Ahoj,
tak jsme letos poprvé sedli na kola. A jak se nám jelo??? Jednoznačně skvěle…

Když jsem se ráno podívala z okna, poněkud jsem se zalekla, že to zase nevyjde jako loni na „Davida“, kdy nám akci zkazil čerstvě napadlý sníh. Teploměr sice ukazoval krásných 10° C nad nulou, ale vítr ohýbal stromy až k zemi a v povětří létalo všechno možné, jen ne ptáci, neboť by se v tom vichru ve vzduchu neudrželi. Nicméně OAJ rozhodl, že nějaký „vánek“ tuto akci zmařit nemůže a že je vždy dobré mít alespoň jednoho protivníka. A tak jsme se vydali na sraz.

Sraz byl stanoven na 10:00 na stanici metra Stodůlky. Všichni jsme to našli bez problémů, takže jsme se zde sešli v této sestavě:

• Mirek - přijel metrem již v 9:10, ale ještě se zajel podívat do Tesca na jakousi bundu

• Vr + Podčarovka - přijely jsme na kolech už z domova, takže jsme již měly na rozcvičení v nohách 9,5 km a na rozdíl od ostatních i nějaké ty zkušenosti s povětrnostní situací a je fakt, že místy vál takový uragán, až nás to „sundalo“ z kola - ještě že alespoň foukal vlahý jarní „větřík“ a ne nějaký severák, jinak by nás na Stodůlkách z těch kol odsekávali

• OAJ + Marcela - přijeli metrem

• Jarouš - přijel autem

• Taťka + Gábina - přijeli metrem a hned na první pohled bylo jasné, že již tato úvodní část dnešního výletu jim přinesla mnoho nových zážitků a ani oni se netajili tím, že vůbec netušili, jaké stanice metra existují a kam až se dá krtkem dojet (a že se s ním dá vůbec cestovat)

…celkem 8 statečných…

Na úvod nám OAJ podal po doušku slivovice a vyrazili jsme. A záhy jsme i pochopili, proč se snažil alkoholem otupět naše smysly - objeli jsme Mainla a byly tu schody. Je to až s podivem, ale všichni jsme byli první letošní jízdou zblblí natolik, že jsme je sjeli. Někteří dokonce zlomyslně pokřikovali, že konečně mohu ozkoušet svou novou helmu v akci, ale to se mi naštěstí nepodařilo.

Pak jsme podjeli viadukt a vyjeli jsme do „pohádkové krajiny“. Rybníček, kolem zatravněné plochy, nerušící rodinná výstavba a teprve zatím se tyčilo sídliště Luka a Lužiny. Nutno přiznat, že to vypadalo velmi impozantně a vůbec nikdo z nás netušil, že se v Praze dají najít i takováto zákoutí. Navíc vítr tady příliš nefoukal, takže s prvním kilometrem výletu jsme zatím byli všichni velmi a to velmi spokojeni.

Pro Brče byla tady připravena koupací vložka, ale protože tu nebyl a nám se nikomu do polozamrzlé vody  nechtělo, popojeli jsme dál. Projeli jsme sídlištěm Lužiny a u benzínky Šafránka jsme sjeli kolem Malé a Velké Ohrady do Řeporyjí. Je tedy fakt, že se nás Gábina chvílemi snažila zavléci na opačnou stranu do Jinonic, že prý nám v práci uvaří kávičku, ale Prokopské údolí pro nás bylo tentokrát větší motivací. Sorry, Gábi - zkus přihodit palačinku a uvidíme…

V Řeporyjích to chvilku trvalo, než se OAJovi podařilo najít tu správnou cestu podél Dalejského potoka (to jsem vyčetla až z mapy a nevím jak kdo, ale já jsem se původně domnívala, že Prokopským údolím teče potok Prokopský), ale našli jsme a tak jsme vyjeli Prokopským údolím…

Co se dá o Prokopském údolí přečíst v mapě:

Prokopské údolí je přírodní rezervací (101,53 ha, vyhlášena v r. 1968), součást přírodního parku Prokopské a Dalejské údolí. Romantické skalnaté údolí podél Dalejského potoka s mnoha paleontologickými lokalitami, krasovými jevy a geologickými profily devonem. Na diabázech a vápencích najdeme skalní stepi, dubohabrové a suťové lesy i teplomilné doubravy. Nad údolím se nachází hradiště Butovice z 9. stol. Územím prochází naučná stezka v délce 4,5 km, která informuje o botanických a geologických zajímavostech. Její trasa odbočuje i k romantickému Jezírku (rozloha 25 arů, hloubka 10 m). Vzniklo výronem spodní vody po odstřelu horniny v r. 1905. Prokopským údolím a jeho blízkým okolím vedou dvě železniční tratě, které v těchto úsecích připomínají vysokohorskou železnici, proto si vysloužily pojmenování Pražský Semmering. Významnou technickou památkou jsou dva železniční viadutky (vysoké 20 m), po nichž vede trať Praha - Hostivice (součást tzv. buštěhradské dráhy). Reliéf Prokopského údolí byl v minulosti značně pozměněn těžbou vápence. Při ní byl zničen i kostel sv. Prokopa a Svatoprokopská jeskyně, opředená četnými pověstmi, podle nichž tu žil jako poustevník sv. Prokop a přemohl zde skupinu pekelníků. Kostelík i jeskyně byly ještě počátkem 20. století cílem četných poutí.

A co jsme viděli doopravdy???

Prokopské údolí je opravdu nádherné. Ani se nechce věřit, že je to část Prahy. Cesta podél potoka vedla téměř po rovince, jen sem tam jsme si vyjeli nějaký ten kopeček, když nás zákruty cesty svedly dále od potoka. Díky ročnímu období, kdy vegetace nebují, jsme měli i nádherný výhled na ty okolní „romantické“ skály, které jsou v této lokalitě opravdu zvláštní. Jak řekl Taťka, asi se tu usazovaly kaly (prostě, Kalivoda) - někde hustší a někde holt řidší. Sice jsme se tomu v lůnu těch roztodivných skal zvesela zasmáli, ale když jsem tuto lokalitu zvídavě konzultovala s geologem zajistila jsem, že Taťka měl vlastně pravdu - Prokopské údolí je jedno velké sedimentační kaliště.

A pak jsme tu viděli:

• bývalé mlýny (jáužnevímjaksejmenovaly, ale jeden se velmi a to velmi zamlouval Kalivodům),

• viděli jsme i ty dva železniční viadukty,

• viděli jsme červený lom - tzv. Opatřilku (to bylo tam, co byly ty výrazně červené skály),

• viděli jsme zbytky jakéhosi mostku, ale nějak nebyl zájemce o soutěž v přejezdu zrezivělých a polorozpadlých traverz (k železu už to opravdu mělo dost daleko),

• viděli jsme úžasné vrby pitoreskně pokroucené nad potokem - tady by se Vodníkům vysedávalo a vyšívalo,

• přejížděli jsme dřevěný most, který svou konstrukcí uchvátil zejména stavitele Mirka,

• viděli jsme místo, kam se pražská smetánka o nedělích chodívala v pruhovaných plavečkách koupat (alespoň to tvrdil OAJ),

• viděli jsme i to Jezírko, kde údajně filmovali Malou mořskou vílu vystupující z vln moře (alespoň to opět tvrdil OAJ),

• viděli jsme také kvést kočičky - to počasí holt dává přírodě pěkně zabrat,

• viděli jsme Policii, jak jede kolem poledního budit bezdomovce do rozbořených ostatků bývalých statků,

• a pak jsme viděli ještě dva pády - zledovatělý úsek cesty dostal Podčarovku a Marcelu. Ocitly se na zemi téměř v jednom okamžiku a ani nevěděly jak. Největší újmou ale naštěstí byla jen Podčarovky totálně promáčená cyklorukavice. Evidentně ani jedna z nich neposlouchala Jarouše, který na tomto jediném zledovatělém úseku svou důslednou jízdou po okraji cesty komentoval nezbytnost vyhnout se pádu zlomeninou malíčku a modřinami, které si Brzi předloni při obdobné situaci přivodil…zkrátka někdo bez MOUDŘIN nezmoudří ;-).

Viděli jsme toho dost a pěkně nám při tom vytrávilo, takže jakmile jsme se začali vracet zpět do obydlené části Hlubočep, zajímalo nás jediné = hospoda. Paradoxně se tentokrát tohoto zařízení nejvíce domáhal Mirek a to již od startu.

Hospodu jsme našli poměrně brzy - jmenovala se „U Zábranských“ a padla nám do oka hned na první pohled. Už v počátku však nastala drobná nesrovnalost, kdy nám povolili dát kola do průjezdu a teprve když jsme se tam nemohli dostat zjistili, že od něj nemají klíče. No nic, svázali jsme naše oře k sobě před okna hospody a šli jsme hodovat. Jídelní lístek nabízel mnoho variant a myslím, že si vybral každý - kuřecí polévka byla dokonce s kuřecím masem, pivo bylo jako křen a Gábina ochutnala jakousi specialitu „Babiččina kapsa“, což bylo kuře plněné švestkami s rozmarýnovou omáčkou. A měli dokonce i palačinky, takže ke spokojenosti nám opravdu nic nechybělo.

Kolize nastala až při placení - je tedy fakt, že přístup personálu k naší snaze platit byl více než chladný. Jen naše dobré vychování a pak skutečnost, že bychom tak rychle nestihli odemknout kola, nás stále nutila setrvávat již téměř nedobrovolně v hospodě u prázdných sklenic a talířů. Když nám ale již začínala být zima, vyzvala jsem personál dosti důrazně k placení s tím, že již hodláme odjíždět. A tu jsme pochopili, proč tento akt tak oddalovali - myslím, že kdybychom poděkovali a tiše se vytratili, asi bychom jim ubrali na starostech.

Kolize nastala již u mé první platby - na účtu nebyl zaznamenaný Řecký salát, další dvě platby proběhly OK a pak se paní vrchní začala domáhat doplacení 2x22,-- Kč (dvoje palačinky) aniž by postřehla, že dva z nás ještě neplatili a už vůbec nepostřehla, že kromě těch 2x22,-- toho měli daleko více. Paradoxně pak Jaroušovi místo těch dvojích palačinek naúčtovala palačinky jenom jedny a když se připomněl, zapomněla zcela zkasírovat Mirka, který se však o svůj díl platby statečně hlásil. Jenže to už paní vrchní zase nevěděla, kolik od něj má chtít, protože na účtu měla všechno vyškrtané. Zkrátka - dobře a celkem i rychle jsme se najedli, ale jinak to nebylo nic moc.

Jen jsme vyjeli od hospody, zjistila Marcela, že píchla. Ještě, že jsme neutíkali bez placení, to bychom opravdu daleko neutekli.

Kolo bylo vyměněno během pár minut a nastala poslední fáze našeho výletu - průjezd Smíchovem. Někdo by mohl říci, že poněkud nezajímavá fáze, ale myslím, že to nelze až tak říci. I tady jsme objevili spoustu zajímavého:

• poprvé v životě jsme byli hnáni tramvají. Kdybychom na ni čekali, tak budeme stát na stanici půl dne a teď najednou musel tramvaják jeden vyjíždět z konečné zrovna, když my jsme jeli po kolejích zúženou ulicí, takže nebylo kam uhnout.

• viděli jsme, výstavbu tunelů Mrázovka a to hned v několika fázích. Dost nás zaujalo, že na straně Smíchova se tunel vlastně nekutá, ale vystavěný tubus se zřejmě zeminou bude zasypávat.

• viděli jsme, jak se bourá barák - jakýsi stroj ocelovými čelistmi odlupoval nosné zdi, jako by byly z papíru.

• a viděli jsme Prahu konečně z jiné strany než klasicky od Pražského hradu či z Letné. A řeknu vám, dost zajímavý pohled - Vyšehrad máte na dosah ruky a vidíte cíp Prahy, který od Hradu či z Letné snad ani vidět není.

No a pak jsme byli u metra na Andělu a také u cíle našeho výletu. Jarouš s Mirkem se, po řádné očistě kola vyprovokované Mirkem, vydali dále metrem - Jarouš na Stodůlky ke svému autu a Mirek na Dejvickou a dále po vlastní ose; Gábina s Taťkou vyjeli přes Vltavu vzhůru na Jiřák; OAJ s Marcelou jeli po nábřeží až pod Letnou a pak Letenskými sady vzhůru na Letnou; no a já s Podčarovkou jsme to vzali Petřínskými sady na Pohořelec a domů do Střešovic - pozor Petřínem se již NESMÍ jezdit na kole.

Myslím, že jsme přibližně všichni byli doma kolem třetí hodiny.

A jaké to tedy bylo??? Myslím že za vše hovoří následující shrnutí od Jarouše:

Na vyjížďce se projevilo, že ji navrhl ekonom - dala by se nazvat majstrštykem marketingu přírodních sil a daností. Ve správném místě shromáždil kolem sebe správné lidi a poslal je správným směrem do patřičných míst... Jeli jsme skopce, po větru (nebo v údolním závětří), opuštěnou a odlistěně průhlednou krajinou nahuštěnou turistickou atraktivitou ale bez turistů...

A komu ještě zbyly síly, tak se mohl večer od 18:00 zúčastnit noční prohlídky ZOO. Je fakt, že tento doplněk dnešní akce nebyl až tak příliš zveřejněn, neboť jsme až na poslední chvíli zjistili, že vlastně tento víkend je poslední možnost tuto noční návštěvu ZOO uskutečnit. Další možnost bude zase až v létě.

Síly nakonec zbyly jen Jaroušovi, Marečkovi (není se co divit, když nejel na kole), mě a Podčarovce (i když ta již tuto prohlídku a s velkým zájmem absolvovala po druhé). Všichni ostatní doma usnuli, jak se později bezostyšně přiznali. A musím opět říci, že to bylo super - prohlídka trvala zhruba dvě hodinky a i když se při ní prošla relativně jen velmi malá část zahrady, průvodkyně nám o zvířatech pověděla spoustu zajímavostí a pak vidět, jak se zvířata ukládají k spánku, či jak spí, je mnohdy zajímavější než vidět je nervózně pobíhající za sklem přes den.

A samozřejmě Vás nemohu připravit o Jaroušovy postřehy sepsané jeho vlastní rukou v jeho stylu:

• Lachtan/tuleň  (neumím rozlišit – nedával jsem dost pozor) sdělující své pokyny samicím a mláďatům říhavými zvuky,

• uchvacující pohled na tučňáky letící – plující pod vodou,

• ohlušující cvrčci v pavilónu primátů,

• dusný pach kobylinců a mnohočetné ozvěny sloních pšouků,

• úplňkem zalitá krajina s ostrými konturami stromů a klecí,

• ozvláštňující dojem nepřípadnosti, který nás provázel osamělými cestičkami ZOO po zavírací době.

Za vadu na kráse celé koncepce nočních vycházek do ZOO považuji to, že jsou v podstatě shodné s denními procházkami, jen provozovanými za tmy, ale neukazují život nočních zvířat nebo nocování či usínání denních zvířat (s výjimkou možnosti pozorování goril při přípravy hnízd, ve kterých nocují a verbálního ujišťování průvodců, že si jejich sloni na noc lehají). Tajuplnost celé výpravy gradovala po návratu k autům, kde jsem Vrstevnici na opuštěném parkovišti předával pod pláštíkem noci kufr naplněný konspirativním obsahem...

Jarouš ještě „skromně“ pomlčel o tom, že v první fázi výpravy se snažil naši malou skupinku neustále vést Mareček a o co více byl svojí výškou (zvláště pak ve tmě) přehlédnutelný, o to hlasitěji nás popoháněl k dalšímu pavilonu (to už ale známe z dějin, že právě ti nejvůdcovatější vůdcové příliš výškou neoplývali). Brzy se ale unavil a v druhé půli si pak bezostyšně osedlal otce Jarouše z jehož ramen viděl více a dále.

A pak jak zcela nevědomky u pavilonu opic všechny vyděsil bleskem fotoaparátu ve snaze zachytit noční poezii ZOO - úděs v očích průvodkyně, že se žene bouře, je nepopsatelný :o).

ZOO tyto noční prohlídky pořádá vždy jen cca dva měsíce v létě a cca dva měsíce v zimě - zřejmě proto aby se příliš nerušil životní rytmus zvěře a rovněž v době páření by to asi nepřispělo k tvorbě nových přírůstků (konečně v takových situacích nestojí o diváky určitě nikdo). Ale rozhodně stojí za to tuto prohlídku absolvovat, protože pak zjistíte, že ZOO není jen nudná záležitost týkající se rodin s malými dětmi.

A to je o Ingrid s BBCC všechno a alespoň účastníci dnešního výletu se již těší na další cyklistické i necyklistické akce. Šlapej dál!

V Praze dne 27. ledna 2002
Vrstevnice & Jarouš

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 06.02.2002 09:51