Neděle 8. července = 9. den

etapa: Bastelica

trasa: Vizzavona - Bastelica - Tolla - Porticcio

ubytování: Camp „Mare et Macchia“, Porticcio, tel.: 95 25 10 58

na kole jelo: 26 BBCC + 4 doprovod

busem jelo: 7 BBCC

celkem ujeto: 73 km (chrti 81 km)

Zatímco Stvořitel nakázal v neděli odpočívat, my jsme se vydali na jednu z nejnáročnějších etap.

Již poměrně zručně jsme namravenečkovali náš autobus a Rajče byl již tak zblblý „podpůrnými prostředky“, že hltal u autobusu z picksly jakýsi suchý prášek a zapíjel jej vodou jako by to bylo to jediné, na čem bude příštích pár desítek kilometrů záviset jeho život.

Když jsme se koukli do itiku:

Z kempu po krátkém stoupání přijíždíme do sedla Col de Vizzavona. Ze sedla sjíždíme do vesnice Bocognano. Přesně od sedla vede severním směrem cesta, po níž po 15-ti minutách dojdeme k Janovské pevnosti Fort de Vizzavona. Je odtud i hezký výhled. Přes sedlo Vizzavona vede hlavní silnice a železniční trať, jež spojují dvě nejvýznamnější města Korsiky - Ajaccio a Bastia. Spojení vlakem trvá 4 hodiny, autobus je o hodinu rychlejší. Stoupání do sedla Vizzavona vede po kvalitní široké silnici.

Rovněž sjezd serpentinami do Bocognana vede po dosti rušné komunikaci. Proto pozor hlavně v zatáčkách a na úzkých mostech. V cestě je i železniční přejezd.

Bocognano je spojeno s bratry Antoine a Jacques Bellacoscia, kteří se zde narodili v letech 1817 a 1832. Měli 18 sester, které vychoval jejich otec se svými třemi manželkami, rovněž sestrami. Antoine se od r. 1848 musel skrývat v macchiích, protože zavraždil starostu města v jakési bezvýznamné hádce. Spolu se svým bratrem potom ještě provedli několik dalších vražd a zůstávali na svobodě jen díky podpoře místních lidí. R. 1871 oba bratři uprchli z ostrova a bojovali za Francii ve válce proti Prusku. Po válce se vrátili jako hrdinové, ale r. 1888 je policie obklíčila v jejich domě. Antoine byl podle Korsických zákonů deportován do Marseille, osud Jacquese není znám.

Na samém konci Bocognana odbočuje ostře vlevo vedlejší silnice D27. Zpočátku je široká a kvalitní, ale jak se přibližujeme k sedlu, místy se asfalt zcela ztrácí a na své si přijdou i kvalitní pláště vašich kol. Je zde nepatrný automobilová provoz. Ze sedla Bocca d´Scalella je nádherný pohled na Monte d´Oro a sedlo Vizzavona. Sjezd dolů ze vede po úzké asfaltce s ostrými zatáčkami, proto pozor, abyste nepřepálili rychlost a neskončili v lepším případě v ostružiní.

Další vesnice, Bastelica, je místem, kde se narodil „nejkorsičtější z Korsičanů“ - Sampiero Corso. Jeho socha stojí v centru, naproti modernímu kostelu. Záhy vjíždíme do kaňonu Gorges du Prunelli. Pod vesnicí Tolla si všimneme přehrady Lac de Tolla, sloužící pro výrobu elektřiny. Za vesnicí Ocana se krajina začíná prudce měnit. Horskou přírodu střídají pomerančovníky, citrónovníky a jiné subtropické rostliny.

Asi 5km za Bestelicou odbočíme vpravo na silnici D3. Záhy přejedeme most přes řeku Prunelli, kde se můžeme vykoupat. Další cesta vede přes vesnici Tolla (možnost sjet k přehradě a vykoupat se, odbočka naproti kostelu). Za vesnicí mineme sedlo, odkud už pojedeme jen z kopce. Cca 400m za sedlem vlevo vede asfaltový chodníček k vyhlídce na hráz přehrady. Do Porticcia dojíždíme po silnici D55. Kemp je na malém vršku, asi 2km od pobřeží.

V 8,45 sedli na kola chrti = Mlp, Zdeněk, Tom a Kristýna a pod vedením Markéty začali stoupat do sedla Vizzavona.

Krátce po deváté jsme vyjeli autobusem i my ostatní. Naposledy jsme se ohlédli za kempem a s hořícím lesem v zádech (třídenní hašení zatím nepřinášelo kýženého účinku) jsme rovněž začali stoupat do sedla.

Col de Vizzavona

Připravili jsme kola a kolem 9,45 jsme postupně odjížděli. Busem dnes jeli Petr PP, Vrčka, 2x Krejčíci, Klárka a Mamuti.

cesta do sedla Col de Scalella (1.193 m n/m)

Nejprve jsme se namlsali nějakým tím kilometrem s kopce, ale z Bocognana se nám silnice začala čím dál více zdvihat směrem vzhůru. A zase jsme šlapali silničkou po úbočí skal a kolem nás se otvíralo nádherné zelené údolí. Kus silnice sice chyběl a dle mého ty šutry byly nesjízdné, ale našli se i tací, kteří to vyjeli všechno. No a v jednom místě nám, na jinak opuštěné cestě, udělala společnost prasata - podle fotodokumentace z Korsiky této příležitosti využili všichni k pořízení „fota s prasetem“.

V sedle čekal Karel s elévy a s Radkem a evidentně se tu již nudili poměrně dlouho - jo, jo, těžký je úděl průvodců.

Tolla

Ze sedla jsme to zase měli s kopce až do Batelici, kde je socha nejkorzičtějšího korzára a pak se silnice příjemně houpala až do Tolly, kde jsme se všichni sešli u jezera - nebo spíše v bufáči „A Fiuminala“, kde jsme dali před koupáním přednost kávě, hranolkám, smaženému sýru, hot dogu a já nevím co všechno ještě nabízeli. Jen obsluha tady byla tak pomalá, že jsme nakonec to koupání téměř propásli neboť Karel zavelel k odjezdu.

Tolla - Bastelicaccia

Z Tolly nás čekalo ještě krátké stoupání a pak dobrých 30 km stále s kopce. Čím více jsme se ale blížili k moři, tím více nám cestu znepříjemňoval poměrně silný protivítr.

Z Bastelicaccia jsme pak jeli všichni společně, protože cesta nebyla až tak jednoduchá. Paradoxně jediní, kdo se ztratili, byli elévové, ale poměrně rychle se zase našli. Jen to čekání na sluníčku bylo poněkud úmorné…

Porticcio

Tak tohle město také žilo již na první pohled turistickým ruchem. Opět jedna hlavní silnice obalená všemožnými turistickými lákadly, všude plno aut, všude živo a i domy a obchody byly výstavnější než kde jinde.

Kemp „Mare a Macchia“ byl trošku stranou hlavní tepny města, takže tu byl klid. Kemp byl poměrně rozlehlý a jednotlivé terasy skýtaly dostatek soukromý. Opět tu byl k dispozici bazén a hlavně - nebyli tu žádní Češi (a jestli tu byli, tak se nacházeli v tak odlehlém koutě, že jsme se s nimi vůbec nepotkali). Jedinou nevýhodou bylo poměrně vzdálené sociální zařízení, ale i to se dalo přežít.

Poprvé jsme se tu také setkali s úředním šimlem - každý z nás musel vyplnit přihlašovací lístek.

A Oaj prohlásil, že „Gábina má brzdy, jako když škrtíš husu“ - a je teda fakt, že podle toho pískotu jsme Gábinu poznali už z dálky…

Večer

Omladina hrála karty a přitom vyplenila veškeré nachlazené zásoby piva z busu a drobných pochutin z potravinových zásob jednotlivých rodin. Jejich hlučnost však všechny dost obtěžovala, jenže nikoho neposlechli.

Řičení omladiny však psychicky nevydržel Jirka Kr. sr., který při představě, že by omladina vzbudila jeho spící holčičky (Johanku a Klárku), sebral stoleček i s rozehranými kartami a odnesl jej na druhou stranu terasy - bohužel vedle stanu Mamutů, což sice zase nelibě nesli oni, ale neměli sil na odpor. Od nás ostatních však Jirka sklidil za svůj čin ovace. Konečně nastal klid.

V těsném sousedství Mamutů však byla omladina dost spruzelá - že prý je tam nuda, mají to daleko k proviantu a tak se raději rozešli spát.

Jak to viděli jiní:

www.mujweb.cz/cestovani/solin/denik4.html#18

…Odhalili jsme kousek dál od Ajaccia městečko Porticcio, kde jsme se odhodlali složit hlavy.

Ale všude je nečekaně rušno. Porticcio se rozpláclo na břehu moře a je značně zaturistované, z čehož zřejmě žijí všichni místní obyvatelé. Vlastně je to taková jedna dlouhatánská silnice souběžně s pobřežím, okolo které jsou roztroušeny kempy, restaurace a obchůdky. Kolem se to hemží nabídkami korsických specialit k jídlu i ke koupi, o suvenýrech ani nemluvě. " Račte si přát pizzu, račte si přát škebličku, račte si přát rybičku? A co takhle ... "

Městečko víří, žije a veselí se. Na písku hrají Francouzi petangue (hra se stříbrnými kovovými koulemi, které se hází okolo jedné malé - "prasátečka" podle určitých pravidel a dle jejich polohy se sčítají body jednotlivým teamům), pohlednice se vnucují ze stojánků, číšníci úslužně pobíhají ...

…Název: " Relaxační (tomu mystifikujícímu pojmenování stejně nikdo neuvěřil) cykloetapa k jezeru Tolla v horách."

Zpočátku jsme měli trochu problémy najít správný směr, protože se nám nechtělo po dvouproudé silnici (přece jen to s tou divočinou není vážné ) a po vesničkách se na ukazatele moc spoléhat nedalo, ne že by byly nekvalitní, ale ony jednoduše neexistovaly. Jezero Tolla zkrátka mezi pamětihodnosti stále ještě nepatří.

Jeli jsme po menších silničkách, občas tam a pak zase zpátky, skrz sady, domky, kostelíky a lesíky pětatřicet kilometrů stále do kopce. K jezeru jsme se dostali přes Palmente a Ocanu celkem v pohodě, zplavení, upocení a spokojení. Holé převýšení činí asi 700 metrů, ale terén se trochu vlní, takže ve skutečnosti nastoupáte o malinko víc. Pak se najednou vyloupnete z poslední serpentiny a cesta se zhoupne dolů. Před vámi se vynoří křiklavá vodní plocha probleskující mezi zelenýma horama. Elegantním obloučkem zakončeným prudkou levou se svezete pohodlně až na břeh. Pokud včas nezastavíte, je to i s koupelí.

Ačkoliv jsme tento výlet naplánovali zcela samostatně, jen podle mapy a bez pomoci průvodce, zjistili jsme, že jsme nevybrali špatně. Jezero Tolla najdete na mapě jako veliký modrý flek na zelené ploše. Ve skutečnosti je zaříznuté v horách, jako kdyby sem napršelo a veliká kaluž už nestačila vyschnout. Po vodě se prohání výcvik kánoistů, šlapadla jak na Mácháči (Máchovo jezero v severních Čechách - pozn. autora) a při břehu se čvachtají děcka...