Obrázky z akce z akce
RouŘíPa[Ř]
(= Roudnice Říp Praha [Řež])

odkaz na hlavní stránku www.BBCC.cz   BBCC

místo konání: Roudnice, Říp, Řež
zkrátka severozápadně od Prahy = Podřipsko
termín konání: 31. května 2003

Ahoj,

tato akce nebyla původně v plánu, ale z důvodu zrušení akce Pha-Wien se vyskytla volná sobota, která přímo vybízela k jednodennímu výletu. A tak jsme místo na Vídeň vyjeli směrem na Roudnici s cílem konečně zdolat horu Říp. Itik byl sestaven velmi volně s tím, že kdokoli kdykoli a jakkoli bude moci měnit trasu dle momentální situace, počasí a čehokoli jiného. Bylo to dobře míněno, nicméně příště asi budeme opatrnější neboť těch operativních změn ať dobrovolných či nedobrovolných bylo o tomto výletu více než dost. Ale pěkně popořádku.

Na poslední květnovou sobotu bylo předpovídáno horké letní počasí, jen k večeru sem tam mělo býti narušeno bouřkami. Od rána bylo příjemně a tak jsme se scházeli na nádražích:

Masaryčka - odjezd vlaku v 8:43

Dorka

Jedličci

Vr

2x OAJové

Bubeneč - odjezd v 8:47

2x Vaňci

Řež - odjezd v 9:08

2x Vašavky

3x Valaši

… celkem 13 lidí…

Nutno podotknout, že pro některé byla jízda vlakem nevšední zážitek a to již počínaje nákupem jízdenek. A to jel vlak načas a cesta proběhla bez jakýchkoli komplikací.

Cestu nám zpestřil akorát Vašek s Jaroušem, kteří rozvinuli diskusi na téma inovace a zjednodušení názvů obcí a měst - Praha/Nepraha. Díky nim pak bylo jasné, že nejedeme směr Děčín, ale směr Nepraha a místo v Roudnici jsme vystoupili…to asi každý už uhádne…

Roudnice nad Labem (alias Nepraha)

nádražního starťáka jsme přesunuli do zahradní restaurace na náměstí. Nějak se nikomu nechtělo sedět v neútulné nádražní restauraci ve společnosti štamgastů sedících nad ranním pivem a pozorujících místního ocvočkovaného potetovaného bouráka, který, evidentně neúspěšně, trápil kulifon. Navíc monotónní zvuk hracího stroje bylo to jediné, co bylo v restauraci slyšet. Jinak nikdo ani neškytnul…

kávu a pivo jsme dali v příjemné zahrádce na náměstí a kolem jedenácté jsme se vydali k pokoření Řípu.

Z Roudnice jsme vyjeli po červené turistické značce (= ČTZ), kterou jsme ale záhy ztratili, aniž bychom to ovšem zjistili. Naše zbloudění ale nebylo zase až tak drastické a pro kola možná mnohem přijatelnější než drncání se Krabčickou oboru. Navíc jsme si ušetřili jeden dokopeček. A když jsme se v další vesnici (Krabčice) na ČTZ zase vrátili, měli jsme to na Říp už jen 2,5 km.

dobytí Řípu

jeli jsme severní cestou, která je turisticky vyhledávanější.

cesta vzhůru byla poněkud namáhavá - vyjet se to místy nedalo vůbec, vytlačit jen ztěží.

12,00 - Říp byl dobyt !!!

u rotundy sv. Jiří jsme se vyfotili a vyslechli jsme Jaroušovu přednášku o historických studiích p. Třeštíka, které Praotce Čecha a jeho výstup na tuto horu již tak neidealizují - ve zkratce: jako Charvátský vyhnanec odsouzený na smrt hledal se svými šesti bratry nové místo k životu až se dostal na horu Říp, tehdy zcela holou a ničím nezarostlou. Stanout pak na takovéto hoře znamenalo právo, podmanit si okolní krajinu v okruhu o průměru 70 km. Což také učinil…

MF DNES 16.5. 2003 0:01:00 - Třeštík dokončil studii Mýty kmene Čechů

Pověstem se smějí jen hlupáci

Staré české pověsti jsou leckdy zdrojem ironie a výsměchu. A politikové si na ně vzpomenou jen v předvolebních dostizích, kdy se trumfují, kdo působivěji vystoupí na horu Říp. Historik Dušan Třeštík však říká, že kdo mává rukou nad existencí praotce Čecha, riskuje, že se předvede jako hlupák.

Třeštík právě dokončil studii Mýty kmene Čechů. "Pověst o praotci Čechovi“ je v povědomí Čechů zapsána jako jakási pohádka dobrá leda k nezávaznému vtipkování. Díl viny na tom má kronikář Kosmas (jeho Kronika vznikala na začátku 12. stol.), ale i Alois Jirásek," míní Třeštík.

U Kosmy totiž Čechovi lidé spadnou jako z nebe - chybu přejal i Jirásek - a jediné, na co se zmohou, je to, že vylezou na Říp a pojmenují českou zemi. Málokdo podle Třeštíka ví o dalších dvou prokazatelných verzích tohoto příběhu: zmiňuje se o něm Dalimilova kronika (počátek 14. stol.) a pak i neznámá německo-česká světová kronika (konec 13. stol.).

Ve své nejnovější studii proto historik dokazuje, že pověst není Kosmovým výmyslem, nýbrž autentickým svědectvím předkosmovských a zřejmě i předkřesťanských dob.

Vypráví o tom, jak "lech" jménem Čech z Charvátska spáchal vraždu a stal se psancem. Sebral proto svých šest bratří s čeledí a vydal se hledat novou vlast. Přišli do Čech a pod horou Říp si ji vzali rituálně do vlastnictví. "Říp tehdy opravdu tvořil střed kružnice o poloměru sedmdesáti kilometrů, jež představovala celé, z hory snadno dohlédnutelné Čechy," připomíná historik.

Žil tedy praotec Čech, nebo nežil? Třeštík soudí, že je to vlastně jedno. Důležité je, že vznikl český kmen potomků sedmi bratří, v němž jsou si všichni rovni. Tohle vyprávění vtisklo podle Třeštíka vznikajícímu kmenu demokratickou ideu, jakousi první českou ústavu. A to tehdy nebylo samozřejmé.

"Když přišli někam noví osadníci a podmanili si ty staré, tak jim nepřiznali stejná práva na zemi. To, že se vztahy mezi novými a starými usedlíky vyřešily demokraticky, je mimořádně důležité. A velmi k tomu přispěla i 'pověst-ústava'."  

MF DNES ,  Jan Gazdík

pozn. Vr. - mě na tom všem nejvíce zaráží fakt, že se všude hovoří jen o Praotci Čechovi, jeho bratřích a maximálně pak o čeledi. O nějakých ženách či dětech nikde ni slova. No, asi si také podmanili nové…

Vědci vysvětlují Staré pověsti české:
click
ni si na malé výstřižky z novin!
a zvětší se ti na plnou velikost (výstřižek)


po poučné přednášce jsme si ještě objeli rotundu, kde jsem potkala odpočívající rodinku a babička právě svému vnoučkovi poučně vyprávěla: „…tak tady bylo řečeno vidím město veliké…“ Ne že bych chtěla zasahovat do rodinných záležitostí zcela cizích lidí, ale tady jsem si neodpustila břitkou poznámku: „to řekla Líba na Vyšehradě…“ Evidentně jsou mnozí lidé z těch historických výroků dost zblblí, ale splést si Vyšehrad se Řípem, zvláště když pod ním není žádné město veliké, to mi přijde jako historický průšvih…

Edita s Vaškem se pak za pomoci GPSky vydali podle udaných souřadnic hledat tajnou schránku = CACHE. Pro zájemce uvádím adresu, kde najdete bližší informace k této aktivitě www.geocaching.com. Nás ostatní již nezajímalo nic jiného než pivo, limo, zmrzlina a odpočinek u kiosku. Okusili jsme také pivo se 7upem (sprite neměli) a dojmy jsme z toho měli všelijaké. Jen Mirek byl poněkud mrzutý, protože dvanáctá už dávno odbila a oběd byl zatím v nedohlednu.

Edita cache našla (Vašek dokumentoval) a na památku si vzala z pokladu ozdobný kolíček „kachničku“, což dost těžce nesl Vašek, protože zde byl k dispozici i „první alfa procesor“. Svým sdělením ale upoutal jen OAJe a Jarouše, nás ostatní oslovila rovněž spíše „kachnička“.

cca ve 13,00 jsme se rozhodli k sestupu. Jižní cesta byla pod vlivem zkušeností jiných zamítnuta jako těžce schůdná pro horolezce a tudíž zcela nesjízdná pro cyklisty. Proto jsme nakonec sjeli zpět na parkoviště pod Řípem opět cestou severní. Sjeli jsme to všichni ve zdraví, ale podle mého je i tato cesta místy nesjízdná - já osobně něco takového již nikdy nechci zažít. Nejkolmější úsek byl šílený a vůbec jsem nezáviděla Editě, která měla špalky notně sjeté již od loňského Norska a díky tomu její brzdy vytvářely jen minimální brzdný efekt.

z parkoviště jsme pak Říp objeli po úpatí zase až na ČTZ, po které jsme pokračovali dále. Nyní bylo naším jediným cílem najít hospodu k obědu.

hledáme hospodu

ve Ctiněvsi měla hospoda otevřeno až od 17,00, ale zřejmě v ní stejně nevařili.

po zvážení našich možností jsme se rozhodli z ČTZ odbočit do Horních Beřkovic, kde byly v mapě zakresleny hospody dokonce tři.

do H. Beřkovic to bylo docela slušně skopce, díky čemuž bylo téměř jasné, že se na původní trasu tudy rozhodně vracet nebudeme. První hospoda byla zavřená, o další nikdo nic nevěděl, ale nakonec jsme narazili na zařízení zvané „Sen“, kde sice měli jen smažený sýr, párek v rohlíku a pizzu (domácí), ale prostředí bylo útulné a pití bylo dost a dost. Povětšinou jsme dali smažák s chlebem či s hranolkama a docela jsme se i napucli. A pizzu dělali také docela slušnou. Jen to trošku déle trvalo.

dostatečně občerstveni jsme kolem 15,30 vyjeli dál. Mezitím se na obloze schovalo slunce a nějak se začaly kupit mraky. Že by tady byla již avizovaná podvečerní bouřková předpověď ?!? Z H. Beřkovic jsme to vzali raději po silnici do Mlčechvost, kde jsme se chtěli znovu napojit na ČTZ. Ovšem tady do našeho itiku poněkud neplánovaně začaly zashovat přírodní živly.

Mlčechvosty

silnice do Mlčechvost vedla téměř po rovince. Před námi se tyčil mělnický zámek, za námi čněl majestátně Říp. Rozhled byl do daleka. Ale…

do Mlčechvost jsme dojížděli již za docela slušného větru, neklamné to znamení blížící se bouře. Sem tam se na obzoru dokonce objevil blesk. Udělali jsme tedy to jediné, co jsme udělat mohli - schovali jsme se do hospody a bylo rozhodnuto vylézt z ní až po dešti. Navíc bylo zcela evidentní, že cukrárnu v Kralupech nestíháme, takže jsme tu alespoň dali kávičkovou a palačinkovou pauzičku. Taktně pominu moji diskusi s číšníkem na téma palačinky JEN s ovocem (které byly nabízeny) či JEN s marmeládou (které jsem chtěl ajá), zvláště když bylo odhaleno, že ve věci palačinek jde o polotovarský produkt a jsou s marmeládou již od narození. Nicméně, pochutnali jsme si na nich.

docela nás tu nadchnul i jídelní lístek a celkem jsme i smutněli, že jsme nedojeli na jídlo až sem, ale smutek nás přešel hned, jakmile jsme zjistili, že lístek na stole je vlastně neplatný a jest pozůstatkem po minulém vedení restaurace. Ach jo…

Jarouš tu slušně vytuhnul a i na nás ostatní padla únava až bylo rozhodnuto jet vlakem. Dorka, plna dojmů z první cesty vlakem, se jala studovat jízdní řád aniž by tušila, co jsou poznámky a co vysvětlivky. Tomu také odpovídalo její zjištění, že v sobotu vlastně žádný vlak nejede… Nakonec jsme nechali rozhodnout obsluhu a dozvěděli jsme se, že vlak tu bude v 17,11

odjezdy a rozjezdy

za vydatného deště jsme opustili restauraci a zatímco Vaňci odjeli deštěm směrem ku Praze, v pevném rozhodnutí „nevyměknout“.

Něco málo z pera Hanky - podle mého názoru Mirek nezklamal a tak Vaňci cestovali přesně podle našeho laického odhadu J:

Po rozloučení se s našimi cyklistickými přáteli jala jsem se následovati svého muže Mirka ve vydatném májovém dešti po hlavní silnici az do Kralup nad Vltavou. Tam už Mirek psychicky nevydržel a začal uprostřed města shánět cyklisticko - turistické trasy směrem na Lysolaje, neboť jsme u sebe neměli mapu. Na můj návrh, že to dojedeme po silnici, cosi těžko identifikovatelného zavrčel a jelikož přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a byl nádherný voňavý podvečer, rozhodla jsem se, že budu bahnem brodit s ním, neboť cesta mimo silnici vedla do Lysolaj po červené přes Okoř. A jelikož okolí Okoře znám velice dobře a jako každá žena dovedu předvídat, tak jsem se opravdu nespletla v odhadu zabahněných cest, takže Okoř jsme opouštěli obalení bahnem téměř od hlavy až k patěu. Do Lysolaj jsme dorazili kolem 20. hodiny spokojení. (Tentokrát Mirek souhlasil, že z Okoře povede cesta domů opravdu jen a jen po silnici). Kolik jsme ujeli kilometrů opravdu nevím (na tachometr jsme se zatím nezmohli), a přes co jsme jeli to už teprve ne, trápí mě jako většinu mých vrstevníků skleróza, která pokračuje na můj vkus mílovými kroky. Jediné co si pamatuji je ta Okoř a pak až Lysolaje no a mezi tím pocit z příjemného sobotního výletu bez ohledu na pokažené počasí - a mohu potvrdit, že Mirkovy pocity jsou stejné.

a zatímco Vaňci mířili ku Praze, my ostatní jsme zamířili k nádraží, kde měl jet asi za 15-20 minut vlak.

neuběhlo ani 10 minut a najednou přestalo pršet, což OAJe, Vašavky a mě přivedlo k rozhodnutí nechat vlak vlakem a jet dál po svých - alespoň do Kralup a tam uvidíme. No a tak jsme opustili vlakovou sekci, sedli jsme na kola a vyjeli jsme ku Praze.

abychom se vyhnuli hlavní silnici, vzali jsme to do Mlčechvost zkratkou pro pěší, ale paradoxně tu jezdilo jedno auto za druhým - jak jsme ale záhy zjistili, bylo to proto, že se na hlavní stala ošklivá dopravní nehoda. A když jsme sečetli jedna a jedna zjistili jsme, že se to stalo na odbočce k žel. zastávce a že se to muselo stát vlastně těsně potom, co jsme tamtudy projeli od hospody k nádraží my. Až běhá mráz po zádech, když člověk zjistí, jak blízko něj se mihla smrt.

vlaková sekce = Valaši, Dorka a Jedličci

vypadalo to, že vlakovou sekci čeká již jen „nudná“ cesta domů, ale opak byl pravdou. V Kralupech byly nedobrovolně vystoupeni, protože dál kdesi na trati uhodil blesk a poškodil trolej. Valaši se rozhodli už na nic nečekat, sedli na kola a do Řeže k autu odjeli po svých. Do Řeže dorazili kolem sedmé večer a až u auta zjistili, že měli po celý den klíče od vozu v zámku kufru. No, alespoň je nemuseli hledat . Radostně nám pak sdělovali, že jim z auta dokonce ani nic nezmizelo, zcela opomíjeje fakt, že jim nezmizelo auto celé .

Dorka a Jedličci ale vlak opustit nehodlali a tak byli přesazeni do expresu Euro City, který byl dvěma motoráky odtažen do Prahy na Holešovice. Paradoxně tak byli jediní, kteří okusili vlak jedoucí až do Vídně, a to navíc zcela zdarma!!! Z Holešovic Dorka vyšlápla dokopeček domů (kde byla před 19,00) a Jedličci zkusili ještě cestovat metrem. Když ale zjistili, že díky bouřce jezdí vlaky jen po jedné koleji, raději se také spolehli na vlastní kola a udělali si podvečerní výlet Pražskými sady (dorazili domů asi kolem 20,00).

jak je vidět, ačkoli tito účastníci výletu na kole odjeli necelou polovinu trasy, o bohaté zážitky rozhodně ochuzeni nebyli .

cyklosekce = Vr, OAJové a Vašavky

my jsme zůstali věrni ČTZ a ačkoli mapa příliš velké převýšení neukazovala, cesta se pořád vlnila. Bylo to dost úmorné a namáhavé.

u Podhořan jsme se vyfotili u centrálního úložiště ropy a pod neskrývaným dojmem z tohoto komplexu obrovských zásobníků jsme uhnuli po ČTZ do lesa - ovšem na opačnou stranu, tedy zpět. Naštěstí jsme to ale zjistili velmi brzy a díky tomu i fakt, že jsme vlastně kolem centrálního úložiště zabloudili. Už nám bylo jasné, proč nebyl tento areál nějak vizuálně zabezpečen - tamtudy se vlastně vůbec jezdit nesmělo.

u Hleďsebe jsme ČTZ vzdali zcela dobrovolně, protože se začala měnit v crossovou dráhu lesem. Objeli jsme to raději po silnici a na ČTZ jsme se zase vrátili u Nelahozevse.

u této části trasy se nelze nezmínit o šipkách „směr Říp-Praha“ coby pozůstatku z běžecko-cyklistického závodu Praha-Říp. Ten se prý běhá každoročně v běžecko-cyklistických dvojicích, které se v průběhu trasy mohou zaměňovat. Což ovšem neznamená, že si cyklisti vyměňují běžce a naopak, ale že v rámci dvojice běžec chvíli cyklistí a cyklista běží. Musí to být asi slušná makačka a když jsem viděla terének tak nemohu říci, zda je lepší běžet nebo cyklistit…

z Nelahozevse už to bylo vlastně pořád kolem vody, takže už nám cestu přestaly rušit různé kopcoidní vlnky. V Kralupech jsme zvažovali možnost občerstvení, ale určitě sami znáte četnost místních hospod…

občerstvení se nám ale zcela neplánovaně naskytlo u jezu Dolany, kde jsem se zastavili v zahradní restauraci (cca 18,45 - 19,45). Bylo pivo, limo, opečený buřt, langoše, tyčinky a Jitce začala být zima. Pak už nás čekal poslední a asi nejhorší úsek 2,5 km z Libčič do Řeže - trasa tu vede uzounkou lesní pěšinou po vysokém břehu nad Vltavou zpevněném betonovou zdí. Jízda vyžaduje značnou zručnost a pozornost, protože cesta je plná kořenů, výmolů a kamení a každou chvíli vás přes ruce šlehne proutek z přerostlého křoví či vám nohy „antirevmaticky“ ošetří přerostlé kopřivy. Zkrátka, já s Marcelou jsme šly více méně pěšky.

do Řeže jsme dorazili dost po osmé večer, dali jsme na hřišti jen rychlou závěrečnou becherovku a rozloučili jsme se s Vašavkama, které nám stále nabízeli nocleh. Asi ve 20,45 se naše cyklistické torzo ve složení OAJové a Vr vydalo na poslední část cesty, kterou nám ztěžovala nejen přibývající tma, ale hlavně roje nicotných mrňavých mušek, které se nám lepily na řasy a nedobrovolně a proti naší vůli plnily všechny otvory na našich hlavách.

k ZOO jsme dojížděli již za tmy (cca 21,45) a zatímco se OAJové vydali do Stromovky, já jsem se rozhodla projet čističkou a přes Dejvice jet domů. Ovšem opět se vloudila chybka - sračkárna se na noc zamyká !!! Byla ve mně docela malá dušička - bylo téměř deset, všude tma jak v pytli, já už jsem toho měla tak akorát dost a OAJ nezvedal mobil. Už jsem se viděla, jak objíždím noční Prahu přes Troju, most Barikádníků a Holešovice. Ale naštěstí Marcela mobil zvedala, v důsledku čehož se pro mě OAJové vrátili - asi dodnes netuší, že mi tím vlastně zachránili život. Společně jsme pak projeli Stromovku hnáni hlasitými a zcela nesynchronními zvuky jakési rádoby hudební kapely prezentující se v bývalé „Šlěchtovce“. Až je s podivem, že to zbytky té stavby vydržely. Nicméně já jsem v tom okamžiku pochopila, jak asi kdysi zněly mému dědovi tóny začínající rockové muziky. Také jej nijak neoslovily… Jen nevím jak dokážu unést, až se moje vnoučata s touto „hudbou“ budou jednou ztotožňovat, ale na to mám, naštěstí, ještě nějaký ten rok času. Doufám…

no a ve 22,05 jsme se u OAJovi garáže rozešli. Jen pro úplnost - já jsem byla doma ve 22,30 a bolely mě snad i ty svaly, které jsem v těle nikdy v životě neměla.

Rekapitulace

Najeto:  Dorka a Jedličci = 25 km
Vašavky = 48,4 km
Valaši = 38,4 km
Vaňci, OAJové a Vr = 65,8 km (+ každý ještě něco navíc cestou na vlak a z vlaku)
Čistý čas:  4:41 při 65,8 km
Prům.rychlost:  cca 14 km/hod.
Trasa:  Roudnice n. L. - ČTZ - Říp - Ctiněvec - Horní Beřkovice - Mlčechvosty - Podhořany - Nelahozeves - Kralupy n. Vlt. - Chvatěruby - Dolany - Libčice - Řež - Troja - Letná

Konečně jsme pokořili Říp. Sice zatím tlačmo, ale pevně věřím, že není všem dnům konec. Třeba se nám jednou podaří tu majestátnou vyvýšeninu Polabské nížiny proslavenou Praotcem Čechem a pověstmi o něm jednou i vyjet. 

Tak šlapej dál !
V Praze dne 1. června 2003

odkaz na
Vrstevnice


originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde


odkaz na hlavní stránku www.BBCC.cz
BBCC - na hlavní stránku
správce stránky:  odkaz naHonza Brč
e-mail:  Brc@
BBCC.cz
naposledy upraveno:
27.12.2003 01:30