BENEŠOV HISTORY zpět

V Praze dne 17. května 1999

Ahoj všichni,

skončila 12. akce BBCC s názvem Benešov a určitě mnozí z vás již čekají na to, jak jsme se vlastně v překrásném kraji na okraji Českosaského Švýcarska, kde se narodil a vyrůstal jeden z velikánů BBCC Taťka Kalivoda, měli…
Tedy ještě než se pustím do History, něco málo z příprav - nejprve přišel Honzovi mejl od Kájova spolužáka (zdá se, že životopis začíná být nezbytnou podmínkou pro vstup do BBCC):

Odesílatel: Chris.hajlasz@englcoll.cz
Odesláno: 26. dubna 1999 12:56
Komu: J.Brcak
Kopie: chris.hajlasz
Předmět: Prihlaska

Dobry den pane Brci
Byl bych moc rad gdybych se mochl prihlasit do vaseho sportovniho klubu BBCC.
Tady prikladam svuj zyvotopis:
Narodil jsem se v Polskem meste Wroclaw. Zyl jsem v Polsku dlouho a stastne a potom jsem vyjel do Cesky Republiky. Bydlim v nejaky mali Cesky vesnice ktera se jmenuje Revnice. Nekteri rikaji, ze je to mesto ale ja tomu ne vezim. Barak meho nevlastniho fotra je kolem nejaki spinavi reky Berounky.
Jak jsem tady prijel tak jsem musel chodit do nejaki skoly. Tet chodim do EC z Karlem Kalivodou a Honzou Stejskalem kteri jsou nejchytrejsi lidi jaki znam...
Doufam, ze cely BBCC je taky jako ti uslechtili hosy.

Z pozdravem Chris Hajlasz

Takže ještě než vůbec kdokoli cokoli o podrobnostech akce Benešov věděl bylo jisté jediné - s Kájou pojedou jeho dva spolužáci. Další mejl opět neobsahoval podstatné podrobnosti o akci - to zatím jen Chris zjišťoval možnost, jak se do Benešova dopravit:

Odesílatel: Chris.hajlasz@englcoll.cz
Odesláno: 5. května 1999 14:02
Komu: J.Brcak
Předmět: reply to Thy letter

Dear Sir Brc,
I am most greatfull for Thy positive reply to the proposal of mine in the previous communicate. I would be truly anxious to be a guest at a meeting of Thy clique. Known to both of Us, Mr. Karel, the son of Kalivoda from the respectful Kalivoda Dynasty, has proclaimed that one of those adorable events shall take place during the days of Saturn and Sun the week after present. He has also, to my great joy and pride of frendship, proposed an offer to take me there. With whole gracefullness I have accepted his sacrifice and I shall probably be present at the event. A great contributor to the livelyhood of the people and peoples, His Majesty (as he calls himself) Jan Stejskal has also contributed a lot to the beginning of my career in BBCC; this shall not be forgotten.
With all regards and respects,

Remembering that:
-THE WHEEL OF TIME IS TURNING,
-THE TRUTH IS OUT THERE and
-TIME IS LIKE LOOKING AT A SPHERE FROM THE INSIDE, BEING OUTSIDE

Chris
POST MORTEM...ERR...SORRY...POST SCRIPTUM.
The above are the truths of the week. I'm still thinking about the last one though...

Až teprve třetí mejl konečně obsahoval tolik očekávané informace:

Odesílatel: Gabriela Kalivodova
Odesláno: 6. května 1999 12:07
Komu: BBCC
Předmět: BBCC9920Benesov???

Prvni strucne pokyny na akci BBCC Benesov-Kalivodi.
Planek s trasou "Jak nas najdete" rozesle Kaja pristi tyden.
K dispozici je 8 posteli, 1x matrace a asi cca 5 mist na podlaze na karimatkach (mozna i vice podle miry stlaceni se). Ti, co budou spat uvnitr se nemusi bat zimy (stale jeste topime ustrednim topenim).
Venku je mist na rovne plose dostatek, zahrada je velika, takze se daji postavit stany ci v pripade tepleho bezdestoveho pocasi spat pod sirakem. Na zahrade je jeste zahradní bouda s patyrkem, asi pro teenagery. Pro ty, kteri se chteji vyspat v pohodli penzionu, je ev. mozno zajistit bydleni tam. Je to pesky asi 5 min. chuze ze zahrady. Cenu tento vikend zjistim.
Ozvete se prosim mne nebo Brcovi,
- kdo pojedete v patek,
- kdo v sobotu a
- kdo bude ev. jednodenni - bezspacovy.
Tesim se.
Gabina

Takže teď už nebránilo nic tomu, aby se sesbírali informace, Honza sestavil Pozvánku a akce Benešov mohla vypuknout …
Pátek 14. 5.
Odjezd byl samozřejmě z Prahy - jak již bývá obvyklé z Kobylis, ale Pozvánka míní a život mění. Sraz v Kobylisích byl určen na 19,00 - ovšem Kalivodi odjeli už ráno, mě s Dorkou se to zdálo pozdě a Pospíšilákům zase brzy… Takže ještě v pátek dopoledne oběhly naše mejly dvě krátké zprávičky, že se na NIKOHO NEČEKÁ, protože vlastně není čekat na koho:

Odesílatel: J.Brcak
Odesláno: 14. května 1999 12:08
Komu: Jandova, Radoslava
Předmět: BBCC auta KdyKdo
-> Benesov / auta:

patek		sobota
=========		=========
uz jelii	Kaliv	Brzi
18:00	Vr , Doris	Dane
sami	PP, Brc	Cih
19:00	NIKDO !!!!!!!!!!!	oaj
	nebudu tam proto ani ja asi jsou ty srazy zbytecny	Fialaci Toni Vanci

Jandova, Radoslava
Odesílatel: J.Brcak
Odesláno: 14. května 1999 12:24
Komu: BBCC
Předmět: BBCC9920Benesov 14.5. sraz v 19:00 STORNO
Důležitost: Velká

Ahoj BBCC!
Protoze nevim vubec o NIKOM, kdo by prijel na sraz v patek 14.5. v 19:00, nebudu tam cekat ani ja.
Tento sraz tedy STORNOvavam.

Honza Brc

P.S.
Kazdy pojede, jak se mu bude hodit, coz ma samozrejme sve vyhody.
Zda se, ze srazy aut jsou zbytecna blbost.

No a tak jsme začali z Prahy postupně odjíždět - ovšem ani to se neobešlo bez zmatků. Nebudu Vás ovšem zatěžovat rozvláčnými podrobnosti, takže nastíním jen pár stěžejních momentů naší cesty aneb “jak jsme s Dorkou jeli do Benešova…”

• 17,00 - na nádraží Holešovice vysadili rodiče Politruka, který ačkoli věděl, že pojede tento víkend mimo Prahu, kolo už s Kalivodama poslal do Benešova a s dostatečným předstihem dokonce Honzovi zaslal i mejl:

Odesílatel: jan.stejskal
Odesláno: 5. května 1999 12:44
Komu: j.brcak
Předmět: Benesov

Dobry den,
velice rad bych se zucastnil akce BBCC v Benesove nad Ploucnici. Avsak mam mensi problem dopravou na toto jiste velice krasne misto. Kolo by mi asi vzali Kalivodovi ale nevim jak dopravit svou malickost a pripadne svoje zavazadla. Byl bych velice vdecen, kdyby se naslo v nekterem aute malinkate mistecko kam bych mohl slozit sve telo.
S pozdravem

Jan Stejskal,
Manazer spolecnosti Jan Stejskal Industries Ltd.

začal se teprve nyní starat, s kým a jak vlastně do Benešova odjede - jeho nervy bych tedy chtěla mít…

• 17,00 - 17,15 - Politruk volal Gábině, Gábina volala Vrstevnici, Politruk volal Kájovi, Kája nevolal nikomu a v klidu dál týral počítač, Politruk volal Honzovi, ten mu řek, ať zavolá Dorce, Politruk volal Dorce, Dorka Politruka odmítla, Gábina volala Politrukovi no a Politruk konečně zjistil, že odjede s Vrstevnicí
• 17,58 - na nádraží Holešovice jsem vyzvedla Politruka
• 18,00 - na sraz (v 17,00 !!!) s Politrukem na nádraží v Holešovicích dorazili Kája s Chrisem (což je tedy Kájův spolužák polské národnosti, narozený ve Wroclavi, plynně hovořící anglicky, přerušovaně hovořící česky a bydlící v Řevnicích), kteří hodlali autobusem (aniž by ovšem do této chvíle tušili jakým) odjet k Dorce. Vzhledem k tomu, že zhruba v tuto chvíli měli ale již stát u Dorky před barákem a Kája rozvážně pronesl všeodzbrojující větu "no, máma mi cestu vysvětlila", všechny tři chlapce jsem nacpala k Vrstevničce do auta a odjeli jsme do Kobylis.
• i Kája má mobilní telefon - akorát místo do kapsy je nucen svou telefonní budku (= Nokia 720) nosit v batohu, který byl také jeho jediným zavazadlem
• 18,05 - u Dorky jsem vyložila Káju (i s telefonní budkou) a Chrise
• 18,20 - v Kobylisích jsme naložili Jitku Ryšavou a počkali jsme na Dorku
• konečná sestava naší výpravy tedy byla

opel Astra = Dorka + Terda, Malej Pepa, Kája, Chris
Favorit = Vrstevnice + Vrstevnička, Politruk, Jitka Ryšavá

… celkem tedy 8 lidí + 1 pes + 2 auta …

• 18,25 - vyjeli jsme, tedy vyjela Dorka - náš plně naložený Favorit byl vržen do role brzdy (i když chvílemi se snažil jet i kolem 100 km/hod.)
• ačkoli měl Kája fungovat jako znalec cesty a navigátor, byl velmi rozvážný a již v Kobylisích vůbec netušil, kde vlastně jsme a kudy máme jet (jeho jedinou polehčující okolností byla skutečnost, že Kalivodi jezdí po dálnici)
• až do Mělníka jela Dorka s otevřenými dveřmi (což jí ovšem evidentně nevadilo).
• Kája byl stále rozvážný, takže nám v Mělníce chvíli trvalo, než jsme ho posunkama přesvědčili, aby zdvihnul sluchátko své “telefonní budky” a doporučil Dorce zavřít dveře
• za Medonosama jsem nezvládla předjet autobus (po pravdě řečeno - v těch zatáčkách mi, na rozdíl od Dorky, rychlost 80 km/hod. i celkem vyhovovala)
• Kája byl i nadále rozvážný - v Zakšíně pozdě upozornil Dorku, že má odbočit
• v důsledku mého nelogického otáčecího manévru jsme se ocitli v protisměru, kde náš Favorit bezpečně chcípnul. No a protože Murphyho zákony fungují vždy a všude, nešel samozřejmě nastartovat (jen stěrače spolehlivě stíraly). Dorka s Pepou pak jen s otevřenou pusou zírali, jak poskakuji vedle auta, abych upozornila protijedoucí auta, že nás mají objet (řidiči koukali dosti vyjeveně, ale vzhledem k tomu, že čtete tuto History, je určitě každému jasné, že nás objeli…)
• kolem Blíževedel se Dorka - překvapivě díky mému Favoritu - musela nechat předjet starou plechovkou převlečenou za Škodu 120, což její nový oplík rozdejchává zřejmě ještě dnes
• 20,15 - šťastně jsme dojeli ke Kalivodům (i když bílá barva sousední školy byla sporná) a jako první nás uvítal Black

… a už nás bylo 11 lidí + 2 psi + 3 auta …

A nastala klasika - dali jsme první pivo, vybalili jsme auta, zapálili jsme oheň a chlapci začali stavět stan. Ačkoli Chris prý údajně chodil do skautu a stan byl již na první pohled evidentně starým plátěným typem “velké Áčko”, chlapci nejprve vztyčili tyčky, pak přenášením stanu (!!!) začali hledat vhodné místo a polohu a nakonec (nutno říci, že po mém zásahu, protože jsem v tom stanu hodlala přespat) začali přichytávat podlážku. No ale stan nakonec vydržel obě deštivé noci a až do neděle stál bez problémů.
21,30 - pro dnešek přijeli poslední - tedy Honza s Adélou a 4x Pospíšiláci

… a bylo nás 17 lidí + 2 psi + 5 aut …

… no a večeřeli jsme, popíjeli jsme (zatímco Taťka s Gábinou marně přemýšleli, kde zapomněli zakoupené točené víno), kecali jsme a vydrželi jsme to až do 1,30.

Sobota 15. 5.
Ani sobotní sraz a odjezd se nevyhnuly změnám, takže v pátek, kromě mejlů o zrušení pátečního srazu, přišel i mejl o změně sobotního srazu - život je holt nuda, takže proč do té každodenní šedi nevnést trošku zmatků …

Odesílatel: J.Brcak
Odesláno: 14. května 1999 11:21
Komu: BBCC
Předmět: BBCC9920Benesov 15.5 uz v 9:00 !!!
Důležitost: Velká

Ahoj BBCC!
Protoze vylet v sobotu 15.5. neni zcela prochazkou ruzovym sadem, je treba, abyste vsichni sobotaci dorazili ke Kalivodum do Benesova rano nejpozdeji V DEVET HODIN!!!
***************************************
Diky

Honza Brc

… ale to již předbíhám událostem. Ještě než nastala hodina srazu, Benešov se nejprve po deštivé noci začal probouzet do pošmourného rána - nad okolními horami se převaloval šedivý mlžný opar a ačkoli občas zazpíval i nějaký ten ptáček (což jsme spíše považovali za provokaci zdejší fauny než za předzvěst ustávajícího deště), ze zamračeného nebe nad námi neustále přeprchalo.
7,40 - jako první vstala Vrstevnice a Gábina a pak se postupně začali hrabat i další. Mnohé (překvapivě pouze z dospělých) bolela hlava - jen nikdo nevěděl, zda z vína, z piva, z buřtů, z pažitky anebo z něčeho úplně jiného. No a při pohledu z okna dokonce začali padat i úvahy o tom, že se nikam nepojede, což jsme ale zase rázně zamítli, takže jsme po skupinkách začali snídat.
8,05 - volala Hanka - zatímco mi jsme teprve vařili první kafe, Vaňci již byli v Děčíně, ale auto nesvítilo, neblikalo a nestíralo, takže šli zjistit CO S TÍM
U Kalivodů zatím nastal zmatek v kuchyni, zmatek v koupelně, zmatek v garáži, o dostupnosti WC ani nemluvě a při představě, že se v tom všem ještě začnou motat Kája & spol., probudila se v Gábině "starostlivá matka" - donesla chlapcům snídani až do postele, takže zatímco mi jsme se v kuchyni motali jeden přes druhého, dopíjeli jsme kávu, myli jsme nádobí a připravovali se na cestu, hoši se natahovali z postelí a mazali si chleby máslem, v klídku snídali ve svém apartmá a nepřipravovali se na nic.
8,38 - volala Hanka - Vaňci zakoupili novou autobaterii, takže auto zase svítí, bliká a stírá a mohou tedy vyjet z Děčína do Benešova
9,00 - zřejmě definitivně přestalo pršet a objevili se první úvahy na téma “kolik lidí vlastně zachytilo mejl o změně srazu a kolik jich odradilo ranní nepříznivé počasí”
9,02 - jako první z Prahy přijeli Košíkáři - tedy Olda (tentokrát bez Marcely), Čiháci (tentokrát ve složení Láďa, Simča, synovec Dan) a Jája Č.
no a pak postupně přijížděli další (evidentně tedy všichni mejly čtou a nikdo se drobným ranním deštíkem nenechal odradit):

• po ranní rozcvičce v Děčíně konečně dorazili Vaňci (Mirek, Hanka - tentokrát bez kola, Honza, Majda) a s nimi Tomáš Bayer (což je Honzův spolužák)
• Brzi + Malej Brzi
• Jirka Daněček
• Fialáci (tentokrát v plné sestavě - tedy Zdeněk - tentokrát na prehistorickém kole, které kdysi dostal od babičky, Jája, Kristýna a Tomáš)
• Štěpánci (Toni, Radka a Petr Š.)

… takže nás bylo 37 lidí + 2 psi + 12 aut …

9,50 - ačkoli byli všichni připraveni k odjezdu, chlapci (tedy Kája & spol.) teprve začali připravovat svoje kola
10,00 - opravujeme Chrisovo kolo - stanovený odjezd pozdržela drobná závada = museli jsme vyměnit duši u zadního kola
10,10 - opravujeme Danovo kolo - pro změnu Dan měnil duši u předního kola - neuvěřitelné, ale oba postihla naprosto stejná závada = utržený ventilek
10,15 - pro nespokojené mručení většiny se vyčlenila první skupina, která pod vedením Taťky vyjela
10,20 - po uzamčení Blacka vyjela pod vedením Gábiny i druhá skupina (Gábina, Brzi, Malej Brzi, Mirek, Vrstevnice, Láďa, Dan, Olda, Chris, Kája, Politruk, Tomáš, Zdeněk). V baráku zůstala pouze babička Kalivodová a Hanka Vaňková - tentokrát díky bolavému kyčli pasovaná do role hlídače psů.
10,22 - opravujeme Chrisovo kolo - deset metrů od baráku se Chrisovi zadřel řetěz, takže zatímco Gábina mizela s hrstkou rychlejších za zatáčkou, já s Brzim, Mirkem a Danem jsme opět opravovali
10,27 - konečně jsme ten Chrisův polský krám zprovoznili, ovšem v tu chvíli jsme zjistili, že vlastně nikdo z nás netuší, kudy a kam odjeli ostatní - naštěstí ale mobilní sítě fungovaly, takže jsme se záhy dozvěděli kudy na náměstí a dále ke kostelu (Gábina nám ovšem preventivně vyslala naproti Káju)
10,33 - opravujeme Chrisovo kolo - ne to skutečně není legrace a musím říct, že jsme se již opravdu nebavili. Z naprosto nepochopitelných důvodů měl Chris uvolněné zadní kolo.

10,40 - s pouhým 30-ti minutovým zpožděním jsme konečně vyjeli a začali jsme stoupat. Benešov byl čím dál níž a níž a chvílemi jsme si mysleli, že ten dokopec je snad nekonečnej. Ale přece jenom jsme se vydrápali na vršek a odměnou nám byla nádherná vyhlídka na Českou Kamenici, řepková pole a okolní vrcholky, nad kterými se pozvolna začalo objevovat slunce.

10,33 - 12,00 - konečně se naší druhé skupině podařilo dojet vedoucí peloton - a samozřejmě kde jinde, než v hospodě, tedy v Markvarticích v “občerstvení u Jájy”, kde vesele holdovali odpočinku, jídlu a pití.

I my jsme se rychle občerstvili a z Markvartic jsme jeli dále nejprve lehkým dokopcem (kdysi dávno zde začínávávala jedna z horských prémií “oblíbeného” Závodu Míru) a pak nádherným dlouhým skopcem do Srbské Kamenice. Tedy musím říct, že až dosud jsem si myslela, že nejkrásnější stylovou vesničkou zdejšího kraje jsou Jetřichovice, které nás uchvátili při podzimní akci Doubice. Ale na Srbskou Kamenici přece jenom nemají. Na jiném místě snad člověk nemůže najít víc rozličných ukázek staré architektury - navíc velmi citlivě opravených a upravených. Zkrátka jedna chaloupka hezčí než druhá.
I když byl čas oběda, v Srbské Kamenici jsme nepoobědvali, ale za neustálého kochání se okolím jsme projeli tou neuvěřitelně dlouhou a krásnou vesnicí a pokračovali jsme dále do Jetřichovic, kde jsme opustili silnici a vyjeli jsme po naučné stezce.

Tedy následující úsek by určitě nejlépe dokázal ocenit nepřítomný Šmudla, který by stoprocentně neopomněl projít žádnou kaluží. My jsme se těm špinavým vodním ploškám spíše snažili vyhnout, ale stejně mezi námi nebyl nikdo, na kom by stříkající bahýnko nezanechalo stopy - no alespoň na nás bylo vidět, že jsme jeli na výlet.
Ale jinak to byla nádhera - cesta vedla podél křišťálově čistého potoka s jemným písečným dnem, nad kterým se vypínaly selektivně zvětralé pískovcové útvary. Voda sice sváděla k osvěžení, ale mi jsme zastavili až na rozcestí “U smrku”, odkud jsme se zajeli/zašli podívat na zbytky nedalekého Dolského mlýna.
I když to bylo slabých 0,5 km, cesta to tedy nebyla jednoduchá - nejprve jsme předrncali pár kořenů, pak jsme přešli úzkou viklající se dřevěnou lávku a pak se nám do cesty postavila skála... Vzhledem k tomu, že kolem ní protékal již poměrně široký a zřejmě již i hlubší potok (sice křišťálově čistý a s pískovým dnem, ale teplota dne přece jenom příliš ke koupeli nesváděla), dala se zdolat jedinou cestou = nejprve věkem obroušené, do hladké strmé skalní stěny (cca 10 metrů vysoké) vytesané schůdky a potom po úzké rampě nad potokem zpět na lesní cestu.
No a protože mnozí tvrdí, že žádná překážka BBCC nezastaví, natož nějaká skalka, hodil si každý své kolo na rameno a přelezl tu kamennou záležitost. Tedy valná většina “si hodila”, protože Jája Č. se při představě následného horolezeckého výkonu vzdala návštěvy Dolského mlýna a rozhodla se se Simčou zůstat pod “skalkou” a pohlídat kola těm, kteří s nimi ještě nestihli zdolat tu sklaní nádheru.
Pro mnohé to bylo příjemné zpestření stereotypního šlapání ovšem pro nás, kteří trpíme závratí již metr nad zemí, to byl vskutku nezapomenutelný zážitek.
No a pak už jsme jen předrncali pár kořenů, pak jsme přešli úzkou viklající se dřevěnou lávku nad hučícím potokem, pak jsme předrncali pár kamenů, pak jsme přešli úzkou viklající se dřevěnou lávku nad jezem a pak jsme stanuli před zdmi bývalého Dolského mlýna, který musel být poměrně ještě v nedávných dobách (opuštěn byl kolem roku 1940) vskutku rozlehlým a krásným stavením a ke kterému se váže pověst z dávných dob:

Kdysi žil ve mlýně mlynář s mlynářkou, kteří měli jediného syna, který se rozhodl odejít do světa na zkušenou a dlouhá léta o něm nikdo neslyšel. Rodiče již ani nedoufali, že syna ještě někdy uvidí a žili sami a opuštěni ve zdejším mlýně. Až jedné tmavé noci u jejich dveří zaklepal bohatý cizinec a požádal o nocleh - dostal jídlo a pití a v noci když spal, mlynář s mlynářkou jej zavraždili, okradli a tělo zakopali. Na druhý den se lidé z blízké vesnice ptali mlynáře, kde jejich syn k takovému bohatství přišel a že jim jistě udělal svým návratem velkou radost. Když mlynář s mlynářkou pochopili, koho vlastně o život připravili, mlynář se oběsil a mlynářka skočila do náhonu. A duch mrtvého syna se prý dodnes ve mlýně zjevuje.

Ducha jsme sice neviděli, také bylo něco po jedné hodině odpoledne a ne půlnoc, prolezli jsme zbytky mlýna a protože nám začínala být v tom poměrně vlhkém a studeném prostředí zima, vydali jsme se zase zpět - přešli jsme pár lávek, přelezli jsme “skalku” a na rozcestí “U smrku” jsme se vydali po modré značce do Srbské Kamenice.

Brzy jsme ovšem pochopili, že právě zdolané skalní schody byla jen taková malá rozcvička…

Přešli jsme lávku nad potokem a začali jsme zlehka stoupat. Cesta byla nejprve trošku mokřinka, trošku bahýnka, sem tam nějaký kamínek, pak jsme obešli křoví, podlezli větvičku smrku a nevěřili jsme vlastním očím. To co se před námi objevilo se snad ani nedá nazvat dokopec. Před námi se tyčil téměř kolmý sráz, vrcholu člověk nedohlédnul, jet se po tom nedalo ani omylem a jít se po tom dalo jen s velkým úsilím. Ztěžka jsme se snažili tlačit svoje kola směrem vzhůru a jedinou oporou v kluzkém jehličí a listí nám byly schody zpevněné kulatinou, přes které jsme kola namáhavě přetahovali. Protijdoucí turisté se při pohledu na nás nebránili smíchu - ti totiž na rozdíl od nás věděli, co nás čeká dál…
No ale všichni jsme se šťastně vydrápali na ten vysokej nesmysl a jakmile jsme vyjeli z lesa ven, objevil se před námi nádherný výhled na Růžovou horu. Tedy tenhle kopec již na mapě vypadal dosti nepřívětivě a skutečnost opravdu růžová nebyla. Homole lesa, která se před námi tyčila, absolutně nikoho nelákala k projížďce, ačkoli Gábina těm zdatnějším vřele okruh přes Růžovku doporučovala. No snad někdy příště…

14,09 - již dlouho se nic neopravovalo, takže abychom nevyšli ze cviku, zasekl se Mirkovi řetěz. Naštěstí si vybral úsek, kdy jsme se na pár minut ocitli na poměrně rovné silnici. Opravili jsme a zajeli jsme opět do lesa…

Cesta byla nejprve trošku mokřinka, trošku bahýnka, sem tam nějaký kamínek, pak jsme obešli křoví, podlezli větvičku smrku a nevěřili jsme vlastním očím. To co se před námi objevilo se snad ani nedá nazvat skopec. Před námi se svažoval téměř kolmý sráz, konce člověk nedohlédnul, jet se po tom nedalo ani omylem a jít se po tom dalo jen s velkým úsilím. Nepříjemně jsme klouzali se svými koly bahýnkem a listím směrem dolů a někteří si občas dokonce do toho marastu i lehali (udržet se na klouzačce holt není žádná legrace). Tentokrát nám ovšem oporou v kluzkém jehličí a listí schody nebyly, protože tu prostě nikdo žádné nevytvořil. A už nám bylo i jasné, proč se předtím protijdoucí turisté při pohledu na nás nebránili smíchu - a to si nás zatím jen na tom skopci představovali …

14,44 - šťastně jsme všichni dojeli do Srbské Kamenice, kde jsme se již ale tentokrát rozhodli posilnit. Restaurace Ve starém krámě se ovšem zdála být v obležení německých turistů, což psychicky nevydrželi Košíkáři a poodjeli se občerstvit do vedlejší hospody. No a my ostatní jsme záhy zjistili, že nával je pouze venku. Uvnitř bylo úplně prázdno, takže jsme se tam všichni bez problémů poskládali.
15,04 - po deseti minutách (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!) strávených v restauraci jsme obdrželi první polévky. Zkrátka obsluha byla skvělá, neuvěřitelně rychlá a překvapivě si ani nepletla kdo si co objednal (pokud pomineme drobný zmatek kolem ovocných pohárů s jahodama a s borůvkama), jídlo bylo skvělé, pivo jako křen - prostě hospoda jak má být.

16,30 - přijeli rovněž spokojení Košíkáři a všichni příjemně odpočinuti jsme se vydali na další cestu …

Za Starou Kamenicí se Zdeňkovi zastesklo po crossu, takže došlo k rozdělení - menší “rozumná” skupina jela do Staré Olešky po silnici (tedy serpentýnama do kopce) a větší “raději blíže neoznačená” skupina jela po modré (tedy přes louku, lesem jsme vytlačili kopeček a po silnici jsme sjeli do Olešky). I když “rozumný” přijeli dříve, myslím, že obě cesty vyšly na stejno.

A přijeli jsme do Huntířova - neuvěřitelně dlouhá a neuvěřitelně ošklivá vesnice a navíc neustále do kopce. Většina ji projela bez valného zájmu, ovšem já, Láďa a Olda jsme si, v rámci odpočinku, ten téměř dvoukilometrový dokopec vyšlápli pěšky a jen jsme zírali na to, co také lidi dokážou. Téměř pravidelně se střídaly různé architektonické styly - vedle roubené chaloupky z minulého století stály bytovky ze 70-tých let, vedle nich vila “Andula” z 30-tých let, pak následovala opět roubená chaloupka a zakončoval to rodinný domek 80-tých let. Člověk měl pocit, že prochází architektonickým smetištěm. To vše pak bylo povětšinou obehnáno ploty typu roksory a pásovina z nástrojárny (čím barevněji natřeno, tím lépe) a podle obrysů vyříznutých v kovových pásech měl člověk možnost zpětně zmapovat celou výrobu zřejmě jakési blízké továrny (zvlášť efektně vypadala roubená chaloupka, kolem níž byl již lehce prorezlý plot s vyraženými plochými klíči č. 10 a 9).
Zajímavě vypadaly i chaloupky s plastovými okny, novodobá barevná tepelná izolace na postarší vilce a vůbec všechny možné i nemožné výstřelky kutilů, jejichž dovednost ve zdejší obci zřejmě nezná hranic. Pan Podlaha by tedy zíral.
Za vrcholné dílo domácího kutilismu bych pak považovala renovaci vrat od starobylé stodoly (pochopitelně stojící vedle roubené chaloupky), kde prkna byla imitována pásy umakartu (!!!) se stylizací světlého dřeva - fakt nekecám a jsem přesvědčena, že tohle by snad nedokázal ani Pat a Mat ze seriálu A je to…

Poměrně dost dlouho jsme procházeli tím panoptikem časů (na téhle vesnici bylo přesně vidět, že kdo si co zaplatil, to mu stavební úřad povolil) až jsme konečně dosáhli vrcholu kopce (i obce), kde stál na rozcestí se žlutou značkou Jirka D. Ostatní evidentně nepočkali na posledního - tedy na mě a vydali se dál. Po krátkém studiu mapy a itiku jsme se shodli na tom, že ostatní zřejmě odjeli po žluté (jak bylo plánováno), ale velice rychle jsme si odhlasovali, že už kašlem na neznámou lesní cestu, žlutou značku i hlavní peloton a po silnici jsme vyjeli směrem k Benešovu. Chvilku to ještě bylo do kopečka, ale posledních pár kilometříků už jsme se jen vezli s kopce a pohodlnou cestu nám jen znepříjemňoval poměrně silný vítr, který jsme obzvláště pociťovali v ničím nechráněných úsecích silnice.
Cestou nás pak dojel Dan, aby nám oznámil, že jedeme špatně a že ostatní jsou v lese támhle na tom kopci, což nás sice potěšilo, nicméně od našeho úmyslu, jet po silnici, neodradilo. A myslím, že jsme ani ničeho nemuseli litovat, protože cesta lesem po žluté prý byla velmi bahnitá, větrná a značně namáhavá.

Ale i když špinaví a znavení, přece jenom jsme do Benešova dojeli všichni spokojení:
18,20 - Lojza PP, Eva, Simča - překvapivě i jim ujel hlavní peloton a jeli rovněž po silnici
18,23 - Olda, Jirka D., Dan
18,25 - Láďa, Vrstevnice
18,33 - začali dojíždět ostatní

… a na zápraží Kalivodovic sídla nás všechny radostně vítala Hanka s psí smečkou po boku a že se nakonec ani ona v Benešově nenudila, o tom svědčí následujících pár řádek z její vlastní klávesnice:

Chtěla bych se pár slovy zmínit o tom, že i já jsem prožila v Benešově nad Ploučnicí stejně jako vy krásný den, přestože jsem tentokrát kolo nechala doma.
Po vašem odjezdu jsem ráda přijala pozvání maminky Karla, která bydlí v 1. patře vilky.
S touto úžasnou starou paní jsem strávila několik hodin a můžu vám říct, že to byl pro mě veliký zážitek. Jistě mi dají za pravdu všichni, kdo ji znají.
Přivítala mě téměř 92 letá žena (narozeniny oslaví v červenci), které my všichni, kteří jsme o polovinu mladší, můžeme jen tiše závidět.
Seděla u stolu a otrhávala hlohové květy z kterých si sama vyrábí tinkturu. Nabídla jsem jí svoji pomoc a začaly jsme si spolu povídat. Můj dojem, že si povídám s vrstevnicí jen občas uvedl do reálu pouze pohled na její tvář, šedivé vlasy a pomalou chůzi o hůlce.
Paní Kalivodová maturovala v roce 1927. Byla středoškolskou paní profesorkou a učila češtinu, francouzštinu, dějepis, zeměpis a tělocvik. Nejvíce ale milovala latinu a dodnes, když nemůže v noci spát, tak si překládá české texty do latiny. Její Manžel byl také pedagog. Svatbu měli na Podkarpatské Rusi, ale učili spolu ve škole v Bišicích. Hned po válce se přestěhovali sem do Benešova, kde se jim později narodil Karel. Ve vedlejší Bílé škole učila paní Kalivodová do svých 83 let!
Viděla jsem spoustu fotografií, četla dopisy jejích žáků, kteří jí stále zvou na své srazy a kterých se ona zúčastňuje (teď koncem května jí čeká další, tentokrát po padesáti letech).
O svých devadesátinách napsala “Vzpomínky na učení za okupace v Bišicích”, které vyšly v knize děkana Filozofické fakulty v Praze pana doktora J. Jaroše.
Každé vánoce peče pro rodinu vánoční cukroví - 15 druhů z několika dávek. Když si kluci Kalivodovi náhodou neví rady s domácím úkolem z matematiky (a Karel s Gábinou zrovna nejsou po ruce), zavolají z Prahy babičce, nadiktují jí zadání a ona za chvilku zavolá zpět postup a řešení.
Povídaly jsme si také o politice, o mužích, o nás o ženách a o životě vůbec. Těšila se na večerní hokej. Když jsem se s ní šla večer před naším odjezdem do Prahy rozloučit, měla pro mě připravenou kostivalovou mast a tinkturu vlastní výroby na ten můj bolavý kyčel, abych byla do příštího výletu fit. Ještě jednou děkuji paní Kalivodová.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že vůně vracejí vzpomínky (alespoň mně) a tak až příště přivoním ke květům hlohu a zavřu oči vrátím se zpět do malé kuchyně v Benešově nad Ploučnicí k jedné staré dámě.......

Odpoledne jsem si prohlídla místní zámek, udělala jsem si procházku na Táborský vrch a okolí, vyvenčila psy mně svěřené, popovídala si s místními lidmi a byl tu návrat BBCC a před námi příjemný večer..........

Myslím, že k tomu není více co dodat, takže na závěr soboty ještě krátce o příjemně stráveném večeru …

• kluci narazili sud (do Benešova s námi totiž přicestoval i sud nevypitého kvasnicového chýňovského piva, který zbyl z Tubože)
• Tomáš s Chrisem zapálili oheň
• pípa nepípovala a Jirka D. byl vyslán do hospody, aby vypůjčil vadný díl
• 19,20 - na zahradě byla instalována televize a začal první finálový zápas Mistrovství světa ČR - Finsko
• pípa spravena, sud úspěšně naražen
• u ohně se začalo s přípravou špízů
• pivo velmi pění
• první třetina skončila stavem 1:0 pro ČR, pivo stále pění
• pivo, špízy, pivo, špízy
• druhá třetina skončila stavem 2:0 pro ČR, pivo nepřestává pěnit
• pivo, špízy, pivo, špízy
• v závěru třetí třetiny snížil soupeř na 2:1 a nastalo dráma, začínáme si zvykat, že pivo pění
• švýcarský rozhodčí nám nespravedlivě vyloučil hráče, Finsko šlo do power play, takže se hrálo 6 na 4 - ale stejně jim to nebylo nic platný
• za stavu hráčů 6 na 5 jsme cca 1 minutu před koncem zvýšili na konečných 3:1, ovšem pivo pěnit nepřestalo
• pivo, špízy, pivo, špízy
• odjeli Vaňci
• odjeli Štěpánci
• odjeli Fialáci

… a zbylo nás jen 25 lidí + 2 psi + 9 aut …

• někdo - zvláště mládež - se díval na TV (horor Červi), někdo špízoval, někdo pivoval, někdo všechno dohromady a postupně jsme se ukládali k spánku

Neděle 16. 5.
Původním záměrem bylo tuto History napsat stručně a jasně - zkrátka vypíchnout jen stěžejní momenty. Ale sobotní výlet měl tolik stěžejních momentů, že jsem se ocitla již na deváté stránce, což zajisté unavuje nejen mě, ale určitě i vás čtenáře. Takže o neděli se opravdu budu snažit co možná nejstručněji:

• 8,00 - vstávali jsme, snídali jsme, balili jsme, uklízeli jsme a dopíjeli jsme sud
• 9,57 - definitivně jsme rozhodli, že v deset neodjedem a dále jsme dopíjeli sud
• postupně odjeli 4x Pospíšiláci, Brzi a Malej Brzi, Jirka D., začali jsme podezírat sud, že je bezedný

… a zbylo nás jen 18 + 2 psi + 6 aut …

• 10,55 - psi byli uzamčeni v kuchyni, 13 nás vyjelo na kolech a na zahradě domku jsme ponechali pouze 2x Čiháky, Dana, Jáju Č. a Oldu, kteří se chystali odjet do Prahy kolem jedné hodiny
• vystoupali jsme na kopec, z povzdálí jsme shlédli zříceninu hradu Ostrý (kde byla v blízké jeskyňce v dubnu objevena poněkud odleženější mrtvola - nebojte se, ta si údajně do jeskyňky někdy v únoru lehla úplně sama a bez nátlaku) a sjeli jsme do Františkova
• 12,00 - odpočinek na zahradě u Tesaříků, kde jsme dopili poslední pivo ze sudu (sud jsme tedy samozřejmě ponechali v Benešově - pivo jsme měli neesteticky stočené do láhve od Dobré vody)
• 12,45 - v Horní Polici jsme si prohlédli místní kostel - tedy okolí kostela, protože svatostánek samotný byl z neznámých důvodů zavřený
• hlavně Kája & spol. začali brblat, že mají hlad a chtějí do hospody - byli umlčeni a jeli jsme dál
• 13,00 - Žandov - zde došlo k lehké diskusi na téma “kudy dál” - Taťka chtěl po hlavní silnici do Velké Bukoviny a dál do Benešova, ale byl přehlasován ostatními - ti chtěli vedlejší silničkou, pak přes les do Karlova a dále do Benešova
• vyjeli jsme silničkou, minuli jsme odbočku do Velké Bukoviny a odbočili jsme do lesa
• chyběla nám novější a podrobnější mapa (moje “stovka” z dob mého mládí byla na podrobnosti dosti skoupá) a Honza, který jel jako první, neměl mapu vůbec žádnou, takže se držel nejširší cesty
• ačkoli jsme měli být pod kopcem, ocitli jsme se na vrcholku jakéhosi kopce (diskusi na téma zda jsme na Špičáku nebo na tom kopci vedle překvapivě nikdo příliš rozvádět nechtěl) - odhadli jsme směr, kterým leží Velká Bukovina a kterým Karlov a z rozcestí jsme vyjeli vpravo
• domníváme se, že udržujeme směr na Karlov
• ocitli jsme se u jakéhosi rybníka - pokud to byl ten na mapě, pak bychom ovšem měli stát na protilehlém rohu. Na návrh Taťky, kterého již evidentně nezajímá, co kterým směrem leží, se vydáváme vlevo.
• nikdo neodhaduje, který směr udržujeme
• vyjeli jsme z lesa na nám dobře známou silničku, těsně nad odbočkou na Velkou Bukovinu
• 14,35 - Velká Bukovina - u obchodu jsme se nakrmili chlebem, uzeninou a nějakými sladkostmi, Taťka, Dorka a Malej Pepa odjeli napřed
• 14,45 - opustili jsme Velkou Bukovinu a před námi byl poslední dokopec dnešního dne, kterým jsme vyjeli na Malou Bukovinu. Dokopec to sice byl ukrutnej, ale ten rozhled po kraji stál za to.
• a čekal nás nádherný několikakilometrový sjezd do Benešova - nutno říct, že ať člověk jede jak chce, tady stejně všechny skopce nakonec vedou do Benešova
• Kája & spol. nebyli schopni hlady dojet, takže se v Dolních Habarticích odpojili a zůstali v hospodě
• 15,50 - “Home sweet home”
• Dorka s Malým Pepou se již posilňovali tím, co jim zbylo a postupně jsme se rozjeli do Prahy
• druhý finálový zápas Mistrovství světa ČR:Finsko skončil v prodloužení naším vítězstvím

Tak a tohle je tedy definitivně vše o našem víkendu v Taťkově rodišti - tedy v Benešově nad Ploučnicí. Bylo tam krásně a i když jsme v tomhle kraji byli již po několikáté, neustále zjišťujeme, že jsou stále místa, která jsme ještě neviděli a která za shlédnutí stojí. Takže příště vzhůru na Růžovou horu …

A při vlastivědné permonické akci BBCC ve Zbraslavicích o posledním květném víkendu se se všemi na viděnou těší

VrstevniceJ

zpět

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1999

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999

Copyright © BBCC, 1999