Jako oslavu dne boje za svobodu a demokracii jsem si vytkli jednodenní výlet na kolech do okolí hradu Karlík. Nemá to žádné zjevné ani skryté historické souvislosti ani s Janem Opletalem, ani se sametovou revolucí. Sraz byl na stanici metra Stodůlky a tentokrát se skoro opravdu na nikoho nečekalo. Poslední přijel kupodivu Brzi protože jednak kapánek zaspal a hlavně Vláďa Čihák stihl mimořádně jedno metro před ním. Na start se dostavili postupně :

• Mamut

• Ciboušové (oba ks)

• OAJ

• Čihák

• Brzi

Celkem 6 osob a kol, 0 ostatního materiálu (psů, koček, atd.)

Vyrazili jsme po trase : Stodůlky -  Třebonice – Jinočany – Tachlovice – Kuchař – Karlické údolí – Dobřichovice (tam cca ve 12.00 hod.).

Počasí bylo přímo excelentní : slunečno – jasno – okolo O° C. Jen ten vítr byl samozřejmě v opozici k našemu směru. Jeli jsme ale prakticky stále téměř po rovině, a tak nám to ani to tak moc nevadilo. Po celou dobu bylo patrné, že se nenaplňují hlavní Mamutovo představy o oslavě dne boje za svobodu. Hlavní vinu na tom nesla skutečnost, že ve všech postupně projížděných obcích byly zavřené hospody. Když jsme dorazili do Dobřichovic na jejich pěší zónu, bylo ze chmur na Mamutově čele zjevné, že musíme bez odmlouvání do první otevřené hospody. Ta, která se nám jako první naskytla, na první pohled vůbec nepůsobila vábně, už jen její vývěsní štít ! Ten deklaroval, že se jedná a kombinaci hospody a herny či dokonce sázkové kanceláře. Bylo tomu tak, ale náš povrchní úsudek byl planý. První korporativní objednávka „6 piv a 6 držkových“ byla vyplněna téměř okamžitě a k naprosté spokojenosti. Tak jsme si dali i další pokrmy a i ty byly vypracovány vzorně – jen Mamut a Cibouš podotýkali, že oř, z něhož byl vyroben jejich koňský guláš, musel mít za sebou úspěšnou, ale i tvrdou kariéru závodního koníka – ale jinak byl skvělý. Jinak byl dán uzený jazyk a brambůrkem a dokonce i kachnička se zelíčkem a knedlíčkem. Nabízené býčí koule bohužel nikdo z nás neochutnal.

Zatímco jsme se věnovali požitkům uvnitř hospody (a zatímco se Mamutovo čelo postupně projasňovalo, protože stihal vypít dvojnásobné množství piv, než my ostatní), venku se příroda rozhodla, že nám oslavu zkomplikuje. Když jsme se těsně před druhou rozhodli pokračovat v cestě (vlastně už jen návratu do Prahy), ukázalo se, že venku lehce prší. Slabé hlasy, že by bylo lepší jít na vlak, zanikly ve všeobecném nadšení pro další cestu na kole. Příroda to raději vzdala a nahodila vzor  „skoro jasno“

A vyplatilo se. Jen Ciboušové stále reklamovali, že nedostali v Dobřichovicích cukrárnu a že se bez „sladké tečky“ prostě neobejdou. A tak v Černošicích zamířili za prvním přejezdem nemilosrdně do protisměru – do cukrárny. I to se ukázalo být šťastným krokem. Pro Mamuta tam měli plechovkové pivo a  pro ostatní taky něco nezdravého. Cukrárna sice se svým dětským koutkem fungovala i jako sváteční mateřská školka, kde si malí šklebani odbývali svůj růst za vydatného jekotu a vřískání, ale když našinec po chvíli zjistil, že venku zase prší, a tentokrát důkladně, dali jsme si další nezdravé věci a Mamut další plechovkáč. Ani hlasy pro návrat vlakem nebyly v ryku prťat zaznamenatelné  ...

Příroda asi usoudila, že na nás dneska nemá,  a tak po chvíli nasadila zase vzor  „skoro jasno“. Na další cestě už jsme si to mazali jen známou stezkou podél Berounky ku Praze. Večer se kvapem blížil a tak jsme i vynechali další z původně plánovaných zastávek u koní ve VIP Saloonu pod Radotínem. Mamuta to malinko vykolejilo, takže nám předvedl praktické použití přílby při odbočování na kluzký terén. Obešlo se to ale naštěstí bez zranění.

Poslední zdržující událostí bylo, že jsem těsně vedle Chuchle zjistil, že mám nepřiměřeně měkké přední kolo. Zkusili jsme to dofouknout, ale po 500 metrech bylo zřejmé, že se to bez výměny duše nevyřeší (tedy duše v kole, samozřejmě). Pak už jsme jen za vydatného blikotu našich světélek hnali svá kola houstnoucí tmou ku Praze. První se odpojil Mamut, který ve změti pachů malostranských hospod zachytil stopu nějakých svých přátel, za kterými odbočil k jimi obsazenému výčepu. Druzí se svěřili metru na Malostranské stanici Ciboušové a my zbylí tři jsme se vysápali na Letnou, abychom krátce Mahulenu vyhodnotili  v hospodokavárně Těsně vedle Burundi. Všichni jsme ale spěchali do svých van.

Já jsem si přes ní dal prkno, na prkno notebook a sklenici svařáku a ve vlídném objetí teplé vody vyplodil za občasného klimbání a  občasného dopouštění teplé vody tuto zprávu.

OAJ

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 21.11.2005