Tuhle „bleskovou“ akci vyvolal Honza Kůča z radosti, že má KONEČNĚ (!!!) po více jak dvou měsících (!!!) opravené kolo. Původně chtěl kolo projet v neděli o týden dřív, ale nějak nikdo nemohl a tak jsme to odložili až na tuto sobotu a přijel, kdo se o tom dozvěděl. Honza chtěl původně jet z Opatova někam směrem k Záhořanům a odtud k Vltavě a podél ní do Prahy, ale udělal drobnou chybku - vyzval mě k protinávrhu a Šebestová rozhodla, že můj návrh je lepší, no a tak jsme se v sobotu patnáctého v 10,00 sešli na Zličíně:

	Vr
	Šebestová
	Peki
	Machna
	Tomáš
	Kůča
	Ciboušové
	Edita a Jarouš

…celkem 10 lidí…  

Machovka s Tomášem sice projevili snahu zavléci nás na Mořinu, ale já jsem se zlomit nedala. Zvláště když je začal podporovat Kůča neustále poznamenávající cosi o nedoceněnosti jeho trasové varianty.

Zkrátka - na Zličíně jsme to vzali za Tescem kolem statku Chaby, pak na Třebonice a po silnici do Jinočan. Tady jsme zamáčkli slzu u skvělé hospůdky, známé nám díky večeřím z nočních objezdů Prahy, a prudce jsme to ohnuli vpravo směrem na Dobříč. Ačkoli docela svítili sluníčko a bylo sucho, zatáčka byla zastíněná a co čert nechtěl, bylo tu něco navlhlého písečku, což se stalo Ctiborovi osudným - kolo mu podjelo a než se nadál, ležel na zemi. Pád sám o sobě tak strašně nevypadal, ale Cibouš si natloukl koleno, rameno a levoruký palec. Na jednu stranu ale mohl být rád, že má pravou ruku napravo a levou nalevo neboť se mu tak nějak divně a docela zásadně přetočily řidítka. Chvilku trvalo, než zase mohl usednout na kolo, ovšem vzmužil se, vyšvihnul se do sedla a tak jsme pokračovali dál.

Trasa vedla po silnici přes Dobříč na Tachlovice, kde jsme objeli drobnou autonehodu - dvě protijedoucí auta se tak nějak nevešla do zatáčky... V Tachlovicích jsme pak museli na chvilku zastavit a Ctiborovi palec obvázat, protože docela bolel. Ten palec, ne Ctibor. Končetina nevypadala moc dobře a protože tohle byla poslední možná únikovka, rozhodli se Ciboušové raději pro návrat zpět k metru na Zličín a pak pro návštěvu lékaře.

Co se dalo dělat - rozloučili jsme se a poté co jsem odrazila další snahy Machové a Tomáše, podporované zhrzeným Kůčou, zavléci nás na Mořinu, jsme pokračovali po silnici dál na Chýnici. Tady se Machovka s Tomem dokonce pokusili unést část skupiny na tu jejich Mořinu, ale byli včas zastaveni a vráceni na plánovanou trasu, která nyní pokračovala po zelené turistické značce.

Doposud jsme jeli po silnici a docela jsme to švihali. Teď ale asfaltová idylka skončila. A neskončila jen ona - díky zdejšímu statku a jeho koňským ohradám jsme záhy ztratili i zelenou. A tak jsme jeli jedinou možnou cestou - tedy cestou - pod našimi koly byla zem silně rozryta koňskými kopyty. Jet se po tom nedalo, jít se po tom skoro také nedalo, ale směr vzhůru k vrcholu kopce odpovídal mapě, tak jsme to tak nějak zdolali. Kola jsme po téhle crossové vložce měli slušně zabahněný, ale moc jsme se s nimi zatím nečistili. Řadit docela šlo, brzdy fungovaly a na silnici nám z nich nějaké to bahno opadalo, tak co bychom teď řešili.

Z lesa jsme sjeli do Choteče a odtud jsme se přehoupli přes další kopeček do Třebotova, což pro nás znamenalo konec stoupání. Teď už nás čekal jenom skopec. Sjeli jsme směrem na Roblín a pak nádherným skopcem až do Černošic. Tady to jelo prostě samo.

V Černošicích jsem původně plánovala oběd v hotelu Slánka, ovšem Honza Kůča nás zavlekl jinam - do kina. 

Z venčí to nevypadalo, ale bylo to úžasné zařízení - hospoda, kino, společenský sál a já nevím co ještě. Bylo to útulně zařízené a skvěle tu vařili. Strávili jsme tu docela příjemnou hodinku a móooooooc dobře jsme se tu všichni najedli. No a Machové s Tomášem se konečně už na Mořinu nechtělo...

Z Černošic pak byla naše další cesta poměrně jednoduchá - podél Vltavy až k lávce na Zbraslav. Ve Zbraslavi jsme to pak vzali po pravém břehu Vltavy až do Prahy. Tady jsem konečně přenechala vedení Machovce, která nás zavlekla k pumpě Agip (nebo to byl Aral?!? ale ono je to v podstatě jedno), kde jsme si za dvacku mohli umýt naše zabahněná kola. Teda my - wapky se ujal Tomáš a skvěle nám naše kolečka ocáknul. Prostě nádhera. A že je tato služba u zdejší pumpy mezi cyklisty profláknutá, o tom jasně svědčila frontička obdobných zabahněnců tvořící se za námi. Jeden z nich dokonce ze své batožiny vytáhnul cyclopěnu a kolo nejprve řádně napěnil - jo, je vidět, že v případě naší vybavenosti máme stále ještě co vylepšovat J.

Bylo kolem třetí odpolední a začali jsme se pomalu rozcházet Valaši odjeli k domovu za Marečkem, no a my ostatní jsme dali ještě pivo a groček v podolský hospodě. U Národního divadla se odpojili  Machna s Tomášem a my poslední tři jsme přes Kampu a Myší dírou vystoupali na Letnou, kde mě zastihnul Markéty telefon - Ctibor má palec zlomený a to nepěkně těsně nad kloubem a má tam nějaké úlomky a je to tak blbý, že jde zítra na operaci. Tak doufejme, že má Ctibor letos vybráno najednou a za všechny.

A to je tak asi z téhle bleskovky fschechno. Počasí nám vyšlo náramně - celý den bylo nad nulou a úžasně svítilo sluníčko. A perfektně jsme si zacyclistili - žádné prostoje, švihali jsme to, co to dalo. Jen nožičky nás, tedy některé z nás, trošku bolely. 
Ale to přejde a za týden v sobotu zas pošlapem dál !!!

Vrstevnice

P. S.
Cibouše v neděli šťastně odoperovali, ve středu ho pustili domů a v pátek už byl v práci. Takže zdá se, že to přežije. Jen kolo si chvilku bude muset odepřít a díky drátkům v ruce si navíc určitě užije s různými bezpečnostními kontrolami na letištích apod. A jestli mu ty bezpečnostní rámy nebudou při průchodu houkat, tak nás asi zklame J. Tak Ctibore, rychle se uzdravuj...

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 16.06.2005