Zpět byli kolem čtvrté odpolední a jak sdělila Edita asi to byl záhul, protože Jarouš jen neartikulovaně hýkal, pak upadnul do postele a nehybně odpočíval dokud nebyl odvolán do sauny k omdlelé Editě. Ale to bych předbíhala... Bylo vidět, že si skutečně dostatečně zaběžkovali.

PeDorky se Zmeškalákama a navíc ještě s Myškou se rozhodli jet zpět stejnou cestou, protože si nechtěli nechat ujít ten nádherný 6-ti kilometrový sjezd zpět na Kristiánov. Tady se odpojila Blanka s Myškou, které jeli nejkratší cestou na Šámalku, zatímco PeDorky s Tomášem to vzali ještě kolem Josefodolské nádrže a přes Prezidentskou chatu a Královku. Prostě co si tak nádherně sjeli, to si zase nastoupali.

Zpět byli krátce před pátou (Blanka s Myškou již kolem půl třetí) a rovněž vypadali spokojeně.

No a náš nejsilnější zbytek ve složení Vašavky, Edita, Vr, Marcela, Majki a Brjájové se prodral mlhou z Knejpy směrem na Krásnou Máří a dále pak na Hřebínek, kde jsme se ještě jednou občerstvili, ale nebylo to nic moc, protože už došla zelňačka a BrJájové snědli poslední párky. No a odtud už to byly na Šámalku jen 3 km. Musím se přiznat, že krátce po odjezdu z Knejpy mě chytla docela slušná krizovka, která se mnou šlehla i jednou o zem. Ale ustála jsem jí, rozjezdila jsem jí a i když to jednu chvíli nevypadalo, přežila jsem jí.

Zpět jsme byli mezi třetí a půl čtvrtou a bylo to tak akorát abychom se lehce zregenerovali, obhlédli BrJájovic prezidentské apartmá a nastoupili do sauny.

Sauna

	měli jsme ji zamluvenou od 17,00, ale i když nám bylo přislíbeno, že bude připravená, byla nám zapnuta až když jsme jí šli obsadit.
	bylo nám řečeno, že sauna se rozehřeje tak do deseti minut, ale v odpočívárně, kde se netopilo, bylo tak neútulno, že jsme během krátké chvíle naskákali do sauny ačkoli v ní bylo teprve 20° C !!! a doufali jsme, že se alespoň ohřejeme. Skutečně to bylo spíše ohřívání než saunování a Edita měla studené pozadí ještě hodně dlouho.
	dost trpkou zkušeností pak pro nás byla sprcha. Pominu lehkou vůni po plísni a drobnou nečistotu po zemi, daleko horší bylo, že ze sprchy tekl jen tenký čůrek vody pod nímž se to ochlazovalo opravdu jen velmi a to velmi ztěží. Navíc dveře sprchového koutu se otvíraly směrem dovnitř a pokud se někomu zadařilo uzavřít je „na fest“ byl nemile překvapen, protože je nebylo jak otevřít. Zpravidla pak bylo nutno prostrčit ruku horním otvorem (ještě že sprchový kout nedosahoval výšky stropu) a pootevřít si je zvenčí. BrJájové pak ochlazování ještě vylepšili, když si nechali odemknout dveře na dvůr. Povalování ve sněhu jim jen lehce znepříjemňovali oba zde přítomní psi = bernardýn a jakýsi sibiřský malamut, kteří se hodlali osvěžovat s nimi. Záhy ale utekli do chodby  a pak do kuchyně, kde k nemalé radosti pana majitele vzali za vděk teploučkem pod pecí.
	po 2. kole saunování se konečně Editě ohřálo pozadí, nicméně přehřál se jí mozek, takže se v odpočívárně rozhodla omdlít. V důsledku toho byl přivolán Jarouš, který ale již Editu shledal životaschopnou a aby tedy nevážil svou cestu zbytečně, rozhodl se rovněž vysaunit. Ve svém oslabení přislíbila Edita vyčkat na Jarouše, v důsledku čehož ale zase měla málem studené pozadí. Ne, nebojte, nešlo to pořád dokola - Jarouš prostě druhé kolo saunování vynechal (nebo ho jen zkrátil), společně se odebrali k večeři a saunu uvolnili dalším žádostivcům.
	ale i s drobnými zádrhely byla sauna nakonec zhodnocena jako velmi příjemná. Uvolnili jsme si své namožené svaly a skvěle nám potom chutnalo pivo a večeře - tady zvítězil na celé čáře „jitrnicový prejt“, který ovšem někteří hodlali konzumovat jen pod názvem „prýt“ a díky sporu o i/y nám málem slečna servírka začala nosit „přít“. Ale ať tak nebo tak, najedli jsme se všichni dost a dost.

Večer

	na dnešní večer bylo naplánováno promítání takže ti kdož neusnuli, se sešli opět ve společenské místnosti.
	trošku zádrhel byl s vyladěním techniky, což Jarouš silně podcenil. Z jeho avizované chvilky bylo chvilek poněkud více a byly i okamžiky, kdy měl snahu „hodit notebook do žita“. Nicméně za vydatné pomoci Vaška a Chárona se nakonec vše zdárně zadařilo a začalo se diskutovat o tom, co promítat.
	bylo zkonstatováno, že všechny dostupné snímky BBCC již vlastně byly shlédnuty. Pepča nabízel fotky ze Sardinie, ovšem tady se ukázalo, že kopírováním na CD došlo k jakémusi narušení čehosi a fotky jsou tudíž promítání neschopné. No a tak nakonec paradoxně zvítězil již na Trech vodách Marečkem a Podčarovkou oblíbený „Slepičí úlet“. My jsme jej ale, na rozdíl od těch dvou, shlédli jen jednou...

Oproti včerejšímu ránu, kdy jsem prožívala před svojí běžkařskou premiérou poněkud traumatické chvilky, vstala jsem dnes repríze vstříc v plné síle. Neuvěřitelně jsem se na ten pohyb těšila. A tak k dnešnímu dni mohu říci jediné:

MOTTO DNE:
I to kyselejší ovoce může časem zesládnout...
Vr

Mezi osmou a devátou jsme se klasicky scházeli u snídaně, zatímco Zdeněk s Kristýnou klasicky dojídali a vydávali se na svůj další objezdu Jizerských hor - dnes to hodlali vzít z druhé strany.

Před Kristiánovem dnes potkali Pekiho - tak s námi nejede a individuálně se tu plácá co se do něj vejde. Ach jo. No, to je prostě Peki. A zpátky byli tentokrát ještě za světla a opět neuhnaní a v naprosté pohodě (ostatně stejně jako my ostatní).

No a my ostatní jsme se pro dnešek opět rozskupinkovali - Ňufík dnes nikam nejel, protože byl teplotně zvýšen a Ryšavka rovněž zůstala doma neboť její opuchýřené paty odmítaly jinou obuv než pantofle. PeDorky se Zmeškalákama opět vstávali o trošku později, takže jsme je opět ponechali jejich vlastnímu ostudu a ve složení Valaši, Vašek, Vr, Marcela, Ňufinka, Myšáci a BrJájové jsme kolem 10,15 vyrazili směrem na Hřebínek. Zde jsme potkali již řádně zahřátého Zdeňka s Kristýnou a někteří začali naznačovat zaječí úmysly. Editu jsme ale ukecali s tím, že dokud bude hruškovice tak pojede, no a Myška se nakonec také nechala zlákat s tím, že nám rozhodně dnes v cestě nestojí žádný 6-ti kilometrový dokopec. Z Hřebínku jsme to pak stočili směrem k Bedřichovu a na rozcestí U buku došlo k dalšímu rozdělení. Valná většina odmítla logicky ztrácet nastoupanou výšku jenže to už Myšáci a Ňufinka mířili k Bedřichovu. Jarouš a já jsme se rozhodli „jet je zachránit“, aby na nás dole nečekali a ostatní jeli mírnějšími skopečky s tím, že se sejdeme na Prezidentské chatě. No, nebudu to protahovat - všichni se bez problémů sešli na Prezidentské a my s Jaroušem jsme, co by záchranné družstvo, byli téměř ztraceni a zapomenuti. Prostě jsme na Prezidentskou dorazili jako poslední a bez zachráněných, protože ti se zachránili sami mnohem dříve a bez naší pomoci.

Po řádném a jako vždy skvělém občerstvení jsme asi v 15,00 vyrazili na cestu zpět. BrJájové s Vaškem a Myškou se rozhodli pro kratší variantu. Podle Vaška a BrJájů to byla pohodová cesta, ovšem Myška poprvé v životě zakusila co to znamená, když chtějí BrJájové zažít dobrodružství. Nicméně veškeré nástrahy přírody, které se cestou objevily, statečně přečkala bez úhony, i když místy použila ke sjezdu místo nohou své vlastní pozadí a místy šla i pěšky. Jen se nějak nepotvrdilo její tvrzení, že cestou sjížděli skály, i když jisté terénní nerovnosti byly doznány i ostatními členy tohoto seskupení.

Náš zbytek ve složení Vr, Marcela, Ňufinka, Valaši a Majki se rozhodl dodržet plánovanou trasu a tak jsme sjeli sešup k přehradě. Všichni vyrazili jak o život, takže přišli o můj pád při nazouvání lyží, kdy jsem klasicky vzala „hlavou o zem“. Jo, lze si to těžko představit, ale prostě se to tak nějak sešlo... Ovšem řacha to byla slušná.

Ale zpět k běžkování. Po krásném sjezdu jsme pokračovali kolem Josefodolské přehrady. Byla to nekonečná cesta, zvláště v části „za přehradou“. Pořád a pořád se nám po levici objevovala vodní hladina a cesta nebrala konce. Před námi stále bílá stopa, vlevo voda, vpravo les a navíc se začalo smrákat. Nikdo nedokázal odhadnout, ve kterých místech přesně jsme - náš odhad s odchylkou jednoho kilometru byl v danou chvíli na nic a tak jsme nakonec přestali i hledět do mapy a jen jsme sledovali tu bílou stopu před sebou, která se neustále vlnila nahoru a dolu. V jednu chvíli už Editě došla trpělivost a vzala zalesněný sráz na steč. Jaroušovi se do tohoto dobrodružství ve ztemnělém lese evidentně nechtělo, nicméně nakonec se se slovy „co jsem si vyženil, to mám“ zanořil za Editou do lesních hlubin. A jen zmizeli v temném lese došlo nám, že Jarouš byl jediným, kdo měl čelovku...

Nám ostatním nebylo dvakrát nejlépe. Tma se blížila sedmimílovými kroky a les působil tísnivým dojmem. Ale nakonec jsme se dočkali - z lesa jsme vyjeli na silnici a to už jsme tušili, kde tak zhruba jsme. A když jsme zakrátko dorazili „k rybníčku“, všechny naše obavy se rozplynuly. Opravdu jsme nezabloudili a na Šámalku jsme to měli už jen necelý kilometřík.

No a ještě nesmíme zapomenout na Pedorky se Zmeškalákama. Ti vyjeli rovněž na Hřebínek, pak sjeli na Kristiánov a zase vyjeli na Knejpu a pak sjeli přes Krásnou Máří zpět na Šámalku. A také potkali Pekiho.

Rozhodně jsme si dnes užili všichni běžek podle chuti a do sytosti. Den byl nádherný a jezdilo se naprosto suprově. Jen ty puchýře, které mnohé z nás sužovaly, kdyby nebyly. Absolutně bezkonkurenční měla Edita, která měla krvavé celé paty a rozedrané puchýře si hojila ještě více jak měsíc po Šámalce. Opuchýřené nohy nakonec měla kromě Edity i Jája, Ryšavka, Marcela a  Myška. Dorka měla slušnou moudřinu, kterou si ale přivezla ze silvestrovského běžkování s Pospíšilákama a zde si ji jen „dobarvovala“ a já (teda Vr) jsem měla akorát otlačené dva prsty. Ale slušně. Ostatní vyvázli zdrávi, pokud tedy nepočítáme ještě Ňufíkovo nachlazení.

Večer

Po krátkém odpočinku a opět skvělé večeři jsme se rozloučili s Valachama, kteří, po vydatné pomoci silných mužů a vytlačení jejich auta ze závěje, odjeli do Hradce pro Marečka a i s ním do Prahy. A pak jsme se rozloučili i s Ňufíkama, kterým se již nechtělo bojovat s Ňufíkovým nachlazením v polních podmínkách a odjeli se léčit domů do Mladé Boleslavi.

No a my ostatní jsme se sešli v hodině „H“ opět ve společenské místnosti abychom absolvovali naše „první taneční“. Bylo sice nařízeno společenské oblečení - pánové kravaty, dámy lodičky, nicméně tolerovalo se i méně slavnostnější oblečení a lodičky jsme si pak vesměs všechny přinesly v rukách neboť naše nohy se po dvoudenním běžkování odmítaly nasunout do jakékoli užší boty než byly papuče.

Majki, co by „taneční mistr“ nezklamal. S Myškou nám ukázal, že fakt umí a dokonce se mu podařilo naučit nás i základní kroky některých latinskoamerických tanců - samba, cha cha cha, rumba a jive. Překvapivě se nikdo nezranil, pokud tedy nepočítáme Myščin ulomený nehet, který jí ovšem ulomil sám „mistr“ při ukázce jivu. Tedy dostat se do stránek traumat hned po absolvování první akce, to se ještě nikomu nepodařilo. Myško, gratulujeme!!! Ale že to musela být svinská bolest...

A když už naše nožičky byly tancem unavené, přidal Majki, jako neplánovanou prémii, ještě přednášku o profesním společenském tanci a o tom, co s tím souvisí. Naši pozornost dokázal zaujmout dobrou hodinku a půl a to natolik, že i já jsem držela jazyk za zuby. To se také ještě nikomu nepodařilo. Majki gratulujeme!!!

Řádně znaveni jsme se do svých postýlek odebrali hodnou chvíli před půlnocí a spánkem spravedlivým jsme si odespali svou poslední noc na Šámalce.

neděle 4.1.

Ačkoli jsme v den příjezdu laškovali s myšlenkou ještě dnes vyjet na lyže, naše nohy nám již příliš velké naděje nedávali. Akorát Zdenek učinil ještě třetí objezd Jizerských hor s tím, že se pak sveze někam do údolí na vlak či autobus, kterými odjel do Prahy.

My ostatní jsme dnes veškerou energii věnovali řádné snídani - neužít si ještě naposledy tu skvělou kuchyni tady na Šámalce, to by byl přece hřích. Pak následovala poněkud nepopulární fáze pobytu - placení, no a pak už jsme se šli společně jen přesvědčit, jak ti naši čtyřkoloví miláčci budou ochotni nastartovat. Pak už jsme jen každý naložili své auto a postupně jsme se rozjížděli do svých domovů.

Tak šťastný a veselý Nový rok 2004.
Šlapej dál !!!
Běžkuj dál !!!
Pádluj dál !!!
A vůbec měj se dál !!!

V Praze dne 7. ledna 2004
Vrstevnice