Ahoj,

takže tohle byla zase jednou ta pravá akcička pro vyznavače šíleností. O noční akci jsme mluvili v minulosti již několikrát, ale konečně se našel schopný organizátor Jarouš, no a tak plány nabyly reálnosti. Pro mnohé byla zážitkem již fáze přípravná, kdy jsme sháněli různá světýlka a vestičky, abychom byli na nocí zatemnělé silnici viditelní. A pak nadešla kýžená sobota. Na srazu v Čimicích se nakonec sešli jen Valaši. My ostatní - já (tedy Vr), Honza Kůča a Vašavky jsme přijeli až k přívozu do Klecánek. No a na druhé straně Vltavy nás ještě očekávali BrJájové, kteří se rozhodli jet jenom nějakou velmi zkrácenou variantu - lépěji řečeno jen do hospody a domů. Měl jet ještě Peki, který mě vlastně přesvědčil nechat auto doma a jet s ním po svých, protože autem přece jezdí na akce jen srabi. Nakonec ale sám zůstal doma s výmluvou, že mu v noci vypadla kočka z okna (z 10. patra !!!) a tudíž s ní musel jezdit po veterinářích, aby zjistil, že jí vlastně nic není. Jakoby nevěděl, že kočka má devět životů...

…takže nás vyjelo 8…

...ale ještě než jsme vyjeli, tipli jsme si, v kolik asi tak dorazíme do Čimic k Valachovic autu, kde byl stanoven oficiální cíl naší cesty:

V 19,00 jsme konečně vyrazili od přívozu. Tiché údolí bylo v podvečeru velmi příjemné a nám najednou došel i ten šílenecký paradox téhle akce - zatímco se všichni okolo jedoucí cyklisté vraceli utahaní domů po svých celodenních vyjížďkách, my jsme pěkně s úsměvem zdolávali první kilometříčky. Těžko říct, komu v této chvíli závidět, v ranních hodinách jsme ale rozhodně záviděli my jim...

V Tuchoměřicích jsme museli udělat krátkou přestávku u hospody, protože Vašek píchnul. No a u letiště nás zastihnul západ Slunce - načervenalé paprsky prosvítající mezi klasy obilí byly prostě úžasné. Pak jsme se ještě vyfotili na nejvyšším bodě dnešní trasy - u skládky nad Chýní - a v devět, přesně na čas, jsme zasedali v restauraci Mlýnský domov v Jinočanech k večeři.

Teda tuhle hospodu vybral Jarouš skvěle - prostředí příjemné, jídla výborná a pití jakbysmet. Mně a Kůčovi dokonce udělali knedlíky s vajíčkama, ačkoli nebyly na jídelním lístku. Také to ale byly ty nejdražší knedlíky, jaké jsme kdy jedli... Teda alespoň já. A pak tu měli neuvěřitelně morbidní past na mouchy - cosi na principu elektrického zářiče, kam byla moucha vlákána za světlem, aby se pak při kontaktu se zářivkou za prskajícího zvuku uškvařila. Takový ochránce přírody by prskal asi stejně jako zde přítomná past na mouchy, my jsme ale zařízení pozorovali docela se zájmem... To byste nevěřili, jak taková mrňavá moucha dokáže halasně prskat .

No a po desáté hodině jsme již vyšli do naprosté tmy. BrJájové se rozloučili a odjeli zpět k domovu s tím, že po dovolené na Sardinii mají kola tak akorát dost. My ostatní jsme se navlékli do ochranných vestiček, díky čemuž jsme sice vypadali jak družstvo popelářů na výletě, ale bezpečnost je holt bezpečnost... Kola jsme osadili všemi možnými světýlky a vyjeli jsme. Po deseti metrech ale přestala Edita svítit, ačkoli měla zcela nové a úžasné světlo, takže jsme opravovali. Zdařilo se a vyjeli jsme dál. Po dalších deseti metrech Edita opět přestala svítit, takže jsme zase opravovali a když se situace opakovala i nadále, nechali jsme Editu zhasnutou. Takhle bychom tu Prahu tedy neobjeli. Ale když Edita svítila, tak fakt svítila nádherně.

Nutno ale říci, že dneska teda byla tma tmoucí a sjezd do Radotína byl dost náročný. Alespoň to ale Editu přesvědčilo zapůjčit si blikačku na rukáv, aby byla v noční tmě viditelná ze předu i ze zadu, když už sama neviděla.

Z Radotína jsme přejeli pěší lávkou a u tržnice jsme zahlédli sovu - tedy já jsem ji viděla přilétat, Jitka odlétat a Jarouš sedět. Ostatní nám pro jistotu nevěřili, že jsme nějakého nočního létavce vůbec spatřili.

Ve Zbraslavi za mostem se nás Honza Kůča pokoušel zlákat na průjezd Břežanským údolím, které jest ve dne díky autům průjezdné jen pro otrlé cyklisty. Nakonec ale zvítězila touha dobýt Točnou a tak jsme začali šlapat vzhůru. Ačkoli nám Edita líčila, jak je tenhle dokopec hnusný a jak jí tu bylo neuvěřitelně špatně při tréninkovém objezdu Prahy o minulé sobotě, nám to přišlo jako nic. Když člověk prostě nevidí, tak je zřejmě schopen vyjet cokoli. Ostatně, také se zřejmě ne nadarmo říká „co oči nevidí...“

A přesně o půlnoci jsme Točnou dobyli. Dali jsme nějaký ten energit, vrcholového půlnočního panáčka a sjeli jsme zase zpět do údolí.

Cca v 01,00 jsme byli v Hrnčířích, kde se odpojil Honza Kůča a odjel k domovu. Podle Jarouše nás ale „konečně přestal zdržovat“ a tak jsme tou tmou tmoucí šlapali dál.

01,20 - ranní káva u McDonalda na Průhonickém dálničním parkovišti. Tady jsme tedy měli droboučké nesnáze, protože otevřen byl jenom McDrive a dělalo nám trošku problémy být pro obsluhu nepřehlédnutelní jako vozidlo a popobíhat od okénka k okénku v rychlosti odpovídající popojíždějícímu autu. Ale kávičku i něco k ní jsme nakonec vyzískali všichni. Jen odpočívajícím řidičům bylo trošičku divné, cože to tu takhle v noci pohledáváme. Našemu tvrzení, že objíždíme Prahu ale evidentně příliš nevěřili.

Odpočali jsme si a zase na kola a zase dál. Teď nás čekala crossová vložka - přejezd Botiče. Nejsem si jistá, ale myslím, že Jarouš se i v této noční temnotě odvážil projet potok brodem. My ostatní jsme se spolehli na jistotu a přešli jsme suchou nohou přes lávku. A pak následoval dost nudný úsek cesty, který by možná nebyl až tak nudným, kdyby se o nás již nezačala pokoušet únava. Přece jenom to byl záhul. Projížděli jsme ztichlými vesnicemi a mnohdy jsme i záviděli spícím obyvatelům za zatemněnými okny. Ježíši, to by byla taková nádhera překulit se do teplé postýlky a zavřít oči. Ale nedalo se nic dělat - jednou jsme se vydali na cestu, tak to holt musíme dojet. Jedinou vzpruhou a zábavou tak pro nás byla různobarevná světýlka nad Prahou a občasné hádání (POZOR - ne hádání se, ale hádání co) jakéže firmě patří támhleten či tuhleten neon.

Ve 3,45 jsme konečně dorazili do cíle a myslím, že každému bylo v tuto časnou hodinu tak nějak jedno, jestli se se svým tipem dojezdového času trefil nebo ne. Nicméně vítězství upřít nelze, takže nejpřesněji hádala Jitka. Jinak nutno říci, že jsme toho měli všichni tak nějak dost. Ovšem únava byla vyvážena novými silnými zážitky a také zjištěním, že to vlastně nebylo až tak strašné, jak jsme si původně mysleli.

A pak nastal čas rozjezdu. Vašavky se vydali po vlastní ose do Řeže. Cestou ještě Vaškovi prasknul ráfek, takže nakonec to museli dojít pěšky. Ale na druhou stranu - kdy se jim zase poštěstí vyjít si na procházku při východu slunce...

...no, alespoň měl Vašek konečně oprávněný důvod koupit si zcela nové kolo...

A nade mnou se nakonec slitoval Jarouš a uvolnil mi místo u nich v autě, čímž jsem tedy rozhodně nepohrdla a nechala jsem se Editou odvézt domů zatímco Jarouš musel šlapat po svých. Přece jenom jsem se samotinká trošku více obávala jet v tuto ranní „zloději vyhledávanou“ hodinu přes Prahu k domovu. Byla bych velmi snadná kořist. Peki, tedy tohle ti nezapomenu - kočku jsi zachránil, ale mne si nechal na pospas osudu a přitom já mám život jen jeden...

satelitní mapa trasy od Jarouše

Byl to nevšední zážitek, ale bylo to super. Tak zase příště. A slibuji, že vezmu trošku méně podpůrných tablet, aby nám z nich zase nebylo blbě .

Šlapej dál !
Vrstevnice

P.S.
...a že jsem fakt nekecala, o tom svědčí následující maily:

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 22.03.2005 15:22