BRDY history

BRDY HISTORY zpět

V Praze, 15. 6. 1998

Ahoj lidi,

toto oslovení již sice začíná být stereotypní, ale po kratší úvaze na téma jak Vás nejlépe oslovit jsem zvolila AHOJ LIDI ! a pokročila jsem k psaní History of Brdy, na kterou již určitě netrpělivě čekáte, abyste si opět připomněli některé nezapomenutelné okamžiky naší poslední akce, popř. abyste zjistili, o co jste zase přišli, když jste s námi nebyli.

Takže - „Ahoj lidi !" tady to je:

HISTORY OF BRDY 1998 z 2-denní akce BBCC konané v sobotu a v neděli 13. - 14. 6. 1998.

Sobota 13. 6. 1998
A opět vše začalo klasicky. Tentokrát jsem ovšem nezapomněla maso na opékání, ale KOLA !!! Naštěstí si této maličkosti Vrstevnička všimla ještě před odjezdem, takže jsme na sraz s Honzou Brčákem u garáže v 8,30 přijeli s 10-ti minutovým zpožděním. A protože na tento víkend Honza opustil svého čtyřkolového přítele Talbota a podlehl pokušení zapůjčit si zahraniční vůz Citroen Xsara (170 PS) (bez samolepek BBCC ! a bez nosiče na kola!), naložili jsme Honzovo kolo na mé auto a v cca 8,50 jsme vyrazili směrem na Florenc. Zde jsme naložili Honzovu kytaru (ta nepřijela na autobusové nádraží, ale očekávala nás v Honzově kanceláři) a v 9,15 jsme byli ve Vršovicích, kde jsme naložili Vaška Kellera i s jeho novým ! kolem. Nyní už nic nebránilo tomu, abychom opustili Prahu a vydali se na hlavní sraz před hospodou Na Veselce v Řitce, kam jsme dorazili v 9,53.

Přesně v 10,00 přijíždí Krejčíci (Jirka sr. + Jirka jr.) a Mirek Šnábl. (Johanka tentokrát zůstala doma s angínou a navíc jako členka BBCC již odmítá jezdit na malém dětském „křápu" bez přehazovaček - zvláště, když se na to upozorňuje v zápise.) Takže je nás celkem 7.

V 10,20, po krátkém nákupu v místní samoobsluze, jsme konečně dojeli na chatu, kde jsme se začali rychle zabydlovat, otevřeli jsme startovní piva, prohlíželi jsme fotky z různých akcí a věnovali se volné konverzaci na různá témata. Venku chvílemi lehce poprchalo, ale uvnitř chaty bylo příjemně.

V 11,45 nás opouští Honza, který je pozván na oslavu 30-tých narozenin kamaráda Rondoše a z tohoto důvodu odjíždí na Dobříš (ze stejného důvodu se sobotního výletu neúčastnili ani Bohuňáci) a my ostatní se v úzkém kolektivu 6-ti lidí vydáváme v 11,50 na sobotní trasu.

V 11,58 nezaznamenáváme první pád z kola, ale první defekt - díky naprosto amatérskému přeřazení mi spadl řetěz, který ale Mirek rychle nasadil zpět (zatímco ostatní diskutují o nadcházejících volbách) a tak jsme nerušeně a bez velkého zdržení mohli ujíždět směrem na Černolice. Chvílemi sice lehce poprchávalo, ale o to příjemněji se jelo deštěm provoněnou krajinou a navíc (jak mnozí neustále poznamenávali) se neprášilo.

V Černolicích se nám sice úspěšně podařilo najít červenou turistickou značku, po které jsme se dnes chtěli vydat, ale naše radost netrvala dlouho - jak rychle jsme červenou našli, tak rychle nám mezi chatama zmizela do ztracena. Nebudu Vás unavovat dalším popisem diskuse nad mapou a okolními cestami na téma kudy dál, ale podstatné je, že výsledkem bylo opětovné nalezení kýžené turistické značky na hřebenu brdského kopce. Díky předchozí diskusi jsme se lehce dezorientováni vydali dál pod vedením Vaška, který neustále tvrdil, že jedeme správně k Černolickým skalám. Když jsme ale v průběhu dalších cca 2 km stále nepřijížděli k žádnému skalnímu masívu (spíše naopak), zrušila jsem veškeré diskuse o správném směru cesty, obrátili jsme kola a vydali se po červené na druhou stranu. Projížděli jsme nádherným kamenitým terénem, všude kolem nás voněl mokrý les a po dešti již nebylo ani památky.

Ve 12,40 jsme přijeli k Černolické mohyle, kde byla kdysi „uložena prsť z památných míst naší země" - dnes už ovšem ve skalním masívu naleznete pouze prázdnotou zející díry. Pokochali jsme se vyhlídkou na okolí, svedli s Mirkem krátký boj, aby došel ke kolu pro foťák - netěšte se, tyto okamžiky nebyly zvěčněny, protože boj byl neúspěšný - a vyjeli jsme nádherným, ale poměrně náročným terénem (cesta byla z 90% tvořena pouze kamením a kořeny a vedla buď prudce do kopce, což se nedalo vyjet, nebo prudce z kopce, což se zase nedalo sjet) dál.

Ve 12,55 jsme dojeli k Černolickým skalám, které právem slouží jako horolezecký cvičný terén. (Rozhodně nelze opomenout fakt, že kdybych na vrcholu brdského hřebene neucítila nutkavou potřebu zaběhnout za křoví podél značené cesty, tuto překrásnou lokalitu bychom minuli.) Pokud jsme si do této chvíle mysleli, že na Černolické mohyle byl krásný výhled do kraje, na Černolických skalách jsme nenacházeli slov. Téměř tiše jsme seděli na sklaním masívu a rozhlíželi jsme se po brdských kopcích, nad kterými se pozvolna protrhávala mračna a všude kolem nás, jak jinak, voněl les. A tentokrát jsme boj o foťák nad Mirkem vyhráli, takže se těšte - tyto nezapomenutelné okamžiky byly navždy zvěčněny na celuloidový pásek.

A jeli jsme po červené dál. Pod Černolickými skalami jsme potkali dvě cyklistky vedoucí s cyklistou pionýrem, kteří zjevně již delší dobu čekali na jakousi ztracenou skupinku pěti cyklistů pionýrů s jedním cyklistou vedoucím (který údajně zdejší kraj dobře zná) a kteří svojí beznadějí dali opět za pravdu Ireninému heslu „bez mobilu do přírody nelezu". Ale protože jim při slově mobil vyskákala vyrážka, nechali jsme je napospas osudu a jeli jsem dál svou cestou. Ještě v neděli jsme se však dohadovali, zda se už sešli nebo na sebe stále čekají a konstatovali jsme, že nám by se to díky našemu kladnému vztahu k výše uvedeným technickým vymoženostem stát nemohlo.

Ačkoli by se nám mohlo zdát, že jsme na našich výpravách již zažili všechny možné druhy pádů, ve 13,29 nás Mirek přesvědčil o opaku, i když v jeho případě je název pád dosti nepřesný. Zkrátka na jednom ze strmých kluzkých sestupů mu UJELO !!! kolo (tedy samo kolo bez řidiče) a po krátké krkolomné jízdě směrem dolů z kopce udělalo přemet přes řidítka (přitom se však nepraštilo do hlavy) a zůstalo stát kolama vzhůru zaklesnuté mezi dvěma stromy. A ačkoli Mirek do této chvíle neustále tvrdil, že mu vůbec nekloužou boty, podjely mu ve stejném okamžiku nohy, což mělo za následek, že své kolo dojel po zádech. Dalších 10 minut jsme se pak u blízkého potůčku věnovali alespoň částečnému odbahnění kola a Mirkových kalhot a po zjištění, že vše přežil ve zdraví nejen Mirek, ale i foťák, jsme jeli dál. Drobný defekt vykazovalo pouze Mirkovo zadní kolo, které se po zbytek cesty ladně vlnilo do tvaru osmičky a zadní brzda díky tomu přibrzďovala kolo bez přestání.

Záhy jsme se ale začali zabývat úplně jinými myšlenkami - opět jsme ztratili červenou značku. Naštěstí se nám ji ale brzy podařilo zase najít a nic tedy nebránilo klidnému průjezdu Jílovišťským lesem, který byl po dešti příjemně provoněn smůlou a jehličím. Téměř hodinu jsme projížděli touto překrásnou lokalitou a všichni jsme se shodli na tom, že se sem rozhodně při některé z podzimních akcí musíme vypravit znovu.

Ve 14,30 volal Honza (jak bylo domluveno), že v 15,00 začínají na Dobříši hrát volejbalový match, ale vzhledem k tomu, že jsme v tuto chvíli právě opouštěli les a stanuli jsme na silnici před Jílovištěm, bylo jasné, že začátek nestihneme. V klidu jsme tedy vjeli do Jíloviště, abychom zde našli nějakou hospodu, ve které bychom mohli poobědvat. Jako první jsme narazili na příjemně vypadající Bistro/Cukrárnu, což se ovšem nelíbilo Jirkovi sr. a odjel s Mirkem na další průzkum okolí. Po dotazu místních obyvatel a jejich doporučení, že sice tady ještě jedna hospoda je, ale oběd v ní bychom nemuseli přežít, se Jirka s Mirkem rychle vrátili a již nic nenamítali proti návštěvě Bistra. A nakonec ani nelitovali - očekávalo nás krásné prostředí, výborné jídlo, studené pivo a velmi sympatická obsluha.

V 15,48 jsme ve skvělé náladě opustili Jíloviště a po silnici a polních cestách jsme ujížděli k Řitce. Cestou Jirka sr. hlasitě zdravil všechny pocestné, kteří na nás díky tomu hleděli s otevřenou pusou a evidentně nevěděli, jestli si z nich tropíme žerty nebo to myslíme vážně. V této pohodě jsme projeli Klínec a blížili jsme se k Líšnici. V tomto místě nelze opomenout průjezd Golfovým centrem před Líšnicí, kde jsme poprvé v životě spatřili v tréninkovém odpališti vysavač na golfové míčky (Czech made) - poměrně dlouho jsme pozorovali ten výtvor českých ručiček, který byl původně škodovkou 120 nebo 110 (zda L nebo S nebo obojí nebylo již možno rozeznat) a který pod svým drátěným krunýřem neustále křižoval odpaliště a luxoval ty malé bílé kulaté nesmysly, které se budoucí golfoví nadšenci snažili více či méně úspěšně odpálit. Ale nakonec jsme se přece jenom od tohoto divadla odpoutali a úspěšně jsme v 16,40 dorazili zpět na chatu.

Tady jsme jen uklidili kola, lehce jsme se omyli a osvěžili a hned jsme se rozjeli do Dobříše na volejbal, kam jsme dorazili těsně po jeho skončení v 17,35. Krátce jsme se tedy jen zastavili u Rondošů, popřáli jsme oslavenci, sdělili jsme Bohuňákům a Honzovi, o co dnes přišli, a vrátili jsme se na Řitku zakončit dnešní den netradičně - v restauraci Na Veselce. Cca ve 22,30 jsme se pak ještě (pod vlivem vlahé noci) rozhodli pro procházku Řitkou kolem sídel našich hudebních osobností.

Pokud vás teď začne napadat, jak romantická taková procházka musí být, pak mi nezbývá než vás upozornit, že TADY jste NA ŘITCE !!! Takže nebe bylo místo hvězd osvíceno laserovými efekty z diskoték, tu vpravo - tu vlevo třesknul ohňostroj a místo houkání sovy vše místy doplňoval hluk z jakési oslavy. Ale přesto všechno byla procházka velmi příjemná. Ve 23,40 přijel Honza, který Citroenem Xsara rozvezl už všechny potřebné hosty z oslavy na Dobříši, a začalo se hrát na kytaru, uvařili jsme si půlnoční polévku a ve volné konverzaci jsme vydrželi téměř do 2,00, kdy jsme šli, po příjemně prožitém dni, spát.

Rekapitulace:
Počasí: Přesně podle předpovědi - z počátku přeháňky, ale během dne ubývání oblačnosti.
Celkem jsme ujeli: cca 22,83 km
Průměrná rychlost: cca 11,5 km/hod.
Celkový čas: 1:56:09
Cesta: krásný terén pro náročnější cyklisty
Celkem se zúčastnilo: 6 lidí + psů
Celkem přespalo: 7 lidí + psů
Celkem aut: 2 + Citroen Xsara

Neděle 14. 6. 1998
Asi v 8,30 jsme se začali zvedat z postelí a karimatek a začali jsme se v rámci bohaté snídaně věnovat opékání čehokoli na elektrickém grilu. K tomu jsme volně popíjeli ranní kávu, pivo a čaj. Cca v 9,15 odjel Honza do Prahy pro Káču Zárubovou a v 10,00 vyzvedl na dnešním hlavním srazu, pro změnu u restaurace Na Veselce, Vocetky (Jarmila + Petr + Petra + Michal) a 2xRajče (Vláďa + Martina). V 10,35 pak ještě dojel pro Bohuňáky (Pepa + Vítek + Šmudla), kterým se vzhledem ke včerejší oslavě na Dobříši nevstávalo tak dobře jako nám.
(Šli totiž spát téměř ve 2,00 hodiny.)

... a je nás 16 lidí + 1 pes

Pozvolna jsme se začali připravovat k odjezdu - vařila se káva, popíjelo se startovní pivo, prohlížely se fotky, oblékala se trička BBCC, promazávala se kola a zámek na vratech, který jsme se snažili marně odemknout už od soboty, a opravovala se Mirkova „osmička". Tady náhle selhala veškerá naše technická připravenost, protože ačkoli máme již téměř každý lepicí soupravu (někteří i ne jednu), náhradní duši, různé klíče a pláštěnku, klíč na dráty neměl NIKDO ! Nakonec jsme tedy Mirkovi povolili brzdu, aby nedrhla, a popřáli jsme mu šťastnou cestu.

V 11,02 byl zavelen START a konečně jsme vyjeli na trasu, kterou, ač nepřítomen, připravil Brzi. Zatímco jsme všichni zamířili k nám již známé silnici na Černolice a dále na červenou značku vedoucí po hřebenech Brd, Petr Vocetka (díky zraněnému koleni či co) byl připraven nadjet nám po silnici a setkat se s námi na předem určené křižovatce silnice a lesní cesty.

A v 11,08 !!! opět nezaznamenáváme první pád, ale opět první defekt dnešního dne - Petra Vocetková má prázdné zadní kolo. Otce Vocetku to však vůbec nevyvedlo z rovnováhy - absolutně odmítl jakékoli diskuse o zalepování jakýchsi děr, kolo jednoduše dofouknul, předal Petře pumpičku a se slovy, že si to dítě určitě poradí zmizel po silnici k předem určenému místu setkání.

V Černolicích jsme se již bez problémů napojili na lesní cestu značenou červenou turistickou značkou a vydali jsme se, tentokrát již správně, směrem, který včera původně zvolil Vašek. Brzy se úzká lesní kamenitá pěšina změnila v širokou a poměrně rychlou cestu vinoucí se po brdském hřebeni. Ale díky vedení Vítka a Michala Vocetky jsme se nestačili ani kochat okolními lesy, protože jsme jeli sprintem. Pepa se sice chvílemi domáhal odpočinku pod záminkou, že musíme počkat na Johanku, ale jeho úpění zaniklo ve svištění kol.

Cca ve 12,00 se setkáváme s Petrem V., který opět (dnes již potřetí) napumpoval svoji dceru (Petrovu nešťastnou formulaci je třeba upřesnit: je myšleno dceřino zadní kolo) a tentokrát všichni společně ujíždíme dále k barokní lokalitě Skalka s kostelíkem a vyhlídkou na Mníšek pod Brdy, kde jsme byli díky dnešním vodičům ve 12,30. Na Skalce již znaveného Petra V. vystřídal Honza a napumpoval mu jeho dceru. Odpočatý Petr V. pak odejel po horizontu na nedalekou lesní cestu, kam jsme my ostatní měli dojet po absolvování lehkého převýšení. 20 metrů pod barokním kostelíkem jsme však narazili na zcela obyčejné občerstvení, v důsledku čehož čekal Petr na lesní cestě déle než se původně domníval a po našem příjezdu se, nevím proč, na nás vůbec neusmíval.

A zase všichni pohromadě jsme pokračovali dál. O klidné jízdě ovšem vůbec nelze hovořit. Opět díky našim vodičům jsme doslova prosvištěli poměrně turisticky rušnou lesní cestu. Pepa si konečně začal libovat, jaká je to nádherná trasa pro cyklisty s kocovinou, a Jirka sr. začal litovat, že nemohl vzít Johanku s Ilonou, kterým by se prý tato cesta nesmírně líbila. Ve 13,30, po absolvování příjemného asi 3-kilometrového sjezdu, jsme dorazili do Kytína, kde jsme obsadili místní hospodu vystavěnou v novodobém socialistickém stylu. Prostředí sice nebylo nijak zvlášť útulné - člověk si připadal jak na nádraží, honosné názvy jídel skrývaly obyčejný guláš nebo opečený lunchmeat (na jídelním lístku biftek), ale pivo bylo dobré a obsluha (alespoň částečně) sympatická a příjemná. Nakonec jsme zde strávili více jak hodinku, takže na další cestu jsme vyrazili ve 14,57. Ovšem již bez Petra V., který naposledy (překvapivě stále ještě svěží) napumpoval svoji dceru a definitivně nás díky svému kolenu opustil a odejel na chatu u Čísovic. My ostatní jsme pokračovali dále po červené značce a cca po 3 kilometrech jsme opustili Brzim připravenou trasu a stočili jsme se po modré značce do Mníšku pod Brdy. A opět jsme projížděli klidnými brdskými lesy - tentokrát ale cesta vedla po úzkých lesních pěšinkách zarostlých měkkou lesní trávou, takže i naši přední sprinteři byli nuceni zvolnit tempo. A konečně jsme se mohli kochat okolím a dýchat svěží lesní vzduch.

V 15,40 jsme ale pro dnešek definitivně opustili vlahé lesní ticho a stanuli jsme před cedulí Mníšek pod Brdy. Krátce po vjezdu do městečka jsme dojeli ke křižovatce označené značkou STOP, o které se na nátlak ostatních nelze nezmínit. Zkrátka tak dlouho jsem si s jakýmsi červeným autem dávala přednost, až jsme do křižovatky vjeli současně, což prý z pohledu za mnou jedoucích vypadalo dost kaskadérsky. Místní v opodál stojícím autě si však už žádné servítky nebrali a zřejmě ještě teď si ťukají na čelo. Ale všechno dobře dopadlo a všichni jsme se sešli na náměstí, odkud jsme sjeli na starou silnici - tady nás v 15,55 opouští zbytek Vocetků a odjíždí za (stále ještě svěžím) otcem na chatu u Čísovic. My ostatní už nerušeně dojíždíme do Řitky, kde jsme v 16,38.

A pokud jsem byla nucena zmínit se o „kolizi" v Mníšku, nelze rovněž opomenout Pepův příjezd na Řitku, kdy se Šmudlou v náručí říznul zatáčku tak, že málem smetl škodovku. To, co se pak za Pepou z úst řidiče linulo nelze vůbec publikovat, protože zatímco se Pepa a Šmudla tiše usmívali a rychle ujížděli k chatě, řidič na pokraji infarktu vyskočil z auta a poskakoval po silnici jako gumový čert a vykřikoval sprosté nadávky, o kterých jsme vůbec nevěděli, že existují.

Krátce po našem příjezdu odjíždí do Prahy Bohuňáci (protože Vítek musí opět na oslavu) a Káča Zárubová. My ostatní jsme pomalu naložili kola a usedli k prostřenému stolu na zahradě - otevřeli jsme poslední piva, popíjeli jsme večerní kávu, dogrilovali jsme co se dalo, poslouchali jsme kytaru, hodnotili dnešní trasu a zkonstatovali jsme, že Krejčík sr. na této akci POPRVÉ ani jednou nespadl (zřejmě proto, že neměl klipsny). Gratulujeme. Zkrátka večerní pohoda v zapadajícím slunci.

Zkrátka Život - to je nuda.
Poznámka: Sloveso kochat se je vzhledem k atmosféře výletu použito v textu velmi a to opravdu velmi zřídka.

Ale protože vše musí jednou skončit - čas je neúprosný - v 18,30 odjíždí Krejčíci, Mirek a Krajčovi a my poslední (V&V, Vašek a Honza) lehce poklízíme chatu a v 19,44 odjíždíme rovněž ku Praze a tím definitivně končí 8. akce BBCC pod názvem Brdy.

Rekapitulace:
Počasí: Trochu mraků, trochu slunce - prostě krásný červnový den.
Celkem jsme ujeli: 29,20 km
Průměrná rychlost: cca 15 km/hod.
Celkový čas: 2:10:44
Cesta: velmi nenáročná a rychlá trasa po brdských vršcích (připravil ji Brzi)
Celkem se zúčastnilo: 16 lidí + 1 pes
Celkem omluveno: 1 - Brzi (pracovní aktivita na Kladně zvaná „prasečí víkend")
Celkem nedorazilo: Lojza PP + … (po laškování se sobotou nakonec nepřijel)
Celkem přespalo: 0 lidí + 0 psů
Celkem aut: 4
Celkem letadel: 1 (Citroen Xsara)

Vrstevnice

a nesmělý glosátor Honza

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999