PĚŠÍ ALPY ‘99 OČIMA FIALOVIC RODINY

 

Zrození Alpské sekce BBCC

                Dnes už lze jen těžko vzpomenout, kdo a kdy přišel na nápad spojit cyklistiku v okolí Bregenze s kratším přechodem blízkých alpských velikánů. Jisté však je, že asi tak začátkem prázdnin (nebo snad ještě před?) se u Toniho v bytě na Jižním městě sešli Rajče, Pospíšilovi, Kalivodovi, Fialovi a samozřejmě Toni s Radkou, aby takovýto přechod společně naplánovali a posléze i uskutečnili. A právě tento památný den lze pak bez rozpaků označit jako den zrozerní Alpské sekce BBCC. Setkání to bylo nejen příjemné, ale i dělné. Po bohatém občerstvení (podávaly se grilované vepřové a kuřecí steaky, červené víno) a po příkladně živé diskusi byla nad rozloženými mapami a otevřenými průvodci vytyčena pochodová trasa. Původní návrh počítal se Silvrettou, nakonec však vybrán byl přilehlý konec Rätikonu. Domluvila se rovněž místa setkání, způsoby i přesnější časové relace spojení. Fialovi, kteří již předem počítali s tím, že vyrazí dříve a až v závěru týdne se spojí s hlavní skupinou vedenou Tonim, nakonec také zvolili Rätikon, avšak s tím, že začnou z opačného konce a přejdou jej celý. Dnes mohou než potvrdit, že to byla šťastná volba. Rätikon, ve své hlavní části mírně převyšující nám známé Vysoké Tatry, je krásné vápencové pohoří pokryté rozmanitou květenou, které se na JZ doslova vypíná nad údolím Rýna, zatímco na V přechází ve vyšší, na květenu už také výrazně chudší, ale zase ledovci oplývající Silvettu. Prostě ideální terén pro ty, kteří začínají svou první vysokohorskou tůru v Alpách, ještě před tím než uchopí cepín, připevní mačky, vykročí a vymačkají svůj první ledovec, třeba hned vedle na té Silvrettě. Ale to už je zase jiná historie.

 

První část -  Rätikon od JZ, Schesaplana

                Ve složení Tom, Jája a Zdeněk jsme se v sobotu(?) vydali z Prahy do Bregenze, v Toniho garáži zanechali svá kola a dále pokračovali přes Feldkirch vzhůru do přilehlých svahů, kde na silničku zakončenou malým polním parkovištěm bezprostředně navazuje pěší vysokohorská dálková cesta, Zentralalpenweg 02, vedoucí takřka až do Bratiskavy. Itinerář trasy po Rätikonu je následující (též také http://www.publish.at/trekking/awratiko.htm):

 

Feldkirch 450 m. Vorarlberg

Zur Feldkircherhütte, 750 hm Aufstieg, 6 km, 2.5 Std.

Feldkircherhütte 1200 m. Rätikon
               Zur Gafadurahütte, 360 hm Aufstieg, 130 hm Abstieg, 6 km, 1.75 Std.

Gafadurahütte 1428 m. Rätikon

Zur Pfälzer Hütte, 810 hm Aufstieg, 125 hm Abstieg, 22 km, 7 Std.

Pfälzer Hütte 2111 m. Rätikon

Zur Mannheimer Hütte, 720 hm Aufstieg, 150 hm Abstieg, 10 km, 5 Std.

Mannheimer Hütte 2679 m. Rätikon

Zur Totalphütte, 300 hm Aufstieg, 595 hm Abstieg, 6 km, 3 Std.

Totalphütte 2385 m. Rätikon

Zur Douglasshütte, 410 hm Abstieg, 3 km, 0.75 Std.

Douglasshütte 1976 m. Rätikon

Zur Lindauer Hütte, 525 hm Aufstieg, 755 hm Abstieg, 11 km, 4 Std.

Lindauer Hütte 1744 m. Rätikon

Zur Tilisunahütte, 465 hm Aufstieg, 6 km, 2.5 Std.

Tilisunahütte 2211 m. Rätikon

Nach Gargellen, 185 hm Aufstieg, 970 hm Abstieg, 11 km, 3 Std.

Gargellen 1423 m. Vorarlberg

 

V podstatě až po Lindauer Hütte jsme ji prošli celou, vyhnuli jsme se jen Douglasshütte a přechod jsme si rozšířili o zajímavé, avšak povodněmi značně poničené údolí Sominatall. První den jsme stihli pouze krátký výstup k Feldkircherhütte. Byl krásný den, avšak dál se nikomu už nechtělo. Druhý den: Krátký pochod pod zdaleka viditelný skalnatý vrchol Drei Schwestern (2052m). Rozhodujeme se, že přespíme na blízké Gafadurahütte, zanecháváme proto své zbytečně těžké baťohy zamaskovány v kleči a vyrážíme nalehko. Toto rozhodnutí nás nakonec stojí den cesty, zase však poznáváme, jak vypadají v údolích následky jarních povodní. Zpočátku poprchává, až cestou zpátky slunce proráží mračna a ukazuje hory v plné kráse. Převýšení nad údolí Rýna je dramatické a vyniká zejména podél chodníčku nazývaném Fürstensteig, kdysi zbudovaném pro

 

lichtensteinského knížete. Třetí den, abychom nemuseli opakovat už předchozí tůru, sestupujeme téměř 1000m do údolí Sominatall. Zpočátku kouzelné údolí se po překročení Rakousko-Lichtenštejnské hranice dramaticky mění v důsledku přestálých jarních záplav. Vidíme přehradu plně zanesenou šterkem, co však už vůbec nevidíme je cesta. Po můstcích zaznamenáváme žalostné zbytky. Na konci cesty-necesty v duchu smekáme před cyklisty, které jsme v těchto místech potkávali s koly na ramenou proti nám. Neplánováně zůstáváme v hostinci Gst.Sücka a teprve pořádná večeře a teplá koupel nás staví na nohy. Čtvrtý den vyrážíme na krátší tůru k Pfälzer Hütte. Celou cestu přitahujeme všudypřítomné krávy pasoucí se i v okolí chaty. Zanecháváme zde batohy a dobýváme Naakopf (2571m). Celý den je pěkně až večer přichází pořádná bouřka. Pátý den: Slušné počasí. Hned časně zrána vyrážíme na krásnou vysokohorskou tůru. V sedle Gr.Furka děláme první chybné rozhodnutí, výrazně tím ztrácíme výšku, kterou pak po Spusagangsteig musíme opět nabrat, abychom ji znova ztratili a teprve po Leibersteig konečně dosáhli na dlouho očekávanou Mannheimer Hütte. Ještě před jejím zlezením voláme ze stěny Tonimu, informujeme ho o našem zpoždění a domlouváme náhradní setkání. Uvědomujeme si, že celá tato scénka by mohla skvěle posloužit jako působivá reklama pro mobilní telefony. Jája toho má tentokrát nahoře plné kecky, nicméně bohatá večeře a příjemná společnost vše opět obrací v pěkný den. Diskutujeme, tedy vlastně spíše posloucháme mannheinského muzikanta vyprávět o Alpách a o českém rodákovi, skladateli J.V.Staitzovi, který na dvoře mannheinského kurfiřta pobýval a stal se hlavní osobností tzv. mannheinské školy. Seznamujeme se se slovenou Zdenkou, která v Mannheimu studuje němčinu a tady brigádničí. Šestý den (první den^*): Snídáme a čekáme na slušné počasí. Kolem 10:00 vyrážíme napříč krotkým ledovcem na nejvyšší horu Rätikonu Schesaplanu (2835m). Sluníčko proráží oblačný příkrov, ale na vrcholu vane silný vítr. Scházíme k Tilisunahütte, svačíme a pokračujeme podél kolmých štítů tvořících hranici Rakouska a Švýcarska až k Lindauer Hütte. Jaké je však naše překvapení, když tady zase pro změnu obsluhují dva Češi. Mezitím tudy stačila projít skupina vedená Tonim z Latschau na Tilisunahütte. Navečer se spolu domlouváme mobilem o tom, jak je zítra dopoledne dostihneme.

 

Druhá část - Setkání a společné zakončení

Sedmý den (druhý den^*): Leje a nikam nespěcháme. K poledni, když se trochu vyčasí, vyrážíme. Ještě v dolní části svahu zvoní mobil a dovídáme se, že dnešní nocleh bude prozměnu opět na Lindauer Hütte. Proto se vrácíme a odpočíváme. Už bez baťohů a beze spěchu vystupujeme do sedla Drusentor (2343m), kde trávíme zbytek dne. Jako již pravidelně, odpoledne je nebe jak vymetené a den jak malovaný. Jen tak trochu litujeme, že kdybychom cíl dnešního dne - Sulzfluh (2818m) - znali hned zrána, mohli jsme tam vyšlápnout přímou cestou vedoucí z Lindauer Hütte. I bez toho to však je jeden z těch nejhezčích dnů, obzvláště pak, když cestou zpátky večeříme na blízké farmě čerstvé mléko, chléb a sýry. K večeru tímto sedlem přicházejí ze Švýcarska ostatní a společně s českou obsluhou oslavujeme uspěšné setkání - ale jen do zavírací hodiny (22:00). Osmý den (třetí den^*): Společně se vydáváme k vysoko se tyčícím věžím Drei Türme (2830m). Počasí, navzdory předpovědi, je jako obvykle pěkné. Tůra rovněž: Zprvu po balvanech, po přehoupnutí sedélka, širokým firnovým žlabem až ke skalnaté lavici, na kterou chvíli šplháme po čtyřech, pak opět sutí a skálou až na vrchol. Zatahuje se, takže pohled není tak úchvatný jak by mohl být, ale i tak to stojí za to. Pomalu se vracíme, po nohou sjíždíme firnové pole, nebe modrá. Část nás jde poobědvat na farmu, zbytek na chatu. Odpoledne scházíme do Latschau (994m), cestou se naposledy kocháme úchvatným pohledem na panoráma tvořené vrcholy Sulzfluh (2818m), Drei Türme (2830m) a Drusenfluh (2827m). Nasedáme do aut a vracíme se do Bregenze. Toni se svojí osádkou a Zdenkem jedou vyzvednout jeho auto na opačném konci Rätikonu. A tady se v závěru projevuje jedna z nečekaných záludností alpské přírody - lasičky. Ty totiž mezitím stačily ohryzat umělohmotnou izolaci elektrických vodičů Toniho auta tak důkladně, až tím způsobily zkrat, zničení palubního počítače, a téměř požár celého auta. Následky jejich nezřízených choutek pak řešila odtahová služba a několikadení práce autoelektrikářů.

 

 

Bregenz – alpský pochod v pohoří Rätikon.

z pera Jirky Kr. jr.

 

6. srpen – 10. srpen 1999

 

Pátek  6.8.1999

Asi v 10:00 hodin sraz u Vojenské nemocnice ve Střešovicích.

1.       auto : Rajče, Petr Štěpánek, Chrt, Radek

2.       auto : 4x Krejčíci + Klárka Adamová

 

V Bregenzu už čekali Toni, Radka a Martina, která přijela vlakem odněkud z Rakouska.

 

Jirku Kr. sr před odjezdem do Bregenzu začalo bolet koleno a odmítá jít k doktorovi.

 

Asi 16:00  hodin příjezd do Bregenzu k Tonimu do bytu. Po ubytování a odpočinku jsme se šli vykoupat do Bodamského jezera, kde už se koupala Martina a pak udělal Toni projížďku na kole po Bregenzu. Radka, Radek a Petr zůstali v bytě. Při zpáteční cestě jsme narazili na 4x Pospíšiláci (Lojza PP, Irena, Petr, Eva), kteří se ubytovali a jeli za průvodcem Tonim.

 

Mezi 19:00 až 21:30 odjezd Toniho, Radky, Radka a Petra do domu otce Radky v Götzisu/Rakousko.

 

Rekapitulace dne:

Zúčastněno :    16 lidí

Počasí :          slunný den

Trasa :             pro některé - Praha – Plzeň – Rozvadov – Wernberg – Regenzburg – Amberg – Norimberk - Ulm – Lindau - Bregenz

Cesta :             pro některé dálniční nuda 

 

Sobota 7.8.1999

Ilona, Johanka a Klárka zůstávají v Bregenzu v Toniho bytě.

 

Z  Bregenzu odjez cca 7:17 – je obava, že se to do devíti nestihne.

 

Sraz v 8:00

1.       auto – Rajče, Martina, Chrt, Jirkové Krejčíci – příjezd 7 minut před 8 :00

2.       auto – Toni, Radka, Radek, Petr – příjezd v 8:42 hodin zpoždění 42 minut!!!!!

3.       auto - Pospíšiláci

 

Okolo 10:00 příjezd k lanovce Latschau-Golm u městečka Schruns v údolí Montafon-pohoří Rätikon. Toni zakupuje permanentky jen nahoru.

 

Alpský pochod :

1. den

Pochod začal přesně  v 10:30:00 hodin směrem k chatě. Cesta je lesní, vedoucí přes louky a paseky pro krávy Milky, které se střídaly s lesíky. Cestou k chatě jsme potkali asi 17 mloků (malé obojživelné ještěrky 10 – 15 cm dlouhé), z nichž jeden mlok a jedna mločice před námi neskrývaně prováděli „veřejný sex“ a osamělého kamzíka, který spěchal kamsi nahoru na kopec. Cestou k chatě jsme měli malé převýšení asi 30 m.

Asi ve 13:00 jsme dorazili k chatě (Lindauer Hütte), kde jsme si dali 45 minutovou pauzu. V chatě pracovali tři Češi mezi 23 – 25 lety, respektive 2 chlapci a 1 slečna, kteří zírali, že přišlo 13 Čechů. Toni zde objednal nocleh z druhého na třetí den – Toni svým přízvukem němčiny zmátl pracující Čechy – netušili, že je také Čech.

Po pauze jsme šli dále. Jakmile jsme překročili horský potok, tak začalo stoupání. První pauzička po stoupání byla za posledním lesíkem, který jsme na stoupaní viděli. Když se v půli stoupání zjistilo, že Rajče nás nestíhá a že má v batohu přezůvky, vteřinové lepidlo a další blbosti, které mu prý Toni namluvil, ať je vezme sebou. Před námi bylo stálé stoupání a několik pauz. Cesta byla ze začátku hliněná – luční pěšina a později se proměňovala v kamennou. Na rozcestník jsme došli po téměř 105 minutách, snad i později.          

Po delší pauze jsme měli sestup k další chatě (Tilisuna Hütte). Cesta se proměňovala zpět v luční pěšinu. Při sestupu jsme viděli několik svišťů. Když jsme došli k chatě, tak jsme se občerstvili potravinami, které jsme sebou nesli. Pospíšiláci, kteří měli nejmenší batůžky na několikadenní výlet a v něm vše (hygienu, ručníky, paštiky, dokonce celou šišku chleba, převlečení na peřinu a polštář, náhradní oblečení, atd.), jediní si udělali „stolečku prostři se“. Po občerstvení se naše tlupa rozvalila po louce k odpočinkovému spánku asi na 500 m2 . Po odpočínkovém spánku jsme se šli ubytovat – spíše jsme byli ubytováni panem správcem do suterénního pokoje, kde byly vojenské pokoje a podívat se na starý celní domeček, který byl používán proti pašerákům – aspoň to tvrdí Toni. Po 15-minutovém odpočinku u celního domku jsme se vydali nazpátek, pojedli jsme, umyli se, do postele vlezli, pokecali a usnuli.

 

Rekapitulace dne:

Zúčastněno :    13 lidí + 3 v Bregenzu

Počasí :           ráno déšť, zataženo, slunný den

Trasa :             pro některé Bregenz – (autem) --lanová dráha – nahoru lanovkou – k chatě č.1 – k chatě č.2

Cesta :             pro některé 1. polovina příjemná rovinka s malým převýšením k chatě č.1, 2. polovina nekončící stoupání k chatě č.2

 

Neděle 8.8.1999

2.den

Ráno jsme vstali v 8:30. Radka s Jirkou Kr. sr. se začali kritizovat, protože spali vedle sebe a Radce vadilo, že Jirka Kr. sr. celou noc chrápal a Jirka Kr. sr. zas Radku kritizoval,  že celou noc mlaskala. Po hygieně a snídani jsme vyrazili na zdejší horu, velké batohy jsme nechali v pokoji.  

V 9:00 hodin po velkém nočním odpočinku zase začala cesta a stoupání na zdejší horu (Sulzfluh 2.820 m n.m.), na kterou jsme šli asi 90 minut. Cesta byla kamenitá – jen kámen na kameni. Před vrcholem této hory byl velký ostrov sněhu v rozloze asi 1 km2. Po několika minutách jsme dobyli vrcholu hory,  na které se vypínal asi desetimetrový kříž. Na vrcholu jsme posvačili a všech 13 účastníků se podepsalo do sešitu (Toni by ho měl mít u sebe - pozn. Jirka Kr. jr.) (horská kniha zůstává pro další horaly ve schránce na kříži - pozn. Toni). Cesta zpět byla stejná. Na sněhu jsme to sjeli na nohách, ale bez lyží. Asi po třech stech metrech jsme potkali stádo 13-ti kamzíků, ke kterým jsme se přiblížili asi na 10 – 15 metrů. Toni je vyfototil a kamzíci se lekli jeho automatického foťáku. Došli jsme zpět k chatě č.2 .

Po přestávce jsme opustili chatu č.2. po několika stech metrech (překročili jsme hranice do Švýcarska) jsme zjistili, že dámy se někde zdržují a tak se na ně čekalo asi 10 minut. Těchto minut využil Chrt a začal lézt po kolmé skále. Po 10-ti minutách jsme vyrazili dále po kamenité pláni, některé úseky byly scházeny s veškerou opatrností. Během této cesty měl Rajče plné zuby Jirky Kr. sr., protože za jeho zády měl pořád nějaké poznámky. Asi po třech a půl kilometrech jsme došli na pěšinu – přímo na křižovatku typu T. Chvilku se čekalo, kterou ze tří cest určí Toni k pokračování. První cesta vedla doleva, druhá doprava dolů a třetí doprava nahoru. Toni zvolil cestu a. 3.

Tato cesta začínala trochu do kopce, po deseti metrech se cesta vyrovnala a asi hodinu jsme šli po vrstevnici až k potoku, který přetékal přes cestu. Začalo několika-metrové stoupání až k drátovému plotu, v němž bylo puštěno asi 20 voltů.

Po 350 metrech jsme došli na vyvýšeninu, kde se pásly krávy Milky se kterými jsme posvačili a trochu odpočinuli. Během odpočinku si Martina a Jirka Kr. sr. trochu hráli s Milkami. Po 15-ti minutách jsme pokračovali naším pochodem dále. Když jsme přešli nepříjemný terén bahna,  přišli jsme na „kamennou pláň“, kterou jsme přešli za 20 – 30 minut a došli jsme ke švýcarské chatě (Garschina Hütte). Zde jsme si udělali delší přestávku a poté vyrazili na zpáteční pochod do Rakouska. Po odpočinku jsme vyrazili. První část švýcarské cesty byla téměř po rovině. Toni po chvilce zjisti, že nemá hůl a tak začal na kluky (Chrt, Petr Š. a Radek) křičet, jestli ji nemají, kteří vyšli trochu napřed a na nás čekali na rozcestí. Po chvilce se zjistilo, že kluci hůlku nemají a tak Toni šel nazpět k chatě pro hůlku, kde jsme měli odpočinek. Mezitím jsme vyšli serpetinové stoupání do průsmyku mezi skalami, vněmž byl hraniční přechod zpět na rakouskou stranu. Zde se čekalo na Toniho, a po přestávce se šla poslední část cesty, jenž byla skopce dolů. Z této cesty jsme viděli část cesty, právě tu část kterou jsme předešlý den stoupali. Po dlouhém sestupu na kamenité cestě jsme došli do chaty č.1.

U chaty na nás čekali 3x Fialáci (Zdeněk, Jája, Tomáš), kteří někde šplhali po skalách.

 

 

Po cestě jsme si dali svačinku a ubytovali se, pak bylo osobní volno. Pokoj jsme měli zas společný a dlouho se debatovalo, kdo nechce spát vedle toho či onoho (hlavně Radka a Jirka Kr. sr., kvůli mlaskání a chrápání) atd. Měli tam jen dvě sprchy na žetony, aby tekla teplá voda. Tyto sprchy používali pánové tak dámy!!! Tak jsme chodili po dvojicích. Po sprše jsme si udělali hostinovou večeři i s našimi pracujícími krajany. Okolo 22:30 hodiny jsme šli spát.

 

Rekapitulace dne:

Zúčastněno :    13 lidí +3 připojeni po pochodu + 3 v Bregenzu

Počasí :           ráno vypadalo,že bude pršet, slunečno         

Trasa :             chata č.2 – vrchol hory – chata č.2 – hraniční přechod Rak. / Švýc. - hraniční přechod Švýc. / /Rak. – chata č.1

Cesta :             chata č.2 - na horu stoupání + zpáteční cesta sestup. Pochod – chata č.2 -kamenitá cesta mírný sestup, některé úseky se vší opatrností – pěsina po vrstevnici – stoupání k pasoucím se Milkám – bahnitá cesta – kamená prérie - pěsina po vrstevnici – stoupání – sestup k chatě č. 1

 

Pondělí  9.8.1999

3.den

Chvilku po snídani jsme vyrazili na další vrchol hory (Drei Türme – 2.830 m n.m.). Vyšli jsme 1. polovinu cesty, kterou jsme sešli minulý den k chatě č.1. Zde bylo rozcestí a našli na druhou cestu. Cesta byla kamenitá, střídavě po vrstevnici se serpentýnou. Po určitém času jsme došli ke skále, kde vedla cestička pro jednoho člověka. Po chvilce jsme došli na „kamennou louku“, kde zůstali Jirkové Krejčíci, Eva a Lojza PP Pospíšilovi. Ostatní dobyli vrchol v pohodě, s pěkným výhledem. Zpáteční cestou dobyvatelé vrcholu sjeji po svých nohách po firnovém poli, jediná Irena sjela v sedě na šusťákové bundě. Cesta zpět byla stejná, akorát ke konci jsme se rozdělili. Do chaty č.1 se vrátili 3x Fialovi, Chrt, Radek, Petr Š., Rajče, Martina. Kousek od chaty č.1 je farma, kde měli koně, ovce a kozy. Do této farmy se zašli podívat Toni, Radka, 4x Pospíšiláci a Jirkové krejčíci, kde si ochutnali několik druhů sýrů s chlebem a kozí mléko.

Asi po hodině jsme šli pěšky k autům. Cesta pořád jen z kopce. Asi v půly cesty Jirkovi Kr. sr. začalo bolet koleno, tak se muselo čekat až si odpočine. Po delší době se mu udělalo lépe a tak se pokračovalo v cestě k autům (u lanovky Latschau 1.000 m.n.m.). Když jsme byli u aut, tak

1.       skupina: (4x Pospíšiláci, 2x Krejčíci, Rajče, Martina a Chrt) jeli rovnou do Bregenzu. 2. skupina (Toni, Radka, Radek, Petr Š. a 3x Fialovi) jeli k autu Fialových. První skupina dorazia do Bregenzu v 16:30 hodin. V 18:00 volal Toni, že šťastně dorazili k Fialovic, ale že Toni nemůže jet se svým autem, protože mu kuny nebo lasičky překousaly hadičky od převodu. Druhá skupina se uchýlila do rakouského domu Radčina otce (někteří domnívajíc Klausovy vily, mylného domnění, že se nachází ve Švýcarsku). V cca 22:00 byla v Bregenzu večerka.

 

Rekapitulace dne:

Zúčastněno :    16 lidí + 3 v Bregenzu

Počasí :           slunečno         

Trasa :             chata č.1 – vrchol hory – chata č.1 – pochod k autům – rozdělení dle skupin

Cesta :             chata č.1 - na horu stoupání + zpáteční cesta sestup. Pochod jen sestup lesní či polní cesty od 2. poloviny pak jen už asfalt k autům a cesta rozdělených skupin

 

 

                                                                                 Napsal Jirka Kr. jr.

                                                                          Místopisné názvy doplnil Toni

 

Cesta byla jen od lanovky k 1. chatě a od 2.chaty nazpět do údolí na parkoviště Latschau.

Vše ostatní byly horské pěšiny, a stezky, příp. volný terén.

 

Rekord BBCC: největší výškový rozdíl pěšky v jednom dni 9.8.99.

(převýšení Lindauer Hütte – Drei Türme cca. 1.100 m a sestup 1.830 m !! z hory Drei Türme - 2.830 m n.m. do Latschau - 1.000 m n.m.)

 

 

 

Horské zážitky perem Toniho.

 

Všichni členové horské sekce BBCC se shodli, že horská túra 2. dne

(Tilisuna Hütte – Sulzfluh - Tilisuna Hütte – Garschina Hütte – Drusentor – Lindauer Hütte) byla velkolepá a jedinečná a i Toni, který se v Alpách pohybuje častěji, uznal, že takovéto zážitky a horská atmosféra se naskytne málokdy.

Poznali jsme v jednom dni neobyčejnou různorodost Alp.

Počasí:   ráno déšť, při výstupu nejdříve zataženo, poté mlha, na vrcholu s ostrým větrem,

              mezi rozeklanými  mraky hloubkové pohledy do údolích ve Švýcarsku, při sestupu oblačno, odpoledne stále více sluníčka, příjemně teplo, daleká viditelnost,

              večer zase chladno

Krajina:   velkolepá scenérie

              nejdříve chodníček přes horské zelené svahy (ráj svišťů), potom obří vyhlazené světle šedé (téměř bílé) kamenné desky, v nich náhlé propadlinové trychtýře, sněhová pole, suť, kamenný vrchol,  stádo kamzíků v bezprostřední blízkosti,

              na švýcarské straně opět horské strmé louky protkané bílými balvany a skálami mezi nimi se vinoucí stezka, nad námi na severní straně obří téměř svislé tisícimetrové dramatické stěny hory Sulzfluh, na jihu pak lahodné pastviny s mírumilovnými a zvědavými krávami, v údolí pod námi krásné horské jezero s tyrkysovou barvou a nad ním opět divoké rozeklané štíty vysokých hor tentokrát pro změnu černé, hnědé a někdy i tmavě rudé barvy, na obzoru v dáli další a další hřebeny švýcarských hor (směrem k Davosu), které byly v mírně modravém oparu,

              na rakouské straně obří skalní hrad masivu Drei Türme, který neobyčejně mohutně ba hrozivě trčel až do nebes.

              Při sestupu do Rakouska nejdříve rozeklané skály nad průsmykem Drusentor, které vypadaly jako kdyby se každou chvíli na nás měly zřítit, některé byly vyloženě silně převislé a zvětralé, občas jsme tam viděli pamětníčky na horolezce, kteří tam zahynuli.

              Poté suť, sněhová pole, a dole louky s neobyčejně intenzivní sytězelenou barvou, tmavě zelená kleč, bílé kameny a všude horské růže. Vše umocňovalo teplé podvečerní světlo. Bylo bezvětří, někde v dáli se ozývaly zvonce horských krav.

              Prostě zvláštní povznesená atmosféra.

              Radka si stále opakovala: Takto jsem si vždy představovala ráj.

              A všichni jen tiše přitakávali.

 

Příhoda s Toniho autem:

 

Večer po absolvování náročného výstupu na Drei Türme a sestupu až do údolí Latschau, kdy se schylovalo k mohutným bouřkám jsme dorazili na parkoviště aut. (Naštěstí se živel Vorarlbersku těsně vyhnul a prudce udeřil o něco severněji v Bavorsku, kde bylo bleskem zapáleno několik zemědělských usedlostí.)

Na parkovišti jsme našli všechna auta, tak, jak jsme je před několika dny opustili., ovšem netuše, co se stalo pod kapotou Toniho Espacu.

Toni nabídl Zdeňkovi, že ho doveze k jeho autu, které zaparkoval kdesi v horách u hranic k Liechtenštejnsku. Zdeněk i s rodinou totiž vyrazili už 4 dny před námi a pokořili pohoří Rätikon ze západní strany.

Všichni jsme se dohodli, že se sejdeme asi za hodinku v Bregenzu.

Jen jsme sedli do auta, začala bouřka a následně i slejvák. To způsobilo, že naše rychlost byla po dálnici max. 100 km/h. Motor si v pohodě pobrukoval a my jsme rozebíraly naše zážitky z předchozích dní. V městečku Frastanz u Feldkirchu jsme opustili dálnici a začali stoupat opět do kopců. Bouřka se ztratila kdesi do dálky. Nejdříve byla krásná široká lesní silnice, po projetí osadou Amerlügen pak uzoučká silnička s prudkým stoupáním.

Zde proti nám náhle vyrazil traktor. Prudce jsem zabrzdil. Po levé straně prudký sráz do údolí, po pravé straně prudký travnatý svah nahoru. Za námi (pod námi) v zatáčce dům.

Zdeněk vystoupil a řekl, že to ke svému autu doběhne přes stráň. Chtěl jsem couvnout, aby se traktor mohl vyhnout, ale zjistil jsem, že vypadla spojka, a tak jsem trochu auto pustil nazpět s nohou na brzdě. Traktor projel kolem nás s jedním kolem nad srázem. Za chvilinku kolem nás profrčel Zdeněk.

 

Ptal se, zda potřebujeme pomoc, já  jsem mu odvětil, že máme mobila, že to nějak vyřešíme, ať jede do Bregenzu.

Teď musím ještě dodat, že v pátek před naším odjezdem do hor jsem měl auto v autoservisu, kde mi ale nestačili opravit ruční brzdu. Říkal jsem si, to není problém, určitě jí potřebovat nebudu, dokážu řadit i v prudkém kopci bez brzdy.

Nyní jsem zjistil, že mi vypadla jak hydraulická spojka, tak i posilovač nožní brzdy a poté i celá elektronika. Ruční brzda nefungovala a tak jsem musel nohou tvrdě tlačit na nožní brzdu. Téměř se to nedalo ubrzdit, protože sklon silničky byl značný.

Po několika minutách, kdy jsme se radili, kam zavolat pro pomoc, náhle Radka říká, tady je něco cítit. Já na to odpověděl, to asi praskla hadice na chlazení. Ale radši se podívej pod kapotu. Radka jí otevře a najednou začne křičet hoří, hoří!

V motoru hořely některé kabely a izolace vzduchového větrání. Plamen byl asi 30 cm široký a 15 cm vysoký.

Já stále na brzdě, protože, kdybych vystoupil, tak by se auto okamžitě rozjelo nazpět a mně otevřené dveře smetly na zem pod auto a poté by auto spadlo buď na dům pod námi anebo do údolí.

FATÁLNÍ SITUACE, která mne před tím ani ve snu nenapadla.

Sedím v hořícím autě nad srázem v Alpách a nefunguje ani řazení ani brzdy, prostě nic a nemůžu ani  auto opustit.

Řekl jsem, ať Radka a kluci vyhází veškerá zavazadla z auta ven.

Naštěstí se Radce připletla pod ruce horská flaška, kde ještě zbyla nevypitá voda z horské túry. Petrovi a Radkovi se pak naštěstí podařilo touto vodou plamen uhasit.

Já stále pravou nohou na brzdě. Mobilem jsme pak zavolali žluté anděly z autoklubu.

Mezi tím kluci našli jeden kámen, kterým podložili zadní kolo. Mně se po nějaké době nějakým záhadným způsobem podařilo narvat 1.chod i bez spojky.

Ale stále jsem ještě měl pro jistotu nohu na brzdě. Asi po hodině přijel obří odtahový náklaďák, ještě měl problémy se na uzoučké silničce otočit, ale po té, kdy vjel pozadu téměř do obýváku spodního domu, to bravurně zvládl.

Naložil nás i s autem a já jsem si konečně mohl začít masírovat ztvrdlé pravé lýtko.

Příjemný usměvavý mladý muž nás odvezl do styčného bodu autoklubu v údolí, kde nám zadarmo půjčili na 1 den nové auto.

My jsme tedy dorazili do Bregenzu někdy kolem 10.hodiny.

Druhý den nám pak Espace převezli do autoservisu, kde mechanici zjistili, že v době, kdy my jsme si užívaly zemského ráje, jedno zvíře zvané lasička si zase užívalo lasiččího ráje ožíráním mého auta. Lasička totiž nakousla hadici hydrauliky a kabely nad výfukem.

Při pomalé cestě po rovině ještě vše drželo, ale při prudké jízdě do kopce se motor silně zahřál a nakousnuté kabely, které spadly na výfuk se začaly žhavit a způsobily následně zkrat a tím i požár. Požárem shořel i palubní computer, takže vypadla veškerá elektronika. Při prudkém zabrzdění a sešlápnutí spojky praskla i hydraulika.

No musím říci, že při vší smůle jsme měli děsnou kliku.

Pracovníci odtahové služby autoklubu jenom s údivem říkali, že takovouto záchrannou akci ještě nikdy neměli a že se dostaneme do kroniky kuriozit.

Po týdnu byl Espace opět pojízdný. Oprava přišla na 35.000,- ATS.

Naštěstí vše bylo kryté pojistkou (ale zase jen díky tomu, že tam byl požár).

Kdyby došlu k nehodě následkem prokousnutí hadice lasičkou, tak pojišťovna uhrazuje jenom přímou škodu (např. kabel, hadici, ale ne následné škody).

 

Poučení do budoucna: „po delším parkování ve volné přírodě - zkontroluj auto nejen zvenku ale i zevnitř a hlavně dbej na funkčnost ruční brzdy“.

Po těchto alpských dobrodružstvích jsme zoceleni nedočkavě čekali na příjezd zbývající velké BBCC rodiny a byli připraveni na další dobrodružství včetně konce světa během  zatmění slunce.

 

Určitý dopad na BBCC ale tento případ měl, pro následnou Toniho organizaci, hlavně při zatmění.

Toni totiž nestihnul nakopírovat mapy ohledně srazu a trasy při zatmění slunce, a tak přes jeho podrobný ústní výklad někteří členové zabloudili a místo v Langenau, kde jsme měli sraz, tak skončili někde v Ulmu. Ale nakonec jsme se přece jenom všichni sešli a zatmění stihli. Viz další povídání.

 

 

 

Až potud prošla History of Bregenz alespoň částečnou Toniho cenzurou a korenkturou. Cenzuru cyklistické sekce však již Toni neměl možnost, vzhledem k časovému napětí, učinit, takže se za případné nesrovnalosti všem a zvláště jemu omlouvám.

 

Cyklistická sekce BBCC konaná ve dnech 10. - 15. 8. 1999 z pera Vrstevnice

 

Úterý 10. 8. 1999

Část cyklistické sekce tvořila sekce horská, která již byla pár dní v Bregenzu (jsem si plně vědoma, že se tohle slovo skloňuje jinak, ale po několika pokusech jsem si řekla, že je lepší to počeštit, než z toho vytvořit paskvil) a část přijela v úterý 10. 8. z Prahy. Z Prahy jsme vyjížděli každý podle svého před šestou hodinou ranní. Pršelo a to dost a to až téměř k Rokycanům, teplota byla cca 17° C - no, alespoň se nám nezkazily salámy v kufru.

 

7,40 - 8,10 - sjeli jsme se (cyklistická sekce) na Agipu před hranicemi = 3x Vr a Brč, Kalivodi, Vašek s Ryšavkou a Dorka s Malým Pepou a Kristýnou F.

Posnídali jsme u Mc Donald´s (bez toho už bychom si cestu do Rakouska ani nedovedli představit), Karel rozdal vysílačky, Vrstevnice pojištění a v 9,00 se jelo dál. Tentokrát jsme se rozhodli nejet přes Norimberk, ale chtěli jsme zkusit cestu přes Mnichov.

 

Hranice - prolustrovali akorát nás (Vrstevnicovýho Favorita) jako první auto, ostatní pustili co by „grupen“.

Cesta v pohodě ubíhala, ale moc dlouho jsme si nelibovali…

11,10 - byli jsme 40 km před Mnichovem, začalo pršet a nás stihla zácpa (tedy ne střevní, ale dopravní), takže jsme jeli krokem. Na druhou stranu jsme přestali přemýšlet o pauzičce a „odpočívali jsme za jízdy“.

11,19 - kolona se rozjela, zvýšili jsme rychlost na 80 km/hod.

11,20 - snižujeme na 60 km/hod.

11,21 - snižujeme na 30 km/hod.

…za neustálého kolísání rychlostí jsme se blížili k Mnichovu…

11,24 - 80 km/hod.

11,25 - 100 km/hod. (!!!)

11,27 - nic moc

11,50 - Mnichov. Sjeli jsme směrem na Innsbruck a čekali jsme, co bude dál - lilo a všude kolem nás bylo nepříjemně šedivo. Vzhledem k tomu, že jsme netušili, jakým sjezdem sjet z dálnice, objeli jsme téměř celý Mnichov…

12,18 - konečně se objevila směrovka na Lindau, ale Mnichovu jsme se přece jenom nevyhnuli…

12,28 - konečně jsme opustili Mnichov !!! Přestalo pršet a obloha se vyjasnila.

12,40 - 12,45 - parkoviště, ale bez WC, takže jsme jeli dál i za cenu počůrání

12,55 - 13,10 - parkoviště s WC - HURÁ !!!

 

cca 14,00 - Bregenz

U Toniho se akorát horská sekce připravovala k přesunu do kempu - toto zvláště intenzivně prožívala Ilona, která nejenže se účastnila první akce BBCC, ale nyní byla donucena poprvé v životě spát pod stanem a podstoupit atrakci zvanou „kempování“.

Všude byl zmatek, všude plno zavazadel a všude plno lidí - po loňských zkušenostech se už Toni evidentně netrápil myšlenkou kolik lidí je jeho byt schopen pojmout…

Odpoledne - zatímco jsme se přestěhovávali a zabydlovali, Toni zatáhnul své vyhořelé auto do servisu.

Večer - klasika na břehu Bodamského jezera = táborák a buřty. Večer se k naší skupině přidala ještě Brčova a Vaškova známá Dana Komínková, která s námi chtěla shlédnout zatmění Slunce.

 

Kdo tam teda vlastně byl:

-          účastníci horské a cyklistické sekce:

-          Toni, Radana, Radek, Petr Š.  - Toniho byt

-          4x Pospíšiláci - Pospíšilovic stan

-          3x Fialáci - Fialákovic stan

-          Chrt - Maturovic stan

-          Rajče + Martina - Rajčovic stan

-          Klárka Adamová (jako host) - Krejčíkovic stan

-          4x Krejčíci - Krejčíkovic stan

 

-          účastníci pouze cyklistické sekce:

-          4x Kalivodi - Kalivodovic stan + Kalivodovic altán

-          Kristýna - Fialákovic stan

-          Vašek + Ryšavka - Vaškovic stan

-          Malej Pepa - Maturovic stan

-          Dorka - Maturovic stan

-          3x Vrstevnice - Toniho byt

-          Brč - Toniho byt

-          Dana Komínková (vzhledem ke krátké jednodenní účasti byla vedena jako nepočitatelná) + její stan

 

Celkem:

31 členů BBCC + 1 host + 1 nepočitatelná se stanem + 9 aut + 8 stanů + 1 byt + 1 altán

 

Rekapitulace:

Celkem se zúčastnilo:           32 lidí + 1

Celkem psů:                            0

Počasí:                                     nádhera, t = ráno cca 17° C, přes den o něco víc

Hrubý čas:                              8:15

Čistý čas:                                 neměřeno

Celkem km:                            cca 585 km - autem

Průměrná rychlost:               neměřeno

Trasa:                                      Praha - Rozvadov - Regensburg - Mnichov - Bregenz

Cesta:                                       dálnice

 

Středa 11. 8. - Zatmění Slunce

U Toniho v bytě začínal každý den stejným rituálem - od časného rána sledoval Toni počasí v televizi a porovnával předpovědi Němců, Rakušanů a Švýcarů pro oblast, kde byl ten den plánován náš pohyb. Jakmile vše statisticky vyhodnotil (nelze mu tedy upřít, že jeho odhad byl vždy s odchylkou maximálně 0,5° C), odsouhlasil definitivně denní program, pak tuto skutečnost sdělil do kempu a pak obvolal servis a pojišťovacího agenta ve snaze zjistit, jak postupuje oprava vozu. Ne vždy však byly zprávy o postupu opravy auta příznivé, takže na Toniho čele za těch pár dní přibylo něco vrásek…

 

Dnešní den byl ve znamení zatmění Slunce. Toni prostudoval příslušné mapky a naplánoval trasu v okolí Ulmu, tak, abychom zatmění mohli shlédnout v tzv. „pásmu totality“ - tedy kromě pozorování jednotlivých fází zatmění zažít také efekt setmění a rozednění, který je se zatměním Slunce spojený.

I když předpověď počasí pro dnešní den nebyla zrovna nejpříznivější, program jednoznačně přeložit nešel, takže jsme se odevzdali osudu…

 

V Bregenzu dnes zůstali Krejčíci s Klárkou neboť Jirku Kr. sr. poněkud zlobilo bolavé koleno. Na zatmění se pak zajeli podívat někam k Mnichovu.

My ostatní jsme vstávali dost brzo a již v 8,00 jsme měli sraz na parkovišti za Bregenzem. Všichni tam byli na čas, jen osádka našeho auta (Vrstevnice + Brč) se opozdila o 20 minut (když u benzínky měli tak strašně zajímavé hygienické igelity na záchodovém prkýnku…)

Nikdo neměl zájem courat se v koloně, takže bylo rozhodnuto, že pojede každý sám -  Toni jen Brčovi rychle sdělil, že u Ulmu pojedeme směrem na Langenau a všichni nám nenávratně zmizeli v dáli. Osaměli jsme s autem Vašek + Ryšavka a naším „hlemýždím“ tempem jsme ujížděli k Ulmu.

 

Až k Ulmu probíhala cesta bez problémů - sem tam byl sice trošku hustší provoz, ale jet se dalo pořád. U Ulmu ovšem nastaly problémy - nějak jsme najednou zjistili, že nevíme, jestli ceduli na Langenau máme uvidět před Ulmem nebo za Ulmem, zda máme městem projet nebo ne nebo kam vlastně máme jet. A tak jsme v nastalé panice vjeli do města…

Kudy jsme jezdili další hodinku, to lze již nyní ztěžka říci, ale značnou část města jsme objeli po okruhu a rozhodně jsme stihli zjistit, že má Ulm značný počet výjezdů na všechny strany. Ovšem štěstí (a místní znalost jistého domorodce) nám neuvěřitelně přálo, takže ve chvíli, kdy jsme se rozhodli všechno vzdát, zaparkovat v Ulmu a jet na vlastní pěst, jsme náhle před sebou spatřili ceduli s odbočkou na „Langaneu“ a pak již bylo

 

dílem okamžiku najít zbytek, po 45 minutách čekání již lehce nasraného, BBCC. Toni sice později tvrdil, že nám JASNĚ řekl, že máme jet kolem Ulmu až spatříme ceduli s požadovanou odbočkou, ale podle nás to vyznělo poněkud jinak…

 

10,45 - všichni již byli připraveni na cestu, takže jsme rychle sundali kola a společně jsme vyrazili. Počasí nám zatím přálo, ale předpověď pro tuto oblast byla značně rozporuplná - také se sem tam na obloze objevil nějaký ten mráček...

 

…krátce po startu jsme zaznamenali první kolizi - Petr se srazil s otce Lojzou PP. Ale vše bylo OK…

…no a svoji roli „posledního“ dnes velmi zodpovědně nesl Vašek a to až do té míry, že se pohádal nejen s Chrtem, ale i s Dorkou a nechybělo mnoho a mohlo se nás pohádat více. Raději jsme tedy Vaška izolovali v pelotonu a jelo se dál…

 

11,35 - těsně po „prvním kontaktu“ se protrhaly drobné mráčky nad našima hlavama a my jsme mohli pozorovat počátky zatmění. Z batohů jsme začali tahat různé brýle, vnitřky všech možných disket a kukátka z osvětlených filmů a za neustálého pokukování na sluníčko jsme dojeli až na Tonim vybrané stanoviště kdesi uprostřed „pásma totality“.

 

Vzhledem ke značnému rannímu zpoždění Toni vůbec nedoufal, že na toto místo dorazíme včas. Hnal nás tedy jak nadmuté kozy, odpočinku nám nedopřál, ale na druhou stranu - stihli jsme to a to dokonce s drobným předstihem, takže jsme vytáhli svačinky a čekali jsme. Stáli jsme kdesi na rakouské silnici na planině mezi poli a do všech stran jsme měli úžasný rozhled. V první chvíli jsme to nedokázali ocenit, ale Toni vybral místo naprosto skvěle…

Mraky nad našima hlavama se honily sem a tam a, k naší velké nelibosti, nakonec zvítězilo špatné počasí - zatáhlo se a začalo poprchat, takže jsme ze svých cyklozavazadel začali vytahovat různé bundy a pláštěnky a zachumlaní před deštěm jsme očekávali co přijde. Postupující zatmění bylo skryto za mrakama a nás už nějak nebavilo pokukovat po temném nebi (stejně nic vidět nebylo), takže jsme si čas krátili vykecáváním…

 

12,30 - úplné zatmění mělo přijít za pár minut, na obloze stíhal jeden temný mrak druhý a všeobecné napětí vrcholilo. Ve chvíli, kdy už jsme se začali smiřovat s tím, že zatmění slunce holt neuvidíme, protrhla se v mracích skulinka - akorát tak velká, že bylo vidět sluníčko - tedy kousek sluníčka. Nastalo davové šílenství se sklíčkama, disketama a filmama. Ovšem jakmile jsme zvedli hlavy k nebi, začaly nám na naše „kukátka“ dopadat dešťové kapky - drobnost, která hned tak někoho nerozhází, ale to byste nevěřili, jak se vám ty filmy a vnitřky disket hned začnou kroutit a pouští to barvu a strašně rychle je to k ničemu…

 

12,35 - ZATMĚNÍ JE TU!!! Zhruba dvouminutový jev, na který jsme se těšili půl roku byl tady a nad našima hlavama se přetlačovaly mraky. Záře Slunce však i přesto byla natolik silná, že jsme mohli spatřit, jak se za mrakama rýsovala korona. Přece jenom jsme o to nepřišli. Vše jsme, díky mrakům, mohli nakonec sledovat i bez ochranných pomůcek na očích (s nimi jsme stejně v tom dešti nic neviděli).

V zápětí jsme mohli sledovat, jak se na západní straně obzoru rychle stmívá a tmavý, asi 2 kilometry široký, pruh se rychle blížil k nám až nás dokonale pohltilo „noční“ šero. A ačkoli i zvířata měla být z tohoto jevu traumatizována, pes si klidně dál vyhrabával myši v poli. Ovšem koně byli vyřízený - strnuli a po celou dobu stáli jak vyřezaný. No, koneckonců, my většinou také.

 

12,37 - jak se rychle setmělo, tak se i rozednilo. Od západu kvapem přibývalo světla a za chvíli jsme mohli spatřit temný pruh, jak se rychle vzdaluje směrem od nás.

 

„Atrakce skončila“ a nebylo již důvodu dále setrvávat na místě. Vyjeli jsme dál. Projeli jsme blízkou vesnicí a na její druhé straně jsme mohli spatřit, jak se dá vydělat na všem. Zatímco my jsme byli s hrstkou pozorovatelů na silničce mezi poli osamoceni, tady se valily zástupy lidí a projížděly autobusy zájezdů. Kvůli dvouminutovému prožitku zde vyrostly různé pozorovatelny, stany s občerstvením a stánky s nejprodávanějším dnešním artiklem = cokoli, s čím se dá pozorovat zatmění.

 

Jeli jsme do Ulmu - nekonečných cca 30 km na silnici. Zdejší krajina byla poněkud jednotvárná a příliš variability nepřipouštěla, ale přece jenom se ta placka občas zhoupla a nějaký ten dokopec/skopec se nám do cesty připletl.

 

 

14,10 - jednotvárnost našeho putování zpestřil zvláště podařený skopec končící za lesem ostrou zatáčkou se štěrkem. Pro nás později přijíždějící se pak naskýtala zvuková kulisa nezvratně vypovídající o sledu událostí za zatáčkou - kvílení brzd, smyk na štěrku a prásk…

Kolem zatáčky se naštěstí táhnul měkký travnatý pás, kam postupně „dobrzdily“ Eva (čímž Pospíšilákům přidala třetí P - Píchal, Padal, Pospíšil), v těsném sledu za ní Kristýna (skončila s lehkou oděrkou na lýtku) a zakončila Dorka…

Všechny pády ale skončily bez vážnějších následků, i když lehký poúrazový šok se projevil na všech - mám pocit, že dokonce i na těch, kteří vůbec nespadli…

 

…no a pak nás kdesi po cestě opustila rovněž nepočitatelná Brčova a Vaškova přítelkyně Komínková, která už byla cyklistikou značně zmožena a zvolila kratší cestu do Langenau, kde na nás počkala…

 

16,30 - Ulm

Toni zavelel rozchod do 18,00. Kdo měl zájem jít na věž katedrály, ten se měl dostavit na sraz v 17,30. Díky návalu se ale na věž nakonec rozhodli vyšplhat jenom Fialáci a Martina Krajčová, ostatní většinou využili pauzičky na kávičku…

 

18,00 - Fialáci byli stále na věži - čekali jsme a když se objevila Jája nastalo zdlouhavé dohadování zda čekat nebo jet a jak se sejdeme. Davová nervozita poněkud sílila…

18,30 - Fialáci + Rajče + Martina byli ponecháni vlastnímu osudu a pojedou až se sejdou, my ostatní jsme odjeli do Langenau. Ačkoli se v poledne nebe mračilo, teď byl příjemný slunečný večer. Jelo se skvěle. A jen jsme se z Langenau začali rozjíždět k Bregenzu, dojela i opožděná skupinka z Ulmu.

 

Na dálnici si s námi počasí opět zahrálo - mezi Ulmem a Lindau střídala jedna průtrž mračen druhou a s přibývající tmou se jelo dost špatně. Ale dojeli všichni a protože jsme toho měli všichni pro dnešek dost, rychle jsme něco snědli a bez večerníčku jsme zalehli spát (tedy alespoň my u Toniho v bytě).

 

A pokud jsem se zmínila o ranních rituálech u Toniho bytě, neměla by chybět ani zmínka o večerních rituálech v kempu. BBCC zde obsadilo jednu „ulici“, kde zpočátku ještě stanovali nějací jiní cizinci - Holanďané či kdo to byl. Ti však již hned po prvním večeru pochopili, že s hlasivkami Jirky Kr. sr. v blízkosti několika metrů rozhodně nevydrží a v průběhu dne se odstěhovali na druhý konec kempu - evidentně se domnívali (řekla bych že mylně), že sem halas nedolehne.

Vzhledem k tomu, že se každý den vracela expedice BBCC již za tmy, fungovala Ilona jako navigátor - s rozsvícenými baterkami ukazovala cestu tak dlouho, dokud nebyl celý vozový park na svých místech. Je sice pravda, že lehce připomínala navigátora na letadlové lodi, ale rozhodně to bylo příjemné.

Základní „společenskou místností“ v kempu se pak stalo Kalivodovic šapitó. A ať se každý bránil jak chtěl, vždycky se to tak nějak zvrtlo, že se tady prostě zachlastalo. Hlavní iniciativu v tomto směru nelze upřít Jirkovi Kr. sr., který díky svému bolavému kolenu většinou přes den pauzíroval a pak byl vždy návratem BBCC rozradostněn až dlouho přes půlnoc, což se zvláště projevovalo jeho hlasitým projevem.

 

Rekapitulace:

Celkem se zúčastnilo:                 27 lidí + 1 nepočitatelná

Celkem nejelo:                             4x Krejčíci + Klárka

Počasí:                                           polojasno, t = cca 20 - 25°C

Hrubý čas:                                     9:00

Čistý čas:                                       5:00

Celkem km:                                   76,1 km        

Průměrná rychlost:                     15,2 km/hod.

Převýšení:                                      659 výškových metrů

Trasa:                                             Langenau - Ulm - Langenau

Cesta:                                             asfalt

Trasa (autem):                              Bregenz - Ulm - Langenau a zpět

Celkem km (autem):                    2x 130 km (ovšem my bloudivci jsme to měli ještě o nějakých 40 km delší)

 

 

 

 

 

Ale nejen my jsme sledovali Zatmění Slunce, takže teď ještě něco málo ze zážitků Jarouše a Edity:

 

Expedice k úplnému slunečnímu zatmění

Spokojit se s částečným zatměním je jako si říci, že stačí postavit polovinu plotu. Nejzajímavější úkazy jsou k vidění až ve chvíli a na místě úplného zatmění – to byla hlavní motivace naší expedice. Striktně vzato, níže uvedená zpráva patří do expediční kroniky BBCC jen okrajově, ale můžeme snad za to, že s námi nikdo nejel? Berme věci tak, že rozptýlení po Evropě mělo zvýšit šance kolektivního vědomí BBCC vidět úplné zatmění – a vyplatilo se to.

Sotva náš syn Marek usnul, ponecháváme ho na starost babičce a vyjíždíme ze Zlína, kde jsme hostovali u tety Irmy. Brzy již mokneme a ve tmě a za deště instalujeme nové stěrače. Cesta nocí ubíhá hladce, avšak už několik kilometrů před hraničním přechodem z Moravy na Slovensko zastavujeme na konci kolony. Vyvstalo před námi hrůzné pomyšlení – „A je to tady: hranice jsou zablokovány pozorovateli zatmění, my k tomu Balatonu zřejmě nedojedeme.“ Instinktivně hledám nějaký severněji umístěný přechod, kolem nás se někteří otáčí a odjíždějí, beru atlas a jdu se autobusáka stojícího před námi zeptat, zda je vyhlídnutý přejezd otevřený i v noci. Dobře jsem udělal – sice obklopen neskutečným pachem blízké vepřové farmy, jsem se dozvěděl, že na vině je převrácený kamión, který už stačili odklidit a že se brzy pojede. Opravdu, za pár chvil už jedeme a dosahujeme bez dalšího zdržení hraničního přejezdu. Na hranicích žádná razítka a prohlídky – stejně má nastat konec světa. Za hranicí zjišťujeme, že nemáme ani slovenské koruny ani valuty ani benzín. Později jsme také poznali, co znamená volná směnitelnost koruny: v jedné bance nás s českými korunami vyhodili a ve druhé napřed dlouho srovnávali naši bankovku v atlasu raritních platidel s předlohou a potom ještě uspořádali konferenci o tom, zda ji brát či nikoli.

Monumentální systém dálniční spojky mezi Bratislavou a přechodem Rajka nás ohromil, stejně ohromující byl i nedostatek značení na zatím nehotovém díle, což se projevilo tím, že jsme jako většina ostatních vjeli do prostoru odbavování kamionů, odkud jsme byli téměř okamžitě nesmlouvavě vyhazováni. Na otázku, kam tedy máme jet, jsme dostali od jednoho slovenského celníka, kterého už nebavilo být dálniční ukazatel a přesměrovávat vozidla z nedostavěného přechodu k jinému pamětihodnou odpověď, kterou uvádíme v českém překladu: „ptáte se, kde je teda ten přechod, měli jste dávat pozor, vysvětlil jsem to už těm pět minut před Vámi.“

Cesta Maďarskem ubíhala celkem hladce, navigovala Edita, byla hluboká a k naší radosti hvězdná noc. Náš postup vpřed zpomalovaly jen mlhy, které se místy nenuceně válely na silnici, a neznalost nepřítele – maďarské dopravní policie. Nejvýše po dvou hodinách jízdy jsme dosáhli plánovaných koordinát pozorovacího stanoviště a začali hledat místo, kde bychom mohli dospat rána. Nejprve se nabízelo odpočívadlo v lese, teda „lese“ – remíz vzrostlých stromů, mezi kterými se vršily hromady odpadků, na nichž hodovalo něco mezi mývalem a lemurem, kolem naprostá tma. Zmocňuje se nás strach a raději po chvíli únavného popojíždění zaparkujeme na návsi vsi. Klidu je nám dopřáno jen krátce – za rozbřesku vesnice ožívá čilým ruchem, kolem se trousí lidé jdoucí na pole. Buď jsou obdivuhodně diskrétní, nebo pro zapařená okna nám neviděli do auta, ale v každém případě nás nikdo nerušil. Ono toho spánku z mé strany stejně moc nebylo (zajímalo by mě, zda ten, kdo navrhoval „lůžkovou úpravu“ sedaček se na nich pokusil spát…) Vzal jsem okenní stěrku, zevnitř odstranil vrstvu páry a vyrazili jsme za vesnici. Pohled na oblohu přinesl rozčarování: nedávno pršelo a nebe pokrývá souvislá vrstva oblačnosti. Ze zoufalství jsme zkoušeli autem následovat díru mezi mraky, která plynula kamsi k jihovýchodu. Silniční systém však příliš nepřeje jízdě podle azimutu a tak jsme naše stíhání přerušili kdesi v Sárváru, což je obrázek první.

 

 

 

Procházeli jsme se vodním příkopem kolem středověké pevnosti a přemýšleli o tom, co se dneska nakonec rozplyne: zda naše šance, nebo mraky na obloze. Okolo desáté se vyjasnilo a u lidí (tedy těch angažovaných v zatmění) začíná naděje přerůstat v nadšení. Vyrazili jsme za město, překročili řeku Rábu (po mostě na obrázku 2) a usídlili se na kopci poblíž. Louka na „kopci“ vypadala jako zarůstající plachtařské letiště s přiléhajícími budovami jako vystřiženými z Lhotákových obrazů, na obrázku 3 lze získat představu o tom, jak to tam vypadalo a jaká byla společnost, která se na louce sešla.

 

Dnes, s odstupen několika dní, když mám radarové a družicové snímky Evropy (viz obrázek 4), vidím, jaká byla celá expedice loterie a jak nám štěstí nepokrytě přálo – mluvím o štěstí, protože jsme se nakonec museli rozhodovat v rozporu s předpovědí počasí, podle které se mělo od severu k jihu

 

zhoršovat. Rozhodnutí jet dále na jih nás připravilo o možnost pozorovat takové úkazy jako jsou „letící stíny“, které jsou viditelné na okraji pásu totality, ale bylo zdůvodněno maximou: lépe však pozorovat vše z něčeho než nic ze všeho…

 

Naše výprava byla hlavně odborné povahy, a proto níže přinášíme některé poznatky a obrázky z pozorovaného jevu. Úbytek světla při částečném zákrytu naše oči samy vyrovnávají a tak je skoro nepozorovatelný. Po ukončení totality se bavíme pozorováním okolní krajiny: když chybí rozptýlené světlo z oblohy a krajina je osvětlena jediným světelným zdrojem slunečního srpku, dochází k zesílení kontrastu mezi světlem a stínem částečně podobným tomu, když v oblačné obloze pronikne sluneční paprsek, ale i nepodobným, protože tyto efekty za oblačnosti nastávají těsně před západem a těsně po východu slunce a zde se jednalo o téměř svislé polední nasvícení. Snad by to šlo připodobnit ke hře světel na měsíci, toto pozorování však zůstane jako nevypověditelné nezdokumentováno, neboť jeho podmínkou je zanoření pozorovatele do prostředí s tímto osvětlením, které žádná fotografie nezprostředkuje. Pokoušíme se též fotit obrazy slunce vzniklé „dírkovým objektivem“ mezi listy stromů, jak ukazuje obrázek 5.

 

 

Ale z jevů na slunci bychom naším fotoaparátem nenafotili nic. Při jeho ohniskové vzdálenosti 105mm bychom měli slunce jako milimetrovou tečku na políčku kinofilmu; velikost slunce v takovém záběru dobře ilustruje obrázek č. 6, kde je zachycena Edita, nad jejíž hlavou září koróna. A tak jedině použitelná byla videokamera na stativu, kde zoom dokázal zvětšit slunce na významnou část záběru. Místo slunečního filtru jsme zvolili disketu. Kameru mezi pozorováním chráníme ručníkem. Protože rozdíl rychlostí pohybu slunce a měsíce po obloze je velmi malý, celý jev zatmění od prvního do posledního kontaktu trvá přes dvě hodiny, nemá smysl jej celý zaznamenávat a celou informaci přinese i zkrácená řada záběrů sestavená do krátké animace, ve které se mi bohužel nepodařilo zajistit, aby slunce stálo na jednom místě záběru (viz obrázek 7 - animace) - toto lze spatřit pouze na CD-ROMu - pozn. Vr. Statické srovnání jednotlivých stupňů zakrytí slunce měsícem ukazuje obrázek 8.

Mezi zvláštní efekty lze bezesporu přiřadit i ohyb slunečních paprsků na měsíčním povrchu, který vyvolával dojem natavení povrchu na některých místech – obrázek č. 9, a samozřejmě – obrázek 10 - „briliantový prsten“ – krátký okamžik východu slunce za měsíčním diskem, který je důsledkem hry světla v optice kamery. Další projevy během zatmění – zvlhnul (orosil) se papír, štípali komáři, vlašťovky změnily letovou hladinu – létaly těsně nad zemí, během úplného zatmění pak nelétaly vůbec, hmyz na louce zmlknul; lidí se zmocňovala vlna vzrušení projevovaná hlasitým výskotem – některých lidí: nevzrušení místňoši buď dál cestovali po silnicích, na kterých neutichnul provoz ani během dvou minut úplného zatmění, nebo na louce, kde se nejrůznější optika na trojnožkách obracela k nebesům a pozorovatelé si hlasitě v mnoha jazycích sdělovali své zážitky, procházeli ohnutí a brejlili do trávy při hledání jakýchsi prašivek (nutno ovšem připustit, že tito přerušili své hledání alespoň na ty dvě minuty totality – na zemi stejně nebylo nic vidět).

 

 

Přišli jsme, viděli jsme, zaznamenali jsme - v euforii z úspěchu výpravy jsme se rozhodli občerstvit v místním termálním koupališti, (jehož obrázek (č. 11) jsem přejal z www stránek Sarvaru, jako u mostu a pevnosti) zbudovaném na horkých minerálních pramenech. Teď mě napadá, že z okolní krajiny nevysvětlitelný kopec, ze kterého jsme prováděli pozorování, možná byla geologickými věky dávno ohlazená vyhaslá sopka.

Odpoledne, při cestě zpět, probíhaly na silnicích nesmlouvavé etnické čistky: maďarští policisté zásadně stavěli Slováky a to bez ohledu na závažnost přestupků ostatních. A také teprve při zpáteční cestě jsme narazili na proudy vozidel vracejících se do Čech a na Slovensko.

 

 

Trasa (obrázek 12): (Praha - ) Zlín – Uherské Hradiště – Strážnice – Kúty – Malacky – Bratislava – Rajka – Czorna – Sarvar a zpět stejně (jen v opačném pořadí). Ujeto přibližně 2 x 300 km tj. 600km.

Co říci závěrem? Považuji za dobrou frajeřinu si zajet na jednodenní výlet do místa vzdáleného přes 300 kilometrů, aby se člověk pokochal kratinkou podívanou. Byť jsme nechali kola doma, cyklistickou složku výletu za nás obstaral Editin táta, který v pěti dnech ujel na své cestě za zatměním obdivuhodných šest set kilometrů, aby ho nakonec náhoda přivedla do stejného města jako nás, snad jen stovky metrů od nás, aby v zápětí stejná hra náhody chtěla, že jsme se neviděli a nepotkali. Zdá se mi, že vzrušení provázející úkaz má své kořeny

 

především v pocitu dosažení nějaké společností uznávané hodnoty, než v autentickém prožitku neobvyklosti úkazu. Novost a nečekanost byla lomena knižní zkušeností, jež byla základnou našeho vlastního pozorování. To sice otupilo hrot bezprostřední dramatičnosti úkazu, ale umožnilo nám to provést pozorování mnoha průvodních jevů, které nejsou nezkušenému pozorovateli intuitivně dány.

 

Čtvrtek 12. 8.

Předpověď počasí dnes Toniho uspokojila, zprávy o postupující opravě vozu však byly poněkud horší - řešilo se, zda bude nutno vyměnit celý počítač nebo ne. Na druhou stranu se ale Toni dozvěděl, že pojistka se vztahuje i na škody způsobené nenažranou havětí…

 

Na dnešní den byla plánována projížďka po švýcarských Alpách a pak koupání v Säntisparku. Sraz byl v 8,30 v Seecampingu, kam jsme také my, bydlící u Toniho, někdy v tuto dobu dorazili.

Z Krejčíků se dnes účastnil pouze Jirka Kr. jr. - zbytek s Klárkou se k nám měl přidat až večer v Säntisparku.

 

Opět bylo rozhodnuto, že se přeautíme samostatně a tak Toni svolal všechny řidiče, aby jim náležitě vysvětlil trasu - já jsem si to, po včerejších zkušenostech, raději vše zaznamenala:

Bregenz - dálnice směr Feldkirch - výjezd Götzis -  na křižovatce tvaru „T“ doprava - pak doleva a počkat u pumpy (teď už ani nevím proč jsme tam měli čekat a zřejmě i právě proto byl tento pokyn ještě před odjezdem zrušen) - směr Allstätten - směr Appenzell - Urnsäsch.

Vše se zdálo být jasné, takže asi v 9,20 jsme vyjeli k pumpě v Bregenzu a o dalších 10 minut později jsme se postupně rozjížděli podle Toniho pokynů. My jsme opět osaměli s autem Vašek + Ryšavka. Nelze opomenout, že dnes se volantu mého Favoritu ujal Honza s tím, že já jezdím pomalu, takže to trošku požene, aby na nás ostatní nemuseli příliš dlouho čekat (cha, cha, cha)…

 

…první část cesty jsme zvládli bez obtíží, ovšem již na prvním sjezdu (= na křižovatce tvaru „T“) Brč zpanikařil, takže oproti Toniho pokynů „doprava - doleva“ jel rovnou doleva v důsledku čehož jsme neplánovaně projeli celým Altachem. Krásné městečko…

 

Naše bloudění trvalo asi 10 minut - vlastně až do chvíle než se mi podařilo přesvědčit Honzu, aby se zeptal u pumpy „kudy dál“ (kdyby tak neučinil, projeli bychom, asi celé údolí Montafonu).

V Allstättenu se žádné problémy nevyskytly, zabloudili jsme zase až v Appenzellu. Ačkoli všichni projeli všemi křižovatkami bez obtíží a později nám tvrdili, že Urnsäsch byl všude jasně značen, my jsme z posledního kruhového objezdu sjeli neznámo kam. Vyzkoušeli jsme snad všechny výjezdy z městečka (ani netušíte, jak skvěle se otáčí na úzkých horských silničkách) a když už jsme centrem projížděli po třetí, měla jsem pocit, že vyrvu volant a narazím ho Honzovi na hlavu neboť absolutně odmítal můj návrh zeptat se opět u pumpy (kolem které jsme neustále projížděli sem a tam) na cestu. Jeho teorie - „jen blbec se ptá“ - však žádné ovoce nepřinášela, ale přesto dlouhých 20 minut (!!!) vzdoroval než konečně jeho průzkumnická pýcha klesla natolik, že se jakéhosi domorodce zeptal na ten správný směr. Po této akci jsme překvapivě bez problémů vyjeli z městečka a zhruba s půlhodinovým zpožděním za ostatními jsme dojeli do Urnsäschu. Pohledy a slovní projevy, se kterými jsme byli přivítáni, raději komentovat nebudu, ale aplaus jsme rozhodně nesklidili…

 

11,43 - odjezd.

Ve zkratce lze dnešní trasu zakreslit asi takto:

 

                          1.060 m n/m                            1.007 m n/m

                                3,3 km                                     8,26 km

           ä  æ             ä  æ            

                 asfalt               asfalt           přes krávy              asfalt                                                    cca 24 km

     ä             æ  ä             æ                     ä æ

842 m n/m = Urnsäsch            841 m n/m                      810 m n/m = Dicken           louka, les     842 m n/m = Urnsäsch

     0 km                                          5,95 km                                   12,36 km                      a asfalt              28,9 km

                                                                                                                              æ  ä

                                                                                                                696 m n/m = St. Peterzell

                                                                                                                         15,31 km

 

V reálu jsme pak vyjeli z parkoviště po asfaltové horské silničce přímo do ukrutného kopce - šlapači se měnili v tlačiče a naopak, sem tam jsme si zobli malin a pozvolna jsme stoupali k vrcholu. Tam jsme oblékli bundy a více jak dvoukilometrový sjezd nám byl pak odměnou za právě zdolaný dokopec.

V údolí nám nezbylo nic jiného, než opět schovat bundy do batůžků a opět se vydat do kopce, ovšem cesta záhy končila ohradou výběhu. V Česku bychom se asi příliš nezdráhali vstoupit na cizí soukromý pozemek, ale tady jsme upřednostnili nejprve získat svolení majitele výběhu a pasoucích se krav. Bylo nám dovoleno prokličkovat mezi kravincema a vystoupat dokopec, který byl v mapě označen stupněm stoupání 2 - ve skutečnosti to byl ale téměř kolmý kopec. Krávy na nás sice chvíli zíraly, ale brzy o nás ztratily zájem, takže se náš pobyt na jejich území obešel bez problémů. Zbytek dokopce jsme pak dostoupali po horské silničce za neustálého kochání se rozkvetlými okny horských stavení.

Na vrcholku jsme zase oblékli bundy a sjeli jsme dlouhým skopcem dolů. Všude kolem nás se otvíral nádherný výhled na údolí a zelené kopce poseté domečky a skotem. A veškeré domácí zvířectvo kolem silnice na nás jen tiše zíralo…

No a jak jsme se tak kochali výhledem do okolí, přehlédli jsme odbočku a místo do St. Peterzell (ihned překřtěné na sv. Petržel) jsme dojeli do Dickenu - o Toniho se sice pokoušel infarkt a Radek s Petrem Š., jedoucí v čele, si od něj vyslechli své, ale pak jsme zjistili, že do sv. Petržele je to po silnici kousek s kopce.

 

Další dokopce už jsme Tonimu zredukovali - také už bylo poměrně dost hodin a vidina jak ležíme v Säntisparku v teploučké vodě bazénů nebo v sauně začínala být čím dál silnější. Odpadl tedy přejezd hřebenu s asi 12-ti kilometrovým stoupáním a místo toho jsme si raději udělali pauzu na svačinku - rozvaleni na horské stráni jsme si vychutnávali „piknik v trávě“.

 

Kolem půl třetí jsme se zvedli k další cestě - kousek lesem, kousek přes louku a pak nás čekal krátký prudký sjezd lesním porostem. Ačkoli byl terénní krpál dle našeho názoru nesjízdný, Chrt jej samozřejmě sjel bez větších obtíží. Dalším byl Radek, ale v polovině kopce nevytočil prudkou zatáčku a připřerazil se o kořínek. Jako poslední se pokusil sjet skopec Tomáš F. - ten sice lesní cross projel bez problémů, ale říznul sebou na louce pod lesem. Bohužel právě do vosího hnízda...

Vosy naštěstí neměly touhu mstít se na všech, takže závěrečná bilance žihadel byla následujícíc - Tomáš jich obdržel 5 (se značnou úlevou by se dalo říct JEN pět, protože chvilku to trvalo než Tomáš pochopil, že místo v kopřivách sedí ve vosím hnízdě a než se mu podařilo vstát, neboť byl zavalen vlastním kolem), Dorka chytla jedno žihadlo na patě (ty bestie prokously bez mrknutí oka i ponožku BBCC) a Radana obdržela jedno žihadlo do nosu (ten sice trošku otekl, ale do Cyrana měla daleko). Nikdo se nepokoušel zjistit o jak moc divoké vosy šlo, ale bodnutí ukrutně bolela (až se Dorce v očích objevily slzy) a Tomášovi z té žihadlové nadílky nebylo nejlíp. Zůstal nakonec s Jájou sedět na okraji silnice a počkali, až pro ně Zdeněk přijede autem.

 

Po tomhle „vosím“ šoku jsme jeli dál už jen po silnici - samozřejmě nejdřív asi 6 kilometrů do kopce a pak asi 4 kilometry s kopce. Cestou jsme ještě stihli zmoknout, ale v tom poměrně teplém dni to bylo docela příjemné.

 

16,15 - postupně jsme dojížděli do Urnsäschu a jako cílová prémie nás čekali „Karlovi/y utopenci“ (rozřešte si ty i/y každý podle svého) - jako vždy byly skvělí.

 

No a krátce po páté hodině jsme už kupovali 4-hodinové vstupenky do Säntisparku (dospělí 18 CHF, děti 10 CHF), kam přijeli i Krejčíci a pak už jsme se jenom rachtali ve vlnách, v rozličných proudech a bublinkách a nahřívali jsme se v sauně (eukalyptovou jsme si pro velký úspěch dali několikrát). Zakončili jsme samozřejmě večeří v místní restauraci a domů jsme unaveni i odpočinuti dojeli až pozdě za tmy.

 

Rekapitulace:

Celkem se zúčastnilo:                 28 lidí

Celkem nejelo:                             3x Krejčíci + Klárka

Celkem odjelo:                             1 nepočitatelná (D. Komínková)

Počasí:                                           polojasno, přeháňky, t = cca 20°C

Hrubý čas:                                     4:32

Čistý čas:                                       2:31

Celkem km:                                   28,9 km        

Průměrná rychlost:                     11,5 km/hod.

Převýšení:                                      866 výškových metrů

Trasa:                                             Urnsäsch - do kopce - s kopce - Dicken - St. Peterzell - Urnsäsch

 

Cesta:                                             asfalt, kravský výběh a kousek lesní cesty

Trasa (autem):                              I. Bregenz - Allstätten - Appenzell - Urnsäsch

                                                         II. Urnsäsch - Säntispark

                                                         III. Säntispark - Bregenz

Celkem km (autem):                    115 km (ovšem my bloudivci jsme to opět měli ještě o nějakých pár kilometrů delší)

 

Pátek 13. 8.

I když si nikdo z nás nepřipouštěl a vlastně ani neuvědomil, že je „pátek třináctého“, přece jenom na těch pověrách asi něco bude…

 

Na dnešní den byla plánovaná Silvretta, ale díky nepříznivé předpovědi počasí bylo nakonec nutno tento výlet odložit - jeli jsme do Kostnice. Po mnoha upřesňujících telefonátech byl sraz stanoven v 10,30 u Cafe Melanie a všichni přijeli na čas. Tentokrát jeli i všichni Krejčíci - doma pro změnu zůstala Radana, aby si po té mnohadenní smršti v kruhu BBCC také trošku odpočinula...

 

Po dvoudenních zkušenostech s naším navigátorským uměním (tím samozřejmě myslím osádku mého červeného Favoritka) již dnes překvapivě nikdo neodporoval jízdě v koloně. Naším cílem byl Immenstaad, Parkoviště vlevo.

U Friedrichshafenu jsme zatvrdli v koloně - holt semafor. A trvalo to více jak patnáct minut než jsme se překodrcali přes městečko.

Na okraji Immenstaadu nám ujel Toni a Petr Š. v důsledku čehož jsme přejeli hledané parkoviště. Za městem jsme tedy pod vedením Fialů zastavili, abychom se dohodli co dál, ale vzhledem k tomu, že nás v protisměru zrovna míjeli Toni s Petrem, bylo jasné, že jsme nezabloudili sami.

Na nejbližší křižovatce (či výjezdu ze stavby, či co to bylo) jsme se otočili - zvlášť pikantní tento manévr musel být pro osádku Audiny, která z této odbočky hodlala vyjet na silnici. Těžko říci, jak se cítila, když se okolo nich otočilo asi šest aut s kolama na střeše…

12,02 - již podruhé jsme projížděli Immenstaadem, ale teď jsme už konečně zaparkovali - je sice pravda, že jsme skutečně zaparkovali vlevo, i když z původního směru to nakonec bylo vlastně vpravo. Ovšem důležité bylo, že místa tu bylo dost a parkoviště bylo neplacené.

 

12,10 - přijeli Krejčíci s Klárkou a poprvé s námi jela na kole i Ilona !!!

 

Díky pokročilé hodině nás Toni hnal tak, že jsme se nestačili kolem sebe ani rozhlédnout, ale cesta kolem jezera byla jako vždy pohodová - rovinka, asfalt, spousta chodců, omladina předhánějící se na kolech způsobovala chaos, Pospíšiláci snažící se v rychlosti alespoň jednou se vyfotit způsobovali zdržení a zase již pedantský nazlobený Vašek, který se snažil z pozice posledního udržet pořádek (ovšem zase marně). Celková nervozita opět nabírala na síle…

 

13,20 - přístav Meeresburg

Loď nám ujela před nosem a ačkoli další jela asi za 10 minut, nervozita vyvrcholila. V plné síle se projevila únava uplynulých dní. Padlo pár ostrých slov, Irena zahodila kolo a dost dlouhou chvíli to vypadalo, že tohle je místo, kam budeme nadále jezdit zapíjet zánik BBCC. Zkrátka pátek třináctého…

Ale protože se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří, byl rozpad (prozatím) zažehnán a všichni společně jsme nastoupili na trajekt do Kostnice (dospělí 3,50 DM a děti 2,50 DM a to včetně kola)…

 

Kostnice je nádherné město, ale Toni nás centrem prohnal kosmickou rychlostí. Proplétali jsme se davem a jen ztěží jsme se snažili uhlídat Toniho přilbu kdesi před námi, abychom se neztratili. V rychlosti jsme minuli dům, kde v 15. století prožil pár let v exilu Jeronymus Pražský a spoustu jiných překrásných domečků až jsme konečně stanuli před domem, kde v 15. století pobýval Mistr Jan Hus. Konečně nám Toni poskytnul dostatek času na prohlídku (vstup zdarma) a všichni jsme toho také náležitě využili. A stálo to za to.

 

 

 

 

 

 

 

Od Hus-Haus jsme ještě zajeli k Husovu kameni, kterým je symbolicky označeno místo upálení dvou světoznámích Čechů (zatímco v 15. století byl kámen kdesi za branami města - tedy tehdy tady asi pravděpodobně žádný kámen nebyl, nyní jej najdeme téměř v centru)

 

                                                      6. 7. 1415                                                         30. 5. 1416

                                                        Jan Hus                             /                    Jeronymus Pražský

 

(Určitě není rovněž bez zajímavosti, že dne 5. 7. 1415 bylo také zatmění Slunce dnes nazýváno „Husovo zatmění Slunce“.)

 

Ovšem tady již únava z horka a hlad všechny přemohly natolik, že jsme téměř nebyli schopni se ani vyfotit. A už vůbec jsme se nemohli dohodnout zda se budeme fotit ze strany Jeronýma Pražského nebo Jana Husa - už nevím která z těchto osobností (nebo spíše jmen vytesaných do kamene) je s námi zvěčněná na fotce, ale rozhodně to byla ta, na jejíž straně jsme byli alespoň trošku ve stínu (přece jenom jsme momentálně upřednostňovali jiné priority)…

 

K budově Koncilu se Tonimu nakonec nepodařilo trefit, takže jsme dlouho po poledni (až v půl čtvrté !!!) skončili na břehu Bodamského jezera při Essenpauze. Tady, u přetoku Rýna do Horního jezera, jsme alespoň na Koncil měli výhled a mimo něj ještě na budovu Mořského akvária a na hladinu Bodamského jezera, kde se v odpoledním slunci pohupovalo spoustu všemožných lodí a lodiček.

 

Půlhodinku jsme si odpočinuli a už nás zase Toni zvedal k odjezdu - čekal nás ještě tropický ostrov Mainau. Cestou se Tomáš F. stihnul přerazit o železnou zábranu na cestě (tentokrát naštěstí bez následků) a Chrt tropickým ostrovem pohrdnul definitivně a jako náhražku zvolil raději objížďku kolem Horního jezera zpět do Meeresburgu.

 

16,45 - krátce před uzavřením pokladny jsme dorazili na tropický ostrov Mainau. Chvat a nervozita opět vrcholily - rychle spočítat kolik jakých vstupenek, rychle zjistit, jestli se vejdeme do skupinové slevy (= dospělí 13 DM, děti 6 DM, studující 9 DM), koupit lístky, vyrovnat prachy, stihnout prohlídku a fatal č. 2 byl tady - Toni v tom spěchu zapomněl kroniku v pokladně. Za normálních okolností banalita, ale v nastalém zmatku jsme situaci nějak nezvládli - má nám Toni vysvětlovat kudy jít nebo zachraňovat kroniku ze zavírající se pokladny nebo co vlastně… Mezi trochou peprných slov jsme si jen stihli říct, že sraz je v 19,00 a rozprchli jsme se každý jiným směrem v touze alespoň chvíli se nepotkat…

 

Ostrov byl nádherný - květinové sochy, spousta exotických i neexotických dřevin a rostlin, růžová zahrada, arboretum, vodní rostliny, vzácné ptactvo a na závěr Schmetterlingshaus. Tenhle pavilón, to bylo něco neuvěřitelného. V uměle vytvořeném tropickém ovzduší a mezi spoustou tropických rostlin tu poletovali různobarevní motýli a motýlci, bez ostychu posedávali lidem po ramenou, ulizovali z kousků banánů a pomerančů a kopulovali - příroda chce holt své ať jsou návštěvní hodiny nebo ne…

 

I když bychom na ostrově rádi strávili ještě nějakou tu chvilku (za ty dvě hodinky jsme si přece jenom nestihli všechno prohlédnout), čas byl neúprosný a museli jsme pomýšlet na návrat k trajektu a zpět do Meeresburgu. Po sedmé jsme se tedy začali scházet před vchodem a po půl osmé jsme již nastupovali na trajekt - zvláště Tomba byl nepřehlédnutelný, protože jel jen na jedné šlapce a říznul sebou až to zadunělo…

 

 

19,55 - zatímco mi jsme vystupovali z trajektu (Tomba už raději kolo vedl jako všichni ostatní), Chrt už byl na parkovišti u auta…

20,45 - parkoviště

Krátce před dojezdem měla trošku problémy Johanka - nějak vyšla ze cviku nebo co, zkrátka cyklistika ji lehce schvátila. Ale jen si odpočinula, dojela nakonec bez problémů. A Lojzu PP pokakal pták, čímž mu přibylo čtvrté „P“ (Loja Padal Píchal Pokakanej Pospíšil).

 

No a večer si Toni konečně přivezl auto z opravy.

 

Rekapitulace:

Celkem se zúčastnilo:                 31 lidí

Celkem nejelo:                             1x Radana

Počasí:                                           slunečno, t = cca 25°C

Hrubý čas:                                     8:15

Čistý čas:                                       2:40

Celkem km:                                   40,34 km (Chrt si ale najel o dobrých 25 km navíc)            

Průměrná rychlost:                     15,1 km/hod.

Převýšení:                                      252 výškových metrů

Trasa:                                             Immenstaad - Meeresburg - trajekt - Kostnice - trajekt - Meeresburg - Immenstaad

Cesta:                                             samý asfalt

Trasa (autem):                              Bregenz - Lindau - Friedrichshafen - Immenstaad a večer zpět

Celkem km (autem):                    78 km (2x 39)

 

Sobota 14. 8.

Počasí nad Voralbergskou oblastí se dnes umoudřilo, takže jsme mohli vyjet na Silvrettu.

 

8,00 - sraz v Seecampingu. Rozloučili jsme se s Martinou a Rajčetem, kteří už dnes museli odjet do Prahy, takže už nás zbylo jen…

 

29 členů BBCC + 1 host + 8 aut + 7 stanů + 1 byt + 1 altán

 

8,20 - v kempu jsme zanechali Krejčíky s Klárkou, kteří se rozhodli za námi přijet až na Silvretta See a vyjeli jsme. Pro velký neúspěch jsme ani dnes již neopakovali samostatné přeautění a jeli jsme v koloně - a překvapivě ani nikdo neprotestoval (alespoň ne nahlas a v přítomnosti nás chronických bloudičů).

 

9,45 - Partenen, stanice lanovky = Vertmuntwerk. Ponechali jsme auta u lanovky, vystáli jsme si frontu, Toni v rychlosti zakoupil jízdenky (jako vždy se snažil nám nějakou tu kačku ušetřit, ale v tom chvatu se mu to tentokrát nějak vymklo - týkalo se to ale jen dětí a ten šilink či dva jsme každý unesl) a na dvakrát jsme se přepravili na horní stanici. Díky mým závratím nemohu popsat překrásný výhled z lanovky do údolí Montafon a na okolní alpské velikány, protože jsem celou dobu seděla na zemi pod úrovní oken. Ale řeknu vám, kolečka na gumové podlaze byla také zajímavá, i když přece jenom trošku jednotvárná.

 

I. fáze:                           1.730 m n/m

                              Trominier Bergstation

                                   ä

                       lanovkou

                      ä

        1.030 m n/m

   Partenen, Vertmuntwerk

 

10,53 - konečně jsme zase byli všichni pohromadě, peníze byli vyrovnány, vzájemně jsme se vyfotili s pohledem do údolí i na okolní horské velikány, takže nic již nebránilo odjezdu.

 

 

II. fáze:                                         2.030 m n/m = Silvrettasee

                                                                         12 km

                                                                  ä

                                                          asfalt

                                                  ä

                                 1.743 m n/m

                                 Vertmuntsee

                                ä

1.730 m n/m = Trominier Bergstation

                        0 km

 

Z horní stanice lanovky = Trominier Bergstation jsme asi po 300 metrech vjeli do tunelu určeného ryze turistickým účelům. Sice jsme malinko ztratili výšku, ale z horského tunelu jsme byli všichni absolutně nadšeni. Vyjeli jsme z něj párset metrů od jezera Vertmuntsee, kde jsme se samozřejmě vyfotili a pak jsme po nám již známé horské silničce Hochalpenstrasse stoupali až k nám již známému jezeru Silvrettasee.

Cesta vzhůru nebyla žádný med. Z jedné strany krpál prudce nahoru, z druhé strany krpál prudce dolu a před námi dokopec plný zatáček. Ale nakonec jsme dojeli všichni, i když některým to dalo trošku více práce.

 

12,16 - Silvrettasee. Do jedné hodiny nám dal Toni rozchod, ale stejně jsme se většinou drželi všichni pohromadě. Někteří posvačili, někteří se šli podívat k vodopádu u přítoku do jezera, ale poměrně chladné větrné vysokohorské počasí nás ani nelákalo zdržet se tady déle.

Připojili se k nám rovněž Krejčíci - Ilona s Johankou a Klárkou cyklistikou opovrhli, ale Jirkové se rozhodli jet dále s námi. No a protože jsme toho dost nastoupali, teď nás, samozřejmě za odměnu, čekal nádherný skopec…

 

III. fáze       2.030 m n/m = Silvrettasee

                                12 km

                æ

                                          asfalt

                      æ

                        asfalt

                           æ

                                                        1.584 m n/m = Galtür

                                                                   22,04 km

 

13,30 - Galtür. Kdo pozorně četl Toniho lavinové zpravodajství před zimní lyžařskou akcí ve Val Thorens tak ví, že je to horské městečko, kterým se v únoru letošního roku prohnala lavina. A že to nebyla žádná legrace, to jsme měli možnost spatřit na vlastní oči.

Vesnička je postavena v údolí, které je z obou stran sevřeno mohutnými alpskými velikány dosahujícími výšky více jak 2.500 m n/m. Pokud se na jedné straně utrhne lavina, pak to musí vypadat stejně, jako když skateboard projede U-rampou. Akorát že ten sebou nesmete domy a vůbec vše co se mu postaví do cesty a ačkoli se mnohým zdá, že dunění U-rampy je poměrně značné, proti lavině valící se z vrcholu o pěkných pár set metrů výše je to absolutní ukolébavka.

V únoru jsme všichni sledovali zprávy z lavinami postižených oblastí, ale pokud to člověk vidí zprostředkovaně v televizi či v novinách, vypadá to téměř jako „legrace“. Jakmile jsme ale stanuli uprostřed místa, kde se před půl rokem zastavil pro mnohé čas, nejednomu z nás přeběhl mráz po zádech. Tohle místo se v únoru muselo proměnit v opravdové peklo - několikadenní sněhová vánice, obrovské přívaly sněhu, neprostupná mlha s viditelností nula nula nic a vítr hučící v okolních horách mnoha lidem zdejší zimní pobyt značně znepříjemnily.

 

 

 

 

 

 

Stáli jsme uprostřed asi třísetmetrové průrvy, kterou v zimě prometla ve vesnici lavina. Čas se tu pro některé sice zastavil, ale život jde dál - kolem vesnice se již budovala betonová ochranná stěna a rovněž domy smetené či poškozené lavinou byly z valné části dostavěny. Ovšem tyhle stavby by bez problémů odolaly i jadernému výbuchu - nikdo se již při stavbě nepáral s obyčejnými cihlami, jediným stavebním materiálem byl beton a betonové stěny o síle desítek centimetrů další lavina již určitě nesmete.

Ještě jsme se zastavili u zdejšího kostelíku. Zvenku vypadal jako obyčejný malý venkovský kostelík, který stojí v každé horské vesničce, ale uvnitř nás nejprve zaujalo samotné rozdělení kostela na jakousi svatyni se sochou ukřižovaného Krista, pod nímž byly v nízké vitríně vystaveny rozličné lidské lebky (mnohdy ozdobené a opatřené letopočty) a kolem byla spoustu svíček. Tato část byla neustále přístupná, aby každý mohl zapálit svíčku dle libosti. Naproti, přes chodbičku, byla pak hlavní část kostela, kde se konaly bohoslužby, ovšem co nás tady zaujalo, to byly hodiny zabudované v lodním oblouku - tohle jsme tedy ještě nikdo v žádném kostele neviděli.

U kostelíka byl pak krásný hřbitůvek a i když byl svojí rozlohou nepatrný, bylo zde několik desítek hrobů jak z doby více než před sto lety, tak i z období letošní lavinové katastrofy. Lojza PP se nažil na náhrobcích najít, kolikrát se bude opakovat (dle něj údajně mizící) křestní jméno Alois/Aloisie (přiznám se, že do této chvíle jsem si ani neuvědomila, že by toto jméno bylo na ústupu, ale Lojzíků, je skutečně nějak méně - ještě že mi toho našeho v BBCC máme…) a mě pak zaujal zvláště jeden, dřevěný, krajkami ozdobený náhrobek, kde jsme si mohli přečíst, že tahle paní zemřela v požehnaném věku asi 92 let zhruba týden před tím, než se vesnicí prohnala lavina…

 

No a z Galtüru jsme se zase (nebo pro změnu) vydali do kopce…

 

IV. fáze:                      1.809 m n/m = jezero Kopsee

                                                29,46 km

                                                  ä

                                       asfalt

                                ä

      1.584 m n/m = Galtür

                 22,04 km

 

15,00 - 15,35 - Essenpauze u jezera Kopsee.

Na naše naléhání, že nás Toni pořád honí, dopřál nám tady vůdce výpravy dostatek času k odpočinku. Dopřál nám ho tolik až jsme zase začali remcat, že nás to tu už nebaví a že je nám tu už zima a že už chceme dál - člověk se holt nezavděčí ať dělá co dělá, že Toni :o))).

 

V. fáze      1.809 m n/m = jezero Kopsee

                             29,46 km

                  æ

                                       prašná cesta

                       æ

                        asfalt

                            æ

                                    1.030 m n/m = Partenen, Vertmuntwerk

                                                                   38,97 km

 

Od jezera Kopsee jsme měli jet s kopce až k dolní stanici lanovky, kde jsme zanechali auta. Chvilku nám trvalo, než jsme tu pravou cestu dolů našli, ale podařilo se. A Honza sebou ještě stihnul nahoře říznout - zase ty klipsny…

Skopec to tedy byl ukrutný - brzdili jsme celou cestu co to dalo, až nás ruce bolely. Ale drobnou kolizku jsme zaznamenali jen jednu - Ireně po smyku na štěrku upadlo kolo, ovšem ona díky setrvačnosti utíkala dál. Vypadalo to směšně, ale na prudkém svahu v tu chvíli do smíchu nikomu z nás příliš nebylo…

 

 

16,30 - U lanovky už nás čekala Ilona s Johankou a Klárkou a nešťastně Jirkovi Kr. sr. ukazovala, že jim jakási kráva u Silvrettasee oslintala celou stříbrnou Hondičku, když se snažila protáhnout mezerou mezi dvěma autama (protahovala se samozřejmě kráva, Ilona na to jen bezmocně hleděla). To, že při tom ještě pomačkala levý přední blatník, odřela levý zadní blatník a sklopila zrcátka, o tom Ilona taktně pomlčela. Za to o Jirku Kr. sr. se pokoušel infarkt. Takže Honda po návratu z Bregenzu musela opět do servisu, no a pro nás z toho vyplynulo zase jedno ponaučení - při parkování v horách si vždy ponechat takovou mezeru od sousedních aut (pro jistotu ze všech stran), aby se mohla jakákoli kráva bez obtíží mezírkou protáhnout anebo ještě lépe vozidlo parkovat pouze na vyhrazených parkovištích.

 

A ještě jeden zapamatováníhodný záznam - i když na přání, přesto neopomenutelný:

Kalivodi (teda Taťka s Gábinou) POPRVÉ FŠECHNO ŠLAPALI - dneska tlačiče ani jednou nedělelali !!!!!!!!!!

 

Večer Toni s Petrem Š. vrátili do Dorbinu zapůjčené Kangoo (spolehlivě sloužilo k přepravě místo opravovaného Renaulta) a všichni jsme se sešli v kempu pod Kalivodovic šapitó. Byl poslední večer v Bregenzu.

Kecalo se, chlastalo se, omladina „tajně“ upíjela zásoby z Pospíšilovic auta a nebyli by to Dvořáčci/Štěpánci, aby nepřihodili klíčovou epizodku. Ve chvíli, kdy chtěl jít Radek domů se zjistilo, že klíče od bytu jsou pečlivě uloženy v Kangoo v Dornbinu…

 

Rekapitulace:

Celkem se zúčastnilo:                 27 lidí

Celkem nejelo:                             2 + 1 host

Celkem odjelo:                             2 lidi

Počasí:                                           slunečno, t = cca 20°C, ale ve výšce kolem 2.000 m n/m byla i mnohem nižší

Hrubý čas:                                     6:45

Čistý čas:                                       2:59

Celkem km:                                   38,97 km

Průměrná rychlost:                     13,1 km/hod.

Převýšení:                                      696 výškových metrů (asi)

Trasa:                                             Partenen, stanice lanovky Vermuntwerk - lanovkou - stanice lanovky Trominier Bergstation - tunelem - Vermuntsee - po silnici - Silvrettasee - Galtür - Kopsee - Partenen, stanice lanovky Vermuntwerk

Cesta:                                             převážně asfalt

Trasa (autem):                              Bregenz - Felkirch - Partenen a večer zpět

Celkem km (autem):                    165 km (2x 82,5)

 

Neděle 15. 8.

Byl poslední den v Bregenzu. Původně dnes někteří chtěli jet na Pfänder, ale počasí si opět postavilo hlavu. Pršelo, takže plánovaný výlet odpadl. Postupně se tedy vstávalo, balilo a odjíždělo…

cca 9,00 - do Prahy jako první odjeli Fialáci

cca 12,30 - do Prahy odjela Dorka s Chrtem a Malým Pepou

cca 13,00 - do Prahy odjeli Krejčíci s Klárkou

cca 13,30 - do Itálie k moři odjeli Pospíšiláci a Kalivodi

cca 13,50 - jako poslední jsme do Prahy odjeli my - tedy Vrstevnice, Brč a Vašek s Ryšavkou. V Praze jsme byli kolem desáté večer.

 

Rekapitulace:

Celkem se zúčastnilo:                 29 lidí + 1 host

Celkem odjelo:                             25 lidí + 1 host

Počasí:                                           deštivo, t = cca 20°C

Hrubý čas:                                     8:10

Čistý čas:                                       neměřeno

Celkem km:                                   551 km (jeli jsme opět přes Mnichov, ale tentokrát jsme už nebloudili)

Průměrná rychlost:                     neměřeno

Převýšení:                                      neměřeno

Trasa:                                             Bregenz - Mnichov - Regensburg - Rozvadov - Praha

Cesta:                                             dálnice

 

Skončil náš druhý a tentokrát poměrně dlouhý pobyt v Rakousku a myslím, že Tonimu právem patří dík za skvělou a náročnou přípravu a za zdárný průběh celé akce, při níž si určitě každý přišel na své…

 

                                                                                                                                             Vrstevnice^J         

 

 

Odesílatel:             main

Odesláno:              17. srpna 1999 15:59

Komu:                    BBCC

Předmět:                Navrat z BREGENZU

 

Ahoj clenove vsech BBCC-sekci vcetne tech, ktere jste jeste roztrouseni po svete.

 

Hlasime, ze jsme dorazili do Prahy v poradku.

Cesta z Bregenzu do Salzburgu pres Mnichov byla v naproste pohode, bez zadnych dopravnich problemu.

Zde jsme u kamaradu v nedeli  vecer prenocovali.

Meli jsme se pritom kralovsky, protoze jsme absolvovali bohatou grilovaci veceri u venkovniho krbu. Po predchozi skromne horske strave to bylo pro nase scvrkle zaludky lahoda.

V pondeli pak po prepychove a bohate snidani vedla nase dalsi cesta přes Sumavu / Strazny do Prahy.

V Horni Vltavici  jsme zahledli silnicku, kterou jsme asi pred mesicem slapali do kopce, ale nejak nam to vse pripadalo takove roztomile malinkate.

Nas osobni sofer - Petr temer celou cestu excelentne ridil.

Takovymto perfektnim zaverem byl veskery predchozi organizacni stres okamzite zapomenut.

Do Prahy jsme dorazili v 17:15.

 

Jsem rad, ze vse dobre dopadlo, a ze se vsechny akce, jak horske tak cyklisticke vsem (snad?), libily.

Mne osobne, prestoze tyto konciny docela dobre znam, absolutne uchvatil 2. den na horach, kdy jsme zdolali Sulzfluh 2.820 m a nasledne tuto obri horu po svycarske strane obesly.

A dalsi velky zazitek pro mne byla sobotni MB-tura pres Silvrettu vcetne razantnich alpskych sjezdu.

 

Uz se zase tesime na dalsi akce.

 

Ahoj Toni, Radka, Radek

 

 

Odesílatel:             main

Odesláno:              18. srpna 1999 16:26

Komu:                    BBCC

Předmět:                Bregenzer Festspiele

 

Ahoj novopeceni bregenzaci,

 

po prijezdu do Prahy jsem listoval starymi novinami a objevil clanky o Bregenzu.

Myslim si, ze jsou zajimave, a tak Vam je posilam.

 

V mem byte bydlel tesne pred BBCC-expedici i s rodinou hlavni predstavitel reckych pasiji znamy zpevak narodni finske opery v Helsinkach Esa Ruuttunen, ktery mne i Radku pozval na zaverecne predstaveni teto opery.

Musim tedy rici, ze predstaveni bylo opravdu skvele, moc se nam s Radkou libilo a skutecne melo nevidany uspech. I sam pan Ruuttunen, rikal, jak byl ze vseho nadseny, jak z te inscenace, tak z te tymove prace, ale i z pobytu v Bregenzu.

Musel se celou operu za mesic naucit (v nasem obyvaku a na balkone).

 

 

Jeste se zminil, ze to nebylo jednoduche, protoze neexistovaly zadne puvodni nahravky a ta pozdejsi znamejsi verze byla dost odlisna od te puvodni a navic je to na zpivani pomerne narocna opera.

Inscenace byla velmi nakladna asi se stovkami ucinkujicich, s Videnskymi symfoniky, se sborem moskevske opery atd.

A protoze ten uspech byl opravdu mimoradny, tak se skutecne bude konat repriza v Londyne a vsichni jsou zvedavi, jak to prijme anglicke publikum.

Bregenzska svetova premiera byla uvadena v anglickem jazyce (s nemeckymi titulkami).

 

Vsechna predstaveni byla beznadejne vyprodana, presto, ze vstupenky byly i na rakouske pomery znacne vysoke (550 az 1 800,- oS)

 

Pro ty, kteri maji zajem o blizsi podrobnosti o teto opere i o maskarnim plesu na jezere, zasilam adresu na bregenzsky festival, kde jsou informace v nemcine a anglictine.

 

www.bregenzerfestspiele.com

 

Ahoj, zdravi Vas TONI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

…a ačkoli to přímo s pobytem v Bregenzu nesouvisí, na závěr ještě něco málo z pera Toniho klávesnice o dovolené ze Španěslka, kterou z Radanou absolvovali na přelomu srpna a září - podle mého názoru si prostě po nájezdu BBCC v Bregenzu museli dát někde v klídku nervy dohromady. A zdá se, že se zdařilo…

 

 

Odesílatel:             main

Odesláno:              10. září 1999 10:23

Komu:                    BBCC & spol.

Předmět:                nazpet doma

 

Ahoj BBCC,

 

hlasime, ze jsme opet po delsi dobe dorazili do Prahy.

Byli jsme na perfektni dovolene ve Spanelsku - Costa Brava u mestecka Tossa de Mar.

Jako spravni odchovanci klubu BBCC, jsme sebou vzali Mountain Bike.

V teto oblasti se ovsem na kolech zasadne nejezdi, maximalne na rvoucich smradlavych mopedech, a tak jsme tam vypadali dost exoticky.

Navic jsme byli klasicky obleceni v cyklistickych uborech vcetne rukavic a helem. Pri teplotach kolem +34 .C to pusobilo na lidi, kteri tam litali polonazi, vice nez zvlastne.

A protoze tam nejsou zadne rovne useky, bud hrozny dokopec anebo skopec, tak se nekteri usmavali, kdyz nas uvideli varici se supet na horu a nekteri si tukali na celo a jini nas pozorovali s otevrenou pusou.

Korunku jsem tomu dal, kdyz jsem se pri jedne ture drzel mapy a chtel po turisticke stezce jet kolem more. Krajina tam byla prekrasna, divoka, cervene skaly padajici strme do azuroveho more, subtropicka vegetace, pinie, kaktusy, vsude to kvetlo.

Tato turisticka stezka byla ovsem utvorena pro stihle pesaky.

A tak po zacatku, ktery byl docela dobry. se najednou objevily strme kamenne schody, jak na chram Sv. Vita. Ale protoze nas po tvrdem BBCC-vycviku nic neodradi, tak jsme tyto schody (asi 50) vyslapali. Po 100 m rovneho useku, pak prisli dalsi schody jeste uzsi a strmejsi, a tech uz mohlo byt takovych 500. A to uz bylo velmi narocne, turisti i domorodci, kteri nas videli jak nabaleni dreme kola pod pazi, nam ochotne delali volno, protoze meli asi obavu, abychom je i s koly nesmetli do more.

Nakonec jsme konecne byli nahore asi 100 az 120 m nad morem, cerno pred ocima.

V zapeti nas ale vedla pesinka vcetne schodu dolu, a tak po nekolika set metru jsme zase skoncili dole u more.

A tam jsme meli 2 alternativy, bud kola hodit do more a preplavat k vychozimu bodu, anebo opet vyslapat dalsich 500 schodu, tentokrat uz prirodnich a drevenych, podstatne vyssich nez tech prvnich. V techto mistech uz turisti nebyli, a tak jsme byli ponechani sami sobe osudu.

Nakonec jsme se rozhodli, stale myslic na pratele z BBCC, kteri by tez nevzdali, pro tu narocnejsi variantu, aniz bychom vedeli co nas vlastne ceka.

S maximalnim vypetim jsme tedy tyto pobrezni skaly zdolali.

Nahore se sice objevila silnicka, ovsem silene prudka a opet dokopce, a kdyz jsme byli uplne nahore, tak zase vedla velmi prudce dolu a to se nekolikrat opakovalo. Nakonec se nam nejakym zahadnym zpusobem podarilo najit hlavni silnici. Prestoze vedla dokopce, nam pripadala po vsech tech predchozich utrapach, jako cesta do raje.

Orientace tam byla velmi narocna, turisticka mapa 1 :25000, uplne katastrofalni nektere cesty a stezky tam vubec nebyly zakresleny, nektere, ktere zakreslene byly, zase ve skutecnosti neexistovaly. Jine opet koncily nekde v lese. Zlate ceske mapy !!!!

Ale nakonec jsme byli sami na sebe hrdi, ze jsme vse zvladli a litovaly ty mastnaky, kteri celodenne lezely na plazich.

 

Tesime se na Vas vsechny pri 2. narozeninach BBCC.

 

Ahoj Toni + Radka

 

P.S.  V utery prijdeme tedy ja (Toni) + Radka + Radek + Petr