K ZOO přijeli:

• Jirka Kr. jr. (ten to vzal už přes Lysolaje, ale čekání ho nudilo, tak se jel nudit k ZOO)
• Vrstevnice + Podčarovka
• Pfyzik
• Brč + Joh
• Tomáš Křeček (posila z Aquasoftu a Brčův kolega)
• Mladejpepa (dále již navrhuji zkratku MP)
• Marcela (Oaj doma vzdoroval angíně za vydatného přispění antibiotik)
• Jája (jako jediný zástupce Fialovic rodiny)
• Vašavky

9,07 - dorazila lysolajská sekce:

• Mirek + Honza (Hanka s Magdou rovněž vlivem nachlazení zůstaly doma a v týlu zajišťovaly přípravu buřtové části)
• Velkejpepa (dále již navrhuji zkratku VP)
• Rajče + Martina + tomatova kolegyně Pavla

a ještě opozdilci:

(já jsem tedy počítala maximálně s 10 - 15 lidmi, ale jak se zdá, těch nesalátů je mezi námi mnohem více)

9,20 - takže jakmile dorazil poslední Jarouš, vyjeli jsme podél Vltavy. Letos jsem vybírala trasu já a byla připravena varianta suchá (tzn. pokud nebude pršet, nezmoknem) a mokrá (bude-li však pršet, zmokneme). S ohledem na aktuální bezdešťový stav jsme vyjeli dle propozic trasy suché = po červené turistické značce do Kralup.

přívoz v Klecanech
nezbytná zastávka na naší cestě podél Vltavy a první občerstvení - někdo dal pivo, někdo přidal i párek, no a Tonimu upadlo sedlo (tak tahle závada se na našich akcích vyskytla opravdu poprvé - píchnutá dušička pneumatička, to už je nuda, ale ulomené sedlo, to už stojí za to). Zlé jazyky sice tvrdily, že přibral na váze natolik, že už ho sedlo neuneslo, nicméně únava materiálu je holt únava materiálu. Za vydatné pomoci zdravotnického materiálu a ostatních bylo sedlo přifačováno (a to do slova a do písmene) zpět ke kolu, obaleno igelitovou taškou “aby to klouzalo” a Toni se holt vydal zpět, protože to bylo kratší. Nyní se projevila prozíravost v podobě auta zaparkovaného u ZOO neboť to Toni zase až tak daleko neměl a ještě během dopoledne stihnul nechat kolo opravit.

Husinec
tady se červená značka odklonila od Vltavy a začala stoupat vzhůru do Větrušic. Brč, Joh a Tomáš Křeček však zůstali věrni Vltavě a jeli dál podél říčního toku - setkání bylo stanoveno u přívozu v Libčicích.

křižovatka nad Husincem
krátké čekání na Rajče s Pavlou se stalo osudné Jaroušovi - z dlouhé chvíle a rozmařilosti neodolal Pfyzikovu kolu a vyprosil si zkušební jízdu. Byla krátká a jistě nezapomenutelná leč dopad byl poněkud tvrdý - Jarouš totiž netušil, že Pfyzik má seřízené zámky poněkud na fest, takže ve chvíli, kdy hodlal zastavit, byly jeho nohy pevně uvězněny v nášlapech a Jarouš se i s kolem složil s k zemi. Pád zmírnil jen nastavenou pravicí, což se ovšem příliš nezamlouvalo zmíněné končetině a pozvolna začínala bolet.

12,00 - a byli jsme v Kralupech
a ačkoli na nás sem tam cestou vykouklo i Sluníčko, teď se objevily první dešťové kapky. Ale nic alarmujícího.
Musím říci, že první fáze červené turistické značky v úseku ZOO - Kralupy nad Vltavou mě osobně uchvátila. Byla velmi příjemná a jediné převýšení přes Větrušice se dalo bez problémů zvládnout. Prostě pohoda.

12,30 - hospoda U pytláka
jen jsme zasedli ke stolům, spustil se venku nevídaný liják. Z oblohy se valily šňůry vody a situace nevypadala pro buřtový večer příznivě. Nicméně bylo stanoveno, že rozhodne třetí odpolední, takže jsme v klidu obědovali, popíjeli a sestavovali seznam buřtů, klobás, piv a sýrů na zakoupení na večer.
Ozval se i Toni - má opravené kolo, jede do Lysolaj a pojede nám naproti na Okoř. Po různých navigačních zmatcích jsme ho prostě ujistili, nechť se drží rozdaného itiku - varianty “mokrá” = po silnici nejkratší cestou na Okoř.
Z hospody jsme vyrazili opět po červené. Lehce pršelo, ale zatím jsme se tím nedali odradit. Záhy nás však červená značka svedla ze silnice do lesa, což za současných povětrnostních podmínek bylo poněkud fuj. Všude kolem bylo jen bahno a bahno a bahno. Nebylo vyhnutí.

15,00 - třetí rozhodla
ačkoli Hanka tvrdila, že v Lysolajích leje jako z konve, kolem nás bylo momentálně celkem v pohodě - kvetly fialky, ptáci zpívali a i když sem tam nějaká ta kapka padla, nebylo to nic hrozného. Zkrátka bylo rozhodnuto hospodu v Horoměřicích zrušit a všichni dojedem k Vaňkům. Tam se uvidí.
Jen Toni skrečoval svůj původní úmysl jet nám naproti a spolu s Hankou zajišťoval týl, tzn. nákupy a k nám pro šapitó, gril apod.

Otvovice
náš peloton se poměrně dost roztrhal na drobné skupinky, nicméně pod vlivem přibývajícího deště všichni přehodnotili trasu ze “suché” na “mokrou” a jen jsme vyjeli z lesa na silnici červená nečervená, začali jsme se držet již jen asfaltu.
Kolem půl čtvrté jsem pak obdržela zprávu od Rajčete, že s ohledem na své zadní partie odvyklé cyklistice, jedou s Pavlou a Martinou nejkratší silnicí do Lysolaj.

Zákolany
tady jsme narazili na Jarouše - naražená ruka bolela čím dál více a Jarouš sám vypadal, že je na pokraji mdloby. Také zde oddaně čekal na Editu, až si jej i s kolem vyzvedne a odveze na vyšetření do nemocnice.
Podvázali jsme Jaroušovi ruku trojcípým šátkem a s cereální tyčinkou ve zdravé ruce jsme jej ponechali na pospas osudu. Před námi bylo přece jenom ještě hezkých pár kilometrů.
(V nemocnici ale nakonec Jarouš neukacel ani naštípnutou kost a jakousi starou zlomeninu z mládí mu lékaři odmítali uznat, takže s naraženou a zafixovanou rukou a již s lepší barvou ve tváři se ještě rád zúčastnil večerního veselí.)

Okoř
všichni jsme se sešli v restauraci u hradu (kde také jinde). A zatímco všichni dobírali kalorie a odpočívali, hodila jsem do sebe kafe a becherovku a s Podčarovkou jsme se vydali na poslední úsek cesty.

cca 18,00 - Lysolaje
postupně jsme se sjížděli, občerstvovali jsme se Hančiným tvarohovým koláčem, kávou a čajem a přijížděli i další:

• Hanka + Majda (ty samozřejmě nepřijely, ta už doma byly)
• Dorka
• Zdeněk + Tom
• Oaj
• 2x Hejtmánci (Fialákovic a Vaňkovic známí)
• Marta
• Edita + Marek

a naopak odjela:

• Martina

Na buřtovou část nás celkem nakonec bylo:

Díky tomu, že venku již déšť neustal, byli nakonec buřty u Vaňků. Vešli jsme se sem všichni, barák to přežil bez úhony a bylo to moc fajn. Skvělými zákusky a ještě lepším šampusem jsme oslavili Pfyzikovi 35 narozeniny a nejvytrvalejší z nás se vydrželi veselit téměř do třetí hodiny ranní. Mnozí lenoši, kterým se nechtělo cestovat noční Prahou, pak zůstali až do rána. Pohostinnost Vaňkovic sídla tentokrát předčila skutečně veškerá naše očekávání, ale bylo to skvělé. Vaňci, díky.

Mějte se všichni fajn a šlapej dál

V naší době byla obec Okoř v 50-tých letech zbavena své samostatnosti a postupnou integrací byla koncem 80-tých let součástí střediskového národního výboru Velké Přílepy. Na počátku let 90-tých z iniciativy občanů se Okoř, jako jedna z nejmenších obcí osamostatnila, zvolila svého starostu a položila základní kámen své nové historie na přelomu tisíciletí. Navzdory řadě skeptických názorů v životaschopnost obce v celkové výměře 231 hektarů, prvních téměř 10 let existence jednoznačně dokladuje nejen reálnost, ale i úspěšnost tohoto zcela vyjímečného projektu.

První téměř 10-letá existence samostatné obce Okoř ve zkratce: počet dospělých obyvatel 27 duší. Vstupní finanční prostředky 25.000 Kč, absence prostoru pro obecní úřad a pro veřejné schůze obecního zastupitelstva. Stávající stav - postaven přiměřený obecní úřad ve stávající hodnotě 500.000 Kč, na úrovni Obecního úřadu - Praha západ z iniciativy obce vyhlášena památková ochrana Okoře, včetně historicky cenných pohledů na hrad Okoř. Ustaven přírodní park "Okolí Okoře", získáno 2/3 majoritní vlastnictví Okořského hradu v symbolickém spoluvlastnictví s hlavním městem Prahou, jako dar České republiky. Založena akciová společnost Arx Okoř ve 100% majority obce, která zainvestovala restauraci Dělová bašta přímo v areálu hradu. Je vybudováno parkoviště pro zhruba 200 osobních aut přímo v centru obce.

Působivé zříceniny hradu Okoře náležejí k nejznámějším památkám pražského okolí. Předchůdcem hradu byla samostatně stojící stavba výstavné raně gotické kaple, jejíž účel doposud probíhající archeologický výzkum ještě nedořešil. Stavebníkem hradu se před rokem 1359 stal bohatý přední měšťan Starého Města pražského František Rokycanský. Bohatí patriciové si v té době v okolí Prahy budovali svá sídla, ale žádné z nich nemělo charakter tak srovnatelný s nejvýstavnějšímy hrady v království jako Okoř. Františkův hrad zaujal horní část skalky obtékané Zákolanským potokem a za malým předhradím měl výstavné jádro v čele s velkou obytnou věží, která pohltila starší kapli a srostla s komplexem dvou palácových křídel do bloku okolo obdélného nádvoří. Další průjezdní křídlo záhy nahradilo i původní bránu tvořenou pouze portálem v čelní hradbě pod velkou věží. V této podobě náležel hrad Okoř mezi nejnáročnější české šlechtické hradní stavby doby karlovské a zřejmě i proto se až do konce 15. století nedočkal pronikavějších změn. Velkou pozdně gotickou přestavbu, dokončenou zřejmě roku 1494 , provedli až páni z Donína. Kromě úprav jádra se projevila především zlepšením obranyschopnosti hradu. Nezbytnost zajistit staršímu sídlu možnost aktivní dělostřelecké obrany ve změněných podmínkách vedení boje vedla k výstavbě nového vnějšího opevnění při patě skalky se dvěma polookrouhlými dělostřeleckými baštami. Do takto vzniklého nového areálu se přesunuly funkce předhradí a bývalé předhradí ( od této doby třetí nádvoří ) mohlo být využito v souvislostech obytného provozu hradu, jak dokládá i stavba objektu tzv. Refektáře. Nejpozději v této době se stal součástí obranného systému hradu i rybník, který jej ze tří stran obklopil. Nebezpečnou výšinu východně od hradu musela zajistit samostatná předsunutá bašta. Nástup renesance přinesl změnu životního stylu i názorů na pohodlné a reprezentativní bydlení. Nový majitelé - Bořitové z Martinic upravili hrad v pohodlný renesančí zámek s fasádami pokrytými sgrafity. Jako mnoho dalších českých hradů byla i Okoř těžce postižena za třicetileté války a nový majitelé - jezuitská kolej u Sv. Klimenta na Starém Městě pražském jej musela pro své potřeby barokně úpravit. Po zrušení řádu Josefem II. v roce 1773 byl hrad ponechán svému osudu a velmi rychle schátral. Nezaměnitelná silueta jeho působivé zříceniny v 19. století inspirovala množství romantických umělců, jejichž zájmu Okoř vděčí za to, že je jedním z našich v té době nejčastěji zobrazovaných hradů. Se záchranou rychle se rozpadající zříceniny započal v roce 1920 Klub českých turistů a sanační práce zde s několika nepříliš šťastnými přerušeními probíhají doposud, aby tento krásný a výmluvný svědek naší národní minulosti zůstal zachován i pro příští generaci.

Doopravdy vstoupila Okoř do dějin moderního českého krajinářství a vůbec českého malířství, teprve když tu A. Slavíček a A. Hudeček pobývali už jako hotoví, samostatní umělci. V Okoři též často pobývali umělci z SVU Mánes.

V Praze dne 16. dubna 2001