Úterý 10. července = 11. den

etapa: odpočinkový den - Filitosa

trasa: převážně Propriano - Filitosa - Propriano

na kole jelo: 29 BBCC

v kempu zůstalo: 2 (pro změnu Rajče a Radek)

blíže neurčeno: 2x Mamuti

celkem ujeto: jak kdo - viz jednotlivé skupiny

Volný den zase mám…

Ráno se na nás nebe ještě chvíli mračilo, ale jen co Brčové a Fialáci postavili své stany, vysvitlo sluníčko - bylo definitivně po dešti. Po celý den nás pak opět sužovalo úmorné vedro. Teploměr zase vylezl přes 40° C.

Co jsme vyčetli z itiku:

Historicky nejzajímavějším místem této etapy je bezesporu Filitosa. Toto místo bylo obydleno již od r. 6000 př. n. l. neolitickou kulturou. Lidé se živili zemědělstvím a bydleli v kamenných úkrytech. Okolo r. 3500 př. n. l. se objevuje kultura megalitická, po níž se dochovaly obří kameny. Jejich sochy mají často podobu lidí, čímž se odlišují od jiných podobných kultur v Evropě (např. v Stonehenge). Předpokládá se, že sochy zpodobňují mrtvé náčelníky a válečníky. Okolo r. 1700 př. n. l. připluli Torenťané - ti stavěli po celé jižní Korsice kónické sloupy - torri. Jejich funkce je nejistá, mohou to být místa, kde pohřbívali mrtvé. Větší torri sloužili jako skladiště potravy a zbraní a jako rozhledny. Torenťané při příchodu do Filitosy většinu menhirů zničili a vystavěli vesnici, zvanou casteddu. Vstupné okolo 20F.

Pro dnešní den se nabízely tyto varianty programu:

1. Filitosa (Rajčetem překřtěná na Syfilitidu)

2. výlet na kole do Sartene nebo kamkoli po okolí

3. ležet a ležet a ležet a ani se nehnout

ad 3. zvolili Radek, který opravdu celý den proležel u moře a Rajče, který pral, uklízel a odpočíval (zvláště náročné prý bylo sehnat po ránu, tj. někdy mezi 10,00 a 11,00 v recepci žeton do pračky).

ad 2. zvolili PeDorky a Toni s Radanou, kteří sjeli do Propriana a pak se celý den každý povalovali na nějaké té okolní pláži (celkem 33 km). A dále Mlp s Kristýnou, kteří se vydali do Sartene. Pod vlivem velkého vedra se ale Kristýna velmi brzy rozhodla ponechat Sartene daleko před sebou, vrátila se a přidala se k výpravě na Filitosy. Mlp pak dnes ujel nejvíce a to 50 km. Kratší projížďku kolem kempu zvolili také Jirka Kr. sr. s holčičkama.

ad 1. tj. prohlídku menhirů, zvolila valná většina. Jedna skupina = Fialáci, Brčové a Martina Rajčová vyjeli dříve, protože hodlali najít ještě jakýsi menhir, který byl zakreslen v mapě. Najeli asi o 16 km více než naše druhá skupina, zdolali ukrutný krpál, ale nic nenašli. K menhirům pak dorazili až po naší skupině, která jela rovnou a bez jakýchkoli zajíždět přímo do Filitosy. Zpět jela pak Martina raději již s naší skupinou, aby se vyvarovala případným vysilujícím zajížďkám.

Menhiry byly vlastně historické vykopávky - jakési zbytky prehistorického sídliště. Bylo to zajímavé, ale nakonec jsme se tu ploužili od stínu ke stínu a zvláště jsme ocenili košatost milión let starého olivovníku, který svou korunou poskytoval dostatek stínu a svojí polohou pak možnost v poklidu prohlédnout si celý prehistorický pahorek a konfrontovat současnou skutečnost s minulostí zakreslenou v informačních materiálech.

Po řádném odpočinku jsme ještě obešli jakousi „hromadu kamení“, jíž vévodil obrovský kamenný útvar ve tvaru dinosaura.

Po prohlídce jsme pak setrvali u kávy a chlazených nápojů v přilehlé restauraci až cca do čtvrté odpolední - ve Sparu (při cestě) totiž otvírali v 16,30 a my jsme zde nákupem masa hodlali zakončit celodenní přípravu na večerní grilování.

Ve SPARu jsme nakoupili klobásky doporučené šerpou Karlem, pro jistotu ještě pytel dřevěného uhlí, zeleninu, víno a vůbec všechno možné pro naše chuťové pohárky a pak už hurá do kempu…

A tady nás čekalo jedno nemilé překvapení - DOŠLO PIVO!!! Ach jo…

Skupina Fialáci, Brčové a Martina ujeli celkem 40 km, druhá skupina, co jela přímo do Filitosy a zpět 26 km.

Večer

- žádné těstoviny, žádná vřetýnka, žádné pytlivky, ALE maso, maso, maso.

- hodili jsme koupel v moři a pak to vypuklo - grilování sice rozdělilo BBCC na dva tábory - grilovací a negrilovací, ale na druhou stranu griloval ten, kdo si něco na rošt opatřil.

- přenosný skládací gril se k radosti a překvapení všech neroztekl a bylo konstatováno, že ke štěstí mnohdy stačí i pár drátů smotaných do čtverce 20x20 cm a úplně jsme zírali, co všechno se na ten miniroštík vešlo.

- negrilovací skupina mezitím rozjela mejdlo na pláži, kam se později mnozí rovněž odebrali a valná většina zde i spala. Vždyť by byla také věčná škoda tísnit se ve stanu, když venku byla tak nádherně teplá noc.

Jak to viděli jiní:

Dafe a Jituška - www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html

19. 6. 70 km. Dnes máme "pohodový" oddechový den. Všichni tvrdíme,žře nikam nejedem a válíme se na pláži. Během několika málo minut nastává obrat o stoosmdesát stupňů a téměř všichni vyrážíme na doporučenou vycházkovou trasu na menhiry. Z Propriana přes baštu krevní msty /vendety/ Sartene. Jedem si v pohodce. V Sartene Dafe lehce prudí. Kafujem s Lentilkama na náměstíčku a bloudíme sartenskými křivolakými uličkami. V poledne konečně vyrážíme za dobrodružstvím k menhirům. Menhiry nejsou na Korsice nedostatkové zboží a tak máme dokonce možnost výběru. Zvolíme tu bližší a o té druhé si necháme vyprávět. Užíváme si desetikilometrový sjezd ze Sartene a pak přesně podle instrukcí mineme jediný dům v celém okolí a odbočujem na polňačku za ním. Projíždíme brankou, furt super, ale ouha, valíme skrz druhou, třetí ... tohle v instrukcích nebylo?!? Jsme lehce ztraceni. Lehce bloudíme a asi po hodině jsme už ztraceni těžce. S naší skvělou francouštinou se od místních dovídáme, že zpět na hlavní a o 2 km dál je trefíme. Jedeme tedy a po cestě potkáváme gynekologa Honzu, který suverénně tvrdí, že máme přece projet zelenou brankou. Jakou zelenou brankou, rozčiluju se, vždyť o tom nám Michal nic neříkal?! Cítím se být dotčen. Úspěšně sic nálézáme menhiry "De Palaggiu", ale zelená branka mě nepřestává štvát. Mehiry splňují naše očekávání, jsou to takové hezounké řady šutrů. Lópneme s Jíťou každý pivsona, dofotíme film a je nám dobře. Záhada zelené branky rozřešena! Loni se totiž jelo trochu jinou cestou, kterou to letos už nešlo z důvodu výkopových prací. A Michal popisoval loňskou, takže jsme jeli dobře, ale špatně. Jelikož je už 14:30, na druhé menhiry se vykašlem a jedem zpět. Do táhlého kopce do Sartene Jíťa šlape ve velkém stylu, rychlost se pohybuje až k 25 km/hod. Do kopce! To snad ani není ženská ... Před Sartene konečně stavíme a flákneme další pivo. Zase je nám velmi dobře. Rychle sjedem směr Propriano, po cestě degustujeme v přilehlé degustárně. Nechutná nám, tak nic nekupujeme a valíme do supermarketu. Ten jsme asi třikrát přejeli…Původně odpočinkový den byl pěkně náročný, hlavně psychicky. Večer je fajn. protože Michal hraje a my zpíváme až do jedné hodiny, posilněni vínem. Přemluvím Jitku, že nemá cenu stavět stan, ale ve 3:15 ji probouzí zima a tak za svitu měsíce stavíme stan. Je to bezva, zkuste si to!

www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html - červen 2000

19. 6., 79 km, převýšení 1000 m. Ráno jsme se rozdělili na tři skupiny. Marta s Františkem odjela jako první směrem na Sarténe, Lída se Standou se jeli podívat do města Propriano, a Rosťa s Janou zůstali na pláži, aby se ještě vykoupali v moři. Při odjezdu z pláže Marta spadla z kopečka, který byl jedinou viditelnou překážkou vstupu na pláž, čímž si znovu otevřela již hojící se ránu. Naštěstí 80 % jejího těla pokrývala zavazadla, takže se nic vážného ani stát nemohlo. Vzápětí ze stejného kopečka (který inteligentní Stanislaf obešel) spadla i Jana a kromě mírné osmičky na předním kole si vyrobila několik modřin na nohou, které ošetřující lékař něžně pofoukal a se starostlivým výrazem v očích nastínil Janě všechny možné komplikace a doporučil pravidelné kontroly ve své polní ordinaci. Jana zkušeného lékaře uposlechla. Obě poslední skupiny se brzy setkaly za Proprianem a společně směřovaly k Sarténe. Všem se jelo přetěžce, zvláště v závěrečném velmi prudkém 17 % stoupání před tímto nejkorsičtějším z korsických měst a baštou banditů. Stanislaf nám ujel daleko dopředu, objel město, vytlačil ono strašlivé stoupání a trpělivě čekal na křižovatce cest za městem na ostatní nevěrné kamarády. Zbytek výpravy si nic nedělal ze Stanislafova čekání a jal se obdivovat krásy městečka Sarténe, jehož uzounké uličky shledal vskutku okouzlujícími.

Pokračovali jsme směrem k menhirům, které jsme měli tohoto dne navštívit. Nakonec jsme přece dojeli Stanislafa, který opustil křižovatku a jel zkoumat, kde jsou ony tajemné kameny uschovány. Dojel až k brance, na které byl jakýsi nápis o menhirech. Náš zvídavý kamarád nejprve podrobně prozkoumal 3 km dlouhou cestičku, která vedla od branky doprava, jakož i 2 km cestičku, která vedla doleva, menhiry však nenašel. Když jsme našeho absolventa filosofické fakulty dojeli, ti gramotnější z nás rozpoznali v nápisu na brance oznámení v jazyku cizí země, které říkalo „Menhirs nicht hier“. Přesto jsme pochopili. Vrátili jsme se tedy o asi sto metrů zpět a prolezli staveništěm, na jehož brance jsme nalezli zřetelný nápis, že tudy se máme vydat k menhirům. Byly skutečně tam, v dlouhých řadách jich stálo na desítky. Procházeli jsme mezi nimi, fotografovali se, zkoumali velkou kamennou misku a přeli se o jejím účelu před tisíci lety.

Protože nám jedny menhiry nestačily, odebrali jsme se vyhledat druhé místo, na kterém se měly také nacházet. Potkali jsme zemědělce, který na nás před tím bodře troubil a povykoval z auta nemaje skel, a ten nám poradil, kudy se dát. Jeli jsme rozbitou silnicí do dlouhého kopce, a výsledkem naší strastiplné pouti byly další menhiry, tentokrát v hájku pod skálou, lemované zkroucenými stromy, a jeden dolmen, takový malý domeček, o kus dále. Jako vždy se ukázalo, že máme časový skluz a čeká nás smrt hladem a žízní bez večeře. Standa však, nezlomen neúspěchem u branky, snad v naději, že si ještě může vysloužit úctu svých kamarádů, vydal se úprkem napřed, aby nám alespoň sousto zachránil. Stalo se, a tak jsme večer poklidně popíjeli vínko na naší staré známé pláži, a hovořili o sudetských Němcích a údělu národů.