Nejprve to vypadalo, že zase to Daněčkovo sídlo nezdevastujeme, ale nakonec se přece jenom pár zájemců o devastaci našlo…, ale nejen o ni…

---

čtvrtek 25. října

Díky bohatým zkušenostem s vlakovou dopravou mi večer Mamut se slovy: „…sud je u souseda…“ svěřil klíče od stavení v Petříkově pro případ, že by České dráhy v sobotu ráno nezklamaly. Fakt, že jsem vůbec netušila, kde najdu Petříkov, natož pak Mamutovo sídlo spokojeného stáří a u kterého souseda hledat sud, byl pro Mamuta zcela pomíjející.

---

pátek 26. října

Kolem desáté večerní dorazil do Petříkova Pfyzik, kterému ze všech mejlů a pozvánek nejvíce v paměti utkvěla drobná poznámka:

P.S. od Mamuta

Jelikož jsem mekka povaha, tak jsem se na gulas a pivo nevykaslal.

Marně ovšem bušil lžící na dveře s vidinou žejdlíku piva a talíře gulášku, stavení zatím příliš pohostinné nebylo. Jo, jo, není nad to číst mejly celé

Po několika telefonech pak zjistil to nejpodstatnější, co mu uniklo, že sraz je až zítra. Do Prahy to sice byla autem slabá hodinka, nicméně Pfyzik již v Petříkově zůstal neboť zjistil, že z bahnité cesty bez pomoci nevyjede. No a tak si ve svém oplíku rozbalil spacák, pustil si rádio a o gulášku s pivem si nechal jen zdát…

---

sobota 27. října

Rekapitulace
Zúčastnění:	11 lidí
Najeto:	44,1 km
Převýšení:	515 výškových metrů
Čistý čas:	2:56
Prům.rychlost:	14,9 km/h.
Trasa:	Petříkov - po silnici - Štiřín - Olešovice - Kamenice - Zbořený Kostelec - po červené turistické značce - Zlenice - podél Mnichovky - Senohraby - po silnici - Hrusice - Mirošovice - po modré turistické značce - Velké Popovice - zkratkou kolem rybníka - Petříkov

9,05 - dorazila jsem do Petříkova a konečně jsem vysvobodila Pfyzika. Obsadili jsme stavení, ke kterému pasovali klíče, ale neodvážili jsme se obcházet sousedy s žádostí o vydání sudu. Jak se nakonec ukázalo, ten pravý soused se sudem v Petříkově vlastně toto ráno ani nebyl... A rovněž pípu jsme neměli, takže jsme prozatím vydrželi na zásobách čaje, kávy a becherovky. No a před desátou se začali sjíždět ostatní, až jsme byli v této sestavě:

	Pfyzik
	Vr
	Vašavky
	2x Vaňci (Mirek a Hanka)
	Brzi (!!! ano, ano, byl to skutečně on !!!)
	PeDorky
	Mlp
	Mamut

…celkem 11 lidí…

10,45 - odjezd

-          první fáze po silnici byla bezproblémová a vesměs s kopce. Jen to okolí, to nám dávalo rány. První šok jsme zažili hned na okraji Štiřína. To, co jsme před sebou viděli, to se ani popsat nedá - byl to barák, nebyl to barák. Bylo to cosi z betonu a železa, každé okno to mělo jiné a bylo to všech možných tvarů. Tohle že je ten štiřínský skvost? Tenhle architektonický paskvil? Ale to jsme ještě netušili, že je to jen takový začátek. Téměř na každém kroku, či spíše kilometru, jsme měli možnost vidět „práci“ různých zbohatlíků, jejichž stavení se vyznačovala přemírou nevkusu a snahou vyniknout. Lokality, splácané z těchto pseudobaráků, pak působily značně komicky a o nějaké estetice a vkusu nemohla být ani řeč. Při představě, že bychom něčím takovým procházeli každý den, či na to měli výhled z okna, se nám ježily vlasy na hlavě (ještě, že jsme měli ty přilby).

-          velmi příjemný byl ale dlouhý mírný sjezd z Kamenice k Sázavě. Tady jsme projížděli již jen samými lesy, kde bylo nebezpečí výskytu ohavných staveb sníženo na minimu. Jen někteří si stěžovali, že v čele pelotonu s Brzim moc krafeme a brzdíme tak ostatní.

-          podél Sázavy jsme tedy nasadili trošku ostřejší tempo až jsme zjistili, že za námi vlastně nikdo nejede. Ostatní si udělali kulturní pauzičku u kostelíku ze 13. století v Ledce a nás nechali klidně chrtit kupředu L.

-          přesně ve 12,00 jsme dorazili do Nespek, kde získal převahu Pfyzik se svou znalostí místního pohostinství. Stará hospoda opravdu lákala nevšedním a bohatým jídelníčkem, nicméně zdála se poněkud plná. Ale protože jsme skladný, tak jsme se tam nakonec všichni vešli a skvěle jsme se najedli - byla červená fazolová polévka, jitrnička, ovocné knedlíky, pečená kachnička a spoustu dalších dobrot.

-          podél Sázavy jsme dojeli až ke zřícenině hradu Zlenice, kde mě svým telefonem zbrzdil Brč - evidentně se ve Vojníkově nudil a momentálně měl nutnou potřebu zjistit, kdo jede, na čem jede, s kým jede, proč jede a co má ke svačině Brzi. Díky tomu se mi ostatní ztratili v nenávratnu a jak to tak v těchto situacích bývá, mobil mi byl na nic, neboť sítě se jaksi nedostávalo. Ale pak se přece jenom zadařilo a spojení se obnovilo právě ve chvíli, kdy bylo nutno ze značené cesty uhnout podél potoka. Pfyzikem zachráněna jsem pak o chvilku později dojela ostatní v Senohrabech.

-          hotel Sen jsme vynechali, protože byl jednak až na druhém konci Senohrab a jednak jsme už těch stavebních kuriozit měli pro dnešek dost. A stejně by nás tam nepustili ani na záchod. Zvolili jsme raději co nejkratší přesun do Mirošovic na palačinku.

-          cestou jsme ještě přibrzdili v Hrusicích. Doufám, že všichni vědí, že jde o rodnou vísku Josefa Lady (a pokud snad někdo netuší, kdo to byl Lada, pak už je těžko cokoli vysvětlovat). Náves byla velmi pěkně upravená, všude informace o tom, kde se Lada narodil, kde bydlel, odkud pocházel Pašík a odkud obecní kozel, apod. No a být v Hrusicích a nepodívat se na vilu Josefa Lady, to by byl hřích, takže jsme udělali ještě malou zajížďku. Ovšem řeknu Vám, to zase až tak za moc nestálo - celkem nevzhledná patrová budova růžové barvy uprostřed neudržované zahrady v nás moc velký dojem nezanechala. Návštěvu muzea jsme raději vynechali a už nás nezajímalo nic jiného než ty palačinky v Mirošovicích.

-          restaurace U Císaře v Mirošovicích byla velmi pohostinná. Jen pan vrchní z nás byl trošku jelen neboť dotazy typu zda to capuccino je z pytlíku nebo ze stroje evidentně nedokázal zodpovědět a když jsme se ještě začali dohadovat jestli chceme to větší (pravé) nebo to menší (falešné), kapituloval. Nakonec jsme ale všichni obdrželi skvělou kávu (i když dodnes netušíme, zda ze stroje či z pytlíku), pivo, džus a i nějakou tu palačinku či rakvičku.

-          poslední úsek cesty byl již téměř pohodový. Po modré značce kousek přes pole, kousek po silnici, kousek lesem a pak už jen pěkně z kopečka do Velkých Popovic.

-          tady jsme ještě dali jedno pivo ve Velkopopovickém pivovaru, protože být v Popovicích a neochutnat pivo od zdroje, to nejde. I když je fakt, že mnozí na to měli i jiný názor

-          již za tmy jsme se přesouvali poslední 2 kilometry do Petříkova a z bezpečnostních důvodů nás Mamut vedl raději cestou kolem rybníka. Je fakt, že moc hovorný jsme již nebyli a všichni jsme už netoužili po ničem jiném, než po teplé náruči Mamutova obydlí.

 

večer

-          hlavním bodem večera byl jelení guláš vyhotoven právě pro tuto příležitost. Bylo ho tak akorát pro zúčastněné. Být nás více, nevím, nevím…

-          dalším hlavním bodem byl soudek piva. I když byl jen malý 15litrový, přesto se nám nezdařilo jej vypít.

-          v pozdních hodinách odjeli zpět do Prahy PeDorky, Vaňci a Mlp. My ostatní jsme pohostinství Mamutova sídla spokojeného stáří ještě hodlali chvíli využívat.

---

neděle 28. října

Rekapitulace
Zúčastnění:	5 lidí
Najeto:	22 km
Převýšení:	347 výškových metrů
Čistý čas:	1:21
Prům.rychlost:	16,1 km/h.
Trasa:	Petříkov - Velké Popovice - po zelené turistické značce - Stránčice - po silnici - Mnichovice - Mirošovice - Dolní Chum - Velké Popovice - Petříkov

Ráno jsme všichni spokojeně pochrupávali, dokud ovšem Brzimu v 8,00 (!!!) nezazvonil budík na mobilu - Brzi má totiž nastaveno buzení o víkendu na devátou, aby dlouho nespal !!! No a protože se v noci měnil čas na letní, což ovšem Brzi na svém mobilu skutečně zatím neregistroval, tak jsme opravdu dlouho nespali. Nevím, zda jsme v tuto chvíli byli rádi, že se Brzi konečně zase jednou rozhodnul s námi vyrazit na akci…

Ale jo, Brzi, byli jsme rádi

No a tak jsme vstávali a kromě Brziho, který zabalil a vyrazil směrem ku Praze, jsme se rozhodovali, kam na kolech vyjedem  a zda vlastně vůbec vyjedem. Navenek se nám na kola chtělo, ale i když to nebylo vysloveno, tak vnitřně jsme byli poněkud rozpolceni. Zkrátka každý by vyjel, ale jen tak, aby se neřeklo, že jsme nevyjeli.

Trvalo to dost dlouho, ale nakonec jsme přece jenom jakousi trasu (asi o délce 20 km - víc nechtěl nikdo z nás ani slyšet) vymysleli a rozhodli se vyrazit…

…celkem nás zbylo 5 kousků…

Ještě než jsme ale vyjeli, bylo nutno vyprostit Pfyzika z bahenního zajetí. Zkoušeli jsme to možně i nemožně, ale výsledným efektem bylo pouze to, že Pfyzik vězel v cestě hlouběji než na začátku a bylo zcela evidentní, že svépomocí ho rozhodně nevyprostíme.

Mamutovi tedy nezbylo nic jiného, než se jít zviditelnit do vsi a požádat některého ze svých budoucích sousedů traktoristů o výpomoc. Trvalo to dost dlouho a i nám se podstatně ulevilo, když jsme Mamuta spatřili navracejícího se v kabině traktoru.

První fáze vyprošťování by se dala nazvat „Pfyzik nemá lano“ - tím pádem nám byl traktor na nic.

Druhou fázi bylo možno nazvat „Vašek lano má“ - tím pádem se ulevilo nejen nám, ale i traktoristovi.

Třetí fáze byla pak již velmi prozaická - „Pfyzik zachráněn“ - takže teď již nic nebránilo tomu, abychom v 10,50 konečně vyrazili na kolech.

Počátek cesty byl vesměs ve znamení nudného asfaltu, ale jen jsme ve Velkých Popovicích narazili na zelenou turistickou značku, nudit jsme se přestali. Cesta se náhle obrátila směrem prudce vzhůru a přiznám se, že dodnes netuším, jak jsme ten krpál dokázali vydupat.

V Kunici jsme najeli na asfalt a jednohlasně jsme se rozhodli nadále se této komunikace držet. Jakýkoli přírodní povrch cesty nás už nějak nelákal.

Na okraji Strančice se od nás odpojil Pfyzik - měl na odpoledne dohodnuto létání s Mlp. Včera večer jsme vedli na téma létání dost dlouhou diskusi a zatímco nad Pepčou, coby spoluletcem, Pfyzik příliš nespekuloval a rovnou si s ním dohodnul termín letu, v případě Mamutova zájmu byl lehce zaskočen. Dost dlouho se pak zabýval výpočtem směřujícím ke zjištění, zda by letadlo uneslo jeho i Mamuta. Při součtu veškerých hmotností a nutných zátěží došel k závěru, že by to váhově bylo možné, ale jen tehdy, pokud by nevzali žádné palivo a odhodili by křídla i s kormidlem…

Ze Strančic jsme se vydali do Mnichovic, kde jsme pověřili Jitku, protože to tady zná, když tu má maminku, aby nás dovedla do hospody na oběd. Chvíli se sice vymlouvala, že zdejší pohostinství příliš zmáklé nemá, ale pak nás přece jenom dovedla do kýženého zařízení a vybrala dobře. Ač byla neděle, měli hotovky a bylo to skvělé. Dobře jsme se najedli a v průběhu oběda jsme opět vymýšleli, kudy zpět tak, abychom se moc nenadřeli a aby to nevypadalo, že se ulejváme. Nakonec jsme se rozhodli pro červenou značku s tím, že to v průběhu cesty nějak upravíme.

Jen jsme ale vyšli ven, vše bylo rázem jinak - začalo pršet. Okamžitě se nám viditelně všem ulevilo. Už žádné experimenty po červené a bůh ví kudy, jednohlasně jsme se dohodli na tom, že pojedeme po silnici a nejkratší cestou zpět do Velkých Popovic a tam do cukrárny. A jak jsme řekli, tak jsme i učinili. Netrvalo to dlouho a seděli jsme v Popovicích u kávy a dortíku - a to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem. Opakuji - byla to taková pěkná tečka, za tím naším výletem…

Mějte se krásně a šlapej dál !!!