jak to viděl OAJ
	jak to viděl Jarouš
	jak to viděli oba (animovaný gif - skok z jezu)

jak to viděl OAJ:

Nápad přinesl Zdeněk Kojzar, usměrnil jej Jarouš Valach a na mně zbylo už jen sezvat zájemce. Vznikla tak neplánovaná spontánní akce vodní sekce BBCC, která se nakonec docela povedla. Původně navrhoval Zdeněk sjet úsek Sázavy z Týnce do Pikovic na kánoích. Jarouš však měl ke kánoím výhrady. Podle jeho informací dosahoval aktuální stav Sázavy téměř úrovně povodní a tak si Jarouš chtěl zajisti klidný průjezd bez vypadávání z lodi do rozdivočelé vody použitím raftu. Jeho nechuť k vypadávání z lodi do sedmistupňové vody (nejedná se o údaj o množství alkoholu, ale o polohu na teplotní stupnici) jsme sdíleli všichni a své přípravy jsme tomu přizpůsobili.

Akce se měly účastnit dva rafty, jeden soukromý kožařský (A), jeho posádku tvořili Zdeněk, dva jeho kamarádi a kolegové, Milan a Vláďa, a ještě další Vláďa, totiž Čihák. Druhý raft (B) opatřil Jarouš po internetu v půjčovně v Týnci. Na něm se plavili všichni tři Valaši, Brzi a OAJ s Marcelou. Celkem tedy deset osob.

Kožařská sekce volila postup takový, že vyložila raft, Zdeňka a Vláďu v Týnci, kde druhý s třetím nafukovali prvního. Milan zatím odvážel vozidlo do Pikovic. Málem tam byl první. Zabránil mu v tom však svou poněkud zběsilou jízdou Brzi, který jej na posledním úseku předjel. A to v tu chvíli ani dokonce nevěděl, koho předjíždí. Vezl kromě sebe i Čiháka a OAJe s Marcelou. Poslední, ale včas, na shromaždiště v Pikovicích dorazili Valaši.

Už v Pikovicích bylo z pohledu na řeku zřejmé, že naše obavy z vysoké vody byly zjevně zbytečné. Přestože z nás ostatních zatím nikdo Milana neviděl, poznali jsme ho snadno podle toho, že před brankou do zatím ještě zavřeného bufetu postával netrpělivě s námi jako jediný z návštěvníků ranních Pikovic. Po prvním pivu jsme se odebrali na místní železniční zastávku, kam jsme dorazili s optimálním předstihem. Sázavský Pacifik přijel s přesností japonských superexpresů a v 10.25 s námi odsupěl směrem k Týnci. Vlídný průvodčí nám pomocí kapesního počítače prodal kolektivně slevněnou jízdenku a vlak nás všechny za pouhých 90,- Kč během třiceti minut dopravil na nádraží v Týnci.

Cestou nám bylo z výhledu na řeku jasné, že obavy z vysoké vody budeme muset zřejmě přehodnotit na obavy z vody nízké. V Týnci jsme nejprve navštívili „vodáckou“ restauraci integrovanou s půjčovnou raftů, plastových lodí a ostatního vodáckého materiálu. Nejprve jsme se snažili načerpat dostatek sil. Jídelní lístek nebyl právě vodácký a ceny už vůbec ne. Já sám jsem se tiše těšil na obyčejný guláš s rohlíkem … Ale první donesená jídla potvrdila, že kvantita i kvalita jsou zde v harmonické jednotě k dostání vskutku za rozumnou cenu. A tak jsme si vzájemně nabízeli značné části svých porcí, abychom je nezanechali popelnicím napospas.

Pak už zbylo jen nafasovat plavidlo, pádla a sud. Někteří (mne nevyjímaje) ještě setrvali v jaroušově bludu a z obavy před vysokými povodňovými peřejemi nafasovali i vesty proti utopení. Vyrazili jsme těsně po poledni na klidnou hladinu Sázavy a já jsem lehce přiškrcen už po prvních pár stech metrech mrštil svou červenou vestu na dno našeho Colorada.

Hned druhý jez (Brejlov) nám dokázal, že opravdu budeme mít úplně jiné problémy. Projížděli jsme protrženou korunu proplachovanou nepříliš vydatným proudem a napasovali jsme se přímo na jeden z trčících balvanů. Edita, která byla vybavena neoprénovými kalhotami, se srdnatě vrhla do vody, která zde sahala asi do pasu. Pomohl jí i Brzi a Jarouš a po soustředěném bejčení se jim povedlo dostat raft zase do pohybu. Brzi, nezvyklý plavbě na raftu, přitom odhodil pádlo na dno lodi. Neuvědomil si však, že tato loď nemá záď a  že pádlo ji může snadno opustit a pokračovat v cestě samo. To se i stalo. Naštěstí o pár metrů níže nás se zájmem pozorovala osádka raftu (A), která výjimečně přestala zachlastávat rum a brziho pádlo odchytila.

Od té chvíle jsme s naším raftíkem uvízli ještě několikrát na kamenech potutelně skrytých nehluboko pod hladinou. Ani naše originální metoda vyprošťování, kterou jsme pojmenovali „vývrtka“, kdy se raft uvede do otáčivého pohybu na kameni s cílem odstředivou silou jej dostat mimo jeho vliv, však většinou nevedla k cíli a většinou Edita, ale také Jarouš, vstupovali do vln, aby si zahráli na Burlaky.  A tak si Jarouš opravdu chladné vody užil nečekaně.

Většinu dalších jezů už jsme pak překonávali téměř hladce a tak jsme se vcelku rychle dostali k jezu „Lesní“, kde fungovalo vodácké občerstvení. Mareček si tu zahrál na krotitele ohně a  my ostatní jsme konzumovali občerstvení. V raftu  (A) již tou dobou byla podlaha pokryta téměř souvislou vrstvou prázdných plechovek od piva, které osádka z bezpečnostních důvodů v dosavadním průběhu cesty vyprázdnila do sebe.

Za průběžné konzumace rumu jsme se poté celkem rychle dostali příjemnou peřejí k další hospodě pod mostem v Kamenném Přívoze. I tady jsme vyzkoušeli místí pohostinství. Další pěkná peřej nás dovedla na jez Žampach. Tam se definitivně prokázalo, že raft (A) je nějak lehčí nebo co, protože zatímco jejich raft (A) skoro uzavřenou propustí projel bez znatelnějšího zadrhnutí, náš raft (B) v ní potupně uvízl hned v její první třetině.

Když jsme ráno vyráželi, bylo nějakých mizerných 6°C. Celý den se však počasí pomaličku plíživě zlepšovalo a tak v následující peřejkách, které jsou nejhezčím úsekem Sázavy v této oblasti, už byl nádherný a nakonec i slunečný den. Tomu i odpovídala plavební morálka mužstva. Jednotlivci se začali povalovat po měkkých částech raftů, místo řízení se věnovali plkání, rum prakticky došel a nakonec už nikoho ani nevzrušovalo, že projíždíme téměř všichni vleže mírnými peřejkami. Prostě idylka.

V cíli jsme byli těsně po páté odpolední, odevzdali jsme vypůjčenou výstroj, převlékli se do suchého a rozjeli se ke svým domovům s tím, že by vůbec nebylo špatné si z této trasy a přibližně tohoto termínu udělat novou tradici, tradici otvírání vody v BBCC. Pro mluví i ta skutečnost, že v tuto dobu jsme za celou cestu na vodě potkali jen minimální množství lidí, takové, jaké jsem tu naposled zažil před asi třiceti lety.

Za dobré paměti zapsal OAJ,  18.4.2004  

originální History.DOC od OAJe je ke stažení zde

jak to viděl Jarouš:

Když Zdeněk Kojzar přišel s nápadem uspořádat extraakci nad rámec vodáckého kalendáře BBCC a vyrazit v sobotu 17. 4. na Sázavu, nadšeně jsem se přidal, maje v paměti vícedenní předpověď počasí pro Prahu a okolí prorokující slunečno.

Pro jednodenní splutí je člověku líno podstupovat složité manévry s čištěním, nakládáním, převážením, skládáním lodi (a zpět ve stejném pořadí), to ví profesionálové z BiSportu, kde jsem s ohledem na okamžitý stav vody objednal, rezervoval a zaplatil raft Colorado (španělsky „barevný“ - asi upomínka na kolokaci „dře jako barevný“, což, ve vztahu k našemu později vyvinutému pádlovacímu úsilí, byl název výstižný), abychom měli loď dostatečně stabilní a s jistotou se vyvarovali nechtěné jarní koupele v 7°C teplé/chladné vodě. Zbývající místa zaujali OAJ, Marcela a Brzi. Druhá loď výpravy, také raft, byla obsazena Zdeňkem, jeho dvěma přáteli Milanem a Láďou a také naším Láďou Čihákem.

V cílovém bodě naší plavby jsme zaparkovali auta a převlečení do vodáckého jsme se přemístili Sázavským pacifikem do Týnce, kterážto taktika se velmi osvědčila. V pizzerii nad kanceláří BiSportu jsme k naprosté sytosti všech rozdělili sedm obědů mezi deset lidí. Následně jsme převzali raft s příslušenstvím a po pózování pro fotografy místního tisku jsme vypluli. Voda ze čtvrtečních hrozivých 120cm klesla na z jiných důvodů hrozivých 80cm – děsil jsem se odpovědnosti, že budeme naši obludu stále vyprošťovat, tlačit, přenášet. Z výše zmíněných ran nás minulo alespoň tlačení, byť na mapce z BiSportu Sázava mezi Týncem a Krhanicemi vůbec zakreslena není.

Po počátečním úsilí loď kormidlovat, zjistil náš kapitán a kormidelník Olda, že díky vypůjčenému raftu nemusíme namáhat s nejen převážením vlastních lodí, ale že raft sám je natolik bytelný, že s v podstatě nemusíme ani namáhat s pádlováním a drahocenný čas volna můžeme věnovat příjemnějším činnostem, jako je plenění rumových zásob během volné konverzace těkající mezi náměty. I stalo se nejednou, že náš debatní okrašlovací kroužek najel na kámen. V takových případech Edita, jako jediná oblečená v neoprénu, skákala do vody a vyprošťovala loď. Nevím, jak je to možné, ale Zdeňkův raft tak často na kameny nenajížděl, loď téměř nevázla, a to ani po té, co jsme jim pro odlehčení předali Marka. Bilance průjezdu jezy je následující: z šesti jezů jsme projeli bez velkých potíží tři, ve dvou jsme se zadrhli a jeden jsme přenášeli. Druhý raft projel vše s jediným zadrhnutím. Po odevzdání lodi jsme s Markem zkoušeli nesení proudem na vestách, ale zima nám nedovolila setrvat ve vodě dlouho. Rozloučili jsme se s Brzim, který odjížděl svou čtyřkolkou na oslavu narozenin zůstaviv nám Oldu s Marcelou na odvoz do Prahy i s posádkou druhého vozu Milanem, Láďou, Zdeňkem a Láďou. Na Letné si Olda s Marcelou užili největší vzrušení, když zhruba deset minut nemohli najít klíče a už se zvolna začalo diskutovat o zámečníkovi.

Příště snad jen trochu víc vody...

originální History.DOC od Jarouše je ke stažení zde

a bomba na závěr:

skok raftem z jezu
(animovaný gif (4,5 MB))
fotky pořídil OAJ
gif z nich vyrobil Jarouš

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 26.05.2004 13:49