Ahoj,

předpokládám, že určitě nikomu neuniklo, že letošní rok byl (a vlastně asi stále je) ve znamení povodní. Vodní toky v letošním roce zaznamenaly rekordní stavy svých hladin, o průtocích ani nemluvě. Vodácká srdce plakala a všichni jsme před časem s úděsem hleděly, jak se z poměrně klidných řek a říček stávají nelítostné živly splachující vše, co se jim dostalo pod vlnku. Nelze se tedy ani divit, že když nadešel čas BíBíCíCovského WC, neměl téměř nikdo ani nejmenší chuť vydat se po jakékoli té kalné stoce, která se dříve dala nazvat řekou. Jo, jo, už to vypadalo, že si povodně vyžádají svou další oběť v podobě neuskutečněné akce BBCC, když tu se zrodil (egoisticky přiznávám, že na můj popud) nápad - když už se nám nechce po vodě, vezmeme to podél vody. Vodní tok zdoláme tak jako tak, jeho okolní krásy také poznáme, ale bude to rozhodně sušší, protože se nebudeme muset smáčet v těch republikových splašcích. Cha, cha, cha !!! Bože, jak je člověk občas bláhový…

Tento nápad se překvapivě s kladnou odezvou shledal, takže Water Close bylo obratně přejmenováno na Water Cyclo, původně plánovaná Sázava byla změněna na Botič a všichni jsme se již těšili na dušičkovou sobotu.

Jak je z výše uvedeného patrné, tato akce zažila již v době příprav mnoho škrtů a převratných změn, takže nikoho z nás už ani nepřekvapilo, když nás sobotní ráno budilo pravidelným tlukotem dešťových kapek do okenních skel. Je sice pravda, že jsem dost dlouho bojovala s tím, zda se držet norské cti a nenechat se zviklat nějakým tím deštíčkem, ale nakonec nás s OAJem udolal fakt, že je naprosto zbytečné v tomto podzimním čase promoknout, totálně se zabahnit a nastydnout. Čest nečest. A tak jsme se dál mohli povalovat v pelíškách neboť OAJ všem rozeslal eSeMeSku:

Odesláno:              2. listopadu 2002 8:10

Kvuli letos jiz tradicni neprizni pocasi dnesni akci WC-Botic rusim. Muzeme to zkusit jeste zitra ve stejnou dobu, pokud bude venku prizniveji. OAJ

Den utekl - no jako voda - a byla tu neděle. Počasí se vskutku umoudřilo a na podzimní oblohu se snažilo dokonce prodrat sluníčko. Konečně nám počasí popřálo. OAJovi se sice ráno z postele moc nechtělo a snažil se mě přemluvit, že v posteli bude každému z nás rozhodně lépěji než na kole, ale neobměkčil mě. Nezbylo mu tedy než  vylézt z pelíšku a zase rozeslat všem eSeMeSku:

Odesláno:              3. listopadu 2002 8:10

Vrstevnice rozhodla, ze presto ze teplomer ukazuje jen jeden jediny stupen, je venku krasne a tak sraz v 10.00 hodin na Opatove plati. OAJ

Kolem deváté, když jsem se chystala vyjet z domova, pak přišla ještě eSeMeSka od Jirky Kr. jr.:

Odesláno:              3. listopadu 2002 09:00

JSEM NA VACLAVAKU U MCKA NAHORE A POCKAM NA TEBE.

Hurá, tak to už budeme čtyři. A když mě pak v Hybernské stihnul ještě Pekiho telefonát, že je rovněž na cestě, bylo jisté, že z nás bude minimálně silná pětka.

Na místo srazu se každý dopravil podle svého vlastního uvážení. Já jsem zvolila svoji vyježděnou trasu kolem Hradu, přes Letnou a kolem Hlaváku na metro k Muzeu, Jirka Kr. jr. to vzal k Muzeu Chotkovýma sadama a přes centrum a OAJ s Marcelou sjeli přes Štvanici na metro na Florenc. Jen Peki si to naplánoval poněkud nereálně, neboť hodlal jet metrem z Vltavské. Naštěstí se o tomto svém úmyslu včas zmínil OAJovi, který ho nejprve odzbrojil otázkou: „Proboha, co tam budeš dělat!!!“ a pak mu doporučil k nástupu méně zatopené stanice.

Je to neuvěřitelné, ale přesně na desátou jsme se všichni sešli na stanici Opatov. Bylo nás opravdu pět:

• OAJ s Marcelou

• Vr.

• Jirka Kr. jr.

• Peki

Ještě jsme počkali deset minutek, zda se neobjeví někdo další, ale přišla jen eSeMeSka od Vaška:

Odesláno:              3. listopadu 2002 10:09

Akorat jsem se probudil. Tak nam nezbyva jen poprat suchou stastnou cestu.
Vasavky

No a tak jsme vyjeli. První fáze byla opravdu suchá a po asfaltové cyklostezce vedoucí po okraji Chodovského sídliště se jelo skvěle. Pak jsme ale dorazili k první plánované vodní ploše (Nový rybník)a vedení se ujal Peki, který se vydal cestou necestou podél rybníka. Po proražení vlastní stezky suchým rákosím jsme sice narazili na vyšlapanou cestičku, nicméně naše putování se začalo stále více podobat bahnění. Vliv sobotního deště a značná nacucanost země byla více než patrná.

Probahnili jsme se k dalšímu rybníčku (Kančík) a pak už jsme stanuli na hrázi. Konečně pevná půda pod nohama. Ovšem naše radost netrvala dlouho. Po shlédnutí mapy a její orientaci vůči terénu jsme zjistili, že pokud chceme zachovat plánovaný povodňový ráz a plán dnešní trasy, pak se opět musíme vydat tudy, kudy vedla jen bahnitá pěšinka. Odměnou nám byl další z rybníků (Homolka), který se náhle blýsknul mezi stromy. Bylo tu nádherně. Na hladině klidně plavaly kachny a labutě, nad hladinou se skláněly větve stromů oděné do různobarevného listí a mezi nimi se zlehounka proplétaly paprsky podzimního slunce. A všude kolem nás bylo ticho. Ještě že nebylo horké letní odpoledne, to bychom se tu dozajista tísnili s mnoha rodinkami venčícími ukřičené dětičky a rozličné zvířectvo. Takhle jsme si tu podzimní pohodu mohli vychutnat sami.

Tři rybníky jsme minuli a zbýval ještě ten čtvrtý s poeticky nepoetickým názvem Vrah (docela by mě zajímalo, proč se ten rybník jmenuje zrovna takhle). Trošičku nás zmátla zahrádkářská osada, ale naše intuice držet se vody nás neomylně dovedla kam jsme chtěli. Až u rybníka jsme zjistili, že jsme mohli zahrádky klidně minout, pokud bychom od předešlého rybníka jeli druhou stranou. No ale nevadí. Takhle jsme si alespoň mohli přelézt vodní strouhu, která neuvěřitelně klouzala. Ale protože jsme všichni šikovní, tak se nikdo z nás nenamočil (a dokonce ani nesmočil).

Teď už zbývalo jen přejet hlavní silnici a najít řečiště Botiče, podél kterého pojedeme nadále. Tady musím chtě nechtě přiznat, že díky mé lehké dezorientovanosti v mapě jsme neodbočili jak chtěl Peki s OAJem rovnou pod most, ale vyšlápli jsme si kopeček do Petrovic. Nakonec, alespoň nějaký kopec jsme dneska vyšlápli, protože jinak to byla taková rovinková pohodička - jak také jinak, když se jelo po proudu řeky.

Moc jsme si ale nezajeli, takže za chvíli jsme již stanuli na okraji Hostivařské přehrady. Původně tady OAJ plánoval koupání, ale když s námi nebyl Brč ani VPepa, nejevil nikdo moc velký zájem. Navíc přehrada byla téměř vypuštěna.

U přehrady nás čekalo jedno nemilé překvapení - občerstvení mělo zavřeno ačkoli inzerovali, že mají od jedenácti (což akorát bylo). Až po dlouhých pár minutách lomcování klikou jsme vzali v potaz upozornění, že „od 11,00 podle počasí“, takže podle majitele dneska evidentně nebylo počasí vhodné k otevření. Naše zklamání však bylo záhy vyváženo dalším, tentokrát ale poněkud příjemnějším překvapením - potkali jsme Jarouše, který za spolupráce Editiných rodičů venčil Marečka (tak hodného a poslušného jsem ho snad ještě neviděla, teda pokud pominu chvíle kdy spí). Je pravda, že kdyby Jarouš tiše nehlesnul: „Ahoj“, možná bychom ho i přehlédli, ale naštěstí hlesnul. Pak nás ještě stihnul paralyzovat sdělením, že Edita doma vaří (!!!), vyfotil si nás a s námi, doporučil nám poobědvat v restauraci u kurtů na Hameráku a s ujištěním, že i on je jako prase ačkoli na kole nejede, nás nechal pokračovat dál v naší cestě.

Na hrázi Hostivařské přehrady jsme koketovali s myšlenkou, že bychom zavolali Radaně a Tonimu, ale pak jsme je ponechali napospas nedělní siestě, protože nás zaujala tůňka pod hrází a průtok betonovou skruží pod mostkem. Údajně se to dá projet na kajaku, ale ten jsme sebou neměli, takže jsme se tu jen vyfotili a zase jsme pokračovali dál.

A tady už se přírodní ráz krajiny kolem Botiče začal měnit v městskou zástavbu. Trošku neromantické okolí, ale co jsme mohli dělat. Alespoň jsme se drželi vodního toku, co nám komunikace dovolily. Sem tam jsme ještě probahnili nějaký ten park, takže k Hamerskému rybníku jsme dojeli docela slušně ušpinění. Od našeho záměru smočit (až umýt) kola v rybníku nás odradila jen jakási rodinka krmící se svým malým potomkem na břehu kachny. Bylo nám to před nimi přece jenom žinantní. Peki se sice pak dost těžko smiřoval s myšlenkou, jak takhle zaprasené kolo postaví do předsíně, ale naštěstí se trápil jen do prvního piva…

No nic, kola jsme neumyli, ale za to jsme se na Hameráku dobře najedli. Z nabízeného sortimentu si vybral rozhodně každý a v restauraci nám bylo moc a moc dobře. Venku to bylo pak o poznání horší - zima nám dost citelně zalézala pod bundy a oštipovala nám nosy a uši. Ale šlapáním jsme se zase rychle zahřáli.

Od Hameráku jsme se snažili opět kopírovat Botič, ale brzy jsme narazili na zátaras, takže jsme museli chtě nechtě zvolit nepopulární cestu po hlavní silnici kolem Michelské plynárny (sjíždět říční tok na kole se nám přece jenom zdálo dost drastické). Řeknu vám ale, že okolí nic moc. Tady bych nechtěla snad ani bydlet - domky jsou takové maličké a nevzhledné a natláskané na sebe a mezitím jen silnice a prach a hluk. Až za plynárnou se nám opět podařilo dostat se k potoku a jet podél něj. Projeli jsme Michlí, Vršovicemi a Nuslemi a než jsme se rozkoukali, byli jsme na Výtoni, kde jsme se všichni vyfotili u bývalé celnice (jak také jinak).

Z Výtoně už byla jízda na kole vlastně nepovinná, ale nic jiného nám stejně nezbývalo. Společně jsme po Palačáku přejeli na Smíchovskou stranu a přes Kampu (kde nás OAJ nechal pěkně drncat po nábřeží) jsme dojeli na Klárov a pak tím nejprudším stoupákem, jaký se zřejmě v Letenských sadech nachází, jsme se dostali nahoru na Letnou. Tady se od nás nejprve oddělil Peki, my ostatní jsme ještě chtěli zajít na závěrečné pivo, ale protože na zdejší hospody bylo ještě příliš časně (bylo nějak kolem půl třetí), nezbylo, než se rovněž odebrat ke svým domovům.

No a pozdě odpoledne pak přišla ještě eSeMeSka od Brče:

Odesláno:              3. listopadu 2002 16:30

Ahoj, jak jste boticovali?

Byli jsme vcera tancovat a prisli jsme skoro ve 4h., tak se nam po ranu moc nechtelo.

Brc

A tím je letošní Water Close Cyclo closed.

Šlapej dál!

Vrstevnice

V Praze dne 4. listopadu 2001

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 27.11.2002 15:16