Ahoj,

tak konečně se zadařilo. Po několikerém odložení a neustálém lákání Vaňků do Nouzova se tato akce přece jenom uskutečnila. Jen tolik vychvalovaná rybí restaurace kdesi poblíž byla pro tentokrát pro BBCC (a veřejnost vůbec) uzavřena, ale vzhledem k tomu, že zdejší oblast skýtá množství rozličných tras, pak se někdy určitě dostaneme i do té Vaňky vyhlášené rybí restaurace.

Sraz byl „již“ v 9,30 v Nouzově a musím říct, že sama cesta do Nouzova byla nádherná. Listopadové sluníčko prosvítalo mezi mraky a lehce ojíněná pole a stromy dávaly tušit, že dnešní den je ten pravý pro podzimní vyjížďku na kole. Kolikrát jsme vlastně touto cestou přes Horoměřice a Úvaly na Křivoklátsko za poslední čas jeli??? Už to asi ani nespočítáme. Nevím jak kdo, ale já osobně jsem před BBCC do těchto končin vůbec nezavítala. Nějak nebyl důvod. Ale teď - jak málo člověku stačí ke štěstí??? S kolem na střeše auta projíždím již známou krajinou, která je v každém ročním období krásná a přece tak jiná a vím, že po pár kilometrech potkám pár stejných bláznů s kolem na střeše, kteří se stejně jako já těší, jak se krásně na těch trubkách s dvěma kolama proluftují.

A kdo vlastně do Nouzova přijel???

• Vr

• BrJájové

• Jirka Kr. sr.

• 2x Vaňci (! v krásném červeném novém autě !, ale pssst, jako, že jsme si toho nevšimli J )

• Dorka

• OAJové

• Láďa Č. (! s krásným novým červenočerným kolem !, čehož jsem si ale téměř nevšimla K )

• Míla Hrubant (známý OAJů a Ládi - už s námi byl na Bouřňáku)

…celkem 11 lidí…

Nevím přesně v kolik, ale myslím, že se nám kolem desáté zadařilo vyjet. Zprvu to byla taková nuda. Mirek nám sice rozdal krásné barevné mapky, čímž mě osobně velmi mile překvapil, nicméně má radost netrvala dlouho. Nejenže Mirek vyjel úplně opačným směrem, než na mapce zakreslil, ale navíc vyjel trasou, kterou vůbec neměl v plánku vyznačenou a na moje všetečné dotazy „kde to vlastně jsme“ jen stroze odpovídal: „hele, Vrstvo, nestarej se a šlapej!!!“ Zkrátka byli jsme pod vedením Mirka…

Ale abych Mirkovi zase až tak nekřivdila, po důkladném ročním studování (doufám, že sebekritika bude přijata jako polehčující okolnost) jsem se konečně v té nádherné mapě zorientovala a zjistila jsem, kudy tudy cesta vlastně vedla a že nás Mirek vedl správně…

Z Nouzova jsme začali nejprve klesat, ale to netrvalo dlouho. Zhruba po kilometru (v Poteplí, tam co byla ta vila, kterou jsme hned odhadli na to, že by se líbila Ireně PP a od té doby jsme jí neřekli jinak než „Irenina vila“) jsme opět začali výšku nabírat a cca na třetím kilometru konečně přišlo zpestření - Jirkovi prasknul řetěz. Je tedy fakt, že my jsme to odhalili o něco později, neboť jsem se rozhodla, že na zvonění mobilu budu reagovat až na horizontu a ne v tom nejhorším krpálu.

Jirka byl naprosto zoufalý a byl rozhodnut dále na kole nejet, což jsme mu ale my ostatní nepovolili a vyslali mu na pomoc Mirka. Či spíše, Mirek se vyslal sám a dobrovolně. Co se dělo zhruba o půl kilometru pod námi, to dodnes netušíme, ale trvalo to dost dlouho a Mirek jediné, co přiznal, bylo, že svěráček na řetěz měl v ruce poprvé (pokud nepočítáme nákup v obchodě) a s Jirkou se při opravě řetězu málem poprali. Nicméně, řetěz opravili, takže jsme všichni pokračovali dále.

Neustále jsme nabírali výšku a počasí bylo nádherné, ale jak všichni víme, nic netrvá věčně - zkrátka pak se to zlomilo. Drsný sjezd po kamení zasypaném listím nebyl nic moc a navíc to docela slušně podkluzovalo. Mám takový pocit, že se tu někdo i v tom listí vyválel - nebyl jsi to náhodou ty Láďo?!? Ale ať ano nebo ne, nějak jsme to sjeli nakonec všichni.

Mirek nás pak dál vedl Křivoklátskými lesy. Někde se jelo lépe, někde to bylo o trošku horší - už tady byl prostě podzim a cesty přece jenom nesly výrazné stopy střídavého podzimního počasí. Lesy kolem nás ale byly v podzimním slunci nádherné a koruny stromů hrály všemi možnými barvami. Jenže nic netrvá věčně a jak jsme tak klesali směrem k Berounce, pohlcoval nás čím dál víc mlžný opar.

No a u Berounky nás, kromě mlhy, pohltil ještě hlad. Jenže Mirek nedbal (!!!) na naše prázdná bříška a povolil až hospodu ve Zbečně. Za to jsme se tu ale slušně najedli - inzerovaná zabijačková polévka sice už nebyla (tu prý snědli včera), ale dali jsme různé guláše a kuřecí směsi a řízky a vše jsme hojně prokládali porcemi bramboráčků. Tělo jsme prohřáli grogy a čajem, no a notně posilněni jsme se vydali dál. No…vydali…někteří se vydali, protože Jirkovi zase prasknul řetěz, takže s Mirkem zase spravovali, zatímco my ostatní jsme pokračovali dál.

Nyní nás čekal dost tristní úsek - nezbývalo nám, než tu výšku, co jsme ztratili, zase nabrat. A je fakt, že vrstevnice v mapě nám dávaly dost jasně najevo, že to, co jsme sjížděli několik kilometrů, zřejmě musíme nastoupat během jednoho kiláčku. Ten krpál prostě nevyjel nikdo, ale alespoň jsme si zase trošku posilnili ruce. Na vršku jsme pak dost dlouho čekali na Mirka s Jirkou - už jsme o ně docela i měli obavu, protože nebrali ani mobil, ale dočkali jsme se. Jak se Jirka Kr. sr. později přiznal, telefon netahal z batohu, protože na něj v kopci pr… , pardon, kašlal a zdrželi se tak dlouho proto, protože ten řetěz prasknul ještě jednou. A to mu ho prý teď nedávno měnili v servisu. Jo, jo, není nad to zaplatit servisu „nový“ řetěz, což. Asi přece jenom bude něco na tom, že odborný zásah nemusí být vždy ku prospěchu věci, zvláště pak u takového kola, jako je Jirkovo, které se do servisu dostalo vždy jen v krajní nouzi (pokud si dobře pamatuji, tak naposledy to bylo před dvěma lety, když zrušil přehazku na Ugljanu).

Nad Zbečnem jsme zase opustili civilizaci a polní cestou jsme dojeli k lesu. Zase se nám nad hlavami objevilo podzimní sluníčko, jeho paprsky nás teple pohladily po vyfoukaných tvářích a když jsme pohlédli za sebe, bylo tam jen údolí plné mlhy, ze kterého vykukovaly komíny a střechy domků a celé to bylo zarámováno barevnou krásou okolních lesů. Prostě ten „život, to je nuda…“, viď Brči. Odpočívali jsme v náruči té podzimní přírody, ale nic netrvá věčně - Mirek nás hnal dál. Před námi byla široká lesní cesta, takže jsme zvolna ujížděli a konverzovali jsme, když tu se náhle ozvala docela slušná rána. Pokud hádáte Jirku Kr. sr., pak hádáte správně, ale pokud hádáte prasklý řetěz, pak byste prohádali - tentokrát mu praskla duše. Tedy ta na kole…

Není snad ani nutno dodávat, že Jirka byl na pokraji infarktu - znáte ho - usadil se na poli s ozimem a láteřil na celý život a na tu hroznou smůlu, co má a vůbec na všechno a jediný, kdo se k němu mohl přiblížit alespoň na dva metry byl Mirek. Nás ostatní odvrhnul i s nabízenou technickou výpomocí. Sice se to nedělá, ale v zájmu zachování vlastního života nám nezbylo nic jiného, než je oba ponechat na pospas osudu a vydat se dál. Cestou jsme pak přemýšleli, zda mají pumpičku, zda mají mapu, zda vědí kde vlastně jsou a zda…já už ani nevím co. No, doufám, že nám alespoň tu starost o ně dodatečně přičtou k dobru.

A zatímco mi jsme mířili k Bratronicím, na poli za námi se odehrávalo drama s názvem „oprava Jirkova kola“. Jirka vytáhnul z batohu náhradní dušičku a vyrval prasklou duši z pneumatiky. Poměrně bez problémů duši nasadili zpět, ale nějak nešla nafouknout - nedržela vzduch. Zoufalý Jirka duši opět vyrval a zkoušeli ji nafouknout bez kola - pořád ucházela a ucházela a ucházela a když už to vypadalo, že na tom poli zůstanou navždy, rozhodl se Mirek dojít k nejbližšímu stavení pro pomoc. Jirka u svého kola osaměl a v tu chvíli mu to došlo - jak tam kolem sebe všechno přehazovali a pohazovali, vyměňovali a nafukovali pořád dokola tu prasklou duši !!! Mirek byl povolán okamžitě zpět a pak už oprava kola netrvala dlouho. Jen akorát když vyjeli, tak mu zase prasknul řetěz…

Je fakt, že Mirek s Jirkou už pak příliš s trasou neexperimentovali, ale drželi se spíše silnice a za stálého spravování prasklého řetězu na Jirkově kole ujížděli k Nouzovu. Nejhorší bylo, že ten řetěz vždycky prasknul na úplně jiném místě - asi byl nějak blbě snejtovaný či co.

My ostatní jsme se zatím zcela neplánovaně rozdělili na dvě skupinky - rychlejší PeDorky a BrJájové dodrželi původní trasu z Bratronic přes Chyňavskou mysl a Kyšice do Nouzova. My pomalejší jsme z Bratronic (mimochodem cesta sem po zelené značce, to bylo docela slušné bahnisko) zvolili trošku kratší a již méně crossovou variantu po silnici k  Mosteckému Mlýnu a po červené do Poteplí a odtud už to byl od „Ireniny vily“ do Nouzova jen kousíček. Dojeli jsme tak akorát, jen co se setmělo.

No a Jirka s Mirkem?!? Mirek dojel sám poměrně brzy po nás, ale pro Jirku k té „Irenině vile“ do Poteplí dojeli už BrJájové autem, protože…no to snad už uhádne každý…

Jednoznačně to byl nádherný podzimní výlet a kromě skvělých dojmů si ještě Jirka Kr. sr. navíc odvezl kompletně přenýtovaný řetěz a z Mirka se stal rozhodně nejlepší odborník na nýtování řetězů. Sobota s BBCC se prostě vyplatí.

S přibývající tmou přibýval také večerní chlad a celý kraj se halil do stále hustší mlhy. Dlouho jsme neotáleli a rychle jsme nakládali kola a rozjížděli jsme se domů. Jen někteří se ještě rozhodli pro večeři v jakési blízké občerstvovně - prý si moc a moc pochutnali a navíc jim, zlomyslníkům jedněm, Mirek připravil drobné zpestření, když zjistil, že z Nouzova sem jel jen na dva válce, protože zabezpečil auto proti zlodějům a nějak ho zase zapomněl odbezpečit… No, stane se, že…

A to je vlastně z Nouzova vše. Šlapej dál !!!

V Praze dne 20. listopadu 2001
Vrstevnice

P. S.
A aby všem a všemu bylo po právu učiněno za dost, zde je Mirkův mejl ohledně barevných map. Přiznám se, že mě velmi mile touto žádostí překvapil a o to raději ji přikládám:

Takže Jelínku moc díky… HOWG !

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 02.12.2002 16:36