Pondělí 9. července = 10. den

etapa: Acqua Doria

trasa: Porticcio - Portigliolo - Acqua Doria - Propriano

ubytování: Camp „D´Aglio“, Propriano, tel.: 95 76 07 15

na kole jelo: 33 BBCC + 4 doprovod

busem jelo: 0

celkem ujeto: 57,5 km (návštěvníci rybích hodů asi o 6 km více)

Hned ráno se nechal Mamut opíchat od Dorky - už má prý zabloknutou páteř - jen je otázka z čeho J.

Dnes nás čekala trasa zvaná Aqua Doria, která údajně bude skýtat mnoho možností ke koupání a pak také možnost navštívit rybářskou vesnici a ochutnat zdejší rybí speciality. Takže jsme vyjeli s tím, že se budeme koupat a pak bude rybí mejdan. No, představa úžasná, ale skutek lehce utek…

Co jsme četli v itiku:

Porticcio je v podstatě pás moderních hotelů a obchodů, lemovaný krásnými plážemi. Je to významná rekreační oblast pro obyvatele Ajaccia. Silnice D55 vede podél pobřeží s mnoha soukromými plážemi. Asi po 5km již najdeme i veřejné pláže: Plage d´Agosta, Plage de Rupione, P. de verghia a Anse de Portigliolo Pokud se budeme stále držet pobřeží, dojedeme po silnici D155 k majáku Tour de la Castagna.

Pokud se ale budeme stále držet D55, dojedeme do vesnice Coti Chiavari. Pokračujeme dále a po 5km dojedeme do Acqua Doria. Vzápětí odbočuje vpravo úzká silnice, která vede k mysu Capo di Muro, který na jihu uzavírá záliv Golfe d´Ajaccio. Je tu hezká pláž, přístupná po kamenité cestě. Na pláži je restaurace, kde podávají čerstvé ryby.

Postupně jsme odjížděli z kempu a kolem 10,30, po osvěžení v bazénu odjela i naše poslední skupina = 4x PP, 4x Kalivodi, 3x Vr. a Toni s Radanou.

- nejprve nás vedla Irena a pod jejím vedením jsme strhli rychlostní rekord = 10 km za 30 minut. Je teda fakt, že silnice zatím vedla příjemně stále podél moře, ale přece jenom jsme tolik zase chrtit nechtěli.

- dále se ujal vedení Toni a lehce jsme zvolnili. Nyní jsme si mohli v poklidu vychutnat tu nádhernou cestu kolem moře. Pofukoval větřík a nám se otvíral skvělý výhled na Ajaccio, Porticcio a na celý záliv za námi. A z Ajaccia stoupal proužek dýmu, neklamné to znamení, že nám za zády opět hoří…

- zhruba na 15-tém kilometru jsme potkali Krejčíky a Toni našel nádhernou plážičku, takže jsme udělali koupací přestávku. Moře bylo nádherné a osvěžení ještě lepší. Jen nám trošku znepříjemňovali život mořští ježci na jejichž přítomnost zvláště bedlivě upozorňoval Toni. Upozorňoval, upozorňoval, ale byl to právě on, kdo si při jedné ze svých šipek do vody vrazil ježčí bodlinku do prstu.

- no a mě se podařilo v lese najít půl pytle dřevěného uhlí - vysypala jsem z něj pavouka a uhlí vzala sebou. Zatím to každý považoval za šílenost a při mém sdělení, že mám sebou skládací gril, si mysleli cosi o úpalu. No jo, jenže co se skládacím grilem bez uhlí, že?!?

- příjemně osvěženi jsme vyjeli dál - silnice vedla chvilku nahoru, chvilku dolu, ale jelo se v pohodě.

- a zase jsme se kochali pohledem na záliv a okolí a sledovali jsme, jak letadly hasí požár v Ajacciu.

…a začali jsme stoupat…

- Kája hned píchnul a pod záminkou pomoci s ním zůstal Toni - ten však, jak se později ukázalo, zůstal jen za účelem filmování J.

- začalo nás sužovat úmorné vedro, teplota dnes dosahovala přes 40° C. Voda nám docházela a nepříjemně se začal projevovat i fakt, že jsme se nemohli osprchovat po koupeli v moři. Kůže se nám dusila solí. No a samozřejmě jsme jeli po silnici, kde nebylo kouska stínu.

- na konci stoupání nás zachránili jacísi francouzi, kteří nás nechali ve svém pronajatém letním sídle nabrat vodu. Teda ten domek byl úžasný - z venku prostá kamenná stavba, uvnitř vše obloženo dřevem a velmi příjemně zařízeno. Jak Gábina s Irenou hbitě vyzvěděli, pronajala si francouzská rodina tento dům, na samotě a přesto s nádherným výhledem na moře, na dovolenou.

Aqua Doria

- s vypětím posledních sil jsme dorazili k obchodu s občerstvením na okraji městečka, kde už odpočívali ostatní. Podle vypitých lahví od piva, zde šerpové a elévové pobývali již notně dlouho J.

- jak se postupně přijíždělo, tak se i postupně zase odjíždělo. Dostatečně jsme si odpočinuli a když jsme zjistili, že do rybí restaurace bychom museli zase dolu k moři, valná většina se rozhodla na tuto atrakci se vykašlat a jet dál. Představa, že bychom ten krpál zase museli šlapat nahoru a navíc s plnými bříšky, byla děsivá. Odradit se nedali jen Fialáci, Brčové, PeDorky a Rajčata a dle jejich slov byly rybí pochoutky skutečně skvělé. Jen Rajčeti se pak jelo velmi těžko a vůbec nemluvil.

- a opět byl před námi dokopec a opět to úmorné vedro. Co se týká mě a Gábiny, čím dál více jsme řidítka používali jako tlačítka a tuto metodu Oaj ještě vylepšil tím, že kolo tlačil do kopce pozpátku.

- ten dokopec byl nekonečný, ale přece jenom jsme se dočkali - konečně jsme jeli s kopce a podle itiku a profilu trasy už to mělo v podstatě takto zůstat.

ALE

- oproti plánu se silnice začala náhle zvedat - v itiku prostě vypadlo 6-ti kilometrové stoupání. A byl to pěkně svinskej dokopec - špatná silnice a slunce do nás pralo jak zblázněný…

- s Gábinou jsme vytvořily závěrečnou skupinku pohybující se na pokraji smrti. Zůstal s námi jen Oaj s Marcelou, kteří nás dobrovolně a statečně po celou dobu hlídali.

- cesta vůbec neubíhala. Každý metr se neskutečně vlekl a pořád před námi bylo spousty kilometrů.

- a pak - konečně jsme začali klesat a za mostem už nám zbývalo jen posledních cca 7 km téměř po rovince podél moře.

- úmorné stoupání pro změnu vystřídal slušný protivítr - jo, jo, proč by nám to matka příroda měla zlehčovat.

- přesně dle instrukcí jsme v pravotočivé zatáčce minuli „kemp Ulibecchiu“ (přejmenovaný na kemp „U Libečků“) a za krátko jsme v levotočivé zatáčce objevili ceduli „D´Aglio“ a cestu vedoucí prudce dolů. Je fakt, že ta cedule byla dost nevýrazná a vrtalo nám hlavou, jak tou prašnou cestou sjel autobus, ale sjeli jsme to kam až to šlo (to bylo k nějakému plotu) a samozřejmě, že to bylo špatně. Byl to jakýsi dětský tábor D´Aglio, ale na druhou stranu sem sjel úplně každý (teda kromě autobusu) a Jája se tu navíc ještě vymázla.

- ten pravý kemp na nás čekal cca o půl kilometru dále, kde byla v levotočivé zatáčce ohromná cedule „D´Aglio“ a asfaltová silnička prudce dolů. Zdenál se Sandálem si na tom blbým sjezdu s busem docela užili.

kemp D´Aglio

- kemp byl u moře a měl vlastní pláž.

- jinak to bylo takové kempové sídliště - každá rodinka tu měla u svého karavanu oplocené územíčko a v něm byly vybudované kuchyňky s lednicí a mikrovlnkou (fakt nekecám), obýváčky, koupelničky, boudičky pro pejsky a kočičky a bůh ví co všechno. Francouzi tu evidentně trávili celé prázdniny ve stylu „jako doma“. Společenskou událostí pak byly nejen večerní návštěvy sousedů za účelem hraní karet, ale v průběhu dne i třeba takové mytí nádobí, kdy korpulentní dámy oblékly přes celodenní plavkové oblečení nějaké ty lepší šaty. Pro vodu jezdili obtloustlí pánové se speciálně upravenými vozíčky a ranní hygienu prováděly dámy s kosmetickými kufříky o velikosti našich zavazadel s věcmi na 14 dní. Čím tlustší dáma, tím větší kufříček. Vrcholem pak bylo, když nás večer již kolem desáté okřikovali, že chtějí spát - to ale jen za tím účelem, aby za ranního kuropění startovali svá auta a odjížděli s nimi Bůh ví kam. Předpokládala bych ale, že jeli maximálně za nákupem, aby doplnili ty svoje mrazáčky a celý den ve svých kuchyňkách vyvařovali všechno možné. Dost to připomínalo totalitní letní invaze dederáků k nám do Čech.

- velkou výhodou tohoto kempu ale bylo, že jsme tu nepotkali žádné Čechy, i když kemp byl přeplněn.

- hygienické zázemí - pokud jsme až doposud „ronily slzy“ nad toaletami bez prkýnka, tady jsme je ronily dvojnásob. WC sice bylo opět bez prkýnka, ale tady byla mísa tohoto typu jedna jediná!!! Ty ostatní toalety, z té dlouhé řady kabinek, byly ve stylu tureckých záchodků !!! Jo, jo, jak rádi bychom teď měli hajzlíky bez prkýnka…

- sprch tady bylo dostatek, ale všechny se studenou vodou. Pouhé 4 sprchy byly s teplou a to na žeton.

- a u záchodků byl uvázaný kůň - nevím proč zrovna tady, ale podle jeho kostnaté vizáže mu toto místo na chuti k jídlu příliš nepřidalo.

Propriano

Přístav na západním pobřeží, pěkné pláže ve městě i v okolí, k večeru kavárničky a restaurace, ale po pravdě řečeno, o nic nepřijdete, když jeho návštěvu vynecháte. V okolí (asi 10 km) naleziště pravěkých megalitů Filitosa, asi 15 km směrem na Bonifacio malebné vnitrozemské městečko Sartene. Italové a Němci využívají toho, že tu přistává trajekt z Francie, takže sem cestují s nejrůznějšími plavidly a nemusí se s nimi vláčet přes celý ostrov.

Večer a noc

- z útrob svých zavazadel jsem konečně vytáhla skládací gril v důsledku čehož mě s dřevěným uhlím přestali ostatní považovat za šílence a chuťové buňky všech se po těstovinovém týdnu začaly chystat na maso. Už aby bylo zítra.

- Mamuti nejen že sr… na brífínk, ale tentokrát sr… na všechny. Markétě dalo dost práce, než objevila, kde se v kempu utábořili a Karel jim tam pak šel opět udělat soukromý brífíng. Je ale fakt, že byli asi jediní, kteří o Mamutech věděli, my ostatní jsme na ně sr…

- po setmění se párkrát blýsklo nad vrcholky hor a spadlo pár kapek, což způsobilo davovou psychózu - každý hned zakrýval a uklízel vše, co měl venku, mnohým pak „déšť“ zkazil iluzi spát venku. Teď se ukázalo, kdo si preventivně přibalil pláštěnku a kdo spoléhal na stoletý průměr 1 deštivý den v červenci a doufal, že to nevyžereme zrovna my.

- jak ale znenadání začalo „pršet“, tak i skončilo. Přeháňky o počtu cca 10 kapek se však opakovaly po celou noc.

- mnozí chtěli spát na pláži, ale nakonec se odhodlali jen Mlp, Fialáci, Brčáci a Martina Rajčová. Ostatní dnes zalezli do stanů a já jsem vzala za vděk předsíní v Oajově stodole.

- jednu chvíli v noci sprchlo poměrně dost - pršelo asi 3 minuty v kuse, ale zem ten déšť ani nepocítila. Fakt, že pršelo, dokazovaly jen špinavé stopy po kapkách na našich stanech.

Jak to viděli jiní:

www.mujweb.cz/www/corse2001

… S Luckou dnes vstáváme poslední. Ostatní již vyjíždějí. Rychlá snídaně a hupky na naše šlapací oře! Jedeme asi 10km po D55 a pak nalevo do kopce na Coti-Chiavari, do 600m. V kopci nás však chytá déšť a tak trávíme skoro hodinu pod stromem. Přestává a tak jedeme dál. Nyní mírně pořád klesáme po D155. Naskýtá se nám skvělý výhled na moře. Klesání ale dlouho netrvalo, střídají ho rychle za sebou následující kopečky. Nahoru, dolů a pořád dokola. Za Serra-di-Ferro ochutnáváme opuncie. Přejíždíme řeku Taravo a chystáme se jet do kultovního místa, Filitosy, na prehistorické kamenné stavby. Jenže úmysli nám hatí opět déšť.

Je rozhodnuto, jedeme do nejbližšího restaurantu na pizzu. Všude mají však zavřeno nebo prostě pizzu už nedělají. Skončila tu pro ně již sezóna.

Ještě před hlavní silnicí N196 na Propriano se musíme schovat pod střížku na jedné zahrádce. Déšť nabírá na síle. Valí se jako by sme ani nebyli na slunné Korsice. Musíme tu hodinu sečkat.

Ještě za deště vyjíždíme do Propriana k autobusu. Ten tu bohužel ještě není. Ještě že aspoň přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Rudovi sem taky zavolat nemohl, neboť jsem si nenapsal jeho číslo na mobil. Lucka ho bohužel zpaměti taky neví. Pohádali sme se.

Na uklidnění jdeme do nějaké pizzérie na pizzu, společně s Bártem a Lady Andreou. Opět sme neuspěli, turistická sezóna tu pro Korsičany skončila.

Od Petra Švarce se dovídám, že Ruda stojí s autobusem ještě v kopci. Poprvé, co jsme si trochu nerozuměli a taky naposledy.

Jdu se podívat do kempu před Proprianem. Je překrásný, rozkvetlá zahrada! Někdo tam na noc odešel spát, my sme však zase zůstali spát na divoko na place před Proprianem u fotbalového hřiště. Dokonce tu teče na odpočívadle u silnice i voda. Vyrobili sme si sprchu a nazí se sprchujeme. Lucka nás chlapi s úsměvem pozoruje. Já se nesměju, neboť jsem si rozšlápl brýle…