Vzhledem k zvoleným tématům, dovoluji si připojit dva články:

• jeden se zajímavým názorem historika
• druhy se zajímavými postřehy novináře

Co je za třetí zajímavé, je jejich jisté názorové překrývání.

Zdraví Zdeněk

Jan Šmíd: Po Provenci Normandie

Je za vaším "přestupem" od hvězd a pruhů k trikolóře jen profese, nebo i srdce? Myslím tím samozřejmě váš vztah k francouzské kultuře, ke způsobu života, ke krajině...

Určitě obojí. Je až neuvěřitelné, jak těsně jsou obě země s mou profesí svázány. Právě z Francie jsem před třinácti lety přijel stopem do rozhlasu a první, koho jsem tady potkal, byl můj tehdejší šéfredaktor, který mi oznámil, že pojedu do Spojených států jako zpravodaj. Ve Washingtonu jsem pak měl snad víc francouzských kamarádů než amerických. Strávil jsem s nimi spoustu času, večírky plné vína a sýrů... Přímo ve Francii jsem byl asi měsíc dokonce i na sklonku svého amerického působení, při mistrovství světa ve fotbale v roce 1998. A když jsem se ze Států definitivně vrátil, přišel za mnou producent ostravské České televize Karel Bělohlavý a zeptal se, zda bych s nimi nechtěl dělat cyklus o Provenci.

Kdyby po vás chtěli, abyste pro ně udělal Americké postřehy, pochopím to, ale proč vám nabídli Francii?

S tím, že mám Francii rád, jsem se nikdy netajil, jezdil jsem tam a také jsem to při různých příležitostech zmiňoval. Byl jsem za tu nabídku vděčný i proto, že jsem chtěl co nejrychleji změnit životní styl. Amerika už byla za mnou, život šel dál. A kde jinde se aklimatizovat na evropský způsob života než ve Francii! Měl jsem tu zemi rád už od klukovských let, kdy jsem si ji tak trochu ztotožnil s hrdiny těch krásných romantických knížek o mušketýrech, miloval jsem i francouzské filmy a malíře.

Náš rozhovor pro Týdeník Rozhlas před čtyřmi roky se jmenoval Americký sen Jana Šmída. Svůj sen o Americe snil počátkem devadesátých let skoro každý Čech, vy jste si záhy na vlastní kůži ověřil, že všechno je trochu jinak, ale přesto: zůstalo ve vás aspoň něco z toho snu?

Myslím, že můj vztah k Americe se od té doby nezměnil, naopak: v kladných i záporných pocitech se jen utvrzuji. Obdivuji americký optimismus, ten nadhled nad věcmi, které si nezaslouží, aby se z nich dělaly problémy, ten tah na branku, tu až dětsky naivní přímočarost, protože Američané jsou v řadě ohledů děti: jsou povrchní, jednoduší ve svých soudech. Se všemi výhodami i nevýhodami, které to přináší. Zamiloval jsem si americký kontinent plný nádherných přírodních scenérií. Hrozně rád bych někdy například udělal knížku o cestě po legendární silnici číslo 66, která prochází skoro celými Spojenými státy z Chicaga až na jih do Kalifornie. Mám tu trasu prostudovanou, sleduji všechno, co s ní souvisí, vím přesně, jak bych to udělal... Snad na to někdy dojde. V tomto smyslu jsem Ameriku neopustil a věřím, že se do ní vrátím: k lidem, kteří jsou mi sympatičtí, a k zemi, kterou jsem si zamiloval. Třeba se tam vrátím i jako zpravodaj, ale určitě ne v příštích letech. Je třeba jít dál.

Na druhou stranu se utvrzuji i ve svém názoru na americkou politickou scénu. Cítím velkou skepsi vůči americké snaze ovládat v závislosti na svých ekonomických potřebách různé části světa, dosazovat tam vlády podle svého gusta. I když na druhou stranu americkou rozhodnost třeba v bývalé Jugoslávii pomohla a také v Evropě je stabilizujícím faktorem. Myslím si ale, že to, co se teď děje s Irákem, je prostě neomluvitelné. Ekonomické a politické zájmy jsou samozřejmě maskovány hesly o demokracii, ale je to jen hra. V době, kdy jsem v Americe působil, jsem si z toho dělal trochu legraci, ale teď se mé odmítavé pocity stupňují - zvlášť při pohledu z Francie, tedy ze země, která se vůči Americe vymezuje snad nejvýrazněji. Samozřejmě nepochybuji o tom, že své ekonomické zájmy si v té potenciálně bohaté oblasti hájí i evropské země. Jde ale o to, jak si kdo přitom počíná.

Dlouho se zdálo, že euroatlantický prostor je čím dál jednotnější, ale najednou to vypadá, jako by disproporce mezi oběma kontinenty byly hlubší, než kdo mohl tušit. V čem podle vás spočívají? Nebo se dá vše vysvětlit opravdu jen prostým konfliktem zájmů?

Co se Iráku týče, Francouzi si také určitě myslí, že s režimem Saddáma Husajna je třeba něco dělat, ale daleko víc než Američané si uvědomují, že nastane "den poté", kdy bude potřeba starat se o následky války, o destabilizovaný region, o miliony uprchlíků, o humanitární, možná i ekologickou krizi... Nikdo nemá záruku, že po bojích od toho nedají Američané ruce pryč, že jen neudělají "svůj džob" a o zbytek se nebudou starat - anebo se naopak budou starat, ale po svém. To je ovšem pro americkou politiku typické: kolikrát už podobně reagovala na určité události, ale nedokázala ty věci vidět v souvislostech, a hlavně v důsledcích, kolikrát už podporovala v oblastech, kde měla své zájmy, dlouhodobě neudržitelnou politiku, a tím prohlubovala krizi, protože jí to vyhovovalo. Je to podobné jako s nemocí, kterou začnete drasticky léčit, ale neuvědomíte si, že můžete způsobit ještě vážnější komplikace. Myslím, že Francie a s ní větší část Evropy si to uvědomuje daleko lépe. A je tu ještě jeden faktor: Amerika má vážné ekonomické problémy a tohle je způsob, jak odvést pozornost domácí veřejnosti na něco jiného.

Jinak ovšem pořád máme mnoho společného, Američané rádi jezdí do Francie a Francouzi do Ameriky - i když už se tam neprodávají "francouzské hranolky", ale "hranolky svobody". A také není náhoda, že knihu Demokracii v Americe napsal Alexis de Toucqueville a jeden z nejlepších filozofických cestopisů o této zemi s názvem Amerika má na svědomí Jean Baudrillard. Tedy Francouzi.

Pod vlivem událostí z poslední doby se začíná mluvit o tom, že Francie a Německo, odvěcí rivalové, se v poslední době sbližují, dokonce se objevují informace o společných orgánech připomínajících tvorbu jakéhosi superstátu. Je na tom racionální jádro, nebo je to momentální účelové spojenectví?

Staré heslo zní, že nejlepší způsob, jak vycházet s nepřítelem, je udělat z něj přítele. Oba státy dobře vědí, že by měly stát vedle sebe nejen vzhledem k tomu, co se děje s Irákem, ale zejména ve vztahu k Evropské unii. Ta se vstupem nových zemí stává výrazně proamerická a z toho mohou pramenit nejrůznější problémy. Američané by si prostřednictvím Evropské unie mohli v budoucnosti prosazovat své vlastní zájmy. Právě na to upozornil trochu po svém, prezident Chirac. Francie a Německo chtějí zůstat hnacím motorem Evropské unie, i když mezi nimi zůstává rivalita.

Přejděme k jinému tématu: liší se vůbec ještě dnes v něčem podstatném způsob života na obou stranách oceánu, nebo to už vyřešila globalizace?

Když jsem se vrátil do Francie, přišlo mi, že Evropané a zvlášť Francouzi si život víc užívají, že vyznávají i jiné hodnoty než sebeprosazení a kariérní postup. Že nejsou tak racionální a tolik se neženou dopředu. Ale na druhou stranu jsme daleko méně rozhodní než Američané. Typickým příkladem je řešení nějakého problému v obchodní společnosti. V Americe se sejdou byznysmeni, definují si problém, určí si, jak ho vyřeší, vymezí si limity rizika a prostředků - a ukončí jednání. Už se tomu dál nevěnují. Jdou dělat jiný byznys. Kdežto Francouzi si sednou, začnou si o tom povídat, rozebírají to ze všech stran, až nakonec zjistí, že skončili u něčeho úplně jiného, a rozejdou se s tím, že si nastínili podněty, které budou dále rozpracovávat, a že se vlastně uvidí příště. Tohle Američané Evropanům právem vytýkají jak v podnikání, tak v politice: říkají, že kdyby bylo na nás, stále by nebyly vyřešeny problémy například v bývalé Jugoslávii, a to samé prý platí v případě Iráku. Na jedné straně se svět stále zmenšuje a hlavně Evropa se pod vlivem Ameriky trochu více unifikuje - i do Francie se dostala kultura supermarketů, jinde však globalizace svět spíše rozděluje.

Když ve své poslední knížce píšete o Američanech v Evropě, nevyjadřujete se o nich zrovna lichotivě. Je to i názor běžného Francouze?

Myslím, že Francouzi Američany obdivují a zároveň se jim vysmívají. Vždy si z nich dělali legraci jako z hlučných barbarů, kteří pijí víno z plastikových kelímků, ale dnes už to dělají často také. Ta pragmatičnost, praktičnost, která jde z Ameriky, ovlivňuje evropský život víc, než tušíme.

Víte, na Paříži se mi líbí, že je to město detailů. Včetně malých obchůdků se sýry a bagetami, které chutnají jinak než ze supermarketu. Pro Francouze je i toto spojeno s pojmem kultura, do něhož zahrnují například také stravování, tedy nejen přípravu jídla, ale samozřejmě i způsob jeho konzumace. Pro Američana stojí problém jinak. Má hlad, tedy problém, a potřebuje ho vyřešit. Je soustředěný na jiné priority. Není ochoten strávit čas vařením a zdobením jídla a dlouhou večeří, raději ho věnuje něčemu praktičtějšímu. Teď možná generalizuji proto, že vidím, jak žijí mladí Američané v Paříži. Starší manželé bydlící na severu Kalifornie to mohou vidět trochu jinak. Ale i tak asi nikdy nebudou mít styl Francouzů.

Je pravda, že kulinářské zážitky zaujímají ve vaší knížce důležité místo, stejně jako výtvarné umění. Upřímně řečeno, trochu mne ten niterný vztah k obrazům a jejich tvůrcům překvapil, člověk vás zná spíš jako milovníka fotbalu a hokeje...

Ale knížky s Jaromírem Jágrem přece nejsou jen o hokeji, ale hlavně o něm, o jeho životě, o vývoji jako osobnosti. Je to biografie, snad jen částečně sportovní, i když je o sportovci. Ale já mám rád dojmy, pocity, příběhy - mnohé v mých knížkách je založeno právě na nich. Když se řekne Provence nebo Normandie, ozvěna dodá: "impresionisté". Snažil jsem se přizpůsobit jejich přístupu, způsobu, jak zachytit okamžik, atmosféru. Mám jejich obrazy rád, ale nevím, jestli bych si je pověsil na zeď: možná kdyby mi bylo znovu sedmnáct. Teď se mi líbí už někdo jiný. Hodně Angličané Turner a Constable, ale v současnosti mám vůbec nejraději Raoula Dufyho.

Budete v psaní o Francii pokračovat? Co Bretaň, která tvoří druhou část nynějších televizních Postřehů?

O Bretani mám všechno pohromadě a už to jenom musím dokončit. Ale výhledově bych rád zmapoval i další regiony Francie, například údolí Loiry, kam jezdí hodně našich turistů, ale třeba i Bordeaux, Burgundsko, Korsiku a řadu dalších oblastí. Ale také bych chtěl někdy na delší čas do Itálie či do Mexika, na Yucatan.

Co se týče francouzských regionů, nemohu se už vázat na televizní scénáře, protože není jisté, jestli Česká televize bude v cyklu Postřehů pokračovat. Já jsem v tom cyklu jen malým zlomkem, ale mám pocit, že Karel Bělohlavý a spol. udělali představením vybraných evropských regionů pro náš vstup do Evropské Unie více než řada mnohem nákladnějších programů financovaných vládou. A přesto byl cyklus zastaven. Snad jen dočasně.

Mám na několik let dopředu takový sen. Rád bych pokračoval v souboru knih z jednotlivých částí Francie v jednotné grafické úpravě abych postupně vytvořil jakousi svéráznou encyklopedii francouzských regionů. Ale to je jen takový sen, ostatně mám jich víc. Každý přece rád dělá plány.

MILAN POKORNÝ

Týdenník rozhlas 14, 24.3.2003 

Stará česká otázka v novém světě  -  Úhel pohledu

Existuje vůbec nějaká česká otázka? Pokud nějaká skutečně byla, byla přece zodpovězena vznikem českého státu a dnes jde o odtažité téma pro filozofy, ne pro praktického politika. Připadáme si ve své státní a národní existenci samozřejmí, ani nás nenapadne, že by nad námi měl viset nějaký otazník. Se všemi zkušenostmi posledních generací je to sice podivné, ale je to tak. Neexistuje žádné bezprostřední ohrožení a lidé se nemají proč znepokojovat, ze dne na den, na léta a snad i desetiletí přežijeme. Rizika jsou ale samou podstatou světa, v němž žijeme. Nejde jen o ta očividná - terorismus, organizovaný zločin, ekologické katastrofy - jde i o to, že současná euroamerická civilizace je ve svých základech ustrojena tak, že neustále produkuje rizikové situace ve všech oblastech života. Její překotný růst je zaplacen stejně překotným narůstáním stále nových nejistot.

Finanční krize asijská, mexická, argentinská, bezhlavá letní povstání v ghettech megapolí, která naše civilizace produkuje jen zdánlivě jako vedlejší produkt, epidemie Eboly a jiné, roznášené bleskově leteckou dopravou po celém světě - to jsou jen některé viditelné příznaky všeobecného znejistění našich životů. Stále rychleji ztrácíme ve všeobecném úprku vpřed své tradiční ukotvení. Rodíme se do jedné epochy a umíráme ve druhé či třetí, radikálně odlišné, v níž už staré životní strategie neplatí. Dokonce i setrvávání při zásadách jedné životní strategie se stává v proměnných rámcích života kontraproduktivním.

Na výletu za hrází

Sociologové to vše vědí už dávno a snaží se o tom přesvědčit i politiky. Ti jim naslouchají - tak jak jsou toho politikové schopni. Ne ovšem v Česku, v malém rybníčku, kde se politika vyčerpává ve slavných žabích potyčkách. Nedostává se jak sociologů, tak naslouchajících politiků. Je proto potěšitelné, že si je na konci listopadu předseda Poslanecké sněmovny pozval do parlamentu, a zejména to, že pozval Ulricha Becka, tvůrce jedné z nejúspěšnějších teorií současné společnosti. Doufejme, že se tak z první ruky dozvěděl, že Beckova teorie reflexivní moderny není návodem k reflexi o společnosti a politice, nýbrž vysvětlením, jak se pomalu a nejistě vytváří komplex nových obecných rámců života, druhá poprůmyslová moderna. Vzniká tak, že lidé přirozeně a spontánně reagují na rizika své civilizace, reflektují je a tyto jejich chaotické reakce se v konečném důsledku skládají v cosi společného, v jakési obecnější trendy. Není to nic, co bylo možno vymyslet, předpovídat, nebo dokonce řídit. Můžeme to vše sice zachytit a jakž takž popsat, výsledný pohyb se dá ale jen odhadovat - ne bez analogie k počasí. Rozhodně to leží daleko za horizontem čtyřletých volebních období, tam, kam politika pravidelně nedohlédá. Žáby za hráz rybníčka nevidí a hlavně nechápou, proč by měly. Když se pak stane něco takového jako v New Yorku loňského září, rybník bojuje o přežití. A žáby? Ty poděšeně a nabubřele kvákají, jak jinak. Nebylo možno předvídat, že teroristé použijí jako zbraně právě letadla a také že zaútočí právě na New York. Vše ostatní ale odhadnutelné bylo. Terorismus tu byl a okolnosti, které ho plodí, také. Cíl byl zřejmý: USA a jisté bylo také, že dříve či později budou zasaženy na vlastním území.

Budeme klopýtat za vozem?

Tisíce takových odhadnutelných i netušených rizik visí nad celou naší civilizací, naše další perspektiva je otázkou, vůbec ne něčím samozřejmým. Je to také česká otázka. To ˝také˝ sem patří, protože náš osud je natolik propojen s osudem euroatlantické civilizace, že cokoliv se s ní stane, postihne v plné míře i nás. Máme jen omezené možnosti se těmto rizikům vyhnout a zmírnit je, museli bychom se ale snažit jim porozumět a ne se pasivně vézt za vozem řízeným z Washingtonu nebo z Bruselu. Co bude se světem, až skončí vedoucí role USA, pax americana? A skončí jistě a nepochybně, každý lepší historik to ví. Jejím výsledkem nebude pevný světový řád, ale chaos, to je také přinejmenším dobře odvoditelné z chaotického způsobu, jakým USA svou roli zvládají. Postaví se do té doby Evropa definitivně na vlastní nohy? Jistě, nemůžeme nyní dělat nic jiného než to, co děláme: udržovat transatlantickou vazbu a současně i vazbu evropskou, co ale uděláme za několik let, až se ukáže, že situace se radikálně a nečekaně mění? Budeme zase klopýtat za něčím vozem? Máme určité regionální potíže hned za hrází rybníčku, jako vážné se ale mohou jevit jen těm žabkám v něm. Zakládat na nich politiku, odmítat evropské vazby a opírat se jen o ty transatlantické by bylo (je) směšné. Nemůžeme dělat nic jiného než děláme, to ale neznamená, že bychom už nyní neměli do svých úvah zahrnovat i další, přítomné i budoucí možnosti. Nemohou pro ně existovat nějaká politicky korektní tabu, debata musí být skutečně otevřená, ne jen přitakávající dobovým klišé. Nejde o pravověrnost, jde o rozum: to je ta česká otázka. Je světová, protože tkvíme ve ˝světě˝ tak pevně jako nikdy předtím, je ale také česká, protože jsme to my, kteří s ní musíme něco udělat.

Lidové noviny, Titulní strana, 27.12.2002, Dušan Třeštík

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 26.12.2003 21:06