Pátek 13. července = 14. den

etapa: kaskády Polischeu

trasa: Zonza - sedlo Col de Bavella - kaskády Polischeu - Solenzara a busem do Moriani

ubytování: Camp „U Punticchu“, Moriani

na kole jelo: 33 BBCC + 4 doprovod

busem jelo: 0

ujeto: 43,6 km (ztracenci 64 km)

Naposledy jsme koukli do itiku:

Orientačně velmi snadná etapa. Zatímco stoupání do sedla Bavella vede po široké a kvalitní silnici, sjezd na opačnou stranu je úzký, plný serpentin a dosti prudký. Sedlo Col de Bavella patří mezi nejhezčí na Korsice. Přesně v sedle je soška Panny Marie Sněžné, pod níž najdeme křížky zahynulých horolezců - tato oblast je vyhlášená krásným a obtížným lezením.V sedle roste několik borovic, jejichž tvary jsou ovlivněné větrem. Panorama hor tvoří mimo jiné 2134 m vysoký Monte Includine a Aiguilles, Fourches de Bavella, Cornes d´ Asinao neboli jehly, vidlice a oslí uši.. Ze sedla projíždíme lesem Foret de Bavella, který v r. 1960 utrpěl rozsáhlým požárem. Přesto zde rostou nejen kaštany a borovice, ale i cedry a jedle.

Pozor, abyste nepřejeli potok Polischelu - pokud jedete již delší dobu po rovině, nebo dokonce do kopce, vraťte se. Byla by škoda o kaskády přijít. Po sjezdu ze sedla nás čeká dobrodružná túra kaskádami du Polischelu. Výchozím místem je most přes potok, asi 9 km od sedla Bavella. Kola nechte v lese pod silnicí (těsně před mostem vlevo), nebo o kousek dále vpravo u velkého dubu. Postupujte proti proudu potoka a po asi 10 min. dojdete k 1. Kaskádě. Dále se jedná prakticky o „plaveckou“ túru, zpestřenou při zdolávání vodopádů lezeckými partiemi. Proviant a cenné věci je nutno nést v nepromokavých obalech. Vybavení se skládá pouze z plavek a koupacích bot (nechoďte naboso!). Je možné postupovat i po výše položených cestách nad potokem. Od 3., resp. 5. kaskády výše je několik náročných míst a tuto partii doporučujeme jen velmi zkušeným.

Po přejetí druhého sedla (Bocca di Larone) se silnice ještě dále zužuje, časté jsou skalní okraje a díry v asfaltu. Na konci cesty k pobřeží sledujeme tok řeky Solenzara, který nás dovede do stejnojmenného města. Po příjezdu na hlavní silnici na pobřeží se dejte vlevo a po 300m odbočte doprava, kde uvidíte kemp. Je zde i hezká pláž. Zde naložíme kola a přejedeme směrem k Bastii, do posledního kempu.

Hned z počátku nás čekalo cca 13-ti kilometrové stoupání do sedla Col de Bavella. Bylo stanoveno, že tam máme být do jedenácti, takže každý odjížděl dle svého vlastního uvážení. Převážně to ale vycházelo tak mezi 9,00 - 9,30, takže jsme ráno měli dostatek času na snídani a zabalení.

Col de Bavella

Průsmyk mezi horským masívem při cestě z městecka Zonza do Solenzary na pobřeží. Výchozí místo pro horské tůry. Pro nádherné kaskády Du Polischel se vyplatí zajet autem asi 5 km směrem na Solenzaru a zaparkovat poblíž mostu. Autobusy se nedostanou až k mostu (je tam, tuším, zákaz) a poslední 1 nebo 2 km se musí pěšky.

sedlo Col de Bavella

- někteří to již měli v nohách ze včerejška, takže věděli, co je čeká. My ostatní jsme byli více či méně příjemně překvapeni. Stoupák to tedy byl slušný, ale v časovém limitu to stihli všichni.

- jen co do sedla dojela Markéta, začalo se sjíždět dolů a jak jsme postupně dojížděli, posílala nás Markéta hned dál. Než jsme se stihli v sedle rozkoukat, už jsme jeli s kopce dolů a když nám to došlo, tak už nemělo smysl se vracet. My, co jsme v sedle včera nebyli, jsme si tak ani nestihli prohlédnout památník a pokochat se pohledem na věže Bavelly a vůbec... Prostě štvanice…

- dle slov Markéty jsme měli cca po 2 km narazit na kaskády Polischellu. Sama Markéta ale netušila, jak zavádějící tato informace je. Po 2 km se nás zmocňovala panika, zda jsme kaskády nepřejeli. Po dalších 2 km jsme studovali průvodce, kdeže vlastně ty kaskády jsou a s ujištěním, že musíme přejet kamenný most, který jsme evidentně nepřejeli, jsme jeli dál. Nervozita rostla a Gábina se pevně rozhodla, že jestli nás poslali blbě a budeme muset ten dokopec šlapat zpět, tak ji tam Karel osobně donese. Marně jsme přemýšleli, zda jsme někde neminuli odbočku. Neminuli a těch kilometrů bylo nakonec 10, ale ke kaskádám jsme dorazili.

Kaskády Polischellu

Podle mne jedno z nejzajímavějších míst na Korsice. Je docela dobře popsáno v [Korsika - Nejkrásnější turistické trasy]. Ve stručnosti: kousek se jde vodou, přeleze se skalka, přeplave se jezírko, zase kousek vodou, atd atd. celkem je tam kolem 13 kaskád s nádherně průzračnou vodou. Na poslední kaskádu vylezl jenom jeden z nás, (který měl horolezeckou průpravu). Ale zřejmě to jde obejít normálnějším způsobem než šplhat na asi pětimetrový strom a pak přeskočit na skalní římsu.

V každém případě kaskády Polischellu nejsou výletní procházkou, ale rozhodně stojí za vidění. Literatura doporučuje jako oblečení tenisky (do vody) a plavky, tričko se hodí proti spálení. Pokud chcete fotit, narozdíl od příruček myslím, že to jde, ale chce to na foťák nějaký vodotěsný obal.

Voda je dost hodně ledová, takže koupaní rozhodně osvěží. Pro méně zdatné lezce doporučuji lano nebo ještě raději zkušeného průvodce.

kaskády Polischellu

- patří mezi jednu z nejlepších a nejvyhlášenějších atrakcí, které Korsika nabízí. Jde vlastně o průchod horským potokem, kde se musejí zdolávat různá jezírka a vodopády.

- já neplavec, jsem sice dobrovolně hlídala odložené věci u první kaskády, ale ostatní došli až někam mezi 3 a 4 kaskádu a opět se to všem líbilo. Zvláště zdolávání vodního živlu s fotoaparáty a kamerami bylo nezapomenutelné a paradoxně ti co futrál neměli, nic nenamočili, zatímco Oajovi se do nepromokavého vaku něco vody dostalo.

- jak jsme se různě setkávali s českými zájezdy, docela nám to ostatní necyklistické skupiny záviděli, protože tyto kaskády nejsou dosažitelné autobusem a na pěší tůru je to dost daleko.

- přesně podle plánu, tj. kolem půl druhé (Karel byl v časovém rozvrhu opět dost nekompromisní), jsme kaskády opustili a jelo se dál. Nyní nás čekal sjezd k moři dlouhý cca 21 km a bylo stanoveno, že máme být do tří u autobusu. Chvilkama se sice silnice zhoupla, ale jinak to bylo opravdu stále s kopce.

- Tomovi se záhy ufoukla dušička, ale při dofukování se mu zdařilo utrhnout ventilek. Po několika dnech dofukování byl konečně donucen dušičku vyměnit. Ale odolával tomuto úkonu dost dlouho.

- cesta vedla nejprve velmi příjemnou silnicí po úbočí hor, pak nás ale čekala uzoučká silnička jako z pohádky. Cesta vedla nad hlubokým srázem a lemovaná byla roztodivnými skalisky a nádhernými borovicemi, které v horkém dni nádherně voněly.

- jen jsme sjeli do údolí, byla tu říčka jak malovaná - azurově modrá voda kontrastovala s bílými balvany, tu vytvářela tůňky, tu se mezi kamením docela ztrácela, aby o kousek dál zase vyběhla na povrch. Jen čas na vykoupání nám nezbýval. Všichni jsme byli pamětlivi Karlova nařízení být u busu do tří a pPřece jenom jsme to měli ještě dobrých 10 km.

- zažili jsme tu ale také něco, s čím jsme se na Korsice ještě nesetkali. Říčka Solenzara byla evidentně vyhledávaným místem koupání a odpočinku celého okolí a podle toho to tu také vypadalo. Silnice byla totálně ucpaná auty, mezi kterými jsme se místy jen ztěží proplétali. Ach jo, ty vymoženosti civilizace.

- od říčky se silnice značně zhoršila - asfalt byl velmi špatný, místy byly díry a všelijaké asfaltové záplaty. Cesta se neustále houpala nahoru a dolu a i když to byly jen takové terénní „muldičky“, bylo to otravné. Sjezd k moři se čím dál více stával úmorným, nezáživným a zdlouhavým.

Solenzara

- dle pokynů Karla se mělo dojet do Solenzara na křižovatku tvaru „T“, tady se dát vlevo přes most a tam již uvidíme stát u kempu autobus. Jednoduché, až na to, že inkriminovaná křižovatka tvaru „T“ byla ještě před Solenzarem, což valnou většinu zmátlo.

- dobrá 1/3 jela nejprve do města, kde zjistila, že tady žádná křižovatka tvaru „T“ není. Ale i s touto drobnou zajížďkou dojeli všichni kolem třetí hodiny tak, jak bylo stanoveno.

- jediní, kdo nedorazili, byl Petr PP a Vrčka. No jo, pátek třináctýho… Oba také jeli do Solenzara, ovšem nenapadlo je vrátit se zpět. Naopak, pod mylným dojmem, že jsou první, chrtili co to dalo a zastavili se až o 12 km dále ve Favone. Tady jim konečně došlo, že křižovatku tvaru „T“ zřejmě přejeli a vydali se zpět. To už je ale jel hledat i autobus, který je potkal před Solenzarem a přivezl zpět. Petr PP se po 14-ti dnech marodění konečně posadil pořádně na kolo a evidentně nevěděl, kdy zastavit J. I když než se oba našli, mě osobně do smíchu moc nebylo.

- pátrací akce zatím ostatní využili k osvěžující koupeli v moři a když jsme kolem páté byli konečně kompletní, vyjeli jsme do kempu poblíž Bastie.

- cestou jsme se ještě zastavili na nákup v marketu a nutno přiznat, že na Karlových 30 minut už většina kašlala. Ta štvanice už nás dost přestávala bavit.

kemp „U Punticchu“

- kemp byl opět u moře, ale tady bylo to nejhorší moře s jakým jsme se na Korsice setkali. Písečná pláž, písečné dno a vody bylo po pás ještě hodný kus od břehu. Díky písku bylo moře kalné, ale bylo to naposledy, tak jsme to vydrželi.

- jinak byl kemp poměrně rozlehlý, místa bylo dost, sociální zázemí odpovídající. Dokonce tu byla volně i teplá voda.

- na poslední noc stavěli stan jen Krejčíci a PeDorky. My ostatní jsme věci vyházeli jen tak na louku, abychom měli přehled při balení.

Večer

- balili jsme věci na cestu,

- grilovalo se,

- od šerpů jsme dostali 5-ti litrovou krabici vína za survival, díky čemuž mohl být noční survival ze Zonzy prohlášen za definitivně ukončený,

- byla kytara a horolezecká,

- slušně jsme zachlastali a po hlučné závěrečné alkoholické diskusi jsme postupně odpadávali do spacáků,

- a Brč celou noc chrápal,

- prostě klasika…

Jak to viděli jiní:

www.mujweb.cz/cestovani/solin/denik5.html

…Dnes pouze kaskády. Nic jiného nepřipadá v úvahu. Asi s tím naděláme mnoho cavyků, ale ono to není jen tak. Plavte si v ledové vodě a lezte po okolních skalách, když je hnusně, prší a klepete se zimou. S oblékáním jsme tentokrát byli velmi rychle hotoví, vzali jsme si plavky ...

A co že jsou zač- kaskády? Kaskády jsou vlastně soubor ze skal padajících vodopádků (je jich sedmnáct za sebou) na potoce Polischellu, který stéká z hor korytem mezi nimi. Je od Zonzy vzdálený asi dvacet kilometrů. Průvodce důkladně popisuje cituji "nejdobrodružnější výlet na Korsice". Jak se ke kaskádám dostat, jak je zdolávat, jak ... - s příslušným množstvím variant.

Pečlivě jsme hledali výchozí bod. Cestou po silničce musíte narazit na místo, kde jí podtéká zmíněný potok Polischellu a které je patrné pouze podle zábradlí mostku. Problém je, že mostků je za sebou několik a musíte vybrat ten pravý, protože na ostatních tocích žádné kaskády nenajdete. Ze Zonzy jsme se vyšplhali do sedla Bavella (1218 m) a pak jsme se opatrně plížili serpentinama devět a půl kilometru dolů a číhali na správné zábradlí.

Ale povedlo se. Nejprve jsme se sice táhli lesíkem podle nějaké vody, přelézali kameny a nevěřili, že kdy jaké kaskády potkáme, ale po několika desítkách, možná i stovkách metrů se před námi najednou vynořila blýskavá voda přepadávající z výšky dvou či tří metrů, pod kterou se ve slunci zrcadlilo čisťounké jezírko s křišťálově průzračnou vodou.

Chvíli jsme němě stáli a žasli, pak jsme dlouze zapřemýšleli, jestli budeme přeplavávat nebo ne (dokonce si tady příchozí může vybrat mezi suchou a mokrou nohou) a nakonec jsme kaskádu obešli. Po pravdě řečeno oblezli či přehorolezili. O normální chůzi v této lokalitě nemůže být řeč, tady se plave skrz křišťálovou vodu nebo leze po roklích.

Připadali jsme si hned lépe a vzápětí se před námi vynořil další vodopádek. Tůňku pod ním jsme tentokrát museli proplavat. Plavat z foťákem je velice zábavné, zejména nechcete-li ho namočit. Rovněž jsme měli velmi malo uchuť koupat všechny doklady a peníze. Boty, které je tady nutné mít na nohách, protože dno může být ostré, mi připadaly jako dvě kvalitní cihličky přivázané k chodidlům. Z dvoumetrové tůně naplněné křišťálovou leč ledovou vodou jsme se museli vydrápat po hladké vlhké skále kousek od proudu kaskády a pak jí obejít. Legrace. Třetí kaskádu jsme obešli bez potíží a u čtvrté nás čekala první strmá stěna při sestupu, následovala koupel. Pátý vodopádek jsme obešli, ale cesta se tvářila opět poněkud příkře. U šestého jsme pak dali přednost lezení před plaváním. Dále jsme obcházeli, stoupali nahoru do skal a zase se vraceli k vodě. Místy jsme se bavili, ale místy směřovaly téměř kolmé a často i dost hladké stěny nevybíravě do skalního koryta s blyštějícím se potokem.

Při jednom z obcházení "vrchem" jsme se v plavkách vydrápali kamsi do výšin, kde se cestička klikatila v houští a pak vybíhala na planinku. Když jsme se vynořili na planince, proti nám z druhé strany vykročila nejprve první treková bota, pak druhá treková bota a za botama celý francouzský turista- horolezec v plné výstroji, který když uzřel naše postavičky v plavkách a v rozčvachtaných starých botaskách s batůžky na zádech, málem omdlel. Pak se zhluboka nadechl, přepočítal si, že nejsme ufoni a dal se s námi anglicky do řeči. Vypadlo z něj, že potok Polischellu obcházejí ( postupně se za ním vynořily další dvě trekové boty o nějaké to číslo menší a posléze jeho partnerka) vrchem po skalách a strašně se divil, že to chceme stihnout nahoru i dolů za jeden den. Vysvětlili jsme, že my putujeme vodou, což je podstatně kratší. Pokýval hlavou konečně s plným pochopením nad našimi vzezřeními a spokojeně jsme se pak rozloučili a rozešli.

Slezli jsme zase k potoku a pustili se do zdolávání dalších kaskád. Když jsme měli chuť, tak jsme se i dobrovolně! vykoupali. Dostali jsme se tak bravurně až k vodopádku číslo 17, který je asi 25 metrů vysoký a kolem kterého se dá skalní branou vystoupit ještě výš. Dále se dosud velmi divoké a neposedné údolí uklidňuje a následuje asi tucet mělčích i hlubších jezírek. Podle potoka lze pokračovat ještě hodinu dál a cestu uzavřít návratem zpět k mostku nebo okruhem po okolních vrcholcích.

Oblezli jsme několik jezírek, prohlásili jsme je za neakční a označili místo za vrcholové. Konec výstupu jsme oslavili velkou akcí se samospouští (trocha akrobatiky pro Pavla, který nastavil foťák a pak se za deset sekund pokoušel doběhnout přes jezírka a kameny ke kládě, na které jsme pohodlně hačali. )

Vraceli jsme se stejnou cestou potokem, při které jsme prozkoumávali ještě další drobnosti a podrobnosti, které nám v opačném směru unikly a kochali se horama, které se do závratné výšky tyčily nad námi a kterých jsme si prve pro samou vodu neměli čas všimnout. . Přišli jsme na to, že ... Tajemství! Musíte jej odhalit sami.

Překvapilo nás, že jsme kromě dvou Francouzů nahoře na skalách a jednoho (opět českého) páru otec- syn v korytě potoka (asi měli stejného průvodce) nepotkali na celých kaskádách ani živáčka. Čekali jsme větší návštěvnost. Ale samozřejmě nám nepřítomnost davu vůbec nevadila.

P. S. Cesta kaskádami značená není, ale je velmi dobře popsaná v průvodci…

Dafe a Jituška - www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html

22. 6. …Vyrážíme až po poledni. Cesta ubíhá docela fajn, sjíždíme do Zonzy, kde se však cesta zvedá za stoupáme na Col de Bavella. Je to fuška, ale snažší než včerejšek. Pod vrcholem Jítě sobecky ujíždím, abych si ji mohl vyfotit, při finiši. Jejej, vypadá fakt moc pěkně., snad fotky vyjdou! Při sjezdu ze sedla se Jítě udělalo špatně, asi z těch zatáček. Ale to nevíme, že to nejhorší nás teprve čeká. Míjíme značku "Traveaux 20 km". Copak to asi znamená? Večer jsme se dozvěděli, že to jsou práce na silnici. Ano celý sjezd do Solenzary se podobal jízdě po staveništi a zanechal v nás nezapomenutelný zážitek. Brodili jsme se štěrkem a šotolinou, občas nějaký ten výmol, no něco úžasného pro moje silniční kolo. Tolik českých nadávek snad ještě korsická krajina neslyšela, vymýšlíme i novotvary (nebudeme publikovat). Jíťa nadává kvůli pískajícím brzdám a já už jen tiše trpím. Po těch všech strastech dojíždíme asi v 17:15 do Solenzary a zbývá ještě objevit kemp. Spravíme si chuť nákupem vínečka a natrefujeme kemp hned napoprvé, dnes asi jako jediní (neposlouchali jsme totiž Michalovy instrukce, když se , zmiňoval o prvním spatřeném kempu, byl to ten druhý, hehe). Kemp je úplně u pláže, ale to asi jeho jediná výhoda. Neteče teplá voda, všude je to samej komár a vůbec. Po večeři a různé očistě se vrháme do moře, je to super. Na dobrou noc pijeme víno"Saint Antone" (že by Svatý Tonda?). Je nejlepší, co jsme tu ochutnali. Dozvídáme se, že na zítřejší výlet se jede zase po té hnusné rozbité cestě . Tak to tedy ne, zítra se budeme konečně válet u moře a lenošit!

www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html - červen 2000

22. 6., 57 km, 600 m převýšení. … Osedlali jsme své oře a sjeli do vesnice Zonza, kde jsme se odměnili sladkým kafíčkem se zmrzlinou a šlehačkou a sdělovali si vzájemně své názory na hubenost a tvary místní servírky, našich děvčat a jiných kulturistek. Standa prožil tragický okamžik, ve kterém mu na zem dopadl tachometr a smazaly se některé čárky na displeji. O ujeté vzdálenosti se musel od té chvíle pouze dohadovat. Vystoupali jsme do sedla Col de Bavella, nad nímž se tyčily úžasné rozeklané skály a kolem nich plula mysteriózní mračna. Dali jsme si svačinku a Vláďa spolu s pejskem a kočičkou smíchal piškoty s mlékem, rozinkami, kompotem a oříšky. To urychlilo náš další postup a dali jsme se dolů šíleným prudkým sjezdem plným ostrých zatáček. Tento byl posléze vystřídán neméně šíleným sjezdem plným písku, štěrku a drobného kamení, jednoduše rozestavěnou silnicí ve všech jejích stádiích dokončenosti, nebyli jsme ochuzeni ani o hlučící mechanizaci. Standa opět vyrazil vpřed urvat nám od Čerta žvanec k večeři a nalezl náš kemp jako druhý, přesto, že očekával jen jeden, a to ten první.

Kemp byl opravdu nehezký, plný komárů a navíc netekla teplá voda. Přesněji řečeno tekla, ale jen krátce před východem slunce. Bylo nám tu setrvat poslední dvě noci, a tu jsme se dozvěděli, že oj mezi autobusem a téměř novým vlekem na kola je poškozená a že tedy odjedeme do Brna bez kol. Posléze se ukázalo, že pro vlek přijede odtahová služba a že kola dorazí do Brna několik dnů po nás. Nebyla to veselá zpráva, nicméně jsme byli rádi, že se vlek nerozbil dříve a nezkazil nám tak dovolenou.

23. 6., 49 km, 800 m převýšení. … Jeli jsme na výlet na kaskády, vraceli jsme se asi 20 km po stejné cestě, kterou jsme přijeli včera. Cestou k nám do skupiny přešel Vláďa, který původně vyrazil s jinou partou, ale ta jej velice záhy omrzela. Stavební práce byly v plném proudu a my, ohlušeni a v mracích prachu, tlačili kola po šotolině do kopce. Pouze František se Standou hrdinně vyjeli na svých ořích až nahoru, obdivujíce po cestě ostře řezané křivky grejdrů, bagrů a buldozerů.

U říčky jsme uzamkli svá kola, odložili svršky a jali se lézt po kamenech proti proudu, koupat se v jezírcích a plavat co nejblíže ke kaskádám, oblézat je dokola po skalách nebo po cestičkách pichlavým lesem a trním. Do cesty se nám postavil olbřímí kámen. Děvčatům podal ochrannou náruč Rosťa, odmítl však tak učinit u Vládi, známého to lezce po skalách, jenž nechtěl dobrovolně uklouznout po kameni, který si tolik oblíbil a nechtěl ho opustit. Společně však přece i tuto překážku překonali. Nevěděli jsme ani, kolik kaskád jsme zdolali, neuměli jsme je spočítat, a vraceli jsme se roštím zpět. Rosťa s Janou a Lídou se vydali ještě o dvě kaskády výše. Lída se však záhy vrátila, neb pochopila.

Po cestě zpět do kempu Marta ve snaze porazit v množství zranění Janu ze Slovenska uhrála cenné body, když si sundávala sluneční brýle, aby si kvůli nim nezpůsobila pád z kola. Spadla při jejich sundávání, ale bohužel se jí opět podařilo pouze otevřít starou, již zpola zhojenou ránu na pravém koleni, a novými zraněními se pochlubit nedokázala. Takže se ani tento večer nekoupala v moři, jak se na to již týden s hojícími se ranami těšila. Po večeři jsme se rozloučili se svými koly a naložili je na vlek. Pili jsme víno a nahlíželi z různých úhlů na morální práva vydavatelů Mein Kampfu a prodejců pornografie.

www.mujweb.cz/www/corse2001

…Pokračujeme ve spanilé jízdě po D368 v horské části dál. Do Zonzy, k naší radosti, většinou klesáme.

Odsuď už ale zase stále stoupáme do sedla Col de Bavella. Výhled nalevo do údolí zase nemá chybu!

Tady si musíme odpočinout a pokochat se pohledem na převalující se mraky mezi vrcholky hor.

Pokračujeme sjezdem ke kaskádkám Polichellu, 480 m.n.m. Tabule u silnice však není příliš zřetelně vidět a několik lidí jí přejelo. Museli se pak vrátit.

I když máme strach ze studené vody, nerozpakujeme se dlouho a v plavkách vyrážíme vstříct velkému dobrodružství.

Nejprve bojácně obcházíme potok, než jsme přišli k prvnímu jezírku. Hup do něj!

Druhé jezírko je ještě hezčí, nemohu si odpustit skočit do něho zpět dolů.

3. kaskádku musíme obejít, ale čtvrtou sme již prolezli a proplavali skrz.

Než nám začala být skutečná zima, dostali sme se až k 11. kaskádě. Dál už nepůjdeme.

Akorát nezmar Luboš v ťapkách leze dál. Při cestě dolů sme se ještě pořádně vyřádili. Zvláště sjezd po prdeli vodopádem a následný pád do jezírka neměl chybu.

Všechno je tu tak, jak to matička příroda vytvořila. Některá lezecká místa jsou dost nebezpečná. U nás by tu jistě už udělali turistickou značku, po zpevněné cestě, žebříky s jištěním a samozřejmě s kasou u vchodu.

Právě pro tuhle svobodu se mi Polichellu strašně líbilo. Škoda jen tý ledový vody. V létě by byla jistě teplejší, ale zase by tu byli stovky turistů!

Od kaskádek stoupáme do sedla di Larone, 608 m.n.m. a pak zase dolů, až k moři do Solenzary podle stejnojmenného potoka. Škoda že krásná silnice se změnila na úzkou, křivou a děravou. Bylo vidět, že se nyní předělává. Za 5 let jistě bude hotova.

Autobus dnes stojí u moře, severně nad Solenzarou. Je tu nějaký zavřený kemp, ale bohužel ho někdo hlídá. Nás vyhazuje…