Středa 11. července = 12. den

etapa: přejezd autobusem

trasa: Propriano - Sartene - Bonifacio - Porto Vecchio - Zonza

ubytování: Camp „Municipal“, Zonza

na kole jelo: 0

busem jelo: 33 BBCC + 4 doprovod

Co jsme se o dnešku dočetli v itiku:

Tento den ujedeme velkou vzdálenost, ovšem ne v sedle kol, ale autobusem. Zato bude o to více času na prohlídku měst, koupání, nebo třeba vyhlídkovou plavbu. První město, kde se zastavíme na krátkou procházku je Sartene. Bývá také nazýváno nejkorsičtější z korsických měst. Město leží blízko pobřeží, a tak bývalo ve středověku často cílem nájezdů pirátů. Od 12. Do 16. Století bylo sídlem rodu Sgio, feudálních lordů, kteří nerespektovali zákony a brali je do svých rukou. Sartene se stává útočištěm různých psanců a zločinců, krevní msta - vendetta - se rozmáhá zejména v 19. stol. Nádech z těchto dob je znát dodnes. Zajímavostí je každoroční slavnost U Catenacciu, konající se na Velký pátek a připomínající Kristovu pouť s křížem.

Bonifacio leží na samém jihu ostrova, na vápencovém útesu, který vytváří poloostrov a krásný přístav. Takto v izolaci od zbytku ostrova, vypracovalo si Bonifacio vlastní atmosféru, která je více italská, než francouzská. Rozhodně si nenechte ujít procházku starým městem a přístavem. Nejhezčí pohled na město je ale pouze z moře - vyhlídkové čluny odjíždějí každou chvíli, plavba trvá asi 1 hodinu a stojí 30-40F. Pod městem je pěkné koupání, i když pobřeží je zde spíše kamenité.

Dneska byl plánovaný celodenní přejezd busem. Dost dlouho to vypadalo, že to bude nudný den, ale co nevymyslela Adventura, to doladil život…

Odjezd byl plánován na 8,00 a celkem byl i dodržen - už jsme z toho Karla byli zblblí tak, že jsme si i nařídili budíky, abychom nezaspali !!!

Prvním úkolem dnešního dne bylo dostat bus z kempu. Poněkud problematická příjezdová cesta, ve stylu uzoučká samázatáčka kolmo na kopec, nám nabízela tři varianty: a) vytlačíme vlek a řidiči bus, b) my vytlačíme bus a řidiči vlek, c) my vyjdeme pěšky a řidiči se pokusí vyjet - pokud to nevyjde, budeme losovat předchozí varianty.

Bod c) byl správně - jen jsme nahoře museli zastavovat provoz, aby nikdo nejel do kempu.

Sartene = nejkorisčtější z korsických měst

- naše první zastávka na dnešní trase.

- tak tady byl ten původ vendety (= krevní msta) - jediným dokladem toho je dnes již, na štěstí, jen rozlehlý hřbitov, snad největší na celé Korsice (překvapivě). Ale je fakt, že úbočí kopce poseté rozmanitými býlími hrobkami vypadalo ve slunečních paprscích velmi impozantně.

- z busu jsme byli vypuštěni na krátkou procházku, které jsme využili na projití starobylých křivolakých uliček i novějších ulic centra, nákupu ve SPARu a posezení u nějaké té kávičky s koláčem na náměstí.

Sartene

Podle příruček nejkorsičtější ze všech korsických měst. Křivolaké úzké uličky s kanalizací přilepenou ke stěnám domů zvenčí. Poklidné kavárničky. Město, které opravdu má své kouzlo.

Bonifacio

Bonifacio [Bonifásjo] je nejjižnějším místem Korsiky. Přes moře se odsud díváte na jejího jižního souseda - Sardinii. Město je známé svými vysokými, vodou vyhlodanými útesy a pohled na pevnost (neboli citadelu) a staré město, postavené na těchto útesech, stojí za to.

Máte-li čas, obětujte peníz a vydejte se na projížďku lodí pod útesy a do mořské jeskyně. Plavba trvá asi hodinu a určitě je se na co koukat. Jak uvádím jinde, skupiny mají slevu (ukecáte až 50 %). Průvodce vám nabídne papírové složky s popisem toho, co uvidíte, a to klidně i v češtině.

Pěkné je nábřeží přístavu, a to jak z přímé blízkosti, tak i seshora, ze starého města. Na nábřeží jsou ještě dvě atrakce, které bych si rozhodně nenechal ujít. Pod schody od pevnosti najdete na rohu prodejnu korku, který je jedním z typických produktů Korsiky. V prodejně se můžete podivovat, co všechno lze z korku vyrobit. Počínaje pohledy (5F) přes vázy, popelníky a poznámkové bloky až po kravaty. Dámy jistě zaujme minisukně s vestičkou (5000F). Druhou, ještě lepší podívanou je mořské akvárium.

Pokud chcete ušetřit za parkování, dá se projet až ke kotvišti trajektů (na druhém konci nábřeží než odkud přijedete) a zaparkovat pod kopcem, pokud ovšem naleznete místo. Přímo na nábřeží bych raději neparkoval, mají tam takové ty značky, na kterých je naznačeno, jak vám vozidlo odtahují kamsi do neznáma.

Aquarium ve městě Bonifacio

... asi 100m od prodejny po nábřeží, směrem k placenému parkovišti. Za 20F dostanete letáček s popisem toho, na co se pak uvnitř díváte (letáčky jsou ve francouzštině, angličtině, němčině a italštině. Uvnitř najdete tuším asi 13 akvárií s potvorami, které jste patrně nikdy ještě neviděli. Například se díváte na podmořský kámen, když tu náhle kámen otevře oči a líně se na vás podívá. Nádherné jsou mořské hvězdice a sasanky. Je toho tam opravdu moc, přesvědčte se sami.

Bonifacio

- je to asi nejznámější město Korsiky. A díky své starobylé pevnosti, postavené na vysokém vápencovém útesu, je turisty určitě i nejvyhledávanější.

- hned z počátku byly drobné problémy s parkingem - Karel přehlédnul vjezd na plánované parkoviště, takže jsme pak mohli sledovat um Zdenála a Sandála při jejich manévrech v úzkých uličkách Bonifacia. Popojíždělo se, odpojovalo se, couvalo se, manévrovalo se, zapojovalo se a k našemu údivu se kolem nás ještě protáhla osobní auta - za boha však nevím jak a kudy, protože chvílemi by kolem autobusu špendlík nepropadnul. Místní však evidentně měli na hodnou chvíli o zábavu postaráno…

- když jsme se konečně vymotali, parkoviště již bylo přeplněno, takže jsme nakonec parkovali nad městem, cca 1 km daleko. Na druhou stranu jsme cestou do města mohli obdivovat nádhernou rozmanitost a vůni oleandrů, které tu červeně, bíle a růžově kvetli snad v každé zahradě.

- hned na úvod jsme absolvovali vyhlídkovou jízdu lodí. Bylo to moc pěkné - viděli jsme skaliska okolo Bonifacia, Dračí jeskyni s průrvou ve tvaru Korsiky ve stropě, město na útesech, únikovou cestu z pevnosti k moři vytesanou do skály za jedinou noc, jeskyni „Klobouk Napoleona Bonaparta“ a viděli jsme Sardinii. Jen to trošku více houpalo, takže ti na přídi byli celí mokří a já jsem se utvrdila v tom, že námořník ze mě opravdu nikdy nebude.

- 14,00 - 17,30 byl rozchod, aby si každý mohl město vychutnat a prohlédnout podle svého. A stálo to za to. Historické centrum města bylo úžasné. Všichni jsme prošli úzké křivolaké uličky bývalé pevnosti plné krámků s rozličným artiklem, obdivovali jsme okolí města z četných vyhlídek a kdo chtěl, mohl se pod vápencovým útesem i vykoupat (hádejte, kdo se šel koupat J).

- v 17,30 jsme se všichni sešli u busu a Rajče zjistil, že nemá pasy a VISA kartu. Buď mu to někdo šlohnul, nebo to ztratil. Rozhodně ale všechno měl ještě po cestě k autobusu, protože kupoval chleba. V tuto chvíli se ale nedalo nic dělat. Karel s Markétou navrhli jet do kempu a pak zavolají do CK co dělat. Nakonec bylo rozhodnuto, že se pokusíme Rajčata propašovat zpět do ČR a pokud bude problém, tak je na hranicích vysadíme a někdo z rodiny si pro ně s doklady přijede. Doklady zkrátka byly nenávratně pryč, nicméně Rajče, po té, co si jednotlivé body vyzkoušel na sobě, alespoň využil příležitosti ke stanovení zásad, dle kterých je nutno v obdobných případech postupovat:

Rajčatovy zásady ztráty = pokud se zjistí ztráta, člověk musí

1) nejprve se pořádně naštvat,

2) pak zablokovat, co se zablokovat dá,

3) využít sociálního cítění kolektivu aneb „jak se člověk stane žebrákem“,

4) pořádně se ožrat (to šlo Rajčeti nejlépe).

Zonza

Zonza je východiskem pro hory z masívu Bavella, je to vlastně pár kamenných domků a hotýlků uprostřed hor. Nedaleko leží průsmyk Col de Bavella se soškou Madony, rozhledem na hory a místem k přespání (na vlastní riziko).

kemp „U Fuconu“, Zonza

- cestou do hor téměř všichni spali, nějak nás ta dnešní procházka městem zmohla. Jo to není jako jezdit na kole…

- do kempu jsme dorazili kolem půl osmé večer a čekalo nás tu nepříjemné překvapení - jako skupině nám vyhradili prostor v ohradě s krávami. Prý odejdou až si postavíme stany, ale těžko říct, zda s tím byly srozuměny i ty krávy.

- postavili jsme se tvrdě na odpor - pokud pomineme, že ohrada s dobytkem zcela odporuje pojmu „kemp“ a najít na té ďolíkaté pastvině nějakou rovinku bez prohlubní a kravského trusu bylo dost náročné, bylo zcela neopominutelné, že dole v kempu v klidu tábořila skupina francouzských ukřičených dětiček. Tady evidentně nikomu nevadilo, že jsou skupina a svým řevem obtěžují dole v kempu ostatní ubytované.

- nakonec jsme se velice rychle nacpali dolu do kempu, rozmístili jsme se po skupinkách na volná prostranství a začali jsme v poklidu grilovat. A kempný se s tím dokonce nakonec smířili…

…ALE…

- s dost razantním brzdným efektem přijela majitelka kempu = dost opotřebovaná vyzáblá blondýna, prostě extrovní kráva. A začal tvrdý boj. Zdá se, že blbost nezná hranic a srážka s blbcem je možná v každé zemi.

- vážená se zasekla s tím, že je kemp plný a že je místo jen nahoře v ohradě a že tam krávy už nejsou. Přítomnost kravinců a fakt, že zde nelze najít rovinu díky množství děr zcela přehlížela a odmítala se na toto téma bavit. Navrhovali jsme sice šerpům, že by s ní pro uklidnění situace mohl Mlp navázat užší sexuální vztah, ale ten se zase zaseknul s tím, že tak opilý, aby přeblafnul tohle monstrum, ještě nebyl a raději půjde dobrovolně spát ke kravám.

- vyjednávání našich šerpů bylo velmi náročné a tady se dost negativně projevil fakt, že šerpové vůbec neovládali francouzštinu. Anglicky se zase odmítala bavit majitelka. Jediné, na čem se asi shodli byla slova „grose probleme“ jen se nemohli dohodnout, kdo je způsobuje. Zástupci cestovky tvrdili, že na vinně je majitelka kempu, ta se ale bránila tím, že za to může CK, protože rezervace je až od zítra (později se ovšem ukázalo, že to byla bohapustá a účelová lež).

- my jsme se mezitím ubytovali, grilovali jsme, osprchovali jsme se, vyčůrali jsme se (sakra, ani si nepamatuji, zda tady byla WC s prkýnkem nebo bez) a dost jsme trpěli ve společnosti rekreujících se francouzských dětiček. Jen Mlp a elévové chytře vyčkávali se svou bagáží u autobusu.

- jednání gradovalo, ale dobrovolně ke kravám nechtěl jít nikdo, i když madam hrozila policií, protože prý jsme v kempu neoprávněně. Jejím vrcholným číslem pak bylo, když sjela svým autem těch 10 metrů do kempu a ostře zabrzdila na prašné cestě - tím znepříjemnila pobyt absolutně všem.

- když se oblak prachu rozplynul, nastalo za pomoci jakési dívky, druhé kolo vyjednávání, jehož výsledkem bylo rozhodnutí dále nevybalovat. Karel sednul na kolo a odjel do jiného kempu zjistit situaci.

21,00 - stěhujeme se!!!

- tak takovýhle survival nám zatím nedokázali připravit ani Fialáci J.

- tak rychle jako nyní jsme autobus ještě nenamravenčekovali. A ve dvou várkách jsme přejeli do kempu na druhé straně Zonzy.

- rychle jsme se zabydleli a u mnohých to bylo určitě poprvé, co stavěli stan po tmě.

- teď v noci jsme z kempu moc neviděli, ale místo bylo v lese vedle silnice a všude tu byly vzrostlé borovice, které nádherně voněly. Navíc WC bylo s prkýnkem!!! a dokonce i v této pozdní hodině byla ještě teplá voda. A bez žetonů!!! Dokonce tu byly ještě další 2 české autobusy a nějaké to auto, ale v útrobách kempu se to nějak ztratilo.

Noc

- tak takovouhle kosu jsme na Korsice ještě nepoznali. Poprvé za celý pobyt jsem byla nucena vytáhnout ponožky, které se po 12-ti dnech nepoužívání krčily někde na dně tašky.

- a také tu kousali komáři, ale dalo se to přežít.

Neplánovaný survival nakonec všichni schroustli, i když situace místy docela houstla. Jen Karel zatím nedal závěrečnou flašku - ještě to holt musí doladit J.

Jak to viděli jiní:

www.mujweb.cz/cestovani/solin/denik5.html

…Rozhodli jsme se opustit Porticcio a odcestovat trochu víc do vnitrozemí.

Svištíme si to dál od moře směrem na Propriano a Sartene, další docela vyhledávané koutky kromě Cap Corse, L`Ille Rousse, Calvi, Porticcia, Porto-Vecchia ... Cesta ubíhá rychle, silnice jsou velké a dobré, plánujeme, co vlastně dneska budeme dělat a porovnáváme naše představy s realitou. Chceme se někde na opuštěnějším pobřeží zastavit a trochu prozkoumat podmořské bohatsví - jsme utajení přírodovědci převlečení za turisty.

V 11:20 zakotvíme v Bonifaciu. A opět nás čeká horda fanoušků cestování ze všech zemí světa. Ale přece si nemůžeme nechat ujít nejkrásnější (aspoň se to všude tvrdí - "perla Korsiky") město. S Ajacciem se nedá srovnávat. Je poněkud starobylejší a upravenější - už na první pohled. Zatím jsme ještě nedorazili k pověstným útesům. Popojíždíme kolonami aut a hledáme, kde zaparkovat. Podařilo se nám najít místo až skoro za městem, ale zato neplacené. Sportem ku zdraví i procházka bude. Posbíráme vodu, batůžky a jdeme. Cestou se dovídáme, že ... (Četba za chodu je něco tak vzrušujícího!) Bonifacio bylo založeno roku 803 toskánským hrabětem, který město velice nápaditě pojmenoval po sobě - Bonifacio. Horní část města tzv. Haute-Ville je obehnaná mohutnými zdmi se střílnami a věžemi. Domy ve městě jsou stavěné charakteristicky těsně u sebe na nejzazším okraji převislého vápencového útesu. Přístavní záliv připomíná fjordy ...

Nejprve se zastavíme v supermarketu na okraji města s nápadem, že se poohlédneme po nějakém víně ke koupi a případné spotřebě. Nic mimořádného. Teď přijde na řadu kultura a trocha historie. Putujeme po chodnících lemujících přístavní zátoku, kde kotví samé plachetnice a jachty. Úslužně se před námi míhají číšníci z místních restaurací, je jich přehršel a nabízí nevímco, jen aby upoutali. Cesta nás pak dovede po dlouhých a strmých schodech nahoru, odkud se dá pohlédnout na volné moře a když se trochu skloní hlava, tak zjistíte, že k hladině je to nějaký metřík dost z kopce.

Stojíme na vyhlášených útesech a nasáváme okolní atmosféru. Dokonce se po upravených chodnících dá sejít až dolů. Lidé se pod skalami opalují a koupou, kolem útesů na vysokých vlnách poskakuje turistická loď, malý motorový člun, se kterým vlny pěkně cvičí, moře zrovna nejklidnější není. Dole z útesů docela obstojně sněží vápencové úlomky. Nechtěla bych mít na kraji takové skály trvalé bydliště.

Když jsme se dosyta vynadívali, popošli jsme o kousek dál (a výš), přímo do srdce citadely. Prolezli jsme bývalou padací branou pevnosti (okamžitě jsme prozkoumali mechanismus, jakým brána fungovala) a pak jsme brouzdali úzkýma uličkama a opět se podivovali nad nádhernými pohledy z perspektivy racků. Odolali jsme úspěšně návalu suvenýrů a číšníků a došli jsme až na samý okraj pevnosti. Musím podotknout, že pevností je stále, protože v centru turistického ruchu sídlí jakási posádka a běhají kolem ní vojáci v uniformách. Asi je Bonifacio strategicky výhodným místem (nachází se na nejjižnějším cípu Korsiky, nedaleko Sardinie).

Na okrajích citadely, kde jenom zábradlí zabrání tomu, abyste se neproletěli, nás málem odnesl vítr. Spokojeně jsme se otáčeli a rozhlíželi po útesech okolo nás, po lodích a majáku a běhěm celé té doby nás od hlavy až k patě bombardovaly řezavě ostré vápencové kamínky. Dokonce mi několikrát ulítla čepice. Pomalu jsme obešli celou citadelu a vrátili se zpět do města. Našli jsme ještě informační kancelář, chtěli jsme se zeptat na kempy kolem Zonzy, protože ve vnitrozemí jich zase tolik není a Zonza je dobré výchozí místo ke kaskádám. V informační kanceláři nám sice v podstatě nic neřekli, ale obdrželi jsme krásnou skládací mapku Korsiky ... Zase si přijdeme na své a budeme se muset o sebe postarat sami.

Uťapkaní jsme vyrazili z Bonifacia do Porto-Vecchia. V Porto-Vecchio jsme měli odbočit na Zonzu, ale uvědomili jsme si to až o pár kilometrů později ... zkrátka jsme se zakecali. Ale přece jen jsme se dostali na správnou cestu, trochu jsme si jí sice zpestřili ... Původně ( to jsme vymysleli v Čechách) jsme chtěli kempovat už v L`Ospedalle, ale nějak jsme nenarazili na žádný kemp a tak jsme si výlet chtě nechtě protáhli skoro až do Zonzy, která se rozkládá na terasách nad údolím l`Asinao ve výšce 784 m. Zapluli jsme do prvního kempu, který jsme před Zonzou zmerčili, protože přítomnost nějakého jiného se nedala pár desítek kilometrů předpokládat.

A teď trochu krajinomalby. Prostředí se zase celé proměnilo, jakmile jsme v Porto-Vecchio odbočili do nitra, tak jsme se postupně serpentinkama dostávali výš do hor, které jsou překvapivě porostlé borovým lesem. Když jsme profrčeli kolem přehrady L`Ospedalle, vzdáleně (opravdu jen vzdáleně) nám hory připomínaly Alpy. Dočetli jsme se, že před asi deseti lety tady x hektarů lesa podlehlo velké katastrofě - požáru a překvapeně jsme zjistili, že ohořelé kmeny a zčásti znova obrostlé stromy jsou stále ještě dost patrné.

V Zonze v kempu jsme si vybrali místo pod borovicemi, mezi spoustou dalších stanů a uvelebili jsme naše "bydla" do měkoučké trávy. Docela studeně tady pofukovalo. Žadných čtyřicet stupňů!

Hned po večeři jsme uspořádali velký mejdan s vínem, sýrem a bagetou…

Dafe a Jituška - www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html

20. 6. 80 km. Startujeme v 8:45 . Všichni jsou vystrašení Michalovým výkladem a tak pospíchají, aby to měli co nejdřív za sebou. Ze začátku jedeme v podstatě stejnou trasu jako včera až do Sartene. První dva vrcholky zvládáme ve vražedném tempu, protože víme co přijde a máme to nacvičené. V Sartene mě překvapil 17% krpál nad městem a tak jsem vyfuněla jenom do tří čtvrtin a zbytek statečně tlačím. Je teprve 9:30 a my už máme za sebou 20 kiláků. Předjíždíme skoro celý peleton, trháme v kopci i Honzu a to je co říct. Střídavě stoupáme a klesáme, krajina kolem se moc nemění, všude jsou převážně menší keříky Macchie, občas kolem civilizovaných míst vidíme i vyšší porost. Překvapil nás trošku rozdíl, jaký tady středoevropan vidí, když vyjede z města do hor, kde jsou ještě po stráních roztroušené osamocené kamenné místy polorozpadlé usedlosti. Někdy jsou zcela opuštěné jindy dokonce ještě obydlené. Je hrozné v jakých podmínkách tady ti lidé dokážou žít. Převážně se zabývají chovem krav a koz, které se o sebe vlastně starají samy. Potkáte je takřka všude. Jak na úrodném východním pobřeží, tak i ve vysokých nadmořských výškách i na zdánlivě nepřístupných místech. Pokračujeme v výšlapu, střídavě stoupáme a klesáme, je to prostě něco jinýho než u nás na Moravě, jak tvrdí Dafe. Nasadili jsme vysoké tempo a tak jsme se dneska oběda dočkali dříve než obvykle. Cítím uspokojení, protože poprvé po tolika dnech cítím jakousi příznačnou únavu a koleno mi občas vypovídá službu. Ale protože člověk si takhle sám v kopcích stejně nepomůže a než by bídně zhynul někde v pustině, radši chvíli plive krev a doufá v přízeň osudu. Šťastně jsem tedy doplivala a jsem venku z nejhoršího. Baštíme na Roccapině, řidič Roman zaparkoval s autobusem přímo nějakýmu nešťastníkovi před stánkem, takže ten je z nás vyloženě odvázanej. Jakmile jsme po jídle, těšíme se, jak pofičíme s větrem o závod. Krajina se nám před očima mění z kopečků ve vinice, i krávy jsou tu nějak míň vychrtlý ... připadáme si tu víc jako doma. jedeme s velkým Romanem v šíleným tepmu a vedru, který se fakt nedá vydržet. Prej že rovina, pche! Šlapem jak blbci celejch 35 kiláků proti větru a teploměh líže snad čtyřicítku. Zlepšili jsme si výsledný čas i průměrnou rychlost. Nebýt toho, že jedem celou dobu v háku, tak nám to trvá dvakrát tak dlouho. Chvilkama máme dost všichni tři a nikde ani kousek stínu. Vypadá to tu jak ve stepi. Nikde ani keříček natož snad strom. Míříme na nejjižnější bod Korsiky do Bonifaccia. Jedeme asi dvacet kilometrů stále po pobřeží, moře je nádherné, samá zátoka, slunko paří a krajina je už jen mírně zvlněná. V tom pařáku to ale stačí. Přirovnala bych jí k naší Polabské nížině. Při dojezdu dosahujeme rekordního času, je 12:45 a my dorážíme do našeho cíle. Obhlížíme Spar a místní ceny a pak hurá na prohlídku města. Projíždíme přístavem neohroženě jednosměrkou a pak šlapem pěšky až na skaliska, kde se tyčí vznosné Bonifaccio. Na skalní vyhlídce se fotíme a z dlouhé chvíle konzujeme zakoupené lihoviny. S Dafem simulujeme partnerskou hádku o kasení nožík, která končí šťastně smírem. Mezitím co dopíjíme, rozebíráme s klukama neuspokojivou ekonomickou i politickou situaci v různých částech naší republiky. Bohužel, piknik se nám neočekávaně natáhl, takže z prohlídky není zase nic a kutálíme se ze strmých skal dolů na sraz s ostatními. Autobus zase improvizuje, protože ho nepustili na tři parkoviště, jo kamarádi s kamerama maj smůlu, dovnitř se už nedostanou. Po čvrté vyplouváme na vyhlídkovou plavbu, kolem Bonifaccia, za účelem očumování útesů a skalních útvarů, kde každý z nás nadšených fotografických amatérů vyfotíme aspoň jeden film. Je to fakt paráda! Slibované pětimetrové vlny, který tu skutečně bývají, se bohužel nekonají, takže se Dafe zase nemá šanci poblejt, chudák. Ale i přesto se mu to k mému překvapení líbí! Okružní jízda končí opět v přístavu, jak jinak. Nakoupíme si ještě jednou ve Sparu, tentokrát na večer a přemístujeme se na 10 kilometrů vzdálenou pláž, kde strávíme dnešní noc. Hned po příjezdu shazujem kola a s pivkem se řítíme k moři, kde nás ovšem nepřipravené zastihli ježci…

21. 6. Startujeme už v 8:15 a libujeme se jaká je to paráda. Je ještě jakž takž snesitelná teplota, která se za hodinku změní. Musíme si to patřičně vychutnat. Po rovince a krasné silnici chytíme svižné tempo a stíhaní Vaškem přijíždíme Porte Vecchia v 9:30. Po projížďce mestečkem a následném focení, spolu s 15 ostataními bloudícími kolegy opět hledáme náš autobus. Moc to neprožíváme, jdem si koupit něco na zub, konečně si dopřejeme i tu zmrzku, a po dvacetiminutovém intermezzu kotvíme na správném parkovišti u správného supermarketu na oběd. Ve své naivitě předpokládáme, že když je někde moře, bude tam i nějaká ta pláž. Ale opak je pravdou. Pokud pláže existují, tak pouze na soukromých pozemcích, tak nám nezbývá než smočit svá vyprahlá těla na nevábném místě, který byl partně ještě nedávno skládkou. Viditelně to ale nevadí ani našim přátelům, které najdeme už výskající a koupající se mezi starými židlemi a vozíky ze superkarketu. Po chvíli se zvedáme /je asi 14:30/ a míříme k horskému jezeru L´Ospedale, které leží ve výšce 1 000 m. n. m. To nám teda zbývá už jenom těch tisíc metrů! Je šílený vedro k nepřežití. Vodu už skoro nemáme a já pomalu umírám a žadoním o přestávku. Během cesty nahoru máme potkat tři studánky, tak se modlíme, aby to bylo hodně brzo. První z nich nacházíme asi na dvanáctém kilometru stoupání, je to dost krize. Strčím tam i hlavu a celá se vykoupu. Už sotva točíme pedálama, stoupání se s blížícím koncem vražedně přiostřuje. Míjíme předzvěst cíle vesničku L´ Ospedale a potkáváme starouška Pepu. "Šialený biciklista Pepča" statečně šlape a vypadá naprosto svěže a odpočatě. Ptám se ho, jestli ho náhodou zrovna teď nevysadili s autobusu. "Já jsem se autobusem nenechal svézt ani jednou" kasá se Pepa. Je prostě úžasnej! Taky bych chtěla jet v jeho letech na Korsiku a bejt takhle ve formě. Finišujeme, už je vidět jezero a s radostným řevem spurtujeme k autobusu. Následuje obvyklý rituál: pivo – jídlo – koupání. Po večeři usedáme usedáme na břeh společně s Daliborem, Bětkou a Romanem a vyprazdňujeme dnešní lahvinku a vedeme zasvěcené debaty o tom, co jsme kdo na Korsice už vypili. Za tmy hledáme místo posledního odpočinku o 500 metrů dál v lese. Procvičujeme si stavění stanu ve tmě a pro dnešek končíme s aktivitou.

www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html - červen 2000

20. 6., 76 km, převýšení 800 m. Jeli jsme znovu přes Sarténe a velice se podivili, že utrpení, které jsme zažívali při výstupu do města předchozího dne, je to tam, ba naopak, jelo se nám velmi lehce, letěli jsme jako vítr. Rosťa proto navrhnul, abychom každý budoucí kopec jeli dvakrát, jednou jako těžce vybojovanou předehru a podruhé jako vítěznou premiéru. Ve městě byl toho dne trh s oblečením a dětskýma botkama. Marta se výstupu do města podruhé bláhově neodvážila, ve vzpomínce na tělesná utrpení předešlá, a jela toho dne autobusem do sedla, ze kterého pokračovala sjezdem na kole s dívkami ze Slovenska až do Bonifacia.

Ze Sarténe se nám stále jelo snadno, ostatně už to bylo z kopce, a dokonce jsme potkali autobus na jeho polední přestávce a dali si u něj malý oběd. Zastavili jsme v první zátoce, na kterou jsme toho dne narazili, kousek před Bonifaciem, abychom se koupali a povalovali a koupali a zase povalovali. Šlo nám to také velmi dobře. Do Bonifacia jsme dojeli za minutu čtyři, kdy byl sraz účastníků zájezdu, chtivých projížďky lodí. Byli jsme všichni do jednoho chtiví a nasedli tedy na loď, která poté kroužila kolem města, jež má tvar dlouhého prstu směřujícího do moře. Viděli jsme staré město na bělostných vápencových skalách nad námi, jeskyni ve tvaru Napoleonova klobouku, vlny nám rozpustile stříkaly do foťáků a zajeli jsme do dračí jeskyně, která měla ve stropě otvor ve tvaru ostrova Korsiky a na dně kameny připomínající dlouhé dračí krky. Rosťovi nezbedný vítr sebral čepici a pohltilo ji moře. Po příjemné projížďce lodí nám pak Marta předvedla město na skalách, které již před našim příjezdem prozkoumala.

Přejeli jsme o pár kilometrů dále na východní pobřeží ostrova a ulehli na pláž, kde jsme, jako ostatně každý večer, popíjeli víno. Když jsme uviděli slovenskou Janu, tak jsme pochopili, že v počtu zranění naše parta na ní nemá, i když jsme do té doby měli trumf v rukávě – naši Martu. Jana si totiž během několika hodin vyhodila obě kolena a získala mnohačetné modřiny od rozpustilých řídítek. Vláďa celou noc cítil pach mršiny a stěžoval si na osud, byla to však daň za to, že měl nutkavou potřebu spát se Stanislafem po levici. Tuto mršinu pak skutečně ráno nalezl, nikoli po své levici, nýbrž pravici, asi 10 cm od své hlavy. Ještě měla ocásek.

www.mujweb.cz/www/corse2001

…Dneska nás čeká návštěva nejkrásnějšího města na Korsice - Bonifacia. Abychom na prohlídku měli co nejvíce času, jedeme dnes všichni společně autobusem. V Sartene děláme krátkou přestávku. Moc moc krásné městečko, vystavěné na skále. Úzké kamenné cesty, rozmanitě posázené domečky. V nich lze najít spousty malých obchůdků.

Ceny zde nejsou vysoké. Nejvíce lidí (Lejboys) však kupuje kanystřík se Sarténským vínem.

Ze Sartene pokračujeme společně po N196 až do Bonifacia, založeného r. 830 toskánským hrabětem Bonifaciem. Parkujeme na konci města, na silnici D58.

Nejprve jdeme na projížďku po moři kolem města, všichni dohromady. Hned na kraji přístavu mě odchytává Korsičan a nabízí mi svezení za 40 FRF. Ne, ale za 30 FRF pro 28 lidí beru. Nějací turisti na lodi už sedí. Je nás hodně a tak žádáme prázdnou loď. Bylo nám však vysvětleno, že loď je pro 68 lidí!? Tak jo.

Vyplouváme z přístavu. Počasí nám dnes zase přeje, modrá obloha, prostě bez chyby. Všude kolem nás jsou vápencové skály se zářezy od mořských vln. Projíždíme pravidelnou lodní trasu kolem města a nestačíme se tou nádherou kochat.

Zátočiny s průzračně čirou vodou lákají vyskočit z lodi. Všichni stále fotografují, jak praštěný Japonci. Po tom, co se před náma otevřel pohled na město Bonifacio nad útesem, oněměl jsem a tupě zírám na tu krásu.

Dříve sloužilo město jako pevnost proti vetřelcům. Ve zdech zůstaly střílny.

Po nájezdu do jeskyně, kam sem počítal, že se naše loď nevleze, se nad námi tyčí otvor (komín) ve skále tvaru Korsiky.

V dálce jsou vidět obrysy Sardinie, ostrova 12 km od nás vzdáleného.

Prostě plavba neměla chybu.

Ještě společné foto a pak rozchod do města. S Luckou nejprve navštěvuji internetovskou kavárnu, abych za 15 FRF za 15 minut poslal jeden e-mail domů a všem známým. Pak usedáme v Pizzérii a dáváme si tolik vytouženou pizzu. Za 42 a 48 FRF + 1/2 bílého vína za 22 FRF. Byla moc dobrá.

Po obědě kráčíme do města, prohlídnout si uličky a všude kolem vyzdobené obchůdky, především se suvenýry. Ty jsou tu všude stejné. Citadela je docela o ničem a tak aspoň vychutnáváme skvělý výhled na moře!

Ostatní se koupali ještě u moře, to sme s Luckou už nestihli. Škoda.

Každopádně Bonifácio je od teď město číslo 1 na světě!

K večeru odjíždíme všichni autobusem Po D260 do kempu des Iles. Stál nás dohromady 600 FRF.

Je skvělý, hlavně ten bazének!!…