značce jsme jeli jen asi 200 m až ke křižovatce cest U dubu, kde jsme se dali vlevo prudce dolů až na silnici do Osinalic.
Po silnici jsme překonali menší převýšení (Ivo na horském kole) a pustili se po zelené značce podél zarostlého úvozu směrem na Království. Na křižovatce s modrou značkou jsme se dali však doprava po modré kolem betonové pevnosti pro několik střelců až do obce Chudolazy v údolí Liběchovky, kde jsme zachránili Šmudlu ze spárů hnusného uslintaného hafana a dále šli kolem motelu nahoru po silnici (Ivo jel na horském kole) do Brocna.
Na místě jsme zjistili, že hospoda nedodržuje otevírací dobu, kterou má napsanou na dveřích. Poobědvali jsme tedy před místním koloniálem. Šmudla dostal svoji dávku tlačenky, Honza si dvakrát koupil 150 g točeňáku (stále tvrdil, že už nemůže, ale cpal se dál), Pepa si dal rybičky a Ivo zrní.
Z Brocna jsme pokračovali po rovině polní cestou a pak lesem až na křižovatku se žlutou značkou k lokalitě Had. Jde o 150 let starou a asi 10 m dlouhou plastiku hada přeťatého sekerou od sochaře V. Levého vytesanou do osaměle stojící skály. Asi po 200 m je od stejného autora, který byl především kuchařem na zámku Liběchov a měl mimo jiné žáka J. V. Myslbeka (např. jezdecká socha na Václavském náměstí), ve skále vytesaná Harfenice, dost však poničená vandaly. Vedle Harfenice jsou jakési hlavy připomínající masopustní masky a umělá jeskyňka.
Od Harfenice jsme pokračovali po žluté značce lesem dolů až do letoviska Želízy, kde tak rád pobýval Franz Kafka a v okolních lesích se na pískovcových skalách vyřádil s kladivem a majzlíkem již zmíněný kuchař a sochař V. Levý. Udělali jsme krátkou odbočku k Čertovým hlavám (zase V.Levý). Jde o asi 10 m vysoké reliéfy dvou hlav pohádkových bytostí, pravděpodobně čertů, jeden z nich je bezzubý.
Ze Želíz jsme ve 14 hod. vyjeli po velmi mokré silnici, aniž bychom ale zmokli, po žluté značce do Zimoře. Hned za vsí odbočuje žlutá značka vlevo do Zimořského dolu. Asi po dvou km jsme se na křižovatce dali po modré značce Truskavenským dolem.
Po modré značce jsme dojeli až k silnici, kde se připojí žlutá značka. Jeli jsme kousek po silnici po žluté až k ústí Šemanovického dolu, kde při minulém výletu v dubnu, na kterém Honza nebyl, Vrstevnice jako starostlivá mamina trhala kopřivy na velikonoční nádivku. Hned na začátku dolu je vlevo jeskyně Klemperka, kterou minule (jak Honza nebyl) prozkoumali Vítek s Radkem. Hned jsme si všimli, že pod jeskyní přibyla velká hromada hlíny. Honza si toho nevšim, protože minule nebyl. Vylezli jsme tedy do jeskyně a zjistili, že je skutečně prohloubená. Honza to ale nemohl vědět, protože minule nebyl. Šmudla o jeskyni nejevil zájem a vyválel se ve vyhaslém ohništi na protest, že má na tlapkách puchýře, protože za poslední dny uběhl již přes osmdesát km. Šmudla byl hlavně rozmrzelý proto, že přes svůj obrovský výkon nedostal žádný diplom. Příště by se mělo počítat s diplomem i pro něj - např. ve formě buřta.
Pokračovali jsme Šemanovickým dolem a kochali se přírodními krásami. Pepa a Ivo to už znali, ale pro Honzu to byla úplná bomba, protože minule nebyl. Cesta se vinula lesem, opustili jsme žlutou značku, jeli po neznačené ale zpevněné cestě až ke křižovatce s modrou značkou, kde stojí vysoká převislá, selektivně zvětralá skála. Honza z toho byl úplně vedle, protože minule nebyl. Rozložili jsme se po kládách a začali svačit. Pepa chleba s paštikou, Honza chleba s něčím a Ivo zrní.
Jen jsme dojedli a chtěli vyjet, začalo pršet. Schovali jsme se pod převislou skálu a z nudy začali kdekoho propírat. Nejdéle jsme vydrželi u Vrstevnice a nakonec nám Honza líčil svoje sexuální zkušenosti s děvčaty těsně nad zákonem a vzpomínal, jaké za první republiky byly krásné bordely, kde se lidé dokázali bavit, zatímco v těch dnešních je jen pár znuděných štětek a za každé poplácaní je nutné platit. Honza si to dobře pamatuje, protože například zažil dobu, kdy ještě nebyla dálnice z Prahy do Brna. Ta se začala stavět až někdy ve třicátých letech. Když jsem Iva úpěnlivě žádal, aby o některých detailech debaty taktně pomlčel, netušil jsem, že moji prosbu bude interpretovat tak, že o všem ostatním napíše. Ale děkuji mu přece jen za to, že alespoň nejpikantnější hovory přece jen zatajil. Šmudla byl už dost unaven a dokonce vrčel na kolemjdoucí. Déšť postupně přestal, bylo asi 16:30 hod a nám zbývaly poslední tři kilometry cestou vzhůru do Dobřeně.
Rekapitulace:
Počasí: zataženo, odpoledne
trochu pršelo, chladněji než v sobotu
Celkem jsme ujeli: 35 km
Průměrná rychlost: asi 12 km/hod.
Celkový čas: asi 6 hod.
Cesta: pěkná, středně náročná
trasa v různých terénech
Celkem se zúčastnilo: 3 osoby + 1 pes
(Ivo, Honza, Pepa + Šmudla)
Celkem přespalo: 0 osob + 0 psů
Ivo
V roli glosátora si již tradičně tímto písmem opět dovolil něco doplnit
Honza
Připomínky mi prosím napiš :
Datum poslední úpravy : 07. dubna 2011
Copyright © BBCC, 1998