Zúčastnění:

• Jarouš + Edita

• Mirek

• Vr

• Vašavky

…celkem 6 lidí…

Sraz nijak určený nebyl - kdo chtěl jet, musel stihnout vlak v 10,11 z hlavního nádraží. Připomínka, že na nikoho se nečeká, byla tentokrát bezpředmětná neboť nebylo v našich silách tuto možnost ovlivnit.

Já jsem se nejprve zabývala myšlenkou přistoupit do vlaku na Smíchově, kam bych se na kole lépe dostala. V poslední chvíli mě ale Jarouš přivedl na myšlenku jet metrem na Hlavák, takže jsem nakonec, jako ostatní, vyrazila tam. Jako první sem dorazil Mirek a to s dostatečným časovým předstihem - spletl se totiž o hodinu.

Nikdo z nás netušil, kolik vlastně stojí jízdné a tak bylo zastavení u pokladny pro všechny velkým šokem, zvláště pak pro takové cestovatele, kteří jako já jeli vlakem naposledy před 20-ti lety. Jízdné Praha-Beroun stálo 64,-- Kč (!!!) + 20,-- Kč kolo. Z neznalosti tohoto typu cestování nikoho z nás nenapadlo využít tramvajenky a zakoupit si jízdné až z Chuchle. Teda kromě Vaška, který ale zase na druhou stranu měl pro sebe a pro Jitku tramvajenky, zlevněnky na dráhy, jízdenky z Řeže pro lidi a kola, jízdenky z Hlaváku pro lidi a kola a možná ještě něco. Prostě, stálo ho to asi o dvacku méně, ale administrativně zatížil České dráhy natolik, že se zase asi bude muset zdražovat a všichni průvodčí budou muset mít minimálně maturitu.

… a teď zase kousek Jarouš…

Panťák odjížděl přesně a nás šest statečných s jistým smutkem hledělo do prázdných peněženek vyrabovaných Českými dráhami. Tedy Vašek s Jitkou se nermoutili, radostně nám ukazovali svých 160 potvrzení, se kterými na dráze šetří a před kterými se průvodčí skrývají na toaletu, aby je nemuseli kontrolovat. Vybrali jsme si zvýšenou část vagónu a uzpůsobili jako kupé. Cesta ubíhala podle jízdního řádu, ochutnávali jsme své svačiny, rozlévali posilňující nápoje, servisovali kola (Jarouš servisoval, my ostatní jsme mu ochotně půjčovali náčiní - pozn. Vr.). Při diskusi nad mapou o trase výletu přicházel Mirek s návrhy a vylepšeními (zavlečení expedice do rybí restaurace na čerstvé ryby - pozn. Vr.), které jsme brutální silou demokratického přehlasování opouštěli. Do Berouna jsme přijeli na čas a výlet mohl začít.

I když se v Berouně cítím skoro jako místní, musím ke své hanbě přiznat, že jsem dvakrát zabloudil (já myslela, že to bylo jen jednou ?!? - pozn. Vr.), než se nám podařilo najít cestu z města.

Následoval nemilosrdný, kondici-prověřující výšlap serpentinami jinak něžného Talichova údolí až k vrcholu Brdatky, kde jsme na několika kilometrech překonali 200 metrové převýšení. Cesta po silničce vedoucí přes Stradonice do Nižboru podél zmohutnělé Berounky byla krátkým vydechnutím před dalším kopcem, který měl následovat. Výšlap na Pelechovku, nesrovnatelně pozvolnější, než výšlap na Brdatky, jsme rozdělili na dvě části – k piknikovému stolu u hájenky a dál.

(Vr.) Na rozcestí Chyňavská myslivna učinil Mirek poslední pokus zavléci nás na rybí hody do jím již mnohokráte vychvalované restaurace s krbem. Mirek však nenašel podporu jediného z nás a ani našich peněženek zruinovaných drahami.

(Jarouš) Následoval sjezd ve sněhové smršti, kdy se nám ledové krupičky zasekávaly do tváří a ve chvilce stačily pokrýt silnici v souvislé vrstvě. V Poteplí jsme minuli nejprve odbočku na lesní cestu podle plánovaného itineráře a pak díky roztrhanosti našeho pelotonu i možnost se ohřát v hospodě U netopýra. Nakonec jsme obědvali v Unhošti v garážovém restaurantu Sirija. Snad nejvýstižněji to řekl Mirek/Vašek?: na obsluze bylo patrné, že už byla značně unavená svým podnikatelským záměrem, a že už ji hospoda vlastně ani nebavila. Byli jsme svědky nepředstavitelného navrstvení zmatku a neschopnosti věci řádně zorganizovat: i když měli „rychlovarnou“ konvici, která „chrlila“ jeden čaj za druhým v intervalu dvacet minut, považovaly servírky za nepřestavitelné kverulanství, když jsme napravovali jimi špatně pochopené zadání stran počtu ovocných a černých (v jejich slovníku obyčejných) čajů. Když pominu fakt, že jim došly kynuté knedlíky = syntetické kožovité „něco“, plněné destilovanou ropou s příchutí borůvky nebo jahody (proces, který předcházel jejich koupení, to by byla kapitola sama o sobě) a nemohly uspokojit moji rozšířenou objednávku, je sotva přehlédnutelné, když přinesou hlavní jídlo před polévkou a nedopočítají se správného počtu příborů.

Po obědě, jak z výše uvedeného vyplývá, nevalném, nám bylo dokončit putování. Podél poutní cesty (přeměněné na šotolinovou cyklostezku), naváděni světly letištních [ranvejí] jsme skrz Břve, mezi Hostivickými rybníky dojeli po silničkách do Prahy. U Zličína se Radka oddělila a jela na Bílou horu a my ostatní jsme vyšlápli poslední kopec ke konečné metra.

Výlet prověřil naši formu i odolnost odolávat nezdolným živlům, zpochybnil blahodárnost spinningu a diet i imunizačních kůr, s trochou poctivosti bychom museli přiznat, že vypráskané počasí i svažné kopce (či spíše dokopce - pozn. Vr.) nás srazily na kolena. Ale před sebevědomým, věčně vítězícím BBCC říkáme, že jsme v pohodě.

V Praze dne 1. dubna 2001

Šlapej dál!
Vrstevnice
Jarouš

originální History.DOC od Vrstevnice a Jarouše je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 04.04.2002 09:04