Ahoj,

zatímco lyžařská sekce BBCC odjížděla toto sobotní ráno na týdenní pobyt do Montafonu, hrstka nás cyklisticky neukojených se rozhodla, pod vedením Jarouše, vyjet na jednodenní výlet. Přece nebudeme sedět doma, když je tak hezky…

Sraz byl původně stanoven na 9:48 na nádraží v Říčanech u Prahy, kdy měl přijet vlak od Prahy - Jarouš totiž projevil snahu tentokrát zorganizovat výlet bez použití autodopravy. Ovšem marně, nebo spíš polomarně - vlakem se nakonec dopravila jen malá část skupiny = Jarouš, Edita, Jitka a Vašek. Možná by se někomu mohlo zdát, že Jarouš vymyslel vlakový výlet jen proto, aby se pro Vaška a Jitku nemusel kodrcat do Řeže autem, ale to je skutečně jen zdání. Sám Jarouš i s Editou nakonec jízdu vlakem velmi ocenili, neboť zjistili, že v průběhu jízdy je možno provést poslední údržbové práce, půjčit si od jiných bikerů pumpičku na galusky, atd.

Ačkoli již v pozvánce Jarouš dost důrazně upozorňoval na to, že v Říčanech je nádraží jenom jedno, aby předešel případným sporům s místem srazu, kámen úrazu se tentokrát projevil jinde. Ukázalo se totiž, že “zjednodušenou přepravu kol” dovede dráha značně zkomplikovat, když se místo cestujících mají o kola postarat “profesionální” síly. Tím pádem nebylo možno přepravovat kola vlakem vyjíždějícím v 9,16 z Hlavního nádraží, ale bylo nutno jet o hodinu dříve!!!

Dost nesměle nám tuto náhlou změnu srazu Jarouš telefonicky oznamoval v pátek ráno, ale nedalo se nic dělat. Vstali jsme holt o hodinu dříve a ačkoli to původně vypadalo dost katastroficky, já osobně jsem nakonec tento hodinový předstih velmi ocenila - v sobotním svěžím ránu vonícím probouzejícím se jarem se jelo naprosto úžasně. A díky tomuto časovému předstihu jsme se také stihli vrátit zpět bez problémů za světla ačkoli jsme najeli slušný počet kilometrů. Asi bychom to měli praktikovat častěji…

Sraz byl tedy v 8,48 na nádraží v Říčanech. A nutno říci, že jsme se tu tentokrát sjeli všichni současně téměř na čas - i to je zřejmá výhoda vlakového spojení, protože se na nikoho nemusí čekat neboť je zajištěna doprava zúčastněných dle jízdních řádů (no, i když dalo by se o tom polemizovat).

• Vrstevnice + Vrstevnička
• Marcela
• 3x Vaňci (Mirek, Honza, Magda)
• Jarouš a Edita
• Vašavky
• Michala + Jirka + Michálek - to je Jitčina ségra a synovci, jinak zajišťovatelka závěrečné proteinové fáze

= …13 lidí…

9,15 - vyjeli jsme. To se nám fakt ještě nikdy nezdařilo vyjet tak časně.

Zhruba po kilometru se od nás odpojila Michala s Michálkem, kteří si nakonec udělali vlastní zkrácenou verzi výletu a po zbytek dne se pak zabývali přípravou makovo-tvarohového proteinového závěru. No a protože organizátorem a autorem této akce byl Jarouš, chopil se iniciativně i klávesnice, aby popsal své dojmy. Takže vám přeji pěkné počtení, protože Jarouš je, co se literárního projevu týká, absolutně nedostižný (já si jen sem tam, s Jaroušovým svolením, dovolím drobnou poznámku).

Jaroušovy dojmy z BuBuDa:

Cestu jsme ukázněně projížděli podle připraveného itineráře, ale profil trasy, který byl vybírán pro tělesnou kondici tuberkulózních šlechtičen, poněkud zaostával za drsnou realitou: já s hrůzou zjišťoval, jak se odchyluje výškový odhad překonaných výškových metrů s ukazatelem ve výškoměru (pozn. pro Jarouše: křižovatka Janovický les = 6,5 km/140 výškovým metrů, předpoklad podle propočtu 5km/70 v. m.; Lehnartova deska = 16,5 km/200 výškových metrů, propočet 15km/90 v. m.).

Přeci jen jsme zaznamenali několik zásadních změn značení ve srovnání s mapami. Nejprve, když červená do Konojed se od křížení s Jevanským potokem přebarvila na žlutou (tou jsme, oproti plánu, ale nakonec nejeli), a potom, když červenou byla značená dříve opomíjená cesta kolem obory Liščí díry (tou jsme, oproti plánu, nakonec jeli). Touto cestou jsme se vydali, vedla po dobře upravené zpevněné cestě se zákeřně táhlým stoupáním, které nás do značné míry udolalo. Naštěstí už měl následovat jen sjezd kolem pitoreskního Aldašínského hřbitova do Jevan.

Jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že restaurace “Na statku”, kde jsme měli obědvat, je zavřená. Patrně z nedostatku sezóny. Pizzerie, která zela otevřeností, byla zamítnuta vyhledávači tzv. reálných jídel, protože “koláč” k obědu českého cyklistu nadchnout nemůže (Jarouš evidentně nezaregistroval, že zájemci o pizzu byli, ale neprosadili se). Navrhnul jsem, že bychom mohli zkusit “asi kilometr vzdálenou hospodu”. Kilometry to byly tři, spojené s neočekávaným stoupáním (tedy, že zrovna Jarouš nazve tuhle terénní vlnku stoupáním, to bych neočekávala). Odměnou za prémiové úsilí byly vepřové hody v restauraci Pinto, známé i z jiných akcí BBCC (kdo si pamatuje akci Jevany z předloňska, tak jsme přímo u této hospody na Vyžlovce parkovali). Zabíjačková polévka, prejt, jelita, jaternice, atd. mizely v hladových žaludcích, výslužky v batozích (jen Jarouš měl cosi zvané “Mls”, co vypadalo jako chilli con carne po česku bez masa, ale pochutnal si stejně jako my masožravci).

Během oběda se rozpršelo a s deštěm se odplavily poslední zbytky nadšení (jak u koho - v Mirkovi se naopak probudila neutuchající touha vyjet na Pecný). Spolu s příjemnou leností po vepřových hodech v nás rostla upřímná nechuť k pohybu. Výstup na Pecný se začínal jevit jako výmysl chorého mozku a plánovaly se stále kratší a kratší trasy, jak se dostat zpět do Říčan. Mládež, jejíž vztah k osobním pocitům není ještě lomen pokrytectvím úkolů a předsevzetí, se jednomyslně rozhodla, že už pojede jen do Říčan, jen nejkratší cestou a jen na buchty (a tak se Magda, Vrstevnička a Honza bez trošky studu připojili k Jitce, která svůj, co možná nejkratší, návrat do Říčan s malým Jirkou avizovala již před návštěvou hospody). U Jitčiných příbuzných pak hodovala na koláčích a starala se o děti a kamarády těchto dětí, až litovala, že není se zbytkem výpravy na cestě.

Zpět do Jevan jsme nemuseli stejnou silnicí, když se ukázalo, že byla dobudována vrstevnicová cesta podél Jevanských rybníků. Původní červená značka sice stále plna neklidu odbíhá do strání, ale je tu nová, solidní, klidná cesta, kterou lze pohodlně projet z Louňovic až do Jevan. Jupííí. Odtud jsme se spouštěli spolu s provazy deště (ale vždyť už jen tak mrholilo) do Propasti scénickým údolím dekorovaným mechem pokrytými balvany a stromy narostlými do extatických póz. Kolem vystupovaly skalní výstupy a Edita mně udělala výstup, že nemohla sestoupit s kola a fotit, protože foťák jsem měl v batohu a byl jsem z dosahu. Dokud trasa vedla po silnicích nebo štěrkových cestách ještě to šlo, ale sotva jsme vjeli do terénu, bylo zle. Kola prokluzovala, kde neprokluzovala, tam se lepila, kde se nelepila, tam jsme mokli, kde jsme nemokli, už jsme nemohli, kde jsme mohli, už nám zadek stejně nesloužil. Proto bylo rozhodnuto, že Hrusice padají, Pecný padá, Mlýnské kameny padají, protože už únavou padáme. Po nejkratší a nejsnazší cestě ze Zvánovic (kolem stojící stojící větrné elektrárny) (prostě po silnici, neboť zelená značka vedoucí lesy nesla stopy bahna a koňských kopyt a naše zkušenosti s ní již z minulosti jsou odstrašující), přes Třemblat (zde jsme byli přizváni na zevrubnou obhlídku současného víkendového Valachovic sídla), Struhařov, Svojetice, Tehovec jsme dojeli k říčanské výpadovce, kde nakonec i Mirek po kratším přemlouvání svolil s pokračováním frekventovanou silnicí a ve svižném tempu jsme zakrátko dojeli do Říčan. Tam nás Vašek bez potíží a přímou cestou zavedl k domu Jitčiných příbuzných (i když se nám nejprve chabě snažil namluvit, že z téhle strany Říčan cestu nezná).

Paní domu projevila dávku osobní statečnosti, když nás zmáčené a zabahněné pozvala dál, do novotou zářícího prostorného obývacího pokoje na ty vynucené koláče a čaj. Jednou větou: byly výborné (byly naprosto fantastické a vůbec nikomu nevadilo, že to nejsou buchty - koláče byly makovo-tvarohové a stoprocentně domácí, byla to naprosto bezkonkurenční tečka dnešního výletu, která rozhodně neupadne v zapomnění). Předstírajíc slušnost a falešný ohled k pánovi domu, který bojoval u krbu s nachlazením, jsme po vyjedení posledního plechu koláčů (omyl, dva plechy údajně ještě zbyly) zdvořile poděkovali a spěchali k nádraží, kde jsme se ani nestačili s ostatními řádně rozloučit, naskočili jsme do vlaku a vraceli se domů.

Byl to asi poslední jarní výlet (omyl, zimní výlet - první jarní den byl podle kalendáře až ve středu, podle astrologů pak jaro přišlo již v úterý) bez projevů jara: když si člověk odpustí první sněženky a bledule, nebyly kolem žádné kvetoucí keře ani květiny a až na banální skřivany, zvuky lesů a polí byly vysloveně zimní. Vlastně nejjímavější pohledy nám nabízely zamrzlé rybníky v oboře Liščí díry, nad kterými se mátožně vznášely mlžné opary, paradoxně stvrzujíc, že na nadcházejícím jaru je nejkrásnější houževnatě odolávající obraz nevlídné zimy…

Délka vyjížďky, pravý biker by řekl šlehu, poněkud zaskočila naše zimou ztuhlá těla a bolestivými značkami na něm ukázala, která místa budou potřebovat další trénink. Ukázalo se, že dopřát kolu dlouhý zimní spánek se nevyplácí, nebo přesněji bolestivě oplácí.

Ačkoli Jaroušův závěr vyznívá trošku skepticky, podle mého názoru jsme se velice zlepšili, co se týká fyzičky. Já osobně jsem s velkým obdivem sledovala, jak téměř bez problémů zdoláváme veškerá stoupání, která nám trasa přinesla (jen rozmoklý terén nás občas donutil sestoupit z kol a dělat tlačiče). Toto již koneckonců bylo patrné i na minulé akci KoKoNeŘíp. A pokud uvážíme, že vlastně jaro teprve začíná a BBCC má již na svém kontě prvních 100 kilometrů, navíc ještě zimních, pak si myslím, že je to výkon hodný uznání.

A kromě najetých kilometrů a pohybu na zdravém vzduchu pak tato akce měla ještě další dvě pozitiva:

• časný odjezd, což mě samotnou nejprve značně odrovnalo, ale později velmi uchvátilo. Musím říci, že vskutku není nad jízdu svěží ranní přírodou.
• a proteinový závěr, což původně měly být buchty, ale ve finále to byly koláče. Jejich vzniku sice předcházelo drobné nedorozumění - Jitka s Jaroušem se totiž nějak nemohli dohodnout na tom, kdy vlastně a zda vůbec se Jitka tvorbou buchet zavázala. Nicméně za vydatné spolupráce své sestry se tohoto úkolu chopila statečně, takže koláče byly a byly fantastický.

Tak a to je pro tentokrát vše. Příště zase ahoj a šlapej dál

Jarouš a
VrstevniceJ

V Praze dne 23. března 2001

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 27.03.2001 13:10