JÍLOVÉ u Prahy HISTORY zpět

V Praze dne 28. 2. 1999

Ahoj všichni,

máme za sebou týden plný deštivých a sněhových přeháněk - prostě týden nic moc a pokud se dnes - tedy v neděli podívám z okna, zase prší. Je až neuvěřitelné, že právě včera, v sobotu, byl den jak malovaný. Sluníčko svítilo už od časného rána, celý den příjemně hřálo a na nebi nebyl vidět jediný mráček. Zkrátka při 6. akci BBCC s názvem Jílové, která se konala v sobotu 27. února, nám počasí zase jednou neuvěřitelně přálo.

Jak všichni víte, sraz byl v 10,00 na náměstí v Jílovém u Prahy. Překvapivě tentokrát přijel první Honza a to už v 9,35 !!! Zhruba v tuhle chvíli Brzi, Pepa a Dorka nakládali kola a vyjížděli z domovů, Aleš měl již našlapáno pár kilometrů, protože se jako jediný přepravoval po vlastní ose (tedy na vlastním kole) a já jsem ztroskotala na magistrále u hlavního nádraží, protože mi neustále padalo prostřední kolo (tedy to na střeše). Asi po 20-ti minutách úsilí, kdy jsem vším možným přivázala na nosiči co se dalo, jsem konečně vyjela směrem na Jílové a s úlevou jsem zjistila, že ob auto za mnou jede Brzi.

Mylně jsem se ovšem domnívala, že ho nechám předjet a pojedu v závěsu za ním - Brzi mě skutečně předjel, ale okamžitě šlápnul na plyn a zmizel v prachu cesty za sluncem ozářeným obzorem. Podařilo se mi ho sice ještě 2x dojet, ale v Kunratickém kopci mi nakonec zmizel definitivně. V duchu jsem se alespoň uklidňovala, že ostatním řekne, že jsme na cestě, takže na nás případně počkají - kdybych tušila, jak hluboce se mýlím …

Další cesta už probíhala bez problémů - pokud ovšem pominu smyk v serpentinách za obcí Psáry - ovšem nebyla jsem jediná, na ledovém zmrazku se tu šťastně sklouzli i ostatní.

10,00 - hodina srazu, Honza byl na náměstí v Jílovém stále sám, já jsem právě minula Krčskou nemocnici a ostatní byli někde mezi
10,05 - do Jílového přijeli Pepa sr. (bez Šmudly) a Dorka
10,15 - se slušným kilometrovým náskokem přijel Aleš
10,28 - 2 minuty před stanoveným startem jsem konečně dorazila i 3x já - tedy Vrstevnice + Vrstevnička + Podčarovka
10,33 (!!!) - je to neuvěřitelné, ale až nyní přijel Brzi (a to mi ujel a má cestu projetou ze všech nejlépe !!!) a překvapivě vůbec netušil, že mě v Praze míjel (hádejte, kdo bude letos klečet na koberečku hříchů za přehlížení předjížděných aut s kolama - z Favorita přehlédnout, že předjíždím Favorita s 3 kolama na střeše - tomu se snad ani nedá věřit…).

Takže je nás 8 lidí + žádný pes …

10,44 - Brzi nám rozdal ofocené mapky a Itineráře a konečně jsme vyjeli. Jeli jsme z kopce, do kopce i po rovince, jeli jsme po silnici, po zpevněných cestách plných špinavých louží i sněhovými závějemi. Nad hlavami nám překrásně svítilo sluníčko a příjemně nás hřálo do zad a z okolních polí se linula nepřekonatelná vůně venkova podpořená náhlým oteplením - zkrátka den jak malovaný.

cca 12,00 - přijeli jsme do Libně - samozřejmě ne na Prahu 8, ale do vesničky mezi Okrouhlem a Psáry. No a protože bylo kolem poledne, Pepa měl hlad a na břehu zamrzlého rybníka jsme objevili stůl a lavice, udělali jsme krátkou pauzu na piknik a odpočinuli jsme si v teple poledních slunečních paprsků.

No a pak jsme se vydali do Psár a dále směrem k hotelu René u Nechánic. Z Psár jsme vyjeli po vrstevnici kopce Vápenka - původně suchá cesta velice brzy začala měnit své skupenství v bahno a v závěje měknoucího ušmudlaného sněhu, pod kolama nám praskal led kaluží, ale přesto nás do zad neustále hřálo slunce. A pak jsme vjeli do lesa … poměrně rychle nás ovanul ledový chlad, protože slunce zůstalo kdesi nad vrcholky stromů, zasněžená cesta se místy měnila v nepříjemné zledovatělé pole a my jsme začali stoupat do táhlého kopce.

cca 12,40 - 12,48 - během poměrně krátké doby zpestřily stereotyp jízdy tři události. Nejprve se na Honzu vrhnul pes a pevně zakousnutý v Honzově bundě se nechal pěkný kousek vést - tedy dokud se právoplatným majitelům nezdařilo psa přesvědčit, že cyklisti se nejedí. Takže o mámu BBCC jsme nepřišli a kromě děravé bundy nyní Honza ještě vlastní prvenství v boji s lítou šelmou. No a než jsme se stačili vzpamatovat, prásknul sebou Brzi na zem a hned po něm Podčarovka - konec konců na zledovatělém úseku, kterým jsme právě projížděli, to ani nebylo velké umění. Spíš jsme se divili, že to nepotkalo i další, protože cesta byla díky ledu jak zrcadlo a všichni jsme zdolávali tento úsek velmi opatrně - na kolech jeli jen ti nejzdatnější (tedy Aleš a Brzi) a my ostatní jsme raději svá kola vedli (to abych se také trochu mohla pokochat okolními předjarními lesy).

13,13 - 14,33 - "hotel René" - tedy spíše jsme obsadili restauraci v těsné blízkosti tohoto, údajně za první republiky "čtyřprocentní populací" velmi vyhledávaného místa. Dnes je však tento hotel uzavřen (ačkoli "čtyřprocentního obyvatelstva" neustále přibývá), ale stejně by tam na oběd mohli jenom pánové a my bychom s Dorkou hladověli.
Restaurace je pro změnu velmi vyhledávaným místem cyklistů a všech kolem sportujících šílenců (což za první republiky určitě nebylo - už jenom proto, že tato restaurace nestála) a i když zvenčí vypadala oproti hotelu René nezajímavě, vevnitř bylo útulno, jídlo bylo rychlé a skvělé. Takže oproti plánu (viz Itinerář "Hotel René - pivo") jsme dali skvělou bramboračku, česnečku a zelňačku, uzený jazyk s křenem, kávu a dortíček. A samozřejmě pivo a točenou limonádu.

Příjemně odpočati a posilněni jsme vyjeli dále, projeli jsme Nechánice a přišel úsek, který v Itineráři Brzi označil jako "bahno - sem tam". Jak by to vypadalo, kdyby bylo "bahno všude", to si ani neumím představit - zkrátka až vám Brzi někdy označí úsek cesty tímto názvem, pak si můžete být jisti, že budete mít bahno i tam, kde ho obvykle nemíváte (i když kdo ví). Jet se tím dalo jen velmi obtížně a jít se tím nedalo téměř vůbec. Ale probahnili a promokřili jsme se nakonec všichni (dokonce jsme zkonstatovali, že na Štěpána bylo mnohem a mnohem hůř) a ocitli jsme se ve "sněhovém poli"…

Dodnes je mi záhadou, jak se na tomhle nechráněném rovném téměř dvoukilometrovém úseku mohlo v tuto roční dobu a po deštivém týdnu ještě udržet tolik sněhu. Na první pohled to vypadalo jako legrace (Pepa si dokonce vzpomněl na mládí a vesele nás kouloval), ale brzy jsme pocítili, že jet mokrým hlubokým sněhem není vůbec žádná jednoduchá věc. Postupovali jsme stylem "indiánský běh" - chvíli pěšky, chvíli na kole/chvíli po "cestě" chvíli po poli, v loužích ukrytých pod sněhovou peřinou jsme si připadali jak ledoborci a skutečně jet se dalo jen v metrových úsecích, kde sníh výjimečně nebyl vůbec. Ale nad hlavami nám stále ještě sluníčko příjemně hřálo, pofukoval vlahý větřík, přes pole přeběhlo poměrně velké stádo srnek (i když chvíli jsem tvrdila, že to jsou zajíci), Dorka se obtiskla do závěje a při dalším kroku jsme zapadli téměř po kolena do mokrého sněhu … Zkrátka každý si přišel na své.

cca 15,15 - konečně pevná půda pod nohama - tedy byli jsme v Kostelci u Křížků. Všichni jsme měli celkem slušně promočené boty - nejvíc Honza, protože si zapomněl botasky a tak celou cestu absolvoval v černých plátěných teniskách (!!!) a od bláta jsme byli všichni zacákaní od hlavy až k patě. Ale po krátké pauze (na cigáro, tyčinku a čaj - POZOR termosku s čajem už vozí i Pepa !!!) jsme pokračovali dál.

… a zase mokro a zase sníh a zase marast …

15,33 - Brzi se dnes již podruhé ocitnul na zemi - to má z toho, že v tom marastu jezdí, zatímco my ostatní kola tlačíme

15,45 - Markvartův rybník - tedy byli jsme na okraji Hornopožárského lesa. Tady zamáčknul slzu Brzi, neboť se jako malý chlapec k rybníku jezdil koupat. No a vzhledem k času jsme se rovněž rozhodli nezajíždět na Borovíčko, kde byly podle Itineráře plánovány "slzy Vrstevnice" (protože tam jsem zase jako malá - tedy šestnáctiletá jezdila já), takže jsme poměrně rychle projeli Hornopožárskými lesy a stanuli jsme na okraji Borku ...

Původně jsme si s Dorkou mysleli, že do Jílového na náměstí již dojedeme po silnici, ovšem Brzi zřejmě ještě neměl bahna dost, takže vyjel po cestě mezi chatama. V létě prašná záležitost nyní připomínala spíše bahenní koupele, takže pokud se někdo z nás domníval, že mu přece jenom někde zbývá kousek něčeho čistého, pak si ho tady rozhodně zacákal. Ale v lese byla situace lepší. Projeli jsme nám již známou (od akce Borek loni v květnu) lesní cestou po vrstevnici (jen v květnu zde neuvěřitelně voněl les jehličím, nyní bylo všude kolem nás cítit mokro a ani jsme se nestačili vyhýbat různým větvím a zbytkům po polomech, prořezech a já nevím po čem všem) a ačkoli bylo v Itineráři napsáno "brody - až příště", přece jenom si jeden brod Brzi neodpustil. Všichni jsme ho ale zvládli aniž by někdo poklekával uprostřed potoka a zjišťoval hloubku (viď Brzi).

No a pak už nám zbýval poslední dokopec do Jílového. Slunce se poměrně rychle začalo sklánět za obzor a my jsme v teplém večerním vánku a s červánkama nad hlavou zdolali poslední dva kilometry.

17,00 - náměstí v Jílovém u Prahy. Brzi hned odjel na chatu, Pepa s Dorkou se vydali ku Praze, no a my zbylí jsme dali ještě poslední kafe a palačinku v hospodě. Ale brzy jsme se i my vydali domů a na akci č. 6 s názvem Jílové nám už od této chvíle zbyly pouze vzpomínky …

Takže to je vše z překrásné slunečné soboty, kterou jsme strávili v Jílovém.

Vrstevnice^J

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1999

zpět

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999

Copyright © BBCC, 1999