RUDOLF HISTORY

V Praze dne 2. října 2000

Ahoj všichni,
tak je za námi zase jedna akce - tentokrát sice bezkolová, ale o skvělé zážitky rozhodně neochuzená akce. Zkrátka vydali jsme se na prohlídku Rudolfovy štoly, což je neopominutelná a vlastně teprve “nedávno” zpřístupněná technická památka (dokonce evropského významu).
Možná to leckomu přijde uhozené, ale tuto History bych ráda věnovala všem nadšencům, kteří se na záchraně a obnově této technické památky podíleli a podílejí a zvláště pak panu průvodci Rudolfovi, který nás štolou provázel - jeho nadšení pro tuto technickou památku z něj přímo vyzařovalo a i když byl o pár let starší než my, jeho vitalitu by mu mohl leckdo závidět. A samozřejmě nelze opomenout fakt, že se nám s ochotou více než plně věnoval, ačkoli “návštěvní hodiny” již dávno pominuly - v drsném protikladu se mi vybavují pracovnice na úřadech, které svou přítomností člověk obtěžuje již v úředních hodinách, natož kdyby se odvážil přijít na jejich konci a zdržovat je více jak o hodinu déle...

No a protože tuto akci připravil Jarouš, přenechám klávesnici nejprve jemu:

BBCC Rudolf

Rudolf rozerval BBCC na tři části, pro něž se pracovně vžilo (mnou nadále převzaté - pozn. Vr.) označení: nezúčastnění
jejichž jména neuvádím, protože by papír nesnesl tu ostudu,

srabi
tedy ti, co vědí, kdy mají dost a rozhodli se pro kratší část (seznam dodá Vrstevnice), a

cvoci
tedy ti, pro které i dost je málo (seznam). Termín byl několikrát odložen a až na narozeninách BBCC se zafixoval na středu 20. 9., den hojných účastí.

Od hospody u “Karla IV” jsme prošli Stromovkou a po několika minutách jsme již platili vstupné a poslouchali výklad pana Rudolfa Valenčíka (vzpomíná si někdo, jak se jmenoval přesně?) o historii štoly. Pan Rudolf oslňoval podrobnostmi technického rázu i humornými historkami z doby stavby a provozu štoly a využil všechny prostředky svého řečnického nadání, aby i na nás přenesl část své vášně pro štolu. (Tady ovšem nelze opomenout rovněž Jájinu spolupráci coby osvětlovačky, což jak pan Rudolf, tak i my jsme s přibývajícím večer značně ocenili. - pozn. Vr.) Po skončení výkladu si skupina srabů oblékla vyfasované pláště a přilby a vstoupila do štoly, kde výklad s prohlídkou pokračoval. Skupina cvoků dokončovala přípravy na svou expedici, částečně trpěla chladem, hladem, žízní a nedočkavostí. Ochranu proti vodě pojal každý ve svém stylu: například Vrstevnice byla téměř vodo-, vzducho- i zvukotěsně oddělena od nehygienické podstaty spodních vod, Edita mazala cizí holínky, Pfyzik, Brč a Fialáci prostě vstoupili do kalných vod s odhodláním, jiní zase prodlužovali délku své ochrany igelitovými pytli zpevněnými lepicí páskou… Se značným zpožděním oproti slibované půlhodině jsme (cvoci) zaslechli z útrob hory dunění – to se vraceli srabi. Vrátili se, trochu pobledlí sice, ale veselí jako pionýři, bylo na nich zkrátka vidět, že se nebáli. Předali nám přilby, pláště nám byly odepřeny, abychom je neumazali. A zatímco skupina cvoků vstupovala do podzemí, první skupina odcházela do hospody “U ztraceného ráje”, kde mělo proběhnout závěrečné vyhodnocení dne. V hospodě [zatím bez kronikářské dokumentace!] čekali srabi na cvoky přes hodinu a půl.

Ve štole. Podle opatrnosti, s jakou si pan Rudolf hlídal svítilnu, lze soudit, že si byl dobře vědom její ceny v podzemí plném nástrah. Hromadnost výpravy způsobila, že na nás nepadl akutní pocit samoty a opuštěnosti, jaký by člověk měl v takové hlubině pociťovat - až příliš jsme celou myslí byli ve spojení s našimi životy na povrchu. Svá povrchová a povrchní témata jsme si zatáhli s sebou dolů a izolováni jimi od skutečnosti štoly nevnímali jsme její úzkostnou podstatu - temnotu nejtemnější a ticho nejtišší. Alespoň že ti, kteří nebyli od vlhkosti kolem izolováni vysokými holínkami, mohli pocítit, jak k nim něco elementárního a živelného prosakuje. Těm se naléhavost podzemního světa lepila na kůži. Kdo nedošel na konec, kdo z útrob štoly neviděl Vltavu a protější nábřeží, nemůže si říci: “znám cestu vod, neboť prošel jsem horou, země se kolem mě rozestoupila a vím, jak vypadá chodba i v místech, kam již z posledního metru lávky není vidět…”

O štole. K notoricky známým údajům, které jsou v každém průvodci, jako je délka štoly jeden kilometr, převýšení promile, doba stavby přes deset let a stáří čtyři sta let, připojme několik postřehů. Proměnlivost výše stropu ukazovala na přesnost původního zaměření pilotní štoly a na rozdílnou pevnost materiálu vrstev. Na stěnách byly zřetelné stopy havířských nástrojů, kamenný otisk dávné dřiny. Klikatost, s jakou se štola vine, je svědectvím urputnosti, se kterou se hlubina bránila pronikání havířů. (A rozhodně nelze opomenout, s jakou přesností se havíři, za pomoci svých prostinkých navigačních přístrojů, prokopávali k jednotlivým místům “setkání” - pozn. Vr.)  Průchod nakupením geologických vrstev byl i exkurzí časem, nevíme však, zda cestou od Stromovky věk vrstev rostl, nebo se snižoval.

Cesta. Voda tekla na dně, shora skapávala i stékala, na stěnách a na stropu byly usazeny kapky sražené páry, které ve vlhkém nehnutém vzduchu štoly narostly do nebývalých rozměrů. Celý jev byl umocněn totální reflexí světla v kapkách a téměř dokonalou absorpcí světla na pozadí. (Komu není jasné, co tímto fyzikálním popisem chtěl Jarouš říci, tak se jedná evidentně o jeho výraz obdivu ke kapkám, které byly jako drobounké perličky roztroušeny všude kolem nás - tento jev byl patrný zvláště na počátku naší trasy po dně Rudolfovy štoly, takže “srabi” o něj bohužel přišli. Mně osobně, při spatření těchto bělostně třpytivých kapek napadlo jediné - “to je jakoby perly o stěny házel…” - pozn. Vr.) Hlavním hrdinou byla bezpochyby štola, my smrtelníci jsme jako kompars procházeli po jejím dně žlabem zaneseným bahnem poněkud vrávoravě a poněkud zchromlí údivem, a tak o drobné nehody nebyla nouze: tu to nehezky cáklo, jindy zase hodil prudký zákrut či nerovné dno člověkem o stěnu, jindy zase při prohlížení stropu někomu upadla přilba,… (Jarouš taktně opomíjí místo, kde se od jednoho k druhému neslo sdělení - “Tady někde je díra.” “A kde???” “Aha, tady” - to už však sdělili jen ti, co nečekaně prudce zapadli do zvláště výrazné prohlubně - pozn. Vr.) Edita upustila do vody svítilnu a vyvrcholení přišlo, když Pfyzikovi při lezení k vyhlídkovému konci štoly spadly do vody brýle. Zatímco ostatní neochotně prohledávali zvířené bahno špičkou bot, Brč neohroženě potopil ruku ... po loket a jemně prsty probíral žluklé nánosy až brýle objevil. To bylo radosti, ale ruku mu za to nikdo nepodal… Tak jsme došli až ke stavidlům, kde se jakoby hypnotizované světly našich baterek držely malé rybky: z Vltavy sem přitékala stružka čiré vody (ta voda byla vskutku tak průzračná, až se nikomu nechtělo věřit, že je to z Vltavy - pozn. Vr.), kterou zkalily až naše kroky již značně ztěžklé zdoláním překážkové dráhy, kterou nám nachystaly poslední metry štoly, kde zůstaly ve výši pasu kolejnicové traverzy, které bylo nutné podcházet.

Přesto, že speleologická sekce BBCC se zakládat nebude, lze odpolední akci pokládat za vcelku úspěšnou a je na náhodě, do jakých hlubin nebo výšin nás pošle příště. Svět je plný drobných dobrodružství v rámci pokrytí zdravotním pojištěním, která nás vyzývají, abychom je podstoupili. Příště bychom mohli třeba lanovkou na Sněžku…

Pro kroniku zapsal Jarouš Valachů

Moje (tedy Vrstevnicové) poznámky k Rudolfově štole

Nejprve trochu statistiky (aneb, jak Jarouš uvádí - seznamy):

nezúčastnění
- jejich jména neuvádím, protože by papír neunesl tu délku (samozřejmě kromě již Jaroušem uváděné ostudy)

No a abych si alespoň trochu přišla na své, tak tu prezenci vezmeme nejprve podle srazů:

do 17,50 se v hospodě U Karla IV. sešli

pozdě (=17,50 - 18,00) přišli

přímo ke štole (= 18,00 - 18,05) dorazili

…celkem 29 lidí (z toho 25 členů BBCC a 4 hosté) + 0 psů + 0 kol…

…a teď ještě podle Jaroušova rozskupení:

1) srabi = Oaj, Marcela, 1x Vaňci, 3x Čiháci + Eliška + Dan + Marek + Tomáš, 3x Kalivodi, PeDorka

= celkem 15 lidí

2) cvoci = 3x Vr., 3x Fialáci, Brzi, Brč, Pfyzik, Jarouš + Edita, Ryšavka, Mladej Pepa + Hrošík

= celkem 14 lidí

…no a teď jak to vypadalo časově???

1) srabi

jejich trasa měřila 350 metrů a vedla ze Stromovky zhruba do prostřed Čechovy ulice. Tato část štoly je upravena pro…zkrátka pro srabi…tzn. že se jde po dřevěném chodníku ve výšce cca 80 cm nade dnem štoly a tato část je rovněž osvětlena elektrickým osvětlením. Jediným zpestřením této části štoly je evidentně pouze vápencový útvar vtipně nazvaný průvodcem Rudolfem “čůrající netopýr”…

…ale ne, není na místě být takhle impertinentní vůči návštěvníkům obvyklé kratší trasy za 35,-- Kč, protože i tato procházka vyžaduje určitou dávku odvahy (zvláště u těch, kteří trpí klaustrofobií a podobnými úchylkami nebo naopak vynikají neobyčejnou tělesnou urostlostí) a pro návštěvníky je dostatečnou ukázkou toho, jak se naši pra-pra-pra….pra-předci nadřeli (i když, jak tvrdil průvodce pan Rudolf, v otázce kopání štoly se velmi špatně sháněly pracovní síly, ačkoli byla pra-pra-pra…pra-nezaměstnanost) a jak skvěle dokázali zvládnout nerovné zvrásnění geologických vrstev pod povrchem Prahy.

Zkrátka srabi pobyli ve štole zhruba 30 minut v době 18,45 - 19,15 hodin oproti původně Rudolfem uváděné “čtvrthodinky” - my cvoci před štolou jsme, mezi převlíkáním (Brč opět použil svůj oblíbený model alá Ukrajinec) a zahalováním se do gumáků a igelitových pytlíků, zatím tipovali, kdo to tam uvnitř zdržuje svými všetečnými dotazy - nevím, jestli jsme se trefili, ale nejvíc jsme to tipovali na Taťku...

Srabi vylézali ze štoly s neskrývaným úsměvem a se slovy: “My už jsme viděli, kudy půjdete (a následoval, a to vždy po těchto slovech, hlasitý smích)…”

My cvoci jsme se však nenechali znervóznět nebo jsme to (alespoň “pro radost” srabům) na sobě nedali příliš znát. Odebrali jsme navrátilcům přilby, já jsem na panu Rudolfovi vyžebrala pláštík, který mi zapůjčil jen s velkým sebezapřením a určitě pouze ve slabé chvilce pod dojmem toho, kolik šílenců má v této pozdně denní době zájem plahočit se nitrem Prahy ze Stromovky k Vltavě.

2) cvoci

nás čekala (za poplatek 100,-- Kč/os. - to je evidentně daň za odnesené bahno) trasa dlouhá 1.102 metrů a jakmile jsme prošli první upravenou částí, pochopili jsme, proč se srabi tak smáli. Přelezli jsme dřevěné hrazení (evidentně určené k tomu, aby někdo z běžných návštěvníků nepřepadnul do skutečné Rudolfovy štoly) a sestoupili jsme na dno štoly - dál už nás čekala jen voda a bahno. Ale stálo to zato. Plně se ztotožňuji s názorem Jarouše - kdo neabsolvoval tenhle úsek, nemůže říci, že byl v Rudolfově štole.
Cestou nás průvodce pan Rudolf neustále upozorňoval na mnohé zajímavosti tohoto díla a důkladně jsme prohlíželi každý z průduchů. No a samozřejmě jsme neustále měli na mysli, jak tady asi ten hrázný od Vltavy chodil za tou mlynářkou do Stromovky - tady se v plné míře projevilo, co se komu honilo hlavou neboť občasné (nebo spíš soustavné) výkřiky typu “tak daleko se táhnout za ženskou”, “ten musel bejt zaprasenej”, “na co se ještě zmohl po tom pochodu” apod. myslím nepotřebují dalšího komentáře (autory, pochopitelně, taktně opomíjím)…
Já osobně se přiznám, že mě při cestě štolou nejvíce zaujal problém možnosti zasypání a přežití v závalu (a můžete si být jisti, že jako člověk trpící klaustrofobií, jsem tuto možnost v některých okamžicích prožívala zvlášť velmi intenzívně) neboť cestou ke štole Velkej Pepa rozvinul diskusi na toto téma s tím, že jacísi zavalení museli v závalu pít vlastní moč. Musím říci, že mně osobně se to v danou chvíli příliš nezamlouvalo, ale když jsme se brodili bahnitou kalnou vodou, nejednou jsem si říkala, že kdybych měla na výběr, tak to v čem jdu bych určitě nepila…
Z mého pohledu pak také velmi oceňuji Brčovu odvahu, že do té hnusné hutné vodní špíny vnořil své ruce, aby zachránil Pfyzikovy brýle, zatímco já s Vrstevničkou jsme jen lehce čeřily okolí domnělého zmizení svými holínkami, a samozřejmě pak odvahu Pfyzikovu si ty hnusně zaprasený brejle strčit zase na nos -  i když v jeho případě to byl spíše pud sebezáchovy.
Jak už se zmínil Jarouš, posledních cca 50 metrů jsme byli nuceni podlézat údajné zbytky bývalé “lávky” - nevím jak staré ty zbytky byly, ale ze 16. století určitě nebyly, protože se jednalo o prachobyčejné železné traverzy, takže si každý může být jist, že jsme své hlavy skláněli dostatečně hluboko. Drobné zavadění o tento historický pozůstatek byl citelně znát i přes tu přilbu. A naše záda, ty dostaly také zabrat - po projití tohoto úseku tam a zpět již plně chápu, proč se ho pan Rudolf vzdal a raději na nás u první/poslední traverzy počkal…

Zkrátka my cvoci jsme strávili ve štole dlouhých 110 (pro ty puntičkáře, kteří si to sečtou je to, samozřejmě, 111) minut !!! a to v tomto rozložení:

  1. 19,25 - 19,39, tj. 14 minut = prvních 350 metrů upravené trasy
  2. 19,39 - 20,31, tj 58 minut !!! = zbylých 752 metrů neupravené trasy (pokud tedy opomineme soudobé betonové “žlebovky” na dně štoly) - jak vidíte, kochali jsme se tímto neuvěřitelným lidským dílem opravdu důkladně
  3. 20,31 - 20,58, tj. 27 minut = zpět “prvních” 752 metrů - je až s podivem, jak rychle lze tuto vzdálenost zvládnout bahnitým kalným korytem, když se člověk neohlíží na okolí poznamenané našimi pra-pra-pra…pra-předky. Já osobně se přiznám, že když mě průvodce pan Rudolf neupozorňoval, tak jsem nebyla schopná zahlédnout ani jeden průduch a když jsem se po nich začala rozhlížet, zjistila jsem, že už jsem na konci neupravené části štoly, tj. pod průduchem uprostřed Čechovy ulice
  4. 20,58 - 21,10, tj. 12 minut = posledních 350 metrů upravené štoly (proběhli jsme ji tak rychle, že jsme ani nepostřehli “čůrajícího netopýra”)

Ze štoly jsme všichni vylezli neuvěřitelně zaprasený (ale rovněž i neuvěřitelně šťastní) a já sama jsem vrátila plášť aniž bych čekala na to, jak pan Rudolf bude jeho čistotu hodnotit - nutno ale poznamenat, že, na rozdíl od nás, vyšel pan Rudolf ze štoly absolutně čistý. Pro mě nepochopitelným způsobem se dokázal probrodit tak, že si zamazal jen ty svoje holínky (a to ještě pouze do výšky vodní hladiny v klidu), zatímco my (nebo alespoň já kachna) jsme měli notně zacákaný i přilby.

Netuším, jak na koho tato naučná akce zapůsobila, ale pro mě osobně to byl velmi hluboký zážitek. A nenalézám lepší konec pro tuto History než jsou následující slova z Jaroušovy klávesnice (plně se s nimi ztotožňuji, i když já osobně jsem protější nábřeží Vltavy neviděla, protože jsem se prachobyčejně nevysápala na tu závěrečnou metrovou zídku)

…Kdo nedošel na konec, kdo z útrob štoly neviděl Vltavu a protější nábřeží, nemůže si říci: “znám cestu vod, neboť prošel jsem horou, země se kolem mě rozestoupila a vím, jak vypadá chodba i v místech, kam již z posledního metru lávky není vidět…”

Děkuji Jaroušovi za zorganizování této akce a těším se na další neobvyklé zážitky s BBCC

VrstevniceJ

Nemohu si pomoci a musím se zmínit o potvrzení Parkinsonových zákonů, jehož se mi dostalo stanovením srazu a odchodu ke štole na 17.49 a 17.50: plánování na nekulaté minuty vedlo k podivuhodnému zúžení rozptylu příchodů na sraz. (Sám jsem ovšem přišel pozdě.)

a ne “Nad Královskou oborou” jak se někdo mylně domníval, aby musel být OAJem uveden na pravou míru…(Jarouši jen drobnost - U Karla IV. se píše s velkým “U” - pozn. Vr.)

Krasová činnost nemá podle mého [J.V.] názoru přirozenou příčinu ve složení geologických vrstev Letné, ale je důsledkem lidské činnosti na povrchu. Jedná se o vápenaté sloučeniny vyplavené ze základů domů. (Tedy tohle je docela zajímavý postřeh. Osobně [Vr.] mě vůbec nenapadlo zabývat se myšlenkou, odkud se vlastně uprostřed Čechovy ulice vzala vodní eroze obohacená vápencem, který vskutku široko daleko není - možná by tento názor zajímal i samotného pana průvodce Rudolfa, který se evidentně (nebo alespoň ne nahlas) původem vápencové vody nezajímal - pozn. Vr.)

zkontrolovav si ovšem, že jeho chrabrost neušla pozornosti kronikářově…

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 27. prosinec 2000
Copyright © BBCC, 2000