Ahoj,

rok se sešel s rokem a než jsme se nadáli, máme tu půlkulaté, tedy páté narozeniny BBCC. A protože tentokrát tenhle den připadnul na sobotu, bylo tohle výročí spojeno se Slzami na soutoku. Kde také příhodněji oslavit to naše výročí. A pokud by se snad někomu zdálo, že kvůli té PĚTCE děláme až mnoho povyku, tak vězte, že je co slavit - jsou i mnohem menší skupiny (až dvojice), které spolu nevydržely ani tak dlouho…

pátek 13. září

Ač byl pátek třináctého, sešlo se nás u Honzy ve Vojníkově požehnaně:

• BrJájové

•  Adéla + (její přítel) Honza

• Vašavky

• Mlp + Magda

• Pfyzik

• Valaši (a to v plném počtu tří)

• Jirka Kr. sr.

• Vr. + Podčarovka

…celkem 15 lidí…

ale bylo to tak akorát, abychom se vešli do chaty.

• vzhledem k tomu, že silnice přes Zvíkov byla uzavřená, museli jsme všichni přes Písek. Ale zvládli jsme to,

• první tentokrát přijeli BrJájové (překvapivě),

• a poslední nepřijel Pfyzik, ale já - tedy Vr. (ve 23,30),

• všichni jsme se krásně poskládali do chaty, ale nebylo moc vytopeno, takže noc byla lehce chladná. Navíc díky Jaroušově poznámce, který místo „Dobrou noc“, utrousil cosi o špatném tahu komína, jsme měli celou noc pootevřené okno. Hlavně že Jarouš šel spát v klídku vedle do ložničky…

sobota Čtrnáctýho devátý

... nebyli jsme navátý. No, i když, jak kdo…

-         odjezd byl stanoven na 9,30, ale tato hodina byla silně ohrožena (a oprávněně) faktem, že jsme se začali probouzet až před devátou. Překvapivě nás nebudil ani Mareček, který se vzbudil mnohem dříve, ovšem Jarouš s Editou plně soucítili s naší spavostí a svou ratolest udrželi v ložnici co nejdéle. Dodnes je mi ovšem záhadou, jak to dokázali, nicméně vřelé díky.

-         pozvolna jsme snídali, připravovali kola a vítali se s dalšími.

Přijeli:

• PeDorky

• Hanka s Mirkem (ti byli ještě cestou pověřeni nákupem papírových tácků a cukru)

• Lojza s Irenou (ti byli kolem deváté ještě v Lahovicích, nicméně odjezd nakonec stihli)

…a už nás bylo 21 lidí…

10,30 - nastala hodina odjezdu. Všichni byli nasnídaní, všichni byli vyčůraní, všichni byli připravení, chata byla uzamčena a tak jsme S HODINOVÝM ZPOŽDĚNÍM konečně vyjeli.

Vyjeli jsme s tím, že každý cestu zná, takže průběžně se na nikoho nečeká a na všechny se počká až před Pískem „u psince“. Ovšem Brčák míní a Valach mění - zkrátka ve chvíli, kdy volal zoufalý Jarouš, kam jet od plynové lávky, došlo nám, že Valaši tuto cestu absolvují vlastně poprvé. A tak jsme učinili výjimku - dobrovolně jsem se ujala role posledního a čekala jsem na Valachy. Pak se k našemu závěrečnému seskupení přidal ještě Pfyzik, který s Mirkem měnil dušičku pneumatičku.

Cesta podél řeky do Písku byla všelijaká. Mě osobě velmi překvapilo, že tu vůbec nějaká cesta byla. Nicméně kam až sahala hladina vody před měsícem, to bylo zcela jasně patrné na stromech nedobrovolně ověnčených igelity a všelijakými jinými připlaveninami. Navíc v jednom místě byla místními vyhotovena „vodoměrná tabulka“, podle níž jsme jednoznačně mohli vidět, že při kulminaci řeky dne 13. 8. 2002 sahala hladina vody bezproblémů nad naše hlavy. Ještě, že ty narozeniny máme, kdy je máme - o měsíc dříve bychom se tu s kolem mohli vézt tak maximálně na kajaku.

A že jindy poměrně „volejovatá“ řeka se v době povodní proměnila v dravý živel, to jsme mohli pozorovat na protějším břehu. Proud tam zohýbal a povyvracel stromy jak třísky.

Bylo ale znát, že ať se tu přehnalo co chtělo, příroda žije dál - zabahněné stromy se již začaly obalovat čerstvou zelení, břehy řeky začaly obrůstat novou travou a v lese rostlo hub - no, jak po dešti…

Ale zpět k naší cestě do Písku. Tenhle první úsek byl vždy trošku cross, ale tentokrát to bylo o něco horší. Byl tu velmi patrný erozivní vliv vody. Kamenité úseky byly vymlety mnohem více než obvykle, pár úseků cesty bylo strženo, takže se prorážela nová cesta lesním svahem a průjezdnost celkově značně stěžovaly padlé stromy, přes které se kola, chca nechca, prostě musely přenášet. Copak my na svých singlech, my jsme ještě celkem projížděli, ale tandem Jarouš - Mareček, ti to měli o trošku horší. Co chvíli Jarouš volal na Marečka: „…šlapky vodorovně, šlapky vodorovně…“ - to aby nevzal kámen. Většinou ho bez problémů vzal, takže podle intenzity bouchance se pak Jarouš informoval: „…Marku sedíš?!?“ Je ale fakt, že nezastavil ani když se Marek neozval…

Mě ale docela vrtalo a vlastně ještě dodnes vrtá hlavou, zda Marek ví, co je to „držet šlapky vodorovně“. Ať ví či neví, na jednu stranu mě uklidňoval fakt (že nemám blbý děti), že tento Jaroušův pokyn celkem ignoroval a vodorovně pro něj znamenalo nešlapat a držet šlapky ve svislé poloze (Jarouši, jednou ses to dozvědět musel).

No a při zdolávání padlých stromů pak byl Jarouš docela rád, že jsme s Pfyzikem vytvořili doprovodnou skupinu. Tady se mnohdy nějaký ten pár rukou navíc přece jenom hodil.

Bylo dohodnuto, že se bude čekat u psince, ale zdejší stav okolí, značně poznamenaný povodní, nebylo to pravé ořechové - suché bahniště dekorované odkudsi připlaveným kulifonem na coca-colu a nějakým tím torzem nábytku připomínalo spíše válečné pole než místo na pauzičku. Takže na nás počkali o kousek dál. Do Písku jsme pak jeli všichni společně, vyfotili jsme se na mostě, což byl tentokráte trošku problém, neboť díky strženému zábradlí byl průchod přes most značně omezen. Zavzpomínali jsme, u jakých, dnes neexistujících částí soch, jsme se fotili v minulých letech, trošku se zděšením jsme obhlédli vyhlášenou rybí restauraci na ostrově, kde jsme se nikdy s jídlem nechytali a zřejmě ani nechytneme, protože byla totálně propláchnutá vodou a vydali jsme se dál po cyklostezce na Putim.

Druhá fáze cesty k Zátavskému mostu byla docela v pohodě. Široká lesní cesta přece jenom příval vody ustála bez problémů. A díky lesním pracím na počátku cesty jsme dokonce měli možnost objevit jakýsi přírodní sportovní areál - také by nebylo marné jej vyzkoušet.

Poslední úsek „přes pole“ nás ale celkem mile překvapil. Tady i za sucha bylo bahno, takže jsme očekávali dvojnásobný nášup mokrosti. Paradoxně tu ale bylo sucho (pokud pominu ty dvě obrlouže se značně tlející, zřejmě ještě záplavovou vodou). To jsme ještě za celých pět let nezažili.

No a pak už tu byl SOUTOK !!!

Hospoda povodeň ustála, ale, jak jsme očekávali, otevřená nebyla. Nicméně na lavičkách venku jsme si mohli, jako již tradičně, odpočinout a pojíst. A Brč (prostřednictvím batohu Jirky Kr. sr.) obstaral i doručení šampusu, kterým bylo připito na další úspěchy BBCC.

Ze soutoku jsme klasicky pokračovali směrem na Putim. Mirek vehementně propagoval oběd v této obci s tím, že to bylo právě tady, co jsme se v minulosti tak dobře najedli. A nedal si rozmluvit, že se plete. Tím dost rozhodil Brče, který se mě pro jistotu několikrát zeptal, jestli je tak sklerotický nebo jestli je to opravdu blbost. Byla to blbost. S BBCC Mirek (a nejen on) rozhodně nikdy nemohl obědvat v Putimi. Je pravda, že jsme se tu několikrát pokoušeli najíst, ale nikdy jsme neuspěli (viz history z roku 1998, v roce 1999 jsme se o to ani nepokoušeli, v roce 2000 jsme to sice prubli, ale nechytali jsme se - v history ale nic nenajdete, protože je, z mnoha důvodů, poněkud strohá). A Mirek nakonec sám uznal, že to bylo v Kestřanech (to když tu hospodu v Kestřanech viděl).

Do Putimi jsme tedy nezajížděli, ale vydali jsme se hned po silnici směrem na Kestřany v domnění, že zde opět chutně poobědváme. Skutek ale utek. Hospoda, kterou jsme znali byla nenávratně zavřená (evidentně již dlouho) a v té druhé byla svatba. Možná je to ode mne surové, ale já bych ty svatby o víkendech zakázala, protože hladoví pocestní se pak nemají kde najíst.

Z Kestřan to pak už byl jen kousek na Zátavský most a podél řeky jsme dojeli zpět do Písku, kde jsme konečně poobědvali. Původně zamýšlel Brč hospodu U Reinerů, ale hned u mostu jsme objevili nevyplavenou restauraci, tak jsme nepohrdli zahrádkou s výhledem na řeku. A najedli jsme se všichni dobře.

Z Písku se už ale nikomu nechtělo drncat se po lesní cestě (prvními odpůrci této cesty byly jednoznačně Valaši, kteří tuto cestu jako zpáteční odmítli již cestou do Písku - i když Marečkovi to zas až tak nevadilo), takže jsme to vzali hezky po silnici až na žlutou turistickou, pak přes plynovou lávku a do kopečka hezky k chatě.

Není důležité, kdy jsme byli zpátky, ale bylo to ještě za světla. Navíc jsme ujeli jen tolik kilometrů, abychom nebyli večer moc unaveni a byli schopni sfouknout těch 5 svíček na narozeninovém dortu (po kterém se, jen tak mimochodem, Zuzko, okamžitě zaprášilo - jako vždy byl skvělý), abychom mohli grilovat a vůbec se mohli společensky angažovat. Prostě byl dostatek času na to, abychom se sprchli a pak už jsme jen užívali venku toho nádherného večera při dortu, grilování, rozličné konverzaci a kytaře. Jen nás trošku rozhodil Jirka Kr. sr., který se chopil krumpáče, na poli vykopal otvor 1 x 1 metr (i když Brč tvrdí, že to byla jen malá jamka…) a odmítal říci, na co. Až skvělý ohňostroj rozehnal naše myšlenky na obětování bohům. A o půlnoci byla samozřejmě Horolezecká…

neděle 15. září

V noci odjeli domů Vašavky s Valachama neboť Vašek musel být ráno v Brně. Kolem desáté přivezl Jirka Kr. sr. Jirku Kr. jr. a dost pozdě v noci pak odjeli Pospíšiláci. Ráno po snídani jsem (klasicky) odjela zpět do Prahy já, protože Podčarovka musela na zápas a přibrala jsem ještě Jáju, která se rozhodla neděli věnovat budování rodinného hnízda Na Manovce. No a ještě museli odjet Vaňci, neboť Brč je neuvedl mezi zúčastněnými. Tak pokud jim křivdím, omlouvám se, tentokrát je v tom moje skloréza zcela nevinně.

…zbylo 10 lidí…

No a klávesnice se tentokrát ujal Brč - jak také jinak, když je mámou BBCC.

Slzy v neděli:
vyjeli jsme v 10:15.  
trasa: Záhoří, Kašina hora, Jamný, Temešvár, přes Vltavu přes Podolský most, konečně také nějakým terénem: lesem na silničku do Červené nad Vltavou, přečkání deště v restauraci, pokračujeme na Červenou, sjíždíme až dolů k přehradě. cesta zpět téměř stejná, jen nejedeme lesem ale už jen po silnici. zastávka na oběd u benzinky nad podolskym mostem.  
příjezd na chatu kolem 16:30.  
ujeto: 40 km  
cesta domů: cesta do Prahy dosti hrůzná: někteří jeli úsek Cukrák - Chuchle i více než hodinu. ovšem nejdelší cestu domů měl Honza, který domů do Teplic dojel až ráno v 5:30...  
účastnili se: 10 lidi: 2 Jirkové Krejčíci, MPepa+Magda, Pfyzik, PeDorky, Brč, Adéla+Honza.

Brč

P. S. od Vr.:

Brč jen taktně pomlčel o tom, že je cestou stihnul pěkný slejvák a málem to vzdali a jeli zpět vlakem. Ale naštěstí to nevzdali - chce se mi napsat, že hrdinně nesli štafetu Norské sekce, kterou jen tak nějaký deštík po Norsku nerozhází, ale nebudeme si nic nalhávat - jednoduše přestalo pršet…

trochu sentimentálního ohlédnutí se zpět

BBCC oslavilo pět let. Možná je to málo, možná je to moc - vždyť co je pět let v životě lidském?!? Když se ale podíváme těch pět let zpátky…

co nám BBCC dalo

• Jednoznačně poznání.

• Jen si vzpomeňte, na jakých kolech jsme jezdili před pěti lety a na jakých jezdíme dnes (tohle samozřejmě není poznámka pro Brče, Vpepu a Gábinu, kteří jsou stále věrni svým starým dobrým strojům)…

• Jen si vzpomeňte, kolikrát jste se na kole svezli před pěti lety a kolikrát se na něm svezete dnes…

• Jen si vzpomeňte, co jste viděli ze sedla kola za posledních pět let…

• Jen si vzpomeňte, co nových lidí jste poznali…

• Jen si vzpomeňte, kde všude jste byli…

• Jen si vzpomeňte…

Dalo by se pokračovat, ale ponechám na každém z vás, ať si přebere, co mu BBCC přineslo.

Zkrátka a dobře, za těch 5 let nám BBCC dalo poznat tu krásnou euforii z nově objevené aktivity, z nově nabitých přátelství a z mnoha prožitých akcí. Dalo nám ale poznat i tu neradostnou stránku života a to, jak málo stačí, že je člověk nucen sesednout s kola a rvát se s nemocí. Na druhou stranu ale, Taťko, vem si, kolik palců ti držíme a kolik lidí na tebe čeká až zase s námi sedneš na kolo. Chybíš nám, protože jsi naší součástí…

co nám BBCC vzalo

• Tak to si bude muset každý vyřešit sám. Napadá mne mnoho věcí, ale nebudu ani naznačovat.

• Já osobně se přiznám, že nemám čas na spoustu jiných aktivit, ale když se ohlédnu těch 5 let zpátky, nelituji jediné minuty. A za to Vám všem, kteří BBCC tvoříte, patří dík…

Takže to by tak asi z těch letošních půlkulatých Slz bylo vše. Mějte se všichni krásně a doufám, že se uvidíme dříve jak za dalších 5 let!!!

Noticka na závěr:
Nedá mi to, abych se nezmínila ještě o jedné věci v souvislosti s povodněmi. Jak všichni dobře víme, kdo chtěl a měl možnost, mohl různými způsoby pomoci lidem postiženým povodněmi - materiálně, fyzicky či finančně. Nechci nikomu sahat do svědomí a rozhodně nehodlám diskutovat na téma kdo a jak pomohl, to je opravdu věcí každého z nás, nicméně za BBCC mohu jednoznačně vyhlásit nejobětavějšího přispívatele a to Irenu PP - téměř každý večer zavolala na telefonní linku, kde šel výtěžek na oběti povodní. Až se z toho stala rutina. No a jednou večer zase vytočila číslo, odložila sluchátko a šla povečeřet, vysprchovat se, dala dětem a Lojzíkovi......dobrou noc, vy nemravové, a spánkem spravedlivých prospala zřejmě svoji nejdražší noc v životě. Až ráno zjistila, že ještě stále telefonuje na povodňovou linku...
Na druhou stranu ale měla Irena možnost okusit i hořkost přísloví "za dobrotu na žebrotu" , protože při této akci Slzy a při naší cestě na soutok si právě ji, z celého našeho početného pelotonu, vybrala jakási postarší paní, aby jí vynadala za to, že se tu poflakujeme kolem vody místo abychom přiložili ruku k dílu a trošku pomohli postiženým. Jo, jo, jsou to v životě lidském paradoxy, ale Ireno, ať si kdo chce, co chce říká, my víme své...

Šlapej dál!  

V Praze dne 16. září 2002
Vrstevnice a Brč

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

Brč

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 03.01.2003 16:24