V Praze, 29. 6. 1998
Ahoj lidi,
čtrnáct dní uběhlo jako voda a opět byl před námi víkend s BBCC - tentokrát již devátá akce, při které jsme se podívali do severních Čech. Ale ještě než se pustím do History of Lipa, ráda bych učinila alespoň krátkou zmínku o našem předprázdninovém setkání ve čtvrtek 25. 6.:
Intermezzo U Peruna
konané dne 25. 6. 1998
Vzhledem k tomu, že se neodvratně blíží dovolené a
tudíž nastává období, kdy i naše cyklistické akce zažijí
krátkou okurkovou sezónu, rozhodli jsme se uspořádat
předprázdninové setkání BBCC,
abychom zhodnotili akce minulé a naplánovali, kam se podíváme
v druhé půlce roku (při tom jsme s potěšením zjistili, že
jsme schopni naplánovat výlety až do roku 2003). A protože se
na kolech při našich akcích užijeme dost a dost, konalo se
toto intermezzo netradičně ve vinárně U Peruna, abychom se
také jednou sešli bez kol, cyklistických kalhot, rukavic a
tachometrů, což samozřejmě nepochopil Jirka Krejčík, který
tradičně přijel na kole, v cyklistických rukavicích a s
tachometrem a hrozně se divil, že je jeho kolo u plůtku
osamoceno. Kdo se zúčastnil a kdo ne ví každý nejlépe sám
(pokud si to pamatuje), ale sešlo se nás osmnáct a scházeli
jsme se a rozcházeli jsme se od 19,00 (kdy přišel Brč,
Vrstevnice a Zdeněk Fiala) až do 04,30 (kdy se rozešli
poslední - Mirek Šnábl a Jirka Krejčík).
Večer nám všem příjemně uběhl - povídalo se, prohlíželi
se fotky a mapy, pilo se, jedlo se - zkrátka pohoda, jako vždy.
O zlatý hřeb večera se tentokrát postaral Toni, který ze
svého nenápadného attaché case vylovil notebook a spustil
digitální show z Kokořína a Konopí - jak se zdá spojení
Toni a počítačová digitalizace skýtá neuvěřitelné
možnosti, pro které utopený film není žádnou překážkou
(naštěstí). Takže se do budoucna určitě máme na co
těšit.
Ale teď již opustíme příjemné prostředí vinárny a podíváme se, co nám přinesla devátá akce BBCC, konaná ve dnech 27. 6. - 28. 6. 1998 pod názvem Krásná Lípa a Holany.
Sobota 27. 6.
První sraz byl tentokrát v 8,30 v Kobylisích na nám
známé panelové cestě za konečnou tramvají, kam jsme se
postupně sjížděli:
Pokud vám zde chybí Brč, není to tisková chyba ani důsledek sklerózy, ale absolvovali jsme zase jeden výlet, kde Honza nebyl.
Krátce jsme podiskutovali nad mapou (tentokrát auto), Toni
dolil do vařícího se auta vodu a v 8,50 jsme
všichni, s Pepou v čele, vyrazili směrem na Mělník. V 8,55
jsme udělali krátkou přestávku v Líbeznicích u pumpy, aby
Toni mohl ještě dotankovat pohonné hmoty a pak jsme již
nerušeně pokračovali v cestě. Přejeli jsme Českou Lípu,
Nový Bor a konečně jsme odbočili na Jiřetín a Krásnou
Lípu - tedy odbočili všichni kromě Brziho, který naši
změnu směru nepostřehnul a nerušeně pokračoval dále na
Rumburk. A tentokrát nám Irenino heslo a láska k mobilům
nebyly nic platné, protože ačkoli jsme měli s sebou telefony
fungující v síti ET/GSM, ET/NMT, německo D2 a Pegas, Brzi byl
mimo dosah. Chvíli jsme se tedy jen vzájemně uklidňovali, že
Brzi má mapu, umí v ní číst, podívá se do ní ještě než
dojede k hranicím a zná místo dalšího přeskupení, což
byla benzínová puma v Krásné Lípě. Nutno podotknout, že
jsme si byli jisti pouze tím, že se Brzi v mapě vyzná a s
tímto vědomím jsme odjeli k místu srazu. Nebudu vás unavovat
podrobnostmi, ale u pumpy jsme se po krátkém čekání přece
jenom s Brzim opět shledali a vydali jsme podle Zuzanina
nákresu k sídlu Kašparů. Pepovým navigátorem byl v tuto
chvíli Vašek a samozřejmě okamžitě odbočil na lesní
cestu, která byla v plánku výrazně přeškrtnutá na znamení
TUDY NE !!! Po krátké projížďce po panelové cestě mezi
poli jsme Vaškovi mapu sebrali a pak už jsme poměrně bez
problémů dojeli v 11,20 k Zuzaně na chatu, kde nás
již netrpělivě očekávali
Kašparovi (Zuzana + Jirka sr. + Jirka jr.) + rodiče +
příjemné rekreační sídlo uprostřed polí s velkou zahradou
a rybníkem a
Kalivoďáci (Gábina + Kája + Tomáš)
Rychle jsme se ubytovali, uvařili jsme ranní kávu, dali jsme si startovní pivo, podiskutovali jsme nad mapou, protože původně zvolená trasa byla v průvodci, díky ztrouchnivělým žebříkům, označená jako neschůdná (což Pepu vyděsilo a trasu zavrhnul, ačkoli proti sjízdnosti terénu nebylo v průvodci jediné slovo) a ve 12,20 byl konečně vydán povel k odjezdu. V ten okamžik ovšem přijeli Fialovi (Jája + Zdeněk) díky nimž jsme se nepatrně zdrželi a ve 12,23 jsme konečně vyjeli...
... a je nás 19 lidí + pes (+ Honza nebyl) !
Vyjeli jsme po silnici, ze které jsme kousek za Krásnou Lípou chtěli odbočit do lesa a najít zelenou turistickou značku. Díky mému vedení se nám ale úspěšně podařilo všechny odbočky minout, což Pepa ve 12,40 již psychicky neunesl, nařídil obrátit kola a při první příležitosti zabočil do lesa. Naštěstí tentokrát nemávnul rukou a nevyřknul svoji bájnou větu, takže se nám záhy opravdu podařilo nalézt zeleně značenou cestu, po níž jsme dorazili do Doubice. (pozn. Zde se budeme nacházet o jednom víkendu v září u Kopeckých na chatě na akci Českosaské švýcarsko.) Všichni jsme byli nadšeni nádherným dlouhým sjezdem po silnici a ve skvělé náladě jsme ve 13,06 obsadili stylovou Doubickou hospodu, kde jsme si po naší půlhodinové jízdě krásně odpočinuli a výborně a rychle se najedli (zvláště palačinky měly velký úspěch).
A ve 13,57 jsme pokračovali dál až ke Kyjovské přehradě, kde někteří podlehli lákání vodní hladiny a osvěžili se koupelí (Radka tentokrát v plavkách a bez kola), někteří podlehli lákání místního kiosku a osvěžili se pivem a někteří podlehli obojímu. Strávili jsme zde příjemných 40 minut a ve 14,53 jsme se vydali vstříc dalším dobrodružstvím - tentokrát ale již bez Kašparů, kterým 10 km připadalo na zahřívací kolo tak akorát (s čímž lze jedině souhlasit, ale příště to již bude určitě lepší)...
... a je nás 16 lidí + pes (+ Honza nebyl) !
Od Kyjovské přehrady jsme sjeli do Kyjovského údolí, které v žádném případě nezapře, že je okrajem Kokořínské lokality. Takže jsme se začali kochat selektivně zvětralými skalními útvary a libovali jsme si, jak je v tom letním dusnu ve vlhkém lese příjemně. Zakrátko jsme dorazili k Sýrovému potoku, kde jsme zanechali kola a Vaška a vystoupali jsme kolem vyhlídky Bratři, jeskyňky Lví doupě a kolem Kyjovského hradu (po kterém ovšem zbylo pouze to jméno) na blízkou vyhlídku Nad praporkem. Zatímco se zde někteří kochali romantickou vyhlídkou na okolní lesy a část zcela neromanticky podlehla materiálnímu zajištění výpravy a cpala se borůvkama, děti nepodlehly ničemu a ztratily se mezi selektivně zvětralými útvary. Prostě pohoda v letním slunci a Honza o to přišel, protože nebyl.
V 15,38 jsme v příjemné náladě pokračovali dál. Projížděli jsme po asfaltové cestě Kyjovským údolím podél Kyjovského potoka obklopeni vlhkým voňavým lesem a skalními útvary. Letní pohodu jen občas rušili někteří jedinci svými otázkami, jak vypadají vrstevnice v dalším úseku cesty, neboť jim bylo podezřelé, že neustále jedeme z kopce. Ale jejich obavy zanikly ve zpěvu ptáků, takže jsme v klidu a pohodě dojeli až do Zadní Doubice, kde přesně středem Kyjovského potoka vede státní hranice s Německem. Krátce jsme si odpočinuli a vyjeli k dalšímu bodu naší cesty, který se jmenoval Kopec - a právem, protože konečně došlo na všetečné otázky nedočkavých jedinců a začali jsme lehce stoupat.
V 16,44 jsme stanuli na Kopci a obsadili jsme zdejší hospodu U Vyskočilů, která je bezesporu postavená na tom nejvhodnějším místě jaké vůbec může být. Pokojně jsme zmrzlinovali, palačinkovali a popíjeli a krásně odpočati jsme v 17,20 vyjeli směrem na Brtníky a odtud na Vlčí horu. Někteří z nás ovšem měli kopcovitého terénu již plné zuby a tak se Jája, Kalivodi, Mirek a Jirka Krejčík rozhodli pro další cestu po silnici, zatímco my ostatní jsme statečně vyjeli směrem k vrcholku Vlčí hory.
Ten útvar vypadal podezřele už ze silnice, ale první fáze stoupání nebyla příliš náročná - mnozí ji bez problémů na kole vyjeli. A cca 500 metrů pod vrcholkem jsme stanuli na rozcestí - zde někteří z nás, pod vlivem hustoty vrstevnic na mapě, hazardovali s pokušením vrcholek hory obejít, ale tyto slabošské myšlenky jsem tvrdě zamítla. A tak jsme vyjeli směrem k vrcholu... Slovo vyjeli se ovšem hodí pouze na prvních deset metrů. Pak jsme postupně začali z kol sesedat a přes kořeny a kamení jsme krůček po krůčku tlačili kola do stále strmějšího kopce. Postupně nás přestalo těšit, že jedeme krásným vlahým lesem, všem mizel úsměv ze rtů a čela se nám orosila potem. Jen Šmudla kolem nás provokativně neustále kroužil a horu si vyběhl několikrát. Ale přece jenom jsme nakonec dosáhli vrcholu (hory) a naše úsilí a námaha byly odměněny vyhlídkou do kraje (kterou nám jen trochu kazila zavřená rozhledna) a příjemným odpočinkem v trávě a na čedičových útvarech. A protože jsme byli na vrcholku hory, nebylo jiné možnosti než to, co jsme tak pracně vystoupali, zase sejít dolů. Jen Radek ignoroval fakt, že kopec je téměř kolmý, nasedl na kolo a přes kameny odjel kamsi do lesa, kde (nevím proč) tušil cestu. Díky tomu, ale jako jediný viděl tzv. Verunčinu studánku s čedičovými sloupy, o které jsme my ostatní pouze četli v průvodci.
V 18,33 jsme se zase všichni sešli (kromě Honzy, který nebyl) - kde jinde než v hospodě ve Vlčí hoře (pod Vlčí horou). Jen jsme lehce podiskutovali nad mapou a rozhodli jsme se jet dále po červené a po zpevněných lesních cestách, abychom si ještě trochu užili terénu. Ozývali se sice hlasy, že bychom to už mohli dojet po silnici, ale tito jedinci byli rázně umlčeni většinou.
A zase jsme vjeli do lesa. Absolvovali jsme krásný sešup lesní cestou, kde jsme v 19,00 po delší době opět zaznamenali pád. A hned dva najednou. Nikolce sklouzlo kolo po jehličí a v zápětí Vašek zakopl o vlastní brzdu (přibrzďovat se holt musí s citem) - tady se ovšem prokázala užitečnost rukavic, protože ačkoli Vašek nakonec dobrzďoval dlaněmi, neměl je ani sedřené ani špinavé. A z lesa jsme vyjeli na zpevněnou lesní cestu - na tom by nebylo nic až tak zajímavého, kdyby Pepovi neuniklo, že se po ní musíme vydat na druhou stranu. Takhle jsme, pro změnu, zase vystoupali pár vrstevnic a v 19,10 jsme opět stanuli na silnici ve Vlčí hoře, navíc cca 100 metrů od hospody, ze které jsme před 20 minutami odjeli !!! Zkratka do Krásné Lípy byla delší a proto se nelze divit, že nyní již nikdo nic nenamítal proti názoru menšiny jet po silnici. A tak jsme konečně z Vlčí hory odjeli. Cesta rychle ubíhala, kola tiše předla a Šmudlovi v batohu neustále vlály uši. Brzy jsme dojeli do Krásné Lípy, což je, jak jsme velice rychle zjistili, neuvěřitelně dlouhá vesnice a Kašparovi mají chatu, samozřejmě, na druhém konci.
A když už jsme dnes zaznamenali dva pády, nemohli jsme se obejít ani bez píchání, což nám v 19,28 splnil Jirka Krejčík. A jako již tradičně nepíchnul před hospodou, vyjímečně ani ne v lese, ale zdařilo se mu to před doupětem místních, jehož osazenstvo nás (a hlavně naše kola) po celou dobu výměny duše (poskytla ze svého technického vybavení Radka) bedlivě sledovalo. Nutno podotknout, že Jirka píchnul (duši) poprvé v životě a byl z toho tak vyveden z míry, že sundal plášť holýma rukama bez použití jakéhokoli nářadí ! Tentokrát sice výměna duše netrvala tak dlouho (i když u Mc Larenu by za těch 5 minut vyměnili duší mnohem více), ale nafouknutí trvalo téměř 15 minut, protože nejprve nebyl povolen ventilek, pak byl povolen moc, pak málo zabírala pumpička, pak Jirka pumpičku přetrhnul a pak jsme kolo konečně nafoukli a v 19,40 opustili zírající cikány. Čelo pelotonu vedené Brzim na nás zatím čekalo na náměstí a, nevím proč, vůbec nám nevěřili, že jsme píchli ačkoli jsme jako důkaz předkládali děravou duši.
V 19,55 jsme konečně dojeli do cíle a ve 20,30 doplnil sestavu Brč, který, jako Brzi ráno, minul odbočku v Jiřetíně a lehce dezorientován přijel od Rumburku. A už se jen odpočívalo, koupalo se, vařil se guláš, popíjelo se, volně se konverzovalo, jedl se guláš s chlebem, pekli se brambory v popelu a hrálo se na kytaru. Ve 21,30 odjeli Kalivoďáci, ve 22,45 Dvořáčkovi a mezi 1,00 a 2,00 jsme šli spát i my, abychom se posílili na nedělní výlet.
Rekapitulace:
Počasí: krásné letní teplo, ráno úmorné
dusno, které ale v průběhu dne ustupovalo.
Celkem jsme ujeli: cca 36,12 km
Průměrná rychlost: cca 14,1 km/hod.
Celkový čas: 2:45:24
Cesta: příjemná nenáročná trasa, kterou by
zvládla i Johanka na svém dětské křápu bez přehazovaček
Celkem se zúčastnilo: 19 lidí + pes + Honza
nebyl
Celkem přespalo: 13 lidí + pes + Honza
Celkem aut: 6 + Talbot
Převýšení celkem: 755 m (z toho 50 m
pěšky, 100 m Vlčí hora)
Minimální bod: 280 m n/mořem (Zadní Doubice)
Maximální bod: 581 m n/mořem (Vlčí hora)
Neděle 28. 6.
Od 7,30 jsme postupně vstávali, balili, snídali jsme
a uklízeli. A konečně jsme zjistili, že také někdo něco
zapomněl - Honza neměl své cyklistické kalhoty, takže mu
nezbylo nic jiného, než výlet absolvovat v nažehlených
plátěných kraťasech. V 9,55 jsme se pak konečně
rozloučili s našimi hostiteli a vyjeli jsme do Holan, kam také
cca v 10,45 téměř všichni dorazili. Pouze já s
navigátorem Vaškem jsme odbočku na Holany minuli, protože
Vašek pokládal za zbytečné poradit se s mapou. Vzhledem k
jeho sobotním navigátorským úspěchům nelze než
konstatovat, že pokud ještě někdy někdo budete mít slabou
chvilku a necháte se vést Vaškem, pak doporučuji odbočit
vždy tam, kam Vašek tvrdí že ne !!! Ušetříte si nervy,
mnoho zbytečně najetých kilometrů, na srazu budete včas a
nezavřou vás za vraždu.
Ale v 11,05 jsme i my dva zbloudilci stanuli v Holanech u kostela, takže jsme v 11,16 konečně mohli v tomto složení vyrazit na dnešní výlet:
... a je nás 13 lidí + pes.
Nedělní trasu pečlivě připravila Gábina ve dvou variantách (včetně namnožení mapek a popisů trasy) - kratší, ale obtížnější a delší, ale lehčí. Bez ohledu na obtížnost jsme z časových důvodů vybrali trasu kratší, ale až v jejím průběhu jsme pochopili, že brát ohled na obtížnost nebylo až tak od věci.
Z Holan jsme vyjeli směrem na Vlhošť (613,5 m n/mořem), ale kopec jsme jen tak lehce lízli po vrstevnici kdesi pod vrcholem a vjeli jsme do Vlhošťského dolu, kde jsme se kochali krásnými metamorfovanými pískovcovými útvary. Dolem jsme projeli až do Litic, kde jsme se začali zamýšlet nad návštěvou restaurace. Po krátké diskusi jsme zvolili asi kilometrovou zajížďku do penzionu Ráj a zvolili jsme dobře. Přivítalo nás krásné prostředí s bazénem na zahradě, dobré jídlo a rychlá obsluha. Strávili jsme zde příjemnou hodinku, kdy jsme kromě zaplnění žaludků prodiskutovali rovněž zajištění dalšího oblečení s logem BBCC. Chvíli jsme se dohadovali, zda mikiny nebo bundy, až jsme odsouhlasili ponožky. Ale nebojte se, nezmrznete, nakonec jsme se přece jenom dohodli i na mikinách (pro změnu klasický šedý podklad a červenomodré logo vpředu a vzadu).
Ve 14,10 jsme se vydali na další cestu. Ale tentokrát již bez Jájy, která se z rodinných důvodů už musela vrátit do Prahy
... a dál nás jelo 12 lidí + pes.
Z Ráje jsme jeli zpět do Litic a dále k dalšímu orientačnímu bodu zdejší lokality - ke kopci Ronov (552,4 m n/mořem). Na úpatí hory jsme se po krátké diskusi rozhodli odklonit se od červeně značené turistické cesty, která vedla, vrstevnice nevrstevnice, přímo k vrcholu a vybrali jsme trochu šetrnější lesní cestu, kterou jsme začali stoupat vzhůru. Vrcholu ale (po odjezdu manželky !!!) dosáhl pouze Zdeněk, my ostatní jsme na něj zatím čekali na vrstevnici asi o 100 metrů níže. Nejprve jsme se různě nudili a vymýšleli jak nejúčinněji zanechat Zdeňkovi vzkaz, že sedíme dole v hospodě. Pak ale Brč přišel s tím, že pokud jede z kopce, musí kmitat nohama víc než Brzi a začali jsme počítat zuby (ne v ústech, ale samozřejmě ty na velkém středovém talíři). Honza jich měl opravdu nejmíň - 38, někteří jich měli 42, někteří 48 a některé počítání zaujalo natolik, že si ani nevšimli Zdeňkova návratu.
Když už jsme zase byli všichni, rozhodli jsme se, díky pokročilé hodině a horkému počasí, pro změnu trasy - vypustili jsme, bez hlásku odporu, poslední (dle převýšení nejhorší) stoupání na kopec Kozel (597,8 m n/mořem), zvolili jsme sjezd do Stvolínek, kde všichni odsouhlasili osvěžení v motorestu U Bohouše a mezi soustavou rybníků, kde se nabízí koupání a je zaručen nehornatý terén (protože v kopci rybník blbě drží), dojedeme zpět do Holan. Našli jsme tedy cestu značenou červenou turistickou značkou, po které jsme chtěli sjet do Stvolínek. Ale vedl nás Brč a Krejčík, kteří nekoukali ani napravo, ani nalevo a už vůbec ne, zda jedou po cestě, natož po značené cestě - drželi se jednoduše jakýchsi vyjetých kolejí v trávě. Hlavně, že se jelo z kopce dolů - ale cesta necesta nečekaně končila zamčenými vraty. A kupodivu nikdo nerazil myšlenku, že bychom se vrátili zpět a hledali nějakou značku. Naopak - nějaká vrata přece nejsou žádnou překážkou, takže jsme přes ně přetáhli kola, přelezli jsme plot a ... byli jsme opět v Liticích !!!
Vzhledem k tomu, že jsme během posledních dvou hodin projížděli touto vesnicí již po třetí, upustili jsme od původně přeplánované trasy, opustili jsme dokonce i silnici a mapu - jednoduše jsme si řekli, že chceme být támhle u toho kostela a vyrazili jsme přes pole. Byl to sice krásný, ale neuvěřitelně náročný úsek cesty - drncali jsme přes drny a různé terénní nerovnosti a pozadí měli naklepané i jedinci s vycpanými cyklistickými kalhotami. Jen naše horská kola si libovala, jaký je to pro ně nádherný terén.
A v 16,00 jsme konečně dorazili do Stvolínek a Litice jsme definitivně nechali daleko za námi. Snadno jsme našli motorest, který se však již nejmenoval U Bohouše (jak pravila mapa), ale nesl název U Bociana, což nám ale zase až tak nevadilo (hlavně že měli sodovku, pivo, kafe a zmrzlinu) a až do 16,35 jsme zde odpočívali.
Poslední úsek cesty pak již opravdu vedl téměř po rovině klidnou lesní cestou mezi rybníky a selektivně zvětralými pískovci. Už jsme se jen koupali (kromě mě Mirka Šnábla, který se bál, že by únavou usnul, což by ve vodě mělo zřejmě katastrofické následky a kromě mě, protože jsem neplavec a dopadla bych stejně jako Mirek), kochali jsme se krajinou a vzpomínali na mládí při pohledu na budované letní tábory v okolí rybníků.
V 18,06 jsme se u posledního, Holanského, rybníku rozloučili s Kalivoďákama, Vrstevnička s Nikolkou se naposledy vykoupali, dali jsme závěrečné pivo a v 19,00 jsme dojeli zpět do Holan ke kostelu, což znamenalo, že dnešní výlet a celý víkend s BBCC je u konce a už se zase jen můžeme těšit na další akci - tentokrát hlavní letní akci (a navíc hned dvě najednou).
Rekapitulace:
Počasí: krásné letní teplo - zkrátka na
koupání
Celkem jsme ujeli: cca 25,87 km
Průměrná rychlost: cca 13 km/hod.
Celkový čas: 2:11:33
Cesta: pokud bychom dodrželi původní plán,
nebyla by to žádná sranda (lze ji doporučit jako výlet na
první den). Ale díky úpravám byla trasa přece jenom nakonec
snesitelná a ujeli jsme ji bez větších obtíží všichni.
Celkem se zúčastnilo: 13 lidí + pes
Celkem přespalo: 0 lidí + 0 psů
Celkem aut: 7
Převýšení celkem: nebylo měřeno, protože
Toni se nezúčastnil (pokud bychom ale dodrželi původní
trasu, asi by bylo větší než v sobotu)
Minimální bod: dtto
Maximální bod: Ronov - 552,4 metrů nad mořem
(pokud jste pozorně četli, víte, že tohoto vrcholu dosáhl
POUZE Zdeněk)
Takže všem přeji krásné prázdniny, hezké počasí na dovolenou a v Blanickém Mlýně AHOJ !!!
Vrstevnice
Copyright © Vrstevnice/BBCC,
1998
Připomínky mi prosím napiš :
Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999
Copyright © BBCC, 1998