V Praze dne 23. května 2000

 

název akce: Botič

místo konání: potok/řeka (upřesní Jarouš/Edita) Botič

termín konání: čtvrtek 18. května 2000

 

Moje bezmezná víra v to, že akce BBCC provází dobré počasí, se dnes stala minulostí: po měsíci sucha, jsem osudovou nevyhnutelností pro výpravu vybral den, kdy pršelo od rána do večera.

Nakonec se nás do koryta spouštělo osm statečných: já Jarouš, Edita, Vašek, Ryšavka, Brč, (Editina kolegyně) Olga Vajnerová, Tomáš a Jája Fialovic, kteří po složitém rozhodovacím procesu a parkovacím manévru k nám střelhlavě seběhli od Vyšehradu, pouhých dvacet minut po plánovaném odchodu. Během čekání jsme ještě stačili pohovořit s Lojzou Pospíšilem, který stál zaklíněný v zácpě na své cestě do nemocnice za Irenou - Pospíšiláci s námi od pondělí koketovali, že také půjdou - a pak je vyvede z míry nějaká kolika…

 

…cesta nuselským údolím…

(Brč, Vašek, Ryšavka, Tomáš)

 

 

Olga se rafinovaně přezula do holinek, Vašek s Jitkou odpudivé úseky překonávali po povrchu. Nikoho nedojímalo, že Botič má průměrný průtok půl metru krychlového za sekundu, že vidí divadlo na Fidlovačce zespodu, a co že ta fidlovačka byla, že první Slované měli v blízkosti Folimanky pohanská obětiště, prostě od samého začátku byl můj výklad nezáživný, a tak jsem raději mlčel a pozoroval, jak skupinka, jako houf rozverných koloušků, jako třída na výletě, překonává louže černého kalu, přeskakuje z panelu na panel a vrávorá na obahněném dláždění koryta. Cesta pěkně ubíhala, v průběhu pochodu se jako na rautu seskupovaly a rozpojovaly drobné konverzační hloučky a podle námětů rozhovorů by člověk spíše soudil, že mluvčí sedí v kavárně u dortíku. Střídavě pršelo a nepršelo, kameny byly kluzké, co chvíli se někdo namočil. Jen Vašek s Ryšavkou byli stále suší a Tomáš odvážně traverzoval potok v Honzově náručí.

 

 

 

 

 

…za Divadlem (či před Divadlem) Fidlovačka…

(Olga Vajnerová, Edita, Jája, Brč, Vašek, Ryšavka)

 

 

 

…vršovický dolíček…

(Brč, Olga a další)

 

První tunel přinesl zklamání u všech dobrodružstvíchtivých nátur: žádné krysy nebo nafouklé mrtvoly, žádné závěsy lepkavých pavoučích sítí visících ze stropu tunelu, žádné svítící oči přízraků číhajících v obkružující temnotě chodeb. Honza, který očekával, že výlet bude spočívat v brodění a boji s kanální faunou, byl očividně zklamán, když zjistil, že to vypadá na dlouhou cestu suchou nohou. Šel vodou a svůj vzdor dával ostentativně najevo odmítáním zapnout svítilnu v tunelech.

 

 

 

…Tom v Brčově náručí aneb přenášení v Michli…

 

 

Ještě jsme nebyli ani v desetině cesty a už padaly návrhy na každoroční opakování, na sjetí Botiče na lodi, na bruslích, balónem, atp. Cesta se střídavě zlepšovala a zhoršovala, nepředstavovala ale valnou překážku v pohybu, jenže ten pohyb byl zpožděný a pomalý a výprava začínala zaostávat za mým časovým rozvrhem, což někteří zpupně komentovali, že rozvrh nerealisticky předchází naše možnosti a předháněli se ve vymýšlení korekčních koeficientů pro nápravu mých špatných odhadů. S výjimkou několika jezů, které se musely obejít po povrchu, jsme se stále pohybovali korytem, které bylo v Michli skvěle prořezané a udržované. Konečně přišel tunel pod železniční tratí spojující Michli s Bohdalcem. Skupina ho prošla, aniž by zadrhla nit hovoru, s důvěrou a bezstarostně, jako by šlo o lázeňské korzo: kde byla má existenciální úzkost, kde byly krůpěje potu, které mi hrůzou vyrážely na čele, když jsem to sám procházel? Nikdo si nic nepřipouštěl. Alespoň, že na konci tunelu nás čekalo krátké povyražení s prolézáním mezi parovody, horkovody a jiným potrubím, skok přes potok, atd. Poslední plánovaný tunel jsme vynechali jednak z nedostatku času, ale hlavně proto, že při zvyšujícím se stavu vody nebyl již překonatelný suchou nohou, o níž jsem stále ještě doufal, že ji u někoho uhájím.

 

 

 

 

 

 

…vstup do tunelu…

(Edita)

 

 

 

 

 

Jedním z magnetů, kterým jsem se snažil přitáhnout lidi na výlet, byla návštěva sklípku u Hamráku, problém byl však v tom, že ten podle provozních hodin zavíral za několik minut. Kdyby nás dělila od sklípku větší vzdálenost, kdyby byla třeskutá zima, kdyby šli v našich patách vlci a konečně kdyby v našich řadách byly nemocní, těhotné ženy, starci a děti, pak by tito byli nemilosrdně opuštěni a ponecháni divočině v úprku za deliriálními vidinami, který nastal. Měli jsme ale štěstí: nikdo neodpadl a ve sklípku pracovali přesčas… Itinerář požadoval naplnění polních lahví vínem a pokračování v pochodu. Ve skutečnosti již bylo po západu slunce, když jsme pokračovali v pochodu. Teď již po povrchu, po pěšinách kolem meandrů Botiče. Po rourovém mostě jsme překročili u Práčské usedlosti Botič a zarostlým a zpustlým parkem jsme pokračovali k Hostivaři. Původní naděje, že výlet ukončíme se suchýma nohama vzal definitivně za své při cestě zkratkou vzrostlým obilím k dalšímu mostu přes Botič (padlému stromu). To už byli mokří konečně i Vašek s Ryšavkou a také Olga, které jsme (já) doporučili uložit holínky, že už další koupání nebude…

 

…koupání v Hostivařské přehradě…

(Brč, Tom, Jája)

 

 

Ani jsem nestačil popsat společenský život meandrtálců v době kamenné na ostrohu nad hrází Hostivařské přehrady a už jsme mohli slavnostně konstatovat dosažení cíle výpravy. Bylo za deset deset, hustě pršelo a po měsíčku, na který jsem lákal romantické duše, ani potuchy. Kupodivu morálka byla vysoká a determinovanost splnit i poslední úkol, koupání, neochvějná. V tomto ohledu se nám snad dostalo jediného požehnání živlů za celé odpoledne: voda byla příjemně teplá. Za diskusí o tom, zda je příjemné, když ryby člověku při plavání ožužlávají intimní partie, jsme se nořili jeden za druhým do vody, s výjimkou Vaška a Ryšavky, kteří se rozhodli dát přednost dešťové sprše na břehu před koupelí v přehradě. Vědoma si toho, jak zákeřně snadné je nastydnout od nohou, se jinak zimomřivá Edita koupala v pohorkách. Stejně tak nelze přejít mlčením scénku, kdy Jája s mateřskou obětavostí drží roztaženou pláštěnku nad Tomášem, který vstupuje do přehrady (pro nechápavce: aby chudák nezmoknul), nebo scénku, kdy tatáž hrdinka ve snaze neumazat si ponožku ztrácí při balancování na jedné noze rovnováhu a padá po zádech částečně do bahna, částečně do vody…

Až na Olgu, kterou se nám nepodařilo uprosit, aby nepokračovala první tramvají domů, přišli ostatní k nám na chvilkovou regeneraci. Něco popili, něco pojedli (sežrali nám všechno!) a po půlnoci se rozešli.

 

__________________________________________________________________________

 

Brčova vložka:

nerozešli se, ale byli obětavým protože kromě jiného ještě střízlivým a nešťastným Jaroušem, že jsme jim všechno sežrali, rozvezeni až před prahy svých domovů - ovšem s výjimkou Fialáků. Ti si rafinovaně a velmi prakticky zanechali automobil u Pakulu, aby měli tento při zpáteční cestě připraven šikovně přímo na metru C. Metro C ovšem od Hostivařské hráze stejně nejezdí a hlavně v době rozvozu již samozřejmě dávno nebylo v provozu, takže Fialáci byli zavezeni Jaroušem před práh svého auta.

Domníval jsem se, že tato akce bude velmi drsná (snad až na hranici přežití) a že je proto naprosto vyloučené, aby bylo možno oblečení a boty po proplazení se botičským bahnem ještě někdy vzít vůbec na sebe. Představoval jsem si svoji smradlavou bundu a kalhoty nevypratelně zapatlané stoletými pavučinami, otřepené díry prokousané hladovými potkany a dlouhé krvavé šrámy způsobené botičskou verzí střihorukého Edwarda. Proto jsem si na akci oblékl ty nejstrašnější hadry, jaké jsem doma našel. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem na startu akce spatřil Ryšavku a Vaška v hodobožových bundách a džínách, ve kterých chodí do práce… Začínal jsem tušit, že akce Botič bude v podstatě procházkou růžovým sadem. Byla (promiň Jarouši). Netušil jsem však, že až v samotném závěru akce přijdou věci hrůznější, než nějaká zkrvavená obluda s vypoulenýma očima: já zabahněný

 

a promoklý, popíjející v tramvaji víno z plastové lahve jsem byl Jájou nařčen, že vypadám jako Ukrajinec! Nepomohly mé protesty, že přece nemám ani igelitovou tašku ani tesilové kalhoty ani tmavě šedé sako. Zoufalý jsem poté navrhl Jaroušovi mrzký peníz za to, že toto strašné nařčení NEdá do zápisu. Protože však Jarouš částku za tuto svoji [ne]službu stále zvyšoval, rozhodl jsem se pro společenskou sebevraždu a zapsal jsem to raději sám…- a zadarmo!  J

poučení pro ostatní pro příští konání akce "Botič":

Ø       buďte bez obav, Jarouš vás rozveze před jaký práh budete chtít, ale možná taky ne…

Ø       oblečte a obujte se tak, jako byste šli do práce.

                                                                                                               Brč

__________________________________________________________________________

 

 

 

Tento zápis neobsahuje žádnou bilanci ani statistiku. Místo závěru mě napadá jen temné varování: pokud bude nějaké příště, tak s brody a všemi tunely a bez obcházení neschůdných břehů, v potu a na krev.

 

 

                                                                                                                                     Sepsal a naplánoval

                                                                                                                                          Jarouš Valachů