BEROUNKA HISTORY zpět

V Praze dne 21. listopadu 1999

Ahoj všichni,
asi očekáváte, že vám následující řádky přinesou naše zážitky z Chrtova tajemství, ale díky lehkému skluzu v psaní History si na odtajnění poslední akce ještě budete muset pár dní počkat. Teď se vrátím k naší 25. akci, která se konala v sobotu 6. listopadu a nesla název Berounka aneb Zavírání vody.

Jak už název dává tušit, kola jsme tentokrát ponechali doma a místo nich jsme naložili lodě. I když jak kdo…
V 8,30 byl stanoven sraz na Bílé Hoře u Autobazaru Klokočka, kde jsme se také postupně sjížděli:

• Láďa + Simča + Míla (to je Oldova známá) + BEZ lodi
• Vrstevnice + Honza + BEZ lodi
• Olda + 2 lodě
• Brácha + Jindra + Píťa + 1 loď
• Pfyzik + Sváča + 1 loď - zbrusu nová Vydra, čerstvě zakoupená v obchodě vedle autobazaru
• Kožaři (Zdeněk + Lída + Dan) + BEZ lodi
• Brzi (akce se zúčastnil i když ho sužovala rýma a bolest v krku) + Petr Janda (kdyby už byla History z Vltavy 99, již byste věděli, že nejde o člena naší známé rockové skupiny, ale je to Oldův syn, což podobou rozhodně nezapře) + 1 loď (z půjčovny)

… takže nás bylo 16 lidí + 5 lodí + 7 aut …

8,55 - pod vedením Oldovy Felicie jsme vyjeli směrem na Hostivice, Křivoklát a Skryje. Lesy kolem silnice byly do zlata zbarvené spadaným listím a pokud pominu krátké zabloudění 3 aut (Brácha, Vrstevnice a Brzi) v Unhošti, pak cesta probíhala bez problémů. Cestou přes Zátoň Olda krátce zastavil, aby nám ukázal, kde budeme končit (cha, cha, cha - no ale nepředbíhejme…) a u kempu Višňová nám ukázal, kde bude pauzička na Halí Belí, jehož složení stále ještě tajil (i když my hudebně vzdělaní víme, že koně jsou v zelí).

10,10 - sjeli jsme pod most před Skryjemi - byli jsme tedy u cíle naší autotrasy a na počátku loďotrasy a pomalu jsme se začali připravovat na cestu:
Pfyzik oblékl neoprénový oblek, Petr si ke kraťasům (a to tedy nekecám, i když se teplota pohybovala kolem 10° C) nasadil kapitánskou čepici a neoprénové boty, já jsem vytáhla zbrusu nové sněhule Made in Thaiwan (překvapivě přežily a mohu je nosit i nadále) a ostatní se nabalili do šusťáků, svetrů a všeho možného.
Pak jsme slavnostně fernetem pokřtili novou Pfyzikovu loď na Cherry Submarine (Rychle ke dnu by bylo snáze zapamatovatelné, ale o tomhle názvu Pfyzik ani příliš diskutovat nehodlal), no a pak už nic nebránilo vyplutí.
Jak už bylo naznačeno v pozvánce, konala se tato akce den před sedmým listopadem, což je pro mnohé z nás dnem nesmazatelně spojeným s výročím VŘSR, takže abychom alespoň částečně dostáli totalitním tradicím, byli lodě označeny stylově názvem Aurora (číslo pak označuje pořadí vyplutí):

• Potěmkin - kormidelník Olda + háček Píťa
• Aurora 1 - kormidelník Láďa + hačice Simča
• Aurora 2 - kormidelník Brácha + hačice Jindra
• Aurora 3 - kormidelník Brzi + háček Petr
• Aurora 4 - kormidelník Pfyzik + háček Sváča

My ostatní jsme pak nestylově (tedy s ohledem na VŘSR) tvořili silniční doprovod - tedy autosekci:

• Oldova Felda - řidička Míla
• Vrstevnice Fávo - řidička Vrstevnice + porcelán Honza
• Kožařů Forman - řidička Lída + porcelán Dan
• Bráchova Škodlivka - řidič Zdeněk

10,45 - sněhulky jsem vyměnila za holinky (díky tomuto obutí jsem také byla ve vodě jako první, sice jen do výše holinek, ale byla jsem v Berounce), pomohla jsem lodě stáhnout na vodu a flotila BBCC vyplula (ani jsme nepotřebovali výstřel z Aurory). No a my, zástupci autosekce, jsme kopírovali vodní tok po silnici.

11,06 - na třetím kilometru
za Týřovicema jsme (tedy autosekce) našli pěkný plácek u vody, kde jsme u kávy čekali na lodní sekci. Bylo příjemné podzimní dopoledne, na protějším břehu se vysoko nad hladinu tyčili strmé hroty Týřovických skal a poklidné ticho náhle proříznul pronikavý smích hačice Jindry - neklamné znamení, že se flotila blíží. O chvíli později jsme uslyšeli tlukot pádel o hladinu vody a pak se ze zatáčky vynořili první lodě. Byli tady…
Lodě profrčely kolem nás, osádka nás letmo pozdravila a o kus dál zakotvili u malého ostrohu, aby v klidu zachlastali - holt zahřívat organismus je nutné.

11,40 - na šestém kilometru
opět jsme našli vhodné místečko u vody, kam se dalo zajet autama a opět jsme počkali na lodní sekci. Simča se už zahřála natolik, že si sundala bundu, ale Jindra chtěla nekompromisně střídat, takže její pozici háčka převzal Zdeněk - nutno podotknout, že ačkoli má bohatou vodáckou historii, háčka dělal poprvé v životě a samotného ho překvapilo když spatřil, kolik vody je vlastně před lodí.

12,05 - na osmém kilometru
měli jsme čekat u vody poblíž známé hospody U Rozvědčíka, ale díky informačnímu zkratu jsme zaparkovali auta přímo u hospody a sešli jsme k vodě pěšky. Po chvíli se nám zdálo, že slyšíme tlukot pádel za zatáčkou, ale žádné lodě se neobjevovaly. Čekali jsme tedy a čekali a čekali…
Po nekonečných minutách čekání v chladu na břehu řeky se za námi náhle objevili Zdeněk s Píťou s tím, že se vylodili před zatáčkou cca o 50 m níže, mrznou na břehu a chtějí čaj. V tu chvíli si Míla vzpomněla, že jsme neměli parkovat u hospody U Rozvědčíka, ale měli jsme sjet po zpevněné cestě k řece, což jsme tedy - sice se zpoždění, ale rychle učinili.
Dali jsme čaj a grog a všichni se dožadovali řízku, ačkoli věděli, že k obědu bude Halí Belí a to ještě navíc až na Višňový. Zahřívali jsme se tedy jen tekutinami, zakusovali jsme svačinky a Láďa si zapálil cigaretu. Ačkoli je nekuřák, nikdo se nad touto skutečností příliš nepozastavoval, ale když upadnul do rákosí začalo nám docházet, že zřejmě zachlastal víc než je na lačný žaludek zdrávo - bylo 12,25 a Láďa měl mořskou nemoc z rumu jak vyšitou.
Láďův nejistý krok nevěstil nic dobrého a Simča zbledla jen při myšlence, že by s ním měla jet dále na lodi. A když ji Láďa ještě začal pobízet: “Simi, jedeme spolu, to zvládnem,” Simča bledla čím dál víc.

12,35 - termosky jsme nacpali do aut a popojeli jsme k cca 1 kilometr vzdálenému rodnému domku Oty Pavla. Místo Ládi se kormidlování nakonec ujal Honza a Láďu jsme usadili ke mně do auta. Jen jsme vyjeli, Láďa se rozhlédnul a pronesl větu, po níž jsem pochopila, že mořská nemoc není žádná legrace: “Já nejsem na lodi, viď?”
Vr.: “Ne, Láďo, nejsi, nemusíš kormidlovat!”
Chvíli byl klid, ale pak náročná konverzace pokračovala - konečně jaké to bylo, posuďte si každý sám.
Láďa: “A kdo jede se Simčou?” Začínalo mi být s Láďou v autě poměrně úzko.
Vr.: “Honza.”
Chvíli byl klid.
Láďa: “Honza jede se Simčou?”
Vr.: “Jo, Honza.”
Láďa: “Tak to je pojištěný, to je pojištěný…”

Pak už jsem s úlevou spatřila na druhém břehu bílý domek, zaparkovali jsme u řeky a Láďu jsem předala do péče Míly. Další cestu s ním jsem již odmítla absolvovat.

12,40 - 13,00 - na devátém kilometru aneb návštěva rodného domu Oty Pavla
Čekali jsme na lodní sekci, donutili jsme Láďu snít nějaké rohlíky a salám a ve volných chvílích jsme zkusili přivolat převozníka, aby nás převezl přes vodní tok k rodnému domku Oty Pavla. Převozník ale jen na druhém břehu vyšel z domku, zjistil, že čekáme na přívoz a bez sebemenšího zájmu převézt nás odešel zase zpět k rozjedenému obědu. Jak jsme později zjistili letos už s převážením skončil a z tohoto důvodu jede další přívoz až v březnu příštího roku - důvod pádný a snadno pochopitelný, ale alespoň mohl přívoz opatřit cedulí.
Za chvíli se objevila lodní sekce a po zjištění situace dojeli kormidelníci i pro nás. První se k lodi hnal samozřejmě Láďa, ale tomu jsme návštěvu domku Oty Pavla striktně odepřeli (s ohledem na jeho stabilitu jsme si dost dobře nedovedli představit, jak bychom ho dostali do lodě a o skutečnosti, že by si z muzea stejně nic nepamatoval jsme už ani nediskutovali - konečně on si nakonec nepamatoval ani to, zda v muzeu byl nebo nebyl) a ponechali jsme jej v péči Míly u aut.

13,15 - 16,32 - na dvanáctém kilometru
Dojeli jsme do kempu Višňová, kde bylo naplánováno Halí Belí. Autosekce tedy byla pověřena tím, najít v kempu vhodné místo s lavicema, kde by se dal oběd ohřát a snít. Láďa po cestě usnul - mořská nemoc je holt svinstvo, takže jsme ho nechali spát a popojížděli jsme kempem sem a tam, až jsme se usnesli, že nejvhodnější je hospoda, překvapivě otevřená i v tuto roční dobu, kdy kempy zejí prázdnotou.
Lodní sekce proti restauraci nenamítala nic - zvlášť když bylo zjištěno, že na jídelním lístku je řízek. Dali si ho všichni kromě Lídy a mě (my jsme daly přednost zabíjačkovému guláši) a pochopitelně kromě Ládi, kterého jsme nechali spát v autě.

14,15 - venku začalo pršet a po krátké diskusi na téma moknout na lodi nebo zůstat v teploučké, suchoučké hospodě bylo rozhodnuto, že tady končíme - kromě Ládi, který byl, s ohledem na svůj stav prohlášen neusnášeníschopným, souhlasili s touto variantou všichni.

15,25 - z poobědového klidu nás náhle vyrušila čísi slova: “A je to tady, průšvih!” A všichni jsme oknem sledovali, jak pobledlý Láďa vystoupil z bílé Škodovky a PEVNÝM krokem kráčel k hospodě.
“Co je dneska za den?” byla první slova, s kterými vstoupil do místnosti a nám bylo jasné, že i když mořská nemoc zřejmě pominula, příliš si z ní asi nepamatuje. A to jsme vůbec netušili, že z auta vylezl se slovy “To jsem to včera pos…”
Chvilku trvalo, než jsme Láďu přesvědčili, že je stále ještě dneska a včera bude až zítra (už víte jak vzniknul název socialistického dílka o slavné Sovětské zemi ???), ale přesvědčili jsme ho. Ještě si žaludek vypařil hovězí polévkou s česnekem, upřesnili jsme mu některé mlhavé okamžiky dnešního dne, no a pak už jsme jen naložili lodě - teda naložil, kdo měl co a vyjeli jsme ku Praze.

Cestu většina zvládla dobře - akorát Brzi odbočil hned z kempu na opačnou stranu, ovšem svůj omyl zjistil záhy a nabral správný kurz, no a na Křivoklátě špatně odbočila Vr. a Simča. A zatímco my jsme se z další vesnice vrátili zpět na správnou trasu, Simča to vzala do Prahy oklikou.
Ale protože ještě zbyla bandaska Halí Belí, sešli jsme se večer u Oldy, za účelem konzumace zbytků a shlédnutí videa z dnešního dne.
Halí Belí (koně v zelí) bylo skutečně skvělé - tedy nutno přiznat, že zatím se Olda projevil jako vynikající kuchař. Láďa se mezitím z mořské nemoci obdivuhodně dostal, ovšem tento stav trval jen do chvíle, než se spatřil na videu - pak jí (tedy mořské nemoci), zřejmě ze zoufalství, propad znovu. Jen spát už nemusel v autě, ale Simča ho odvezla domů (kde, mimochodem, pro změnu usnul u stolu s vázou v ruce).

No a my ostatní jsme vydrželi u videa a všeho možného přes půlnoc.

VrstevniceJ

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1999

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 27. duben 2000

Copyright © BBCC, 1999