Ahoj,

tak konečně jsme letos vyrazili na kolech. No a kam jinam v tomto před...předjarním čase jet než do Prokopského údolí. Nebo přesněji řečeno do Dalejského a Prokopského údolí. Tato akce je z pohledu nejen organizátora Oaje brána jako „memoriál Taťky Kalivody“, protože to byla jedna z posledních akcí, kterých se „v plné síle“ cyklisticky účastnil a musím říci, že pokud nás Taťka „z hůry“ pozoroval, tak se určitě nenudil. A my ostatně také ne...

Na srazu u metra Stodůlky se nás tentokrát sešlo požehnaně:

-        Vr + Podč

-        Jirka jr.

-        Vašavky

-        Gábina

-        Machová (Šebestová tentokrát zůstala doma, neboť byla mylného názoru, že jest zima)

-        Oajové

-        Míla Hrubant & syn

-        Zina (Marcely kolegyně)

-        Láďa Č.

-        Peki - sice bez rukavic (které jsem mu ochotně zapůjčila), nicméně velmi chytře ve starých šusťákových kalhotách, kterým jsem se zatím nezkušeně vysmívala - jo, jo, na každého jednou dojde a na mne (a nutno říci, že nejen na mne) došlo tentokrát velmi brzy J

…celkem neuvěřitelných 14 lidí…

Omluven byl akorát Honza Kůča, který s Folimankou Blues již několik týdnů nahrával nové CD „Kudlanka“.

Start byl poněkud opožděn, protože Podčarovka po dojetí na sraz zjistila, že píchla. Je sice pravda, že jsme dorazily s určitým časovým předstihem (více jak 15 minut), nicméně naše nezkušenost a nečekaný odpor pneumatiky nenechat se opravit poněkud prodloužily čas opravy, takže se nám podařilo vyjet s cca 20-ti minutovým zpožděním. Je ale fakt, že v průběhu čekání se nijak nezahálelo - startovali jsme naše těla jak přísunem potravin, tak i přísunem tekutin a navíc jsem měla dostatek času Oajovi nastínit změnu v úvodní části trasy čemuž pod dojmem já nevím čeho zcela nekontrolovaně podlehl.

1. fáze aneb postupujeme dle průvodce

Jednoznačně lze říci: „bylo to OK“. Popis trasy podle průvodce, který jsem měla ofocený od kamarádky z Technického muzea, neuvěřitelným způsobem odpovídal realitě a popisoval detaily téměř po metrech. Díky tomu jsme stavěly u každého patníku a nutno říci, že po 2 kilometrech se dav začínal domáhat zneškodnění předmětného průvodce, možná i mé maličkosti coby čtenáře, k čemuž ale naštěstí nedošlo, takže jej (tedy toho průvodce) mohu nyní doslovně ocitovat, abyste si konečně mohli v poklidu domova přečíst, kudyže jsme to vlastně jeli. (Statě z průvodce jsou psány Arielem, moje poznámky k textu pak loženým Timesem.)

Stodůlky při prameni Stodůleckého potoka, dnes část Jihozápadního Města, jsou zmiňovány k roku 1159, kdy patřily řádu johanitů. Název vznikl snad od tavicích pecí, jimž se říkalo stodůlky, snad od milířů, které též připomínaly stodůlky. V roce 1429 svolila rada Starého Města pražského, „aby pan Lukáš z Dlúhé střiedy těch jistých rybníčkuov v Stodůlkách požíval a je sobě, jakož nejlépe uměti bude ku požitku přivedl“. Rybníčky a vodní nádrže jsou podél Stodůleckého potoka v žírném a pramenném údolí i dnes. Nad jednou z vodních nádrží proti sídlišti Lužiny je vedena zajímavá stavba tubusu metra trasy B. Přes Stodůlky vedla stará Královská cesta zadem z Pražského hradu na Karlštejn po trase Břevnov - Motol - Řepy - Zličín - Stodůlky - Krteň - Řeporyje - Ořech - Mořina - Karlštejn.

Ze starých Stodůlek přežilo jen několik původních chalup s charakteristickými kamennými zídkami: čp. 6, 7, 11, 27. Novodobé sídliště je dílem architektů Ivo Obersteina a Václava Valtra z let 1978-85. Před výstavbou sídlišť při větším povrchovém odkryvu objevili archeologové v Lužinách, části Jihozápadního města, v ose dnešního metra hroby z doby bronzové a větší množství zlatých předmětů. Jde o čtvrté největší naleziště v Evropě.

Od stanice metra Stodůlky postupuje naše trasa přímo Vlachovou ulicí (po levé straně je z počátku protihlukový val); vpravo je parčík a za ním Šostakovičovo náměstíé. Vpředu je viditelná věž kostela. Za posledním panelovým domem v řadě odbočí naše trasa vlevo, k altánku z režného cihelného zdiva s netradičními vazbami a konstrukcí.

Bylo to neuvěřitelné, ale altánek byl - byl z režného cihlového zdiva i s těmi netradičními vazbami. Když bychom to nevěděli, ani ve snu by nás nenapadlo, že se něco takového může skrývat v sevření panelového sídliště.

Po pravé straně je Branka, památkový objekt, který je více novostavbou než rekonstrukcí, nicméně neporušuje měřítkové proporce starých Stodůlek.

Tak tohle byl ten žlutý barák naproti altánku. A ať byl rekonstrukcí či novostavbou, kromě své křiklavě žluté barvy asi okolní ráz Stodůlek ať starých či nových neporušoval ničím.

Okolo Branky se naše trasa otáčí směrem vpravo. Po levé straně je dále cesta lemována velkými kameny, za nimiž následuje dětské hřiště. Naproti je umístěno jezírko, opět s okrajem z lomového kamene, uprostřed s bronzovou plastikou, stojící ženou, jejímž autorem je Kurt Gebauer.

Cesta byla lemována velkými kameny, bylo dětské hřiště i jezírko se sochou. Jen některým nedočkavcům začínalo vadit, že je cesta popisována v poměru 1:1 a tudíž stavíme každým 50 metrů.

Dále následuje na levé straně školka a po přechodu komunikace poměrně nová sokolovna. Vpravo od naší trasy je závěr kostela. Kostel sv. Jakuba Většího ve Stodůlkách, o němž existuje první písemná zmínka z roku 1292, má románské základy a patrně pochází z první poloviny 13. století. Na témže místě v letech 1901-03 byl vystavěn současný pseudogotický kostel podle plánů architekta Matěje Krcha. Z původního kostela se zachoval kamenný gotický sanktuář a jistě i část původního zdiva, neboť předkové byli šetrní. Na straně kostela se jako součást další kašny nachází pískovcová plastika od sochaře M. Váchy z roku 1983.

Po levé straně míjí trasa školu v ulici Kuncově; napravo od ní směrem dolů se nacházejí zbytky starých Stodůlek, tvořící dnes památkovou zónu.

Trasa prochází vlevo kolem školní budovy, kde je otevřený průchod, obchází školu a vpravo po schodech vchází do parku.

Bylo to neuvěřitelné, ale vrata umožňující zkratku přes školní hřiště fakt byla otevřená. Nicméně, my jsme tentokrát trasu nedodrželi a školu jsme objeli po asfaltové cestě kolem plotu.

Projde opět otevřenými vraty, za kterými se po levé straně nachází altánek.

Tak teď si přišli na své drobní šťouralové neboť druhá školní vrata byla zavřená. Konečně odchylka!!! Ale altánek byl. Poněkud novodobějšího slohu a stylu než ten první cihlový, ale tím jsme se příliš nezabývali. Dav se již spíše dožadoval zabavení mých literárních podkladů, protože díky soustavnému zastavování se akce zatím příliš cyklistickou nazvat nedala.

Po dalších schodech a asfaltových cestách sejde naše trasa o něco níže, kde je malá tůňka, jako první zřejmý začátek toku Prokopského potoka. Po levé straně jsou staré zahrady s opěrnými zdmi, někde se schodišti. Proti místu, kde vpravo je mostek a za ním čtveřice stojících betonových trubek, je na levé straně monumentální kompozice z nepravidelných vápencových stupňů.

Opět bylo všechno tak, jak průvodce popisoval. Jen ty betonové sloupy poněkud kompozičně nezapadaly do krajiny - vypadalo to, jakoby tu kdysi stavařům vybyly čtyři betonové skruže a protože je nikdo „neznárodil“ a už je prostě nestihli zahrabat do podloží, tak z nich jednoduše udělali novodobou „ozdobu“ exteriéru.

Naše trasa však dále postupuje bez odbočování, stále podle Prokopského potoka k druhé tůňce nebo rybníčku. Tato malá vodní plocha má uprostřed ostrůvek s vrbou, nahoře nad cestou je stará zeď a ještě výše zahrada.

Tak to bylo tam, co byla ta malá tůňka až rybníček, prostě malá vodní plocha uprostřed s malým ostrůvkem a vrbou J.

Vpravo od naší trasy, za parkem, se nacházejí zbytky staré zástavby obce Stodůlky. Trasa probíhá stále dolů, podle Prokopského potoka. V dalším průběhu potok mizí, po levé straně trasa míjí schody vedoucí nahoru. Stále asfaltová cesta se točí mírně vpravo kolem domů, za nimiž následuje kulturní středisko Mlejn, a míří přímo k podchodu pod Oistrachovou ulicí.

Tak v tomto bodě jsme najeli na trasu, kterou jsme již znali ze dvou minulých Prokopáků.

Za podchodem pokračuje trasa dál přímo, povrch cesty je zpevněný drtí. V místech, kde vlevo je opět zástavba, se po pravé straně údolí objevuje betonové koryto, ale zde bez vody; potok je i nadále ukryt v potrubí. Po levé straně se nacházejí vily a dále čtyřpodlažní až pětipodlažní atypické panelové domy s dřevěnými a kovovými prvky, pergolami. Prázdné koryto potoka je vroubeno listnatými stromy, za nimi následuje nová ocelová lávka.

Za vrbou, velmi poškozenou časem a povětrností, nicméně stále plnou životní síly, následuje vpravo skupina topolů před oplocenou betonou sedimentační nádrží. Za ní je retenční nádrž-rybníček, cesta je širší a asfaltová.

Touha vyžít se cyklisticky v tomto okamžiku již zvítězila nad poznáním, takže těžko říci, zda si i ostatní všimli zmíněné vrby, topolů a sedimentační nádrže. Ovšem, že se cesta stala širší a povrch byl asfaltovým, to určitě neuniklo nikomu. A rovněž další rybníček nikdo nepřehlédnul - naopak, zde jsme vzpomněli loňského focení na ledu. Dnes se ale na ty ledové úlomky nikdo, kromě všudypřítomných racků,  vstoupit neodvažoval.

Jo a ještě pro ty, co chtěli vědět význam slova RETENČNÍ - takže Machovko, vyšťourala jsem, že RETENČNÍ = VZNIKLÝ RETENCÍ tedy ZADRŽENÍM. Slovo samo je pak odvozeno z latinského RETINEO či RETENTUM což značí ZADRŽET (lat. předpona RE- a slovo TENEO = DRŽET). Tak teď už snad není žádných pochyb o tom, kolem jaké nádrže jsme to projížděli J. Já se přiznám, že po tomto zjištění mě spíše udivuje, že se místo RETENČNÍ NÁDRŽ neříká jednoduše ZÁDRŽ.

Trasa se zatáčí vpravo podle břehu nádrže, v její ose je zcela nová výsadba listnatých stromků, asi platanů. Vlevo se blíží „umělému kopci“. Vpravo od hráze retenční nádrže (neboli zádrže), naproti nové dvoupodlažní mateřské škole, postupuje naše trasa pěšinou po levém břehu potoka, který je zde už konečně ve svém korytě. To má zde skutečně přírodní úpravu, což nelze uvést o protějším umělém kopci, který je z části „vydlážděn“ zbytky betonových panelů. Trasa jdoucí pěšinou má po levé straně skupinu akátů, dál následují vpravo vrby, vlevo tůňka s rákosem.

Kdo si to pamatuje, tak tohle byl opravdu nádherný úseček cesty - umělý kopec svou nestandardní a mnohdy i nepřírodní strukturou vskutku poněkud rušil, nicméně okolí potoka tady bylo krásné. To bylo tam, co byly ty mostky přes potok a rozličné stromy úhledně označené cedulkami a byla tu i ta tůňka s rákosím.

Koryto potoka podchází most metra, před nímž se naše trasa vrací na hlavní cestu s udusaným psíkem. Zde se stáčí vlevo a obchází další a větší retenční nádrž na Prokopském potoce po jejím levém břehu; cesta je opět asfaltová. Pěší komunikace na levou stranu vedou k stanici metra Hůrka. Blízko stavidla je na levé straně trasy elegantní železobetonová šroubovitá lávka přes komunikaci; přibližně u ní odbočí trasa ve směru vpravo pěšinou jdoucí travnatým táhlým údolím, kde potok je opět ukryt v potrubí.

Železobetonové šroubovité lávky tu byly dvě, nicméně elegantní nám nepřišla ani jedna.

Na konci úseku je na náspu na levé straně umístěna novodobě socha v barokním ztvárnění - sv. Jan Nepomucký od sochaře Petra Veselého.

Tak sochy si již opravdu všimnul jen málokdo - mám pocit, že asi jen já s Oajem, protože ostatní již o výklad nejevili zájem pražádný. Takže vy se holt budete muset kouknout zase za rok. Já osobně se ale bez mučení přiznám, že jsem sochu také málem přehlédla neboť jsem domnívala, že jde o jakési torzo čehosi kovového, zničené vandaly. Že jest to dokonané umělecké dílo a navíc jde o sochu sv. Jan Nepomuckého, tak to bych opravdu nehádala.

Trasa podchází Jeremiášovu ulici, která je zde na mostní konstrukci.

Tohle bychom fakt nepoznali...

Za mostem se trasa stáčí vlevo, k opět přiznanému potoku a, a postupuje zpočátku podél zábradlí a dál pěšinou, stále po levém břehu, vroubeném listnáči. Před skupinou topolů ústí naše trasa do asfaltky a odbočí po ní vpravo, na most. Těsně za mostem sleduje kamenitou pěšinu směrem vlevo, jdoucí na pravém břehu potoka po proudu.

Zkrátka a dobře, tohle bylo v tom místě, kde jsme se začali bahnit po té kamenité pěšině kolem potoka.

Malý kopec na levém břehu nese označení přírodní památka.

No, snažila jsem se vám to sdělit, ale pochybuji, že to někdo slyšel, natož aby to v komsi zanechalo hlubší dojem J.

Potok protéká nivou v hlubokém zářezu a s meandry, před skupinou topolů se trasa stáčí vpravo mezi sloupky bývalého oplocení, jde vlevo podél topolů a vrací se zpět k vodoteči. Trasa se přibližuje k další, už třetí retenční, zde i rekreační nádrži, která má kamenný přítok vyzděný z dlažebních kostek, tedy až příliš tvrdý. Trasa obchází nádrž po pravé straně. Z levé části hráze sestupuje cesta přímo dolů pěšinou, končící na rozcestí.

Cesta vlevo vede na Nové Butovice k stanici metra, přímá do Jinonic k trase Jz6.

Tak až sem jsme dojeli bez výrazných problémů, pokud tedy pominu moje soustavné zdržování četbou itiku. Kudy dál ale bylo zatím poněkud nejasné.

2. fáze = hledáme zelenou

Tak o této části našeho putování lze jednoduše říci, že byla značně bahnitá. Ale nebudu přeskakovat...

Chvíli jsme se ještě drželi podle itiku:

Cesta vlevo vede na Nové Butovice k stanici metra, přímá do Jinonic k trase Jz6.

Naše trasa z tohoto bodu pokračuje vpravo asfaltovou silnicí K Nové vsi. Po pravé straně má Prokopský potok, zleva přichází přítok - Jinonický potok. Dále jsou na levé straně skály (s označením přírodní rezervace). Silnice se stáčí vpravo na betonový most, kde je zelená značka; naše trasa po ní pokračuje v krátkém úseku podél rodinných domů a chat (vlevo je louka).

Tak vypadalo to celkem jednoduše a nutno říci, že až po vyjetí do ulice K Nové vsi to také jednoduché bylo.  Pro nezúčastněné ovšem musím poznamenat, že to byla vzdálenost cca 100 metrů. Pak jsme se ocitli na horizontu, kde jsme neměli ani Prokopský potok vpravo, ani žádný přítok vlevo a skály, které možná byly označeny Přírodní rezervací jsme sice viděli vlevo, nicméně na druhé straně údolí a tam se nám teda rozhodně nechtělo. Bylo evidentní, že betonový mostek i se zelenou značkou je kdesi pod námi, ovšem ztrácet drahocenou výšku se nikomu nechtělo. A tak bylo rozhodnuto vydat se po horizontu, tedy de facto směrem zpět k sídlišti Malá a Velká Ohrada s tím, že někde přece na tu zelenou narazit musíme.

Nemohu říci, že bychom se v tomto okamžiku nějak nudili, nicméně Oaj byl evidentně jiného názoru, neboť se rozhodnul píchat. Zrovna on neukázněně mimo hospodu. Nuž tedy opravili jsme ho.

Naše další putování bylo daleko označení cyklistika. Bylo to prostě prachobyčejné bahnění. Nejprve kolem pole, pak mezi zahrádkami, kde se pod našima kolama objevilo přece jenom trošičku té pevnější půdy. A pak se nám konečně podařilo nalézt onu zelenou značku, která nás ovšem okamžitě svedla zpět do pole a do bahna. A nejen to, jak se nám znenadání objevila, tak se nám i z nenadání ztratila, takže pak jsme hezkých pár desítek metrů tlačili kola březovým hájkem a já jsem se jen chabě snažila bránit, že tady je to také hezké a ještě tu BBCC nebylo. No a na okraji lesa jsme opět, jak jinak, objevili ztracenou zelenou a opět, jak jinak, nás zavedla do pole a do bahna. Naše pneumatiky již byly velikosti traktorových kol a v místech největších nábalů se daly tušit brzdy. A přehazovačky vypadaly zrovna tak. Naše utrpení už ale netrvalo příliš dlouho a záhy jsme dosáhli asfaltové cesty kolem sídliště Ohrada, kde jsme naše kola pomocí klacíku a hlubších kaluží alespoň trochu odbahnili.

Podle mapy a naší polohy už to muselo být k Trunečkovu mlýnu na okraji Dalejského údolí jen kousek z kopce, nicméně na okraji sídliště nás zelená opět, jak jinak, svedla do bahnitého pole. Na Oajovi bylo vidět, že už má bahnitého experimentování více než dost, což dal jednoznačně najevo svým odjezdem směrem k Řeporyjím, zatímco my jsme na okraji pole diskutovali, kudy bychom se tak asi mohli vydat. No, byl nejvyšší čas uznat, že vedoucím akce je OAJ a tak jsme se nakonec všichni pustili za ním. Nutno ale říci, že to zároveň bylo po zelené - tady ovšem realita silně odporovala mapě. Nyní ale nebyl nejvhodnější okamžik k diskuzi na toto téma a tak jsem raději mlčela a šlapala.

3. fáze aneb co dál

Oaj měknul (tedy přesněji jeho dušička pneumatička měkla), bylo 13,10 a většina už se spíše než v Řeporyjích viděla v hospodě. Takže...

4. fáze aneb konec experimentům

Oaj se dofouknul a dokud byl tvrdý vyrazili jsme k Dalejskému údolí. U Trunečkova mlýna jsme umyli kola, u továrny jsme se pak tentokrát raději nezastavovali neboť zde probíhali blíže neurčené manévry - všude tu ve vojenských uniformách pobíhali jacísi váleční nadšenci a stříleli po sobě. No, moje hobby tohle teda není, ale je asi zase nebavilo jezdit na kole. Alespoň že nás nechali bez újmy na zdraví projet.

Trunečkův mlýn byl v provozu do roku 1951, v podstatě přečkal 40 let komunismu a byl těžce devastován až v 90. letech 20. století.

Továrna nesla původně název Biskup, Quis a Kotrba, což je ještě dnes čitelné na průčelí. V 80. letech 20. století proslul tento malý podnik zvaný neoficiálně „pytlíkárna“ hlavně znečišťováním chráněného území zbytky z vlastních polyetylenových výrobků.

Dál jsme projížděli Dalejským a Prokopským údolím nám již notoricky známou cestou a i když jsme se ještě stihli zastavit u jezírka, zasedali jsme ve 14,05 v Hlubočepích v hospodě U Zábranských ke stolu. Prostě už žádné zdržování. V hospodě jsme se jako vždy skvěle najedli a napili a ještě za světla jsme se rozjížděli ke svým domovům. Já jsem tedy dojela akorát na Kampu, kde jsem zjistila, že mám prázdné kolo v důsledku docela slušného trnu zaraženého v pneumatičce. No a i když sebou vozím všemožné nářadí zjistila jsem, že ani to sebelepší vybavení mi není k ničemu, když ho neumím použít. Ale o no se mi stejně nechtělo s tím zabahněným kolem matlat. Raději jsem zavolala o pomoc Vrstevníkovi, který pro mě na Malostranskou dojel.

rekapitulace:

ujeto:               16,8 km + 5 km za příjezdy a odjezdy

čistý čas:         1:35

průměr:           10,7 km/hod.

trasa:               Stodůlky - Lužiny - Nová Ves - Ohrada - Řeporyje - Dalejské údolí - Prokopské údolí - Hlubočepy

mapa

Trošku jsme letos experimentovali, dost jsme se zabahnili, ale za rok určitě pojedeme znovu - ovšem bez těch mých experimentů, což ale určitě nikomu chybět nebude...

Šlapej dál!

Vrstevnice

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 29.07.2014 16:25