Ahoj,

tak tuhle akci připravil, zorganizoval a dokonce i zapsal Jarouš. Připravoval ji ovšem s tím, že o předcházejícím víkendu na Devastu to bude jen takové šolíchání kraje našimi koly. A to jako jediný měl k nahlédnutí itik a i když ho chválil, bylo evidentní, že četbu jen předstíral. Jo, jo, lhát se nemá, protože lež má krátké nohy… Jenže, pozdě bycha honiti…

Zkrátka, když Jarouš o víkendu na vlastní kůži okusil, jaká to byla tvrdá cyklistika (jo, jo, nečíst itiky se holt nevyplácí), tento výlet sice nezredukoval, nicméně měl neustálé výčitky svědomí, což je velmi patrné z jeho zápisu. Takže nyní něco z Jaroušovy klávesnice - ponechávám to bez jakéhokoli zásahu, abyste si mohli plně vychutnat Jaroušovu brilantní češtinu a momentální rozervanost jeho duševna:

Jako každý velký spisovatel, i já se řídím nějakou oduševnělou maximou pro zápisy do kroniky. Ta moje zní: „nepřekročíš jednu stranu zápisu pro jeden den výletu“ a neberu ji moc vážně, byť při pohledu na každoročně nabývající „Big History“ by to byl závazek vhodný.

Středeční vyjížďku nelze vnímat odděleně od nedělního výletu: už sama pozvánka v mnoha ohledech vyzněla jako klamavá reklama: vycházela z předpokladu, že Devast bude téměř necyklistický, že výškový profil by zvládla i slečna v krajkách na dámském kole. Že nakonec překonáme 2.5 násobek předpokládaného převýšení, že významná část cesty povede proti větru, že úzká pěšinka ve srázu nad řekou nám bude hrozit zřícením do tůní slepých ramen… mi nebylo známo v okamžiku psaní itineráře. Možná, že by nás jelo méně a možná, že by někteří nebyli překvapeni nárůstem své kondice. Zkrátka, sjeli jsme se ve středu, v Předměřicích v hojném počtu[1] (rozhojněném o hosty, jejichž afinita ke zbytku BBCC je vysvětlena vloženým diagramem). 

Jako značkovač jsem zklamal [na to, naštěstí, není přikázání][2], když jsem si nechal rolníky (možná ještě družstevníky) rozorat cestu (naše utrpení jsme jim po zásluze vrátili v uježděné pšence), nevyčetl z mapy, že cesta prochází soukromým pozemkem – opravdu - kdo mohl tušit, že se splní dávný sen všech pivařů a vstup do přírody bude možný jedině skrz hospodu?

U každého výletu se snažím hledat nějaké přesahy, nejinak tomu bylo i na „Mizeře“: kdo mohl tušit, že narazíme na materializovaný obraz magické transsubstanciace nejnižšího v nejvyšší, když teplo a „husté“ povětří skleníkem zakryté čističky dávají povstat sublimní kráse něžných květů,… jako by se nám tím připomínal genius loci – ještě nedoznělé vibrace, které do Smetanovy sochy vložil sochař – zednář Bílek, nebo astronom a astrolog Tycho de Brahe,  pro jehož bádání císař Rudolf II uvolnil zámek v Benátkách nad Jizerou, zámek stojící na ostrohu s privilegovaným výhledem na nejvyšší bod ekliptiky, s privilegovaným výhledem rozepsané řádky knihy osudu. A bylo to možná přímo hvězdné znamení, že jsme dojížděli do zapadajícího Slunce, u kterého se v této privilegované době kupí největší nahloučení planet, jaké do konce našeho života už nebudeme mít možnost vidět… A zatímco se tu dojímám magičnem, lyričnem a hymničnem, unikají mi erupce heroična: Láďa Pekárek jel svůj stíhací závod, když osaměle dojížděl náš peloton, Čiháci jeli svůj životní výkon na nových kolech, MPepa s Magdou jeli svůj stíhací závod na odpolední volejbal, …

Ale vedle magična a epična bylo i naučno: jednu z atrakcí okruhu (alespoň pro Editu to byl důvod jet) - tulipánovník jsme viděli na zámku v Loučni, kde pivně-botanická sekce čekala na kávovou sekci, která se vetřela do ještě neotevřené restaurace na hrázi slavného rybníka Jívák – viděli jsme jeho obrys v protislunci, navíc obrys ochuzený o tulipánovité květy, které se patrně ještě nestačili rozvinout (doufejme, že jsme se rozplývali nad správným stromem…). K vidění byli dále: nevyjmenovatelná druhová rozmanitost květin a rostlin, slepýš, srny, ropuchy v kalužích, včely[3] … a také vlk, i když se tvrdí, že naposledy byl spatřen v 19 století v Beskydech – alespoň já ho cítil v místech, kde záda ztrácí slušné jméno. Jak je snadné být okouzlený v prosluněné májové přírodě. Jak snadno je ta velebnost srozumitelná, je to velice didaktické kochatelno. To je jiná poetika, než industriální scenérie městské periférie za únorové sloty… Průjezd Jabkenickým polesím nás zkrátka všechny potěšil…

Euforický sjezd z nejvyššího bodu vyjížďky nás poněkud odchýlil z vytyčené trasy minutím odbočky, ale našla se příjemmná náhradní cesta, která nás dovedla do MB. Po eratické (neplést s erotickou) navigaci do středu města na pozdní oběd gradovalo zklamání nevalným výběrem občerstvoven a výběrem jídla v občerstvovnách. Ještě, že jsme byli v historickém centru Boleslavi vlastně sami, stejně jsme si stačili udělat nával sami…. Po obědě poskytla cukrárna na náměstí obvyklý sortient kopečkové zmrzliny, no-name esspprresso a na první pohled různorodou směsici dortů sjednocených charakteristicky pampeliškově žlutým korpusem, který po ochutnání prozradit tajemství krále Lávry: byly to vlastně jen buchty převlečený za dorty… (Naopak velice podnikavě zněla věta hospodského na hřišti v Horkách: „Musím vynést židle – přijel nějaký závod“.)

Zatímco dlouhý úsek podél Jizery měl být manifestací esence horské cyklistiky: „obklopen přírodou v místech, kde nic mimo kola neprojede…“, celý výlet měl ctižádost ukázat, že lze poskládat zajímavou trasu i v jinak turisticky nevyhledávaném, spíše industriálním kraji, „kudy se většinou do přírody pouze projíždí“.

Jarouš

Také jste místy nepochopili, o čem to ten Jarouš píše ?!? Také vytřeštěně zíráte, kdeže jsme to vlastně byli ?!? No tak si ještě jednou protřete zrak, zavřete pusu, v klidu vydechněte a vězte, že deprese, ve které se ještě při psaní své history Jarouš evidentně nacházel, pominula s poslední tečkou jeho textu. Někdy holt stačí svěřit se papíru. A já si teď dovolím (samozřejmě ve zkratce - ostatně jako vždy) upřesnit některé události tohoto středečního výletu.

Nejprve kdo všechno vlastně do Předměřic přijel:

	Vr + Podč
	Jirka Kr. jr.
	PeDorky
	Mirek a Hanka Vaňci
	OAJové
	3x Čiháci
	Jarouš a Edita
	Roman (viz Jaroušův diagram)
	Škůťa (viz Jaroušův diagram)
	Honza (viz Jaroušův diagram)
	Vašavky
	Alena (viz Jaroušův diagram)
	MPepa a Magda
	Peki

…celkem 23 lidí…

Rozhodně nezapomenutelným bodem předstartovní horečky bylo když VPepa zjistil, že nejsou mapy. Prostě vytáhnul z auta ofocenou automapu a odtrhnul z ní příslušnou část. My ostatní jsme se spokojili s obvyklou kartografií. A za zmínku rovněž stojí i to, že líná varianta dnešní trasy byla zavržena - nebo že by nakonec nebyla vůbec navržena ?!? No prostě jednohlasně jsme se vydali na variantu aktivní.

Z Předměřic jsme vyjeli silnicí, která se pozvolna změnila v polní cestu. Ta se ovšem zužovala tak, že jsme si, za Jaroušova soustavného omlouvání se všem zúčastněným, pak skutečně museli pšenicí vyjet cestu svoji vlastní. A čím více jsme se nořili do pšenice, tím více se Jarouš omlouval ačkoli nám se to čím dál více líbilo. Je ale fakt, že dál už cesta takto razantní odchylky od kartografie a itiku nevykazovala.

Průjezd vojenským prostorem Milovice-Mladá byl úžasný = Ruská cesta byla sice dlážděná, ale po kostkách se tady jelo výjimečně skvěle.

Na okraji lesa za Čachovicemi, či spíše za Vlkavou, nás konečně dostihnul Peki - dodnes nechápu, jak nás našel, protože neměl mapu a navigoval jej pouze občas Jarouš po mobilu. I když…asi bloudil, protože cosi zmiňoval o množství navštívených obcí v okolí než se trefil do té správné. To je tak, když někdo přijede pozdě a pak se mu nechce jet pšenicí…

Od Vlkavy nás čekala nádherná cesta lesem. Jak už se Jarouš zmínil, u rybníku Jívák jsem s PeDorkama zavítala na kávu, zatímco ostatní jeli do Loučně. Za trest jsme neviděli tulipánovník a dozvěděli jsme se o něm vlastně až z této history. Nicméně v Loučni nám bylo ještě povoleno jedno pivo v hospodě, kde odpočíval zbytek a Mirek, samozřejmě, obědval - také bylo už kolem poledne.

Z Loučně nás pak čekal další nezapomenutelný úsek cesty - Jabkenická obora. Tady se jelo úžasně - rovinka a všude kolem nás voňavý tichý a klidný les. Také jsme tady mohli spatřit vzpomínku na Tycho de Braha, místo kde Bedřich Smetana tvořil, Smetanův dub a pak místo, kde si Jarouš způsobil svůj první příspěvek do traumat. Nechť se velikáni nezlobí, ale nutno přiznat, že místo Jaroušova traumatu nás asi zaujalo ze všeho nejvíce, byť se jednalo o obyčejnou strouhu, kterou se Jarouš kdysi snažil na kole přeskočit. Nepřeskočil…

Vybízeli jsme ho k novému pokusu, ale zřejmě si své trauma pamatuje ještě velmi dobře…

V Jabkenicích jsme se neopomněli vyfotit u sochy Bedřicha Smetany, čímž jsme značně rozlítili jakéhosi domorodce, protože nejenže jsme nestáli před plůtkem, jak přikazovala cedulka, ale dokonce jsme se semkli kolem sochy tak, že Bedřicha nebylo skoro ani vidět.

Z Jabkenic jsme to vzali opět lesem až do Ledce a odtud zase pro změnu po silnici. Hned za vsí jsme narazili na ten Jaroušem tak nádherně popsaný skleník plný roztodivné květeny. Ten se u silnice vynořil jak oáza v poušti. Nevěřili jsme svým vlastním očím.

No v Žerčicích to bylo, jak cesta vedla skrz hospodu. Ale dalo nám dost práce ji najít - tu cestu, samozřejmě. Hospodu jsme našli hned a původně jsme byli rozhodnuti, že  do ní vůbec nepůjdeme. A tady také skončila rovinková pohoda. Museli jsme si vyšlápnout pěkný dokopeček.

Náš oběd v Mladé Boleslavi (= MB) již květnatě popsal Jarouš. Jen ještě taktně vynechal zmínku o první hospodě, která sice nabízela mnoho lahůdek včetně rybího guláše, ovšem při pohledu na naši početnou skupinu jsme byli ujištěni, že budeme čekat notně dlouho. No jo, dnes je holt jiná doba a číšníci si sami hosty z hospody vyhánějí - my jsme také samozřejmě pochopili jeho nechuť obsluhovat hladové pocestné a valná většina nás pak přešla do bufetu o kousek vedle.

Z Mladé Boleslavi vedla naše cesta téměř podél Jizery a byla opět velmi příjemná. K zámku v Benátkách jsem si pak nedopatřením vyjela dokopec jen já s Podčarovkou, Oajové a Alena. Ostatním se zabloudit nepodařilo J. Dokopec to ale byl ukrutný.

Zpět k autům jsme dojeli s nadcházejícím večer a měli jsme toho všichni tak nějak docela dost. Bylo to ale naprosto úžasné - Jarouš skutečně vybral oblast, kde bylo minimum turistů, o cyklistech ani nemluvě. Prostě fantazie o které se v dnešní přecyklistované době můžeme každému cyklistovi jen zdát. A viděli jsme nádherný kus naší země. Já osobně se přiznám, že jsem v této oblasti, pokud tedy pominu dálniční průjezdy Mladou Boleslaví, byla vlastně poprvé. Jen doufám, že ne naposledy.

Rekapitulace
Zúčastnění:	23 lidí
Najeto:	75,67 km
Čistý čas:	5:58
Prům.rychlost:	15,2 km/hod.
Trasa:	Předměřice n. J. - polem - Jiřice - Ruská cesta - Lipník - po silnici - Čachovice - po ČTZ - Loučeň - Jabkenická obora - Jabkenice - Spálený les - po ZTZ - Ledce - po silnici - Žerčice - lesem - Hole (hájovna) - Holé vrchy - po silnici - Kolomuty - Řepov - Mladá Boleslav - po ČTZ podél Jizery - Vinec - Zámostí - Horky - Dražice - Benátky n. J. - Předměřice n. J.

A to už je opravdu vše. Šlapej dál !!!

V Praze dne 20. července 2003
Vrstevnice