Tornala - History z akce
aneb
jak se měla Slovenská sekce BBCC v zahraničí

 

odkaz na hlavní stránku www.BBCC.cz   BBCC

akce číslo: 16
místo konání: Slovenský kras
termín konání: 2.-9. července 2000

poděkování:
Za tuto akci patří velký dík Hance a Vaňkům vůbec neboť bez JEJICH iniciativy bychom Lapšu nikdy nepoznali !!!

prosba (a to velká):
pokud se tato History někdy dostane do rukou Jirkovi (Maškovi) a bude žádostiv si ji přečíst, pak ho velmi žádám, aby utlumil své profesorské vášně na minimum, odložil červenou tužku a neznámkoval. Bez mučení se přiznám, že při psaní příliš češtinu nesleduji, takže se zde určitě najde mnoho chibyček…


Ahoj,
tak máme za sebou první letní akci - Slovenská sekce
BBCC prožila skvělý týden ve Slovenském krase se základnou na hájovně Lapša poblíž Tornaly.

Jak to přišlo, že…
Nápad jet na Slovensko se vlastně zrodil díky tomu, že se pár šílenců rozhodlo tento rok jet do Ameriky čímž totálně rozhodili prázdniny, zhatili původní zárodky plánu jet do Skotska a navíc nakonec nikam nejeli. Nicméně vytvořila se skupina Ukrajina, která se rozhodla, že se přece jenom zahraniční akce nevzdá tak lehce a využíla nabídky CK Adventura z méně nákladnějších zájezdů. No a ti, kteří netoužili po divočině Zakarpatské Ukrajiny, pak s nadšením přijali nápad Hanky jet poněkud blíže na východ, ale přece jenom za hranice naší vlasti. A to sice na Slovensko.

Počasí:
Celý týden nám neuvěřitelně přálo. Ačkoli v Čechách pršelo a teploty se pohybovaly kolem 15° C, na Slovensku jsme prožívali tropy. Teploty neklesaly pod 30° C a sužovalo nás vedro.

Slovensko:
Bylo to trošku nezvyklé překračovat státní hranice do ciziny, se kterou jsme ještě nedávno byli jedna republika, ale minulost je holt minulost. Cestou jsme ale přece jenom mnozí zavzpomínali na staré časy, kdy jsme se s pojmy jako Obuvnické závody Partizánské, Doly Handlová, Zvolen, Nitra, Bánská Bystrica, Levoča apod. denně setkávali v běžném životě nehledě na to, že některé památníky SNP (pro ty mladší jde o zkratku Slovenského národního povstání) jsme měli možnost zase po delší době spatřit na vlastní oči.

Silnice na Slovenské straně hranice byly překvapivě lepší než na straně naší - ještě teď mě bolí ruce při vzpomínce na naši panelovou brněnskou dálnici.

Ceny v obchodech a ceny benzínu pak byly téměř srovnatelné, i když přece jenom vesměs vše nás o nějakou tu korunu vyšlo levněji - konečně jsme také navštívili cizinu, kde byla naše měna silnější než domácí slovenská koruna. Horší spíše bylo, že ve vesnicích a městečkách nebylo tolik obchodů jako jsme zvyklí u nás. Zelenina a ovoce se dala koupit na každém rohu, ale od jiných sortimentů se zpravidla našel jeden nebo maximálně dva obchody.

Tornala a okolí:
Tornala (bývalé Šafárikovo) se nachází v blízkosti hranic s Maďarskem, což se dost podstatně odráží na životě v této oblasti. Nejenže jsou v této části Slovenska veškeré názvy dvojjazyčné, ale většina obyvatel jsou Maďaři. Kdo by tipoval, že jsou tu samí cikáni, ten by prohádal. Romské obyvatelstvo se tu sice také vyskytuje, ale nějak přirozeně splývá s ostatními. Řekla bych, že jsou mnohem méně problémoví než jsme tomu zvyklí v Praze a v Česku vůbec. V podstatě se zde můžeme setkat se 3 druhy lidí - s těmi, kteří mluví pouze maďarsky a slovensky rozumí velmi a to velmi málo (překvapivě jsou to většinou ženy). Pak jsou ti, kteří opět hovoří pouze maďarsky, ale slovensky rozumí celkem obstojně (většinou nižší, dělnická, vrstva - převážně muži), no a pak jsou ti, kteří bez problémů mluví i rozumí jak slovensky, tak i maďarsky (mám pocit, že těch je jak šafránu - v malých vesničkách je to většinou starosta, předseda družstva, majitel okolních pozemků a hostinský v jedné osobě).

Tornala:
Nejstarší zmínka o tomto městě pochází z r. 1291 jako o Tornálii. V 15. stol se zde konala župní shromáždění a v letech 1848 - 1849 zde probíhaly boje mezi císařským a maďarským vojskem. Za první republiky zde pak bylo středisko dělnického hnutí.
Po válce zde nastal velký rozvoj průmyslu. Byly zde vybudovány Oděvní závody ktp. Nálepky, cihelna a závod n. p. Strojáreň Piesok. Co z toho zbylo dnes, to si asi každý domyslí…
Z historických budov zde můžeme najít klasicistní objekt z r. 1826, který je využíván jako knihovna. A potom gotický kostel z 15. stol. s dřevěným kazetovým stropem z r. 1768.
Hájovna Lapša: Nachází se na samotě v lesích, cca 2 km od Tornaly-Starne. Zděný patrový dům nám poskytoval asi 9 postelí, měli jsme k dispozici elektriku, vodu (studenou i teplou), plyn (sice jen PB, ale byl), ledničku, WC (a to jak splachovací v domě, tak i suchý u lesa), sklípek, dubový stůl venku pod ořechem, velikánskou zahradu (či spíše okolní sad) a v prvním patře “třináctou komnatu” - tu ale bylo samozřejmě zakázáno otevírat, neboť tam údajně měli hnízdo sršni. O jejich přítomnosti se přesvědčil akorát Mirek, který měl pokoj hned vedle a tudíž byl neustále poctíván jejich návštěvou. Každý večer před spaním pak opakoval rituál vyhánění sršňů, při němž ty nejvytrvalejší z nezvaných návštěvníků násilně vyhazoval zpět z okna ven.


…hájovna Lapša…


…dubový stůl pod ořechem nám sloužil jako “společenská místnost”…


…dost místa bylo i na stany…


suché WC - naše záchrana ve chvílích, kdy nešlo čerpadlo a netekla voda…

Jen vodní čerpadlo nám lehce znepříjemňovalo život - jeho hlučnost, zvláště po ránu, byla značná a kdo z nás zažil spuštění čerpadla ve chvíli, kdy byl ve sklípku (tzn. v těsné blízkosti tohoto ďábelského stroje), tak na něj rozhodně nezapomene. No a kdo zažil ranní Mirkovy záchvaty spočívající ve snaze rozběhnout vypnuté čerpadlo, ten na to rovněž nikdy nezapomene :o)))

Jo a málem bych zapomněla na “péčiky” (čti “píčiky”), ti nám také pěkně znepříjemňovali život. Teda takový dvousedadlový hovada, jaký mají na Slovensku, ty jsem ještě já osobně v životě nikde neviděla. Jediným naším štěstím bylo, že nekousali, protože jinak by nás asi opravdu sežrali zaživa…

Co se turistiky týká…

Turistika je v této části Slovenska absolutně tabu. Tady se pro podporu turistického ruchu nedělá nic, ale vůbec nic. O pořádnou hospodu, jak jsme na to zvyklí u nás, člověk nezavadí - jak jsme zjistili hned první den, jsou zde pouze Hostince, ve který se ale nevaří a navíc zde většinou nejsou ani toalety. Zde se podává jen pivo, většinou neznámé síly a cca 5 druhů tvrdého; nealko většinou žádné. Čůrat se pak chodí za roh do kopřiv. A pak jsou Rešturácie, ve kterých se sice vaří, ale nikdo nám nebyl schopen sdělit, kde přesně v této lokalitě takové zařízení najít.

Turistické značení cest pak pochází ještě z dob totality, což jsme ale pochopili až ve chvíli, kdy jsme seděli na neidentifikovatelném kopci a nevěděli jsme kudy dál (na druhou stranu ale, kdyby nám to někdo říkal, stejně bychom mu nevěřili). A jako turisté (zvláště pak na kolech) jsme tady vůbec působili dost exoticky. Všichni místní v okolí a hraniční posádka byli pro jistotu o naší přítomnosti zde s předstihem informováni, aby na nás v hraničním pásmu nestříleli apod.

A co mě osobně ještě zaujalo, to byli psi. Tedy v tomto případě zcela pomíjím jediného ušlechtilého a cvičeného loveckého psa s rodokmenem, kterého jsme viděli a kterého vlastnil náš pan domácí/hajný. Jinak to bylo neuvěřitelné, ale v těch vesničkách potkat psa u něhož by bylo jasné, o jakou rasu jde, to byl nadlidský výkon. Ty směsky plemen byly tak příšerné, že by člověk ani nevěřil, že něco takového může být pes. Viděli jsme jednoho (tím myslím jediného !!! v celém okolí) psa vyššího vzrůstu - tipovali jsme to na křížence bernardýna (podle hlavy) a afgánského chrta (podle těla). Všichni ostatní psi pak byli většinou velikosti lišky, ovšem tvarů a barev neurčitých.

A ještě něco málo k trase a cestě vůbec:
Praha - Tornala

Místo

Km

Čas

Praha - Střešovice

0,0

9:07

Praha - Střešovice (co není v hlavě…)

2,0

9:14

Praha - Jižní Město

20,0

9:32

Brno

212,0

12:00

Holubice (sjezd z dálnice)

226,0

12:08

Uherské Hradiště

282,0

12:54

Starý Hrozenkov (hranice)

335,0

13:49 - 14:27

Žiar nad Hronom

447,0

16:06

Tornala

570,0

17:43

hájovna Lapša

578,0

17:50

Tak to by snad na úvod mohlo stačit, takže teď ještě něco nezapomenutelných zážitků…


Neděle 2. července

Sraz byl po 17-té hodině přímo na hájovně, kde jsme se také postupně sjížděli:

16,15 - 4x Vaňci

17,50 - 3x Vr a Oaj + Marcela - Oaj s Marcelou byli na Slovensku již od soboty a to u Oldovi sestry v Partyzánském, společně jsme pak uskutečnili sraz v Dolných Vestonicích. Cestou jsme se sice zase rozdělili, neboť Oaj potřeboval koupit chleba, ale díky našemu bloudění v Tornale jsme nakonec zase dojeli společně

cca 21,00 - Zdeněk a Jirka + Jana Maškovi (to jsou Fialovic známí a mimochodem úžasní lidé)

 


…Jana a


Jirka
Maškovi…

 

Pro začátek jsme byli všichni = …10 členů BBCC + 2 hosté + 0 psů…

Původně se měli zúčastnit ještě Pospíšiláci, ale svou účast byli nuceni odvolat s ohledem na Ireninu rekonvalescenci. Dále pak Vocetci, kteří ovšem museli zůstat v Praze kvůli problémům s IPB, protože Petr s nimi nějak spolupracuje či co. A pak byli ohlášeni ještě Babických, ale těm účast znemožnili pracovní problémy.

Venku bylo příjemně - seděli jsme pod ořechem až téměř do půlnoci a pak jsme se krásně společensky unaveni odebírali do svých pelíšků - Zdeněk, Maškovi, Vrstevnička s Majdou a Podčarovka spali ve stanech, my ostatní jsme se uložili do postýlek.

Rekapitulace:


Pondělí 3. července

Dnešní den byl na zážitky velmi a to velmi bohatý a byl ve znamení bloudění a “píchání”. Trasu jsme naplánovali po různých turistických značkách až do Plešivce. Pak se, jak řekl Zdeněk, “nějak vrátíme zpět” - překvapivě nikdo se zatím neobával, že nás Zdeněk povede nějakými svými zkratkami…

10,05 - odjezd

Zdeněk dnes vyjel na Jájiným (Tomášově) kole, Jirka (Mašek) jel na Zdeňkově kole a Jana (Mašková) jela na Hančiným kole. Maškovi totiž měli sebou pouze silničáky, které byly do terénu silně nevhodné - tak prý aby snížili možnost píchnutí na minimum. Cha, cha, cha…ale to bych předbíhala…

A doma zůstala Hanka, neboť brala antibiotika. Takže nás vyjelo …11 lidí…


…Hanku jsme zanechali doma a vyjeli jsme po modré značce směrem na Domicu…
(Zdeněk, Hanka)

Nejprve jsme se vydali po modré značce. Každý místní nám ji doporučoval s tím, že po modré bez problémů dojedeme až na Domicu…

ALE…

…již po 2 km jsme pod vedením Mirka zjistili, že jsme totálně zablouděný o čemž svědčila cesta končící v křoví a totální absence modré turistické značky. Neprostupnost místních hvozdů nás pak donutila vrátit se zpět na modrou.

…jen jsme opět dosáhli značené cesty, Honza píchnul a to i přesto, že tu nebyla žádná hospoda. Turistickým značením byl sice v blízkosti avizován Remešský pramen, ale vzhledem k tomu, že jsme kolem něj díky zabloudění 2x projeli a nikdo jej ani koutkem oka nezahlédnul, neprojevili jsme o tento “výčep” žádný zájem.

Faktem ale bylo, že jsme zatím byli na cestě zhruba 30 minut a ujeli jsme 3,5 km, na kterých jsme stihli zabloudit a píchnout, ovšem zatím jsme se tím příliš rozházet nedali a po píchacím odpočinku jsme pokračovali dál…

10,54 - a jsme zase zablouděný. Na 6,5 km 2x zabloudit, to už se nám skutečně dlouho nestalo…

Jirka sice tvrdil, že jel původně jenom prozkoumat cestu z rozcestí, ale když se ostatní bezhlavě rozjeli za ním, už to nějak nešlo zastavit…

Poměrně přesně jsme identifikovali na mapě naši polohu, takže nebyl problém vydat se lesní cestou námi původně zamýšleným směrem k Domici. Ovšem netrvalo to dlouho a zase jsme byli v křoví...


…kudy dál, když se cesta pod kolama ztrácí…
(Jana, Marcela, Zdeněk)

…tentokrát jsme sice nezabloudili, ale cesta se nám pod nohama nějak začala ztrácet. Identifikace naší polohy v mapě nám dávala trošku zabrat, ovšem jediné na čem jsme se bez problémů shodli a co rovněž souhlasilo s mapou bylo, že se nacházíme v listnatém lese a to dost hustém.

Že jsme poblíž civilizace (snad) o tom pak svědčil traktor a jeho osádka, pracující v tom, podle nás, nejnepřístupnějším místě ve svahu mezi stromy. Akorát Jirka našel odvahu jít se zeptat na cestu a je fakt, že když se dlouho nevracel začali jsme se i smiřovat s myšlenkou, že ho asi sežrali...

Vrátil se a nejenže se s domorodci domluvil, ale dokonce potvrdil i směr naší další cesty, který jsme mezitím my vydedukovali z mapy.

…následoval lesní cross tmavými hvozdy. Chvílemi se cesta pod našima nohama objevila, chvílemi se ztrácela v trávě, občas jsme přelezli padlý kmínek, občas jsme prošli kopřivama, ale během cca 20 minut jsme, díky správně určenému směru cesty, do Domice přece jenom dojeli…

…z lesa jsme vyjeli na pole…

Marcela


Jirka, Jana, Vrstevnice

11,45 - Domica, krasové jeskyně

Ačkoli nad vchodem do jeskyní byl zcela nepřehlédnutelný nápis

“Otvorené celoročně, kazdodenne”,

pro dnešní den byl rozhodující dopsaný dovětek

“Iba v pondělok je zatvorene.”

A protože zde díky zavíracímu pondělku doslova “chcípnul pes”, dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali jsme dál. Jirka se Zdeňkem se, jako jediní, vydali plánovanou červenou, my ostatní jsme měli prozatím lesních drncaček a “značených turistických cest” dost a jeli jsme pro jistotu po silnici. Naším dalším cílem bylo Kečovo.

K vesnici se sjíždělo příjemným skopcem a první, co se pod námi v zátočině před vesnicí vynořilo, byl hřbitov. Ovšem tu spoustu různobarevných květů, kterými byly všechny hroby doslova zaplaveny, to jsme ještě nikde neviděli - s údivem jsme tu zastavovali a hleděli na tu pestrobarevnou nádheru. Vypadalo to, jako by všechny hroby byly čerstvě navršeny, ale to by tady musela řádit mafie nebo podloudná sekta páchat hromadné sebevraždy. Později jsme se však dozvěděli, že nic nekalého se tu neděje - jen je to prostě takový zvyk zdobit hroby množstvím květin. Ovšem neuvěřitelně krásný zvyk… Na druhou stranu ale nebýt květin, byl by to hřbitov poměrně chudý. Území hřbitova bylo atypicky situováno v nejnižším bodě okolí (poblíž potoka) a nebylo nijak zvlášť oploceno. A i samotné náhrobky nebyly nijak honosné, pokud tedy u hrobů vůbec nějaké byly.


…pamatujete ???…
(je teda fakt, že u nás jsou také ještě, ale to tak do očí nebije)

O kousek dál jsme se setkali s další raritou - tentokrát jsme zamáčkli slzu nad pozůstatkem ČSSR (pro ty mladší jde o zkratku Československé socialistické republiky) v podobě autobusové zastávky označené typickým kulatým návěstím “ČSAD” v bílo-modročerveném provedení. A navíc touto zkratkou byly označeny i místní autobusy. Na rozdíl od jiných porevolučních ortodoxních nacionalistů se zdejší lidé nějakým tím totalitním detailkem evidentně nenechali rozházet. Hlavně, když to funguje…

12,00 - 12,45 - Kečovo

Hospodu jsme sice objevili, ale byla zatím “zatvorená”. Zato sámoška v těsném sousedství byla otevřená a vzhledem k tomu, že venku bylo i dostatek místa k sezení, nic nebránilo chvíli odpočinku za vydatného posilňování lahvovým pivem, minerálkou, salámem, rohlíky a vůbec vším možným, co poloprázdná sámoška nabízela. No a když pak otevřela i hospoda, mnozí nepohrdli ani točeným pivem (sice neznámé síly, ale za to docela dobrým).

…před sámoškou v Kečovo…

(Zdeněk a Jirka)


(Vrstevnice a Vrstevnička)

Na kus řeči se u nás rovněž zastavil jakýsi domorodec, později odhalen jako místní starosta. Dozvěděli jsme se od něj, že nejbližší “reštaurácia” je pravděpodobně (!!!) až v Plešivci, co to jsou “škrapy” a pokud pojedeme po červené značce dále, pak budeme mít kousek za vesnicí asi trošku (!!!) “problémy”, ale díky tomu zase nemůžeme minout “kečovskou vyvěračku”. S nadšením a úsměvem na rtech (zatím) jsme vyrazili dál.


…nádherné, ale tolik zrádné ŠKRAPY…

Z Kečova jsme vyjeli po červené značce podél Kečovského potoka a nad námi se začaly vypínat již avizované “Kečovské škrapy” - jsou to vlastně suchá vápencová skaliska charakteristická svojí bílou barvou, porostlá tisy, jalovci a množstvím suchomylných skalniček. V tuto chvíli jsme tou nádherou kolem nás byli nesmírně unešeni a kochali jsme se, co se do nás vešlo…

A skutečně to netrvalo dlouho a nastaly problémy - cesta se pomalu začala ztotožňovat s korytem potoka až se s ním ztotožnila úplně. Nejprve sice někteří měli snahu vodní živel obejít suchou nohou, ale břehy zde byly příliš příkré a kluzké, takže jsme záhy šli potokem všichni - mokro nemokro. Na konci pak byla “Kečovská vyvěračka”. Skutečně byla nepřehlédnutelná, ale osvěžení zde bylo velmi příjemné. Momentálně jsme měli všichni vody po krk a to téměř doslova (alespoň co se zamokření týká) a absolutně nikoho z nás nenapadlo, že je to na dlouhou dobu poslední voda, kterou uvidíme (tedy kromě té, co jsme měli v lahvích)…

Od vyvěračky se cesta začala zvedat vzhůru a ačkoli se vrstevnice na mapě tvářily celkem přívětivě, byl to dost nepříjemný krpál. Tlačili jsme (samozřejmě kola) všichni a to i včetně Zdeňka (!!!) šílený dokopec. Teď jsme měli možnost okusit co to jsou škrapy na vlaštní kůži. Byly sice nádherné, ale v parném dni byly rozpálené do žhava a neposkytovaly ani kousek stínu před pálícím sluncem. Zatím jsme ale jen vnímali krásu volně roztroušených tisů a thůjí, které se v zahrádkách tak těžko udržují a neustále jsme si libovali, jaký je zde klid, absolutní absence turistů a všemožných zákazů vjezdů pro cyklisty. Jen červená značka se nám místy trošku ztrácela, ale překvapivě se nám ani jednou nepodařilo zabloudit.

A zatímco my jsme se drápali po škrapách vzhůru, proti nám sjížděla do vsi vejtřaska s dřívím. Dodnes nepochopím, jak se na té téměř kolmé cestě, která byla s obtížemi schůdná, natož sjízdná, to auto dokázalo udržet, ale udrželo se - alespoň jsme neslyšely, že by se dolů kutálelo. A že jsme ještě notnou chvíli poslouchali…

Na rozcestí se žlutou jsme změnili plán naší cesty - zavrhli jsme delší trasu přes Silicu, protože už jsme chtěli do hospody a rozhodli jsme se po žluté sjet do Ardova. Podle rozcestníku to mělo pěšky trvat cca 1 1/4 hodiny.

První ždibec cesty = podle rozcestníku 15 minut chůze, jsme zvládli za skvělých cca 8 minut. Jirka hbitě spočítal, že do Ardova by nám to tedy mělo trvat něco málo přes půl hodinky. Bylo zhruba 13,40 a s vidinou, že za necelou hodinku budeme sedět nad sklenicí piva jsme vyjeli…

Nevím kdy a kde jsme překročili bludný kořen, ovšem další události zcela zastínily všechny Zdeňkovy zkratky…

…cesta lesem byla celkem v pohodě, dokud jsme nevyjeli na mýtinu, kde cesta náhle skončila. A zase přišla na řadu mapa - s její pomocí a díky elektrickému vedení nad námi jsme bez problémů identifikovali naši polohu a pak jsme začali hledat žluté značky. Postupně jsme odhalovali jednu za druhou na okolních dubech - jeli jsme od stromu ke stromu, sem tam trnitými jalovci a kopřivami až jsme konečně zase dorazili na cestu. Z planiny jsme opět vjeli do lesa, projeli jsme pár bahnitých kališť (ve zdejším kraji o divočáky zřejmě nouze není), podjeli jsme nějaký ten kmínek a šťastní, že jsme se našli, uháněli jsme s kopce dolů. Bohužel to také bylo naposledy, kdy jsme viděli nejen cestu, ale i žlutou značku. Ovšem to jsme si uvědomili až mnohem později…

…z lesa jsme vyjeli opět na planinu a opět na nádhernou. Kam oko dohlédlo, všude samé škrapy, ovšem jak jsme se tak kochali okolím, začali jsme pozvolna zjišťovat, že vůbec netušíme kde jsme a kudy jet dál (a to jsme touto dobou již plánovali posezení v hospodě nad studeným půllitrem). A suché škrapy teď ukázaly i svoji krutou tvář - slunce pálilo, některým začínalo být špatně, vody začínal být nedostatek a zatímco někteří vyhledávali stín nizoučkých křovin, sporadicky rozmístěných na suché žhnoucí planině, někteří (lépe řečeno Zdeněk a Jirka), hledali cestu. Nakonec jsme se vydali po jakýchsi vyjetých kolejích jejichž směr lehce odpovídal směru, kde jsme tušili Ardovo…

…v tuto chvíli již Mirek celkem pravidelně dofukoval Honzovu zadní duši a záhy píchnul i Zdeněk. Touto drobnůstkou se ovšem odstartovalo něco, co jsme ještě v historii BBCC nezažili - jen jsme litovali toho, že o to přišel nejznámější píchal BBCC Lojza PP.

A zatímco Zdeněk měnil a Honza dofukoval, my ostatní jsme leželi v trávě na vrcholu jakéhosi kopce a vůbec jsme netušili, kde vlastně jsme (teda kromě toho, že jsme na Slovensku). Fakt, že tady byl signál na mobilu bez problémů na plný počet čárek, nám ale nebyl absolutně k ničemu - kolega v práci se skvěle bavil sdělením, že jsme v prdeli a vůbec nevíme v který, Vrstevník měl jednání a nechtěl být rušen a vrtulník jsme si přivolat nemohli, protože jsme netušili kam ho nasměrovat. A k tomu všemu měl Zdeněk malý ventilek a já velkou díru (řeč je samozřejmě o dušičce pneumatičce, vy sprosťáci)…

…Zdeněk nakonec místo výměny musel lepit a kromě Honzy jsme museli dopumpovat i Vrstevničku - z Mirka se pozvolna začal stávat, díky nejpoužitelnější pumpičce, vrchní dopumpovávač. Vyjeli jsme dál a pro změnu píchla Jana - byla ovšem “na zkoušku” jen dopumpována a pokračovali jsme v cestě. Jeli jsme s kopce a vůbec jsme netušili, kam dojedem. Cestou jsme periodicky zastavovali, aby se dopumpovala Jana, Honza a přidal se i Mirek. Vrstevničce jsme museli zadní kolo vyměnit. V jednu chvíli nás znervózněl průsmyk vypadající “ako hranica s Maďarskem” - jen nám nebylo jasné, jak bychom se na hranici s Maďarskem dostali, když by měla být úplně na druhé straně než jsme doufali, že jsme (až později jsme se dozvěděli, že to byl vykolíkovaný plynovod). Lehce jsme znervózněli, nicméně dále jsme pokračovali sjezdem dolů, i když nám bylo jasné, že pokud jedeme blbě, tak ten dokopec už nikdo z nás zpátky nevyšlape…

Ačkoli v pohádkách a všemožných romantických příbězích je statečným zachráncem vždycky nějaký ten princ či hrdina, nás absolutně neromanticky, ale o to účinněji, zachránil úplně obyčejný traktor - kde se vzal, tu se vzal, najednou nám stál v cestě a osádka v klídku křovinořezem zpracovávala okolní křoví. Bylo 15,30 a my (již téměř smířeni s tím, že tady v těch lesích zřejmě zhynem) jsme konečně byli uvedeni do reality = cca 300 metrů před námi je Ardovo a hospoda a řidič traktoru je hospodský, starosta a majitel okolních polstev a když nás bylo tolik, tak se rozhodl, že nám pojede otevřít. Nakonec nám ještě děkoval, protože v zápalu práce zapomněl sledovat hodiny, takže by otvíračku určitě prošvihnul, což by se místním vůbec nelíbilo - jak jsme mu děkovali my, to se snad ani nedá popsat.

Pro jistotu jsme nehodlali pustit traktor z dohledu, takže obyvatelům vesničky se naskytl následující pohled - odkudsi z lesů a polí vyjel traktor a za ním hrozen zhruba deseti cyklistů, který uzavírali soustavně se dopumpovávající Vaňci. Projeli jsme přes náves a zaslepeni jedinou myšlenkou neztratit traktor z dohledu jsme minuli hospodu a za traktorem jsme dojeli až do družstva. Tam jsme byli obráceni zpět s ujištěním, že hostinský přijede hned, jakmile vzbudí hostinskou = manželku…

…a pak jsme se konečně dočkali. Bylo pivo a točená kofola. Jinak měli vodku, víno, brandy, Tonic a jakési pomerančové pití. Jakákoli absence WC (pokud tedy pomineme možnost jít čůrat za roh do kopřiv) nám tentokrát příliš nevadila, neboť veškeré dodané tekutiny naše vyprahlá těla absorbovala bezezbytku.

A odpočívalo se a lepilo se a lepilo se a lepilo se…

Ani jsme neměli sílu vyhlásit soutěž o “krále lepičů”, ale adepty jsme bezesporu měli a to Honzu, Mirka, Zdeňka, Janu a Jirku…


…lepíme u hospody v Ardovo…
(Mirek)

Na cestu zpět se naše názory různili - nějak jsme již měli dalších experimentů dost (a to vůbec nedošlo na Zdeňkovi zkratky). Oaj s Marcelou byli původně rozhodnuti jet zpět přes Plešivec po hlavním košickém tahu E50 (to aby snížili možnost zabloudění a lesního crossu na minimum). Zdeněk, Jana a Jirka byli neustále zaneprázdněni děravými pneumatikami a kudy a kdy se vydají zpět, tím se zatím nezabývali. No a zbytek = 3x Vr. a 3x Vaňci jsme sjeli kousek po silnici směrem na Domicu a pak po nám již “známé” modré na Lapšu. Mirek sice chtěl jet jakousi zkratkou přes les, ale domorodci v Dlhé vsi ho naštěstí přesvědčili o tom, že pokud zdejší lesy nezná, pak je vskutku lepší držet se značené cesty.

19,00 - a byli jsme doma.

19,30 - dojel Oaj s Marcelou, kteří nakonec přehodnotili situaci a místo po E50 jeli rovněž po modré

21,30 - za soustavného píchání a lepení (hlavně Janina/Hančina kola) dojeli (za kombajnem, který se právě přemisťoval ze žatvy na  blízké louce) Zdeněk, Jana a Jirka. Původně chtěli jít kamsi na večeři na nějakou tu místní specialitku, ale s ohledem na utrpení dnešního dne a pokročilou hodinu ze svého úmyslu upustili.

Večer:

…14 členů BBCC + 2 hosté + 0 psů…

událost dne:

Paradoxně se netýká našeho pobytu na Tornale, ale Kalivodů - ti byli dnes zcela neplánovaně v Praze zdrženi fanatickou majitelkou kotěte, které se zaběhlo pod auto AGPOSu a nehodlalo své stanoviště opustit. Již od rána je (= Kalivody) majitelka zvířete terorizovala telefonáty ve stylu “kdy konečně dorazíte z Benešova” a pak je nutila “zachraňovat” kotě, které o to evidentně příliš nestálo a v klidu kdesi pod autem pospávalo. Až ve chvíli, kdy kotě změnilo stanoviště a přemístilo se pod sousedovic auto, mohli Kalivodi odjet neboť o ně (= o Kalivody) majitelka živočicha ztratila zájem a pro změnu začala terorizovat sousedy…

Rekapitulace:


Úterý 4. července

Začali jsme vstávat až kolem osmé, protože nešla elektrika a tím pádem nehučel darling. Na druhou stranu také netekla voda, ale vše jistila pumpa a suchý záchod a okolní lesy vůbec.

Hanka hned volala domácímu/hajnému - prý si máme chytit Avii (pro nezasvěcené - Avií se každé ráno přemisťovali lesní dělníci do práce a pro nás to znamenalo případný údržbářský servis, tedy pokud se nám ji podařilo chytit když projížděla kolem).

V důsledku toho se Hanka vrhla po kole, aby byla připravena ke stíhání…

ALE…

A tak jsme vyhlásili klidový program. Snídali jsme, lepili jsme, vyměňovali jsme a siestovali jsme. Zjistili jsme, že Jana měla na duši asi 18 děr, přičemž jednou záplatou byly zalepeny i 4 díry najednou.

Mirek s Honzou a Janou jeli nakupovat momentálně nejžádanější artikl = cyklolepení a náhradní duše (tím pádem zjistili, že v Tornale se nachází JEDINÝ obchod, kde lze tento artikl sehnat) a Oajovi praskly boty, takže jel s Marcelou pro nové. A podařilo se chytit i Avii, takže jsme se dozvěděli, že elektrika nepůjde do cca 15,00. No a abychom se přece jenom celý den neváleli u hájovny, zvolili jsme nakonec pro dnešní den koupání v rybníku u Levkušky, což bylo cca 10 km od Tornaly.

11,15 - padlo rozhodnutí vydat se na cestu, ale

11,45 - Jirku s Janou už nebavilo čekat a odjeli k rybníku. Také není divu, že se nudili, vždyť jejich zatím nepoužité galuskáče neprošly včerejším jalovcovým testem.

12,15 - vyjela skupina č. 2 = Kalivodi, Vrstevnice a Zdeněk, ale

 

13,45 - rybník


…válecí siesta u rybníka…
(Kalivodi, Majda, Vrstevnička, Vrstevnice)


…Vrstevnici se konečně zdařilo úspěšně zalepit první pneumatičku…


…Oaj konečně v klidu učinil zápis
z nedělního výletu v Leštince (červen)…

…omladina se ve vodě vyřádila do sytosti…

(Tomba/Honza - Podčarovka/Kája)



(Kája, Podčarovka, Honza, Tomba) 

Kolem 15,30 se začal zvedat vítr a potemnělá obloha nad lesem nevěstila nic dobrého. A když začaly i vlaštovky lítat nízkou nad vodou, posbírali jsme se k odjezdu:

“Čo v módě Paříž,

to v pivě Šariš.”

17,30 - Marcela se jela projet na kole. Samozřejmě do hospody (kam také jinam), kde potkala Zdeňka a Maškovi.

19,30 - Jana se vrátila na hájovnu sama s tím, že jde vařit a…

událost dne:

…Zdeněk, Jirka a Marcela, posíleni třemi druhy piv, odjeli na hranice s Maďarskem zeptat se celníků, jak se řekne maďarsky prdel, aby je tam mohli poslat…

Ve věci “prdele” jsme však my ostatní byli úspěšnější. Než se hraniční expedice vrátila, navštívil nás pan domácí/hajný s rodinou a jejich evidentně nekříženým šlechtěným psem. A protože manželka pocházela z maďarska (jak také jinak), dozvěděli jsme bez problémů vše potřebné. Takže:

v maďarštině se rozlišuje prdel po pánsku a prdel po dámsku. Muži používají slovo “SEG” (čti “šég”) a ženy používají “FENEK” (čti “feník”). Nikoho jsme tam však neposlali, ale rozhodli jsme se, že pokud bude hraniční expedice na čáře zastřelena, budou tato slova vytesána do jejich náhrobků zlatým písmem.

Vrátili se…

Rekapitulace:


Středa 5. července


…noční mejdlo pod ořechem…
(Gábina, Oaj, Hanka, Brč)

Den pro nás tentokrát začal časně nebo, lépe řečeno, ten včerejší ještě nestačil skončit. V 01,30 přijela JájaBrčem =

…16 členů BBCC + 2 hosté + 0 psů…

…a rozjela se chlastačka až téměř do svítaní neboli (1 panák + 1 pivo)n

Ráno jsme vylézali pozvolna, hlavní aktéři noční pitky měli “pohlavní” problémy a okolí hájovny vypadalo jak alkoholové doupě - všude kolem se povalovaly piksly od piva a flašky od rozličného alkoholu, mezitím zbytky potravin, rozsypaný cukr a mobil. Samozřejmě Jájy a samozřejmě to bylo naposledy, co jsme ho na dlouhou dobu viděli - pak se záhadně objevil až po dvou dnech ve Fialovic stanu. Prostě klasika…

Původně jsme na dnešní den naplánovali výlet na Silické planiny, ale s ohledem na již získané zkušenosti se zdejším terénem, absolutní absenci vody a vesnic ve zmíněné lokalitě a vzhledem k teplotě vzduchu jsme výlet zamítli a jeli jsme opět do Domice. Hlavním aktérem tohoto záměru byl Zdeněk, který naplánoval cestu podél hranice, kde včera zjišťovali jak se řekne maďarsky…no to slovo… Tajně totiž zjistil ztrátu svých cyklorukavic a tajně doufal, že je zcela nepozorovaně zase najde. My jsme zase tajně čekali až ztrátu zjistí, abychom mohli netajně požadovat nálezné…


…Zdeňkovi jsme umožnili najít “ztracené rukavice”…

10,50 - odjezd

Vyjeli jsme tzv. Košickou cestou, po které jsme se dostali až k hranici. Tady jsme Zdeňkovi umožnili “najít” jeho cyklorukavice, které vlastně, díky Marcele, vůbec neztratil, o čemž ale nevěděl. Ovšem nálezné jsme nedostali...

A pak jsme po hranicích dojeli až k závoře. Náš původní záměr “jet dále maďarskem” ale ztroskotal neboť Brč si sebou nevzal pas ačkoli se to ráno nesčetněkrát připomínalo. No coment…


…přejít či nepřejít “zelenou hranici” aneb u hraniční závory s Maďarskem…

Protože ale další cesta po hranici vypadala dost crossově, Jirka s Oajem se přece jenom rozhodli opustit nás a projet ten kousek Maďarskem po silnici s tím, že se u Domice sejdeme. My ostatní jsme “ze solidarity k Brčovi” jeli dále podél hranice…

…ALE…

Nikdo z nás, a hlavně Jirka s Oajem, jsme si neuvědomili, že Maďarsko není Rakousko (či jiná západní země) a ani ve snu nás nenapadlo, že by na hranicích s Maďarskem mohli být nějaké problémy.

…BYLY…

Jakmile pohraničníci zjistili, že kluci nemají vstupní razítko(v Maďarsku se totiž, jako za nedávných dob, lustruje a poctivě razítkuje veškerý pohyb přes hranice), bylo všem okamžitě jasné, kudy se do země dostali. Okamžitě je usadili na lavičku v pásmu nikoho, nařkli je z trestného činu neoprávněného překročení státní hranice, zabavili jim pasy a chtěli volat policii z Miškolce. To se jim ale nakonec asi příliš nechtělo (evidentně ty dvě obrýlené vousaté trosky v cyklistických přilbách sedící pokorně na lavičce nevypadaly jako záškodníci Maďarska), takže se rozhodli, že kluky “nikdy neviděli, na hranicích nikdy nebyli” a s navrátivšími pasy jim doporučili rychle zmizet. Což jak Jirka, tak i Oaj okamžitě a bez řečí učinili…

…MEZITÍM…

My, nic netuše, jsme dorazili k Domici ve 12,29 a vzhledem k tomu, že ve 12,30 začínala prohlídka, ponechali jsme svá kola napospas osudu a Mirkovi, který do jeskyní jít nechtěl, bleskem jsme zakoupili vstupenky a vlítli jsme do nitra země. Až teprve po té jsme zjistili, kdo v této skupině vlastně z BBCC je a kdo tam není a já jsem jen zoufale hýkala “co tam pro Boha dělám, když podzemí nesnáším a ještě jsem se nerozhodla jestli do jeskyní chci a nebo nechci jít…” - prostě mě tam nacpala dcera…

Ale bylo to pěkné, i když ke konci již poněkud zdlouhavé. Nejprve nás ale zaujal Jirka, který si vzal na hlavu přilbu (aby si neotlouk hlavu), na ní si uvázal šátek (aby si neotlouk přilbu) a navrch dal čelovku (aby dobře viděl). Tím ovšem mátl všechny ostatní neboť místo průvodkyně sledoval každý z návštěvníků silný kužel Jirkova světla jak těká sem a tam po ledovcových útvarech. Komplet pak doplnil růžovou šusťákovou bundou - pokud uvážíme, že k tomu měl ještě dioptrické brýle a kníra (toho ovšem neodkládal), byl neodolatelný….

Jinak ale byly stalagnity, stalagtity i stalagnáty, plavba na lodičce, jeskynní tma, podzemní jezírko (nepochopitelně i s občasnou žábou - sice mrtvou, ale byla tam), hádali jsme “rozpravkovou postavičku” (což byla opica, ale marně jsme vzpomínali, z které rozpravky je), zpívali jsme písničku v “koncertní síni” (tedy my ne - nás v té tmě napadla jenom Horolezecká a ta se nedala použít), prošli jsme dlouhou “panenskou chodbou” (kde od stropu viselo spousty roztomilých pindíků, o kterých průvodkyně tvrdila, že to jsou “cibulky”) a spatřili jsme “lůno matky přírody” - tedy tenhle přírodní úkaz sklidil největší úspěch a je fakt, že jinak se ta obrovská díra kamsi do nitra Země snad ani nazvat nedala a rovněž je fakt, že Brč před tím stál naprosto fascinován, okamžitě ho přešla poopiční bolest hlavy a jen dychtivě očekával, jak to nazve průvodkyně. Nezklamala ho…

Domica

Krápníková jeskyně. Chráněný přírodní úkaz. Jeskyni o třech poschodích vyhloubila podzemní říčka Styx. Od r. 1932 je zpřístupněno 1.600 metrů chodeb a v gotickém dómě je umožněna plavba po říčce Styx.

Jeskyně je součástí 22 km dlouhého domicko-baradlanského systému, z něhož 6 km patří Domici na území Slovenska a zbytek jeskyni Baradla na území Maďarska. Domice je důležitou archeologickou lokalitou, nejvýznamnější bylo její osídlení lidem bukovohorské kultury.

Komplet všichni jsme se zase sešli až v bufáči u piva a párečku, kde také jinak. Na Jáju dolehla alkoholická krize, takže jí bylo evidentně blbě a léčila se tomatovým džusem a colou. Na Mirka dolehla angínová krize,

takže mu bylo také blbě, ale ten se odjel léčit zpět na Lapšu do náruče manželky Hanky, protože tomatový džus by v jeho případě žádný účinek neměl. Pro jistotu ale vzal sebou i Majdu, která neměla vlastní pas a po zkušenostech kluků na hranicích ji nikdo do Maďarska pašovat nechtěl.

V tuto chvíli jsme byli všichni šťastni, že jsme se ráno nenechali zlákat Mirkem na Silickou planinu, protože on by byl první, kdo by zkolaboval…

Vzhledem k tomu, že jsme se z Domice rozhodli jet do Maďarska, opustil nás také Jirka a Oaj, kteří v sousední zemi a na hranicích s Maďarskem již dnes jednou byli a neviděli důvod, proč se tam ukazovat znovu. A pak i Brč, který neměl pas a po již získaných zkušenostech ho nikdo nehodlal pašovat přes hranice tam a zpět. Všichni tři odjeli po modré na Lapšu, kde byli kolem půl páté.

…z Domice jsme odjeli do blízkého Maďarska…

Gábina


Tomba

…hranice…

Jen co nás hraniční stráž viděla, evidentně pojala podezření, že jsme zbytek těch dvou, co tu kolem poledního půl hodiny zadržovali. Každý dostal razítko do pasu a doporučení vrátit se stejnou cestou (nebo maximálně přes relativně blízký přechod Král) a NEUVAŽOVAT (!!!) o překročení “zelené hranice”. Upozornění bylo natolik důrazné, že i já (Vrstevnice) jsem pochopila, co je to “zelená hranice” a Zdeněk upustil od myšlenky opustit Maďarsko mimo přechod - být nežádoucí zrovna v zemi, kde si každý cikán chodí přes hranici jak chce, to jsme tedy skutečně být nechtěli. Zvláště, když jsme chtěli v pátek jet do Maďarska…

…Maďarsko, Aggtelek…

v Maďarsku bylo o turisty postaráno mnohem lépe:

Projeli jsme trhem a vyjeli jsme ke kostelu na vršku vesnice:

…cesta zpět…

17,50 - Lapša

a tady nás čekalo skvělé překvapení - Hanka se nudila a tak nám napekla mísu vdolků.


…skvělé Hančiny vdolky…

Předtím však ještě musela nakoupit v krámě, který byl ale dnes ve svátek zavřený !!! Ovšem známe Hanku. Nejenom, že se šarmem sobě vlastním bez problémů dostala co bylo potřeba, ale ještě tam zanechala dluh 0,40 hal a na druhý den zamluvila k snídani rohlíky. Fakt, že se při tom ještě stihla seznámit s polovinou vesnice již nikoho nepřekvapil…

Podvečer a večer na Lapše pak probíhal v duchu dobrých tradic BBCC:

Rekapitulace:


Čtvrtek 6. července

V noci mě probudil podivný šumot v rohu nad mou hlavou. Byl to netopýr, který nám omylem vlítnul do pokoje - jak jsme ráno zjistili, původně měl namířeno nahoru k Vaňkům, ale ti měli dnes mimořádně zavřené okno, takže Mirka akorát probudila jakási tupá rána na sklo. No a netopýr s natlučeným nosem padnul dolu k nám, kde se snažil vzpamatovat.

Bylo to sice dost nepříjemné, když nám ta létající myš kroužila pokojem a co chvíli se tloukla v zácloně nebo v některém rohu u stropu, ale příliš se s tím dělat nedalo. Dál jsme se tím tedy nevzrušovali a dospali jsme si načatou noc - já tedy pěkně schovaná pod peřinou, marně přemýšlející, kde mám česnek - upíři sice nejsou, ale co kdyby...

Na dnešní den jsme naplánovali pěší výlet do Zadielské doliny. A protože jsme kola nechali doma, jela s námi i Hanka.

9,15 - překvapivě brzy jsme se vypakovali a vyjeli jsme směrem na Košice.

Asi v polovině cesty nám padl do oka hrad Krásná Hôrka, který se impozantně vypínal nad silnicí. No a protože Zadielská dolina neuteče, zašli jsme na prohlídku. Hlídače na parkovišti jsme dokonale zblbli požadavkem na skupinovou slevu - chvíli koukal jak když nevěří svým uším, nicméně slevu dal - všech 5 aut za 60,-- SK (normálně se platilo 20,-- SK/auto). V hradní pokladně však již byli neoblomní a uhádali jsme jen pro mládež studentskou slevu ačkoli neměli průkazky.

Hrad to byl ale pěkný a poměrně rozlehlý. Jen Jirka občas zdržoval prohlídku odbornými diskusemi s průvodcem. No a nejvíce nás asi zaujalo tělo jakési zdejší bývalé obyvatelky zcela mumifikované vápencovou vodou v podloží jejího bývalého hrobu.

A na parkovišti měli skvělé langoše a bramborové placičky.

Krásná Hôrka

Hrad se malebně rozkládá nad obcí Krásnohorské Podhradie. Vznikl jako gotické feudální sídlo kolem r. 1320. V letech 1578 - 1585 byl přestavěn v renesanční pevnost, po r. 1676 byl přestavěn na pozdně renesanční reprezentační sídlo, v němž se konalo i zasedání Gemerské župy. Do r. 1812 byl hrad obydlen, v r. 1817 vyhořel. Teprve v r. 1903 pak došlo k jeho částečné obnově a poslední majitel v něm zřídil rodové muzeum. Od r. 1910 je hrad přístupný veřejnosti. V r. 1945 byl hrad zestátněn a od r. 1949 prodělal postupnou rekonstrukci.


…”Cukrová homole”…

13,00 - Zadielská dolina

Zadielská dolina

Krasový kaňon v Zadielské planine Slovenského krasu. Kaňon tvoří potok Blatnica, prodírající se napříč Zadielskou planinou. Údolí je dlouhé 3 km, místy jen 10 metrů široké a kolmé vápencové stěny nad ním se zdvihají až 400 metrů vysoko. Z četným krajinově působivých vápencových útesů je nejzajímavější Cukrová homole. Útesy jsou horolezeckým cvičným terénem. Údolí je přírodní rezervací s chráněnou faunou a flórou.

Vyšli jsme po naučné stezce a z počátku jsme pročítali i ty pindy na tabulích, že

Dost dlouho jsme šli podél potoka dolinou a nad námi se vypínaly bílé stěny vápencových skal. Jen se cesta začala obracet prudce vzhůru do kopce, rozhodli jsme se pro odpočinek. Šplouchali jsme se v potůčku, svačili jsme a ani jsme nepostřehli, že se nám ztratil Jirka. Směr jeho průzkumné cesty jsme ale odhadli hned na poprvé správně - nedaleko byl bufet Ranč. Skvělé místo…


…procházíme Zadielskou dolinou…
(Vrstevnice, Taťka, Gábina, Jirka, Tomba, Kája)

…Karpatská horka…

…before...
…and…

…after…

14,45 - začali jsme se zvedat a vydali jsme se dál. A že jsme byli v notně povznesené náladě, o tom svědčí následující události


…výhled do okolí se všudypřítomnou vápenkou…

Ale stál ten výstup za to - výhled na okolní vápencové útvary byl skvělý a zatímco jsme se všichni kochali okolím (zvláště vápenka volně ložená v krajině a viditelná za všech dostupných vyhlídek, vypadala “velmi impozantně”), Brč usnul v trávě.

Cesta dolů byla poněkud zdlouhavá, ale krásná. Bylo příjemné slunečné letní odpoledne a krajina kolem nás co chvíli měnila svou tvář - tu jsme šli listnatým lesem, tu suchou pastvinou, kde hovniválové valili své kuličky z trusu po čemsi se zde pasoucím. Prodírali jsme se jehličnatým porostem a prošli jsme obrovskou přírodní skalkou s rozličnými méně či více známými skalničkami. V závěru nás pak čekalo zdolání dosti prudkého srázu (tentokrát však směrem dolů) a pro vzpruhu pivo u bufáče.

Na Lapšu jsme odjeli jen my Vrstevnice a Oaj s Marcelou. Ostatní se rozhodli pro večeři v Rožňavě - díky tomu byl na hájence úžasný klid

cca 20,50 - začali přijíždět z večeře a začalo se chlastat. A byli pistácie, rozinky a nakládané olivy. A taky bylo chladno, takže jsme dnes dochlastávali v kuchyni. No a Mirek, ačkoli se nás dnes opět snažil zavléci na Silické planiny, hned po návratu domů “omdlel” a zalehnul do pelíšku - bylo mu zase blbě.

Rekapitulace:


Pátek 7. července

Od časného rána (cca od 7,00) myl dnes Zdeněk nádobí a pánové se koupali. Ranní siesta však trvala jen do té doby, než došla kolem deváté voda. Pak se začalo balit…

Na dnešní den bylo naplánováno Maďarsko s tím, že Fialáci, Maškovi a Brč tam již zůstanou a poputují za Tokajem.

10,15 - vyjeli jsme.

Jirka jel na kole, aby se projel a prý na nás počká (!!!) na hranicích = sedne si tam na lavičku, což již ovládá, a počká. A Vrstevnice jely bez kol - jen se podívat na všemi domorodci vychvalovaný trh do Ozgu kousek za hranicemi.


…zdlouhavé čekání na hranicích…
(Jana)

U pumpy za Králem jsme vyměnili prachy (doporučili nám to místní neboť tady to bylo bez poplatku).

Na hranicích to šlo strašně pomalu. Na některých chtěli všechny možné doklady, než jim lupli do pasu razítko, a v tu chvíli jsem si uvědomila, že já mám sebou jenom pas - řidičák, techničák i zelenou kartu jsem nechala uložené v tašce na hájence “abych to neztratila”. Nicméně tam jsem projela bez problémů.

Akorát nás také dojel Jirka, takže se naložil a všichni odjeli směrem na Miškolc. No a já s Okoločarovkama jsme vyrazily do Ozgu. Takže nejprve něo málo z našich poznání o Maďarsku…

Maďarsko nás (tedy Vrstevnice) vůbec nenadchlo

Ozg

Hranice - to co následovalo na vylepšení pověsti zahraniční země vůbec nepřidalo

“…kde jste boly…”

“…v Ozgu…”

“…aha, v Ozgdě - otvorte kufor…” - tam jsme měly jednu karimatku, kterou jsme protřeply a jelo se dál…

“…odkud jste…”

“…z Prahy…”

“…to jedete až z Prahy a do Prahy?”

“…ne, bydlíme u Tornaly na Lapše…”

“…a kde jste boly..”

“…v Ozgu…”

“…aha, v Ozgdě, tak otvorte kufor…” - následovalo opětovné protřepání karimatky. Vypadalo to, že už pojedem, když jsme náhle dostaly příkaz z maďarské strany:

“…vy nikam nejezděte, vy tu počkejte…”

“…kde jste boly…”

“…v Ozgu…”

“…aha v Ozgdě…” - karimatka v kufru ho však naštěstí nezajímala…

Cestou zpět na Lapšu jsme se rozhodly obhlédnout místní možnosti koupání

V klídku a spokojeně jsme nakoupily v Tornale vše co jsme potřebovaly a chtěly a kolem 14,30 jsme zase byly na Lapše. Ovšem jaké bylo naše překvapení, když tu stálo auto Vaňků

15,15 - vyrazili jsme. Cestou spadlo asi 5 kapek což dost rozhodilo Podčarovku s tím, že asi budeme jediný blbci na koupališti v dešti. Ale pršet přestalo (či spíše vůbec nezačalo)…

Koupaliště

ALE…

18,05 - příjemně osvěženi a vycachtaní jsme byli zpět na Lapše. Cestou jsme ještě potkali pana domácího, který byl neuvěřitelně potěšen zprávou, že jsme vyčerpali studnu - KONEČNĚ bude mít čerstvou vodu !!!

18,15 - dojel Mirek s Hankou. Do Domice sice dojeli, ale cestou stihli ještě zabloudit - naštěstí potkali tolik pocestných, co jsme my neviděli za celý týden, takže se našli i bez mapy.

cca 22,00 - dojela maďarská sekce, která byla nakonec dokladem toho, že v Maďarsku lze získat i lepší zážitky, než jsme měli my a Vaňci a že se na Slovensku nevyplatí jezdit nepřipoutaný - to na vlastní peněženku okusil Oaj a to již téměř u odbočky z hlavní v Tornale-Starne…

Spát se šlo až po půlnoci a na noc se opět muselo vypnout čerpadlo - studna se doplňovala nějak pomalu.

Rekapitulace:


A jak tedy nakonec bylo v Maďarsku? O tom napsal pár řádek Zdeněk, takže teď něco málo z jeho klávesnice:

Maďarsko
zejména pak výlet do Tokaje

Po příjezdu do Miškolce jsme chvíli hledali místo pro zaparkování. Jen co jsme jej našli, už jsme se rozdělili. Nicméně druhá skupinka parkovala opodál, pouze Vaňci to vzdali. Sundali jsme kola, popojeli, počkali na ostatní a společně vyrazili do centra. To, co pak chvilku následovalo, bylo klasické seznamování s novým prostředím: hledání bankomatů, záchodů, turistického informačního střediska, kontakt s obyvatelstvem, kupování map a lokalizace naší pozice. Byl však čas oběda a tak jsme bezodkladně zamířili do blízké atraktivní restaurace. Její průčelí se sestávalo ze tří selských vozů porostlých muškáty a tam jsme i zasedli. Jídlo bylo skvělé (zejména typická maďarská rybí polévka), pití rovněž (5lahví Bicaveru). Ceny byly mírné, celkem to pro nás 11 lidí dělalo bez mála 20tis.forintů (100forintů @ 13Kč).


…skvělé jídlo v maďarské restauraci…

Po vynikajícím jídle jsme se vypravili do termálních lázní v Miscolc-Tapolca (vstup 600 forintů/os). Lázně mile překvapily i ty Maďarska znalé. Tvořil je jeskyní systém, částečně původní, s teplou vodou, někde až 35° C teplou. Prostě dokonalá pohoda. Po návratu k autům jsme se už jen rozloučili (s Kalivody i s Marcelou zastupující kdesi bloudícího(?) Oldu), a my (Fialovi+Brč a Maškovi) se vydali za proslulým vínem do Tokaje. Po více jak hodinové cestě jsme někdy po osmé zakempovali, urychleně zapadli do vinného sklípku obrostlého v Tokaji typicky černou plísní, a rozehřátí pulitříkem szamorodného pak už jen vychutnávali 22let starý 6putnový Aszú(výběr) (6tis.forintů/litr). Procházku nočním městečkem jsme navíc završili pulitříkem 3putnového Aszú a spokojeně zalehli. Ačkoliv v noci trochu sprchlo, slunce vykouklo, jen co jsme posnídali. Náš pěší výlet vedl kolem otevřených sklípků a tak se před vlastním výstupem do kopce nad městečkem snad ani nedalo vyhnout ochutnávce klasických tokajských vín: Furmint (suchý a polosuchý) Lipovinu (Hárslevelü) a Muškát. Cena za 2dl dělala neuvěřitelných 40forintů, tj. ani ne 5Kč! Obě rundy, jakož i kopec nad městečkem jsme zdárně zdolali, ale vraceli jsme se jinudy, ačkoliv se záhy ukázalo, že se stále více vzdalujeme od Tokaje. Při první příležitosti jsme proto zamířili do vinic a zkratkou, místy i přes louky, jednou dokonce i houštím, jsme opravili svůj směr. Když se pak objevila silnice, byli jsme i tak několik km od Tokaje. Jája s Janou tedy stoply auto, aby se vzápětí vrátili se svým, a my ostatní mezitím zapadli do příjemné otevřené restaurace. Jak také jinak, opět jsme všichni výborně pojedli. Bylo tak něco po páté hodině, když jsme opouštěli Tokaj, abychom pak bez jakýchkoliv komplikací, něco po třetí nad ránem dorazili do Prahy. Když jsme pak ještě v Miškolci míjeli místo, odkud jsme předchozího dne začínali svojí prohlídku městem, všichni jsme najednou měli dojem, že to bylo někdy hodně, hodně dávno.

 

Krátký exkurz do tokajských vín
aneb
proč stojí za to se do Tokaje ještě někdy vrátit.

Už po několik století jsou tokajská vína Tokaj Aszu pravidelně podávaná na velkých královských dvorech. Francouzský král Ludvík XIV je nazýval "Vinum Regum, Rex Vinorum", tedy “Víno králů a král vín”, a ruský car si pro ně každoročně posílal konvoje chráněné eskortou kozáků. Už více jak 300let se toto víno považuje za elixír věčného mládí.

Základními regionálními odrůdami jsou: Furmint (cca 65%), Hárslevelü (Lipovina) (cca 30%) a Muškát Lunel a Muškát Oremus (cca 5%). Furmint je hlavní tradiční odrůdou Tokajské oblasti. Plodí velké, cylindrické hrozny žluté barvy. Zraje v první polovině října a poskytuje skvělá vína plná vůně s vyváženou kyselinou. Byl vyšlechtěn v průběhu 17. století pro svoji schopnost hostit na svých hroznech ušlechtilou plíseň Botritis cinerea a tak v příhodných letech rodit botrizované bobule s malým obsahem vody a vysokým obsahem cukrů, základní to surovinou pro výrobu vín Aszú. Hárslevelü je velice aromatická odrůda, zrající rovněž v polovině října, a poskytující vína s příjemným a elegantním buketem, který je však už plísní napadán méně. Muškát je odrůda charakteristické vůně, známá i na Moravě, která zraje koncem září.

Základními druhy vín jsou bílá vína Tokaj Furmint, Tokaj Hárslevelü, Tokaj Muškát, jak suchá, tak polosuchá i sladká. Hodí se znamenitě k rybám, kaviáru a drůbeži. Servírují se dobře vychlazená. Dálším produktem je Tokaj Szamorodni, suchý(Száraz) a sladký(Édes), který vzniká v méně příznivých letech z “nedokonalé” sklizně, kdy bobule nestačí dostatečně zbotrizovat. Odtud i název Szamorodni, který pochází z polštiny a znamená: “jak to vyjde”. Víno zraje v dubových sudech. Suché je vynikající jako aperitiv, sladké lze pak pít nejen jako aperitiv, ale hodí se i k játrové paštice, kozím sýrům, či sladkým desertům. Pomyslný vrchol pak představuje Tokaj Aszú, víno, které se objevilo koncem 15.století, a jehož technologie výroby nemá nikde jinde ve světě obdoby. Mezi těmito víny pak kraluje Tokaj Aszú Eszencia (Nektar z Tokaje). Zbotrizované bobule, které se mimochodem sbírají jedna po jedné, takže jeden sběrač je schopen jich za den nasbírat pouze kolem 10kg, se po několik dnů nechají vlastní vahou zbavovat své nejcenější tekutiny - suroviny pro Tokaj Aszú Eszencia - aby se pak po putnách vážících 26kg přidávaly do 136 litrových sudů se suchým bílým vínem. Podle počtu těchto puten pak rozlišujeme 3, 4, 5 a 6 putnová Aszú. Tato vína pak roky zrají v dubových sudech ve

sklípcích pokrytých zvláštní černou plísní Cladosporium cellare. Vína mají jantarovou barvu, chutí a vůní připomínají hrozinky, med, meruňku a jedlý kaštan. Jejich kyselina pak příjemně vyvažuje vysokou koncentraci cukrů. Podávají se jen mírně chlazená a lze je nabízet nejen jako aperitiv, ale znamenitě chutnají i k paštice z husích jater a k sladkým zákuskům.


…také jste dostali chuť na skleničku vína a nějakou tu paštiku ??? Tak si to podejte a ještě na chvíli se vrátíme na Lapšu:

Sobota 8. července

7,38 - Mirek začal spouštět čerpadlo!!! Po pěti minutách túrování evidentně suchého čerpadla přestal i Oaj chrápat a z pod peřiny od Taťky se rozespale ozvalo: “ZABIJTE HO !!!”

Ovšem nikdo zatím nebyl tohoto bohulibého činu schopen čímž mohla nastat druhá fáze oživování čerpadla - po zjištění, že čerpadlo zřejmě “vyschlo”, šel Mirek pumpovat vodu k pumpě, aby ho dolil, čímž si však znepřátelil i obyvatelstvo stanů.

Pochopili jsme, že dnes už nemá smysl spát a začali jsme nedobrovolně vstávat. No a protože my (= Vrstevnice) jsme dnes ráno již musely odjet do Prahy, předávám teď klávesnici Hance, která zachytila události posledního dne na Lapše.

Silická planina

Jde o nejrozsáhlejší planinu Slovenského krasu přesahující 150 km2. Od Plešivecké planiny ji odděluje hluboké údolí Slané, od planiny Dolný vrch říčka Turňa a od Rožňovské kotliny potok Čremošná. Nejvyšší vrch planiny Drieňovec dosahuje výšky 676 metrů n/m. V Silické planině najdeme nejpřitažlivější krasové jevy Slovenského krasu. Patří sem např. jeskyně Domica, Gombasecká jeskyně, Ardovská jeskyně, Silická ĺadnica a četné vyvěračky. Můžeme zde narazit i na nejhlubší propasti Slovenského krasu a Slovenska vůbec - např. Brázda (180 m), Malá Žomboj (142 m) a Veĺká priepasť při buku (141 m).

Sobota 8.7. 2000, neděle 9.7. 2000

Nastal poslední den pobytu na naší akci Tornála. Ranní budíček zahájil jako obvykle Mirek svým oblíbeným rituálem spuštění čerpadla v 7.30, čímž dal najevo zbývajícím členům BBCC, že nastal čas na přípravy na celodenní cyklistickou túru. Pouze Vrstva se svými ratolestmi se chystala k odjezdu do Prahy, takže nechtěný budíček jí vlastně přišel vhod, neboť v 9,45 již mávající opouštěla torzo naší výpravy a v prosluněném ránu mizela s plně naloženým favoritem v dálavách. V hájence zůstali Vaňci, Kalivodi a Olda s Marcelou a plánovali trasu na tento závěrečný výlet. Všichni se shodli na Silických planinách, jen malé nedorozumění vzniklo okolo času, kdy všichni vyrazí společně. Mirek již v 9.00 nervózně přešlapoval kolem naloženého auta, zatím co Kalivodi, zanechavše malého Káju ve stanu, odjížděli do Maďarska za nákupem závěsu pro babičku a Olda s Marcelou se chystali do Tornály pro nějaké potraviny, neboť se rozhodli po odjezdu z Tornály strávit ještě několik dní na Slovensku a prozkoumat trasu příští plánované akce BBCC - Hron. To už Mirek psychicky nevydržel, plánovaný čas na společné setkání posunul na 12.00 ve vesnici Silici u kostela s tím, že podle něj poslední den budeme stejně nakonec trávit každý po svém (považoval polední hodinu za naprostou utopii společného setkání ovšem jako opět členy BBCC podcenil).

V 10.30 Vaňci dorazili do obce Silica, vyložili kola a jali se očekávat příjezd Kalivodů a Oldy s Marcelou. Hanka se dala do řeči na návsi se sympatickou paní Darinkou, která pozvala ji a Mirka na kávu do její rekreační chaloupky a tak se měli možnost dozvědět něco o historii vesničky, okolních přírodních krásách i o poměrně obtížném životě obyčejných nezaměstnaných lidí v této oblasti Slovenska, ke kterým paní Darinka patřila.

Úderem 12. hodiny odjížděli Vaňci na výlet po Silických planinách. Hned za vesnicí se před nimi otevřel nádherný výhled a oni vyrazili po červené, na kterou měla navazovat zelená a po modré se měli vracet zpět do Silice. Ovšem již po 30 minutách začalo být vše úplně jinak. Nejprve Hanka dostala záchvat kašle, který neustával (doznívající bronchitida a den před tím dobraná antibiotika přece jen hlásala, že organismus není ještě úplně fit), takže asi po 3 kilometrech jízdy začala uvažovat o návratu s tím, že na nějakém pěkném místě počká do odpoledne na zbytek rodiny. Nápad realizovala v momentě, kdy rodina začala bloudit, neboť červená se nenávratně ztratila kdesi a Mirek se rozhodl (patrně po pondělních zkušenostech), že bude experimentovat a bez ohledu na 30 stupňů ve stínu, kvanta much poletujících nad kravským a ovčím trusem a ztrpčujících všem jízdu, se pustí napříč planinami a na značku přece někde musí narazit. V ten moment se k Hance přidal i Honza, který po letitých zkušenostech s Mirkovým orientačním smyslem se rozhodl též posečkat do navečera někde ve stínu uprostřed krásné přírody. Jen Magda, která má v genech tátův “smysl” pro dobrodružství se rozhodla bloudit s ním. Podle jejího vyprávění po návratu na Silickou náves asi okolo 17. hodiny se opravdu pěkně motali přírodou a v momentech, kdy byl Mirek naprosto bezradný, lehl si pod strom a těsně před usnutím nakázal Magdě ať kouká někde objevit cestu k autu, pokud tu nechce přespat. Magda při představě, že se tenčí zásoby nejen jídla, ale i pití a hlavně díky své šikovnosti a komunikačním schopnostem (tyto geny nebudou patrně po tátovi…) opravdu značku našla a tak nakonec celý výlet hodnotili oba velice pozitivně.


…kam oko dohlédne, všude samá suchá planina…
(Marcela)

Hanka s Honzou, opustivše rodinu, se vraceli a asi po 1 km potkali Kalivody a Oldu s Marcelou, kteří k Silickému kostelu dorazili asi ve 12,10 hodin, čímž se o fous minuli s odjíždějícími Vaňky. Honza ihned zapomněl na pospávání pod stromem a nadšeně se přidal ke skupince a všichni mizeli v dáli po červené, kterou se Honzovi podařilo najít cestou zpět. Také jejich návrat asi v 19 hodin na Silickou náves byl velice spokojený. Celá skupinka na rozdíl od Mirka s Majdou neměla s blouděním problémy, také byli nadšeni krásnou přírodou, dokonce potkali 3 turisty, kteří sem do těchto míst jezdí pravidelně již asi 20 let, mají zde založené tábořiště s kuchyní, vlastním pramenem a teprve letos byli “zděšeni” turistickým “ruchem”, který zapříčinila nepočetná skupinka BBCC (Kalivodů, O+M, Honza). Hezky si spolu popovídali. Cestou zpět asi 3 km před Silicou taťka píchl a tak zbývající s ním solidárně tlačili i ostatní členové této skupinky BBCC kromě mládeže, která se přiřítila usměvavě ke kostelíku.


…jedno z posledních píchání na akci Tornala…
(Taťka)

No a Hanka celý den trávila tím, že si vylezla na nevyšší kopec hned za vesnicí odkud byl nádherný výhled kolem dokola asi do vzdálenosti 50 km a užívala si dovolené v rámci rekonvalescence pospáváním pod stromem a kocháním se krásné přírody…..

Po návratu na Tornálu jsme si všichni uvařili z vlastních zásob večeři, poseděli jsme večer pod ořechem, povídali jsme si o celodenních zážitcích a o životě vůbec a asi kolem 23. hodiny jsme postupně ulehli. V neděli ráno jsme se vzbudili do deštivého dne a ten déšť nás pak provázel téměř celou zpáteční cestu. Po rozloučení s ing. Karelem jsme pak začali v dopoledních hodinách postupně odjíždět.

Tak a to je ze Slovenska vše. Ze slunného Slovenského krasu jsme se vrátili do deštivé Prahy. Zkrátka bylo po dovolené a na Slovensko už nám všem zbyly jen krásné vzpomínky. Za celý týden jsme sice najeli jen 160 kilometrů, ale vzhledem k úmorným vedrům se ani více najet nedalo. No a kromě skvělých zážitků jsme získali i mnoho zkušeností - že nelze podceňovat jízdu do neznámého terénu, jak nejrychleji a nejúčinněji zalepit duši a že se naše technická připravenost opět rovnala téměř nule. Jak jsme měli možnost zjistit, mít sebou lepení a fungující pumpičku je někdo nad zlato.

Takže já jsem hned po návratu do Prahy zahodila svoji lehkou malou pumpičku hodící se sice na všechny typy ventilků, ale se kterou lze duši nafouknout jen ztěží a ještě jen tehdy, pokud člověk pumpuje jak blázen a zakoupila jsem klasickou hustilku s redukcí, se kterou lze bez problémů a bez obtíží nafouknout vše. Co kdybychom zase jeli přes jalovce…


V Praze dne 15. července 2000

autorka textu: odkaz naVrstevniceJ

 


odkaz na hlavní stránku www.BBCC.cz
BBCC - na hlavní stránku
správce stránky:  odkaz naHonza Brč
e-mail:  Brc@
BBCC.cz
naposledy upraveno:
01.03.2001 17:10