Obrázky z akce
Benešov III.

odkaz na hlavní stránku www.BBCC.cz   BBCC

místo konání: Benešov nad Ploučnicí a rozlehlé okolí
termín konání: 11.-13. října 2002

Tuto history věnuji z celého svého Vrstevnicového srdce Taťkovi Kalivodovi, protože to byla poslední akce BBCC, které se, byť necyklisticky, účastnil. Bohužel, již nikdy neměl příležitost si ji přečíst…


pátek

Chvílemi to nevypadalo, ale nakonec se přece jenom podařilo uskutečnit akci v Benešově nad Ploučnicí. A tak jsme opět a s radostí přijali pohostinství v Kalivodovic severočeském sídle. Sjížděli jsme se, klasicky, již od pátečního večera, kdy přijeli:

4x Kalivodi + Black

Vr (příjezd asi ve 22:00)

Radana + Judy (příjezd asi ve 22:30)

BrJájové + Adéla (příjezd asi ve 23:00, protože jeli přes Lochov)

…celkem 9 lidí + 2 psi…

Večer v Benešově probíhal ryze v duchu dobrých tradic BBCC - popíjelo se červené víno a pak mnou (tedy Vrstevnicí) zakoupená novinka Fernet Orange, který byl tak hnusný, že jsme jej nedokázali za víkend vypít a Brč po něm navíc začal škytat až z toho usnul. A to je v TV reklama na něj (tím myslím na ten Fernet, ne na Brče) ještě daleko hnusnější než nápoj sám.

No a samozřejmě se diskutovalo - tentokrát na téma „Tomba versus Franz Kafka aneb psí ocas a co tím chtěl vlastně básník říci…“

A jak jsme k tomuto tématu dospěli?!? No to je jednoduché - na počátku byl fejeton psaný panem premiérem Tombou a bez jeho souhlasu - teda pardon, určitě s jeho souhlasem, poskytnutý naší „(ne)široké veřejnosti“ matkou Gábinou:

Tomáš Kalivoda 3 MR: Proměna

                „Ach jo, zase ráno, kolik je? No, budu ještě alespoň pět minut spát.“

                „Tak jo, zase vstávat.“ Teď už konečně s odhodláním otevírám oči a sunu se zpod peřiny. Posadím se a rozhlížím se po pokoji. Uvidím svého bratra, proboha, co to je? Je celý divný, jako by se proměnil v nějaké zvíře, raději se podívám na sebe a… Utíkám do koupelny, abych se na sebe podíval. Také jsem celý jiný, proměněný. Z toho zmatku mě ani nic nenapadá, nedokážu přemýšlet, co se to stalo a proč. Raději se rychle zamykám, aby mě náhodou někdo neviděl. Postavím se před velké zrcadlo, abych se mohl pořádně rozhlédnout. Konečně začínám přemýšlet, už nepanikařím. Začínám se prohlížet v zrcadle, ale pořád mi to nejde na rozum. Chápal bych, kdybych se proměnil v něco normálního, v nějaké zvíře, ale co má být tohle? Prohlížím si hlavu, prohlížím si nohy, jednu ruku, druhou ruku, tělo. Jen kdyby to mělo nějaké racionální řešení.  Zdá se, jako bych měl každou část těla jinou. Dokonce… no dokonce mám i křídla. Že by snad motýl? Ale jak bych mohl být motýl, když mám hlavu brouka? A k tomu slepičí nohy? To ještě není tak hrozné, ale co můj psí ocas? Jediné pozitivní je, že mám motýlí i tělo. A také se mi celkem líbí mé myší ruce. Stále se prohlížím a pozoruji další významnou věc, která se vymyká mé chápavosti. Celý se měním. Chvíli jsem modrý, chvíli celý bílý, skoro se z toho nevidím, protože zeď za mnou je z bílých dlaždiček. Tak jsem si pro změnu stoupl k modrým dlaždičkám a jsem zase celý modrý, ale… neznamená to snad, že jsem se proměnil v chameleona? Zase začínám přemýšlet a konečně i vyvozuji závěry. Možná by to souhlasilo, možná právě proto jsem celý z několika různých zvířat, protože jsem chameleon! Chameleon mění barvy, mění se, mění se celý, změnit barvu je jako změnit své chování? A já se přeci, často měním, měním své chování, měním svůj vzhled. A ty druhy zvířat a hmyzu, ve které jsem se proměnil, vždyť z každého toho druhu také něco mám, broučí hlavu - tvrdohlavost, nebo myší ruce, někdy přece jsem taková malá drzá vyčůraná myška. Psí ocas jako moje věrnost a co ten motýl? Jako motýl se přeci nechovám, ani tak nevypadám, ledaže má značit tu určitou slušnost a zdvořilost, kterou někdy mám, takovou tu kultivovanost, kterou mám jen někdy, pokud mám náladu, tak proč se tu vůbec ukázala?

Ale stejně, co teď, možná bych měl jít jinam, máma sem za chvíli bude chtít jít. Tak až se nebudou dívat, nějak proklouznu do pokoje. Otevírám a opatrně probíhám…

                „Tomáši“

                „Počkej chvilku, prosím tě, jo?“ Ale najednou uvidím, jak se otevírají dveře a máma vchází na náš sytě hnědý koberec. Zavírám oči a čekám na maminčinu reakci.

                „Pomůžeš mi s tím? Nebo to mám táhnout sama?“

                „Jo, jo“ tak tohle je jedna věc, kterou asi nikdy nepochopím, „už jdu“. Opatrně jsem se podíval na své nohy a tělo a nic, jsem zas normální člověk. Ach jo!


sobota

Budíček byl již v 8:30!, ale byl s křupavými rohlíčky. A v průběhu našeho vstávání a snídání přijížděly další posily:

PeDorky

Jirka Kr. sr.

Mirek + Hanka Vaňci

OAJové + Láďa Čihák

Nakonec nás tedy bylo

…celkem 17 lidí + 2 psi…

Nevím jak, ale Gábině se podařilo vyhnat nás již kolem deváté k přípravě kol. V 9:30 následoval brífing a v 9,45 jsme s patnáctiminutovým zpožděním vyjížděli.

Na cestu se nás vydalo 14, protože Taťka hlídal psy, Kája hlídal Adélu, Adéla hlídala Káju a oba mládežníci měli společně vykonávat domácí práce.

Prolog aneb motto dne: Trasa byla tentokrát volena tak, aby se Norská sekce nenudila a s tím, že i u Ústí jsou vodopády.

A s tímto vědomím jsme vyjeli podél Ploučnice. Naši původní trasu, kterou ale vlastně neznala ani Gábina, doladil jakýsi motorista v červeném žiguli, který - kde se vzal, tu se vzal, stanul proti nám na pěšině uprostřed severočeských luhů a hájů. Poradil nám, že se máme dát přes lávku a kolem Ploučnice, pak po lávce, co se točili „Páni kluci“, přes trať a pak kus lesem. Je to prý sice cesta trošku náročnější, ale rozhodně zajímavější. Prostě, jak řekl Jirka sr.: „také je asi osamělý a rád si popovídá...“

A opravdu - cesta byla skutečně náročnější a bezesporu i zajímavější.

Přechod přes lávku, u které nás již zmíněný motorista zastihnul, jsme zvládli bez problémů. Ovšem pěšina podél potoka v nás záhy vzbudila podezření, že se nám chtěl dotyčný pomstít za to, že jsme mu překáželi v  cestě. Ale lávka z filmu „Páni kluci“ naše chmury rozehnala. Opravdu tu byla a byla jak z pohádky. Jen jsme se trošku zdráhali, zda se přes to starobylé dřevěné nic zavěšené na silně prorezlých lankách dá i přejít. Přecházeli jsme raději postupně a přežili jsme to jak my, tak i lávka.

K železniční trati pak dorazil první Mirek a my jen z povzdálí sledovali, jak pobíhá po kolejích sem a tam a hledá cestu a vůbec nebere v potaz Gábinino varování, že tudy jezdí vlaky dost často. Cestu nakonec našel v kopřivách  a maliní Jirka sr. a díky tomu jsme za chvíli stanuli na silnici.

A stoupali jsme a stoupali jsme a stoupali jsme a když už jsme mysleli, že jsme konečně nahoře, tak za zatáčkou jsme zase stoupali...

Velká Veleň

Tak tady Gábina pozdravila bratrance Rosťu. Prý je normální, ale podle zkratek, které nám doporučoval přes ty největší krpály, u kterých se na mapu nevešly ani všechny vrstevnice, s tím, že on tam tudy běžně jezdí, jsme ho tipovali spíše jako adepta na železného muže.

Z Velké Veleně jsme ještě kousek stoupali a pak... konečně jsme jeli s kopce a to až do Děčína. Naše radost ze sjezdu ale netrvala dlouho. Během chvíle jsme všichni omrzli jak drozdi.

Děčín - Ústí nad Labem

Dál nás čekala cesta podél Labe. První vyrazil VPepa a těžko říci, co se mu hnulo v mysli. Prostě šlápnul do pedálů a dalších 15 km jsme ho jen stíhali, nicméně nedostihli. Tak jsme se alespoň kochali, pokud se to tedy tak dá nazvat, pohledem na znovu se vzpamatovávající stromy a domy podél břehů Labe s nepřehlédnutelnými stopami výše zatopení v době záplav. A že ty igelity, hadry a podobné nepřírodní ozdobičky visely v korunách stromů notně vysoko.

V Malém Březně jsme se rozhodli ponechat VPepu definitivně osudu prvního a odsouhlasili jsme si, že najdeme hospodu. Také bylo skoro dvanáct. Tu ale VPepa projevil svůj šestý smysl a neomylně na nás čekal u prvního použitelného zařízení tohoto typu. Jmenovalo se to Stará fara a bylo to skvělý. Obzvláště, když jsme zjistili, že ta půvabná servírka vlastní žluté plavky a navíc ještě zná ten vodopád, kam máme namířeno.

Jinak jsme ale obdrželi skvělý boršč a spoustu dalších dobrot, čaj, grog, pivo a bylo tu teplo a příjemně.

Kolem druhé jsme se vydali dál. Objevily se sice nějaké „zaječí plány“, nicméně bylo rozhodnuto dorazit alespoň k vodopádům a pak uvidíme.

Projeli jsme Ústím až pod Střekov. Cyklostezka přes zdejší zdymadlo byla samý schod. No a pak se vedení ujal VPepa. Částečně zkulačil Gábininu trasu a vedl nás dále po žluté ačkoli jsem s Gábinou neustále propagovala zelenou.

Po žluté jsme se drápali do slušného dokopce. Někteří postupně odpadli pod záminkou hlídání kol a tak jsme šli dále pěšky. To jsme sice vedle našich kol šli již hodnou chvíli, ale teď jsme kola zanechali hlídačům a šli jsme dále bez opory.

Asi po 1 km jsme narazili na již zmíněnou zelenou, od které nás Pepča odvrátil a pak jsme konečně došli k vodopádu. Tak takový jsme v Norsku opravdu neviděli...

Zpět jsme se vrátili stejnou cestou po zelené a pak po žluté, kde jsme opět sesbírali naše hlídače i s našimi koly. A zase jsme absolvovaly schody přes zdymadlo. Jednohlasně jsme ale zamítli drápat se na Střekov. Byť vypadal impozantně. Gábina nám sice líčila, jak nádherný je odtamtud rozhled na Ústí a přilehlé okolí, jak výtečně tam chutná zmrzlinový pohár s kávičkou, ale nezlomila nás.

Zpáteční cesty se pak zcela neplánovaně, zcela nepověřeně a zcela neodvolatelně ujal VPepa. Prostě s odvoláním na to, že má mapu zcela neoblomně a definitivně zkulačil Gábině její trasu. A že ji zkulačil důkladně, o tom jsme se v následujících hodinách dokonale přesvědčili.

...tak 14 malých „černoušků“ vydalo se zpět...

Od Střekovského zdymadla jsme se vrátili zpět do Ústí a tady, kdo chtěl, mohl zvolit návrat opět podél Labe do Děčína a odtud do Benešova. Bylo skoro pět hodin a tak se odpojili rozumní = OAJ a Láďa Čihák.

...jen 12 malých „černoušků“ jelo společně zpět...

Pro změnu jsme zase stoupali a stoupali a stoupali. A když jsme konečně mohli jet s kopce, prosadil si Mirek s Radanou ještě dokopec přes Novou Ves. Když se pak na vrcholku kopce dozvěděl, že ho čeká ještě dobrých 35 km, tvářil se, že nám nevěří.

Do Malečova jsme to měli zase s kopce kousek lesem, ale šlo to a pak zase do kopečka do Pohoří a lesem s kopce do Proboštova. Trošičku jsme si bloudli a byl to dost cross, ale Proboštov byla nádherná vesnička. Teda alespoň co jsme ještě stihli s přibývajícím večerem vnímat.

No a odtud už jsme se rozhodli držet se striktně silnice. Hodina byla pokročilá, poměrně rychle se šeřilo, takže na nějaké hrdinství uprostřed lesa už neměl nikdo chuť. Teda až na Mirka, abych mu nekřivdila...

Z Proboštova jsme sjeli a vyjeli do Homole, pak byli Hlupice, pak Touchořiny (to už nás obestírala černočerná tma) a pak Klínky. Prostě jedna větší pr... než druhá.

V Klínkách to vzdala Marcela a zavolala si pro odvoz OAJe již spokojeně dlícího v Benešově. A velmi ochotně jí udělal garde Tomba.

...a 10 malých „černoušků“ pokračovalo tmou zpět...

Cesta byla nekonečná a pořád se to houpalo nahoru a dolu. Nebylo nám nejtepleji (Dorce byla dokonce slušná kosa), měli jsme docela hlad a před námi bylo pořád víc jak 20 km.

Ani nevím, co to bylo za sílu, která nás nutila zase a zase sednout na kolo a prodírat se tmou kamsi dál. A neuvěřitelně na nervy nám lezly ty různorodé blikačky a světýlka, ze kterých se nám až motaly hlavy a dělalo se nám špatně, ale bez nichž bychom byli vyřízený úplně.

Konečně tady byly Verneřice. Bylo sice po osmé, ale rozhodli jsme se pro hospodu. Přece jenom nás čekalo ještě víc jak 10 km a teď už bylo jedno jestli dojedeme v devět nebo v jedenáct. Ta tma už rozhodně temnější nebude, ale s plným žaludkem a zahřátí to zdoláme lépe.

Hospodu tu znal jen VPepa a nikdo neprotestoval, i když tu neobsluhovala žádná sličná servírka, ale jen dva nesliční chlapi. Byla tam zima, všechno dlouho trvalo, grog z griotky chutnal a vypadal jak z kompotu, ale najedli jsme se, ohřáli jsme se a pak si další zavolali pro odvoz. Nakonec zbylo jen to tvrdé jádro z nejtvrdších = VPepa, Brč, Vr a Jirka sr.

...jen 4 malí „černoušci“ vydali se zpět...

Z hospody jsme vyjeli kolem půl desáté a mělo to být už jenom s kopce. VPepa se nás nejprve snažil rozveselit tím, že popadává sníh, ale moc to nezabíralo. Tak přiznal barvu - čeká nás ještě jeden dokopeček a když jsme ho šlapali přiznal, že bude ještě jeden. Už nás to ani nepřekvapilo - o jeden kopec víc nebo míň...

Jeli jsme mlčky tmou tmoucí - ve předu já s Pepčou se světly a za námi Brč s Jirkou sr. Sem tam popadávalo cosi mokrého a že jsme všichni, to jsme poznali jen podle posmrkávání - v tramvaji mě to nesmírně vadí, ale tady to byla labutí píseň. Jediná známka toho, že jsme všichni.

Mezi vesnicemi na neosvětlené silnici to nebyla žádná legrace, ale přes zdejší dlouhé osvětlené vesničky se jelo super. Tady jsme to docela i kalili a když jsme konečně dojeli do Benešova a konečně vyšlápli ten poslední nepočítaný dokopec ke Kalivodovic sídlu a konečně se dobouchali, aby nám otevřeli, tak na nás všichni koukali s otevřenou pusou - evidentně nás ještě nečekali ačkoli bylo již půl jedenácté.

No a Jája měla možnost na vlastní kůži okusit přísloví „pro dobrotu na žebrotu“ - když jsme se konečně dobouchali a dozvonili a ona nám přišla otevřít, byla odmrštěna první Jirkovou větou: „už se vaří rýže?!? No jak to, že se ještě nevaří rýže?!?“ A to se přitom snažil tvářit se, že je totálně hotovej.

Total jsem zatím byla já - sice jsem prý zachránila čest dámské části, ale rozhodně na mě nebylo vidět, že jsem to nesla hrdě. Zvláště když Kája odmítal vydal třešňového Jelcina, ze kterého mi Gábina slibovala uvařit grog. Ale na druhou stranu - ani Gábina nebyla schopna uvařit vodu.

V pozdní noci jsme se mátořili různě po baráku, někteří se sprchovali, OAJové s Láďou šli do hospody na véču, Jirka sr. uvařil čínu (teda až po té, co Dorka s Jájou rychle uvařili hrnec rýže) a pak jsme se vzmátořili tak, že jsme vydrželi i na Horolezeckou.

Pak ale Brč najednou usnul a chrápal, a tak Radana do rozestlané postele přestěhovala Jirku sr. a odešla raději spát do patra. A postupně (a rychle) jsme odpadávali i my ostatní.

Epilog:

Dnešní trasa byla volena tak, aby se Norská sekce nenudila s tím, že i u Ústí jsou vodopády.

Jako účastník Norské sekce můžu zcela s klidným svědomím prohlásit

KAM SE HRABE NORSKO NA TYHLE KOPCE!!!

A vodopád... Tak takovýhle jsme v Norsku také rozhodně neviděli.

A pokud bychom tohle absolvovali předem jako trénink na Norsko, pak bych to asi vzdala...

Ale bylo to super, jako Norsko...

Rekapitulace

Najeto:  68 km
Marcela s Tombou 60 km
tvrdá závěrečná čtyřka 80 km
Převýšení:  přes devatero hor - prostě něco mezi 697 a 10.000 výškovými metry
Čistý čas:  5:50 (při 80 km)
Prům.rychlost:  13,7 km/hod.
Trasa:  Benešov nad Ploučnicí - přes hory, přes lesy - Velká Veleň - po silnici - Děčín - Malé Březno - Ústí nad Labem - zdymadlo Střekov - ŽTZ - ZTZ - Vrkočský vodopád - zpět do Útí nad Labem - Nová ves - Malečov - Pohoří - Proboštov - Homole - Hlupice - Touchořiny - Klínky - Verneřice - Františkov - Benešov nad Ploučnicí

 

neděle

Sice se mohlo ráno spát, jak dlouho se chtělo, ale když má Brč budík nastavený na 7:30 a pak Jája s Jirkou sr. diskutuje vedle v kuchyni, pak se spát už nedá. Venku byl napadaný čerstvý SNÍH !!! a všichni jsme se tak nějak začali obracet ku Praze. Jen PeDorky plánovali vyzkoušet nový bazén v Děčíně.

Zkrátka a dobře, Benešov byl, jako vždy, nezapomenutelný, takže příště zase AHOJ !!!

Mějte se krásně a šlapej dál !!!

V Praze dne 20. října 2003
odkaz na
Vrstevnice


originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde


odkaz na hlavní stránku www.BBCC.cz
BBCC - na hlavní stránku
správce stránky:  odkaz naHonza Brč
e-mail:  Brc@
BBCC.cz
naposledy upraveno:
10.11.2003 20:15