KŘIVOKLÁT HISTORY zpět

V Praze dne 3. prosince 1999

Ahoj všichni,

konečně jsem se dostala k odtajnění Chrtova tajemství - tedy k podrobnostem 26. akce BBCC, která se konala v sobotu 26. listopadu. A odkud se vzal název ??? Jednoduše od Chrta, který měl původně vymyslet a připravit trasu v okolí Prahy. A nelze mu upřít, že i přes náročné podmínky, které mu Dorka přednesla (tedy dostatečně velké parkoviště, délka cca 45 km, stoupání pokud možno mírnější a kratší, klesání pokud možno více a delší, jednu jakoukoli hospodu po cestě, jednu skvělou hospodu na konci,…) trasu připravil, ovšem díky nepříznivému počasí ji neměl čas vyzkoušet, takže Dorka nakonec použila plán B - tedy jelo se na Křivoklát. Sice jsme v těchto místech byli o 14 dní dříve při akci Berounka aneb zavírání vody, ale tato drobnost nikomu z nás nevadila - naopak, těšili jsme se, že krajinu uvidíme i z jiné strany než jen přes bočnice lodi.

Jak si možná ještě vzpomenete, pozvánka byla krátká, leč výstižná - v 10,00 sraz na parkovišti u hradu Křivoklát, kam jsme se také postupně sjížděli. Na cestu nám svítilo podzimní sluníčko, o 14 dní dříve zlaté listí v okolních lesích bylo seschlé do hněda a na silnici občas vyběhly srnky, což by bylo určitě velmi romantické, kdyby člověk neseděl za volantem jedoucího auta.
9,45 - přijel Mirek coby jediný zástupce rodiny VaKarlštejně (holt se ty názvy trošku pletou). Po pěti ňkových (!!!) a osamocen na parkovišti začal propadat panice, zda náhodou nemá být na minutke Karlštejnu přejede - to si ovšem myslel jen do ách nejistoty, kdy si v duchu nadával do všeho možného, se rozhodl, že ten kousek chvpřejezdu ho tato myšlenka rychle přešla a za íle, než se zahleděl do mapy. Po zjištění vzdálenosti mezi hrady a hlavně komplikovanosti stnávratu domů. Naštěstí v tuto chvíli přijela Dorka álého nadávání si nepublikovatelnými výrazy se po desáté hodině rozhodl k potupnému spomalu se začal uklidňovat. Ovšem kdyby byl býval  Pepou, v důsledku čehož Mirek zjistil, že to s jeho sklerózou není zas až tak tragické a měl mobil…
10,10 - s lehkým zpožděním (které Mirka stálo hodně nervů) přijela Dorka a Velkej Pepa
10,15 - v rychlém sledu za sebou přijel Brzi, Gábina (co by jediná zástupkyně Kalivodů) a Jarouš (coby jediný z Valchů)
10,20 - jako poslední dorazili Vrstevnice + Vrstevnička (coby jediná zástupkyně omladiny) a Honza

… takže nás bylo 9 lidí + 0 psů + 6 aut …

10,39 - konečně jsme byli všichni připraveni a vyjeli jsme. Teplota se sice pohybovala kolem 5° C, ale při šlapání do pedálů jsme se přece jenom zahřáli. Zvláště když první fáze vedla POUZE do kopce o němž se rozhodně nedalo říci, že by byl mírnější.
Po prvních třech kilometrech Honzovi rupnul drát u zadního kola - jo není nad to dát si kolo seřídit do servisu… (Ráfek a dráty byly totiž fungl nové.) Takže chvilku centroval, ale pak to nechal osudu a jeli jsme dál - ono se v té zimě také moc dlouho stát nedalo.

Z asfaltu jsme sjeli na lesní cestu a i když nám pod kolama křupalo namrzlé listí a ojíněná tráva, jet se příliš nedalo - zem byla přece jenom místy rozměklá.

11,40 - vyvstala otázka, zda udělat krátkou zajížďku na Leontýnský zámek nebo ne. Nakonec rozhodl Brzi - bude se tam podávat káva, takže jsme všichni bez řečí vyjeli.
11,43 - 11,53 - Leontýnský zámek byl sice krásný, ovšem nepřístupný - neprostupná ohrada kolem pozemku nám dávala jasně najevo, že objekt přestavěný v polovině minulého století z původního dvoru Obora na zámeček ve stylu romantické anglické novogotiky (t. č. evidentně v rekonstrukci) i se zbytky parku jsou zřejmě soukromým majetkem.
Kávu jsme tedy dali neromanticky na silnici a jeli jsme dále.

Oběd byl naplánován ve Skryjích, ale i když jsme již všichni byli poměrně dost hladoví, Pepa neustále prodlužoval cestu, takže vidina propečeného řízku byla neustále v nedohlednu. Místo vysedávání ve vyhřáté hospůdce jsme projížděli poklidnými, i když poněkud mrazivými podzimními lesy, postupně jsme vyjídali své skromné zásoby potravin (hlavně že Pepa byl napakovaný houstičkama se salámkem) a stále více jsme se halili do rukavic, šál a čelenek.
Cca 5 km před Skryjemi jsme se již vzbouřili a ačkoli Pepa propagoval pohodlnou cestu po silnici (tedy pohodlnou - samozřejmě pominul vrstevnice, takže bychom se vláčeli z kopce do kopce, o vzdálenosti minimálně cca o 3 km delší ani nemluvě), rozhodli jsme se jet kratší cestou přes les (to obnášelo vyjet na vršek a pak pěkně již téměř s kopečka dolů až do vesnice).

13,53 - neuvěřitelné, ale i když se Pepa snažil prodlužovat cestu jak chtěl, konečně jsme byli ve Skryjích. Ovšem místo vysněné hospůdky s teplou polívčičkou, čajem a grogem nás čekal šok - bylo to neuvěřitelné, ale v celé vesnici nebyla jediná otevřená hospoda. Jak tady vůbec můžou lidí žít !!! Nezbylo nám tedy nic jiného, než se smířit s tím, že do hospody půjdeme až na Křivoklátě, což se sice našim prázdným žaludkům příliš nelíbilo, ale co se dalo dělat. (A překvapivě neprotestoval ani Mirek, který se jindy dožaduje oběda už ve dvanáct hodin.)

Od Skryjského mostu jsme vlastně na kolech kopírovali cestu, kterou jsme před 14 dni absolvovali na lodích po Berounce. Chvíli jsme jeli po silnici, ale pak se cesta stočila k vodě a vedla podél řeky. Tedy k cestě mělo to, po čem jsme jeli, hodně daleko - drncali jsme po zlomcích cihel a kamení, kterými byla cesta zpevněna a ani jsme se nestačili kochat pohledem na ostré hroty Týřovických skal, které se majestátně vysoko nad hladinu tyčily na protilehlém břehu. Po cca 2 km pro změnu vystřídala kamenitou cestu úzká bahnitá stezka podél jakéhosi oploceného pozemku a v chladném odrazu ostrých skalních útvarů jsme si stále více uvědomovali jak se ochlazuje. Dorka už zimou cvakala i zubama, ačkoli již měla dvoje rukavice, ovšem podle Mirka jen naznačovala, že chce do tepla, stejně jako to dělá Vaňkovic pes.

Bahnem jsme se proklouzali zase až na asfalt a nutno říci, že jsme se jednohlasně rozhodli držet se nadále již pouze silnice. Projížděli jsme památnými místy, kde Láďu potkala mořská nemoc, pak kolem hospody u Rozvědčíka, kde jsme dopili poslední zbytky Brziho kávy, kolem rodného domku Oty Pavla, kde jsme tentokrát nezastavovali, protože jak jsme dobře věděli již z minulé akce Berounka - přívoz pojede až v březnu a plavat přes vodní tok, abychom shlédli pár fotografií ze života Oty Pavla, se nám tedy rozhodně nechtělo a za chvíli jsme už stáli u odbočky nad kempem Višňová, kde jsme minule vodní akci končili. Tedy musím připustit, že když jsme tenhle dokopec jeli autem, připadal mi daleko strmější než ve skutečnosti byl.

Následující odstavec je určen PRO VŠECHNY, kromě Edity !!!
15,00 - Višňová - ačkoli jsme věděli, že v kempu je skvělá hospoda se skvělou polívčičkou a skvělým řízkem, rozhodli jsme se ponechat kemp kempem a dojet ten poslední kousek do hospody na Křivoklát. Jen Jarouš nás úzkostlivě žádal, abychom nadále tvrdili, že jsme tady v hospodě byli, protože Edita by proti návštěvě restaurace až v závěru akce jistě protestovala. A vzhledem k tomu, že Jarouš neměl daleko k tomu, aby nás prosil v kleče se sepnutýma rukama, teď tedy jeden odstavec na přání Jarouše:

Následující odstavec je určen POUZE pro Editu !!!
15,00 - Višňová - a protože jsme již od akce Berounka věděli, že v kempu je skvělá hospoda se skvělou polívčičkou a skvělým řízkem, rozhodli jsme se neponechat kemp kempem a dopřát trošku tepla nejen svým hladovým žaludkům, ale i prokřehlým končetinám (konečně Křivoklát nám neuteče). Jen Jarouš nás úzkostlivě žádal, abychom zdůraznili, že jsme tady v hospodě byli, protože Edita by proti návštěvě restaurace až v závěru akce jistě protestovala. A vzhledem k tomu, že Jarouš neměl daleko k tomu, aby nás prosil v kleče se sepnutýma rukama, opakuji ještě jednou: “Edito, tak v téhle hospodě jsme tedy byli !!!”

Následující odstavec je určen POUZE pro Jarouše !!!
…zase klidně pošli pohled…

15,44 - absolvovali jsme poslední převýšení a v chladném mlhavém soumraku jsme dorazili na parkoviště k autům. Rychle jsme nandali kola na auta a konečně jsme dorazili do hospody - tedy do restaurace Hotelu Sýkora. Bylo tam teploučko, měli horký čaj i grog, horkou hovězí polívčičku, špekové knedlíky i smažený sýr. Prostě pohoda - naše prázdné žaludky si přišly na své.

No a když jsme se dostatečně zahřáli, rozjeli jsme se všichni zpět do Prahy.

Takže akce skončila, ale na skutečné Chrtovo tajemství si budeme muset počkat asi až do jara… No a kdo byl celý rok hodný, ten se už může těšit na Mikuláše (publikovano az 29. 12. 1999).

VrstevniceJ

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1999

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 27. duben 2000

Copyright © BBCC, 1999