Ahoj, 
tak jsme šťastně přežili plavbu po Ohři a jak jsme se měli a že jsme se nenudili, o tom si můžete přečíst dále. Pro lepší orientaci v textu ale nejprve vysvětlení některých pojmů.

Pojmy a dojmy

• Ohře = řeka, která je nejvýraznější vodní tepnou severozápadních Čech. Pramení ve Smrčinách v Německu ve výšce 752 m n. m. a na naše území vstupuje již jako sjízdná říčka u osady Pomezná, kde po několika kilometrech napájí vodní nádrž Skalku. V další části toku protéká Ohře Chebem, Karlovými Vary, Kadaní, Žatcem a u Litoměřic se vlévá do Labe. Po celé své délce si řeka zachovává převážně severovýchodní směr, odvodňuje Krušné hory a z části severní oblast Doupovských hor. Plocha celého rozvodí činí 5.614 km² a celková délka toku od hranic po soutok je 256,7 km. Při splouvání Ohře je možno se setkat jak s nádhernými přírodními úkazy a množstvím historických objektů (Svatošské skály, CHKO Slavkovský les, Loket apod.), tak i s necitlivými zásahy civilizace jako je armádou zdevastovaná oblast Doupovského lesa, měsíční krajina povrchových dolů Sokolovska či kouřící dominanty tepelných elektráren a kolosů průmyslových závodů.

• Mlp = Mladej Pepa. Už je to nuda vypisovat celý jméno.

• Vrstevník = akce BBCC se sice účastnil poprvé, ale myslím, že není třeba vysvětlovat o koho jde.

• Ňufíci = Vaškovi známí Pavel a Míša, kteří se neustále ňufají (POZOR, nezaměňovat s „ňafají“!!!), pokud nedrží pádlo v ruce (možná si někdo vzpomene, že s námi byli již jednou na Okoři).

• Jára = Vaškův devítiletý synovec a absolutní nezmar. Podařilo se ho utahat až po 4 dnech, což se projevilo tím, že šel zcela sám a dobrovolně spát již ve 21,30.

• Veverka = Editina známá Věrka (plavila se s námi již po Vltavě 99).

• David = Veverčin dvanáctiletý synovec, zde plnící roli háčka.

• vášnivý španěl = Veverčin červený Seat Ibiza, zde plnící funkci přibližovadla jak pro ni a Davida, tak i pro Valachy.

• modří = tzv. „rumoplavebníci“ - byl jich nezjistitelný počet v různém věku a pohlaví, ale byli všude a jako doprovod používali náklaďák s vlekem. Bylo možno je rozeznat již z dálky, neboť nosili modrá trička se žlutými nápisy - zepředu „Rum nám dávej, rum nám dej“ a zezadu „1. valašská rumoplavební“ to vše doplněné na krku zavěšeným slováckým slopáčkem zpravidla naplněným rumem. O existenci pitné vody zřejmě neměli ani ponětí a vzhledem k jejich stavu vařili z rumu asi i polévku. Ráno pak vysílali mladší patnácti let pro snídaňové pivo. Na každém tábořišti opilecky vyřvávali dlouho do noci v důsledku čehož jim šla po krku veškerá vodácká sešlost t. č. splouvající Ohři. Naštěstí ale netábořili tam, kde nebyla hospoda.

• červení = tzv. „červení mravenci“ - byla jich spousta v rozličném věku a pohlaví a rozlezlí byli všude. Nechtěli říci počet - prý sami nevědí, kolik jich je. Zjistili jsme pouze to, že jde o volné sdružení rodin a přátel bez právního základu a že jsou z Brna. Poznávacím znamením byla červená trička s bílým tiskem - zepředu jakési logo „Ohře 2001“ a zezadu „kilometráž řeky Ohře“ a pak autobus s vlekem a s řidičem Zdenálem !!! (bus je prý velmi výhodný s ohledem na malé děti a starší otce, s čímž lze jen souhlasit). Každý večer hráli halasně (i když pěkně) na kytaru, ale na druhou stranu byli komunikativní - dalo se s nimi prohodit pár slov a bez problémů byli ochotni kytaru utlumit, jakmile je někdo požádal. Nedostali se jen na tábořiště, kam neprojel autobus.

• žlutí = byli nakonec vlastně bezproblémoví a znervózněli nás jen tím, že se kupili do skupinky, což po zkušenostech z modrými a červenými v nás vyvolalo jistou ostražitost. Byla to opět různověká a různopohlavní skupinka, ale ve srovnání s modrými a červenými velmi malá, která se držela pospolu a vyznačovala se žlutými tričky s černě nastříkanými půllitry piva zepředu a nápisem „Ohře 2001“ zezadu.

• různobarevní = početně a věkově neurčité skupiny sestavené na bázi přátelské či rodinné jejichž poznávacím znamením však nebylo uniformní oblečení v podobě jednobarevného trička, ale přítomnost alespoň jedné ženské neurčitého věku a rozměrů, která se po půlnoci halasně dožadovala sexu, či o něm se svým partnerem halasně diskutovala, či svému partnerovi halasně vyčítala, že se otáčí po jiných ženských. Ostatním obyvatelům tábořiště tím mnohdy nahrazovala „Peříčko“ a u mužského osazenstva mnohdy vzbuzovala soucit s trýzněným (zvláště pak, pokud byly za ranního rozbřesku rozměry oné ženštiny identifikovány).

• mravenečkování = večerní vynášení zavazadel z aut a ranní stěhování zpět do aut. Zkrátka stěhování tam a zpět…

Zúčastnění

od soboty 28. 7.

• Oaj + Marcela + 1 loď + 1 felda

• Vašavky + Jára + 1 loď + 1 favorit

• Ňufíci + 1 loď

• Valaši + 1 loď

• Veverka + David (alias medvídek Davídek alias Dáda) + 1 loď + 1 vášnivý španěl

od neděle 29. 7.

• Vrstevník + Vrstevnice + Vrčka + 1 loď + 1 peugeot

• Mladejpepa + 1 loď

od pondělí 30. 7.

• Lojza PP + Irena + 1 loď + 1 octavia

od úterý 31. 7.

• Luděk + Olga + Petr Vajnerovi (Editini známí) + 1 loď + 1 favorit (alespoň myslím)

…celkem 20 lidí + 9 lodí + 6 aut…

(ale ne všichni po celou dobu)

Lodě a obsazení
  (v pořadí kormidelník + háček)

	loď	obsazení
1	červenobílá	Oaj  + Marcela
2	žlutá	Vašavky + porcelán Jára
3	bílozelená	Ňufíci
4	Blues	Valaši + později porcelán Petr
5	Žiletka	Veverka + David
6	modrá	Vrstevnice + Vrstevník
7	červená	Mlp + Vrčka
8	modrobílá	PP
9	červenobílá	Luděk + Olga

Takže to by snad na úvod stačilo a teď ještě „něco málo“ o tom, kudy a jak jsme se vlastně plavili. Zápisy z této akce si tentokrát pořizovala také Veverka, no a protože se nakonec rozhodla i tyto své záznamy zveřejnit, vkládám je do History neboť jsou skvělým doplněním naší plavby po Ohři (pro odlišení jsou psány tímto typem písma).

Sobota 28. července

Černilov – Praha – Cheb – Tršnice

Do kufru jsme naskládali všechnu bagáž, loď jsme přivázali na zahrádku dvěma popruhy s ráčnou  vpředu a vzadu. Odjeli jsme v 8⁵⁰ h. V 11³⁰ h bloudíme v Praze, zajeli jsme si až do Modřan, ale nakonec jsme přece jen našli Zahradní Město. Jarda si pro nás musel přijít na okraj sídliště. Jarda upravil zahrádku tak, aby se položily obě lodě vedle sebe. V 13³⁰ jsme s Editou napakovaly všechny věci do auta a všichni jsme vyrazili pro klíče od garáže. V 13⁵⁰ h nakládáme a upevňujeme druhou loď a pádla na střechu. Edita ještě musela vrátit služební auto do práce. Jarda pojmenoval červeného seata jako vášnivého Španěla a podle toho s ním jezdil po Praze. Když jsme zastavili u Editina zaměstnání, vyteklo ze Španěla větší množství vody. Moc se mi to nezdálo. Jarda prohlásil, že jsme dojeli a že v chladiči asi nebude žádná voda. Naštěstí neměl pravdu, a proto jsme v 14 ³⁰ odjeli z Prahy do Plzně. V 16 h projíždíme Plzní a jedeme dále na Rozvadov. V 17 h odbočujeme z dálnice (exit 128) směr Cheb, kam jsme dorazili v 17³⁰h. Jarda je nervózní, protože dochází benzín. Odbočujeme do Tršnice. Do hospody U Fanynky jsme dojeli v 18 h. Po občerstvení jsme sundali lodě, vyházeli bagáž a postavili stany mezi rozházené seno a pobíhající slepice na malé soukromé loučce.

V 19 h jsme se jeli podívat do Chebu. Nejdříve jsme načerpali benzín. Prohlédli jsme si náměstí se Špalíčkem a krásnou katedrálu. Pak jsme chutně povečeřeli v restauraci zdravé výživy. Do Tršnice jsme se vraceli za tmy. Cestou nás provázely neonové reklamy spojených srdíček a dalších jiných nápaditých tvarů. Tábořiště se celé zaplnilo. Rovněž hospoda U Fanynky byla narvaná vodáky. V noci byly slyšet projíždějící vlaky z nedalekého nádraží.

Zhruba od třetí hodiny odpolední se začali první plavebníci sjíždět do Tršnice, kde  bylo plánováno nedělní zahájení plavby. Přijeli Oajové, Vašavky s Járou a Ňufíky a Valaši s Veverkou a Davidem = 11 lidí.

Tábořiště Tršnice (235,2 km) - bylo to téměř neorganizované tábořiště bez vody a sociálního zázemí na malé loučce na ostrohu nad řekou. Přehuštěnost byla značná, ale všichni se o sobě vzájemně domnívali (mylně), že se to nějak rozplizne do dalších tábořišť po vodním toku. Nerozplizlo…

Červení zatím nepřijeli a hlučnost modrých utlumila blízká hospoda „U Fanynky“, v důsledku čehož zatím nebyla jejich zákeřnost odhalena.

První večer proběhl jako vždy v duchu dobrých tradic BBCC, kdy navíc bylo prohlíženo a diskutováno nové technovybavení některých členů:

• Jarouš se pochlubil novým dvouplášťovým nerezovým termohrnkem 0,35 ml, u nějž v průběhu týdne zjistil, že v něm čaj vydrží skutečně velmi a to velmi dlouho velmi a to velmi horký, takže zpravidla dopíjel svůj ranní čaj až velmi a to velmi dlouho po ostatních.

• dále se Valaši stali vlastníky nerezového nádobí - velmi pěkné a funkční.

• Oajové přijeli otestovat nepromokavý vak na doklady a pak hlavně nepromokavý nafukovací (!!! a to je fakt) plovoucí váček na mobil - údajně lze z mobilu i volat !!! Těsnost ani jednoho však neměli možnost vyzkoušet neboť se za celý týden ani jednou necvakli a jen tak máčet váčky ve vodě je nebavilo.

• a nikdo z přítomných ještě netušil, že Mlp přijede s novým lodním vakem (nepromokavým, což měl oproti Oajům i možnost vyzkoušet) a že pojede „na těžko“ (v důsledku toho pak stavěl stan vždy jako první, vstával vždy jako poslední a absolutně ignoroval Oajovi hlášky o odjezdu přeauťovačů)

…a pak bylo vyhlášeno „Desatero dobrého háčka“:

bod č. 1. Kormidelník má vždycky pravdu.

bod č. 2. - č. 10. Pokud ne, platí bod č. 1.

Nutno však přiznat, že zatímco kormidelníci dodržování Desatera vyžadovali, háčkové jej vesměs ignorovali.

Neděle 29. července

Ráno jsme se probudili v 6⁴⁵ h. David mluvil svým normálním hlasem, takže probudil půlku tábora. Pak pozoroval pstruhy a ledňáčka u řeky. Po ranní hygieně jsme uvařili francouzskou polévku. David se musel vykoupat hned potom, co mu uklouzla noha na rozbláceném břehu a  jeho plavky získaly šedohnědý odstín. Zatímco řidiči odjeli přemístit auta do kempu v Kynšperku, zkoušeli jsme společně s Davidem poprvé pádlovat. Kormidlování mi moc nešlo, loď si jezdila do břehu nebo se točila jako na kolotoči. David nebyl jediný, kdo byl poprvé na vodě, jak jsem zjistila. Dalo se to poznat podle držení pádla u Oty alá styl vařečka.

10,15 - po kratším bloudění v Chebu a Tršnici dorazil prozatímní zbytek, tj. Vr + Vrstevník + Vrčka a Mlp (a bylo nás 15). Na tábořišti se akorát schylovalo k přeautění, takže nic nebránilo zdárné přípravě k vyplutí. Všichni jeli na lehko, jen Mlp vyjel na těžko s veškerou bagáží zabalenou do toho zbrusu nového vaku.

11,00 - 16,00 - Tršnice (235,2 km) ® Kynšperk nad Ohří (218,5 km)

-          pohoda, klid, samý volej - jen sem tam to trošku teklo.

-          Nebanice (225,9 km) - konečně občerstvení.

Nebanice = obec s barokním kostelem sv. Osvalda z r. 1716. V obci nelze přehlédnout původní chebské hrázděné statky a bývalý letohrádek, dnes obytný dům čp. 14. Na okraji obce je známá chovná stanice kladrubských a sportovních koní.

Původně jsme chtěli jít do hospody do vesnice, ale vzhledem k tomu, že na jezdeckém cvičišti u řeky právě probíhaly jezdecké závody mládeže, využili jsme občerstvení přímo u vody - měli pivo a limo, párek tlustý i tenký a navíc cosi inzerované jako kuřecí směs, co vypadalo jako guláš nevalné konzistence a chutnalo to zřejmě obdobně.

-          jez Kynšperk nad Ohří (218,6 km) - je nesjízdný, takže se přenášel. Všichni jsme to zvládli bez problémů, jen naše Vrstevnicová loď se při odjezdu „lehce“ kývla na levobok a i když se nám to jen tak tak podařilo vybrat, nabrali jsme si něco vody.

-          a cca 150 m pod jezem už bylo tábořiště.

První den na vodě přežili všechny dvojice bez ztráty desítky - nikdo se necvaknul a nikdo se nepopral. Mnohé dvojice již byly sehrané, ale některé přece jenom prožily první křest.

-          Vrčka a Mlp jeli absolutně pohodově - jen Vrčka většinu času místo pádlování ležmo odpočívala v lodi, čímž kazila ostatním háčkům morálku.

-          Veverka jela poprvé na pozici kormidelníka - doposud jezdívala s Editou jako osvědčený háček, tentokrát však své místo na přídi přenechala Jaroušovi. Své role kormidelníka se ovšem zhostila statečně, jen s háčkem Davidem občas křižovali vodní tok ve velkých obloucích a pokud jsme je míjeli, pak v dostatečné vzdálenosti (ale zpravidla to nemělo smysl, protože do nás stejně buchli).

-          absolutním novicem na vodě (pokud nepočítám porcelána Járu a háčka Davida) pak byl Vrstevník, který dělal háčka mě (tedy Vr.). Od samého počátku se u něj projevovala nedůvěra ke kormidelníkovi a ignoranství k Desateru, takže se soustavně pokoušel řídit loď ze své pozice háčka, což nám přivodilo nejednu prekérní situaci - až bylo s podivem, že jsme se za celý den necvakli.

Tábořiště „Kateřinka“, Kynšperk nad Ohří (218,5 km) = v průvodci se praví zhruba toto: „…těsně před silničním mostem leží na pravém břehu první poměrně dobře vybavené veřejné  tábořiště od Chebu. Vysoké břehy s přístavištěm…Vybavení: 4 suché záchody, pitná voda, kryté žlaby na mytí…“

Tršnice – Kynšperk nad Ohří 235 – 218 říční km, trasa 17 km

V 10⁴⁵ h jsme vyrazili z Tršnice směr Kynšperk. Cestou jsme jezdili do vrbiček, parkrát se otočili kolem vlastní osy, přechroustali pár kamenů, ale zatím se neudělali ani neprorazili loď. Řeka skoro netekla, koryto bylo místy zregulováno, mezi Nebanicemi a Kynšperkem má ale zachovalý meandrující charakter. Poměrně často jsme viděli na řece kvetoucí lakušníky a nekvetoucí nádherně světle zelené hvězdoše. V 14⁰⁰ h jsme se zastavili v Nebanicích na oběd. Probíhaly zde závody v skocích na koních. Od 15³⁰ do 17³⁰ h jsme jeli po voleji až do Kynšperku. Sto metrů před kempem jsme přenášeli nesjízdný jez. Jarda musel odjet pro auto do Tršnice.

Doautilo se a zabydleli jsme se. Každý pojedl něco ze svého proviantu a z valné části jsme se vydali na prohlídku města. Jen Mlp snědl polévku a totálně vytuhnul.

Kynšperk nad Ohří = jedno z nejstarších měst v Čechách, které vzniklo v blízkosti původního přemyslovského hradu. Roku 1232 bylo pod hradem založeno město, které se postupně opevnilo. Roku 1364 byla městu udělena městská práva. Koncem třicetileté války (1647) byl Kynšperk i s hradem zpustošen Švédy. Hrad postupně zanikl. Z památek se dochoval starý židovský hřbitov ze 17. století, dvouvěžový barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie z 18. století a moderní evangelický kostel s věží. Na náměstí můžeme vidět barokní sloup Nejsvětější trojice a kašnu z roku 1894.

I když je Kynšperk jedno z nejstarších měst, příliš nás nezaujal - pár hospod, autobusové nádraží, omlácený kostel, zkrátka klasika. Pak jsme ale objevili hospodu Bohemka - měli tu nádherně polstrované lavice a židle, což ocenila naše pozadí otlačená z dřevěných sedátek lodí a skvěle vařili, což ocenily naše žaludky. Navíc pivo bylo jako křen a na WC tekla teplá voda, takže jsme tu setrvali až do setmění. Dokonce nás tu vyhledal i probudivší se Mlp a další, kteří vyrazili po nás. Cestou zpět do tábořiště jsme pak ještě potkali Jarouše, který se rovněž lehce prospal, ale ten už to zkrátka prošvihnul.

V 20 h jsme po postavení stanu vyrazili na prohlídku Kynšperku. Na náměstí jsme viděli barokní kostel, který se opravoval. Zastavili jsme se v hotelu, kde jsme se dobře najedli. Malý Jára po těžkém boji a za mlsných Vaškových pohledů spořádal velkou porci masa s hranolky. Večer po 22 h jsme šli spát.

cca 22,00 - ve výborné náladě a s vidinou spánku po příjemně prožitém večeru jsme se vraceli zpět do tábořiště. Tady nás ale čekal šok - překřikovali se tu asi 3 party u kytar, do toho halekali opilci od Bufet Busu i od jinud a to vydrželo zhruba do tří do rána v kolísajících intencích. Usnout znamenalo spíše omdlít únavou a stejně člověk usnul evidentně jen proto, aby byl záhy vzbuzen novou vlnou mísícího se hluku. Zkrátka seznámili jsme se s modrými, červenými, žlutými a různobarevnými…

Nad ránem konečně nastal klid rušený jen chrápáním spících a potulováním opilců po kempu, kteří se snažili najít poslední stan za účelem vymočení se za něj. Chvíle klidu ale netrvala dlouho. Za ranního rozbřesku začaly po silnici nad tábořištěm jezdit auta - či spíše náklaďáky, traktory a podobné těžkotonážní strojstvo oblíbené vesničany. Ach jo, je pondělí… Mnozí z řidičů navíc neopomněli na vodácké osazenstvo radostně zatroubit, což však mezi námi příliš radosti nevyvolávalo a zatímco si řidiči mysleli, že troubení opětujeme radostným máváním, my jsme opětovali neradostným hrozením pěstí.

Pondělí 30. července

Ráno jsme se vzbudili v 7³⁰ h. V kempu vyhrávali asi do 3 do rána, ale naštěstí máme oba dobrý spánek a byli jsme dost utahaní. Šla jsem na nákup do místního obchodu a Dáda vařil čaj. Mezitím prý chodili vybírat za stan, ale protože jsme tam nebyli, tak jsme neplatili. Řidiči odjeli přeparkovat auta do Královského Poříčí. Počasí bylo stále krásné.

Dneska se k nám měli přidat Pospíšiláci a Vajneři. S PP jsme byli ve spojení od časného rána, Vajnery jsme byli nuceni ponechat na pospas osudu, neboť nevlastní mobil a základní poučka „Bez mobilu do přírody nelezu“ jim evidentně nic neříká.

11,22 - 14,00 - Kynšperk nad Ohří (218,5 km) ® Šabina (211,2 km) ® Královské Poříčí (199,3 km)

-          náčelník míní, okolnosti mění - zkrátka ne vždy všechny plány vyjdou, ale to bych předbíhala…

-          kousek za Kynšperkem konečně začala voda trochu téci, což rozhodilo Ňufíky tak, že se cvakli. Díky tomu pak vyhlásili nařízení, že by se měl udělat každý, aby to bylo spravedlivé.

-          Vrstevník jako háček neustále překvapoval neočekávanými činy - dnes mezi jeho nejlepší kousky patřila štvanice na hovado pořádaná s pádlem za jízdy peřejkami. Vyhrál samozřejmě Vrstevník ve chvíli, kdy dotyčné hovado pádlem rozmáznul o příď lodi. Nutno přiznat, že do této chvíle jsem vždy slyšela o této akci spolulodníka jenom vyprávět a vždy jsem se docela pobavila, nyní jsem se však nebavila vůbec a do budoucna budu hlasovat za to, aby byl za tento skutek háček degradován na porcelána (pokud nebude rovnou utopen).

-          Dasnice - v chatové oblasti u řeky jsme zcela neplánovaně objevili občerstvovací stanici, čehož jsme náležitě využili a dodali jsme našim tělům dostatečné množství tekutin.

-          kolem druhé jsme dorazili na Šabinu, kde byl plánován oběd, ovšem plánovaná hospoda otvírala až v 16,00. V důsledku toho jsme v hospodě „Pod jezem“ dali pivo a opečenou klobásu a vzhledem k tomu, že Pospíšiláci byli poblíž tohoto místa, rozhodli jsme se tu na ně počkat.

-          v průběhu čekání se nám ale na Šabině zalíbilo tak, že jsme se rozhodli ponechat Královské Poříčí daleko před sebou a přenocovat zde. Vrstevník se tedy vyzbrojil pádlem a odjel stopem pro auto do Kynšperka. Zastavil mu hned třetí kolemjedoucí vůz - údajně pro to, že je krásnej, ale pádlo rozhodně mělo také něco do sebe :o))). Nicméně v Kynšperku byl za 10 minut.

-          a pak stáhli řidiči i ostatní auta z Královského Poříčí a zjistili stav u Vajnerů v Královském Poříčí.

-          cca v 15,30 dorazili Pospíšiláci (tím zvýšili náš počet na 17 lidí), kterým změna plánu nevadila. Vajneři v průběhu dne rozbili tábor v Královském Poříčí a rozhodli se zůstat tam do zítra. Až pojedeme kolem, tak se k nám připojí.

-          díky této změně se nám podařilo pro dnešní den zbavit se modrých, červení mravenci a různobarevní však na Šabině tábořili rovněž.

Tábořiště Šabina (211,2 km) = rozlehlý kemp, suché WC a občerstvení. K mytí tu byla pouze řeka. Pitná voda byla ve vsi od 7,00 do 21,00 a do hospody „Pod jezem“ to bylo nejblíže brodem přes řeku. Ale to nám nikomu nijak zvláště nevadilo.

Šabina = obec na pravém břehu Ohře s původní gotickou tvrzí, později několikrát přestavěnou. V současné době je budova hospodářsky využívána. V blízkosti řeky nelze přehlédnout vodáky hojně navštěvovanou hospodu „Pod jezem“.

Jen se doautilo a zastanovalo, sjeli jsme jez na lodích (jez je téměř rozbořený, takže to byla taková vodácká legrácka) a pak:

-          někteří objevili skvělou zábavu ve sjíždění jezu v plovacích vestách,

-          někteří objevili skvělou zábavu v doplňování tekutin v hospůdce Pod jezem,

-          a někteří objevili skvělou zábavu v povalování se u stanů.

Kynšperk nad Ohří – Šabina 218 – 211 říční km, trasa 7 km

Docela hezky se nám pádlovalo, protože údolí řeky bylo poměrně často zastíněné, takže nebylo vedro. Řeka značně meandrovala, někdy až překvapivě náhle a prudce. V jednom meandru se otočili Ňufíci, protože najeli bokem na kmen. My s Dádou jsme narazili do kmene a další lodi, ale neotočili jsme se. Projeli jsme 2 zbytky jezů – jeden na 214 a jeden na 211 km na Šabině. Všichni to zvládli. Protože na Šabině bylo pěkné a veliké tábořiště, rozhodlo se, že zde přenocujeme. Jez jsme sjížděli na lodi i jenom ve vestách. Koupání bylo primové. Kemp byl placený – 20 Kč za stan, za osobu a 15 Kč za auto. Po marném hledání hospody, kde by vařili, jsme skončili v hospodě U jezu na klobáse. Pohoupali jsme se na pěší lávce přes Ohři.

Večer jsme se pak rozprchli po okolních hospodách za účelem zaplnění žaludků. Byla to dost bída a někteří šli i dost daleko. No a kdo hospodu nesehnal, ten se musel najíst v kempu ze svého (překvapivě každý již pohrdnul opečenou klobásou v hospodě Pod jezem). Kolem půlnoci jen tiše šuměl jez a my jsme se ve ztichlém tábořišti odebrali spát, ALE z hospod se vraceli i jiní, takže:

-          vedle nás začali halasně hrát na kytaru (zřejmě červení mravenci),

-          před námi začali různobarevní halasit u ohně,

-          na druhém konci kempu kdosi cosi opilecky hulákal do tmy,

-          a když byl náhodou chvilku klid, projel kolem tábořiště vlak,

-          zkrátka zhruba do dvou jsme zase oka nezamhouřili.

Večer jsme podnikli výlet do Dasnice s vidinou chutné večeře. Bohužel v hospodě nevařili. Slabší povahy zůstali v hospodě v Dasnici nebo se vrátili do kempu, my jsme pokračovali dále lipovou alejí. Křížová cesta vedla příkrým kopcem na Chlum sv. Máří. V západu slunce jsme si prohlédli z jedné strany opravený klášter. Protože je to vyhlášené poutní místo a díky jednomu nadšenci, který byl v jedné osobě trenér i hostinský, jsme se mohli najíst v jeho hospůdce. Do tábora jsme došli za zpěvu trampských i lidových písní až po 22 h. Později se vrátili Pospíšilovi, kteří povečeřeli přímo v Šabině za hudebního doprovodu moravských vodáků. Po půlnoci, když jsme se uložili ke spaní, se vrátili červení mravenci do ztichlého kempu a začali hrát přímo za našimi stany. Naštěstí jim stačilo upozornění a odešli dále do lesa.

Úterý 31. července

Dnes byl budíček nařízen nejpozději na 7,30 - co jsme včera na řece zameškali, to jsme holt dneska museli dohonit. Ale ačkoli jsme toho v noci moc nenaspali, vylézali jsme všichni ze stanů s předčasem - teda kromě Mlp, který nám tímto způsobem opět dával najevo, že nemusí vstávat, protože nemusí přeauťovat a tudíž nemusí ještě balit.

V průběhu balení jsme zjistili, že naše Vrstevnicové auto, ač zamčené, mělo celou noc dokořán otevřené okénko :o(((, ale naštěstí jsme to zjistili dříve, než kdokoli jiný :o))).

No a zhruba od půl deváté nás Oaj začal postupně popohánět povely typu „za 30 minut se odjíždí“, „za 20 minut se odjíždí“, „za 5 minut se odjíždí“, apod. čímž jeho popularita značně poklesla a z příjemného náčelníka jsme ho překlasifikovali na nepříjemného führera. Nicméně účel světí prostředky, takže krátce po deváté přeauťovači skutečně vyrazili směrem k Lokti. Zpět se pak vrátili i s Petrem Vajnerem, který jel na porcelánu s Valachama.

Kolem jedenácté jsme loďmo přejeli řeku do hopůdky Pod jezem na startovní pivo - teda kromě PP, kteří odvekli loď  na druhý konec tábořiště s úmyslem sjet si na úvod Šabinský jez, o který včera přišli. PP zvládli jez bez problémů a startovní piva jsme nakonec dali dvě. Ale pak už jsme se opravdu se Šabinou rozloučili a vyrazili jsme na další plavbu.

Šabina – Sokolov – Loket 211 – 190 říční km, trasa 21 km

Ráno šel David do obchodu pro snídani. Oaj vyhlásil odjezd o hodinu dříve, takže jsme museli rychle zabalit. Řidiči jeli přeparkovat auta, ostatní kecali, dívali se, jak vodáci sjíždějí jez. Pak se pivní skupina zapíchla v hospodě U jezu, odkud jsme odjížděli až v 11³⁰ h, někteří pěkně otrávení dlouhým čekáním.

Řeka byla, jak prohlásil Dáda, samej volej. Pak jsme přetahovali jez Černý mlýn – Tisová. Před Sokolovem jsme přehlédli nízký stupeň. Vrstevnice s Otou se nás snažili vystrčit z úzkého jazyka, ale přitom v koloně několika lodí nezvládli řízení a udělali se. My jsme najeli na pilíř a zůstali na něm viset. Museli jsme vystoupit, odstrkat loď, pak do ní rychle naskočit a přitom prudce zabočit do jazyka. Naštěstí se nám to podařilo. V Sokolově jsme se stavili na oběd v hotelu u řeky. Dobře jsme se najedli – kuřecí na broskvích a smažené kuřecí řízky byly vynikající. Dáda se dorazil ještě pohárem. Jinak Sokolov je dost ošklivé město, samá továrna, oprýskané domy a cikáni. Než jsme odjeli z přístaviště pod mostem, musel si David odskočit. Vzal to přes zátoku s celou rolí toaletního papíru. No jasně, že se mu ho (myšleno samozřejmě papír) podařilo utopit.

12,05 - 18,30 = Šabina (211,2 km) ® Královské Poříčí (199,3 km) ® Loket (190,1 km)

-          volej a volej a volej a sem tam náznak peřejky - zkrátka vůbec to neteklo.

-          jez Černý mlýn (209,05 km) - jez je nesjízdný a přenáší se, takže to byla taková vodácká pruda.

-          krátká peřejka s nízkým kamenným prahem těsně před Sokolovem pak byla osudná naší Vrstevnicové lodi, i když na toto cvaknutí se názory poměrně liší. Dle mého názoru jsme se jen lehce kývli přes placák (který háček nenahlásil), takže jsme museli vystoupit - vzápětí se ale přiřítil Vašek a přejel nám příď, čímž nás prachsprostě a definitivně (s krátkým „Promiň!“) sešťouchnul do hloubky. Ovšem dle Vrstevníka to byl důsledek toho, že jsem místo řízení lodi neustále krafala…

Je fakt, že až do této chvíle jsem neoblékla plovací vestu a ačkoli byl Vrstevník značně rozčilen, první o co se staral bylo, zda se netopím a držím se lodi - dle sledu dalších událostí zřejmě proto, aby měl jistotu, že mi bude moci později vynadat :o)))

Asi jsme nebyli první, kdo se na tomto kamenném prahu cvaknul, protože ačkoli jsme kolem břehů nikde nikoho neviděli, zde měli domorodci instalovanou lavičku, popíjeli pivo a sledovali dění na řece - dle jejich halasu jsme je nezklamali :o((( Za povzbuzování obecenstva jsme tedy vylili loď, preventivně jsem oblékla plovací vestu (kterou jsem nadále sundávala pro jistotu jen na noc), zjistili jsme, že se nám utopila osuška a vyjeli jsme za ostatními.

-          v Sokolově jsme učinili obědovou pauzičku a za neustálého pokřikování: „…řízek!…řízek!…řízek!…“ jsme vyhledali hospodu - nebo spíše hospody dvě, do kterých jsme se rozdělili. Všichni se celkem dobře najedli a Mlp snědl nakonec řízky tři a vůbec mu nevadilo, že k tomu poslednímu už nezbyly žádné brambory, protože jsme je všechny sežraly…

Sokolov = okresní město, průmyslové a kulturní společenské centrum sokolovské pánve. Původní obec byla pod názvem Valkenave (Sokolí Luh) v roce 1279 a prvními obyvateli byli němečtí kolonisté. Během třicetileté války byl Sokolov zcela zpustošen a vypálen, včetně původního hrádku. V druhé polovině 18. století se ve zdejší oblasti začalo s těžbou hnědého uhlí, ale největší rozmach důlní činnosti a průmyslu způsobila až výstavba železnice z Chomutova do Chebu v roce 1870. Za druhé světové války patřil Sokolov k Říši, byl přejmenován na Falknov a Češi  museli město opustit. Od 50-tých let začala, spolu s návratem českých vystěhovalců, obnova města a Sokolov se stal významným centrem těžby a zpracování hnědého uhlí.

Dál jsme přetahovali jez v Královském Poříčí. Byl plný balvanů. Někteří vodáci sebevrazi ho sjížděli, tedy spíše předrncali přes kameny. Z Královského Poříčí Jarda odjel pro auto a Edita jela společně s malým Vajnerem. Před Loktem jsme se zastavili na břehu pro Jardu, který převážel auto z Královského Poříčí do Lokte. Nasbíral kmeny na topení. Naložil je do lodi a pak chtěl nastoupit do lodi. Voda byla hluboká, břehy strmé, a tak když skočil do řeky, hned byl až po prsa ve vodě. Silou vůle se vydrábal zpátky na břeh a nastoupil skokem do lodi.

-          jez Královské Poříčí (200,8 km) - je to taková hromada kamenů, větví a všeho možného, takže je nesjízdný a nikdo z nás se o sjetí ani nepokoušel.

-          kolem půl páté jsme konečně dorazili do tábořiště v Královském Poříčí, kde jsme vyzvedli zbylé dva Vajnery a vyložili Jarouše, který odjel do Lokte autem s tím, že zaparkuje a pak si nás (či spíše Editu) zase někde u Lokte stopne. Hodina byla dost pokročilá, ale nedalo se nic dělat - museli jsme jet dále.

Královské Poříčí = obec na levém břehu Ohře nedaleko Sokolova s původním gotickým kostelem sv. Kunhuty, později několikrát přestavěným ve stylu baroka. Nedaleko obce jsou nepatrné zbytky středověkého tvrziště s příkopy a valy.

-          řeka v dalším úseku naštěstí celkem tekla, takže než jsme se nadáli, byli jsme před Loktem, kde nás zcela neplánovaně pozastavila jakási vodní nerovnost - o jezu jsme v žádném průvodci nenašli žádnou zmínku a na kamenný práh nám to přišlo dost vysoké. Nicméně sjeli jsme všichni a až na Mlp s Vrstevničkou se  nikdo necvaknul (Vrstevnička pak tvrdila, že se stejně cvakli jen kvůli tomu, že jsme Mlp pozdě vzbudili neboť již dost dlouho pospával v lodi zmožen pádlováním a alkoholem - také když se klopili do říčního toku, cinkaly lahve jak v sodovkárně).

-          krátce na to nás stopnul Jarouš, který zatím pilně nasbíral nějaké dříví - to jsme pak na lodích a za loděmi vláčeli až do kempu.

-          Loket, to byl jeden velkej volej a k tomu ještě se dvěma jezy. Vrstevník se nudil, což se projevovalo tím, že si tu plácal pádýlkem do vody, tu s ním ve vodě libovolně otáčel sledujíc jak se na hladině tvoří kruhy či „střílel“ po kachnách ze stříkací pistole. Měla jsem sice tendenci praštit ho, ale dalo mi dost práce udržet loď, rozkývanou jeho počínání, v klidu, abychom se necvakli.

-          o něco menší štěstí měli PP - na tom nejvolejovatějším voleji se kochali okolím a přehlédli šutrák skrytý pod kalnou hladinou. Na druhou stranu svým cvaknutím učinili nesmírnou radost ostatním jejichž veselý halas se pak nesl celým údolím…

-          jez Loket I. (191,7 km) - je nesjízdný ovšem uzounká šlajsna vpravo některé šílence sváděla ke sjetí. A zatímco mi všichni jsme lodě buď přenesli nebo koníčkovali, Mlp šlajsnu sjel - tentokrát však byl probuzen včas, takže projel bez ztráty desítky…

-          jez Loket II. (191,1 km) - za vyššího stavu vody by snad sjízdný byl, ale za současného stavu jsme byli rádi, že jsme lodě přes tu šutrovou plotnu přetáhli.

Loket = známý český hrad a městečko v podhradí v meandru řeky Ohře. První písemná zpráva o hradu Lokti pochází z roku 1234. Hrad měl sloužit především jako hraniční pevnost. Do dnešní podoby byl hrad přestavěn za vlády Václava IV. S historií hradu pak přímo souvisí i dějiny města, které bylo v roce 1979 vyhlášeno městskou památkovou rezervací a od roku 1992 probíhá rozsáhlá rekonstrukce památek na hradě i v podhradí. Jméno hradu i města bylo odvozeno od ostrého ohybu připomínajícího loket, který řeka svým řečištěm pod hradem vytváří.

Navečer jsme dorazili do Lokte. Ve večerním slunci se nám naskytl nádherný pohled na rozsáhlý hrad. Na jezu Loket I. nám Jarda skoníčkoval loď, jez Loket II. jsme přetáhli přes mechem zarostlé kameny – bylo málo vody. Kemp byl dost plný, a navíc se v úzkém údolí drželo hodně kouře. Byli jsme dost unaveni. David ztratil při vystupování v řece kecku, protože si ji pořádně nenasadil. To je člověk na pokraji infarktu, když ho vidí, jak stojí v řece, pupek vyvalený, kouká a nic nedělá. A když jsem mu řekla, v čem míní jet dál, tak prohlásil, že v pantoflích. Naštěstí kecka uvízla mezi kameny, tak jsem se pro ni ponořila a vytáhla ji.

Večer jsme topili oheň, ale dřevo moc nehořelo, jenom čmoudilo. Dáda vyprávěl Vrstevnici o negativních zážitcích na Makarské v Chorvatsku. Bylo to dost děsné, všichni byli otrávení, protože se předváděl skoro hodinu. V noci v kempu hodně křičeli modří mravenci – šílená skupina moravských rumoplavebníků.

Tábořiště Loket (190,1 km) = tábořiště je situováno na levém břehu řeky v poměrně členitém stupňovitém terénu. Tábořiště nabízelo zděné umývárny se suchými WC, sprchu se studenou vodou a s teplou vodou na žetony, parkoviště na vyhrazeném místě a kiosek s občerstvením spojený s krytou terasou.

V době našeho pozdního příjezdu bylo tábořiště již značně obsazené. Navíc k naší nemalé radosti byla krytá terasa u kiosku obsazena již podroušenými modrými a vystát si frontu na pivo bylo časově poměrně náročné. Nicméně nezbylo nám, než zůstat. Takže jsme zase přeautili, zastanovali jsme a:

-          někteří pojedli ze svého,

-          někteří nepohrdli smaženými rybími prsty, hranolky, bramboráčky a vůbec vším možným co nabízel kiosek,

-          někteří poseděli u ohně,

-          a někteří se vypravili do Lokte.

Nad řekou se snášel příjemný večer a dým stoupající z mnoha ohňů vytvořil v údolí nad řekou naprostou smogovou situaci, ale s pražským ovzduším se to rovnat ještě nemohlo. Pak se ale párkrát blýsklo a něco málo kapek, které spadly na zem, zahnaly mnohé do spacáků - bohužel modří, krytí střechou verandy, ani nepostřehli, že se mění povětrnostní situace a spát nešli, takže jsme měli možnost již po třetí prožít bezesnou noc. Jejich řev tentokrát předčil veškerá naše očekávání - kdosi ze stanujících měl snahu jim vynadat, ale sklidil jen posměšky ze strany modrých ožralů a rovněž přivolaná policie nezakročila, neboť se nikdo nepral, nikdo neničil zařízení a nikomu netekla krev. A opět to trvalo skoro do třetí hodiny ranní…

Intermezzo:
Až do tohoto okamžiku jsem psala History dle záznamů v kronice (ostatně jako vždy). Bohužel v důsledku mé neopatrnosti vedoucí k ukradnutí kola s kronikou (a za trest i s osobními věcmi) se od soboty 11. srpna 2001 pohybuje inkriminovaný díl kroniky BBCC neznámo kde, takže to co je popsáno dále je výsledkem toho, co jsem si zapamatovala a toho, co jsem vyčetla z vodáckého průvodce.

 Středa 1. srpna

Ráno jsme vylézali ze spacáků a kruhy pod očima byly patrné snad u každého, protože když kolem třetí modří ulehli, opanovalo přeplněný kemp chrápání spících - my se snad na tý vodě nevyspíme :o(((

Jediný, kdo nevstával a nebalil byl klasicky Mlp, ale dnes se mu to vymstilo - vstal ve chvíli, kdy jsme mi ostatní měli již své věci téměř nastěhované do aut a navíc vylezl ze stanu přímo do náruče výběrčího, který ho skásnul dřív, než Mlp otevřel oči. Z nás ostatních pak někteří ani neplatili neboť je při „mravenečkování“ výběrčí prostě nezastihnul.

Ráno jsme jeli do kempu Hubertus s dalšími auty přeparkovat. David s Editou a Jardou šli na hrad Loket. Prohlédli si hladomorny a věž. Pěkný výhled měli z věže na řeku, která obtéká hrad ze 3 stran.

Při zpáteční cestě jsme se nechala vysadit v Lokti. Nakoupili jsme potraviny a pohled u jedné zmatené starší trafikantky. Cestou zpátky jsme si prohlédli rezervaci starých břečtanů, které se pnou po skálách.

Dnes přeauťovači odjeli s tím, že postaví alespoň nějaký stan na Hubertusu, aby bylo zabrané tábořiště. Díky tomu jsme měli dostatek času vydat se do Lokte za účelem návštěvy hradu a dokoupení proviantu. Na tábořišti jsme zcela dobrovolně ponechali jen Mlp u věcí a u piva.

Hrad nás na jednu stranu zklamal - měli jsme představu něčeho honosnějšího, když je tak známý, ale na druhou stranu bylo vidět, že je hrad postupně dáván do provozuschopného stavu a je snahou provozovatelů ukázat návštěvníkům co nejvíce. Asi všechny nejvíce zaujala prohlídka vězení - to se hned tak někde nevidí.

Krátce po desáté se ozvali přeauťovači - stany nepostavili, neboť tábořiště je na druhé straně řeky, kam se autem nedá dojet a tudíž jedou zpět. Prohlídku Lokte jsme tedy zkrátili, oběd jsme vynechali a po jedenácté jsme byli zpět v tábořišti. Bohužel kiosek byl až do 14,00 zavřený, čímž se zhatila možnost dát startovní pivo a poobědvat - museli jsme holt vystačit ze svého. No a pak jsme se rozloučili s Vajnery, kteří s námi dále nepokračovali, neboť Luďkovy plotýnky řekly „DOST!!!“ a v důsledku toho se rozjeli zpět ku Praze - tedy samozřejmě, že ne samotné plotýnky, ale spolu s Luďkovými plotýnkami odjeli všichni Vajneři. Co se holt dá dělat, záda má člověk jenom jedny. Tak zase někdy příště…

Loket – Karlovy Vary – Hubertus  190 - 169 říční km, trasa 21 km

V půl dvanácté jsme vyplouvali z Lokte. Zastavili jsme se na 184 km u Svatošských skal. Připomínají tvarově Prachovské skály, ale jsou ze žuly. Nazývají se Kamenná svatba. Prohlíželi jsme si je a hledali jednotlivé skály  - Ženich, Nevěsta, Muzikanti, Páter, Tchán, Tchýně, Svědci a Zámek. Pohoupali jsme se na provazovém mostě, který byl opraven v roce 1999.

Odpojili jsme se od Oaje a spol., kteří zůstali v hospodě a pluli dál. Provázeli nás peřeje a kamenité údolí. Všechno jsme s Davidem docela zvládli, jen občas překrouhali nějaký kámen. David se už zdokonalil v čtení řeky, takže jsme se několikrát, protože i přitáhl, vyhnuli na poslední chvíli balvanům.

V Doubí, tj. vesnice na okraji Karlových Varů, jsme se naobědvali v restauraci Zlatá Štika. Pádla jsme na doporučení číšníka odložili do šatny. I jinak byl personál velice milý a  jídlo výborné.

cca 12,30 - cca 18,30 = Loket (190,1 km) ® Karlovy Vary (cca 180 - cca173,25 km) ® Hubertus (169,6 km)

-          dnes Oaj inzeroval plavbu bez občerstvení, ale to zapomněl na Svatošské skály, kam jsme zakrátko dopluli. Krásná lokalita a příjemné občerstvení. Jen vodáci nesměli dovnitř restaurace, aby neušpinili a neumáčeli zařízení. No a protože venku zase až tolik místa nebylo (většinu stolů obsadili modří), odjela část najíst se do Doubí s tím, že se pak sjedeme.

Svatošské skály = národní přírodní rezervace Jan Svatoš. Jsou to mohutné žulové stěny, které vznikly erozní činností vody, mrazu a větru. K místu se vztahuje několik pověstí, podle kterých se jedná o zkamenělý svatební průvod - tento nejznámější útvar se nachází podél levého břehu řeky. Několik skal je využíváno jako cvičný horolezecký terén.

-          kousek před Doubím jsme úspěšně zvládli zbytky jezu a cosi ve vodě někteří identifikovali jako mrtvou srnku, někteří jako samorost. Až později nás rozsoudil Jarouš, který s Editou učinil bližší ohledání - byla to mrtvá srnka zaseklá o samorost (ještě se nám Jarouš snažil namluvit, že vzali Marečkovi na památku očičko, ale to už jsme mu nevěřili. Fuj!!!).

Doubí = obec na pravém břehu Ohře, dnes předměstí Karlových Varů. Na místě původní středověké tvrze byl v roce 1884 vybudován novorenesanční zámek.

-          pod silničním mostem v Doubí jsme našli lodě ostatních a zakrátko jsme zjistili, že sedí v restauraci U zlaté štiky (kde museli pádla odložit do šatny!!!) a čekají na jídlo. My jsme na ně ale nečekali a pádlili jsme dál.

-          s Vrstevníkem jsme překvapivě zjistili, že naše loď nabyla nezvyklé stability. Až do této chvíle jsme měli podezření, že je špatně vyvážená neboť se soustavně nakláněla na pravobok. Evidentně s tím konstrukce lodi neměla nic společného :o)))

-          a změny se jevily i na Valachovic plavidle - tam to bylo ale poněkud horší, neboť jejich loď se čím dál více podobala ponorce. Otvory sice nebyly příliš patrné, nicméně vody v lodi, k nemalé radosti Jarouše a Edity, rychle přibývalo.

-          a byli jsme v Karlových Varech - ze zdola z řeky vypadalo města obyčejně a nezajímavě a průjezd byl opět víceméně ve znamení voleje. Jen občerstvení jsme hledali marně.

Karlovy Vary = největší a nejslavnější lázeňské město na soutoku Ohře a říčky Teplá, které bylo založeno Karlem IV. v roce 1358 vybudováním loveckého hrádku v osadě Wary. Roku 1370 dostalo město privilegium svobodného královského města. V roce 1522 byl vydán lékařský popis pramenů a vznikly první lázeňské budovy. Centrem Karlových Varů bylo vřídlo a tvrziště se zámečkem. V době třicetileté války došlo ke značnému úpadku, ale poté se město začalo rozrůstat ve světově proslulé lázně. V roce 1722 provedl lékař David Becher první přesné analýzy vody a zavedl řadu nových léčebných metod včetně podávání léčivé vody přímo z vývěrů a procházek přírodou. Kromě vřídla se začalo využívat i jiných pramenů a počet lázeňských hostů se rapidně zvednul. Základem karlovarské tradice je dvanáct teplých minerálních pramenů (43 - 72° C) tryskajících z hloubky 2000 - 3000 metrů a léčí se zde hlavně nemoci trávicího ústrojí, nemoci metabolické a nemoci pohybového ústrojí. Kromě lázeňství získaly světový věhlas i karlovarský porcelán, bylinný likér Becherovka nebo lázeňské oplatky. V poslední době rovněž i Grand hotel Pupp.

-          jez Tuhnice (178,3 km) - jez je inzerovaný jako nesjízdný, ale propusť vpravo byla otevřena, takže všichni, kromě Oajů a nás Vrstevníků jez sjeli. A bez problémů - vlastně původně jsem si myslela, že bez problémů. Až později jsem se od Vaška dozvěděla, že se tu cvaknul Ňufík.

-          jez U Solivárny (175,5 km) - tenhle jez se dal buď přenést nebo sjet po spádové desce. Za současného stavu vody nebyl pro nikoho problém sjet.

-          na konci Varů nás ještě nemile překvapil stupeň - dle průvodce o výšce 0,6 m, což se nám zdálo docela dost. Před stupněm se sice vytvořila docela slušná fronta lodí, ale kdo si počkal, ten se dočkal a i tuhle vodní nerovnost jsme zvládli všichni bez ztráty desítky a bez bližšího prozkoumávání.

-          no a pak nás - tentokrát ale mile - překvapilo občerstvení na levém břehu řeky. Bez diskusí jsme přirazili a jali se občerstvovat pivem, džusem, klobásou, syrečkovým salátem a pečeným bůčkem. Bylo to ideální místo, kde počkat na ostatní, navíc díky vyhlídce na řeku nebyla možnost, že bychom je přehlédli.

Pak jsme pokračovali a dopluli do Karlových Varů. Jez Tuhnice jsme sjeli s Dádou i se sudem propustí. Nabrali jsme dost vody, ale Jarda s Pavlem nás pod jezem chytili, takže jsme se neotočili. Jez u Solivárny byl rovněž sjízdný, ale protože bylo málo vody, tak to trochu drncalo. V Karlových Varech jsme se zastavili ve vodácké hospodě nad řekou. Čekala tam na nás druhá část výpravy.

Tábořiště Hubertus (169,6 km) = je to přírodní tábořiště na levém břehu Ohře před peřejí Hubertus, což je známá peřej se slalomovou tratí. Stanovalo se mezi stromy, k dispozici bylo suché WC, kontejner na odpadky, studánka s pitnou vodou. Správce prodával pivo a na ráno bylo možno si u něj objednat rohlíky, chleba, koláčky apod. Parkoviště pro auta je situováno na protilehlém břehu.

Hubertus (sv. Hubert) = rekreační středisko na pravém břehu Ohře, vodácké tábořiště na břehu levém. V blízkosti se nachází stejnojmenná peřej s cvičným vodáckým terénem.

Na Hubertus jsme přijeli poměrně pozdě - až po šesté hodině večerní, takže nejlepší místa již byla obsazena. Oaj ale pro nás hbitě vytipoval odlehlejší místo mezi stromy a ještě stihnul zjistit, jak hlasitě hodlají nejbližší sousedé trávit večer - byl ujištěn, že jsou tiší, čemuž ale neodpovídalo 5 bas piva s průměrem 1/2 basy na jednoho. Jinak se ale zdálo, že na tábořišti bude klid - červení už byli daleko před námi, modří (o jejichž chlastacím věhlasu se už vědělo po celém říčním toku) o toto tábořiště nejevili zájem, neboť zde nebyla hospoda a ze strany žlutých nehrozilo žádné nebezpečí. Jediní, o kom jsme nevěděli, co jsou zač, byl jakýsi vodácký tábor, kde se pár vedoucích v podobě drobných dívek snažilo zvládnout bandu výrostků s dredama. Ve chvíli našeho příjezdu byli částečně seřváni paní správcovou ať se neroztahují po celém tábořišti a částečně pobíhali s řevem po lese tváříce se, že jsou zabráni do jakési bojovky. A tak jsme se začali zabydlovat:

-          nejprve jsme se rozloučili s PP - také pro ně dnes plavba skončila a odjeli do Prahy za pracovními povinnostmi.

-          a pak jsme na lodích začali převážet věci do tábořiště. Ňufíkovi se tato činnost zalíbila tak, že dělal za drobnou úplatu či dobré slovo převozníka až do tmy v důsledku čehož jsme ho přejmenovali na Chárona.

-          a dozvěděli jsme se tu i jednu špatnou zvěst - komusi v Karlových Varech ukradli loď. Ach jo, nejenže člověk musí střežit pádlo jako oko v hlavě, ale teď aby si sebou bral do hospody i loď, jinak se asi v klidu nenají :o(((. Ach jo :o(((

-          večeře jsme dnes vařili už za tmy a místo ohně (nezbylo na nás žádné místo s ohništěm) jsme se dnes sesedli kolem zapálené louče. Romantika holt může mít různé podoby…

-          noc byla tentokrát skutečně klidná. Sem tam hrála tiše kytara, někde měli dokonce i basu a jen výrostci z vodáckého tábora jednu chvíli řvali jak když je na nože berou. Ale dalo se to přežít a my jsme konečně spali spánkem spravedlivých.

Navečer jsme přijeli k tábořišti Hubertus. Věci se převáželi přes řeku do tábora, který ležel ve smrkovém lese na druhé straně řeky. Pavel se stal zdatným Cháronem. Já s Vaškem a Pospíšilovými jsme odjeli do kempu Loket pro auta. Cestou jsme se stavili na nákup v Karlových Varech. Přijeli jsme už skoro za tmy. David s Jardou postavili stan. Při světle baterky jsme vařili těstoviny s kečupem. Edita zjistila, že Jarda nemá spacák a karimatku. Naštěstí jsem věci jenom zapomněla v autě na druhém břehu, neodcestovaly s Pospíšilovými do Prahy. Všichni byli dost utahaní, proto jsme šli poměrně brzy spát.

Čtvrtek 2. srpna

Dnes byl nařízen ODPOČINKOVÝ DEN takže jsme vstávali až jsme byli dokonale vyspalí a to bylo až kolem deváté. Edita se navíc vykulila ze stanu i se spacákem, za což ji Jarouš počastoval větou „…jaká je z ní pěkná larvička…“

V poklidu jsme snídali a dle dění v tábořišti to vypadalo, jako by se dnes nikdo nikam nechystal, což nás lehce zneklidnělo. Po desáté to ale vypuklo - okolí se začalo balit a pomalu odplouvat, což v Oajovi probudilo průzkumníka. Pobíhal po tábořišti, aby pro nás vytipoval nové tábořiště s ohništěm blíže řeky a ještě hbitě snášel dříví od ohnišť, která byla postupně opouštěna. Pak už jen stačilo vyčkat, až dotyční odplují a bleskem jsme se přestěhovali. A začala siesta:

-          všichni si libovali, jaké je to krásné nepádlovat,

-          Oaj v nepravidelných intervalech oznamoval „…za půl hodiny se neodjíždí…“, „…za deset minut se neodjíždí…“, „…za hodinu se neodjíždí…“ apod., čímž nás udržoval v lehké ostražitost, abychom neusnuli,

-          Ňufíci odešli ňufat kamsi ke studánce,

-          absolutně nikdo neměl zájem o plánovaný program = vyblbnout se v peřeji Hubertus,

-          a polehávaje u stanů jsme u kávy, čaje a piva volně konverzovali na téma ženské rody podstatných jmen. Nevím už jak k tomu došlo, ale Mlp vyvinul teorii, že vzory jsou „žena“, „nůše“, „prdel“, „kost“, což se mi příliš nezdálo, ale podporoval ho i Jarouš. Průběžně jsme došli k tomu, že by bylo vhodné nahradit spíše vzor „nůše“, neboť již málokdo ví, co to je - pro průzkum jsme využili nejmladšího účastníka Járu, který nám ale bez sebemenšího zaváhání sdělil, že „…nůše je proutěný batoh…“. Mluvnickou diskusi jsme tedy raději ukončili…

-          a začali jsme dráždit naše chuťové buňky diskusí gastronomickou - barvitě jsme si líčili různé řízky a kachničky se vším možným a plánovali jsme, jak v sobotu v Klášterci vypleníme cukrárnu, kterou vlastní maminka Ňufinky a která připraví narozeninový dort pro Ňufíka, až jsme se rozhodli vyjet do Karlových Varů. U stanů jsme ponechali jen Mlp a Oaje s Marcelou, ale pouze pod podmínkou, že jim přivezeme nějaký ten řízek s bramborovým salátem a na večer přivezeme maso na grilování. A tak se také stalo…

-          v Karlových Varech jsme každý trávili volný čas po svém a zpět do kempu jsme se vraceli jak se komu chtělo. Jen jsme vždy museli zavolat náčelníkovi Oajovi, aby pro nás přijel přívoz (dnes Marcela),

-          Marcela a Vrstevník nakonec přece jenom protáhli lodě po vodě a ačkoli peřej Hubertus nechali daleko před sebou, vyzkoušeli si, jaké je to na kormidle (Vrstevník zjistil, že náročné a proto raději zůstane v roli buzerujícího háčka),

-          a večer se grilovalo nebo spíše špízovalo - vepřové maso, kuřecí maso, všeho bylo dost,

-          spát jsme šli kolem půlnoci a zase to byla velmi klidná noc. Konečně…

Hubertus – odpočinkový den

Ráno jsme vstávali dlouho až kolem 9 h. Po snídani jsme přestěhovali stany blíže k řece a k ohništi. Chlapi nanosili dřevo na večerní oheň. Šla jsem s malým Járou pro vodu do studánky. Cestou jsme viděli i pár hub – především růžovek, ale byly dost seschlé. V 13³⁰ h jsme jeli autem s Jardou a Editou do Karlových Varů. Prohlédli jsme si Kolonádu, ochutnali několik pramenů. Nebyly vůbec dobré, hodně železité a některé i 70°C teplé. Obdivovali jsme architekturu historických budov. Davida zaujalo velké množství zlatých kaprů a parem v říčce Teplé. Ochutnali jsme teplou oplatku. Naobědvali jsme se s Jardou a Editou v restauraci u Parlamentu. Dali jsme si kuřecí roládu s brambory.

Večer uspořádala Vrstevnici žranici – špízy z kuřecího a vepřového masa, cibule a sýra. Jarda si opékal vegetariánský špíz – z cukety a sýra. Pak se bojovalo, kdo zachytí odkapávající sýr z jeho špízu. Dádovi spadl jeden kousek kabanosu do ohně. Pak stále opékal sýr a housku a fascinovaně pozoroval, jak si ostatní opékají špízy. No prostě, všichni z něho měli srandu, protože je žrout. 

Pátek 3. srpna

Ačkoli jsme téměř všichni navrhovali zopakovat odpočinkový den, náčelník Oaj byl nekompromisní, takže se, za soustavného pobízení typu „za 30 minut se odjíždí“, „za 20 minut se odjíždí“, „za 5 minut se odjíždí“ atd. balilo. Führer jeden…

Ňufíkovi dnes nebylo dvakrát nejlépe - údajně včera špatně opekl maso v důsledku čehož noc trávil mezi stanem a suchým WC. Ani Chárona dnes příliš dělat nechtěl, což již bylo skutečně podezřelé.

Kolem desáté odjeli přeauťovači, kteří měli za úkol zjistit stav tábořiště v Radošově a ve Vojkovicích a dle situace rozhodnout, kam dnes poplujeme. Nakonec ale nic neprozkoumávali a ponechali auta v bližším Radošově. No a než se vrátili, vytvořili jsme ze zbytků naloženého masa guláš - byl to skvělý oběd.

cca 12,30 - cca 17,30 = Hubertus (169,6 km) ® Radošov (159,0 km)

S příjemně naplněnými žaludky jsme se vydali na plavbu:

-          peřej Hubertus (169,5 km) - nejprve jsme vyšli na obhlídku peřeje a je fakt, že názory na její sjetí se dost lišily. Diskusi naší posádky zakončil Vrstevník slovy: „..tak si jeď jak chceš, ale ne abych si namočil tričko…“. Tričko zůstalo suché, namočil si jen trenky… Peřej ale sjeli všichni bez problémů a bez ztráty desítky.

-          tento úsek Ohře už nebyl tak fádní - voleje se střídaly s peřejkami, takže cesta příjemně ubíhala.

-          jeden z kamenných prahů tentokrát dostal Vašavky. I na jejich konto přibylo cvaknutí, takže teď už zbývali jen Valaši, Veverky a Oajové.

-          Valaší loď nabírala stále více vody a pozvolna se měnila v ponorku Kursk. Nakonec Valachům nezbylo, než si od Vašavek vypůjčit porcelána Járu, který nadále ochotně plnil funkci vylévače vody a vyměnit ho za sud, který funkci vylévače vody plnit odmítal.

-          osádka lodi Mlp a Vrstevnička dnes soustavně odpočívala - na volejích oba leželi v lodi a vyhřívali se na sluníčku, čímž kazili morálku absolutně všem. Za trest jsme je odmítali přibrat do soulodění  - ať si poradí sami, lenoši…

-          vodácká hospoda U jezu (cca 163,0 km) - skvělá hospoda, skvělé pivo, skvělá jídla. Po zdech byla spousta vodáckých artefaktů z různých zavírání a otvírání vody včetně Vodáckého zákoníku. Ani se nám odtud nechtělo. Mlp si pěkně zdřímnul, Veverka s Davidem se vyšli podívat k blízkým „Skalkám skřítků“ a Vrstevník zdolal asi 7 piv. Ostatní se posilnili ovocnými knedlíky a průběžně se nudili při čekání na ostatní výletníky a popíječe.

Skalky skřítků = národně přírodní památka. Geologický útvar tvořený 60-tu válcovitými pravidelnými dutinami o průměru až 1 metr a hloubce 0,5 -  metry. Vznikly v třetihorních sopečných tufech.

Hubertus – Dubina – Radošov  169 – 157 říční km, trasa 12 km

Ráno odjela auta do Radošova. Zbytek výpravy zatím ohříval zbytky masa od včerejšího dne. Po obědě jsme sjeli cvičnou peřej Hubertus a pokračovali peřejemi a hodně kamenitým korytem. Kličkování mezi balvany bylo občas docela náročné. Místy bylo opravdu málo vody, bylo potřeba vystoupit a přetáhnou loď přes mělčinu. Edita s Jardou měli problémy s Blues, protože jejich loď má prolomený kýl. Přibrali malého Járu, aby vybíral vodu z lodi. Odpoledne jsme se zastavili ve vyhlášené vodácké  hospodě U jezu v Dubině. Měli dobré ovocné knedlíky. Pak jsme se s Davidem šli podívat na Skalky skřítků. Je to chráněné území – zajímavá skála z třetihorních sopečných tufů, v níž jsou dutiny o průměru až 1m a hloubce do 4 m. David hrozně funěl a spílal mi, protože jsme šli 2 km do kopce. Cestou zpátky začalo poprchávat.

-          a pak začalo poprchat, takže Oaj vyhlásil neplánovaný brífing - dojedeme do Radošova a uvidíme, jak se bude tvářit počasí, ale s ohledem na prudkou změnu povětrnostních podmínek zřejmě ukončíme všichni plavbu již dnešní den neboť stavět stany na poslední noc s vědomím, že nám namoknou, nemělo cenu.

-          jez Dubina (162,6 km) - jez je narušený a zanesený naplaveným materiálem, ale sjet se dal, což se podařilo všem bez problémů. No a za chvilku jsme již proplouvali kolem minerálkárny v Kyselce.

Kyselka = lázeňské městečko, jehož léčebné prameny byly známé již ve středověku. Od roku 1873 vlastnil lázně Jindřich Mattoni, který zde rozšířil stáčírnu minerálních vod - produkt je známý jako Mattoniho kyselka.

-          v posledním úseku jsme pak proplouvali jednou peřejkou za druhou. Alespoň jsme se nenudili. Všichni zvládli vodní nástrahy bez problémů, tedy až na naši Vrstevnicovou loď - na poslední peřejce nás dostal kámen a z lodi jsme vytvořili ponorku. A na památku mi zbylo odřené koleno.

Radošov = osada spojená s původním brodem přes Ohři. Vznikla kolem roku 1226 na královské cestě z Porýní do Čech. Technická památka, krytý dřevěný most, byla spálena vandaly v roce 1986.

-          Radošov (159,0 km) - naše plavba končila u nového jezu, který je nesjízdný. Počasí se neumoudřilo, takže bylo rozhodnuto akci definitivně ukončit a navrátit se do Prahy, což zvláště Vrstevník nesl velmi nelibě, neboť se mu konečně začalo na vodě líbit. Nicméně nedalo se nic dělat - přeautilo se, naložilo se, a kolem sedmé hodiny jsme se začali rozjíždět směrem ku Praze. Ohře 2001 skončila…

Když jsme se vrátili dolů k ostatním do hospody, zjistili jsme, že se někteří pilně posilňovali pivem. Vzhledem k počasí, pršelo a hlásili přechod studené fronty i vzhledem ke špatnému stavu Blues, bylo rozhodnuto doplout do Radošova a ukončit výpravu. Šťastně jsme překrouhali jez v Dubině, bylo tam velké množství kamenů a dopluli přes Kyselku až do Radošova. Ota ještě stačil vyklopit Vrstevnici do Ohře.

Z Radošova jsme se odjeli asi v 19 h přes Karlovy Vary do Prahy.

Ačkoli jsme akci ukončili o jeden den dříve, jednoznačně lze říci, že se vše vydařilo. Sluníčko nám svítilo a Ohře byla přívětivá. Jen množství vodáků soustředěných na tak malém úseku říčního toku nás dohnalo k přesvědčení, že pro příště buď vyplujeme uprostřed týdne nebo si napustíme vlastní řeku, o které nikdo nebude vědět. Kompromisem nakonec bylo rozhodnutí, že příští rok opět vyjedeme na Hron. Tak uvidíme…

Ale ať na Hron nebo někam jinam, za rok zase na vodě  AHOJ !!!

VrstevniceJ a Veverka

No a na závěr ještě ten Vodácký zákoník, aby  háčci věděli, jak se mají na příští rok připravit:

 Vodácký zákoník

• § I.
  Kormidelník má vždy svá práva na rozdíl od háčka, který je osoba bezprávná

• § II.
  Háček je vždy vinen.

• § III.
  Háček je vždy povinen.

• § IV.
  Právo kormidelníka je soubor norem, jejichž zachování lze vynutit mocí vyplývající z historického vývoje.

• § V.
  Háček plní rozkazy svého kormidelníka bez přemýšlení a vždy odpovídá „Provedu!“

• § VI.
  Háček je povinen odstrkávat a vláčet loď po souši i po vodě.

• § VII.
  Háček je v případě otočení povinen svým počínáním nenarušovat záchranu lodi, držet se svého pádla a v případě, že kormidelníkovi nehrozí nebezpečí utonutí, zabezpečit to, aby sám neutonul.

• § VIII.
  Háček je povinen kormidelníka po otočení odprosit a nabídnout mu posilující a uklidňující doušek.

• § IX.
  Háček je povinen v době kormidelníkova zaslouženého odpočinku loď očistit, vysušit, odmastit a vyleštit.

• § X.
  Háček je povinen provádět veškeré hrubé a ponižující kuchařské práce a mytí nádobí.

• § XI.
  Háček je povinen kormidelníkovi před ulehnutím předehřát spacák a nejméně hodinu po jeho usnutí odhánět obtížný hmyz.

• § XII.
  Právo kormidelníka je jeho dobrá vůle povýšená nad zákon.

originální DOC pro MS-Word od Vr a Veverky je zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 27.09.2001 18:20