BBCC / Prachovské Skály 2000

…tuto History, jako dík, věnuji Fialákům…
…vlastnoručně podepsaná …

název akce: PraSká II.
alias 1. máj v Prachovských skalách alias 1. Survival BBCC

akce číslo: 11
místo konání: Český Ráj = Prachovské skály a okolí = Horní Lochov
termín konání: pátek 28. dubna - pondělí 1. května 2000

Ahoj, ahoj, ahoj,
tak jsme zase prožili jeden z těch nezapomenutelných víkendů - kdo tam byl, ten může potvrdit, no a kdo nebyl, tak ať si přečte o co přišel. Nejenže jsme již podruhé byli hosty Fialáků v jejich rekreačním sídle v Horním Lochově (které opět nájezd BBCC přežilo bez úhony), ale tentokrát byl rovněž položen základní kámen nové aktivitě BBCC (Prvomájový průvod to ale rozhodně nebyl).

Pátek 28. dubna
= „sjížděcí“ den BBCC, kdy jsme postupně doráželi do Fialovic sídla (pořadí přijíždějících tentokrát zachyceno nebylo - tedy kromě prvních, předposledních a posledního):

…a třešně kvetou = podmínka č. 1 splněna (pro nezasvěcené - Jája chtěla, abychom tentokrát Prachovské skály navštívili v době, kdy tyto ovocné stromy kvetou, což se nakonec skutečně podařilo).

22,30 - jako poslední a již po uzávěrce přijel Pfyzik - sice trošku naboural součty, nicméně od této chvíle nás bylo…

S ohledem na množství nocležníků se Kristýna s Tomášem a Adélou rozhodli spát pod širákem, což ovšem v první fázi neustál Brč. Po kratší diskusi na téma „zánět vaječníků - ano či ne“ byl ale Jájou zklidněn, takže nakonec Adéle překontroloval jen sílu tepláků a pak se již s ostatními věnoval tradičnímu průběhu večera = „Zachlastáme“.
Nejzdatnější zachlastali až do 1,30 a koho to zajímá, tak 22 lidí (včetně nepijících dětí) za jeden večer spotřebovalo 15 piv, 6 litrů červeného vína, půl litru Becherovky a 3 role toaletního papíru.

*Rekapitulace:*
*Celkem se zúčastnilo:*	22 lidí
*Celkem psů:*	2
*Počasí:*	nádhera, t = cca 20° C
*Celkem km:*	cca 90 km (autem)
*Trasa:*	někdo jel Praha - Mladá Boleslav - Horní Lochov někdo raději volil cestu po Hradecké dálnici, protože na Mladoboleslavské byly 3 dlouhé a, zvláště ve večerních hodinách, silně ucpané uzávěrky
*Cesta:*	přes Hradeckou dálnic to šlo, přes Mladoboleslavskou to bylo trošku zdlouhavější

6,45 - Brč začal vstávat a nejenže po celém baráku dělal bordel až vzbudil ostatní, ale vzbudil i komáry, což jsme všichni pocítili na vlastní kůži. Stařecká nespavost je holt svinstvo…
Teď teprve jsme záviděli Tomášovi, Kristýně a Adéle, kteří spali u bazénu - tedy v dostatečné vzdálenosti na to, aby se jich ranní aktivita Brče a komárů ani v nejmenším nedotkla. Také sladce spali až do 8,30.

V průběhu snídaně jsme začali přehodnocovat náš ranní program a protože jsme se dnes neplánovaně zaktivovali poměrně brzo, byl odjezd posunut na devátou hodinu.

9,12 - ranní zmatky byly ukončeny, barák byl uzamčen a vyjeli jsme. V tom okamžiku se však na úzké silničce proti nám objevilo auto Vaňků - v tom přeplánovávání si absolutně nikdo z nás neuvědomil, že chtějí auto vyložit v Horním Lochově a počítají s poněkud pozdějším odjezdem do Rovenska.
Už jsme se ale nezdržovali - Zdeněk vysvětlil Mirkovi cestu, Hanka obdržela klíče od baráku a základní instrukce k vykládce a pokračovali jsme v cestě. A jen, co se Jáje podařilo doběhnout Fialovic auto, byli jsme zase kompletní.
Přeautění do Rovenska pod Troskami bylo sice krátké, ale zcela neplánovaně i poněkud zdlouhavé. Jízda za kamionem sebou zkrátka nese jistá úskalí…

10,07 - 10,25 - když už jsme byli v Rovensku, nemohli jsme si nechat ujít návštěvu kostelíka a historické zvonice s obrácenými zvony. Tedy pokud někdo žije svou prací, pak je to místní kastelán a průvodce v jedné osobě. Nádherně udržovaný kostelík, ručně vyřezávaný Betlém i radost s jakou umí vyprávět o historii a současnosti rovenské zvonice jsou toho dokladem.

Vzhledem k tomu, že se dorazivší teprve začali připravovat na cestu, nečekali jsme na ně a odjeli jsme směrem na Kozákov. Cesta ubíhala celkem bez problémů - za neustálého šlapání do pedálů jsme se kochali okolím, jako vždycky, chvíli jsme jeli do kopce, jako vždycky, chvíli jsem jeli s kopce, jako vždycky, rozskupinkovali jsme se, jako vždycky, chvíli jsme poseděli v hospodě, jako vždycky a zabloudili jsme, jako vždycky. Takže průřez naší sobotní trasou vezmeme hopem…
…Velkej Pepa vyjel s helmou naopak (pokud vám to nepřipadá až tak zajímavé, nasaďte si cyklohlemu zády dopředu a zapózujte si před zrcadlem - určitě se také pobavíte)…
…cca po 5 kilometrech se vytvořila podskupina PeDorka - Velkej Pepa s Dorkou a se psy (tedy přiznám se, že původně jsem tu měla slovo „psama“, ale tenhle češtinský neobrat byl tak neobratný, že i mě to donutilo zjistit si, jak je to po česku správně) se rozhodli počkat na Dorčiny známé a Kozákov dobít v jejich společnosti…
…pozvolna jsme dobývali Kozákov - stoupali jsme a stoupali jsme a stoupali jsme a před námi se otvíral výhled na blízké vršky Českého Ráje i vzdálené hřebeny zasněžených Krkonoš...
…a při kochacích pauzičkách jsme diskutovali o všem možném - prostě klasika…

12,00 - 13,50 - Kozákov. Bylo sice teplo, ale foukal tu uragán Karel, který nám pobyt na vrcholku této hory poněkud znepříjemňoval.
…část se vešla do restaurace, ale část byla nucena usadit se venku, kde však podávali jen párek a opečenou klobásou. Takže…

skupina I. = 4x Fialáci, Vašek, 2x Brčáci, Simča, Mladej Pepa, Hrošík, Oaj, Marcela, 4x Vaňci, Jirka Kr. jr. = 17 lidí, vyjela dále s tím, že raději navštíví hospodu v Koberovy
a
skupina II. = 2x Vr., Toni, Radana, 4x PP, Pfyzik, 2x Brzi, 2x Valaši, Ondřej = 14 lidí, se vešla do hospody a s chutí pojedla a popila…
…ačkoli Radana seděla vedle Jarouše, při sčítání bezelstně pronesla otázku: „…a kde jsou Valaši???“, čímž Jardovi téměř vehnala slzy do očí, nás ostatní však bezva pobavila…
…před odjezdem ještě mnozí navštívili přilehlou rozhlednu (samozřejmě kromě závratě mající Vrstevnice a pak se tohoto nevšedního zážitku vzdala i Radana), aby se pokochali dnešním skvělým výhledem a pak jsme se vydali dál - měli jsme se držet červené turistické značky...

13,20 - právě v okamžiku, kdy jsme sedli na kola, rozhodnuti pokračovat v cestě, dorazila PeDorka s hosty a šli obědvat. Dubovi horský výstup poněkud zmohl, takže oběda rovněž využili ke studiu mapy a k volbě poněkud kratší cesty zpět.

No a protože jsme zatím jeli pořád do kopce, teď jsme se (samozřejmě za odměnu) vydali s kopce…
…Pfyzik jen co nasednul, hned spadnul - evidentně ještě nemá zámečky zažité…
…Jarouš s námi odmítnul jet snazší červenou po silnici (no, díky dírám spíš asfaltovým crossem) a poctivě se vydal lesem (že prý musí ty svoje nové zámečky vyzkoušet i v terénu) - v důsledku toho také jako jediný z nás (tedy z II. skupiny) nezabloudil…
…13,55 - volal mi Brč, že nejsou v hospodě v Koberovy neboť otvírala až ve dvě, ale sedí v hospodě na Malé Skále - v důsledku toho mi všichni ostatní ujeli…
…ve snaze dojet ostatní jsem příliš nesledovala kudy vede červená značka - jen jsem ujížděla s kopce dolů a sledovala asfaltový povrch před sebou, abych se nevymlela v některé z četných děr. A když jsem konečně zvedla oči, zjistila jsem, že jedu po modré…
…ještě že máme ty mobily - díky tomu jsem se záhy dozvěděla, že ostatní zabloudili také, ovšem svůj omyl zjistili poněkud dál než já. A zatímco já jsem se rychle vrátila na ztracenou červenou, zbytek naší skupiny mi nadběhnul po modré s tím, že se sejdeme cca po půl kilometru „Na vzdychánku“, ale mám prý sebou hodit (ach, jak mnohasmyslný pojem)…
…po odbočení ze silnice samádíra se červená změnila v neuvěřitelnou změť kořenů, kamenů a já nevím čeho všeho. Neustále majíc na paměti Brziho slova „…hoď sebou…“ jsem jela-nejela, utíkala-neutíkala přes ty lesní nástrahy, až jsem přes jeden kořínek žbrkla…auvej, auvej…
…jako špalek jsem se svalila do jehličí, ale pamětliva Brziho slov jsem se neválela příliš dlouho a bolest nebolest jsem mazala dál…
…záhy jsem z lesa vyjela na klidnou cestičku vedoucí rozlehlou zelenou loukou a po zdolání drobné terénní nerovnosti jsem uprostřed té zelené planiny (= rozcestí Na vzdychánku) spatřila ostatní - evidentně již byli čekáním poněkud znuděni…
…a ačkoli jsem díky lesním záludnostem vzdychala už hodnou chvíli, ostatní mě hned nutili zavzdychat si ještě nad překrásným výhledem. Ale stálo to zato - z jedné strany zasněžené Krkonoše, z druhé strany Ještěd a Milešovka, o kousek dál Bezděz a Říp a nad námi Kozákov. Viditelnost byla dneska opravdu neuvěřitelná…

…a už zase společně jsme vyjeli dál…
…a už zase společně jsme se zapřísahali, že teď už budeme dávat na cestu pozor a NEZABLOUDÍME !!!…
…a už zase všichni jsme cca po 100 metrech ZABLOUDILI !!! - no nebylo to tentokrát až tak strašné, neboť značená cesta lesem přesně kopírovala okraj pole až se v jednom bodě sešly…

15,10 - 15,50 - Malá Skála, restaurace Na ostrově
…a jsme zase všichni pohromadě - teda kromě PeDorky…
…dlouho jsme se na Malé Skále nezdržovali - hospoda zavírala díky objednané „uzavřené společnosti“, takže jsme vyjeli dál. Hned jsme se ale roztrhali…
…hlavní peloton odchrtil pod vedením Jájy…
…Jarouš s Vaškem odjeli přes skály - ještě těch kopců dnes neměli dost…
…no a zbytek (Zdeněk, Vr., Brč, Mladej Pepa, Jirka Kr. jr., 2x Brzi, Irena, Lojza PP, Kristýna, Pfyzik, Radana a Toni) vyrazil pod vedením Zdeňka…
…hned zkraje Zdeněk pohrdnul našimi instrukcemi od Jájy a zabloudil nás cestou podle vody. Když však zjistil, že tady žádnou zkratku nevymyslí, uznal, že naše instrukce zřejmě byly správné = nejprve musíme přejet trať…

…chvíli jsme jeli po silnici…
…chvíli jsme jeli podél vody…
…pak nás volal Toni s Lojzou PP, že jsou osamoceni někde mezi předním pelotonem a námi a protože nemají mapu čekají na nás na rozcestí Betlémský mlýn...
…a pak jsme na vlastní oči viděli (teda já s Brčem), jak vlčák zardousil srnu - dost nepříjemný pocit. Když o tom člověk čte ve Smrti krásných srnců ani si neuvědomí, jak mrazivý pocit to ve skutečnosti je. Pes (zřejmě k pytlácké činnosti cvičený) dokáže běžet neuvěřitelně rychle - jako střela prolétl polem, pár desítek metrů před námi se mihnul přes cestu a vzápětí se zakousnul bezbranné srně do šíje. A zděšený chraplavý pískot zvířete s prokousnutým hrdlem už jen signalizoval blížící se konec…

cca 17,00 - Konopí
…před vesnicí čekal hlavní peloton…
…Oaj dojel s dost rozbitým kolenem - brzdit na písku je holt svinstvo…
…dojel zadní peloton pod vedením Zdeňka a skalní peloton = Vašek s Jaroušem…
…dojela nás také PeDorka, hosté (= Dubovi a Špillerovi) se z Kozákova vrátili zpět do Rovenska a dále do Lochova - už jim to na kolech stačilo. No ale pokud uvážíme, že toho na kolech příliš nenajezdí, pak je nutno jejich výstup na Kozákov považovat vskutku za úctyhodný výkon…
…no a zhruba v tomto čase do Lochova dorazil zbytek Zmeškaláků (Tomáš, Blanka, Monika a pes (nebo spíš správněji fena) Maike), čímž náš počet zvýšili na…

17,25 - 17,50 - Rotštejn, což jsou zbytky skalního hradu
…hopsání po skalkách se dobrovolně vzdali Vr, Hrošík a Mladej Pepa - ve prospěch ostatních raději hlídali kola a odpočívali…
…Vašek, Pfyzik a Jarouš pak chtěli na osvěžení do hospody - individuelně se tedy jeli osvěžit…
…Brč měl prázdnou pneumatičku, ale v důsledku lenosti ji zatím jen dofouknul a zkusil pokračovat dál…
…po kratší diskusi kudy zpět zvítězila většinou hlasů cesta po hlavní silnici - druhou variantu = jet po silničkách přes okolní vísky jsme zavrhli po té, co nám Jája bezelstně prozradila, že tady zatím vždy zabloudili…

18,30 - Rovensko pod Troskami
…teď jsem zmatená, přiznám se, že už si nepamatuji (což je tedy dost silný Vrstevnicový úpadek), zda Brzi nebo Oaj dojel pro ztroskotaného Brče, který zůstal se svojí vyfouklou dušičkou pneumatičkou kdesi mezi Rotštejnem a Rovenskem. Alespoň se dostatečně přesvědčil, že duše vskutku volá po výměně…

18,45 - 19,05 - přeautění do Lochova
…všichni, kromě Vaňků, dojeli OK - na druhou stranu ale Vaňci zase vědí, jaká silnice vede z Jičína na Hradec…

…někdo hupsnul do Pelíšku (což není postel, vy čuňáci, ale polopřírodní koupaliště ve skalách), někteří nepohrdli teplou sprchou…
…někdo šel na jídlo do hospody, někdo se najedl ze svého…
…no a večer byl oheň - jak jinak také…

23,30 - odjeli Toni, Radana a Jarouš (který zde oproti tradičním zvyklostem ponechal samotnou Editu, jako rodinného zástupce na zítřejší závod - a že reprezentovala zodpovědně, o tom se můžete přesvědčit dále). Tím náš počet snížili na…

…a tentokrát neodjeli Vaňci - poprvé se Mirek uvolil přespat a to dokonce pod stanem!!!
…no a ti nejzdatnější se u ohně veselili až do 0,30…

*Rekapitulace:*
*Celkem se zúčastnilo:*	40 lidí (i když někteří jen ideově)
*Celkem psů:*	3 (i když někteří jen ideově)
*Počasí:*	nádhera, t = cca 25° C
*Celkem km:*	48,2 km
*Hrubý čas:*	7:55
*Čistý čas:*	3:46
*Průměrná rychlosti:*	12,8 km/hod
*Trasa:*	Rovensko pod Troskami - Veselá - po červené turistické značce - Kozákov - Koberovy - po silnici - Malá Skála - po silnici - Rakousy - Betlémský mlýn - Klokočí - Rotštejn - po silnici - Rovensko pod Troskami
*Cesta:*	jako vždy pohoda

Neděle 30. dubna
Nastal tolik očekávaný den „S“ - neboli byl tady první ročník „Survival BBCC“.

Mezi prvními ranními ptáčaty byl v tom slunečném nedělním ránu rovněž Mirek a jeho zkušenosti se stanováním byly rozhodně nezapomenutelné. Stan totiž večer postavil na zahradě aniž by předtím prozkoumal terén, takže když se nasoukal do vypůjčeného spacího pytle o síle hedvábného papíru, zjistil, že nejde zapnout díky nefunkčnímu zipu a zarazil si otevřený svírací špendlík do palce u nohy, ulehnul na jakési dva hrby. Celou noc pak hledal polohu a když se konečně mezi ty zemské nerovnosti proplet, odumřela mu po 15 minutách ruka…
…zdá se, že stanoval naposledy, no, i když, kdo ví…

Od časného ráno jsme byli svědky tajemných příprav „přežití“
- Jája, vyčlenila organizační tým ve složení Jája, Zdeněk, Kristýna, Tomáš, Dorka, Blanka, Monika a Jitka Špill. = 8 lidí
se kterými se od samého rána domlouvala jen heslovitě, abychom náhodou něco nezaslechli, soustavně odbíhala telefonovat hluboko do lesa, abychom náhodou něco nezaslechli a jakoukoli pomoc budoucích soutěžících zarputile odmítala, abychom náhodou něco nezaslechli…

…Dubovi se, po včerejších zkušenostech, od dnešních aktivit BBCC zcela distancovali - nějak se jim dělalo při pohledu na kola špatně. Původně chtěli odjet domů, ale nakonec přece jenom zůstali a vydali se na pěší túru do skal…

10,41 - dorazili Kalivodi (Taťka, Gábina, Tomba - Kája tentokrát zůstal doma, protože stále ještě nemá kolo a navíc se musel učit) a přivezli cosi děsně tajného, čím je Jája v průběhu rána zaúkolovala. Splnění tohoto úkolu se jim ovšem do celkového bodování nepočítalo, stav zúčastněných však svým příjezdem zvýšili na…

Pro začátek byly hlavní losovačkou Jájou rozlosovány skupiny - losovalo se tak, aby v každém družstvu byla 1 žena, 1 muž a 1 dítě (dokud materiál stačil):

…a v tuto chvíli došly ženy (a pak že je nás většina), takže dále se losovalo již pouze z mužů a dětí…

…v tuto chvíli se ovšem k losování dostavil Pfyzik, který celé losování strávil na…zkrátka v komůrce za závěsem při plnění mnohem důležitějších úkolů, a začal se dotazovat na své zařazení. A průšvih byl na světě - teď se negativně projevil jeho páteční příjezd po uzavřeném sčítání neboť jsem na něj při tvorbě lístečků prostě zapomněla. Příliš jsme se tím ale nezabývali a byl přiřazen k poslední skupince, takže družstvo č. 10 bylo nakonec v tomto složení:

Žil byl v místních lesích jakýsi Pelíšek, který pěstoval bylinky darované od samotného Krakonoše a vařil z nich léčivé odvary. K tomu však potřeboval živou vodu, jejíž získání nebylo ale zase až tak jednoduché. No a my pomůžeme Pelíškovi tu živou vodu získat...

…no a pak nás Jája uvedla do reality:
Obdržíme mapku s vyznačenou trasou, v průběhu které budeme plnit jednotlivé úkoly:

Každé družstvo se vybavilo plavkama, zámkem na kolo, tužkou, dobrou náladou a řádnou dávkou odvahy. No a pak skončila teoretická část a začala ta praktická. Vzhledem k tomu, že pro několik dalších hodin jsme každý strávili v rámci svého vylosovaného družstva, je následující popis dalších událostí z pohledu skupiny naší - tedy č. 1, i když jsem si jista, že si každý z dnešního dne odnesl spoustu svých osobních zážitků…

úkol č. 1 = lezení na skálu
Ze základny jsme pěšky došli k jedné z mnoha okoločnějících skalních útvarů. Ačkoli vybraná skalka byla rozměrů spíše dětských, nám nezkušeným lezcům dala výška cca 5 metrů docela zabrat (no a pro jistotu ještě jistil Zdeněk). Z každého družstva lezl/slaňoval vždy jeden - bylo to na čas a pokud vím, tak to všichni zvládli bez větších problémů. Za naše družstvo se zúčastnil Lojza PP a své horolezecké počátky prožíval dost intenzívně. Kouzelné slůvko pak za odměnu šeptal Tomáš…

úkol č. 2 = provazový žebřík
Od „skály“ jsme utíkali pro kola a pak jsme si u hotelu Šikmá věž vylezli po provazovém žebříku pro další slovo (v modré igelitce). Za nás tam vylezla Adéla, zatímco Lojza PP dělal zátěž (já jsem zatím čůrala, přezouvala se a vůbec jsem činila různé nezbytné přípravy k odjezdu).

úkol č. 3 = šipky
Jen co jsme vyjeli, byla tu další soutěž - v rumišti zvaném polom se nacházela Blanka s Monikou a terčem, do kterého jsme měli házet šipky. Vzhledem k tomu, že terč byl volně zavěšen na stromě a přece jenom pofukoval větřík, daly se naše výkony spíše přirovnat ke střelbě na pohyblivý terč. Ale zvládli to opět všichni - jen Oaj se při sebevětší snaze zasáhnout to pruhované kolečko trefoval hluboko do lesa (na druhou stranu ale neopotřeboval terč). Za odměnu nám pak Blanka pošeptala kouzelné slovíčko…

A ačkoli jsme si mysleli, že starty mezi jednotlivými skupinami budou dostatečné, v tuto chvíli nám na záda začala dýchat druhá skupina…

úkol č. 4 = šplh
Nutno říci, že po cestě k této zastávce jsme dost ztratili, neboť jsem (kriticky se přiznám, že za to skutečně mohu já, neboť Lojza PP mi, co se týká mapy, bezmezně důvěřoval) podle nákresu v mapě špatně odhadla místo „M“ a tudíž jsme si udělali krátké orientační kolečko cca o 500 metrů dříve než byla skutečná odbočka. V důsledku toho nás předběhla 2. skupina (Velkej Pepa a spol.) a o provaz jsme se přetahovali s dalšími dvěma družstvy. Cesta ke šplhu byla krkolomná a než jsem přivázala kolo, rozhodla jsem se, že ho opravdu ponechám bez dozoru na cestě v lese a začala jsem se škrábat do toho vršku, mí spoludružstevníci se již vraceli se získaným slovem, pošeptali mi ho do ouška, usedli na kolo a zmizeli mi v dáli. Otevřeně se přiznám, že v tuto chvíli mi nějak došly síly - než jsem odemkla kolo, předjela nás další skupina (Irena a spol.), než jsem dokodrcala přes kořeny, převálcovaly nás další (tentokrát Taťka a spol.). Pak se mi ještě zdařilo přerazit se o můj supernový cyklobox (to hlavně pro ty zlomyslné), když jsem nezvládla seskočení s kola. Lojza PP lehce znervózněl ztracenými pozicemi, ale k rybníku jsme zase dorazili jako všem nástrahám čelící trojka.

úkol č. 5 = plavba na kánoi
Dojeli jsme do kempu u Jinolických rybníků, kde nás na břehu očekávala Dorka. Naším úkolem bylo přeplout rybník, obeplout miniostrůvek a zase zpět. Všichni to zvládli bez problémů, nikdo se neudělal a zvláště nezapomenutelný zážitek to byl pro Gábinu, která na lodi pádlovala poprvé.

…ale vzhledem k tomu, že kánoe byla v době našeho příjezdu obsazena, rozhodli jsme se pro další disciplínu, jejímž strážcem Dorka rovněž byla…

úkol č. 6 = orientační běh
Orientační běh byl dlouhý cca 1,5 km a zatímco profíkům tahle „prkotinka“ zabere zhruba 15 minut, nejrychlejším z nás to trvalo o trošku déle = 46 minut. A o co vlastně šlo???

Od Dorky jsme vyfasovali orientační mapy se zakreslenou trasou - měřítko 1 cm = 50 m mě osobně na jednu stranu nesmírně uchvátilo, protože se daly spočítat i krtince, ale na druhou stranu mi dávalo i dost zabrat, protože jsem se těch krtinců nemohla dopočítat; ostatní se s tím ale zas až tak nezabývali neboť se podle mapy řídili vskutku pouze orientačně. Ještě jsme si mohli mapu zorientovat podle buzoly a pak Dorka mávla k lesu s tím, že „…někde támhle u té lípy je začátek…“ Fakt, že lípa v okruhu zřejmě několika kilometrů nerostla ani jedna, Dorka evidentně netušila a my jsme byli zase o trošku chytřejší - lípa jako význačný strom většinou figuruje v historii, event. v turistické mapě, ale v orientační mapě se na toto pravidlo rozhodně spoléhat nedá.
Téměř současně nás vyrazili asi dvě nebo tři skupinky - asi by bylo docela legrační pozorovat, jak kempem zmateně pobíhají tříčlenné skupinky s mapou v ruce a na okraji lesa se snaží nalézt „lípu“, neboli začátek trasy. Ale my jsme se zas až tak nebavili…
V naší skupině se nejprve ujal vedení Lojza PP, takže chvíli jsme se s Adélou snažily udržet s ním krok - o studiu mapy se mi v tuto chvíli mohlo tak akorát zdát. Pak jsem ale Lojzu nechala pobíhat po blízkém okolí a začala jsem počítat chatičky, maringotky, cestičky, apod. až jsme se našli. Najít potom dotyčnou „lípu“ a u ní tajné slovo už nebylo složité…

Dále jsme pak postupovali celkem bez problémů až na to, že zatímco já jsem se neustále snažila identifikovat naši polohu s nosem zarytým v mapě, Lojza PP kolem mě pobíhal v různě velkých kružnicích a hledal ten správný polom u kterého měla být další cedule se slovem. Musím přiznat, že jeho metoda byla poněkud rychlejší než ta moje, takže než jsem přepočítala všechny polomy v okolí, Lojza již odkudsi přiběhnul s hledaným slovem…

V tuto chvíli nás předběhla skupina Ireny a zatímco já jsem se dále snažila orientovat se podle mapy, Lojza PP se začal mapa ne mapa orientovat podle Ireny, takže zatímco já jsem zarputile šmírovala mapu, identifikovala naši polohu a počítala všechny možné přírodní útvary, Lojza PP poskakoval z keříku za keřík a sledoval kudy se po lese pohybuje Irenino bílé tričko. A nutno přiznat, že jeho metoda opět slavila větší úspěchy - další tři slova jsme našli bez větších problémů (ačkoli já jsem byla přesvědčena, že jdeme absolutně blbě)…

Ačkoli jsme se snažili udržet s Irenou krok, neměli jsme šanci. Zatímco my jsme supěli do kopce, Irenino bílé tričko beznadějně mizelo mezi skalami a my jsme už jen zachytili její poslední slova „…tak chlapci, běžíme, běžíme…“, která však nepatřila nám, ale zbytku jejího, evidentně již zchváceného, družstva. Ale ani já s Lojzou PP jsme na tom nebyli lépe - na skalní vyhlídku jsme pro slovo vyslali pouze Adélu, já jsem se o výstup ani nepokoušela a Lojza poté, co spadnul z prvního skalního výstupku, již také ne. Dále jsme proto zvolili poněkud volnější tempo.
Další slovo jsme našli ve skalní soutěsce a při průlezu tohoto místa se Lojza neskrývaně začal smát - představa jak tudy jeho děti tlačí Oaje povzbudila nejen Lojzu PP (na Oajovu obranu však musím říci, že tímto místem proklouznul naprosto bez problémů). Zbytek orienťáku jsme pak doběhli bez zvláštních a zaznamenáníhodných událostí - snad až na poslední slovo, kdy jsem hned napoprvé neidentifikovala ten správný „hustník“, takže jsme chvíli prohledávali vedlejší křoví…

Po cestě zpět k Dorce jsme pak s úsměvem pozorovali nově vyběhnuvší skupiny, které se právě nacházeli ve fázi „hledání lípy“…
…no a v kiosku jsme pak nad sklenicí pěnivého moku objevili poslední, ryze pánskou, skupinu, na kterou nevybyla ani loď ani mapa, takže jim vlastně ani nic jiného nezbylo. Jen Dorka jim údajně slíbila, že jim včas řekne, kdy se mají dostavit, což ovšem neudělala, takže odpočívali déle než byla rozhodčí Jája ochotna uznat - v důsledku toho pak získali trestný čas, což dost ovlivnilo jejich konečné pořadí.

úkol č. 7 = Pelíšek
Nezalezli jsme do postýlek, jak by se neznalým zdejšího kraje mohlo zdát, ale dojeli jsme ke koupališti Pelíšek, kde nás očekávala Kristýna. Nejprve nás seznámila s tím, že Irena píchla a nemajíc pumpičku odběhla přes skály zpět na Lochov, kde bude očekávat své spoludružníky (pro kolo se vrátí později), pak nás seznámila s tím, že Velkej Pepa píchnul a momentálně opodál tráví čas lepením, pak to neudejchal okolo jedoucí cyklista, který okamžitě píchnul, takže jsme mu poskytli PLP (= první lepičskou pomoc) a zatímco on vyměňoval dušičku pneumatičku (kterou mi preventivně hned zaplatil tvrdou českou padesátkou), my jsme se konečně mohli věnovat plnění úkolu = sepsat minimálně 4 veršovou oslavnou báseň na Pelíška. A jak se tohoto úkolu zhostili jednotlivé skupiny, to můžete posoudit sami:

Pelíšku, Pelíšku, co to neseš v košíčku?
Mám tam pár bylinek, jitrocel i pelyněk.
Pelíšek, Pelíšek, to je náš král,
dá nám pár bylinek a jedem dál.

Pelíškovi na oslavu, přejeme mi věčnou slávu,
protože ho máme rádi, chcem být jeho kamarádi.
Na oslavu ti připijeme a poslední chleba jíme.
Žij tu blaze, mi budem vzpomínat v Praze.

Nad tůní, kde slunce svítí a kde kvete žluté kvítí
bdí Pelíšek skřítek náš, jistě ho i ty sám znáš
takže mi za pravdu dáš, že je dobrým duchem tůně
a že nám po něm srdce stůně.
Hele skřítku vylez ven, neschovávej se za rohem
stejně si tě najdeme a pak spolu půjdeme
do hospody na jedno.
Až vylezeme opilí, vystřízlivíme za chvíli.

Dřeli jsme se jako sloni, zkoušeli jsme jak se slaní.
Duši jsme málem vyplivli než jsme do kopce vylítli.
To vše jsme jen pro Tebe vykonali, abychom Tě uctili, náš králi.
Tebe však vždy budem oslavovat, Ty jediný nám můžeš živou vodu dát.

Prachovský Pelíšku, zvu tě na jíšku.
Dáme si polívku z našeho rendlíku.
Rendlíku dřevěného, plechem obitého
s láskou dělaného, v půlnoci devátého.

Ó náš milý Pelíšku, prozraď nám co máš v kožíšku.
Kožíšek máš žlutý, to je ale krutý.
Plavu k tobě pro slovo ať máme hotovo.
Něco chlastu za to dostanem, to se pěkně ožerem.

Pelíšek je velikán, všech dobrých vod kapitán.
Živou vodu pro nás má, zadarmo ji nevydá.
Když se Mirek odhodlá a rybníček překoná
tajné slovo přinese, když zapomene (no co) stane se.

Pelíšku Pelíšku, co to máš v kožíšku.
Bylinky a plody, na nemoci a zloby.
Nebo tam máš blešku, nebo tam váš vešku.
Ach ne Pelíšku, ty tam máš kobližku.

V těch Prachovských skalách řádívával rarach,
měl kouzelný kožíšek, říkali mu Pelíšek.
Toho kdo mu škodil, toho v skalách honil.
Ten kdo ho měl rád, s tím byl kamarád.

Pelíšku, skřítku, podobný bohu
znaveným poutníkům - dej živou vodu.
Až vodu vypijí, hrozně se opijí
a na tebe Pelíšku, pak složí básničku.

Jakmile jsme odevzdali oslavnou báseň, mohl jeden z nás (za nás to byl Lojza PP) přeplavat Pelíšek a přečíst si tajné slovo…

Mezitím píchnuvší cyklista vyměnil pneumatičku a zjistil, že mu do jeho pláště nejde, v důsledku čehož se dušička pneumatička a padesátikoruna vrátily zpět ke svým původním majitelům, nešťastníkovi jsme zapůjčili alespoň lepení a pumpičku a vyjeli jsme směrem k Lochovu. Jen Lojza PP nemohl udejchat, že píchají všichni kolem něj, zatímco on všemi nástrahami projíždí bez úhony a když jsme ještě o dva kilometry dál potkali další lepiče, byl z toho natolik vyveden z míry, že po zbytek cesty soustavně kontroloval tvrdost svých pneumatik a ujišťoval se zda také nepíchnul…
…nepíchnul…

úkol č. 8 = Lochov
Tady na nás už čekala Jája a zatímco ti, kteří už živou vodu našli, v klídku odpočívali, před námi byl ještě poslední úkol. Předali jsme Jáje větu složenou z nalezených slov…

„Tisíckrát v boji porazit lze, tisíckrát nad lidmi zvítězit,
však jen ten, co zvítězí nad sebou jediným, pravý je hrdina.“

…neměli jsme ji nejsprávněji - až pozdě jsme pochopili, že číslice před slovy znamenala pořadí (správně větu složila jen skupina č. 4 = Irena + Jirka Kr. jr. + Kuba Špill. a skupina č. 6 = Gábina + Mladej Pepa + Majda), nicméně od Jájy jsme obdrželi návod na cestu k pokladu…

Jděte po červené značce směrem k Fortně. Po zdolání dvojích schodů (asi 200m) budete stát přibližně 20m před Fortnou. Postavte se směrem k ní a po pravé ruce uvidíte šipku. Stoupněte si k ní a v jejím směru byste měli vidět červený fáborek. Dále běžte po fáborkách až na CÍL.

POKLAD !!!!!

Já jsem tedy radostí zrovna nehýkala, že musíme klusat do skal, ale nedalo se nic dělat. Co možná nejlépe jsme si opsali cestu k pokladu a vyrazili jsme…
…dost dlouho jsme hledali tu správnou šipku a dost dlouho se nám nedařilo. Až když jsme se rozhodli vydat se zpět a naposledy jsme se ohlédli k Fortně, kde se vzala, tu se vzala, na zemi byla šipka. Najít fáborek a pak další a další už nebyla těžká věc. Jen nás lehce znervózňovalo, že začínalo hřmít a sem tam padla i nějaká ta kapka - představa, jak jsme ve skalách bičování hromy a blesky se nikomu z nás příliš nezamlouvala. Naštěstí to ale z blížící se bouřky bylo nakonec vše…
…ale živou vodu pro Pelíška jsme přece jenom našli a protože byla převlečená za medovinu, hned jsme jí také ochutnali. No a cestou zpět jsme to hned zapili i s těmi, co šli teprve poklad hledat…

Lojza PP si pak do skal vyběhnul ještě jednou - to když šel šmírovat společenství svých dětí a Oaje. Ačkoli vybíhal s úsměvem a jistými představami o šikovnosti svých ratolestí, po návratu již tak nezářil… Zklamání holt občas bolí, ale co se hledání pokladu týká, jablko evidentně nepadlo daleko od stromu…

…veškerý nalezený poklad se Jája nejprve snažila dát vychladit do lednice, ale příliš vychladit se nestihnul. “Živá voda“ se pro příští hodinku stala nejoblíbenějším nápojem BBCC a na její divotvorné účinky budou někteří z nás určitě ještě dlouho vzpomínat…

18,30 - Jája konečně vytáhla svoji čarodějnickou paruku a vyhlásila začátek čarodějnic, takže dál jsme už jenom pojídali a popíjeli a křepčilo se kolem ohně…
…v tom nejlepším začala Irena pronášet děkovnou řeč ke Zdeňkovi a Jáje, ale protože momentálně nebyl nikdo z Fialáků přítomen, vzali jsme to jako rozcvičku…

…ale myslím, že dík patří i všem zúčastněným, protože ať se nás Fialáci snažili zničit sebevíc, my jsme to všichni všechno

A jak to vlastně všechno dopadlo???
Bezkonkurenčně první byla skupina č. 8. = Edita + Brč + Honza V., bezkonkurenčně poslední (nebo spíše nebodována díky časové pivní prodlevě) byla pánská skupina č. 10. = Tomáš + Vašek + Pfyzik. No a my ostatní jsme byli někde mezi nimi…

…v průběhu večera se náš počet začal také postupně snižovat - nejprve odjeli Zmeškaláci (Tomáš, Blanka, Monika a pes), pak Dubovi (2x) a Špillerovi (2x) a o dost později také Vaňci (4x), Edita a Jirka Kr. jr., tím pádem nás zbylo…

Pondělí 1. května
Ačkoli kvůli mně (až se červenám, jak jsem poctěna) na tento den byla plánována cesta na Drábské světničky, byla kvůli mně (až se červenám, jak se stydím) trasa nakonec pozměněna.
Zkrátka, protože jsem odjela zpět do Prahy, předávám nyní klávesnici Zdeňkovi…

V pondělí jsme se všichni probudili, až jsme se probudili, což se ostatně už také večer dalo očekávat. Část se rozhodla pokračovat v načatém programu, část se spěšně vrátit (tím je myšleno do Prahy a odjeli jsme Vr + Vrčka a 4x Pospíšiláci - pozn. Vr.), a jen Oaj se rozhodl odpočívat, s tím, že se urychleně přesune tam, kam zasedneme k obědu. Jak řekl, tak i později udělal.
Asi tak kolem 11hod jsme vyjeli a zaparkovali v osadě Střehom. Skupina čítala Fialovi (Jája, Zdeněk, Kristýna, Tomáš), Kalivody (Gábina, Karel, Karel), Brče a Adélu, Pepu m. a Jáju, Pepu v., Dorku, Brziho a Michala, Pfyzika, Vaška, Marcelu, Simonu (a možná ještě někoho – tomu se omlouvám).

pozn. Vr. - bylo zapomenuto pouze na Ondru Zmeškala, takže pro dnešní den se zúčastnilo…

Dále pak už cesta pokračovala na kolech. Jeli jsme údolím Plakánku, kolem Dvořáka a jeho chalupy až pod hrad Kost. Pak náročnou písčitou lesní cestou, ale i po silnici přes Zakopané a Vepřsko. Za vesnicí byla vidět Branžež, kde jsme později na protějším břehu vzbudili malé pohoršení. Opět jsme se ponořili do lesa a za rozcestím Černá louže jsme vystoupali podél skal Duhová brána až na vyhlídku Hynšta, pod níž se ve vytesaných místnostech kdysi schovávali Čeští bratři. Odtud nás později stále se zužující pěšinka dovedla až na Krásnou vyhlídku, tam jsme posvačili něco studených párků a pokračovali přes vrch Mužský až k hradu Valečov. Vzhledem k stále teplejšímu počasí Dorka vyrazila napřed s Pepou a Šmudlou vysvobodit svého pejska ze zaparkovaného auta. Mumraj a jiné společenské akce na hradě i v podhradí jsme záhy nechali za sebou a zanedlouho jsme na březích Komárovského rybníka zimprovizovali dočasnou nudistickou pláž. Osvěženi jsme pak lesními cestami postupovali mořem písku, až jsme dosáhli silnice a bezpečně se vrátili ke Kosti. Bylo tak asi kolem 16hod, když jsme zde poobědvali. O něco později jsme se vraceli opět Plakánkem ke svým autům a vyráželi ku Praze.

*Rekapitulace:*
*Celkem se zúčastnilo:*	20 lidí + 1 ideově
*Celkem psů:*	2
*Počasí:*	nádhera, t = cca 25° C
*Celkem km:*	odhadem cca 30 km
*Trasa:*	Střehom - údolí Plakánku - Kost - po červené turistické značce = Zlatá stezka Českého ráje - po silnici - Zakopané - Vepřsko - po žluté turistické značce - rozcestí Černá louže - Hynšta - po modré turistické značce - po zelené turistické značce - vrch Mužský - Valečov - po zelené turistické značce - Komárovský rybník - Kost údolí Plakánku - Střehom
*Cesta:*	písek a asfalt

Vzhledem k tomu, že v průběhu tvorby této History jsme absolvovali již další dvě akce, nebudu se loučit slovy „Ahoj ve Skutči“, ale omezím se na neutrální „Ahoj na příští akci…“
Takže AHOJ !!! a kdybychom se neviděli v Rohozné u Poličky, tak všem přeji krásné prázdniny a ještě lepší dovolenou ať již s BBCC nebo bez něj.

*Rekapitulace:*
*Celkem se zúčastnilo:*	40 lidí
*Celkem psů:*	3
*Počasí:*	nádhera, t = cca 25° C
*Hrubý čas:*	celý den
*Čistý čas:*	1:12 (na kole)
*Celkem km:*	10,3 km (na kole)
*Průměrná rychlost:*	8,5 km/hod. (na kole)
*Trasa:*	Lochov - hotel Šikmá věž - po modré turistické značce - Oborský rybník - orientační kolečko - po silnici - turistická chata - Pelíšek - po zelené turistické značce - Lochov
*Cesta:*	super