V Praze dne 2. září 2001

 

název akce: Dymník

aneb opět na Zuzanu k Zuzaně

místo konání: Cihelna u Krásné Lípy, Šluknovský výběžek

termín konání: pátek 10. srpna - neděle 12. srpna 2001

 

Ahoj,

tak konečně něco o akci Dymník, na kterou mám zvláště já s Oajem nezapomenutelné vzpomínky. No a protože v důsledku mé nepozornosti a hbitých rukou jistého pana Bartoše a jistého pana Patery byl inkriminovaný díl kroniky s poznámkami o této akci ukraden, je následující History výsledkem toho, co jsem si „jen“ stihla zapamatovat.

 

Ale nejprve co je to vlastně DYMNÍK???

Až do 19. století byl přirozeným zdrojem světla plamen. Nejprve to byly jednoduše plameny hořícího ohniště, proto zpočátku vývoj topeniště úzce souvisel s vývojem osvětlování. Když se otevřený oheň přesunul z obytné místnosti do pece černé kuchyně, sloužil ke svícení a zároveň i k ohřívání jídel "krbeček" = výklenek ve stěně světnice mezi dveřmi a kamny. V něm se na dolní plošince rozdělával ohýnek, jehož dým odcházel krytým průchodem ve zdi do komína černé kuchyně. Celý prostor pak osvětloval ve středověku závěsný krb či dýmník, vlastně jakýsi hořící lustr - zařízení buď sbité z prken do tvaru komolého jehlance, nebo kónické, pletené z proutí a omazané hlínou, k němuž byl připevněn řetězem železný koš nad oheň. Kouř odcházel volně na půdu, zatímco oharky padaly do připraveného škopku s vodou pod krbem (dýmníkem). Snad díky tomu, že krb (dýmník) vydával poměrně stejnoměrné světlo po celé místnosti, dochoval se vedle jiných tradičních světelných zdrojů v některých našich oblastech až do 19. století.

(Do vzdělávacího koutku BBCC odkudsi vyšťoural Brč.)

 

A co o DYMNÍKu praví mapa???

Je to čedičový vrch ve Šluknovské pahorkatině o výšce 516 m n/m. Na vrcholku kamenná rozhledna z r. 1896. Pod vrcholem restaurace.

 

Pátek 10. srpna

Při této akci jsme byli opět hosty u Kašparů na Cihelně, která byla tentokrát celá pouze k dispozici BBCC. Od večerních hodin se sem také účastníci postupně sjížděli:

-          4x Kašpaři + Aggi + její matka

-          Hanka (kamarádka Kašparů - už s námi byla na Šámalce, tentokrát s sebou ale nepřibrala syna Matesa)

-          PeDorka

-          Mladejpepa (dále jen Mlp)

-          Oaj + Marcela

-          Láďa Čihák

-          BrJájové (Velpepova zkratka pro Brče a Jáju)

 

…celkem 13 lidí + 2 psi…

 

Hlavním bodem večera byla konzumace Zuzaniny kuřecí polévky zvané Kaldoun se skvělými knedlíčky - či spíše s óóóóóóóóóóóóóóóóóóbrovskými knedlíky. Polévky byl asi 20-ti litrový kastrol, takže opravdu zbylo na všechny a to ještě v neděli.

 

Sobota 11. srpna

zúčastnilo se:             15 lidí

ujeto:                           40 - 45 km

čistý čas:                     měřeno, ale nezachováno

průměrná rychlost:   nelze vypočítat

trasa:                           Cihelna - po silnici - po zelené turistické značce - po silnici - Kyjovská přehrada - Kyjovské údolí - Brtnický most - po modré turistické značce - Kopec - Brtníky - po červené turistické značce - Vlčí hora - po žluté turistické značce - Zahrady - Dymnickou cestou (= po žluté turistické značce) - po silnici - Rumburk - Krásná Lípa - Cihelna

 

Ráno po desáté jsme dorazili na Cihelnu i my - tedy Vr. + Vrstevník, takže se náš počet ustálil na počtu

 

…15 lidí + 2 psi…

 

Dnešní den byl ve znamení Zuzany, takže bylo konečně vyhověno jejímu dlouholetému přání a byla naplánována trasa přes Dymník, což je rozhledna u Rumburku vzdálená asi 5 km od Cihelny a Zuzana tam ještě nikdy nebyla. Už jsme se tam několikrát snažili trasu naplánovat, ale vždy z toho z nějakého důvodu sešlo, takže dnes nadešel den „D“, kdy se jelo na počest Zuzany na Dymník. Dnešní akce se nezúčastnil jen Jirka Kaš. jr., který prohlásil, že „s takovejma idiotama nikam nejede“ (no, nebudeme si to brát osobně) a raději hlídal psí smečku.

Dnešní trasu původně navrhla Zuzana, ale protože to dávalo jen slabých 35 km, převzal iniciativu Vpepa. Na Dymník nezapomněl, ale naplánoval ho až při zpáteční cestě, takže jsme pod jeho vedením vyjeli zcela opačným směrem. Nezodpovědně jsme pak dnes nezvolili Posledního - de facto všichni to tu už znají a po zkušenostech z Korsiky se to mnohým zdálo jako zbytečnost.

 

10,40 - konečně jsme vyjeli, ale nedojeli jsme daleko. Čekalo se na Jirku Kaš. sr., který právě v tuto chvíli přijal telefon a dlouze s kýmsi řešil cosi ohledně zabezpečení objektu Cihelny v době příštětýdenní Kašparovic nepřítomnosti. Ale pak už se jelo po známé trase - přes pole, přes trať, kousek po silnici, kousek lesem po zelené značce a zase po silnici a byli jsme u Kyjovské přehrady, kde jsme učinili první občerstvovací zastávku. Někdo dal pivo, někdo dal limo a Brč s Vpepou se nakonec i vykoupali. Ostatní koupelí pohrdli, protože podle nás zas až takové teplo nebylo.

 

Abychom to nemuseli objíždět po silnici, zvolili jsme do Kyjovského údolí zkratku, což znamenalo sjet prudce dolů, pak kousek pěšinou, přes lávku, přes pár kořenů a zase přes lávku a byly jsme tam. Zkratka nebyla sice delší, ale byla méně pohodlná, což na vlastní kůži okusili Kašpaři - nejprve udělala kotrmelec přes řidítka Zuzka a aby jí to nebylo líto, spadl vzápětí do strouhy i Jirka Kaš. sr. Jejich snaha vyhnout se nenápadně dalšímu putování (to ale kecám, viď Zuzko?!?) byla sice, vzhledem ke kaskadérskému výkonu, kladně ohodnocena, nicméně přežili oba i s kolama bez větších šrámů, takže jim nezbylo než opět sednout do sedla a jet s námi dál (konečně Zuzčina přítomnost ke konci našeho výletu se dnes ukázala býti klíčovou).

 

Silničku Kyjovským údolím již máme všichni nesčetněkrát projetou (tedy kromě Vrstevníka, ale ten nezdržoval nějakým dlouhým kocháním se okolím), takže jsme za chvíli stanuli na Brtnickém mostě, což je rozcestí s modrou značkou poblíž hranic s Německem a začali jsme stoupat do kopce do Kopce. Tedy původně jsme si všichni pamatovali, že jsme tady kdysi při první akci na Cihelně (v roce 1998) jeli do strašného krpálu, který jsme jen tak tak vyšlápli, někteří pak i chvílemi vytlačili, dnes jsme však celé dva kilometry čekali, kdy ten kopec konečně přijde :o))) Zkrátka všichni jsme tu terénní nerovnůstku vydupli s „jedním prstem v nose“.

 

No a na kopci v Kopci nás čekala odměna - občerstvení v restauraci Na kopci. Zdejší kuchyně opět nezklamala - byla gulášovka a zelňačka, chléb s domácím sádlem a se škvarkama, knedlíky se zelím a se škvarkama, palačinky bez škvarků a já nevím co ještě. Všechno jsme to spláchli pivem a kávičkou a dobře najedeni jsme pokračovali dál.

 

Projeli jsme Brtníky a pak už jsme začali stoupat na Vlčí horu. Už jsme tady také byli v roce 1998, ale tenkrát někteří tímto dokopcem pohrdli a osvěžovali se raději v hospodě dole ve vesnici. Tentokrát jsme to ale vystoupali všichni a Mlp, Ondra a Vrstevník dokonce vyjeli na kolech až nahoru. My ostatní jsme přece jenom stoupali pozvolněji a řidítka jsme občas měnili v tlačítka.

Na Vlčí hoře nás čekalo překvapení - rozhledna byla opravena a zpřístupněna a pan průvodce svým ošuntělým zjevem sice působil komicky, nicméně byl velmi příjemný a ochotný a pověděl nám o všem kolem, kam naše oko dohlédlo - výhled byl dnes skutečně nádherný. Zjistili jsme, že všude kolem nás je vlastně Německo, jediná úniková cesta do Čech je směrem na Krásnou Lípu. Šluknovský výběžek je holt Šluknovský výběžek. No a pak jsme také zjistili, kde všude už jsme vlastně byli a to nejen na České, ale i na Německé straně. A bylo toho dost, co jsme tady sjezdili, což po mých poznámkách typu „…tam jsme byli…tam teď bydlíme…tam jedeme…a tam jsme také byli…“  uznal i sám pan průvodce. Ani pak nevěřil svým uším, když jsem konečně vyslovila „…tak tam jsme nebyli…“.

Rozhlednou pohrdnul jen Mlp a Kašpaři, kteří mezitím odpočívali dole na lavičkách a tvářili se, že hlídají kola. Až mnohem později jsme si uvědomili, jak nezodpovědné od nás bylo ponechat nepřivázaná kola za tohoto dozoru dole pod rozhlednou. Tentokrát jsme ale měli štěstí…

 

Na Vlčí hoře jsme ještě vyzkoušeli magnetickou moc čedičových útvarů (fakt to fungovalo), zabránili některým nejmenovaným chamtivcům (že Pepčo) aby si uloupli kousek čediče na památku a pak jsme kolem Verunčiny studánky, sjeli dolů. Ve studánce prý pramení radioaktivní voda, ale očička údajně svítí až po vypití zhruba 5 litrů vody, což se na jeden zátah rozhodně vypít nedá. Vodu jsem stejně ochutnala jen já s Marcelou, protože ostatní kolem studánky prosvištěli bez povšimnutí - bylo to tam, co ze země trčely ty čedičové sloupy a kolem byly lavičky.

 

Z Vlčí hory jsme jeli po žluté značce (tzv. Dymnická cesta) přes Zahrádky až na Dymník, který z rozhledny na Vlčí hoře vypadal jako droboučká muldička. Pan průvodce nám sice tvrdil, že až na Dymník vede pohodlná asfaltka, jen kolem kravína pojedeme kousek bahnem. Ovšem v reálu to bylo trošku naopak - kousek asfaltka a od kravína jsme jeli už jen samým terénem, bahno nevyjímaje. Navíc začalo lehce přeprchat. Jak jsme později zjistili, asfaltka vedla z druhé strany, tj. od Rumburka.

Musím přiznat, že na tomto úseku mě již z mého obrovského kola začala bolet záda tak, až se mi hrnuly slzy do očí a v zájmu svého zdraví jsem se definitivně rozhodla vyměnit kolo - pevně jsem se rozhodla, že na tomhle obrovském a dlouhém Tractionu o velikosti 21“ nedojezdím ani letošní sezónu, jak jsem původně chtěla, ale že je tohle poslední akce, kterou na něm jedu a pořídím si něco menšího neboť mám záda jenom jedna. V tu chvíli jsem ještě netušila, jak rychle bude mé přání nejen vyslyšeno, ale i vyplněno…

 

Dymník - mírným dokopcem jsme vystoupali až k restauraci, kde se nám však nechtělo nechávat kola (aby nám je někdo neukrad !!!). Přišlo nám to příliš daleko. I s našimi stroji jsme tedy vystoupali závěrečný 300-metrový stoupák a téměř všichni pak i pár kamenných schodů, které k rozhledně vedly.

Já jsem se zdržovala neustále se závěrečnou skupinkou, kterou jsem opustila až u restaurace pod Dymníkem. Zde jsem ponechala Zuzanu, aby počkala na Jirku Kaš. sr. s Láďou a vydrápala jsem se těch posledních 300 metrů. Tam jsem pod schody k rozhledně narazila na Oaje - následujících necelých 10 minut vzalo poněkud rychlý a neočekávaný spád:

Vr: „Oaji, ty nejdeš nahoru???“

Oaj: „Ne.“

Vr: „Tak já si dám kolo k tobě, jo!?!“ a obě kola jsme opřeli ke stromu s tím, že já jsem v kole ponechala vše a šla jsem nahoru nalehko s bezmeznou důvěrou v Oaje, že kola pohlídá.

Oaj tam však nezůstal dlouho - za chvíli vystoupal za námi k rozhledně neboť se hlídáním kol poněkud nudil. My jsme totiž nahoře čekali na Zuzanu, protože když už jsme tu byli kvůli ní, tak jsme se tu s ní chtěli vyfotit. Dlouhou chvíli u rozhledny jsme si krátili plkáním a výhled na kola nám částečně zakrývalo křoví, takže když jsme uslyšeli bouchnout moji plastovou bedničku, domnívali jsme se, že se naše kola poroučela k zemi. Uštěpačné poznámky na toto téma jsem brala zatím s úsměvem, nicméně raději jsem se rozhodla dojít si alespoň pro mobil a doklady, ovšem když jsem stanula na okraji schodů, nevěřila jsem svým vlastním očím:

Vr: „Oaji, ke kterýmu stromu jsme dali ty kola???“

Oaj: „No tady hned pod schodama!!!“

Vr: „Ale tady nejsou!!!“

Pod schody akorát došla Zuzana, kterou jsme tak očekávali, takže jsem se hned obrátila na ní, zatím stále s úsměvem, v domnění, že nám ti vtipálci kola schovali.

Vr: „Zuzko, kam jste nám dali kola???“

Zuzka: „Jaký kola???“

Vr: „No naše, tady byly u stromu!!!“

Zuzka: „My nikam, ale počkej, teď tady proti mně jeli dva kluci na kolech jak střelený, div mě neporazili. Ale vlastně, to byly asi vaše kola!?!“

Vr: „Cože!!! Oaji ukradli nám kola!!!“

…a Oaj již jen cosi hýknul na pokraji infarktu…

 

Jak málo stačí a člověk jde z výletu domů pěšky. Zkrátka Zuzana už na Dymník nedošla, Vrstevník se okamžitě vydal po stopách zlodějů směrem, který Zuzana ukázala a my jsme se vrátili do restaurace a zavolali jsme policii. Mezitím jsem činila opatření v zablokování mobilu a bankomatní karty, Vrstevník se vrátil z honičky s nepořízenou (akorát byl poněkud znaven neboť sjel až dolu do Rumburka a musel na Dymník vystoupat znovu a navíc z té horší strany) a s Oajem jsme se rozpomínali, co jsme v těch kolech vlastně všechno měli. Jen hlídač z parkoviště od restaurace nás neustále rozptyloval drobnými historkami na téma „kradení kol“. Kdyby raději držel zobák, chytrolín…

 

Dál už to byla vlastně „nuda“. Přijela policie, odjela policie, chytrolín z parkoviště přidal historky na téma „policie a vyšetřování“, Dorka s Jájou učinily ještě pokus s prozkoumáním kempu v Rumburku, přijela policie s foťákem, aby si vyfotila místo činu, kdo měl kolo odjel na Cihelnu a my bez kola jsme vyčkali až přijede Vpepa s autem a odveze nás kolem sedmé večerní do Rumburka na Policii. Tam nám ponechal auto a na Zuzčině kole odjel rovněž na Cihelnu neboť měl „hroznej hlad“.

 

No a mezitím co se na Cihelně grilovalo a Vrstevníkovi se začalo přezdívat Dymník neboť pálil jedno cigáro od druhého, my jsme s Oajem a Zuzkou čekali na Policici Rumburk na „audienci“. Hodnou chvíli jsme čekali než se vymění služby a pozvou nás k sepsání protokolu, což dosti zneklidňovalo Zuzanu a dávala to svými výpady (slovními) dozorčímu i dost jasně najevo.

Ale pak jsme konečně byli pozváni do kanceláře a začal výslech - chvílemi sice nebylo jasné, kdo koho vyslýchá neboť zatímco se strážci zákona snažili zjistit vybavení a obsah našich kol, my jsme se snažili zjistit, kde si tady v okolí můžeme jít naše kola, doklady a hlavně kroniku BBCC zase „koupit“ zpátky, event. na kterém smetišti bychom mohli něco z našich věcí najít. Dalo to práci, ale nakonec jsme se alespoň dozvěděli, že kola z této oblasti se vozí do České Lípy a naopak. Kde hledat doklady nevěděli - prý kdybychom tak sháněli SPZ z auta, tak by nám o jednom rybníku řekli…

Sepisovali jsme to dobré dvě hodinky a nakonec jsme si ještě vyprosili od každého sepsaného dokladu kopii, což oba strážce zákona poněkud rozhodilo, nicméně nakonec ustoupili - ono jim také nic jiného nezbylo, protože jsem dokumenty jinak odmítala vydat z ruky. Jen o fotografie místa činu zatím nebyli příliš ochotni smlouvat, že prý teprve načali nový film, že se fotky dělají až k další fázi vyšetřování apod. No uvidíme...

Na odchodu nás ale přece jenom ještě pozdrželi - konečně někdo pořádně zareagoval na to, že Zuzka jednoho ze zlodějů viděla natolik, že byla schopna jej popsat. Rozhodli se, ukázat Zuzce nějaké fotky a Zuzka bez sebemenšího zaváhání jistého Pavla Bartoše poznala. Jak se později ukázalo, tohle byl nakonec stěžejní moment, neboť díky tomu mohli pana Bartoše a jeho komplice obvinit.

 

Už za tmy jsme přijeli na Cihelnu, kde se naštěstí ještě stále grilovalo. A grilovalo se ještě hodně dlouho než vrchní grilovač Jirka Kaš. sr. prohlásil „…je to hotový…“. A pak jsme to skvělý pečený maso všechno snědli…

 

Ačkoli se Zuzka na Dymník nakonec nedostala, byl dnešek nabitý nevšedními událostmi a novými zkušenostmi. Především jsme zjistili, že ať si kdo chce co chce říká na téma Poslední, je nutno tuto funkci zachovat ať si chrti chrtí jak chtějí, neboť kdyby Zuzka nebyla poslední, nebyla by viděla zloděje a nemohla by ho identifikovat. K čemu rychlost, když ten Poslední může být nakonec klíčovou postavou, i když se na něj čeká…

 

Dále jsme došli k poznání jak rychle může člověk o kolo přijít a to i když ho má cca 20 metrů od sebe na místě, kde neustále chodí nějaké skupinky lidí a spustí ho z dohledu ani ne na 5 minut. Navíc okolí neskýtalo příliš možností kam se skrýt a vyčkávat na vhodnou chvíli tak, aby dotyčného (nota bene, když byli dva) absolutně nikdo z kolemjdoucích nezpozoroval. Holt ty zkušenosti pánů Bartoše a Patery byly znát. A že to nebylo první kolo, které ukradli, to nám řekli nejen policisté, ale svědčí o tom i fakt, že se na tom mém obrovském Tractionu s nášlapama a s plnou bedničkou řítil pan Bartoš bezhlavě z kopce v obyčejných botách a bravurně vybíral zatáčky „přes ručku“.

 

Dalším velmi zajímavým poznáním bylo zjištění, na jakou částku vyleze „těch pár maličkostí“, který má člověk v kole. Zkuste si to jen tak pro zajímavost spočítat. Je fakt, že já jsem se tím nikdy nezabývala a při sepisování protokolu jsem pak jen zírala:

Ono se řekne mít sebou příruční lékarničku, ALE olej TeeTree je za 250,--, univerzální dezinfekce zrovna tak, nějaké ty léky??? Ale ono pořízení vydá také více jak na stovku. Obinadlo a balíček náplastí??? To jste zase přes stovku. A pak nějaké ty drobnosti jako nůžky na nehty (byť staré, ale dnes i ty nejlevnější stojí dost), nějaká vatička apod. Nezdá se to, ale blížíte se tisícovce!!!

Ono se řekne mějte sebou alespoň nějaké nářadí, ALE náhradní duše to je dnes už minimálně 80,--, univerzální pumpička je nejlevnější cca za 200,--, svěráček na řetěz 120,--, imbusový nůž 620,-- (!!!), centr klíč 50,--, no a pak nějaké ty ploché klíče a lepení a nějaké ty drobnosti a jste v tom zase za tisíc ani nevíte jak.

Ono se řekne mít sebou bundu a něco málo proti zimě a dešti, ALE i obyčejná šusťákovka je minimálně za 300,-- (a to je spíše letní). V horším případě to pak počítáte na tisíce. Kvalitní pláštěnka se dnes už také počítá na stovky a náhradní tričko dnes už má většinou každý z moiry. A tak jste v tom zase za hezkých pár stovek.

Ono se řekne mít sebou doklady a pár peněz, ALE když máte sebou originály dokladů (o množství peněz ani nemluvím), tak máte následující měsíc dost co dělat. No a pokud sebou máte, nedej Bože, kartu spořitelny, pak máte o starost více. Mimochodem když člověk vezme, co všechno musí v okamžiku ztráty dokladů a mobilu zablokovat, kolik čísel a kódů by si musel pamatovat - jen se podívejte do své peněženky od čeho všeho tam máte doklady. Kam si tyhle čísla zapsat tak, aby je měl člověk okamžitě po ruce, když je potřebuje a aby je nenašel někdo jiný??? Lísteček v peněžence je nesmysl - tu ukradnou a jste v pytli. Čísla v mobilu - to je rovněž nesmysl, ten vám ukradnou s peněženkou a jste na tom stejně. No a lísteček do kapsy??? To je blbost. Nejenže nemáte všude kapsu, ale pokud ho do třech dnů dokonale nesežmouláte, tak ho určitě při první příležitosti vyperete. Přemýšlela jsem nad tím až se ze mě kouřilo a přišla jsem na jediné - nechat si vše vytetovat na kůži!!! (Ale i to má háček - kam to vytetovat tak, aby jste si čísla mohli přečíst bez akrobatických či striptýzových prvků a to kdekoli a kdykoli a přitom aby je neviděl někdo jiný??? Tady i známé „Babo, raď!!!“ asi nepomůže.) 

Ono se řekne mít sebou mapu, ALE kdo mapy kupuje, tak ví, že už je to také docela slušná pálka. A když sebou vezete map více, docela to zabolí. Zvláště když si pak musíte jít hned koupit mapu novou, protože bez ní History prostě nenapíšete :o))) Pokud se Vám to přihodí, pak vám mohu z vlastní zkušenosti říci, že v tomto případě skvěle fungují Murphyho zákony, neboť inkriminovaný díl mapy je v daném okamžiku beznadějně vyprodán a podaří se vám ho sehnat až po dlouhém a dlouhém běhání po Praze v obchodě, kam by vás normálně vůbec nenapadlo pro mapu jít :o)))

No a pak kronika - sešit sice za padesátku, ale ty zápisky, ty jsou nedocenitelné (bohužel strážci zákona uznali do protokolu jen těch padesát kaček). Ach jo, kdyby ten prevít alespoň tenhle sešit poslal zpět na adresu uvedenou uvnitř.

Ani se to nezdá, ale je toho dost, že??? A to již taktně opomíjím láhev vody a dvě cereální tyčinky :o)))

 

Výše uvedené neberte tak, že bych se potřebovala vyplakat na ramínku či spíše na klávesnici - abych se přiznala, tak mě nejvíce ze všeho mrzí ztráta kroniky a pak 20 ks osmdesátikorunových stravenek, které jsem měla v peněžence. Vemte to spíše jako upozornění na to, že ačkoli si člověk myslí, že má sebou na kole jen „pár nezbytných maličkostí“, může to být docela citelný zásah do peněženky, pokud o ně nedobrovolně přijde. A pokud si myslíte, že vás se tahle kalkulace netýká, pak si zkuste jen tak cvičně vzít papír a tužku do ruky a zkuste chvilku počítat. Myslím, že budete docela překvapeni…

 

Takže na základě tvrdě získaných životních zkušeností všem doporučuji jediné - co se týká dokladů vemte sebou jen kopie. Co se týká hotovosti, vemte sebou vždy jen pár peněz na jeden den. V tomto případě kopie nedoporučuji :o))) No a bankomatní karty ???  S xerokopií u bankomatu asi také nepochodíte :o))), takže pokud to není nutné, je lepší si sebou žádnou kartu nebrat.

Mobil??? Tak to je otázka - pokud ho sebou máte, je tu jisté riziko, že o něj přijdete, ale pokud ho sebou nemáte, pak se vám může nepříjemně vymstít Irenino heslo: „Bez mobilu do přírody nelezu!!!“

A co věci v batůžku, ledvince, bedýnce apod.??? Doporučuji zredukovat na nejužitečnější minimum v podobě multiupotřebitelných věcí - nejideálnější by asi byl prášek, z kterého by šla při určitém poměru s vodou vytvořit jak náhradní pneumatička, tak pumpička, pláštěnka či instantní vepřo-knedlo-zelo; o černochovi, který by vám to v pravou chvíli všechno mixoval ani nemluvě. Ale to jsme v jiné pohádce…

 

Perlička na závěr:

U restaurace pod Dymníkem jsem bleskem ZABLOKOVALA bankomatní kartu, neboť jsem nevěděla, zda byla či nebyla v peněžence. Až na Cihelně jsem si oddechla, protože jsem ji měla v tašce. No a tak jsem ji v neděli odpoledne radostně šoupla do bankomatu v Globusu…

Ostatním ve stejné situaci toto nedoporučuji - z Globusu vrací sežrané karty až za týden :o)))

 

 

 

Neděle 12. srpna

zúčastnilo se:             6 + 2 lidi na kole, 2 lidi zázemí

ujeto:                           cca 50 km km

čistý čas:                     nezaznamenáno

průměrná rychlost:   nezaznamenáno

trasa:                           Cihelna - po silnici - po zelené turistické značce - po silnici - Doubice - Dolní Chřibská - Chřibská - po modré turistické značce - vrch Bukovina - po silničce - Studený - Česká Kamenice - Kytlice - Hraniční rybník - Horní Podluží - rybník Světlík - Cihelna

 

Ráno jsme nijak nepospíchali se vstáváním, nicméně vstali jsme. Mnozí se připravovali na výlet, jen BrJájové jeli nejprve pro Toma a jeho kamaráda kamsi do Jiřetína s tím, že se přidruží později, no a já s Vrstevníkem a Oaj s Marcelou a Láďou jsme namířili zpět do Prahy. Psí smečku pak dnes zůstali hlídat Zuzka a Jirka Kaš. jr.

No a protože jsem nebyla na Cihelně ani já ani kronika, ujal se zápisu z nedělního výletu Vpepa a myslím, že se tohoto úkolu zhostil velmi dobře. Je až škoda, že se do dnešního dne zdráhal cokoli napsat. Takže já se s vámi pro tentokrát loučím a předávám klávesnici Vpepovi.

 

                                                                                                                                             Vrstevnice^J

 

 

Nedělní akce

 

Těm co zbyla kola a nevyměkli, byla určena nedělní trasa. (Slovy šest členů BBCC). Nebyla chuť příliš experimentovat a tak jsem  rozhodl, že vzhledem k počtu a zdatnosti účastníků se pojede z Krásné Lípy přes Kyjov, Studený do České Kamenice a odtud po známé trase podél říčky (pro změnu Kamenice) do Kytlice a zpět mezi Jedlovou a Malým Stožcem do Krásné Lípy.  Počasí bylo ideální.

 

Vyjeli jsme kolem jedenácté (to si přesně nepamatuji). Dlouhým sjezdem jsme projeli Doubici a úžasnou krajinou vyjeli v Dolní Chřibské. Okouzlen jak krajinou, tak dobovou architekturou, jsem přehlédl odbočku na Studený a pak se moc divil, když jsme narazili na modrou značku. Se slovy "To bude asi nějaké nové značení", jsem ale vedl mini skupinu směle dál. Na svou obhajobu musím podotknout, že jsem se zeptal pro jistotu místních adolescentů: "Kudy na Studený" a ti šikulové mi můj směr potvrdili. Těžko říci, zda vědomě špatně.

Když modrá nekompromisně uhýbala z původně slibované asfaltky, podíval jsem se do mapy ještě jednou, tentokrát zodpovědněji. A to už mi došlo, že jsme poněkud jinde než jsem předpokládal. Se slovy, že jet pořád po silnici je nuda, vedl jsem dál skupinu po modré. Asi po 100 metrech jsem kolo už nesl.

Cesta povážlivě směřovala ke korunám stromů. A jak jsem tak  přemítal, zda se vrátit nebo bojovat s terénem dál, zjistil jsem, že mi chybí třetina družiny. Jmenovitě Jirka Kaš. sr. a Hanka. Jirka nezpozoroval, že modrá uhýbá vzhůru a dál pokračoval po pohodlné zpevněné  rovince. Hanka, když zjistila, že Jirka za ní nejede, vydala se ho hledat - bohužel úplně na jinou stranu než Jirka odjel. Z jedné skupiny se staly rázem tři.

Zachránily nás, jako již po několikáté, mobily. Jirka vůbec netušil kde je, navíc jak nás před sebou neviděl, vybičoval se k ďábelskému tempu, takže než zjistil, že jede jinudy, ujel snad 5 km, aniž by si všímal kudy vlastně jede. Byli jsme sice ve spojení mobilem, ale nevěděli jsme v jaké pozici vůči sobě  se nacházíme. Mezi tím co jsme řešili tento problém, zaslechl jsem vzdálený, ale přesto zřetelný hlas Hanky. Její „Jirkóóóóóó!!!“ plašilo zvěř v úplně jiné části lesa, než kde se pravděpodobně nacházel Jirka. Ale díky jejímu silnému hlasu se nám i jí podařilo  poměrně rychlé najít.

Tato dramatická situace poněkud zatlačila do pozadí fakt, že tlačíme a ještě k tomu jinudy, než bylo původně naplánováno.

Povzbuzující informace protikráčejícího turisty, že už jen 300 m nás dělí od konce této krkolomné cesty rozhodla - potlačíme dál. Tlačíme, tlačíme a mě tak napadlo - myslel 300 m běžných nebo výškových?  Už to totiž vypadalo, že opravdu myslel ty druhé, horší metry. Pak se terén poněkud napřímil a my dokonce několikrát šlápli v sedle. Na vrcholu nám turista se psem rómské národnosti (té byl ten turista, u psa se to zatím těžko rozeznává) poradil, že rozhodně je lepší nejet dál po modré, ale dát se vpravo po nové asfaltce. Lepší to bylo - absolvovali jsem krásný dlouhý sjezd po cestě, která sice do asfaltky měla dál než mi do Kamenice, ale nikdo se nezabil. Pikantní na tom bylo to, že jsme sice vyjeli přímo ve Studeném, ale zároveň jsme samozřejmě ztratili ony draze propocené metry výškové. Nezbylo nám nic jiného, než podstoupit souboj s touto terénní nerovností ještě jednou.

Ke cti a slávě všech, nikdo nahlas a veřejně nenavrhoval mé fyzické zlikvidování. Přesto jsem se raději držel vpředu.

V Kamenici jsem opět cvičně prozvonil Jirku a Hanku a tak jsem zformovali své šiky na náměstí. Jirka Kašpar sr. a Ondra včetně Hanky doplnily energii pomocí několika nanuků apod. (Ondra to očividně nepotřeboval a navíc nás čekal v poměrné blízké Kytlici výživný oběd).

Inu terénní nerovnosti přeci jenom těm méně trénovaným poněkud zvolnily tempo, ale nakonec jsme do hospody v Kytlici ve zdraví všichni dorazili. A tam, jako kdybychom si to řekli (no, my jsem si to vlastně řekli), potkali jsem Brjáje. (Brče a Jáju).

Posilněni obědem jsem vyrazili zpět. To už nás bylo osm. Jirka tvrdošíjně odmítal jakoukoliv zkratku a dobojoval s námi až do konce. Z Kytlice jsem jeli k Hraničnímu rybníku a dále příjemnou cestou mezi Jedlovou a Malým Stožcem do Horního Podluží. Přesto, že jsem jel Podlužím asi po páté opět jsem se netrefil na Zuzaninu cestu, která vede přímo z Podluží k cihelně. Zamířil jsem příliš k severu. Všichni si mysleli, že to mám promyšlený (snad mimo Jirku) a tak mě následovali. Nakonec nelitovali. Z ničeho nic, se před námi objevil na břehu jezera pravý nefalšovaný větrný  mlýn. (Opravdu byl větrný i když byl u rybníka). Nic podobného jsem v Čechách ještě neviděl a byl jsem u vytržení. To byla krása. Architektonický skvost. V mapě je zakreslen jako schématický vrtulník v červeném kolečku - dá se tedy najít kdykoliv příště.

Když ostatní už netrpělivě podupávali, nechal jsem se nerad od mlýna odtrhnout. Dál nás vedl Ondra. Nasadil vyšší tempo a tak jsme ztratili Hanku a Jirku Kaš. sr.  Jirka sr. to tu znal, Hanka nikoliv. Trochu jsem se těšil, jak jí půjdeme všichni za svitu loučí a baterek hledat a že jí najdeme zcela vyčerpanou až k ránu, ležící na mlhou lehce zastřenou a rosou se třpytící pasece. Ovšem Hanka asi za půl hodiny dorazila sama a kupodivu se nesháněla po střelné zbrani.

A zazvonil zvonec a to je pohádky konec.

 

 

                                                                                  Vpepa

 

 

 

 

Díky událostem o tomto víkendu, však tato akce, dá se říci, měla a stále ještě má své pokračování. Nejprve se ve čtvrtek 16. srpna objevila kraťoučká „Expreska“  v Blesku:

 

 

Do dnes mi to asi mnozí nevěří, ale v otištění tohoto článku nemám skutečně prsty. A jaké byli ohlasy z řad BBCC :

 

Odesílatel:             JaneckovaMar

Odesláno:              16. srpna 2001 9:11

 

TO JSEM NETUSILA, CO JSTE SCHOPNI POSTRADAT, ABYSTE SE ZVIDILTELNILI I V MEDIU TAKOVE POCHYBNE POVESTI.

M.

 

Odesílatel:             Jarmila.FIALOVA

Odesláno:              16. srpna 2001 9:16

 

Blahopřeji k postupu mezi mediální hvězdy! Už vidím, jak paparazziové teď hlídají každý váš krok. J.

 

Odesílatel:             keller

Odesláno:              16. srpna 2001 11:21

 

Jak se to do toho Blesku dostalo?

 

 

No a pak se sešel týden s týdnem a přišel mejl od Oaje:

 

Odesílatel:             Oaj

Odesláno:              21. srpna 2001 11:05

Komu:                    Jandova, Radoslava

Předmět:                Dymnik

 

V neděli mi volal na mobil ten policajt Rumburák a sdělil mi, že vyšetřování ukončili a spis předali na úřad vyšetřování, takže se dá čekat, že to dospěje až k soudu. Už je známý i komplic našeho lupiče a snad je i dopadli - ale kola jsou samozřejmě v řiti.

 

Mám ti to vyřídit,

 

Ahoj OAJ

 

No a pak nám to přišlo i písemně - díky Zuzaně byli tedy pachatelé usvědčeni a jak to všechno dopadne, to uvidíme. Ale vzhledem k tomu, že ani jeden z těch zlodějíčků nikdy nepracoval a zřejmě to ani nemají v úmyslu a navíc pan Patera se letos 28. 2. vrátil po roce z basy, budeme se zřejmě s Oajem muset smířit s tím, že nám dva prevíti budou navždy dlužit jistý finanční obnos. Ale kdyby jste někdo věděl o někom, kdo by rád někomu rozbil obličej, pak bychom měli dva adepty…