odkazy na jednotlivé dny: 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. srpna 2003

Ahoj,

tak nám léto skončilo a s ním i poslední letošní dovolená s BBCC, kterou jsme absolvovali na Slovensku. A co jsme všechno celý ten týden podnikali, že jsme se nenudili a že nás odpočinutý rozhodně nedostali, o tom si můžete přečíst dále. Já jen klasicky slibuji, že budu stručná… A asi to klasicky nedodržím…

sobota 16. srpna

Dnešní den byl sjížděcí, takže jsme se od odpoledne do pozdních nočních hodin sjížděli na polovnickou chatu Tri vody zapůjčenou od Lesné správy Osrblie. Funkce klíčníků a hlavních navigátorů se, po mnohých zmatcích, obětavě ujali OAJ s Marcelou, kteří pobývali na Slovensku již od pátečních nočních hodin, protože nocovali u OAJovy nejkrásnější a nejchytřejší sestry Hanky. Klíč získali bez obtíží od Honzy Steinbacha, ovšem s navigací to bylo těžší neboť ve Trech vodách nebyl signál. Nicméně cestu jsme všichni našli a přes závoru u hájovny Podsucha jsme se nakonec také dostali bez větších komplikací. Takže kdo a jak jsme dojeli :

OAJova přepravní sekce - jeli už v pátek večer a klasicky přes Hrozenkov, ale díky objížďkám mezi Brnem a hranicí dost dlouho bloudili po moravských polích. Díky tomu jsem v pátek, či vlastně už v sobotu kolem jedné v noci obdržela od OAJe výstražnou esemesku nechť se Hrozenkovu vyhnu obloukem. K Hance do Partyzánského pak dorazili kolem druhé ranní a to značně uondaní. Na Tri vody dorazili někdy odpoledne.

	OAJové
	Hanka - OAJova nejkrásnější a nejchytřejší sestra neuvěřitelně podobná Marcele a to absolutně vším

PeDorek přepravní sekce - drželi se striktně jen a jen dálnice, takže jeli přes Bratislavu, což byla pohoda. Před devátou ranní už měli sraz na pumpě v Průhonicích a na Tri vody přijeli v pozdním odpoledni.

	PeDorky
	Jedličci - těm se polovnická chata příliš nezamlouvala, takže si operativně našli ubytování v areálu Poniklec poblíž Hronce. Ovšem na jejich další účasti v kruhu BBCC to nemělo pražádný vliv.
	Fišeři (Zdeněk a Jarmila) - Pepčovi známí u kterých ovšem nikdo nepochopil, proč tu byli s námi, protože kola sebou neměli a našich akcí se také příliš neúčastnili. No ale alespoň se finančně podíleli na úhradě zálohy .

Vrstevnicová přepravní sekce - my jsme ráno ještě v Řeži nabírali Vašavky a je fakt, že když jsem přijela k Vaškovi, tak vůbec nepochopil, jak chci do toho naplněného auta naložit také jejich věci. Ovšem to netušil, že místa je v autě ještě spoustu, jen nebylo na první pohled vidět. První odjezd v 9,00 nám zhatila Podčarovka se svojí bezelstnou větou: "Mamííí, já se nemůžu připoutat!" Chvíli se o nás pokoušely mrákoty, protože to vypadalo, že budeme muset celé pracně narovnané auto vyložit, abychom vylovili z poza sedaček pásy. Ale štěstí se na nás usmálo a zvládli jsme to i bez tohoto manévru. Druhý odjezd v 9,20 tak byl již definitivní. Díky OAJově varování a nechuti vláčet se po dálnici jsme zvolili trasu přes Hodonín a cestou se k nám za Brnem připojili ještě Valaši, kteří již týden trávili dovolenou na Moravě, a Majkl, který jel z Mladé Boleslavi a na kterého jsme obětavě čekali 1,5 hodiny - obětavě jsme totiž zaplnili jeho evidentně nevyužité auto několika našimi přepravkami z čehož se radovala hlavně Podčarovka a Ryšavka. Cesta přes Hodonín byla jinak pohodová až na to, že Jaroušovi lehce tekly nervy z mé "pomalé" jízdy. A přitom se můj červený Favoritek naplněný až po střechu tak snažil . V sedm večer jsme byli v Banské Bystrici u Tesca a ve 21,00 jsme konečně dorazili na Tri vody.

	Vr + Podč
	Vašavky
	Valaši
	Majkl (už s námi byl v Naději a na Mecce a jinak patří mezi aktivní pozorovatele aktivit BBCC)

BrJájovic přepravní sekce - tak ti začínali balit ve chvíli, kdy jsme my ostatní již byli téměř u hranic a Honza Chalupský byl v jedenáct ještě v posteli. Prostě klasika. No a jeli vrchem přes Olomouc - cesta rovněž OK a na Tri vody dorazili asi ve 22,30.

	BrJájové
	Honza Chalupský

…celkem nás bylo 20 lidí (z toho 2 v penziónku)…

Chata Tri vody byla úžasná - dole nám skýtala zázemí v podobě rozlehlé kuchyně a PVS-ky (tím myslím tu obrovskou společenskou místnost s krbem). A pak tu byla koupelna se sprcháčem a dvěma WC - tato místnost sice příliš soukromí neposkytovala, ale když člověk musí, tak holt musí. Co nás ale velmi příjemně překvapilo, to byl dostatek teplé vody. Je fakt, že jsme s ní rozhodně nešetřili a když náhodou došla, byla během 2 - 3 hodin zase opět nahřátá. V patře, kam se šlo po dřevěných schodech, zásadně vrzajících hlavně v noci, pak byl jeden 2lůžkový pokoj, který OAJ s právem klíčníka přidělil Valachům. PeDorky to sice nesli trošku těžce, ale 4lůžák s Fišerama také nebyl nejhorší. Druhý 4lůžák pak obsadil OAJ se svým rodinným klanem. No a my ostatní jsme se uchýlili na 6-lůžák, kde nám noční klid jen lehce rušili Vašavky svým ňufáním. A BrJájové vystavěli své plátěné obydlí na zahradě za chatou, kterou jsme (tu zahradu, samozřejmě) z valné části využívali více méně jako parkoviště pro naše vozy - holt přijeli pražáci. A pak tu bylo k dispozici venkovní sezení s ohništěm, kterého jsme ale díky večernímu chladu příliš nevyužívali. Čeho jsme ale využívali do sytosti, to bylo posedávání na zápraží s výhledem na protilehlou zelenou stráň zalitou slunce. Byla každý den stejná a přece pokaždé jiná. To byl balzám pro naše unavené oči a nervy. I když ten týden balzamování byl tak akorát…

Náš první večer na Trech vodách byl ve znamení přeplnění jediné dostupné lednice a to téměř až k prasknutí (vypadalo to, že očekáváme hladomor) a ve znamení zabydlování pokojů a společenské místnosti, což se nám úspěšně zdařilo. A byl i první brífink - přece jenom nám po (Kokotovi) Karolkovi Beranovi něco zůstalo . Byla stanovena pravidla jako že na klíč od závory je vyhrazen první háček věšáku, že se medvědovi zásadně nesmíme koukat do očí, že se klíč od chalupy nebude dávat pod rohožku (konečně, stejně tam žádná nebyla), ale do šopy na trám nade dveřmi - vzhledem k tomu, že jsme ale nebyli schopni dohodnout se jak pohlížet na pravou a levou stranu, tak prostě bude uložen v jednom z rohů, že by se neměl nikdo vzdalovat osamoceně, takže cokoli budeme činit, měli bychom to činit minimálně ve dvojici, že se tu neuvěřitelně krade, takže je nutno důsledně zavírat okna a zatahovat závěsy, že… prostě a tak podobně.

No a po půlnoci jsme začali odpadávat do svých postýlek a spánkem spravedlivým jsme spali až do rána. Teda až na to občasné rušení spánku vrzajícími dřevěnými schody, když se někteří couralové courali na záchod.

Jen BrJájům se po tmě už nechtělo stavět se stanem, tak pro dnešek vzali zavděk podlahou na PVS-ce. Ale vyspali se do růžova rovněž.

mapa okolí

neděle 17. srpna

Ráno jsme pozvolna vstávali, na rozcvičku jsme ani nevzpomněli a dost dlouho jsme se připravovali na start dnešní trasy. Vyjet se nám konečně podařilo až v 10,45. Neúčastnili se jen Fišeři, kteří neměli kola a BrJájové, kterým se dnes na kolo nechtělo - společně dnes zvolili pěší výstup na Chatu na Hrbe. A pak s námi nevyjeli Jedličci, kteří start nestíhali ani v tuto pokročilou hodinu a tak se rozhodli za námi vyrazit později sami - nedojeli nás a nakonec snad jeli jen něco kratšího, protože Věrku poslední dny potrápil jakýsi bacil a po lehké viróze jí ještě nebylo nejlépe.

Na dnešní den byl naplánován cyklistický průzkum okolí a když jsme zjistili, že přímo kolem chalupy vede cyklostezka, rozhodli jsme se vyrazit po ní.

Pozvolna jsme stoupali kamenitou lesní cestou po červenomodré turistické a vše probíhalo bez problémů až do chvíle, kdy se do trasy vložil VPepa a odklonil nás z červené na lesní cestu. Včasnou výstrahou pro nás možná měl být fakt, že se i Mareček s nebývalou dravostí sápal po Energit tabletách a odmítal jakékoli náhražky. Ale toto varování jsme v naší cykloeufórii přehlédli. Až o tři dny později jsme pochopili, kudy jsme to vlastně následujících pár kilometrů bloudili. Je ale fakt, že výhledy do okolí se nám cestou po úbočí naskýtaly nádherné. Pak se ovšem cesta začala svažovat dolů a nás místy čekal docela slušný cross, protože cesta byla plná kamení zarostlého travou a přetnutá několika potůčky. Dorka a Edita to dokonce odnesly pádem a Edita si narazila rameno a udělala si modřinu na stehně (ovšem i když se jí nádherně vybarvila, Jarouš ji neuznal za dokumentováníhodnou).

Docela se nám ulevilo, když jsme vyjeli na asfaltové silničce, jen jsme netušili na které. Trošku nás uklidnilo, když kolem nás prosvištěl cyklista - bylo evidentní, že definitivně ztraceni nejsme. Zachránila nás až osádka kolemjedoucího auta - naštěstí jelo o poznání pomaleji než inkriminovaný cyklista, takže bylo možno jej stopnout. Poněkud je sice rozesmála moje bezelstná otázka: "…víte kde jsme?!?", nicméně věděli a v mapě ukázali - byli jsme v Kyslé a navíc nám ještě řekli, která turistická značka je cyklisticky nesjízdná.

Bylo rozhodnuto vydat se z Kyslé dále do kopce, kde jsme chtěli najít zelenou, po níž jsme hodlali přejet na modrou a tou zpět na chaloupku. Jenže znáte to - člověk míní a příroda mění. Zelenou jsme sice našli bez problémů, ovšem ukazatel, na který jsme narazili hlásil jediné: "ztz = pokračuje po 60 metrech lesem vpravo".

A v tomto okamžiku jsem píchla přední kolo. A zatímco jsem za vydatné pomoci Vaška (i když ten mi chtěl původně vyměnit zdravé zadní kolo), Honzy a Majkla měnila dušičku pneumatičku, podařilo se VPepovi zavléci zbytek mužstva do neuvěřitelného zakopřiveného krpálu. Je ale fakt, že nás nechali vydrápat se za nimi, abychom jim snad tuto terénní vložky nezáviděli. Nakonec sám Pepča musel uznat, že tudy asi zelená nevede a tak jsme se vrátili zpět na asfaltku, kde jsme se kolemjedoucím autem opět nechali ujistit o naší pozici a pak jsme při obídkové pauzičce učinili válečnou poradu.

V podstatě se naskýtaly dvě varianty:

1 = dobrodružná - jet jakousi další objevenou lesní cestou vedoucí přibližně námi požadovaným směrem a doufat, že nás dovede na kýženou modrou.

2 = na jistotu - vykašlat se na jakékoli další lesní dobrodružství a sjet asfaltkou do Hrončeku a dále do Hronce, odtud pak po silnici na Osrblie a "domů " na Tri vody.

Jednohlasně byla zvolena varianta 2 a tak jsme po jídle vyjeli. Sjezd po asfaltové silničce k vypuštěné vodní nádrži Hronček byl nádherný. Konečně nám to trošku jelo. No a u vypuštěné nádrže a hlavně na hrázi, jsme se chvíli zdrželi, protože možnost vstoupit do nitra hráze přímo vybízela některé šťourali k prozkoumání. Stejně tam ale neviděli nic moc, protože tam byla tma.

Dál jsme pokračovali Kamenistou dolinou podél potoka - tak tohle byl nádherný, více jak desetikilometrový sjezd po asfaltce (původně tady prý vedla lesní železnička). A Podčarovku stihla při sjezdu jakýmsi záhadným způsobem kousnout vosa do záňadří, ovšem její nealergická reakce zklamala všechny otoku chtivé žádostivce - prostě třetí ňadro jí nenarostlo.

Na rozcestí U Jána jsme vyjeli na silničku Čierny Balog/Hronec a tady zamáčkli slzu všichni účastníci loňského Hronu. Jak Kamenistý potok, tak Čierny Hron vypadaly nyní zcela nevinně, ale loni byla hladina o dobrých půl metru výše a právě tady Valaši a Pfyzik zažili dost krušné chvíle, kdy se v silném povodňovém proudu cvakli.

Ještě jsme se tu pokusili o návštěvu Kamenisté chaty, která zvala k občerstvení s tím, že je "každodenně otvorené". Otvorené nebolo a navíc přítomná obsluha nebola ani příliš komunikativní. Evidentně jim hladoví pocestní byli zcela ukradení.

Kolem třetí odpoledne jsme dorazili do Hronce, takže jídlo jsme dali až tam - v již odzkoušené a již oblíbené hospodě "U Jánošíka". Jen PeDorky ještě zajeli do Podbrezové, kde objevili příjemnou pizzerii s výbornou kuchyní.

Někteří pak ještě učinili pauzičku v hospodě v Osrblie a pak už to byl "domů" na Tri vody jen čtyřkilometrový "kousíček", kteří jsme dojeli v pohodě.

Večer posílil naše řady Kamil = přítel Hanky, čímž náš počet zvýšil na

…celkem 21 osob (z toho 2 v penzionu a 2 ve stanu)… 

No a dnes večer se grilovalo (tedy až když se gril umoudřil a rozhodnul se rozhořet) a hrálo se na kytaru - prostě tradiční večer v duchu dobrých tradic BBCC. A Jedličci přivezli i Honzu Steinbacha, který nám poradil kam je s kolem možno jet a kam ani omylem a pak nějaké další aktivity jako třeba návštěvu jeskyně Mrtvých netopýrů apod.

pondělí 18. srpna

Těžko říci, co se dělo v noci kolem stanu BrJájů, ale ráno nás zaujal polozbořený plot za stanem. Jo, Brč se nezdá…

Dneska bylo ráno vysloveně pohodové, protože jsme až ve 12,00 měli sraz u vláčku v Hronci. Byla naplánována cesta Čiernohorskou železnicí do Čierneho Balogu (dospělí 100 Sk, děti polovic) a odtud pak na kolech podél Kamenistého potoka.

Na nádraží v Hronci jsme se sešli na čas a nejprve jsme, a to dost neradi, zjistili, že železničáři zapomněli na naši včerejší objednávku přidat vagónek na kola. Hned to ale napravili. No a pak jsme se rozdělili na vlakovou a cyklistickou sekci, protože někteří cyklističtí nenasytové (= PeDorky, Vr, Podč, Majkl, Honza, Vašavky a Jarouš zbaviv se ocasu s Marečkem) vláčkem pohrdli a rozhodli se do Čierneho Balogu jet po svých. Paradoxně jsme ale byli rychlejší než mašinka, ale zase ne o moc.

V Č. B. jsme hned na nádraží zasedli do nádražní restaurace a odpočívali jsme a popíjeli jsme a dali jsme i skvělé halušky a kapustnicu a možná ještě něco jiného - jen jsme museli vyčkat, až si personál vyčerpá svojí polední pauzičku na obídek.

Fišeři jeli z Č. B. opět vláčkem zpět do Hronce, kde parkovali své vozidlo, no a my ostatní jsme asi ve 14,15 opět sedli na kola a vydali se na další cestu. Nejprve jsme minuli skanzen Vydrová a i když jsme původně plánovali návštěvu tohoto Lesnického skanzenu vo Vydrovej doline, teď jsme na něj nějak všichni vydřili.

No a tak jsme začali stoupat do sedla Tlstý javor. Bylo to nekonečné asi 11 km dlouhé stoupání s převýšením více jak 500 v. m. Slunce do nás pražilo ze všech sil a my jsme šlapali vzhůru silnicí a s přibývající žízní a únavou byla nekonečnost tohoto dokopce opravdu nekonečná. Pocit blížícího se vrcholu v nás umocňoval jen průsvit mezi stromy, ale naše naděje, že už jsme na vrcholu, mizely za každou další zatáčkou, kde se silnice opět zaklikatila kamsi vzhůru a mizela za dalším ohybem cesty. A každé další šlápnutí do pedálů bylo vytetováno novou kapkou potu do našich triček. Ale dočkali jsme se a protože se Honza v sedle nudil, změřil nám časy - to se mu to šlapalo na tom jeho silničáku. Ovšem čest horáků zachránil alespoň Vašek s Majklem…

	Honza, Vašek, Majkl = dojezd ve 3:11
	Jája = dojezd ve 3:20
	Ryšavka = dojezd ve 3:22
	Kamil, Hanka = dojezd ve 3:26
	Brč = dojezd ve 3:32
	Marcela, Podč, Edita, Věra, PeDorky = dojezd ve 3:33
	Vr = dojezd ve 3:34 (výsledek nic moc, ale až večer se mi konečně podařilo Vaška přesvědčit, že se mi od včerejší výměny duše nějak netočí přední kolo - konečně přestal říkat "Vrstvo nevymejšlej a šlapej !!!" a utažené brzdy povolil - prý to ale bylo neúmyslné…)
	Jarouš + Mareček = dojezd ve 3:40
	Jedla = dojezd ve 3:44
	OAJ = dojezd ve 3:55

A co jsme nastoupali, to jsme si teď za odměnu mohli sjet. Nejprve jsme sjeli do Sihli, kde se uklízela výzdoba po závodech volských potahů (a že ta vesnice musela být našňořená) a kde jsme měli možnost konečně se odměnit pivem a limčou. Já s Brčem jsme pak u Karpatské horké zavzpomínali na Zadielskou dolinu před 4 roky (sakra, to to letí) - téhle výzvě se prostě odolat nedalo. Je ale fakt, že jsme těch panáků dali tentokrát podstatně méně - na kole by se Brčovi asi spalo blbě .

No a pak jsme se vydali cyklostezkou podél Kamenistého potoka. Tak tohle byla vysloveně nádhera - po asfaltové silničce to jelo samo a meandry horního toku obklopené lužním lesem lahodily v podvečerním slunci oku i duši. Nahoře v sedle sice původně padaly návrhy, že by bylo vhodné se zde odvlčit, ale pofukující větřík a podvečerní chlad již k žádnému odvlčování nikoho nelákaly. Prostě jsme jen vychutnávali tu nádheru poklidného sjezdu a neopakovatelnou vůni okolních lesů při západu slunce. A pozorní Valaši tu spatřili i černého čápa (alespoň podle Jarouše to byl čáp).

Netrvalo to dlouho a stanuli jsme již u nám dobře známé nádrže v Hrončeku a tady jsme se opět rozdělili. Valná většina byla rozhodnuta držet se červené a jet kratší cestou přes hřeben. Ale je fakt, že to nebyla žádná legrace - byly to úderné 3 km do kopečka - někdo holt změnil řidítka v tlačítka, ale našlo se i dost takových, kteří to zmákli v sedle. No a pak už to byl jen kamenitý sjezd k chatě a byli jsme "doma".

OAJ s Hankou a Kamilem ale na nějaký hřeben už kašlali. Sjeli si to až do Hronce a pak po silnici do Osrblie a po nezbytném občerstvením ve zdejší hospodě vystoupali "domů" na Tri vody.

No a do Hronce jeli rovněž Jedličci, protože to měli na Poniklec nejblíže.

Postupně jsme dojížděli, odkládali kola a posedávali jsme na zápraží s výhledem do zeleně protilehlé stráně. Prostě jsme propadli podvečerní siestě a studeným pivem jsme smývali prach z dnešních cest dokud nás večerní chlad nezahnal do chaty.

Život, to je prostě nuda…

Večer odjel Majkl, který pokračoval za dalšími svými povinnosti dále na východ, takže se náš počet snížil na

…celkem 20 osob (z toho 2 v penzionu + 2 ve stanu)…

no a my ostatní jsme svá unavená těla rozložili v pohodlných křeslech na PVS-ce, Jarda Jedla domluvil s hajným, že klíč od závory nebude nadále viset na prvním háčku věšáku, ale bude "na dně tůně" - teda… v bílé trubce na poštu na plotě hájenky u závory, čímž rozpoutal diskusi o Artézských a Aztéckých studních, Pepča rozdělal oheň v krbu a diskutovalo se o tom, zda jsme uondaní nebo ucabrtaní - bylo rozhodnuto, že ať se to komu líbí jak chce, dnes máme nárok být jen uondaní. Ucabrtaní budeme až zítra, až polezeme na Chopok. No a pak se diskutovalo o vratiprstu, který měl Jarouš a o vratiprsu, který jsem měla…no prostě, který Jarouš neměl.

skanzen Vydrová	cyklotrasa	železnice dětský lístok	železnice dospělý lístok
Čiernohorská železnica	história ČHŽ	ČHŽ a Vydra	cestovný poriadok a cenník

---

úterý 19. srpna

Pro dnešní den jsme kola ponechali kolama, protože byla na programu pěší túra na Chopok. Původně byl Jaroušem navrhován přechod Chopku až do Demänovské l´adové jaskyně, ale tento záměr byl dost razantně redukován a přehodnocen pouze na pěší výlet po hřebeni.

Vstávali jsme poměrně brzy a nejprve nás opět zaujal plot za BrJájovic stanem. Dnes už byl spadlý celý a navždy… Jo, Brč se holt opravdu nezdá…

Odjezd byl dnes stanoven na 8,00 z chaty, v 8,15 z Hronce, ale stejně jsme nakonec každý jeli podle svého a sešli jsme se až na parkovišti na Srdiečku.

Tady nás čekal první šok - lanovka nepremavala, od včerejška bola odstavka. Vykutálený parkovišťák nám to ovšem oznámil až po zaplacení parkovného (50 Sk). A následovala válečná porada a to do slova a do písmene neboť jsme se různě přeskupovali, odjížděli jsme a neodjížděli, dohadovali se o vrácení parkovného a zase platili a navíc jsme ještě chodili čůrat, takže každou chvíli někomu kus diskuse uniklo. Nakonec ale padlo resumé, že OAJové s Hankou a Kamilem kašlou na jakékoli šplhání po kopcích a pojedou do Slovenského ráje, Jarda Jedla sednul do auta rovněž, ovšem ten odjel zpět do Hronce a my ostatní jsme se rozhodli Chopok dobýt ať si lanovka dělá co chce a pubertální mládež nechť se tváří sebepubertálněji. No a tak jsme se začali drápat vzhůru…

Kosodrevina, cca 1.516 m n. m.

	teorie podle ukazatele hovořila o 45 min. chůze, my jsme to zvládli za 20 - 30 minut !!! což nás vysloveně nadchlo.
	na terase občerstvení jsme se lehce osvěžili - s výhledem do údolí a na okolní hřebeny nám chutnalo pivo i limča skvěle.
	no a pak jsme se vydali dobýt vrchol.

Chopok, 2.023,6 m n. m.

	teorie podle ukazatele hovořila o 1:45 hod., nám se to podařilo vystoupat za 0:55 - 1:10 !!! a to i Marečkovi. Prostě jsme dobrý.
	nahoru se to ale po kamenité cestě stoupalo celkem dobře. A když jsme se ohlédli zpět do údolí, naskýtaly se nám neopakovatelné pohledy do údolí a na okolní vrcholky tu ozařované slunečními paprsky, tu zahalené do mraků.
	jako první dobyla terasu Kamenné chaty pod Chopkom "nebatohová sekce" = Vr, Edita a Jája.
	a Mareček to celé vylezl naprosto sám !!! Jen před vrcholkem ho Jarouš trošku popones, ale to se snad ani nepočítá, protože tam drobné kamení dost podkluzovalo a navíc foukal nepříjemný vítr.
	no a protože nám momentálně vrcholek zakrývaly mraky, bylo rozhodnuto se před závěrečným výstupem nejprve posilnit. Dali jsme skvělou kapustnicu a pak mnozí okusili místní specialitu "buchtu Chopok", což byl vlastně obrovský kynutý knedlík politý buď vanilkovým krémem nebo jen čokoládou.
	no a pak jsme ten vrchol dobyli.

červená tur. zn. = hřebenovka Chopok - Ďumbier

	tak tohle byla vysloveně pohodová cesta. Mírně s kopečka, pěkně dlážděná kameny a výhled do údolí a do dalekého okolí po obou stranách hřebenu.
	a viděli jsme sviště, kterého Jarouš prohlásil za exhibicionistu, protože ležel rozpláclý na kameni, svým pozadím vystrkovaným k cestě nám dával jasně najevo, co si o nás myslím a o tom, že by měl být plachým zvířetem zřejmě nikdy neslyšel. No, alespoň byla možnost ho vyfotit.

sedlo pod Ďumbierem

	tak tady nás čekal poslední dokopeček naší cesty, hurá.
	k Ďumbieru jsme ze sedla jen zvedli hlavy - nějak nikdo neměl chuť dobývat další vrchol. U všech zvítězila touha po Editou vybájená polévce na Štefánikově chatě.
	cesta ze sedla ovšem nebyla nic moc. Vedla sice po úbočí hřebenu a skýtala nám skvělý výhled jak zpět na Chopok, tak do údolí na Srdiečko, ale šlo se tu dost mizerně, protože byla samé kamení.
	alespoň že všude po stráních kvetly obrovské trsy modrých hořců.

Štefánikova chata

	polévek bylo na výběr celkem dost - šošovicová, fazuĺová, kapustnica a slepičí, ale nebyla příliš teplá.
	dost tu také foukalo, takže jsme se tu moc dlouho nezdržovali a poměrně brzy jsme se vydali na poslední fázi cesty = sestup do údolí.
	jo a také nás tu dohnali Fišeři, kteří se vydrápali jen na Kosodrevinu a odtud pak po vrstevnici sem na chatu.

zelená tur. zn. = sestup

	tak tohle byla docela krkolomná a namáhavá cesta. Po kamenitém srázu se šlo dost špatně. Prostě s kopce je to vždy horší neř se drápat vzhůru. A přitom ta pěšinka se shora vypadala tak nevinně…
	navíc jsme zjistili, že reálné časy při sestupu odpovídají teorii na cedulích, což nás moc nerozradostnilo.
	míjeli jsme rovněž jeskyni Mrtvých netopýrů a když jsme viděli jaká k ní vede cesta, definitivně jsme návštěvu zavrhli. Prospekty sice byly úžasné, ale sem se už sápat nebudeme.
	cestou jsme ještě stihli dvakrát zmoknout - jednou to ani nestálo za řeč a ani jsme se nenamáhali vytáhnout bundy a pláštěnky. Při druhé přeháňce jsme ale naopak své ochranné obleky málem ani vytáhnout nestihli - déšť přišel neočekávaně rychle a udeřil neočekávaně silně.
	no a asi v 16,45 jsme byli na Trangošce.
	poslední kiláček na Srdiečko si pak už vystoupali jen řidiči a Vašek s Jaroušem se hnali do kopce jak o život. Ovšem stíhací závod, který vyprovokovali, jsem je vyhrát nenechala . I když je fakt, že to byl tvrdý boj…

Měli jsme za sebou asi desetikilometrovou túru po horách a měli jsme toho tak akorát dost. Ale překvapivě jsme to zvládli v pohodě a i ve slušném čase - ze Srdiečka jsme vycházeli asi v devět ráno a zpět jsme byli před pátou odpolední. A statečně to ušel i Mareček - také měl nárok být dnes nejvíce ucabrtaný, protože dělal nejkratší kroky. Nejméně ucabrtaným pak byl prohlášen Honza, protože těch kroků rozhodně udělal z nás ze všech nejmíň. Jo, to je ta nevýhoda dlouhých končetin .

A ještě něco málo k odloučeným sekcím:

Sekce OAJové:

Ze Srdiečka se přemístili do Slovenského ráje na parkoviště v Dědinkách. Odtud se pak prošli Stratenským kaňonem, kolem vodné nádrže Palcmanská Maša a navštivili i Dobšinskou l´adovou jaskyňu.

Sekce Jedlák:

Ten se dnes odmítnul drápat do kopce a tak si na kole vyjel JEN k Chatě na Hrbe . Ujel asi 28 km.

Večer odjeli Fišeři - později sice bylo zjištěno, že se odstěhovali na Poniklec, ale dalších našich aktivit se již neúčastnili a odstěhovali se rovněž PeDorky, protože jim pohostinnost chaty Tri vody nevyhovovala. Ty se ale dalších aktivit BBCC samozřejmě účastnili.

No a pak přišel Pepča s tím, že kolem čtvrté odpoledne vyjeli z Prahy Pospíšiláci (Lojza PP s Irenou), takže je můžeme kolem půlnoci očekávat. Pospíšiláci ovšem nebývale překvapili, když se náhle kolem půl desáté objevili ve dveřích společenské místnosti. Stihli to z Prahy za 5,5 hodiny !!! a dost nás tím rozhodili, takže místo halasného přivítání jsme je uvítali slovy: "Proboha, co tu děláte, jak jste se sem dostali, vždyť na vás půjde čekat Pepča k závoře až o půlnoci!!!" Naštěstí jsme se ale rychle vzpamatovali, takže PP nemuseli odjet zpět k závoře a čekat na půlnoc, ale mohli se ubytovat hned. Jen Vašek zaváhal, protože přišel o volný pokojíček.

Náš počet tedy opět doznal změn - od tohoto okamžiku nás bylo:

…celkem 20 osob (z toho 4 v penzionu a 2 ve stanu)…

Chopok

mapy - trasy:
trasa Chopok	trasa Jedličci	trasa OAJové

razítka:
Chopok	Kamenná chata 1	Kamenná chata 2
Kosodrevina	park Srdiečko	Štefánikova 1
Štefánikova 2	Štefánikova 3	Trangoška

---

středa 20. srpna

Tak na dnešek byl vyhlášen oddechový den. Nakonec byl ale pojat poněkud akčně - viditelným úspěchem jen bylo, že jsme Pepčovi zredukovali vrstevnice na minimum.

Diskuse nad dnešním programem byly silně variabilní, ale po mnohých zmatcích se přece jenom cosi vykrystalizovalo. Na chatě zůstali jen Valaši, protože Mareček byl teplotně zvýšen, a s nimi zůstala i Podčarovka. Jako jediní tak splnili ideu oddechového dne.

My ostatní jsme se asi v 11,15 vydali do Hronce k Jánošíkovi, kde jsme ustanovili sraz s penziónkovou sekcí. Bohužel přesně v minutě výjezdu zjistila Ryšavka, že má prázdné kolo, takže se Vašavky poněkud opozdili.

U Jánošíka proběhla další diskuse na téma kudy kam, i když někteří byli (samozřejmě mylně) toho názoru, že se s Pepou nad mapou hádáme. Nakonec se vytvořili dvě cyklistické sekce - BrJájovic a PeDorkovic.

BrJájovic sekce = BrJájové a Vašavky

	v Jájině cyklomapě objevili cyklotrasu z Hronce do Brezna, takže se rozhodli vyzkoušet ji.
	ačkoli se mapa tvářila přívětivě, nakonec to byla docela vrcholová cesta, navíc přes holé pláně, což v horkém počasí nebylo nic moc.
	pak narazili na domorodce, který - kde se vzal, tu se vzal, náhle vyběhnul z lesa a snažil se jim poradit kudy se mají dát a evidentně doufal, že nepoznají, že je posílá někam úplně jinam. Nikomu ze zúčastněných nebylo z tohoto setkání nejlépe po těle a ať si dotyčný říkal co chtěl, drželi se dál své vytčené trasy a radit si nechali jen vlastní mapou.
	no a Jitka jela celý den s přidrhnutým kolem - kdopak jí asi ráno měnil dušičku pneumatičku ?!? Je ale fakt, že Vašek to tentokrát sváděl na Jarouše…

Rekapitulace
Najeto:	46 km
Čistý čas:	2:55
Prům.rychlost:	15,8 km/hod.
Trasa:	Tri vody - Hronec - Valaská - přes "náhorní planinu" - silnice Brezno/Čišeny Balog - Krám - podél železnice - Hronec - Tri vody

PeDorkovic sekce = PeDorky, Vr, OAJové, Jedličci, Honza, Hanka, Kamil, Pospíšiláci

	hlavní náplní této trasy bylo koupání ve vodní nádrži Hydrostav.
	z Hronce jsme vyjeli do Podbrezové a odtud dále po cyklotrase na Horní a Dolní Lehotu. Kdo si to nepamatuje, tak Horní Lehota byla ta vesnička s krásným domem smutku, starobylým kostelem a s izbou a památníkem Sama Chalupky.
	cesta se lehce houpala, ale šlo to. Stoupáníčko přišlo až z Dolné Lehoty na Hydrostav. Zatím jsme ale jeli pořád po silnici, takže se jelo pohodově. No a když byla na vršku možnost dát si pivo v hospodě, nebylo nač si ztěžovat.
	koupání v nádrži Hydrostav - tak k tomu snad není ani nutno nic dodávat. Všichni se smočili a já jsem klasicky hlídala kola. Přece jenom jsme my neplavci občas užiteční…
	příjemně osvěženi jsme pak zasedli na terase blízkého hotelu k obídku. Tedy jak tady vařili, to byla báseň. Dali jsme všechno možné a vzájemně jsme si to i ochutnali, abychom náhodou o nic nepřišli.
	jen OAJové s rodinným klanem pohrdli restaurací a občerstvili se z vlastních zásob. Díky tomu pak již nečekali až dojíme a vydali se zpět sami. Nakonec stejně neměli zájem testovat s námi místní cyklotrasu, ale byli rozhodnuti dojet na Tále a dále kolem hotelu Partyzán na hlavní silnici a po ní přes Bystrou do Podbrezové a dále přes Hronec na Tri vody.
	my ostatní jsme vyjeli asi v 16,30 a měli jsme před sebou ještě docela slušný kousek cesty. Nejprve nás čekalo úderné, asi 2 km dlouhé stoupání, ale pak už jsme konečně jeli s kopce. Ovšem naše radost trvala jen do chvíle, než jsme narazili na žlutou, po které se chtěl Pepča vydat. Jakmile Jedličci zjistili, že se opět kloní vzhůru a navíc téměř stejným směrem odkud jsme přijeli, ponechali naši početnou skupinku svému vlastnímu osudu, sjeli na asfaltu na Tále kolem hotelu Partyzán a stejně jako OAJové se již jen a jen drželi silnice na Podbrezovou a pak do Hronce a na Poniklec.
	no a my jsme vyjeli po žluté - je fakt, že jsme postupně zase nabírali výšku, ale byla to nádherná, lehce crossová cyklostezka. Trošku nás tedy zarazilo, že jsme zhruba po hodině opět stanuli u vodní nádrže Hydrostav, ale podle mapy to tak vlastně bylo správně.
	teď bylo hlavním úkolem najít cyklotrasu do Horné Lehoty. Trošku negativně se projevilo, že jsme ještě neměli v malíku místní značení, takže jsme vyjeli po zelené cyklotrase místo po žluté. Je ale fakt, že jsme nebloudili dlouho, i když jsme asi zbytečně zdolali přechod jednoho vršíčku.
	žlutá cyklotrasa  - tak to byl naprosto úžasný sjezd po asfaltové silničce mezi lesy do Horné Lehoty. Prostě nádhera. No a z Horné Lehoty jsme sjeli do Podbrezové stejnou cestou jako ráno, pak do Hronce, dali jsme jedno pivko U Jánošíka a pak hurá na Tri vody.

Rekapitulace
Najeto:	62,3 km, PeDorky a Jedličci = 44,3 km
Čistý čas:	4:02 (při 62,3 km)
Prům.rychlost:	15,4 km/hod. (při 62,3 km)
Trasa:	Tri vody - Hronec - Podbrezová - cyklotrasa - Horní Lehota - Dolní Lehota - ztz - Hydrostav - čtz - žtz - Hydrostav - zelená a žlutá cyklotrasa - Horní Lehota - Podbrezová - Hronec - Tri vody

No a protože dnešní večer byl posledním, který s námi trávil Honza, tak se večer hrálo.

trasy
BrJájové a Vašavky	Pedorky

---

čtvrtek 21. srpna

S ohledem na včerejší aktivitu byl na dnešek OPĚT vyhlášen odpočinkový den. TAKŽE

1)       BrJájové a PP odjeli do Slovenského ráje.

2)       PeDorky tenisovali.

3)       Jedličci s Honzou si udělali cyklovýlet po okolí.

4)       OAJovic rodinný klan rovněž.

5)       Vr s Jaroušem odcyklistili na Muránskou planinu.

6)       a jediní, kdo opravdu odpočívali byla Edita s Marečkem, neboť byl stále ještě teplotně zvýšen a pak Podč a Vašavky.

1) sekce Slovenský ráj = BrJájové a PP

Nechali si od OAJe povyprávět kudy se předevčírem pohybovali oni a asi v 10,30 odjeli do jižní části Slovenského ráje. A také dnes zmokli - bouře, která je cestou chytla, nebyla nic moc příjemného.

Rekapitulace
Trasa:	Stratena (gratis parkoviště na křižovatce) - čtz - vodná nádrž Palcmanská Maša - mtz = Zeimarská dolina - Geravy (konečně oběd) - žtz - Zaify = nivy = naučná stezka - Občasný prameň (prostudoval Dionýs Štúr v r. 1865) - ztz (to byly krásné skály) - Stratená

2) tenisová sekce  = PeDorky

K tomu se snad ani nedá nic dodat. Prostě tenisovali a večer si dal Pepča ještě saunu, takže ani nepřijel na Tri vody.

3) Jedličkovic cyklosekce = Jedličci a Honza

Honza dnes vlastně chalupu opustil jako první a to už kole půl desáté. Neznamenalo to ovšem, že by tak časně odjížděli na kola, Honza se prachobyčejně těšil na dobré pivo na terásce penzionku.

Rekapitulace
Najeto:	Honza = 64 km Jedličci = 48 km
Trasa:	Tri vody - Hronec - Krám - Čierny Balog (oběd) - Krám - Vel´ká dolina - Kamenistá dolina - Hronec - Tri vody

4) OAJovic sekce = OAJové + Hanka s Kamilem

Tak ti na oplátku vyzkoušeli BrJájovic cyklotrasu Valaská - Brezno.

Rekapitulace
Najeto:	51,8 km
Čistý čas:	99:99
Prům.rychlost:	99,9 km/h.
Trasa:	Tri vody - Hronec - Čierny Balog - okraj Brezna - Valaská - Hronec - Tri vody

5) sekce Muránská planina = Jarouš a Vr

Během několika kilometrů se nám podařilo oschnout natolik, že bylo možno se „odblanit“ a pro tento účel jsme zvolili prostranství u rozcestníku turistických cest. Netuším, čím tímto místo bylo známé mezi řidiči, ale ačkoli jsme sundali jen bundy a občerstvovali jsme se chlebem se sýrem, okolní řidiči nešetřili posunky vůči našim tělům. Je však ale možné, že jsem byla příliš vztahovačná a řidiči si jen tak vytřepávali drobky z dlaně, či je možné, že mávali jen na Jarouše . A že při nás dnes stál anděl strážný, to jsme zjistili v okamžiku, kdy se po silnici řítila obrovská vojenská nákladní Tatra s vlekem a předjížděl ji autobus. Být v sedle kola tak netuším, kam bychom v tomto okamžiku uhýbali, protože silnice byla díky objemnosti obou vozidel kompletně zaplněna. Po tomto manévru jsem psychicky nevydržela a požádala Jarouše, zda by mohl dělat zadní živý štít on. Zachoval se gentlemansky a souhlasil, ovšem dodnes netuším, a snad ani raději tušit nechci, jak mu přitom bylo…

Na silnici jsme museli zdolat ještě jeden dokopec - jednoduše řečeno byl slušný. Dal nám zabrat, ale vyjeli jsme ho. No a pak…

Konečně jsme jeli s kopce. Čekalo nás dobrých 15 km po asfaltové silnici dolů do Brezna. První část byla prudší a jelo to téměř samo. Pak si Jarouš chtěl v Pohronské Polhore zashoppingovat, neboť hodlal nakoupit něco ovoce a zeleniny. Ze svého záměru se ale nechal vyrušit okolojdoucí krávou, což hodlal zdokumentovat. Kráva chvíli nepostála, zato fronta u stánku ano, takže nákupem jsem byla pověřena já. Ale snad jsem ty hrušky a okurky vybrala dobře, zatímco Jarouš naháněl již zmíněný skot do hledáčku svého fotoaparátu.

Dál už sjezd nebyl tak prudký, ale zato se nám naskýtaly nádherné pohledy na Muránskou planinu, Nízké Tatry a dokonce i na ten kopec nad Osrbliem. A než jsme se nadáli, byly jsme v Brezne, kde na nás čekalo autíčko.

Mezi půl šestou a šestou jsme odjížděli zpět na chatu, ale cestou jsme se rozhodli zastavit se ještě pro pizzu v Podbrezové. Přece jenom je lepší přijet „domů“ už z hotovou večeří. A tady padl další šílený nápad dnešního dne - tentokrát ale pro změnu z mých úst: „co kdybychom ještě vyhupsli na Chatu na Hrbe, když už jsme tak krásně rozehřátí“. A stejně jako já ráno, nechal se nyní velmi snadno "znásilnit" Jarouš. A jak jsme si řekli, tak se i stalo.

Na chatě na nás sice hleděli trošku s úžasem, když jsme rychle shodili kola, Jarouš odlehčil co mohl, v důsledku čehož nevzal ani GPS-ku, já jsem neodlehčila nic, v důsledku čehož jsem klasicky měla sebou pro jistotu všechno a nepřemluviv Vaška k následování nás a rozloučiv se s Honzou, kdybychom se náhodou nestihli vrátit do osmi, jsme v 18,45 vyrazili na Hrb.

První 4 km po silnici byly v pohodě. Po dnešku jsme ten dokopec už ani nevnímali. Horší byly zbylé 2 km, protože se asfalt změnil v kamení a dokopec se obracel směrem vzhůru místy více než prudčeji. Jarouš to ovšem vyjel celé, já jsem se chvilkama měnila v tlačiče, ale i podle Jarouše jsem nenatlačila více jak 250 m. Chatu na Hrbe jsme ovšem dobyli !!! Tachometr ukazoval čistý čas 43 minut a rychlost 8,9 km/hod. Docela super. Jen Jarouš byl nakonec zklamán, protože doufal, že si tímto výstupem alespoň „sáhne“ na okraj sopečného kráteru vyzývavě se nacházejícího v naší blízkosti. Nesáhnul. Kráter musel zůstat pro tentokrát Jaroušovou nohou neposkvrněn.

Dolů nám to šlo o něco rychleji, nicméně Honzu už jsme stejně nestihli. Přesně ve 20,00 byl odvezen Jardou Jedlou k busu do Brezna. My jsme dorazili až ve 20,10 a bylo to jen tak tak, protože záhy se již začalo stmívat.

Jen Mareček mi nadále svými slovními i osobními ataky dával dost jasně najevo svoji nelibost s tím, že jsem dnes odvlekla otce Jarouše od rodiny - cha, cha, cha !!! A myslím, že my to asi nezapomene nikdy. Ale hlavně, že jsme si pěkně zajezdili…

6) televizní sekce = Edita, Mareček, Podč a Vašavky

Edita ráno traumatizovaně seděle před chatou a hleděla nepřítomně kamsi za odjíždějícími a do zeleně protilehlé stráně. A seděla tam dlouho…

Pak už jen pouštěla filmy „Slepičí úlet“ a „Medvědí úlet“ (= „Potkali se u Kolína“) a s Podč byly na malinách a na oříškách a s Marečkem si hrály u potoka.

Vašavky pak vysloveně hnilobili, ale údajně tím, jako jediní, splnili pojem „odpočinkový den“. Jejich jedinou aktivitou byla návštěva Brezna za účelem oběda a také si zlehka zashoppingovali.

V důsledku Honzova odjezdu nás zbylo

A jak vypadal večer na chatě po dvou odpočinkových dnech?!? Prostě byl také odpočinkový. Jak také jinak…

Jedinou aktivitou bylo shromáždění peněz k doplatku za chatu, který jsem musela ráno uhradit a pak výuka dračí smyčky a nácvik závěsu (kšandiček) pro Marečka na zítřejší výlet do Slovenského ráje. Jo, teď by se nám hodil Zdeněk, ale zvládli jsme to i se zkušenostmi Jáji a Lojzy PP. Doufám, Zdenku, že jsi si alespoň zaškytal .

Tak na dnešní den byl naplánován Slovenský ráj a to sice návštěva jeho krásnější severní části. Mareček byl již teplotně na úrovni, takže výletu absolutně nic nebránilo.

Vyjížděl každý dle svého a to tak, abychom se sjeli v 10,30 na parkovišti v Podlesoku. Já jsem odjížděla jako první, protože jsem ještě musela na Lesní správu do Hronce doplatit zbytek za chatu. Pokud si ale někdo myslí, že to byla jednoduchá záležitost, tak je na těžkém omylu. Z prvopočátku to vypadalo jako nevinná záležitost, ale když si Honza Steinbach začal s pracovnicí v kanceláři vyměňovat názory na vedení účetnictví a na způsobu zapsání potvrzenky, pokoušely se o mne mdloby. Nicméně zdařilo se a tak jsem mohla vyjet směrem na Brezno a dále do Podlesoku.

Cesta autem byla poněkud adrenalinová. Jednak nás čekal přejezd sedla Besník, což bylo poněkud besné, ale co se dalo dělat. A pak tu bylo setkání s místními obyvateli - vesnice byly samý cikán, kolem silnice samý cikán a i když doposud hovořil OAJ jen o Telgártu jako o „nejčernější“ vesnici, kde nedoporučoval ani otvírat okénka auta, v Betliarovci nás čekal vysloveně šok. K této vesnici jsme přijížděli dlouhou alejí a za horizont nebylo vidět. A jen se člověk se svým autem přes tento zlom přehoupnul, naskytnul se mu úděsný pohled - před očima měl polorozebranou silnici svažující se dolů vesnicí, či spíše jejím torzem, která byla po obou stranách lemovaná různorodými skupinkami cikánů. Ti zde volně posedávali či postávali a konverzovali a všude bylo jen černo. Pevně jsem se držela volantu a jen jsem prosila Favoritka, aby tenhle úsek projel bez jediného škytnutí. Tady bych tedy rozhodně nechtěla ztroskotat. Kam se na tohle místo hrabal Telgárt, tam jsme my osobně o cikána téměř nezavadili.

Projeli to ale všichni a v Podlesku jsme se sešli OK přesně na čas (parkovné 100 Sk).

Pro náš výlet byla vybrána okružní trasa Prielom Hornádu - Kláštorská roklina - Obří vodopád - Malý Kysel. No a tak jsme v drobných skupinkách vyrazili po modré. Jen OAJ hned na prvním mokrém kořínku podklouznul a hnul si se zádama, takže po celý den dělal zázemí v hospodě a trpělivě čekal na náš návrat.

Prielom Hornádu = modrá

Cesta byla z počátku pohodová. Taková procházka lesem podél potoka. Pak ovšem přišlo mé první setkání se žertovnou atrakcí této lokality = s řetězy. Má sportovní obuv měla dost daleko k bezpečné výbavě na túry, takže poněkud podkluzovala a navíc má počáteční nešikovnost byla přímo úměrná mé neznalosti jak tuto překážku zdolat. Nicméně Edita poradila a protože jsem byla více než poslušna jejích rad, první „adrenalinovou“ vložku jsem přežila bez újmy na zdraví.

No a pak Jarouš objevil krásné místo na kameni v potoce, které přímo lákalo ke krátkému pikniku. A tady se projevila plnou měrou poddajnost lidské psychiky - během chvíle se celé okolí proměnilo v piknik centrum. Málokdo z kolemjdoucích odolal odpočinku v těchto místech. A to tu nebyla hospoda.

Netrvalo to dlouho a byla tu další adreanalinová vložka = stupačky se řetězem nad vodou. Je fakt, že mé a Marečkovo první setkání s touto atrakcí si z BBCC nenechal ujít absolutně nikdo a to tu někteří „supi“ čekali dost dlouho na nás pomalejší, protože my jsme se zdrželi tím piknikem.

Ale oba jsme to zvládli dobře - jen s tím rozdílem, že zatímco Mareček se tvrdě bránil upoutání na lano, já jsem toto vyžadovala zcela dobrovolně a zcela marně. Nezbylo mi, než Marečkovi jen tiše závidět, čehož si on zjevně nevážil a dával to svými slzami všem dost jasně najevo.

No a s každou další adrenalinovou vložkou jsme se jak já, tak i Mareček a vlastně i starostliví rodiče Jarouš s Editou otrkávali natolik, že jsme všichni vše zvládali bez problémů a bez lana (i když já jsem po jeho jistotě stále tajně a stále marně toužila). Jen občas jsem některé dřevěné lávky zvládala po čtyřech - mé závratě přece jenom rovnováze příliš neprospívaly…

No a samozřejmě nelze opominout Jaroušovo a Vaškovo zkoumání dopadu kamene do vody. Oba byli fascinováni jednotlivými fázemi gejzíru a při každé příležitosti házeli kamení do vody s větší vervou než Mareček.

Kláštorská roklina = zelená

Jakmile jsme dorazili na křižovatku cest, vydali jsme se po zelené = Kláštorská roklina. Teď jsem byla ráda, že je letos tak málo vody, protože cesta vlastně vedla řečištěm potoka. Hned na začátku vylezl Jarouš s Marečkem, Podč a Vaškem do jakési jeskyně, kde nic nebylo. Výstup a sestup se ovšem jevily býti poněkud krkolomnými. No a pak přišla hlavní atrakce této doliny = zdolávání vodopádů po žebříkách. A opět jsme to zvládli všichni a Mareček opět nakonec bez lana.

Kláštorisko = hospoda

Tak tady se nám pomalým (Valaši, Vašavky, Vrstvy), podařilo dojít rychlejší skupiny (PP, BrJájové, PeDorky a OAJové). Ti však již pomalu doobědvávali a vydávali se zase na další cestu. My jsme si odpočinku dopřáli rovněž. Dali jsme polévku a pak zmrzlinu a orazili jsme si razítko a doplnili pití a rozhodli jsme se jít všichni společně dál k Obřímu vodopádu.

Obří vodopád = okruh po žluté

Z počátku to vypadalo naprosto nevinně a někteří se tvářili býti i zklamáni. Byl to ovšem jen začátek. Jakmile jsme došli ke stupačkám a vstoupili jsme do koryta potoka, které si zde vymlelo cestu vápencovými skalami, nudit jsme se okamžitě přestali. Některé úseky jsem sice opět musela zdolávat po čtyřech a dokonce i po zadu, ale byla to nádhera. Jen si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdyby zde všude pod námi a kolem nás hučela voda. Asi by pak cesta dělala potíže i některým dalším…

Cesta zpět pak byla poněkud krkolomná. Po úzké pěšině po úbočí nad potokem se nešlo nejlépe. Pak se nám ale naskytly nádherné úseky, když jsme několikrát přecházeli po různých lávkách přes potok a pak už nám zbýval jen poslední žebřík, abychom mohli stanout zpět na modré. Tenhle žebřík mě ale dostal. Byl poměrně příkrý, dlouhý a navíc upevnění pat bylo vymleto. Najednou jsem toho všeho měla dost. Nejhorší ovšem bylo, že po celou dobu všichni čekali, kdy se složím a když jsem teď začala pobrekávat, nevěnoval tomu nikdo pozornost v domnění, že zase žertuji. Nežertovala jsem a složila jsem se…

Malý Kysel = modrá

Procházeli jsme dál korytem potoka a je fakt, že to byla nádhera, i když já jsem to z počátku, díky prožitému šoku, příliš nevnímala. Ještě nás čekal jeden poslední žebřík, ale ten se dal, naštěstí, obejít, čehož jsem bez uzardění využila. Ještě jsem si sem tam nějaké dřevěné stupačky přelezla po kolenou, no a pak už jsme byli z těch přírodních zázraků a adrenalinových atrakcí venku.

Druhá půlka Malého Kyselu nebyla nic moc. Prostě normální procházka podél potoka - či spíše korytem potoka. Už jsme to prostě museli dojít. A na závěr nás ještě čekal úderný výstup na křižovatku cest Suchá Belá - vrchol, kde jsme si před závěrečným sestupem chvilku odpočinuli.

Sestup po červené zpět na parkoviště byl úmorný, nudný a zdlouhavý. Tady bohužel všechny teoretické časy na cedulích odpovídaly realitě, což nebylo příliš potěšující. A až tady se Mareček nechal nést. Celou túru jinak zvládnul po svých a že jsme se něco našlapali.

Na parkoviště jsme dorazili asi v 19,00 a všichni jsme byli rozhodnuti jet zpět přes Poprad abychom viděli Vysoké Tatry. A bylo to vskutku impozantní panorama. Jinak cesta nebyla nic moc - poměrně brzy padla tma, ve vesnicích se muselo dávat dvojnásob pozor na opilce potulující se prostředkem silnice a čekal nás přejezd Čertovice. A že to bylo zatáček. Jen o ten výhled do rokle jsme byli ochuzeni.

Na Tri vody jsme dojížděli mezi devátou a půl desátou a já jako poslední jsem měl možnost zažít ještě poslední adrenalin dnešního dne = vyzvednutí klíče od závory a jeho uložení zpět. Kdo to neznal, vystoupil z vozu a učinil krok směrem ku brance - v tom okamžiku ovšem zahučel do pangejtu. Jen se člověk vyhrabal, došel k brance a natáhnul ruku pro klíč, ozval se z druhé strany příšerný štěkot. Přítomnost čtyřnohého ochránce majetku byla nepřehlédnutelná a jeho funění bylo hmatatelné, bohužel v té tmě nebyla šance spatřit ani protivníka a ani to, zda náhodou nemůže ven. Když si člověk konečně dodal odvahy a vylovil klíč, zbývalo mu už jen dát pozor, aby zase nezapadnul do pangejtu. No a to samé následovalo při vracení klíče zpět do schránky.

Dnes večer odjeli za dalšími povinnostmi Hanka s Kamilem, takže nás zbylo

…celkem 17 lidí (z toho 4 v penzionu a 2 ve stanu)…

a dnešní večer na chatě už rozhodně adrenalinový nebyl. Vlastně jsme se jen umyli, najedli a postupně jsme odpadávali do svých pelíšků, kde jsme rychle usínali spánkem spravedlivých.

Kláštorisko 1	Kláštorisko 2	park Podlesok	platba 1
platba 2	trasa Slovenský ráj	vstupenka - předek	vstupenka - zadek

Původně jsme se dnes rozmýšleli ozkoušet cyklotrasu vedoucí po úbočí hřebene směrem od Telgártu (a Král´ovi hol´y) na Brezno. V mapě to vypadalo zajímavě, ale realita zjištěná při včerejším průjezdu touto oblastí do Slovenského ráje nás absolutně nenadchla. A to ničím - ani přírodou, ani terénně a konečně ani skladbou obyvatel ne. Přece jenom jsme se hodlali vrátit zpět do Prahy i se svými cyklistickými miláčky.

Bylo rozhodnuto vydat se na výlet po okolí a to trasou, kterou předevčírem jeli Jedličci s Honzou. Takže kam bylo jasné, ovšem odjezdy se tvořily poněkud hekticky. „Doma“ zůstala opět jen Edita, která hlídala Marečka a OAJ, který byl rozhodnut dělat dnes maximálně tak technický dozor u potoka při stavbě přehrady. No a nevyjeli ještě BrJájové, protože Brč dostal chuť na kytaru, takže brnkal na zápraží a Jája zůstala s ním s tím, že vyjedou později. Nevyjeli…

Jarouš byl dnes v časové tísni, neboť chtěl stihnout cyklovýlet, pak musel s Marečkem postavit přehradu a pak chtěl ještě vyjít na Šromp, což byl ten kříž, co byl vidět na skále nad silničkou do Osrblie. Proto Jarouš navrhnul - OPAKUJI - Jarouš navrhnul !!! vytvořit sparing družstvo, které vytčenou trasu projede s minimem přestávek. A protože já jsem tak povolná, opět se mu podařilo a opět velmi snadno mě k tomuto záměru „znásilnit“. Pak se přidali i Vašavky a Marcela a nakonec i Podčarovka.

Dost dlouho to ale trvalo než jsme vyjeli - nakonec se nám to podařilo asi v 11,00 a to s tím, že Jarouš MUSÍ být  "doma" nejpozději do jedné. Jen PP odjeli již s plně naloženým autem, které nechali v Hronci, protože sjedou zase zpět do Hronce a budou již pokračovat dále do Čech.

Sjezd do Hronce byl úžasný. Někteří (Podč) to zvládli i s průměrem 36 km/hod. V Hronci se k nám přidali ještě PeDorky, kterým se ale záměr sparing družstva příliš nelíbil a zcela neoprávněně jsem jimi byla nařčena za autora tohoto "bláznivého" námětu. No, ale protože jsem od nich nesklízela příliš velké ovace, Jarouš se o svá autorská práva nedral. A to vůbec… A protože i PP již byli připraveni k odjezdu, byly další diskuse odloženy a konečně jsme vyjeli známou silničkou podél železnice. Vlastně jak se to vezme známou - PP tudy jeli vlastně poprvé.

Jen s kratičkou přestávkou na soutoku Čierneho Hronu a Kamenistého potoka jsme dojeli do Krámu, odkud jsme hodlali vystoupat Vel´kou dolinou. Tady ovšem nastal definitivní rozkol v družstvu, kdy mi Dorka dala definitivně najevo jak blbé nápady vymýšlím, Jarouš se opět taktně nemísil do hovoru a tak bylo určeno, ať si každý jede jak chce. Od tohoto okamžiku tak PeDorky byly zcela spontánně ponechány svému vlastnímu osudu. A jak nám večer řekli, objevili úžasnou Kolibu, kde poobědvali a pak se vydali v našich stopách.

My ostatní jsme mezitím stoupali vzhůru Vel´kou dolinou. Byl to asi 7 km dlouhý dokopec, který jsme všichni zvládli bez obtíží a na každého pak nahoře čekalo vrcholové lízatko. No a co jsme nastoupali, to jsme si teď mohli sjet, takže nás čekal nádherný skopec k nádrži Hronček a pak podél Kamenistého potoka nám již známou Kamenistou dolinou. Na rozcestí s červenou jsme pak odbočili a přes hřeben jsme se překulili „domů“, kde jsme byli asi ve dvě.

Akorát Marcela a PP sjeli Kamenistou dolinou až do Hronce. PP proto, že tam měli kola a dovolená na Slovensku tímto okamžikem pro ně končila a Marcele se nechtělo tlačit 3 km do kopce, tak si ještě naposledy vystoupala silnici přes Osrblie. Je statečná, my ostatní jsme na tenhle vopruz už z  vysoka kašlali.

Odpoledne na chatě pak bylo ve znamení balení a uklízení. Balili se a postupně odjížděli BrJájové, Valaši a PeDorky. A pokud je mi známo, tak všichni dorazili do Prahy OK a bez jakýchkoli potíží.

Jediným zpestřením tak byla jen výstavba Valachovic přehrady na potoce a pak jacísi mladíci, kteří sjížděli cyklotrasou kolem chaty a píchli. Moji nabídnutou pomoc však odmítli s tím, že vše mají a tak jsme o ně ztratili zájem. Jen Mareček měl ještě nutkání jít jim prodat novou dušičku pneumatičku, ale nenašel tu správnou dávku obchodnické odvahy. Uplynula dobrá hodina, když jsme ty dva spatřili, jak vedou splasklé kolo pěšky dolů a protože cyklista cyklistu zhynout nenechá, nabídli jsme jim pomoc znovu. Až teď z nich vypadlo, že doposud zalepili 7 děr a dál je to už nebaví a o pomoc se neodvážili požádat, protože se domnívali, že jsem na chatě sama (nikoho jiného totiž neviděli) a jak by jim mohla samotná ženská pomoci, že…

Dušičku jsem jim nakonec dala zdarma, OAJ je nafouknul kompresorem a než se nadáli, frčeli na kolech dolů do Osrblie.

No a kolem páté odpolední jsme na chatě osaměli. Kdo měl odjet odjel, Vašavky odešli pěšky na Chatu na Hrbe, no a já jsem s OAJema a s Podč autem odjela do Osrblie, kde jsem všechny zanechala v hospodě a zajela jsem pro ovčí sýry do Bystré. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem po návratu našla v hospodě i naše dva zachráněné cyklisty, kteří se revanžovali alespoň pivem a panákem Karpatské horké. No, Mareček by to uhádal určitě na víc .

A náš poslední večer na polovnické chate ?!? Moc jsme nebalili ani jsme se neunavovali zbytečným úklidem. Dopili jsme, co se dopít dalo, dojedli jsme, co se dojíst dalo, chvíli jsme poseděli a pak jsme ulehli k naší poslední noci na Trech vodách. A vyspali jsme se, jako vždy, do růžova.

trasa cyclo

trasa pěško

---

neděle 24. srpna

Dnes byl odjezdový den, takže veškeré činnosti byly nasměrovány striktně a jen k vyklizení obydlí a k odjezdu. Celou chatu jsme zametli, vše jsme prohlédli a kolem desáté odjel náš červený Favoritek. Samozřejmě i s námi. OAJ se vydal nedlouho za námi s tím, že se opět starostlivě ujal role klíčníka, celé obydlí uzavřel a klíče odevzdal v hájovně.

No a tím naše dovolená na Slovensku skončila. Jednoznačně se, myslím, dá říci, že se vše vyvedlo, i když občas…, ale jsme přece jenom lidé a každý z nás je jiný. A přes ty drobné diskuse a zmatky se přece nebudeme mračit na svět, zvláště když nám celý týden tak nádherně svítilo sluníčko.

Tenhle týden se nám podařilo zaplnit neuvěřitelnou spoustou zážitků a myslím, že si každý přišel na své. Navštívili jsme spoustu krásných míst, i když někteří z nás ne poprvé, a viděli jsme spoustu zajímavého. Vždyť příroda v oblasti Nízkých Tater je tak nádherná, o Slovenském ráji ani nemluvě. Jen té romské komunity by zde mohlo být minimálně o polovinu méně, i když - raději ať zůstanou kde jsou, protože jinak by migrovali do Čech a to by nám pak rozhodně do smíchu nebylo.

Jo a ještě k medvědům - my jsme se s žádným naštěstí nepotkali, ale že tam opravdu jsou a že není radno s nimi "žertovat", o tom svědčí 

No, a na úplný závěr překvapivě nemám bonbónek, ale tradičně ztráty a nálezy:

Nikdo se ovšem nepřihlásil, takže je možné, že jsme ji… zkrátka, že jsme ji asi odvezli omylem . Tak ji holt zase někdy příště vrátíme…

A to už je ke Slovensku definitivně fschechno. 

Šlapej dál !!!
V Praze dne 3. září 2003
Vrstevnice

---

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

---

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 27.12.2003 19:40