BREGENZ HISTORY zpět

V Praze, 25. 8. 1998

Ahoj lidi,

jak všichni dobře víte, absolvovali jsme ve dnech 19. - 23. 8. 1998 první vícedenní zahraniční akci s BBCC - v pořadí již 13. akci s názvem BREGENZ. A musím říct, že to byla NÁDHERA. Ale protože by vám zřejmě toto jedno slovo jako popis všech událostí nestačilo, pokusím se vám (společně s Tonim) těch 5 dní strávených za hranicemi Česka přiblížit:

Středa 19. 8.
Kdo četl pozvánku ví, že sraz byl původně stanoven na 10,30 u pumpy AGIP - poslední tankování v ČR. Ale Honza míní a Pospíšilové mění - takže na poslední chvíli (v pondělí večer) jsme se domluvili sraz u AGIPu posunout na 8,00 ráno (tím se zredukoval návrh Pospíšilů vyjet z Prahy již cca v 5,00, s čímž ovšem ostatní spáči nesouhlasili). No a nakonec jsme se sjeli takto:
7,50 - Honza + Vrstevnice + Talbot
V klidu natankovali a u blízkého McDonald's začali snídat.
8,15 - na obzoru se objevilo auto s kolama a zakrátko naše řady posílili Dorka + Vašek + červená Felicie.
V klidu natankovali a u McDonald's začali snídat.
8,25 - konečně přijel zbytek
4x Pospíšilovi + červený Peugeot (ač s lepším vozem, na střeše stále POUZE se dvěma lyžinama na 4 kola)
4x Kalivodovi + modrý Opel
2x Krejčíci + Mirek Šnábl + Klárka Adamová + stříbrná Honda
V klidu natankovali a ačkoli měli 25 minut zpoždění, začali u McDonald's snídat.

... a tankovalo se, kafovalo se, hranolkovalo se, hamburgrovalo se, kecalo se a nejelo se ...

9,00 - konečně jsme opustili McDonald's a zamířili jsme k hranicím.
9,06 - 9,15 - Rozvadov. Všichni projeli bez problémů, Krejčík vyměnil českou korunu za cizí měnu a rozjeli jsme se k Bregenzu.
9,23 - od této chvíle se nás přestalo týkat Irenino slavné heslo "bez mobilu do přírody nelezu", protože sítě EuroTel i Paegas skončily svůj dosah. Jen Kalivodi a Pospíšilovi si pískali, protože měli zapojený roaming.
9,23 - 14,40 - tento čas jsme strávili na dálnici Rozvadov - Amberg - Nürnberg - Ulm - Memmingen - Lindau - Bregenz. Vzhledem k tomu, že cesta proběhla bez problémů a v Lindau německo-rakouské hranice už celnici ani nemají, nebudu vás zatěžovat podrobnostmi (pokud ovšem pominu skutečnost, že Kalivodi, ač jsme jeli v koloně, v Lindau zabloudili a Dorka tam málem zapomněla Vaška). A pokud někoho zajímá časový a kilometrový průběh, nechť si prostuduje přílohu č. 1 (tam se dočte, jak dlouho a kolikrát jsme čůrali).

14,40 - konečně jsme byli v Bregenzu, což je rakouské městečko (nebo spíše hlavní město rakouského spolkového státu Vorarlbersko), které patří k jedněm z nejkrásnějších míst na Bodamském jezeře a jehož historie sahá až do dob Keltů a starobylé římské říše. Nebudu vás nyní unavovat historií a zajímavostmi této perly východní části Bodamského jezera, ale kdo chce vědět více o Bregenzi, Vorarlbersku nebo o Bodamském jezeře, ať nahlédne do přílohy č. 2, 3 a 4.

15,00 - v Bregenzu jsme zaparkovali u nádraží, což jsme vyhodnotili jako nejlepší orientační bod, a zde si nás také vyzvedl Toni a zavezl nás do Seecampingu, který se pro většinu z nás stal na dalších pár dní domovem.

17,00 - konečně se sešli všichni účastníci této akce, takže pro dalších 5 dní jsme byli v této sestavě:

• Toni + Radka + Radek + Petr Š. (= Štěpánek a je to Toniho synovec) + 2x auto
• Honza Brčák + 1 auto
• Vrstevnice
• Dorka Maturová + 1 stan pro 2 osoby + 1 auto
• Vašek Keller + 1 nepostavený stan
• Pospíšilovi (Lojza PP + Irena + Petr PP + Eva) + 1 stan svou velikostí evidentně pro 4 osoby + 1 auto
• Kalivodi (Karel + Gábina + Kája + Tomáš) + 1 stan svou velikostí poloviční než Pospíšilovic, ale přesto údajně rovněž pro 4 osoby + 1 auto
• Krejčíci (Jirka sr. + Johanka) + 1 stan rovněž menší a rovněž údajně pro 4 osoby + 1 auto
• Klárka Adamová (= Johančina spolužačka)
• Mirek Šnábl

... takže je nás 20 lidí + 5 stanů + 7 aut + žádná kytara + žádný pes ...

17,00 - 20,00 - nejprve jsme se posilnili Karlovými utopenci (mimochodem taťka je v tomto směru skvělý kuchař a utopenci byl mimořádně vyvedený nápad) a pak jsme se vykoupali v jezeře, které je neuvěřitelně čisté - ještě ve dvou metrech je téměř bez problémů vidět až na dno. Oschli jsme v podvečerním slunci na vyhřátých kamenech a oblázcích a vyjeli jsme na projížďku kolem jezera, kolem říčky Bregenzer Ach, která nás místy uchvacovala nádhernými peřejemi i jinými přírodními zajímavostmi, přejeli jsme historický, po celé délce zastřešený dřevěný most, nedaleko jsme si udělali krátkou pauzu u jezírek na trávníku, který svým sestřihem připomínal golfové hřiště a Honza při kouření své denní, pro něj nezbytné, nikotinové dávky, pohodlně sedíc nohu přes nohu, nechávajíc se ožírat drobným bodavým hmyzem a poslouchajíc káchání místních kachen, prohlásil ono proslulé "ŽIVOT, TO JE NUDA". A tento výrok jsme během našeho pobytu v Bregenzu od něj slyšeli ještě několikrát a s radostí jsme mu dávali za pravdu.
Poté jsme vyrazili k Novému Rýnu, vytvořenému kvůli velkým záplavám, které vznikaly každoročně v létě při tání sněhu v horách, a který je ohraničen vysokými zatravněnými záplavovými hrázemi, z nichž se některé dnes používají jako cyklistické stezky (překvapivě v těchto záplavových zónách nestojí žádné obytné domy, jako je tomu u nás, ale na druhou stranu se pak nikdo nediví, že mu střechu nad hlavou strhla velká voda). Když jsme se dostatečně, z různých míst mostu, pokochali vodním živlem, vrátili jsme se do Bregenzu a opět jsem jeli kolem říčky Bregenzer Achu - nyní jsme ale jeli kolem místa, kde uprostřed řečiště ční z vody velká plochá skála - zkrátka Eldorádo zdejších odvážných plavců, kteří se baví skákáním do různých tůněk vymletých pod skalou (bohužel až po dopadu do vody mnohdy zjistí, jaká je tam vlastně hloubka). A pokračovali jsme dále do Kennelbachu, kde se nad nám vypínaly asi 400 metrů vysoké červené skály, projeli jsme bývalým železničním tunelem úzkokolejky, který pamatuje ještě císaře pána a jeho rodinu (ten si všichni okamžitě zamilovali), shlédli jsme pozůstatky starobylých římských staveb z počátku našeho letopočtu a vše jsme zakončili opět u Bodamského jezera, které bylo v zapadajícím slunci překrásné - jezero působilo dojmem velké mořské hladiny, protože na západě nebyla vidět země - jen samá voda, do které slunce pomalu klesalo a hladinu jezera i nebe nad ním zbarvovalo do různých odstínů červené, žluté a neidentifikovatelné.

Pokud jsme si mysleli, že zde na kolech budeme jediní, byli jsme příjemně překvapeni. Cyklistika je v této části Evropy velmi silně zastoupena a podporována - cyklistickými stezkami bylo protkané celé město a okolí, kromě parkovišť pro auta byly všude stojany pro kola a místní obyvatelé se pěšky zřejmě nepohybují vůbec. A co nás (nebo alespoň mě) uchvátilo nejvíc byly malé vozíčky opatřené stříškou proti slunci a dešti, které téměř každý za svým kolem tahal a v nichž odpočívali děti, psi a vše potřebné (vešlo se tam i spartakiádní skládací lehátko). No a bylo by nečestné a nesportovní nepřiznat, že největší zmatek a zácpu jsme na cyklistických stezkách způsobovali my, protože, když 20 lidí zastaví a neuvědomí si, že stojí uprostřed cyklistické dálnice, vyslouží si vždy něco německého hudrání. Zkrátka ještě se máme co učit, protože žádná společenská příručka o slušném chování na cyklostezce překvapivě nehovoří.

21,00 - pomalu jsme se scházeli opět na pláži u Seecampingu, kde se někteří ještě ve večerním teplém jezeře vykoupali (voda měla teplotu cca +25°C), a pak jsme se pokusili rozdělat oheň. Vypadalo to sice jako bychom tuto činnost provozovali poprvé v životě (a to pomíjím skutečnost, že dříví musel Toni kdesi obstarat již v dopoledních hodinách a přísně jsme střežili každé polínko), ale nakonec se nám to zdařilo a díky dostatečné zásobě topného materiálu jsme měli v této části Bodamského jezera největší oheň, na kterém jsme dokonce úspěšně opekli i nějaké buřty. Patřičně vybaveni nebyli pouze Pospíšilové, kteří příslušný mejl neobdrželi, ale protože my ostatní jsme měli zásob dostatek, opékal každý, kdo měl chuť a náladu. V příjemné pohodě a volné konverzaci jsme pod hvězdným nebem vydrželi u ohně téměř až do půlnoci, kdy jsme se pomalu začínali trousit do svých spacáků, stanů a postelí. Jen Vašek spal pod hvězdami až do rána.

Rekapitulace:
Celkem se zúčastnilo: 20 lidí
Celkem aut: 5 + 2
Počasí: nádhera - teplo, slunečno, zkrátka akorát na koupání v Bodamském jezeře, t = 28° C

Čtvrtek 20. 8. - den ve znamení vysokohorské pěší turistiky
6,00 - ačkoli jsme na dovolené a nikdy bych to do některých členů BBCC neřekla, ale v tuto brzkou ranní hodinu jsme vstávali, snídali a probouzeli jsme se (zvláště Radek měl problémy, protože několikrát usnul při snídani s talířem v ruce)

7,05 - 7,15 - pomalu se všichni sjížděli k Tonimu, uklidili jsme kola do Toniho garáže a chystali jsme se k odjezdu
7,30 - všichni vyjíždíme a Karel snídá
7,35 - 7,40 - u blízké čerpací stanice jsme zakoupili týdenní rakouské dálniční známky (za 70,00 ATS)
7,40 - 9,20 - další průběh cesty byl asi v tomto duchu:

9,20 - konečně jsme dosáhli výšky 2.035 metrů nad mořem - tedy byli jsme v Bielrhöhe u jezera Silvrettasee v pohoří Silvretta. Že jsme u ledovcového jezera, ve kterém se nelze koupat ani v nejparnějším dni, bylo zřejmé již od samého pohledu. Ledově chladná zelenošedá hladina o teplotě těsně nad nulou ke koupání příliš nelákala. Ale uprostřed alpských štítů působilo jezero ve vycházejícím slunci velice klidným a krásným dojmem.
Zaparkovali jsme na okraji jezera, občerstvovali jsme se, čůrali jsme, kupovali jsme pohledy a všeobecně jsme se připravovali na vysokohorský výstup, ačkoli mnozí z nás vůbec netušili, co tento termín obnáší.
9,40 - opustili jsme naše vozy a po hrázi jezera jsme se blížili k úpatí alpské třítisícovky

9,55 - na úpatí hory jsme se rozdělili - Jirka s Dorkou, Johankou a Klárkou zvolili snazší cestu k chatě Wiesbadener Hütte, a tak stáli na okraji ledovcového jezera a hleděli za námi tak dlouho, dokud jsme jim nezmizeli po uzounkém chodníčku vedoucím po úbočí hory z očí. Vedení naší horské expedice se jako zkušený horský vůdce ujala Radka, takže jsme putovali zhruba v tomto složení: Radka - Radek - Petr Š. - vysokohorské turistické křoví - a uzavíral Toni (ten jen tak nalehko - pouze s kamerou v ruce).
9,55 - 12,00 - stoupali jsme a stoupali jsme a stoupali jsme a v praxi jsme si ověřovali, co to je pásmo lesů (kde se stále pásly krávy), pásmo horských luk (kde se také ještě pásly krávy) a pásmo tunder - tedy kamení (kde se již krávy nepásly, protože neměly na čem)
Stoupali jsme nejprve velmi prudce po uzounkém chodníčku a všichni, kdo se na začátku teple oblékli (protože nás Toni varoval, že ve 3.000 metrech bude teplota cca 3° C), se rychle svlékali a svršky ukládali do batohů. Prudký sráz za krátko vystřídala pozvolna stoupající cestička nad alpským údolím. Slunce ozařovalo okolní stráně a alpské štíty, v horském tichu bylo slyšet jen hučení ledovcových potůčků a téměř každý se zabýval výběrem toho nejkrásnějšího kamene, který si vezme na památku.
Ale alpská idylka netrvala dlouho a travnatá stráň se pozvolna změnila v kamenité pole. Kdo to nezažil, netuší co tento nenápadný výraz znamená. Dobrou hodinu jsme přelézali z kamene na kámen skryti štítem velehory před slunečními paprsky a v chladném tichu, podpořeném sněžným polem mezi kamením, jsme se pozvolna sunuli k horskému sedlu pod Hohes Radem. Lojza PP si z počátku vesele notoval "Aranka tančí hula hop...", ale brzy umlknul a rovněž sbírání kamínků se již nikdo nevěnoval, ačkoli jsme míjeli velmi krásné exempláře. Z kamenů se totiž poměrně rychle stávaly obří balvany a později volně ležící kusy skal s trhlinami hlubokými i několik metrů. Navíc sklon našeho výstupu byl stále strmější a strmější a ke zdolání některých pasáží jsme museli používat všechny čtyři končetiny - a to vše jsme absolvovali ve volném stylu, tedy bez použití technických horolezeckých pomůcek.
11,30 - 12,00 - živi a zdrávi jsme se postupně slézali v sedle Radsattel (nadmořská výška 2.665 metrů nad mořem) pod vrcholkem Hohes Radu, který s výškou 2.934 metrů nad mořem patří mezi jeden z nejvyšší vrcholů v pohoří Silvretta. Usadili jsme se na kamenech vedle sněžného pole, odpočívali jsme, svačili jsme, fotili jsme se a pomalu jsme se zase oblékali, protože při teplotě skutečně kolem 3° C jsme velmi rychle začali pociťovat zimu.

12,08 - 13,30 - větší část naší výpravy úspěšně dobyla vrchol Hohes Radu, kde se dlouho kochali pohledem na okolní vrcholky. A pohled to byl vpravdě úchvatný - kolem dokola řetězec velehor se 74 !!! vrcholky, které jsou mnohdy vyšší než 3.000 metrů nad mořem. Nejznámějším z nich je PIZ BUIN (podle nějž jsou pojmenovány známé švýcarské opalovací krémy) a který je se svou výškou 3.312 metrů nad mořem nejvyšším bodem Vorarlberska. Pod ním, vpravo a vlevo, pak bylo vidět mohutné ledovce, které tečou rychlostí několika metrů za rok do údolí Ochsental (= Údolí volů), vedle nich se zelenaly horské pastviny a nahoře vše doplňovala sytě modrá obloha protkaná různými formami bílých mraků.
Bohužel ve vrcholové schránce na vrcholovém kříži chyběla vrcholová kniha, a tak tento vrcholový výkon odvážných členů BBCC, nebyl patřičně vrcholově zdokumentován (nevadí, snad tam příště bude), ale i přesto byl jako nejstarší člen BBCC na vrcholu vyhodnocen Honza, ovšem po dvou dnech jsme zjistili, že toto prvenství nese neprávem, protože Mirek je ještě o deset dní starší. U ženského pohlaví se věk nezjišťoval, takže lze pouze konstatovat, že vrcholu za BBCC dosáhlo 2,5 dámy (Radka + Irena + Eva). Ostatní byli označeni za vrcholové křoví.

12,30 - já + 4x Kalivodi jsme se vrcholového výstupu dobrovolně vzdali a pomalu jsme začali sestupovat k chatě Wiesbadener Hütte, kde jsme se všichni měli sejít s Dorkou, Jirkou, Johankou a Klárkou. Role horského vůdce pro naši malou skupinku se tentokrát ujal Toni, který nás nechtěl nechat samotné na pospas drsné alpské přírodě a z tohoto důvodu se rovněž neúčastnil vrcholové koncovky. Na začátku sestupu se kamenité pole neustále střídalo se sněhovým, ale za krátko se před námi, v celé své kráse, rozprostřelo nádherné alpské údolí s travnatými stráněmi a s vrcholky hor zahalenými sněhem, pod nimiž se rozprostíraly ledovce. Sestoupili jsme k maličkému jezírku, přebrodili jsme horský potok a od něj jsme opět lehce stoupali vzhůru na malou vyvýšeninku.
13,30 - posilnili jsme se zbytky svačiny, vyhřívali jsme se na trávě v odpoledním slunci, údolí hučelo ledovcovými potůčky, vyhlíželi jsme na protilehlé stráni naše vrcholové členy a Karel požádal o vodu a usnul.

14,00 - na protilehlém hřebenu jsme malé pohybující se tečky identifikovali jako vrcholovou expedici BBCC, a protože i přes sluneční paprsky začínalo být ve výšce cca 2.500 metrů nad mořem chladno, rozhodla jsem se sestoupit na Wiesbadener Hütte, abych tam čekajícím oznámila, že se již blížíme. Dorku ani Jirku ani Johanku ani Klárku jsem však nenašla, a tak jsem na sluncem vyhřátém kameni čekala, až dorazí ostatní.

15,05 - Wiesbadener Hütte (nadmořská výška 2.443 metrů nad mořem) - cca 30 minut po mě dorazili Kalivodi, protože Karla probudilo chladno a na vrcholové členy nechali čekat Toniho, který ale překvapivě přišel asi za 5 minut sám s tím, že ostatní odbočili zkratkou k jezeru, takže zde bychom je očekávali marně. Otočili jsme se tedy na cestu zpět k Silvrettasee a první, koho jsme potkali, byli Jirka s Dorkou, Johankou a Klárkou, které jsem prve přehlédla, a kteří na nás již delší dobu čekali kdesi v útrobách chaty.

... a fotili jsme se s chatou a bez chaty, s ledovcem a bez ledovce, se štíty hor a bez štítů hor a další focení jsme Jirkovi zatrhli, protože nám začínal mizet úsměv ze rtů a konečně jsme se vydali na cestu směrem dolů ...

15,20 - kde se vzala, tu se vzala - po úbočí hor nečekaně sestupovala naše vrcholová skupina, o které se Toni domníval, že je již kdesi nad jezerem

... a zase jsme se fotili s ledovcem a bez ledovce, se štíty hor a bez štítů hor a všichni už toho měli dost ...

15,30 - konečně jsme se zvedli a vydali jsme se všichni společně na závěrečný sestup údolím Ochsental (pro zapomnětlivé - jde o Údolí volů) k jezeru (ovšem voly jsme zde žádné nezahlédli). Sluníčko definitivně ukryly mraky, z kterých občas i zapršelo, nad námi se majestátně tyčil pokořený Hohes Rad, okolní stráně hučely ledovcovými potoky, do kroku nám hvízdal svišť (kterého, mimochodem, mnozí z nás slyšeli hvízdat poprvé v životě a kdyby nás Toni neupozornil, tak bychom ho neslyšeli dodnes) a kdesi mezi alpskými velikány zaburácel hrom.
Krajina působila místy až neskutečným dojmem - z tmavých mraků, které padaly rozervaně až do údolí, vykukovaly ostré rozeklané štíty velehor, paprsek slunce kuželovitě osvětloval ostře ohraničené místo na šedozelené hladině jezera a náš profesionální fotograf Jirka, pod dojmem celkové atmosféry, začal litovat, že s sebou nemá černobílý film, na který by tuto dramatičnost okamžiku zachytil nejlépe.

16,50 - 17,20 - postupně jsme docházeli k autům, posilnili jsme se kalíškem Ferneta (Jirka prostě ví, co je nutné s sebou vzít na vysokohorskou túru) a pomalu jsme se sbírali k odjezdu
17,40 - 19,15 - cesta zpět byla pro mnohé velmi namáhavá, protože po náročném pochodu se chtělo téměř všem spát řidič neřidič - neřidiči většinou usnuli ještě v údolí Montafon a z řidičů zřejmě největší krizi měla na dálnici mezi Bludenzem a Bregenzem Radka, která díky únavě musela prudce zpomalit, a kterou v bdělém stavu svým přívalem slov udržoval pouze Vašek (a kdo jel někdy s Vaškem, ten ví, že se při jeho výřečnosti opravdu spát nedá). Ale nakonec jsme přece jenom všichni šťastně dojeli a u Toniho jsme dali závěrečnou kávu, což velmi těžce nesl Karel, na kterém již byly dost patrné známky vyčerpávajících událostí posledních dvou dnů, a který již netoužil po ničem jiném než po svém spacáku.
No a večer každý strávil po svém - někdo v kempu, někdo u Toniho a jen jsme odpočívali, koupali jsme se, posilňovali jsme se a sbírali jsme síly na další den - tentokrát den cyklistický. Kolem půlnoci pak poslední z nás zalehli do svých spacáků a postelí, jen Vašek dal opět přednost spánku pod hvězdnou oblohou.

Intermezzo - poté, co jsme opustili drsné alpské velikány, se rapidně zhoršilo počasí a v průběhu soboty a neděle zahynuli při horských nehodách ve Vorarlbersku a sousedních Tyrolých 2 lidé. Navíc ve Francii zahynulo 8 horolezců v pohoří Mont Blancu a i ze Švýcarska jsou hlášeny podobné nehody. Hory holt bývají velmi zrádné a nesmí se v žádném případě podceňovat.

Pátek 21. 8. - den ve znamení 30-tého výročí okupace sovětskou armádou, svátku Johanky a cyklistiky
9,00 - na tuto "pozdní" hodinu byl stanoven sraz na kolech u šraněk na břehu Bodamského jezera
9,10 - s 10-ti minutovým zpožděním, ale přesto jako PRVNÍ !!! přijeli Honza + V
9,17 - přijeli první členové BBCC bydlící v kempu a sice Jirka + Mirek + Johanka + Klárka a hrozně se divili, kde jsou ostatní
9,20 - přijel Toni + Radka + Radek + Petr Š.
... a poměrně dlouho se nic nedělo - Johanka s Klárkou si hrály na břehu Bodamského jezera a my ostatní jsme volně konverzovali a motali se na cyklistické stezce ostatním cyklistům do cesty ...
9,34 - konečně přijel Vašek + Tomáš + Kája + Petr PP
9,36 - a přijeli další - Gábina + Karel + Dorka + Lojza PP + Eva
9,38 - sraz uzavřela s 38-mi minutovým zpožděním Irena

Vzhledem k tomu, co bylo za den, začali jsme stylově - Johance jsme popřáli k svátku, Jirka jí předal dárek (stavebnici Lego/loď - co také jiného u Bodamského jezera) a všichni jsme si připili na slavné české 30-té výročí okupace na rakouském břehu Bodamského jezera americkou whiskou. A nad Bodamským jezerem pomalu začalo vykukovat sluníčko, zbarvovalo hladinu dozlatova, pofukoval vlahý větřík a 20 členů BBCC ve skvělé náladě svým odjezdem klasicky způsobilo celkem slušnou zácpu na cyklistické stezce.

9,47 - se zpožděním cca 45 minut a ve složení Toni - cyklistické křoví - Radka jsme konečně vyjeli na výlet kolem Bodamského jezera a další průběh cesty byl téměř fádní - šlapali jsme a šlapali jsme a šlapali jsme. Jen Jirka občas tuto stereotypní činnost přerušil svačinou a ačkoli Johanka s Klárkou o nic nežádaly, soustavně je cpal různýma tyčinkama a pitím. Naše cestování vypadalo zhruba takto:
9,47 - odjezd
9,52 - čekali jsme více jak 5 minut na Petra Š., kterému se ihned po startu zadřel řetěz (Jirka dal dětem napít)
10,30 - překročili jsme rakousko-německé hranice a byli jsme v Německu
10,38 - Lindau - zde jsme se chvíli zdrželi, abychom si toto překrásné německé městečko alespoň trochu prohlédli (Johanka s Klárkou snědly po tyčince a napily se)
11,32 - již druhý defekt dnešního dne - Honza přefik zadní brzdu (svou vlastní)
11,40 - i když mírný, přesto nečekaný kopeček nás dokonale rozhodil, takže jsme na sebe chvíli čekali (Johanka s Klárkou snědly tyčinku a Mirek byl čůrat)

Intermezzo - Toni měl již po prvních deseti kilometrech hlavu téměř vykroucenou na levou stranu sledováním našeho roztahaného pelotonu, a proto navrhnul, pro další výlety BBCC v zabydlených i nezabydlených krajinách, pořídit 2 praporky trojúhelníkového tvaru s logem BBCC - vše ve výrazných barvách, které by byly na elastickém prutu umístěny na prvním a posledním kole (tato inspirace pochází z oněch dětských cyklovozíčků, které v Bregenzu můžete potkat na každém kroku). Návrh byl bez výhrad přijat, protože tím se minimalizuje pravděpodobnost zabloudění jednotlivých účastníků a maximalizuje přehlednost našeho cykloútvaru - jen abychom pak nezjistili, že stejné označení by měla mít pro jistotu i středová skupina a skupina mezi začátkem a středem a skupina mezi ... - jen klid, praporky budeme (zatím) pořizovat skutečně pouze dva.

11,50 - Wasserburg
11,54 - krápe a oblékli jsme pláštěnky
11,56 - na břehu Bodamského jezera (kde také jinde) jsme se naobědvali a Honza v rámci možností opravil svoji zadní brzdu (Johanka s Klárkou nakrmily sebe a okolo plovoucí kachny)
11,30 - přestalo pršet
11,34 - Nonnenhorn
11,45 - Johanka se rozčílila, že ji Jirka neustále popohání dopředu a že vzadu už nepojede, takže nadále jsme jeli v tomto složení Toni - Johanka - cyklistické křoví - Radka a nutno podotknout, že ačkoli Johanka již z další cesty neviděla nic jiného než Toniho cyklistické kalhoty, držela si statečně druhou pozici bez větších obtíží a nepustila před sebe ani Radka s Petrem Š.
11,58 - Kressbronn
12,50 - den byl skutečně bohatý na různé kolize - tentokrát jsme byli svědky pádu - Vašek chytil svýma rohama (samozřejmě na řidítkách, vy vtipálci) Gábinu za bundu, chvíli se váleli proloženi kolama v chumlu po zemi a ačkoli Gábině se nestalo vůbec nic, Vaškovi zbylo odřené koleno a lehká osma na předním kole (v historii BBCC vůbec první osma na předním kole, na zadním jsme jich již zažili více). Holt z Gábinou není radno laškovat.
13,10 - opět prší a o něco vydatněji než prve
13,15 - Langenargen - zde jsme udělali čůrací přestávku a pokochali jsme se pohledem na zámeček vystavěný ve španělsko-marockém stylu - tedy s maurskými prvky (Johanka s Klárkou zase určitě něco snědly a napily se)
13,40 - a zase přestalo pršet
13,45 - a byl tu pro změnu další defekt, již čtvrtý v dnešním dni - Petr Š. píchnul, takže jsme jej zanechali s Radkem jejich vlastnímu osudu a zatímco kluci lepili, my jsme ujížděli dále (vezmeme-li v úvahu, že po našem nedělním odjezdu z Bregenzu Petr Š. ještě jednou píchnul a přetrhnul řetěz - ovšem to již neměl tolik štěstí a museli pro něj autem, pak na tyto výlety zřejmě nezapomene)
14,25 - a zase prší a zase o něco vydatněji
14,33 - Friedrichshafen - dojeli nás lepiči Radek s Petrem Š. a rozdělili jsme se na 2 skupiny - vzhledem k tomu, že jsme již ujeli téměř 40 km, což je na Johanku s Klárkou docela slušný výkon, a Petrovi PP nebylo zrovna nejlépe, utvořil Jirka s Irenou a s dětmi Petrem, Evou, Klárkou a Johankou rodinu (kvůli zlevněnému jízdnému) a rozhodli se vrátit se lodí zpět do Bregenzu. My ostatní jsme se posilovali na další plánovanou cestu - přejezd lodí do Romanshornu (Švýcarsko) a odtud na kolech cca 45 km do Bregenzu.
15,09 - naše "novopečená rodina" odjela lodí na téměř dvouhodinovou plavbu do Bregenzu
15,32 - nás zbylých 14 členů BBCC se nalodilo na loď směrem na Romanshorn
15,41 - za vytrvalého deště jsme opustili německý Friedrichshafen
16,28 - po více jak 40-ti minutách jsme, stále ještě za vytrvalého deště, přistáli ve švýcarském Romanshornu

... a lilo a lilo a lilo, Toni kolem nás neustále kroužil s kamerou a filmoval a jen díky tomu, že mu došla páska, uklidil již zmíněný elektronický přístroj do brašny, zabalil pas do igelitového sáčku a s upřesněním, že neví kudy, jsme vyrazili do Bregenzu. Jen Mirek si ještě dovolil dost odvážnou prognózu, že brzy přestane pršet a ještě dnes uvidíme na obloze sluníčko, čemuž samozřejmě naprosto nikdo nevěřil.

16,50 - došlo na Mirkova slova a přestalo pršet, ale sluníčko zatím nikde
17,40 - stereotypní šlapání přerušil již druhý pád dnešního dne - v Rorschachu u nádraží Toni sledoval ukazatele na Bregenz a nesledoval po čem jede - bohužel z pohodlné asfaltové stezky se náhle vynořily koleje železniční tratě a kolo v koleji, navíc mokré, dokáže udělat celkem slušnou paseku. Zkrátka Toni udělal elegantní salto přes levé rameno (směrem k zemi, samozřejmě) a jako památka na toto nečekané představení mu zbyl na lýtku levé nohy dlouhý a neuvěřitelně rovný škrábanec od pedálu a nádherná modřina, která obepínala spodní část lýtka a vypadala jak válečné malování.
No a v souvislosti s touto kolizí jsme udělali poslední přestávku - občerstvili jsme se tyčinkama a ovocem, vyfotili jsme se se švýcarskou vlajkou a ačkoli se chtělo všem čůrat, tuto potřebu vykonala pouze mužská část naší výpravy, protože kabinky jak na dámách, tak i na pánech byly na minci - překvapivě na švýcarskou, kterou bohužel nikdo z nás momentálně nevlastnil.
17,55 - pokračovali jsme v další cestě směrem na Bregenz
18,29 - padl rekord v počtu ujetých kilometrů (z akce VLK), což znamená, že dnes máme již najeto 62 km
19,05 - a byli jsme na švýcarsko-rakouských hranicích, kde o nás ovšem celníci neprojevili sebemenší zájem, takže jsme v klidu pokračovali dál
19,36 - a jsme zase v Seecampingu. Mezi mraky se skutečně objevilo sluníčko a Jirka nás vítal radostným pokřikem "ať žije BBCC". Prostě domácí pohoda.

No a pak jsme jen večeřeli a odpočívali a Vašek tentokrát nespal pod hvězdami, protože za deštivýma mrakama žádné vidět nebyly, ale vzal za vděk plovoucí parketovou podlahou u Toniho v pokoji.

Sobota 22. 8. - AQUA den
Prožili jsme deštivou noc a zvlášť účastníci akce nocující v kempu na ni dlouho nezapomenou, protože i když se někdo může domnívat, že déšť bubnující o celtu stanu je romantická záležitost, okamžitě svůj názor změní, pokud mu na stan 3 cm od ucha dopadají kapky o obsahu 1 hektolitru. Ale ráno se již chvílemi mezi protrhanými mraky objevilo i sluníčko.

8,00 - Toni s Gábinou se měli spojit telefonem a doladit dnešní program. Zatím ale všichni v klidu spali.
8,15 - konečně vstal Toni a s uspokojením sledoval oblohu
8,20 - Toni se úspěšně spojil s Gábinou a pod vlivem pouhého pohledu z okna na protrhávající se mračna nad Bodamským jezerem s ní domluvil opět cyklistický výlet (tentokrát náročnější horský výšlap)
8,30 - Toni shlédnul v televizi neuspokojivou předpověď od Rakušanů, Němců i Švýcarů a ihned volal Gábině, aby domluvili změnu programu - koupání ve švýcarském Säntisparku (což je vodní zábavný park). Sraz byl stanoven na 10,00 v kempu
8,40 - po přehodnocení dohodnutého programu se Toni pro změnu opět spojil s Gábinou a upravili plán dne do koncové podoby - tedy volné dopoledne, kdy bylo možno si něco nakoupit a prohlédnout si centrum, mezi 12,00 a 13,00 sraz u Toniho, kdy byla plánována káva, volná konverzace a video a v cca 15,00 odjezd k St. Gallenu do již zmíněného Aqua parku. Návrat se předpokládal v pozdních hodinách.

Program byl téměř všemi přijat bez výhrad a tak jsme v klidu začali snídat, pak jsme navštívili samoobsluhu a projeli jsme se centrem, abychom viděli místní historické zajímavosti. A i z toho mála, co jsme stihli shlédnout je nutno říci, že Bregenz je vskutku velice krásné městečko a právem patří mezi nejkrásnější místa Bodamského jezera.

12,00 - jako vždy přijeli z kempu první Jirka + Mirek + Johanka + Klárka
13,00 - přibyli Kalivodi
13,30 - konečně přijeli i Pospíšilovi + Dorka

... a vařila se káva, vařil se oběd, volně se konverzovalo u piva a coly a ačkoli to původně nebylo v plánu, podával se oběd v následujících fázích:

Bylo to neuvěřitelné, ale překvapivě se všichni najedli a narovnali se do Toniho pokoje, abychom shlédli video z uplynulých dní. I když promítání proběhlo s určitými technickými obtížemi, myslím, že se všem dokument líbil a po drobné úpravě pásku se budeme mít ještě dlouho na co dívat. Ale rozhodně nelze Tonimu upřít, že se mu zdařilo vytvořit vůbec PRVNÍ videozáznam v historii BBCC a to i za cenu toho, že kameru s sebou vláčel téměř na vrchol Hohes Radu a otravoval s filmováním i za vydatného deště. Zkrátka zase jsme o kus dál.

15,45 - 16,05 - možná se to bude zdát někomu divné, ale celých těchto 20 minut jsme čůrali před odjezdem do "vodárny". Zkrátka když se 20 lidí postaví do fronty a k dispozici je pouze jediná místnůstka určená k tomuto účelu, pak to má za následek ucpání Toniho předsíně a pro ty v druhé půlce fronty poměrně dlouhou čekací lhůtu. Ale dočkali se všichni a konečně jsme mohli vyrazit.

16,15 - kromě Mirka, který raději zvolil výlet na kole, jsme odjeli do Aqua parku. No a vzhledem k tomu, že jsme další hodinu strávili v autě, probíhala cesta asi takto:

A konečně jsme byli ve "vodárně". Po kratší diskusi na téma délka pobytu v Aqua parku jsme zvolili 4-hodinové vstupenky a Toni, mluvčí BBCC v těchto končinách, odešel koupit lístky. A nejenže se mu v sobotu podařilo usmlouvat slevu, která platila pouze ve všední den, ale dokonce nechal na lístky vytisknout jméno "BBCC, Prag", čímž všem způsobil nevídanou radost.

Po krátkém zaškolení kde se svléknout, co kam máme vsunout a kam co zamknout (nyní jsme ocenili, že máme 4-hodinové vstupenky, protože než 20 lidí všechno vyslechne a správně pochopí, chvíli to trvá), jsme po 18,00 konečně přišli k bazénům - a zrovna do vlnobití, což mělo za následek, že se všichni okamžitě vrhli do živlu a teprve po ukončení této atrakce jsme byli schopni domluvit se, kde a kdy se zase sejdeme.

... a jezdili jsme po tobogánu, masírovali jsme se v bublinkách a perličkových bazéncích, nechali jsme se unášet umělým proudem v kruhovém potoce, sprchovali jsme se pod různými gejzíry a sprchami, fotografovali jsme se, opakovaně jsme si vyzkoušeli pobyt ve vlnách, vyřádili jsme se ve vnitřním i venkovním bazénu (kde v teplé vodě bylo obzvlášť příjemné, že prší), okusili jsme tureckou jeskynní saunu, finskou saunu, solária a vše jsme zakončili asi 20-ti minutovým pobytem ve vnitřním i venkovním solném bazénu s bublinkovými masážemi. Naše namožené svaly z uplynulých dvou náročných dnů si nádherně odpočinuly a prohřály se a v teploučké vodě vůbec nikomu nevadilo, že je obloha zamračená a prší.

21,15 - dokonale vylouhovaní a odpočinutí jsme se sešli u pokladen a do místní restaurace jsme šli na večeři. Samoobslužná jídelna nabízela teplá i studená jídla, ale nejvíce nás uchvátil salátový a dezertní pult, kde jsme si nabrali rozmanitých dobrot a myslím, že všichni se víc než dobře najedli.
Příjemně naladěni jsme si ještě prohlédli sportovní centrum Säntisparku a pak jsme se již obrátili směrem k našim přechodným domovům.

22,39 - opustili jsme St. Gallen a zamířili jsme k Bregenzu. Žádný z řidičů nebyl výrazně unaven a ani na hranicích o nikoho z nás tentokrát již neprojevili zvýšený zájem, takže cesta proběhla bez problémů a zbytečných zastávek.

23,40 - a byli jsme opět v Seecampingu - vydatně pršelo a díky tomu se, k nelibosti všech obyvatel, kemp proměnil v jednu velkou bažinu, což mělo za následek dokonalé zabahnění všech zde bydlících členů BBCC. A zřejmě již nikoho nepřekvapí, že Vašek opět nenocoval pod hvězdami, které ostatně zase nebyly vidět, ale opět rozložil svůj spacák na nerozbahněné plovoucí podlaze u Toniho v pokoji.

Neděle 23. 8. - poslední den v Bregenzu
Prožili jsme další velmi deštivou noc, ale ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Obloha byla téměř bez mráčku - prostě ideální počasí na výlet lanovkou.

8,45 - na tuto hodinu byl stanoven sraz u šraněk
8,45 - 9,00 - jako první přijeli v blíže neurčené minutě na sraz Kalivodi + Irena + Dorka
9,00 - s 15-ti minutovým zpožděním přijel Toni + Radka + Radek + Petr Š. + Honza + V
9,01 - překvapivě dorazil zbytek

... a protože byla neděle a zároveň náš poslední den v Bregenzu, připili jsme si ještě naposledy na břehu Bodamského jezera whiskou (sponzoroval Jirka, který zkrátka dobře ví, co s sebou kromě lékárničky na delší výpravu vzít), vyfotili jsme se na schodech k jezeru a začali jsme se chystat k odjezdu na dnešní výlet ...

9,10 - vyjeli jsme směrem k lanovce na Pfänder (1.064 metrů nad mořem), což je, dle mého názoru, nejvyšší vrchol nad Bregenzem, ale rozhodně je jediný, na který vede již zmíněný dopravní prostředek
9,25 - nastoupili jsme do lanovky a úspěšně jsme jednu polovinu kabiny zastavěli kolama (tu druhou jsme zaplnili my)

9,30 - vyjeli jsme směrem k vrcholu a před námi se postupně odkrýval nádherný výhled na Bodamské jezero, nad kterým pomalu své paprsky rozprostíralo slunce
9,38 - a jsme ve výšce 1.030 metrů nad mořem - tedy téměř na vrcholku Pfänderu

... a fotili jsme se na všech možných vyhlídkách, fotili jsme se s lanovkou i bez lanovky, s mrakem i bez mraku, s jezerem i bez jezera, rozhlíželi jsme se po Bregenzu i jiných místech na Bodamském jezeře, se zaujetím jsme sledovali, kde všude jsme již byli i kde jsme ještě nebyli, prohlédli jsme si malou ZOO pod vrcholkem, Klárka s Johankou se napily a snědly po tyčince, dopili jsme zbytek whisky a pak jsme se vydali na cestu zpět.

10,28 - odjeli jsme z Pfänderu a ačkoli nám Toni sliboval, že pojedeme z kopce, čekal nás ještě jeden nepříjemně táhlý dokopec
10,55 - vzhledem k tomu, že nás absolvování mírného stoupání lehce rozhodilo, čekali jsme na ty pomalejší. Klárka s Johankou snědly klasicky tyčinku, napily se, všichni jsme si oblékli bundy nebo mikiny a vydali jsme se, nyní již doopravdy pouze z kopce, na krásný razantní sjezd dolů.
10,57 - objevil se první a naštěstí i poslední defekt dnešního dne - Petrovi PP prasklo lanko zadní brzdy, což byla při sjezdu dost nepříjemná záležitost, ale pod dohledem otce Lojzy PP sjezd přece jenom ve zdraví zvládnul pouze s přední brzdou - ovšem padly na to jeho sportovní boty, které usilovným přítlakem na zadní kolo, čímž vyvolával pomocný brzdný účinek, definitivně prošoupal a jeho matka Irena PP si tím pádem bude muset do rodinného účetnictví připsat další nákladovou položku.

11,08 - přijeli jsme do Eichenbergu a pod teplými slunečními paprsky propadli všichni nedělnímu lenošení

... a zase jsme se fotili na vyhlídce s Bodamským jezerem i bez něj, rozložili jsme se po blízkém trávníků, posvačili jsme ovoce, tyčinky a tatranky a oddali jsme se nedělní siestě ...

11,43 - nic netrvá věčně a tak jsme i my museli nakonec opustit voňavý trávník a teploučké objetí slunečních paprsků a sjeli jsme poslední kus zkopce do Lochau (na nádherném sjezdu dosáhli nejrychlejší z nás = Honza + Petr Š. rychlosti téměř 65 km/hod. - a až si Honza seřídí tachometr, pak bude přesně vědět, jakou kdy jede rychlostí). Odtud jsme ještě udělali krátkou zajížďku na "cíp" v Bodamském jezeře, abychom náš současný "domov" viděli ještě z jiného úhlu.

12,23 - 12,52 - poměrně dlouho jsme seděli na teplých kamenech u hladiny jezera, vystavovali se slunečním paprskům, poslouchali jsme něžné šplouchání vln, fotili jsme se a oddávali jsme se volné konverzaci, ale nemilý fakt, že musíme balit, nás přece jenom přesvědčil k návratu do Bregenzu

13,20 - 13,33 - v blízkosti Toniho bydliště jsme na břehu Bodamského jezera dojedli Karlovy slavné utopence (den ze dne uleženější a uleženější) a zkonstatovali jsme, že pro 20 lidí na 5 dní je této pochutiny z 3,5 kg buřtů přesně akorát. A definitivní tečku za dnešním výletem učinil Petr PP, kterému se ještě podařilo způsobit na cyklistické stezce kolizi s lehkým zraněním rakouského kolaře, který na něj jadrným vorarlberským dialektem spustil "Frdam, kašt net úfpasa úf andr luet ..." - jak sami vidíte, nepadlo jediné sprosté slovo - v našich krajích by to bylo zřejmě naopak. (No a pokud máte přece jenom potíže s překladem - šlo o větu "Verdammt, kannst Du nicht aupessen andere Leute ..." zkrátka "Proklatě, nemůžeš dávat pozor na ostatní lidi ...")

... a balili jsme a uklízeli jsme a nakládali jsme do aut - prostě samé nepopulární činnosti směřující k odjezdu ...

16,00 - všichni jsme se naposledy sešli v Seecampingu a rozloučili jsme se s Tonim, Radkou, Radkem a Petrem Š. Díky, bylo to super !!! a když to půjde, zase s radostí přijedeme (ještě jsme toho spoustu neviděli).
16,10 - 16,50 - posledním koupáním jsme se rozloučili s Bodamským jezerem
17,05 - opustili nás Pospíšilové, kteří pokračovali v dovolené a odjeli směrem na Švýcarsko a Itálii
17,10 - i my ostatní jsme opustili Seecamping. Pouze Jirka + Johanka + Klárka + Mirek zůstali s tím, že odjedou až v pondělí v noci. Takže nakonec jsme směrem na Prahu odjeli v této sestavě:

• Honza + Vrstevnice + Talbot
• Dorka + Vašek + červená Felicie
• 4 x Kalivodi + modrý Opel

17,40 - možná to bude mnohým připadat divné, ale v průběhu uplynulých 30-ti minut jsme ujeli pouhé 4 km !!! Neuvěřitelná dopravní zácpa v Bregenzu, srovnatelná s Letenskou plání ve špičce, nám dovolovala opravdu pouze hlemýždí tempo.

17,40 - 17,55 - na okraji Bregenzu jsme dle potřeby natankovali a pak už jsme opravdu vyrazili k domovu. Další události naší cesty byly, díky klidnému průběhu, poměrně fádní a kdo se chce dozvědět podrobnosti, ten ať si opět prostuduje přílohu č. 1.

A zatímco se nad Bodamským jezerem sklánělo slunce k západu a oblohu i hladinu zbarvovalo do různých odstínů červené a žluté, ujížděli Pospíšilové Švýcarskem a my Německem a kolem nás byla jen šeď dálnice. A zatímco my jsme pod zataženou temnou oblohou ve 22,00 sjížděli za Ambergem na regensburskou dálnici, seděli Krejčíci s Mirkem a Klárkou a Toni s Radkou, Radkem a Petrem Š. na vyhřátých kamenech kolem jezera a sledovali velkolepý ohňostroj s hudbou (uspořádaný na závěr kulturních dnů, které v době našeho pobytu v Bregenzu probíhaly), nad hlavou jim zářilo nebe plné hvězd a jezero křižovalo množství lodí a plachetnic s rozsvícenými červenými a zelenými pozičními světly. Zkrátka, i když jsme tam všichni nebyli, bylo to to správné zakončení 1. expedice BBCC do Bregenzu.

Tak takhle to vypadalo na naší první zahraniční akci, která se, stejně jako ostatních 12. akcí, skvěle vydařila, a při které jsme tentokrát zažili nejen cyklistiku, ale vyzkoušeli jsme si, že zvládneme i chodit pěšky (i když jsme se později shodli na tom, že přece jenom zůstaneme u cyklistiky - po té nás nohy tolik nebolí) a jezdit na tobogánu. No a protože tato akce byla rovněž bohatá na překonávání všemožných rekordů, ještě se podívejte do závěrečné rekapitulace.

REKORDY:

• absolvovali jsme první zahraniční akci
• byli jsme nejdále od Prahy (čtvrtek 20. 8. - cca 692 km = Silvrettasee)
• vyjeli jsme nejvýš autem (2.035 metrů n/mořem = Silvrettasee)
• vyšli jsme nejvýš pěšky (2.934 metrů n/mořem = Hohes Rad)
• ujeli jsme nejvíc kilometrů za jeden den (pátek 21. 8. - 86,91 km)
• dosáhli jsme nejvyšší průměrné rychlosti za jeden den (neděle 23. 8. - 19,2 km/hod.)
• učinili jsme téměř nulové převýšení za výlet (středa 19. 8.)
• projeli jsme 3 státy při jednom výletu (pátek 21. 8. - A + D + CH)
• zaznamenali jsme nejvíce defektů při jednom výletu (pátek 21. 8. - 4x)
• Vašek vyrobil první osmu na předním kole (pátek 21. 8.)
• absolvovali jsme nejrychlejší převýšení (lanovkou na Pfänder - 630 metrů za 8 minut)
• vznikl první videozáznam z akce BBCC
• této akci byla poprvé věnována jedna celá kronika
• z této akce vznikla nejdelší History (doufám jen, že ne nejnudnější)

Takže AHOJ !!! a všem školou povinným členům BBCC přeji šťastné zahájení školního roku

Vrstevnice

Spadl mi kámen ze srdce, že všechno dobře dopadlo včetně počasí. Jsem nadšen, že členové BBCC jsou taková príma parta a těším se na další akce

Toni

 

Dovětek:
Krejčíci + Mirek + Klárka dorazili po maratónském okruhu Švýcarskem a Itálií do Prahy ve středu 26. 8. 98 cca v 6,00 hodin ráno;
Toni + Radka + Radek + Petr Š. přijeli do Prahy v pátek 28. 8. 98 cca ve 20,15 hodin;
a Pospíšilové, po pobytu v Itálii a po jednodenním mezipřistáním v Bregenzu, dosáhli Prahy v sobotu 29. 8. 98 v blíže neurčené hodině.

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1998

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999

Copyright © BBCC, 1998