Chorvatsko z jachty Marion - září 2004

akce
Chorvatsko z jachty Marion
11.-18. září 2004

Účastníci (podle automobilů):

	Škoda Octavia: Irena & Lojza Pospíšilovi, Gábina Kalivodová (odjezd z Prahy 11:00)
	Peugeot 307: Zorka & Petr Krejčí, Jirka Krejčík (odjezd z Prahy 9:30)
	Citroen Picasso: Jája Fialová & Honza Brčák (Brč), Láďa Krajča (Rajče) (odjezd z Prahy 18:00)

Pátek 10.9.

nocování:

	PP+G, KK+J: Otočac (privat), rušíme při spánku Kurta (Němec) - 2x kontrola policie V noci +3^oC,
	BrJája+Rajče na parkovišti před slovinskými hranicemi

Sobota 11.9.

Všichni procházka v Šibeníku, potom dojezd do Rogoznice cca. 14:00. Postupné nalodění, trošku zmatek, Gábina nemá pohorku, kapitán chce právě jíst. Jirka K. postupně začíná hrát hlavní roli.
Kapitán s námi provádí nácvik odjezdů z mola – náraz do katamaranu i přes upozornění plavčíka Lojzy (zkušenost z letošní plavby po Vltavě s OAJem.
Na lodi je roztržená hlavní plachta, nácvik vyplouvání se kapitánovi zjevně nedaří, konečně odjezd v 17:30 směr ostrov Hvar.
Jídlo: zbytky z cesty.
Ve 20:00 už je úplná tma. Rajče velmi zajímavě podává výklad o hvězdách (Velký vůz, Labuť, Orel, Mlhovina,..)
Náhle následuje průjezd „slepým průplavem“ v zátoce. LPP svítí čelovkou, Brč baterkou, oba křičí na kapitána doprava!! Kapitán samozřejmě zahnul doleva. Následoval obrovský náraz na útes. Od proražení lodi nás zachránil křik zbytku posádky „revers“. Od té chvíle jsme začali kapitána bedlivě kontrolovat. Rozhodli jsme se, že již nebudeme přistávat a kotvit v noci. Na noc jsme kotvili v zátoce Sv. Klementa. Ve večerní uvolněné náladě jsme několikrát vzpomínali na vyděšený výraz Petra K., který v době nárazu už spal v kajutě.

Neděle 12.9.

Návštěva Hvaru -„výsadek na molu“ v historickém centru, první zmrzlina, výstup na španělskou pevnost, nadšené provolávání úžasu nad vším na pokyn Jirky K., kafíčko v přístavu…
Odplutí směr Jagodná (doporučeno IP + oba Krejčí) nejkrásnější zátoka na světě. Plán operativně změněn, zkrácen.
Následuje krásné koupání... vždy na Adama a Evu, aby se zbytečně nemočily plavky.
Oběd: Gábiny vypráskaný králičí hřbet. Brambory přesně spočítány od Rajčete, nezbytná pomoc Zorky…
V mezidobí Irena a Zorka zašívají plachtu na houpajícím se moři – to má za následek, že Irena jako první si užívá mořské nemoci – zvrací přes palubu neposedného králíčka…
Cesta z Hvaru na ostrov Vis, poprvé se plavíme pod přední plachtou (Gina), loď řídí Brč, ta se velmi zmítá, ale zřejmě to není vina Brče, ale změny počasí. „užíváme si“ našich největších vln plavby 0,5 – 1m někdy i více.
Míjíme Masarykovu vilu, která i z pohledu z lodi je vidět, že je vybydlená. Proto pokračujeme v plavně, další zastávka je v Komiži.

Pondělí 13.9.

Odjezd z ostrova Vis směr Modrá jeskyně, nelze však přistát kvůli vysokým vlnám.
Stanovujeme si jako náhradu příjemné koupání vč. tažení na laně, což se postupně stává velmi oblíbenou zálibou celé posádky.
K obědu jsou podávány řízky LPP včetně výborných moravských okurek.
Skvělou večeři připravila Zorka: špízy + brambory od LPP. Na večer jsme zakotvili u Primoštenu na bójku.
Kolem 19 hod vyrazila skupina statečných člunem na noční prohlídku krásně osvětleného městečka a ochutnávku vínečka. Při návratu bohužel na molu schází vesla od člunu. A je ohrožen návrat na loď. J.K. opět panikaří a zvažuje „odebrání“ vesel z podobného člunu o kus dál. Byla to však pouze záškodnická akce Jáji a Zorky,která však naštěstí byla včas odhalena LPP. Na lodi mezitím i potom pokračoval velký mejdan, který byl umocněn nádherným pohledem na osvětlené městečko, zejména kostel. Pohled byl stále jiný, neboť loď ukotvená na bojce se neustále točila dokolečka, ale pomalu, takže to nikomu nevadilo.

Úterý 14.9.

Ráno jsme se dozvěděli, že kapitán se nevyspal. Jirka K. opět spěchá, ale je třeba zaplatit kotvení na bojce (175 kun), proto jsme se rozhodli na molu využít bezplatného doplnění vody. Natékání vody trvá strašně dlouho a proto jsme využili čas k návštěvě jachty také s českou posádkou. Ta jejich byla oproti naší hodně sportovní, oni nám záviděli především hodně prostoru na zádi – náš „salón“. Konečně odjíždíme směrem na Kornati, směrem k Zoranovým večeřím. Po cestě byly úchvatné pohledy na okolní ostrovy, také koupání, vše hlasitě obdivováno dle pokynů J.K. Při dalším koupání v zátoce opět došlo na naše oblíbené tažení na laně (viz foto).

K jídlu operativní hrachová polévka + zapečený toustový chléb. Bylo to krásná dietka a zároveň zásah kapitána, který sežere na co přijde /nejen avizované jogurty/.

V podvečer příjezd na Suha Punta k Zoranovi, kde jsme si prohlédli okolí a naladili formu na večeři. Ta se opravdu povedla: předkrm sépiová rýže, dále degustace olihně, posléze ryba na grilu ORADA /No 1 u Italů/ + variantně jiná ryba „růžová zubatica“. Překvapivě No 1 u LPP a G. K tomu se popíjela domácí rakije a bílé víno. Všichni se tedy přejedli a přepili. Kapitán nebyl na večeři pozván, neboť neměl zásluhy, které by ho opravňovaly ke vstupu.

Pod olivami nakonec spí pouze suchozemci BrJájové a Rajče.

lingvistické zajímavosti občas až perly večera (doplnil Brč):

	domorodci o sobě zřejmě raději než jako o Chorvatech hovoří jako o Dalmatincích, alespoň tedy Zoran pořád říkal "my Dalmatinci"
	o mužskému přirození se v těchto krajích hovoří jako o něžnikovi, zejména dámy byly tímto výrazem uneseny až nadšeny
	nejzajímavější mezinárodní věta večera: Ich habe zwei daughter

Středa 15.9.

Ráno jsme se probudili a vloudila se mezi nás ponorková nemoc. Projevila se dupáním po střeše lodi, aby ostatní rychleji vstávali. Posléze přibyly i výtky vůči všem a všemu. Gradace nastala, když celá posádka snídá a Jirka K. jednotlivě vyzývá členy k túře po okolních kopcích. Nástup do 10 minut. Dokonce od rozjedené snídaně ihned po výzvě nevstala ani Irena!! Proto s výkřikem: „Snídejte si tu klidně celý den!“ vyrazil J.K. uraženě z lodi do deště na výlet. Ostatní rozpačitě dosnídali, dokonce LPP prosadil jednu hru pexesa! Naštěstí byla tematická s mořskými živočichy, abychom prý večer u Zorana věděli, co jíme. Mezitím přestalo pršet a početnější /pětičlenná/ expedice: BrJájové, I+LPP, Petr K. vyrazila. Někteří nenapravitelní /Rajče+Gabina/ a jeden poraněný /Zorka/ zůstali na lodi.

Výstup byl opravdu na pohory z důvodu ostrých kamenů i trnité suché trávy. Zažili jsme opravdu nádherné výhledy na celé Kornati z kopců 130 m.n.m /mysleli jsme si, že je to alespoň 200 m.n.m/. Cestou zpět jsme absolvovali koupání v krásné zátoce /pouze Brč a Irena a několik racků/, dokonce na písčité plážičce! Dál k lodi jsme pokračovali podél pobřeží, na moři v naší zátoce, probíhal výcvik malých dvouosobových katamaranů. Viděli jsme nějaké srážky, neboť byl docela silný vítr, dokonce ve zprávách o počasí se hovořilo, že má přijít jakási „bora“. Taky jsme potkali výpravu českých dětí z oborové zdravotní pojišťovny. Na otázku LPP „odkud jste holky?“ jsme se dozvěděli „z české republiky!“ samozřejmě bravurně česky!?!?

K obědu zeleninový salát+sýr+šunka+opečený chléb. Opět super dietka, ženské dělají vše proto, abychom k večeři mohli spořádat co nej…J.K. vykřikuje že je„nasraný“ údajně sám na sebe, že nás nemůže zvládnout a neděláme vše dle jeho představ a pokynů.

Lodí jsme popojeli o zátoku dál a opět absolvovali výstup na kopec, tentokrát vč. J.K. vše se jeví O.K. Ještě krátká zastávka v okolní restauraci a pak už hurá na 2.večeři u Zorana od 19 hod.

Začali jsme slavnostním přípitkem – šampaňské od Jirky a pak už následovala rybí polévka.

Tuto idylku rozhodil nečekaný výpad J.K. proti Ireně, že ho naštvala, když ráno nevyrazila do 10 min. od snídaně na kopce.!!?? Všichni zůstali PAF, v údivu, úžasu, nikdo ničemu nerozumí. Irena nechápe a nenechá na sebe útočit a poměrně divoce se brání. Odměřený J.K. však opakuje svoje a na ostatní dotazy reaguje stejně. Konec tomu činí až LPP rázným slovem na podporu Ireny a vrací J.K. do reality. Jirka však stejně situaci nezvládá a chová se úplně stejně jako před rokem na Dugim Otoku. Kolem 22 hod. zhrzeně odchází. Ostatní se snaží pokud možno normálně bavit, aby dalmatinsko-česká večeře utrpěla co nejméně. V takové situaci se kolektiv vždy stmelí. Díky patří také Rajčeti, který situaci u stolu zachraňoval svým osobitým způsobem – hra na kytaru + harmonika /tentokrát mu podržela Zorka – moc se jí to však k velké radosti Gábiny a Ireny nedařilo/ a česko anglickým překladem prostonárodních písniček /např. Copak to dědečku děláte, vždyť vy se na bábě hejbáte…/ Po této namáhavé činnosti nám v 23 hod. oznámil, že přišla jeho hodinka a bude lépe, když odejde za svojí vyhlídnutou olivou… Ostatní pokračovali v zábavě, dokonce se zpívala i chorvatská a česko+slovenská hymna.

Mezitím dorazil J.K., že hledá Rajčete, že se snad utopil a kdo ho viděl naposledy… Pomohla ho najít Zorka, samozřejmě, že jí chvíli trvalo, než našla tu oblíbenou olivu.

Mezitím stihli J.K. s kapitánem odvázat jachtu z mola a přivázat na bojku. To nebylo nic mimořádného, neboť v případě většího větru jsme na to byli upozorněni kapitánem, aby se loď nepoškodila o betonové molo. Jenže to ostatní posádce neřekl. Když jsme šli okolo 01 hod. spát a proto na loď pro spacáky – byla domluvena noc pod širákem u Zorana na zahradě, pouze k nám zakřičel „ať si jdeme chlastat k Zoranovi!?!?“

K lodi nás dopravil Zoran, vzali jsme si věci na spaní a šli „pod širák“. Nikdo však nemohl usnout, neboť nevěřil vlastním uším ani očím.

Čtvrtek 16.9.

Probuzení na zahradě bylo pěkné, leč trvalo jen krátce. Jednak se s námi pořád houpala země /to ovšem suchozemci nemůžou nikdy pochopit/ a jednak po včerejší vydatné večeři bylo třeba vykonat opačnou potřebu. Včera otevřené WC u Zorana však bylo zamčeno! No zkrátka klika se hýbala, ale dveře se neotevřely. I v rozespalosti jsem pochopil, že jenom plýtvám drahocenným časem a zrychleným krokem jsem vyrazil na pobřeží. Zkrátim to, moc jsem si to tedy neužil… potěšením mi bylo pouze to, že jsem v tom nebyl sám. Už cestou zpět jsem potkal zmateně pobíhající ranní ptáče Petra K. a s radostí jsem mu sdělil, že WC u Zorana je zavřené… No tak to pokračovalo dál, jen s tím, že ti později probuzení holt museli po pobřeží dále. Jája to proto pojala jako ranní procházku. Nemusím dodávat, že při křeči ve stehenních svalech, každý několikrát našeho kamaráda Jiříka proklel .

Na loď jsme se dostali člunem, nebo přeplaváním. Ráno začalo schůzkou, na které se J.K. omluvil všem, zejména Ireně, stačil zkritizovat kapitána a vylíčil nám katastrofické scénky ze včerejšího večera-noci /utopený Rajče, foukala BORA, blížila se BURA, odvázaná loď, ale nezakotvená,nebylo světlo –vysvíceno při hledání rajčete… Kapitán to uvedl na pravou míru, situace byla opravdu chvíli kritická –to když Jirka při přebíhání z přídě na záď spadl přes palubu a bylo ho potřeba vytáhnout, jenže tomu trochu bránil jejich „zvláštní vztah“. Kapitán –Cyril- opravdu potřeboval nějaké lidi na překotvení, to je všem jasné, J.K. mu však řekl, že všichni jsou opilí a tedy nepoužitelní. To byl však nesmysl a šprajc ze strany Jirky. Jako zásadní chybu Jirky to označil Rajče, ostatní mlčky souhlasila situaci považovali za jakžtakž vyřízenou a chtěli vyplout, což vždy J.K. požadoval. Ale ouha, ne tentokrát. Znovu křik J.K. na kapitána, aby si zapnul telefon a volal základnu. Kapitán reaguje jako kapitán a pouze si telefon zapnul. Pokud by se jednalo o něco důležitého, přišla by zpráva. Další křik našeho kamaráda se však mění v hysterický výstup posádce dosud neznámé. Všichni našeho Jiříka uklidňují a chlácholí. Já však začínám usilovně přemýšlet o co nejrychlejším návratu jakkoliv do Rogoznice /výchozí loděnice a stanoviště auta/. Zdá se, že nejsem sám.

Dramatickou situaci řeší Irena, která půjčuje J.K. svůj mobil, aby se spojil se základnou. Zaplať pánbůh nic se nedělo, tak jim J.K. alespoň vnutil nové číslo telefonu na Irenu, jako nový kontakt, kdyby se opravdu něco dělo /svůj telefon totiž utopil při pádu přes palubu –někdo tvrdil, že je to dobře, neboť mu stejně dlouhodobě nefungoval/.

Výsledek pro nás ostatní byl, že po dvou hodinách řečnění a křiků konečně Jirka vyrazil rozloučit se Zoranem a Zdenkou, našimi hostiteli. A během 10 min jsme opravdu vyjeli vstříc lepším zítřkům.

Myslím, že po tomto dopoledni se zásadně pročistil vzduch,Jirka se stáhnul do sebe, a my ostatní jsme si začali více považovat kapitána.

Mezitím Irena spočítala pohyblivé složky ceny zájezdu, buď placené zálohou nebo vůbec a bylo nutno je doplatit /nafta, poplatky v přístavech, večeře u Zorana …/

No nic vykoupali jsme se, vylezli u ostrova Mana na celkem pěkné stavby –exteriéry k nějakému italskému filmu o Ježíšovi /inf.od Jirky/. Pak jsme se zastavili v typické rybářské vesničce Virje, která se však mění více do turistického občerstvovacího bodu.

K obědu jsme si dali náhle opět chutné řízky /pochvala od kpt./ a zbytek ryb od večeře. Vše je o.k. Jirka je v klidu, jen 1 x důrazně „domluvil“ Zorce, že o Rajčete měl opravdu strach a že opravdu nevěděl, kde je a ať tedy neříká něco jiného.

Dále krátká procházka, krmení koček /asi 8/ Zorkou na molu, při kterém jsme mohli obdivovat Zorčin vřelý vztah ke zvířátkům i fakt, že když Zorka chce, naučí i kočku plavat! Její Petr samozřejmě souhlasil. Dále plavba na JV podél Kornati, občas velké vlny z otevřeného moře, občas long-drink, občas pár poznámek do kroniky /Brč po 5 min. přestal, jinak prej neručí za čistotu podlahy, s čímž okamžitě souhlasila Gábina – hlavní plavčík pro mytí paluby.

Na přední palubě se zatím chroupá mrkvička a ladí forma na baštu, kterou připravuje Jája, a opět asistuje super lodní kuchař Zorka. Podávají se tedy špagety „carbonara“-moc dobré, ale je toho moc! Zbytky jdou do moře pro rybičky. Jo před večeří se nechal J.K. odvézt Brčem na člunu na břeh a vypadá to, že přijde až druhý den. Večer všichni znaveni, zataženo, jdeme sát dříve. Ještě předtím někdo zpozoroval na břehu siluetu Jirky, tak na něj volal, mě se to sice nezdálo, ale Gábina si s Jirkou docela dobře pokecala, pořád ho lákala jak Siréna zpět na palubu a on pořád nic… Na moji otázku, kde ho vidí mi ukázala jednu nohu a potom druhou. „Vidíš jak je rozkročenej?“ Viděl jsem, akorát, že ty nohy byly dva útesy, vzdálené od sebe asi 30 m. Tak to tady ještě nebylo Jirka jako „Rhodský kolos“, jeden ze sedmi divů světa. Byl to přelud.

Ve 03 hod. nás vzbudil kpt., že je třeba překotvit jachtu kvůli silnému větru, který s námi pohnul. Ke slovu se tedy opět dostaly naše čelovky a baterky a manévry začly… Netěšte se na žádné katastrofy, vše proběhlo hladce, dle pokynů kpt. A tak tiše, že Petr, jediný muž, který se nezúčastnil, se ani neprobudil /na rozdíl od prvního dne /. Bylo to však trošku dobrodružné a taky jsme měli obavy o zdraví našeho Jirky na pevnině.

Pátek 17.9.

Ten však ráno připlaval na loď, a s člunem si dojel pro věci, aniž spáči jako já něco věděli. Zdržel se však krátce, opět nastoupil převozník Brč a odvez ho do jeho toužebné samoty.

Ostatní posnídali „hemenex“ od Zorky /schovávala si ho na závěr a vydařil se!/. Užili jsme si krátkého koupání a přejeli do vedlejší zátoky. Odtud jsme udělali výsadek na okolní kopec s hradbami. Bohužel jsem svedl ostatní na špatnou, zato pohodlnější cestu, a proto jsem vyběhl dopředu zjistit zda jdeme správně. Vracel jsem se opět během, těsně předtím než na mě Petr zapískal, a proto jsem vlastně na povel hned přiběhl. To se nesmírně zalíbilo Petrovi a doporučoval Ireně, aby se naučila pískat přesně stejně jak on! No nemohl jsem to tak nechat a řekl jsem Petrovi, že jsem zaběhl pouze za 1. zatáčku a tam dlouho čekal, až někdo zapíská, abych mohl konečně zpět. Netušil jsem, že tím Petrovi trochu pokazím radost: „Jó, tak tys nás takhle převezl“, zamumlal zklamaně.

Na procházce byla výjimečně celá posádka mimo kpt, který musí hlídat loď, vč. notorických lodních flákačů /doplň si každý sám../Výhled na naši jachtu v zátoce byl jedním z nejkrásnějších.

K obědu zbytky ze včerejšího oběda-nudle, ale jinak opět o.k. Bohužel jsme si udělali nějaký špatný kafe /asi slaná voda z mola/ a tak došlo i na moji slivovici, určenou pouze na léčebné účely. Musel jsem ji chca-nechca uvolnit.

Později tankování nafty v blízkosti Rogoznice – cca 150 l za cca 910 kun/17.30 hod./

Šťastné doplutí do mateřského přístavu, krásně jsme zaparkovali, dokonce do tak malé díry, že obdivně čuměli všechny ostatní posádky z mola!!!!Tak ten výlet na jachtě přece jenom oproti začátku něco pozitivně ovlivnil.

Pak už jen stěhování zbylých lodních zásob do aut, všechna zaparkovaná bez újmy. Večer něco vínka a spánek.

Sobota 18.9.

Irena, já + Gábina kolem7:30 hod odjezd, spěcháme, neboť chceme předvést nabyté dovednosti u známých na Lipně. Ačkoliv při podrobnějším zkoumání se mi zdá, že jsem se naučil zejména dobře přivazovat loď k betonovým nosníkům na molu, asi dvakrát k bojce a taky umím skvěle házet asi 30 kg kotvou. Není to málo, ale nevím zda to na jachtičce třídy Evropa /cca 2m délky / využiji. Známí mě zklamali, prý kotvu vůbec nemají ….

Po nás odjíždí BrJájové + Rajče, a ještě později Krejčí + Jirka + kapitán (jen kousek).

Jo taky proběhlo předání lodi, snad dobře, nahlásili jsme pár závad, největší bylo asi, nebylo pořádné světlo, spíš reflektor a potom ta roztržená hlavní plachta. Ale to nevím, jestli nebylo spíše dobře.

10 km od Evropy (rozuměj 10 km od slovinských hranic dle slov chorvatky- manželky automechanika) v městě Krupina, kde jsme přejeli opravdu přebíhající černou kočku přes cestu. Asi v 90 km/h na dálnici jsem nemohl nic dělat, když už se ta kočka rozhodla… Bohužel nám prorazila chladič (do dvou min. byl prázdný), oprava se nezdařila, a tak jsme nakoupili bandasky na vodu a vyrazili nízkou rychlostí s otáčkami do 2000 za min. směrem k domovu a každejch 20 později 40km jsme dolévali vodu.

PS:
Oprava natržené Octavie stála 46.000,- Kč. (chladič, chladič klimatizace, přední nárazník, a pak už jen nějaké drobnosti, jako např. vyndání hlavy černé kočky z motoru…)