Ahoj,

máme tu květen a první vícedenní akci - pokud tedy nepočítám lyžařský týden v Montafonu. A pro tentokrát jsme se opět pozvali do Petříkova na Daněčkovo sídlo spokojeného stáří.

pátek 3. května

Sjeli jsme se v decentní sestavě Mamut, Mamutův známý Arnold a já (= Vr.) a později dojel ještě Pfyzik, takže Mamut operativně vymyslel výlet do hospody v Petříkově. Prý tam ještě nebyl a dosud nevím, zda to bylo nejvhodněji zvolené uvedení mezi místní štamgasty. I když proč by ne - dost jsme jedli, dost jsme pili, pěkně jsme se upravili a domu jsme šli po třetí hodině ranní valčíkovým krokem a s písní na rtech.

Měl přijet ještě Brzi, ale místo sebe poslal jen krátkou výstižnou esemesku:

Od: Brzi Pro: Vr, Odesláno: 3. května 2002 12:25

Mam virozu, takze neprijedu ani na DEVAST ani na MIZERU. Brzi

Ale to ráno…proboha, co jsme to všechno včera vypili…

Nicméně pomalu jsme se začali probírat do nového dne a začali přijíždět další:

• MPepa

• Mirek s Hankou

• Jarouš s Editou

…celkem 9 lidí (z toho 1 zázemí)…

Jarouš s Editou přijeli jako jediní na kolech už z Prahy neboť Jarouš žil v představách, že to bude nenáročný krátký výlet, hodný snad jen tuberkulózních šlechtičen. Edita tedy přijela s tím, že má najeto 25 km z Prahy, kolem Petříkova najede dalších 25 km a 25 km má zase do Prahy. A to Jarouš jako jediný viděl itik a i když mi poslal velmi pochvalný mejl došla jsem nyní ke zjištění, že to četl zřejmě ob řádek a jediné, co mu utkvělo v paměti bylo, že dojedeme do cukrárny Ondřejov. Nějak mu uniklo, že je to hvězdárna Ondřejov. O jeho mylném úsudku, že je to okroužek o délce slabých 25 km ani nemluvně.

Zkrátka, když Edita zjistila, že nás čeká minimálně 60 km v sedle, pokoušely se o ní mdloby. Ale zatím nesla svůj úděl statečně.

Odjezd byl stanoven na desátou, ale Mamut zcela nezodpovědně odjel s Arnoldem na nákup, takže jsme čekali, než se vrátí. Nakonec jsme vyjeli jsme v 10,24 s tím, že Arnold zůstal doma, odpočíval, nakládal maso na večer, hlídal stavení před nezvanými a otvíral stavení zvaným - horší bylo, že i když jsme mu kladli na srdce, že k večeru přijedou BrJájové a Vašavky, nebylo jisto, komu dveře otevře neboť dotyčné vůbec neznal. Nicméně výlet jsme si tím kazit nenechali.

Není příliš pěkná sebechvála, ale skutečně jsem na tuto akci velmi zodpovědně zpracovala itinerář, který dobře mapuje celou trasu. Přijde mi škoda nevyužít ho v této history, ale doufám, že ho nebudete číst ob řádek jako Jarouš, i když je fakt, že na vždy pro nás asi bude na Ondřejově cukrárna…

(Pro lepší orientaci je itik psán tímto odlišným písmem.)

UPOZORNĚNÍ - vzhledem k tomu, že si stále pletu pravou a levou ruku prosím všechny, aby v textu mnou uváděné směry vlevo/vpravo raději konfrontovali s mapou. Sice jsem se snažila, ale ruku do ohně bych za to nevložila. Kdo tak neučiní, ať se pak eventuálně nediví.

Dala jsem si opravdu záležet, ale vím, že jen stejně postižení jako já pochopí, jaké je to vítězství ani jednou si vpravo/vlevo nesplést. Ale že to byla fuška…

1.    Abychom se vyhnuli provozu na hlavní, vyjeď od Mamutova sídla spokojeného stáří na silnici, dej se vpravo a na „hlavní Petříkovské“ vlevo. Na další křižovatce odboč vlevo na Křížkový Újezdec.

2.    Tady se dej vlevo na Mandavu.

Mandava = návrší 480 m n/m. Památník v podobě zděné rozhledny postavený v r. 1931. Zde se 29. 9. 1419 sešli z popudu mluvčího pražské chudiny Jana Želivského Pražané s tábority. Kázal zde husitský kněz Václav Koranda. Výhled na Posázaví, Benešovsko, Brdy a výjimečně i na České středohoří.

3.    Dále jeď na Sulice a tady se dej vlevo po silnici směrem na Jílové u Prahy. POZOR jakmile narazíš na modrou značku, dej se vlevo po ní. 

Po modré značce jsme sice měli objet celý Štiřín, ale skončila nám tu rovněž  silniční idylka. Asfalt se změnil v prach a kamení a netrvalo dlouho, byl tu první pád. Paradoxně ale ne kvůli terénu - Hance spadly hodinky, takže poněkud zbrkleji šáhla na brzdy. Kotoul přes řidítka to ale byl ukázkový a naštěstí bez následků.

4.    Drž se stále po modré značce - mineš rozcestí „Na Lambujce“ = se žlutou značkou, dále rozcestí se zelenou značkou, projedeš kolem Ringhoferovy hrobky, mineš Olešovice  a Struhařov, mineš rozcestí se „zelenou značkou u Všedobravic“ a dojedeš do Brtnice na rozcestí s další zelenou značkou. Tady přejedeš „po zelené“ most/lávku přes Mokřanský potok a jsi na rozcestí se žlutou.

Ringhoferova hrobka = hrobka rodiny barona Ringhofera z let 1887 - 1892 od J. Stibrala se sochou „Ukřižovaný“ od J. V. Myslbeka z r. 1890. F. Ringhofer byl majitelem průmyslových podniků.

Jen jsme uhnuli na žlutou, zjistila jsem, že mé zadní kolo nějak nevydrželo drncání po kamenech. Nikomu se ale zatím nechtělo měnit, takže mě Jarouš jen zručně dofouknul a jelo se dál. Poměrně v pravidelných intervalech mě pak dofukoval až do Pyšel a ikdyž to chvílemi vypadalo dost nahnutě, vydrželi jsme.

U Ringhoferovy hrobky jsme na tachometru měli 9,4 km, což mě poněkud vyvedlo z míry - podle mapy jsme ujeli takový kousíček a je to zatím necelých 10 kilometrů ?!?!?! Proboha, kolik to bude celkem ?!?!?!

No a někde mezi Olešovicemi a Struhařovem jsme ztratili MPepu a Mamuta. Kdesi na konci pelotonu diskutovali, diskutovali, až se zcela neoddiskutovatelně prodiskutovali na scestí. Zprvu jsme se o ně obávali, ale pak jsme je ponechali osudu - konečně, tady zabloudit nemohou a doufali jsme, že si pamatují, že jedeme na oběd do Pyšelky. Nepamatovali si…

Večer tvrdili, že objeli všechny vesnice v okolí Štiřína, ale spíše jsme to tipovali na nejbližší hospodu.

5.    Dáš se vpravo „po žluté“ a budeš se jí držet až do Pyšel.

Pyšely = tvrz se uvádí od r. 1542. Přestavbou tvrze vznikl barokní zámek - nyní využíván jako domov důchodců, ovšem uplatňuje na něj nárok církev katolická.  V zámeckém parku lze spatřit, mimo jiné, jinan dvojlaločnatý (největší v Podblanicku) a pyramidální dub. Nad obcí lze najít barokní kapli z r. 1699 zvanou LORETA. Jde o skromnou napodobeninu  Svaté chýše v italském Loretu u Ancony.

Po žluté podél Mokřanského potoka se jelo skvěle. Jen chvílemi to byl poměrně náročný terén - po uzoučké cestičce jsme klopýtali přes kořeny, neminula nás ani bažinka. Vrcholem pak bylo, že jsme do Pyšel dojížděli za traktorem, který nás předjel v lesním dokopci a hodnou chvíli se nedal předjet.

6.    Kdo chce, může v Pyšelích, vyjet na Loretu a zde zamáčknout slzu při vzpomínce na památný výlet na Konopiště dne 16. 5. 1998 - díky tomuto místu a některým bloudilcům vlastně vznikla Irenina, dnes již v BBCC posvátná, věta: „Bez mobilu do přírody nelezu !!!“ - na počest této věty navrhuji, aby každý, kdo na Loretu vyjede, Ireně zavolal. Určitě bude mít radost J. (Pro jistotu uvádím číslo mobilu: Irena = 0602/296097, Lojza PP = 0724/042069.)

7.    V Pyšelích je rovněž možno navštívit hospodu - mám na mysli tu s tou velkou zahrádkou pod „rozkvetlými“ kaštany. Zde opět pamětníci (a pak zvláště Mirek) mohou zamáčknout slzu, neboť právě tady to bylo, co Mirek, omámen vůní rozkvetlých kaštanů a požitím jídla nevalného původu, prohlásil, že „pro něj by mělo smysl nocovat s BBCC jedině na Šumavě“. Dnes již víme, že to od něj byla bohapustá výmluva, aby oddálil své nocležnictví v kruhu BBCC. Na druhou stranu ale nutno přiznat, že v poslední době nocuje všude a na Šumavě naštěstí netrvá. No a kdo se chce už tady celkem slušně najíst, pak doporučuji restauraci Pyšelka na okraji Pyšel (pokud ještě existuje), ale pokud ještě nemáš hlad, určitě najdeš hospodu i v Čerčanech.

V Pyšelích jsme hlady už neviděli, takže Loretu jsme jednohlasně zamítli, o telefonu Ireně ani nemluvě a o hospodu pod rozkvetlými kaštany jsme rovněž neprojevili zvýšený zájem. Jediné, co nás při průjezdu městem rozptýlilo byl obrovský trucker s nápisem Mamut - ach jo, kdepak asi naši ztracení chlapci jsou.

Ireně jsme sice nezavolali, ale snad to byla intuice, či co, Irena zavolala nám - jsou s Lojzou nedaleko Pyšel, nechají tam auto a přijedou za námi na Pyšelku.

8.       Z Pyšel se dej po modré směrem na zastávku Pyšely.

Tak tenhle blbej nápad už snad nikomu ani nedoporučuji. Taktně pominu fakt, že se nejprve ujmul vedení Pfyzik a pod vlivem nádherného skopečka nás zabloudil pěkný kousek od Pyšel. Chrtil se kupředu a ani nepostřehnul, že sjel z modré.

Jakmile jsme Pfyzika nechali Pfyzikem a vrátili jsme se na modrou s vidinou, že za chvíli jsme v Pyšelích, asi jsme urazili nějakého lesního skřítka či co, neboť to, co nás další více jak 2 km čekalo bylo zřejmě za trest. Hladoví jsme se trmáceli úzkými lesními pěšinami, drncali jsme se přes kořeny a přenášeli jsme kola přes čerstvě pokácené kmeny volně ložené - no jistě, jak jinak než přes cestu. Ještě že ta moje zadní pneumatička se v tuto krušnou chvíli umoudřila a nevyžadovala pozornosti s dofukováním.

No a na Pyšelce jsme se konečně najedli a to dobře a dojel nás Lojza PP s Irenou

…a bylo nás 11 (z toho 1 zázemí a 2 ztracení)…

a Jarouš s Mirkem mi vyměnili dušičku pneumatičku (dodatečně děkuji) a pak mi Mirek skopnul kolo (za což vůbec neděkuji - prý chtěl nohou narovnat brzdu…).

9.       Dále jeď po červené do Čerčan. Pokud chceš jíst, tak tady určitě nějakou hospodu najdeš. V Čerčanech jeď po červené a to až na rozcestník se žlutou.

Čerčany = letovisko na Sázavě a důležitá křižovatka železničních tratí. Kdesi na kopci lze najít budovu církve českobratrské a u ní kamenný oválný stůl údajně z doby husitské. Na hřbitově lze najít hrob sedmi obětí železničního transportu vězňů z roku 1945. Jinak ale poloha města a nádherná příroda zlákala k pobytu a tvůrčí činnosti  mnoho význačných osobností - např. S. K. Neumanna, L. Stehlíka, Vl. Neffa apod.

10.   Po žluté se dej vpravo, projedeš Mezihoří, pak jedeš přes Krásnou horu, spojíš se s červenou značkou a dojedeš do Bělčic.

Krásná hora = 519 m n/m. Na vrcholu zbytky panského loveckého pavilonu.

11.   Z Bělčic jedeš vlevo po červené na Komorní Hrádek, kde přejedeš Sázavu do Chocerad.

Komorní Hrádek = zámek na místě středověkého hradu, který patřil v l. 1525-1560 Jaroslavu ze Štemberka, nejvyššímu komořímu. Zámek má dvě části -  starší budova o půdorysu nepravidelného čtyřúhelníku s uzavřeným nádvořím je renesanční a je zdobená sgrafity. Tzv. Nový zámek je trojkřídlý, raně barokní z doby kolem r. 1630. Věž nad vjezdem byla po 2. světové válce snesena. Zámek je nepřístupný (armádní školicí středisko). Ve zbytcích zámeckého parku se zachovala mohutná borovice douglaska (obv. kmene 380 cm, výška 40 m).

Chocerady = můžeš tu vidět kostel Nanebevzetí P. Marie - pův. gotický kostel, v polovině 16. stol. renesančně přestavěný a koncem 17. stol zbarokizovaný. V interiéru barokní oltář z r. 1715. Podnětem k postavení současného ocelového mostu byla nešťastná událost z r. 1887, kdy při převrácení pramice došlo k utonutí 18 lidí.

V Čerčanech nám odpadl další - Pfyzikovi se rozpůlilo kolo. No, je to opravdu nadnesené, i když puknul mu rám natolik, že se na tom super odpruženém kole už dál pokračovat nedalo. Naštěstí zde měl kámoše, k němuž to své torzo dovlekl a nechal se odvést. Večer už měl pohotovostně přistavené své druhé kolo.

Jinak nutno říci, že na tuto fázi cesty jsme byli všichni zvědavi - ještě nikdo to po téhle žluté neprojel. Terén byl sice dosti kopcoidní, nicméně cesta to byla nádherná - samé krásné jehličnaté lesy plné hmyzu zblblého teplým počasím, takže nebylo radno se na dlouho zastavovat.

Sjezd do Chocerad pak byl dosti krkolomný, takže jsme kola vesměs vedli.

No v Choceradech jsme poněkud přehodnotili itinerář, takže tuto následující část trasy jsme neprojeli:

12.   Z Chocerad se drž po žluté - nejprve jedeš podél Sázavy (tady je to společné s červenou) a pak odbočíš vpravo na Ondřejov.

13.   Ondřejovem projedeš stále po žluté a pokračuješ dále na Pecný.

Ondřejov = městečko asi od r. 1745. Možno shlédnout kostel sv. Šimona a Judy z 1. pol. 13. stol. s křížově klenutým kněžištěm  hranolovou věží. Byl velmi často přestavován. Nyní známá hlavně HVĚZDÁRNA založená Josefem Janem Fričem r. 1905 na vrchu Žalově. Dnes je zde observatoř provádějící výzkum Slunce, vysokých atmosféry a umělých družic Země. Ve staré části observatoře bylo v r. 1998 založeno muzeum Vojtěcha Šafaříka.

Pecný = 546 m n/m. Výrazná krajinná dominanta. Nejvyšší vrch severovýchodní části.

14.   Na vrcholu možno shlédnout hvězdárnu „Ondřejov“ (prohlídka muzea trvá asi 90 minut) či geodetickou observatoř „Pecný“. U hvězdárny je možno si odpočinout a kdo chce, může si zvesela zanotovat píseň „…hvězdy se mění nad hvězdárnou, já zrovna nemám lásku žádnou…“.

15.   Z vrchu Pecný se drž stále po žluté a to až do Mnichovic. Tady doporučuji (a PeDorky rovněž), restauraci U Císaře. Skvělé místo pro skvělý „čaj o páté“ (nebo, že by byla lepší káva a palačinka???).

Mnichovice = obec byla založena kolem r. 1140, na městečko byla povýšena ve 14. stol. Původně to bylo Pražany vyhledávané letní sídlo či lyžařský ráj. V květnu 1945 tu bylo při bojích o železniční trať zabito 13 občanů. Možno shlédnout kostelík Narození P. Marie z 12. stol., který byl goticky a později i barokně přestaven. 

16.   Z Mnichovic je několik možností, jak se dostat do Velkých Popovic. Kdo nemá kopečků dost, může zvolit cestu po zelené přes Strančice.

Strančice = západně od obce lze shlédnout židovský hřbitov s náhrobníky z pol. 19. stol.  Nad obcí nad „zázračným pramenem“ lze shlédnout poutní kapli sv. Anny z r. 1893.

17.   Kdo ale volíš poklidnější závěr, pak doporučuji jet po červené na Chlum a odtud po modré až do Velkých Popovic. Hltače kilometrů upozorňuji, že vzdálenostně to vyjde nastejno. Výškově asi (asi rozhodně) rozdíl bude.

Chlum = barokní dvůr s obdélníkovou patrovou budovou a dvojicí volně připojených objektů po stranách.

Velké Popovice = r. 1873 koupil panství baron F. Ringhofer, aby doplnil své panství o pozemkovou základnu. R. 1874 zde založil pivovar, vyrábějící dnes proslulé druhy (velkopopovického) piva. Je zde zachován tradiční talisman - kozel.

18.   Ve Velkých Popovicích je možno navštívit buď cukrárnu a to dole pod kopcem, kde se setkává zelená značka s modrou (za prvé je moc dobrá - ta cukrárna a za druhé je tady jediná - ta cukrárna), nebo restauraci v pivovaru - tu doporučuji hlavně pro ty, kteří nechtějí marnit večer kuchařením.

19.   Předpokládám, že z Velkých Popovic do Petříkova a potažmo na Mamutovo sídlo spokojeného stáří se dostane již každý. Omluveni jsou pouze ti, kteří po pobytu v restauraci své kolo uvidí dvakrát, respektive nebudou schopni na něj usednout. Ti si mohou zavolat pro odvoz (zatím tedy nevím komu, ale volat mohou).

Nepředpokládám, že někdo dočetl až sem, ale pokud tomu tak je, pak ti děkuji za trpělivost a pokud jsi se šťastně vrátil do Petříkova, pak se můžeš u mě přihlásit o odměnu. Komu se trasa nelíbila a chce mi rozbít ústa, nechť se raději pozdrží v pivovarské restauraci ve Velkých Popovicích - v odůvodněných případech platím pivo !!!

Oproti plánované trase jsme se rozhodli nadále maximálně se vyhnout kopcům, takže jsme se vydali podél Sázavy po červené značce až ke zřícenině hradu Zlenice. Také moc pěkná trasa.

Jen Edita lehce „skřípala“ zubama od chvíle, kdy se na jejím tachometru objevilo úctyhodných 75 km, tedy dnešní Jaroušem avizovaná délka trasy. Ovšem je fakt, že s Jaroušem to příliš nehnulo a to ani po té, co Edita vyhrožovala ulehnutím do nejbližšího příkopu. Neulehla…

U Zlenice nás opustili Pospíšiláci, kteří jeli po červené dále až do Čerčan a pak do Pyšel pro auto a pak do Petříkova.

Naše zbylé torzo složené z Valchů, Vr. a Vaňků jsme pokračovali již nám známou trasou podél Mnichovky do Senohrab, kde jsme poněkud minuli plánovanou modrou do Mnichovic, takže jsme vystoupali Senohrabský kopec a v Zaječicích jsme uhnuli po červené do Lomnice a pak po modré značce až do Velkých Popovic.

Nějak jsme už neměli chuť zastavovat se v pivovaru na žejdlík, o cukrárně ani nemluvě - nehledě na to, že v sedm tam již stejně měli zavřeno. Raději jsme volili zkratku kolem rybníka do Petříkova. Je teda fakt, že tady už nikomu do hovoru příliš nebylo. Nějak jsme toho dneska měli všichni dost.

V Petříkově jsme se všichni sešli u ohně - dojel Pfyzik, dojeli Pospíšiláci, našel se i Mamut s MPepou, kteří nestydatě tvrdili, že nás celý den hledali. Stav jejich alkoholu v krvi tomu ale příliš nenasvědčoval a rovněž tvrzení o tom, že neustále bloudili kolem Štiřína nebylo příliš přesvědčivé. No, zkusili to.

No a pak přijeli BrJájové s Tomem, přijeli Vašavky, Mirek odvezl Valachy a přivezl Majdu s Vrčkou, pak odjel s Hankou ku Praze a pozdě večer odjeli Pospíšiláci. Průběžně jsme opékali všechno možné, účastníkům dnešního výletu připravil Arnold skvělé kotletky a Brč zapomněl hrát na kytaru. Dokonce si nevzpomněl ani na černé papierové boty. Ach jo, je vidět, že mu v hlavě teď kolují akorát tak dlaždičky, futra a podobné záležitosti týkající se rekonstrukce BrJájovic obydlí. Ale snad si zase vzpomene až to dodělají…

neděle 5. května

Probouzeli jsme se do chladného pošmourného a deštivého rána a díky tomu byla morálka všech více než odpočinková. Dnes byl plánován survival a soutěživé hry, ale nikdo se do ničeho moc nehrnul. Kolem desáté přijel Mirek s Valachama, takže náš počet se dnes ustálil na

…13 lidech…

No, ale přece neprolenošíme celou neděli - Jája s Tomem se nakonec nějak vzmužili a odjeli připravovat orienťák. Mezitím nám Mamut zatopil v krbu, zavřeli jsme dveře a bylo nám moc dobře. Ani nikdo neprotestoval, když bylo rozhodnuto sportovní hry na mokré zahradě vypustit.

Někdy kolem půl dvanácté se vrátila Jája s Tomem, takže jsme se začali pomalu sbírat na orienťák. S ohledem na počet přítomných bylo rozhodnuto, že se tentokrát poběží po jednom - prostě každý sám za sebe, což poněkud rozhodilo Mirka a to natolik, že vyskočil a se slovy: „Já se skočím najíst, protože si moc nevěřím“, odjel ještě kamsi za potravou. Lákal ještě Majdu, ale ta si věřila… Na druhou stranu to ovšem uklidnilo Vrčku neboť letos jí tím pádem Mirkovo společenství nehrozilo - i když při losování jsme zjistili, že v případě dvojic by zase byli spolu - jo, jo, co se survivalu týká, jsou si holt souzeni J.

Po Mirkově návratu bylo rozlosováno pořadí běžících, byly rozdány mapky a uděleny základní instrukce, kde lze najít „kontroly“ z nichž je nutno opsat uvedené číslo náhodně generované Tomovým mozkem:

start/cíl = Vrstevnice na kameni

	kontrola č. 1 = šutr (č. 53 - čísla zatím, samozřejmě, sdělována nebyla)
	kontrola č. 2 = vidlice potoka (č. 608)
	kontrola č. 3 = listnatý významný strom (č. 85) - tady se nakonec ukázalo, že listnatým stromem byl MODŘÍN !!! ale našel ho každý
	kontrola č. 4 = skupinka kamenů (č. 84)
	kontrola č. 5 = posed (č. 31)
	kontrola č. 6 = listnatý významný strom (č. 28)
	kontrola č. 7 = kupka, která není poblíž krmelce (č. 529)
	kontrola č. 8 = listnatý významný strom, který není poblíž krmelce (č. 36)
	kontrola č. 9 = vidlice cest (č. 86)
	kontrola č. 10 = ohyb cesty (č. 100)

Ve 12,00 nastal auty přesun do místa startu. Mirek v tom okamžiku značně zneklidněl a občas se snažil upozorňovat na to, že není až tak rozumné běhat ve zdejších lesích po jednom. Neměl ale šanci.

Vybíhalo se z hráze rybníka ve Struhařově po 2 minutách. A jak se kdo orientoval v mapě, to bylo vidět již při startu - jeden běžel napravo, druhý nalevo, třetí kamsi šikmo… Nutno říci, že mezi zústavšími to vyvolávalo lehkou paniku a snahu znovu a znovu orientovat mapu. Mirek dokonce již prosil (a opět marně), aby neběžel sám. Pak ale zorientoval mapu k neznámé světové straně a vyběhl zcela opačným směrem než doposud všichni ostatní. No, dlouho jsme za ním hleděli…

A jen tak z nudy si trasu oběhnul znovu i Tom.

Když byli všichni na trati náhle mi došlo, jak těžký úděl má startér/časomíra. Zatímco ostatní běhali po lese, já jsem osamoceně seděla v dešti na hrázi rybníka a bylo mi jasné, že tu budu muset setrvat až do návratu posledního zatímco se doběhnuvší budou osvěžovat a posilňovat v nedaleké hospodě. Jo, jo, co se dalo dělat. A tak jsem seděla a zevlovala a čekala.

Jako první přiběhnul Jarouš, který paradoxně vyběhnul jako poslední. Zase ale odběhnul stopovat Editu. Pak se dost dlouho nedělo nic a konečně se začali trousit další. Objevil se dokonce i Mirek doprovázeje Mamuta. Již zase se svým „tvrďáckým“ úsměvem a s opět získanou sebedůvěrou pak všem dokola sděloval, že Mamuta potkal kdesi v lese a protože jeho rozložité tělo prostě nešlo oběhnout, byl nucen (samozřejmě nedobrovolně) setrvat v koridoru, který lesním porostem Mamut klestil. Prostě bylo na něm vidět, jak je rád, že letošní survival přežil.

Jako poslední se letos překvapivě umístil Brč - je pravda, že jsme na něj v hospodě čekali několik hodin až nakonec nebylo zbytí a šli jsme ho hledat. (Klasicky neměl u sebe mobil.) Fakt jsme o něj už měli strach a to takový, že nikdo ani nevzpomněl na žertovné příběhy z černé kroniky. Naštěstí jsme ho ale našli téměř okamžitě - zcela dezorientován právě míjel osmou kontrolu (která byla mimochodem na dohled cíle) a snažil se opět zmizet kamsi do nitra zdejších lesů. Sám netušil, kde se po dobu uplynulých čtyř hodin pohyboval, ale je zcela evidentní, že si orienťák oběhnul zřejmě několikrát a vzal přitom i několik okolních obcí.

…Jaroušovy *P*O*Z*N*Á*M*K*Y :

No a na závěr snad už jen něco tabulkového zhodnocení (já - tedy Vr. a Tom jsme se stanovili organizačním týmem, takže nás v tabulce nenajdete):

No a to je tak asi z letošního survivalu fschechno. Po nalezení Brče už jsme jen rychle odměnili vítěze, sbalili jsme všechny své propriety v Daněčkově sídle spokojeného stáří a vydali jsme se zpět ku svým domovům.

Tak Šlapej dál!

V Praze dne 28. května 2002
Vrstevnice

a ještě mapa:

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 10.08.2003 12:15