Ahoj,

tak konečně nastal čas pro letošní první kola. Ale jak to tak bývá - člověk míní a příroda mění. Celý týden bylo počasí tak akorát - prostě jen sednout na kolo. Ovšem v sobotu 8. 2. jsme se probouzeli do pravé zimní nálady. Za okny se chumelilo a při pohledu na oblohu bylo jasné, že se rozhodně nejedná jen tak o nějakou chvilkovou záležitost. No a protože OAJ rozhodně neměl chuť vypadat jako sněhulák na kole, tak kolem osmé celou akci odpískal, převalil se na druhý bok a o všech údolích světa si nechal tak akorát zdát.

…a před jedenáctou sněžit přestalo…

O týden později (v sobotu 15. 2.) to už ale vyšlo. Ráno v sedm bylo sice dobrých 10° pod nulou, ale teplota šla „rychle“ nahoru, takže kolem desáté jsme vyjížděli z domovů na sraz při teplotě cca -5°C. Prostě pohoda.

Zúčastnění:

	OAJ (Marcela se tentokrát družila v rámci pracovního kolektivu na běžkách)
	Láďa Čihák + Dan
	Míla Hrubant
	Vr. + Podč.
	Gábina + Tomba
	Pekki

…celkem 9 lidí…

Z počátku to vypadalo, že u opakované akce snad ani nebude o čem psát, ovšem materiál BBCC nikdy nezklame. Takže jaké to bylo tentokrát…

A kdo by se snad chtěl o Dalejském a Prokopském údolí dozvědět více, nechť se koukne na internet. Musím říci, že se tam dozvíte nejen mnoho zajímavého, ale lze tam najít i fotky, které mi asi nikdy nepořídíme (např. letecký snímek jezírka apod.) - nějaké odkazy najdete dále.

Odkud se vzalo Prokopské údolí:

Údolí vede podél Dalejského pototka. Začíná u Hlubočep a při ústí Prokopského potoka do Dalejského (v místě tzv. koupaliště) se rozdvojuje na delší Dalejské údolí, které vede podél Dalejského potoka do Řeporyjí a kratší Prokopské údolí, které vede podél Prokopského potoka k Nové Vsi (zhruba mezi Butovicemi a Malou Ohradou).

Údolí je přírodovědecky vysoce pozoruhodné s velkým výskytem zkamenělin a archeologických nálezů a Prokopským se nazývá asi od poloviny 18. stol. Jeho název je spojen s pověstmi o poustevníku Prokopovi, který přebýval v tzv. Prokopské jeskyni, což byla chodba ve velkém lomu asi 120 m dlouhá s krápníkovou výzdobou. Jeskyně byla kolem r. 1890 zničena těžbou v lomu. Nad jeskyní byl kostelík sv. Prokopa (zhruba uprostřed údolí nad velkým lomem), který se snad dochoval do dnes - event. ověříme příště.

Dnem údolí vede železniční trať (tzv. Buštěhradská dráha z l. 1870 - 1872), která ve dvou místech překračuje údolí po dvou viaduktech cca 20 m vysokých, čímž připomíná alpskou trať u Semmeringu (odtud název Pražský Semmering). Od r. 1873 tudy pravidelně projížděly výletní vlaky z Prahy a do počátku 20. stol. bylo údolí oblíbeným výletním místem.

A kdo chce vědět více, může kouknout na web např. na tyto na odkazy:

	www.praha5.cz - najdete dokumenty týkající se obou údolí a něco více z historie Prahy 5
	ww.wmap.cz/vmp/htm/par_prokop_dalej_udoli.htm - najdete geologický a vegetační popis obou údolí a popis jednotlivých památek a zajímavostí
	www.prazskenoviny.cz - najdete mapy a popis údolí
	www.revprirody.cz/data/0302/prokop00.htm - najdete mapky a popis obou údolí
	www.praha13.cz - odkaz příroda (tady najdete nádherné fotky), odkaz panorama (tady najdete panoramatické pohledy na Prahu)

Ale teď už opravdu k letošnímu Prokopu.

Sraz byl určen na 11,00 u stanice metra Stodůlky. V tu dobu ale OAJ a spol. již dobrou hodinku seděli v blízké hospodě (!!! už před akcí v hospodě !?! a to měli kola ještě v autech !!!), odkud jsme je ale s Podčarovkou hbitě vyhnali. Nicméně toto naše drobné odskočení z místa srazu zavinilo, že Pekki, který evidentně přijel na sraz přesně, zpanikařil a plně si vědom hesla „na nikoho se nečeká“ nás začal stíhat směrem k Dalejskému údolí. Jakoby, bláhový, jel s BBCC poprvé…

11,15 - u metra už čekala Gábina s Tombou. Ještě se měla dostavit Zuzana, ale rychlým telefonem jsme zjistili, že ta si doma přikládá obklady na otlučeniny, protože se v noci při úprku před Jirkou Kaš. sr. přerazila o psí ohrádku. Ovšem dámy zadržte a nezáviďte - Zuzka zdrhala jen před mužným chrápáním (alespoň pro tentokrát).

No a pak jsme ještě na telefonu chytli Pekkiho, který už nás stíhal kdesi u Makra ve Stodůlkách a nasměrovali jsme ho zpět a připili jsme na zdraví Taťky, který byl s námi na této akci loni prozatím na kole naposledy.

Od metra jsme sjeli klasicky po schodech ke kostelu ve starých Stodůlách. Je to až s podivem, ale už na tomto kraťoučkém úseku stihnul Láďa s Mílou a s Danem skoro zabloudit. U kostela se připojil Pekki a pak už nás čekala jízda kolem rybníků. Tentokrát ale byly zamrzlé, čehož jsme využili k radostné projížďce na ledu -  to jsme ještě netušili, že si ledu dnes užijeme vrchovatě. No a pak se OAJ chtěl vyhnout sídlišti, v důsledku čehož jsme objeli všechna dostupná sídliště v okolí, projeli jsme starší zástavbou, vyšplhali schody a pak jsme projeli jiným sídlištěm. Závěrem pak byl nezapomenutelný přejezd větrným polem - sice s nádherným výhledem na Prahu a okolí (dnes bylo nebývalo jasno), ale bylo tam dost frišno. Doporučuji kouknout na www.praha13.cz, kde najdete fotky pražských panoramat, jež jsme z pole mohli obdivovat.

No a za polem už přišly Řeporyje odkud už to byl jen kousek do Dalejského údolí. Na naší cestě jsme se zatím snažili maximálně vyhnout frekventovaným silnicím, objeli jsme kvůli tomu celé Stodůlky, Ohradu a Lužiny, překonali pole a když jsme konečně dorazili na poklidnou lesní cestu, jezdilo tu jedno auto za druhým. Jaký tady byl provoz, to snad ani nebylo možné. A na zmrzlé cestě se zrovna moc dobře neuhýbalo.

Válečkový mlýn V. Trunečka - všichni jsme byli zvědavi, jak bude letos vypadat „Kalivodovic místo“. Od loňska se stavení dost rozpadlo, ale na druhou stranu, alespoň se ušetří za bourací práce J

Pokoušela jsem se zjistit, co to tady bylo za továrničky, ale historické prameny se příliš průmyslovou výrobou nezabývají. Jediné, co jsem se kdesi dočetla bylo, že v Dalejském a Prokopském údolí byly menší výrobní závody související s těžbou v okolních lomech - vápenka, výroba kyseliny uhličité, výroba hydroxygenu apod.

Samozřejmě jsme si tu odpočinuli a po krátké pauzičce jsme pokračovali dál:

	k polorozpadlé fabrice, která byla také o něco rozpadlejší než loni a parkovala tu tentokrát spousta aut,
	pak přes lom, kde jsou patrná sedimentační kaliště,
	kolem bývalého mostku, po kterém zbyly jen zrezivělé traverzy,
	chatovou kolonií,
	kolem pitorestkních vrb, které od loňska poněkud zarostly,
	přes dřevěný most, ze kterého byl loni zcela unesen Mirek Vaněk,
	pak přišel krátký dokopec,
	a krkolomný skopec, kde to ukrutně klouzalo po namrzlém terénu.

No a to už jsme byli skoro na okraji v Prokopského údolí. Ta chaloupka ve stráni, co jsme na ni koukali, tak to není obytný dům, ale je to terénní základna TEREZA. Tereza je jakési středisko ekologické výchovy v přírodním parku Prokopské a Dalejské údolí, které v těchto lokalitách pořádá různé akce. Chaloupku Tereza pak využívá jako klubovnu nebo ji pronajímá různým organizacím na různé pobyty. Kdo si o Tereze chce přečíst více (včetně námi tolik diskutované přístupové cesty), nechť navštíví webové stránky www.classic.cz/zelezna/tprokop/hlavni.html nebo www.terezago.cz/prokop.html.

Naše bříška už se docela hlásila o oběd, takže jsme pokračovali dál:

	k červenému lomu Opatřilka, který ale byl o poznání vybledlejší než loni, takže k červené barvě měl hodně daleko,
	a už sjeli jsme dolů do Prokopského údolí na asfaltovou cestu. Na tento úsek cesty jsem strašně těšila, protože jsem byla přesvědčena, že na asfaltu už nám žádné nebezpečí hrozit nebude. Ale opak byl pravdou. Zatímco v terénu Dalejského údolí se jelo perfektně, tady byla asfaltka namrzlý průser. Ale projet jsme museli,
	u koupaliště jsme se ani nezastavovali, stejně jsme neměli plavky,
	a pak přišlo to, čemu se na zledovatělé cestě asi vyhnout nedalo - první letošní PÁD. Co pád, DVOJpád. Já jsem poněkud neustála rychlou jízdu na ledu, no a Míla byl důsledek nedodržené bezpečné vzdálenosti. Řacha to ale byla pořádná a pěkný kousek jsme se ještě sklouzli pro zemi v podobě hromady těl a našich kol. Ale oba dva i naše kola jsme vyvázli bez úhony - snad jsme ani jeden neměli ani modřinu. A u kol se to, naštěstí, nepozná.
	no a pak přišlo už jen jezírko, kam jsme, samozřejmě, neopomněli zajet. Jezírko je vlastně zatopený bývalý lom a opět jsme zavzpomínali na jeho účinkování v Malé Mořské víle a v Pelíškách. No a slibovaný letecký snímek najdete na stránkách www.revprirody.cz/data0302/prokop01.htm,
	a ještě kousíček a už jsme byli v Hlubočepích.

A samozřejmě to byl i kousíček do hospody U Zábranských, kde jsme opět způsobili zmatek:

	nejprve jsme seděli u dvou stolů, pak jsme si sesedli k jednomu, čímž jsme udělali binec v polévkách - kontrolní součet ale vše napravil,
	pak jsem ještě provedla kontrolu hlavních jídel, což sice mnozí nesli nelibě, ale na druhou stranu díky tomu Pekki nebyl bez jídla,
	Dan zdržoval se šopákem - že prý ho chce jako předkrm, což jsme ovšem v zájmu našich hladových žaludků zatrhli,
	bramboračka byla ukrutně přesolená, hovězí polévka byla skvělá,
	vypili jsme spoustu piva, čaje a grogu,
	ochutnali jsme krvesaj, do kterého se nejprve nechtělo Gábině, ale pak přece jenom ochutnala,
	Pekki mi zakázal pít becherovku samotné, abych nebyla za alkoholika - že prý je přítomno dost gentlemanů. Pro jistotu se ale okamžitě obětoval sám,
	Gábina si opět dala babiččinu kapsu,
	Tomba s Kájou (přijel pro Gábinu s Tombou, protože Gábina jela ještě na bowling) si dali kapsu Iva,
	americké brambory Ládia  a Míly vypadaly dost unaveně a v oleji skoro plavali,
	a po 14-té hodině jsem zaplatila a rozloučila jsem se, protože jsem potřebovala být do čtyř doma,
	díky tomu byly zaznamenány započitatelné hodnoty - ke společně ujetým kilometrům bylo každému připočteno ještě 5 km, za cestu z domova nebo k domovu (někteří sice ujeli i více, ale to nechť si k dobru přičtou sami).

Společně s Kalivody (kteří odjeli autem kamsi na bowling) jsem s Podčarovkou opustila skupinu. O jejich dalším osudu nemám zpráv, ale je pravděpodobné, že se po řádném odpočinku přesunuli Smíchovem  a Kampou na Letnou do hospodu „Hned vedle Burundi“, kde akci hodnotně uzavřeli.

Celý den nám počasí docela přálo - sem tam vysvitlo i sluníčko, ale teď pozdě odpoledne se to začalo rychle kazit. Nejprve padla jen tak nějaká kapka, ale postupně začalo slušně poprchat. Nic příjemného.

S Podčarovkou jsme projeli Smíchov - dost hrůza, ale jiné cesty nebylo. Pak jsme to vzaly vzhůru přes Hřebenka na Strahov, kolem OIRT na Vypich, pak na Větrník a přes Veleslavín domů. Ve Veleslavíně ale byla z neznámých důvodů ukrutně nasolená silnice, takže díky dešti a soli jsme dojely domů nasolený a špinavý od hlavy k patě. A to jsme celé Dalejské a Prokopské údolí projeli všichni naprosto čistí. Ale mohu vám říci, že to dá ukrutnou práci smýt sůl z obličeje a vyprskat tu slanou příchuť ze všech možných tělních dutin. Fuj tajbl…

No a to je vše.
Mějte se všichni krásně a šlapej dál!

V Praze dne 4. března 2003
Vrstevnice

A na závěr dovětek od Pekiho - myslím, že komentáře není potřeba neboť Peki opět nezklamal :

AHOJ VRSTVO, 

tak jsem si se zájmem sobě vlastním (přeběh vočima) přečet tvůj škoní referát o Prokopu jehož jsem se i účastnil.

Bohužel jsem se nedočet, to co si nepamatuju, jak jsem přišel k modřinám a naraženým údům.

zůstali jsme poslední čtyři, kluci uložili kola do OAJovi úschovny - krom mne

pak nám Těsně vedle Burundi docela zachutnalo

venku připadl čerstvý poprašek sněhu a já nevím kterou trasu jsem zvolil, ani jsem se to nedočet z tvého referátu

dlažba byla tvrdá, modřiny prozradily, že nemohly vzniknout při jediném pádu

výlet to byl krásný, po několika týdnech i přestal bolet

šlapem dál

Vláďa P.

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 22.04.2003 23:07