JINCE HISTORY zpět

V Praze dne 25. října 1999

Ahoj všichni,
ačkoli ještě není dopsaná History z naší poslední dvoudenní akce - tedy z Krásné Lípy (Okoločarovky se odložily na školu v přírodě, a tak jsem holt volný čas příliš psaní nevěnovala), dám nyní přednost naší první podzimní jednodenní akci s názvem Jince aneb Narušení vojenského prostoru Jince (i když lépe by se asi hodilo Nebude-li pršet, nezmoknem…), která proběhla v sobotu 23. října 1999.

Sraz a vše kolem:
Jak jste si určitě všichni (tedy alespoň zúčastnění) přečetli v pozvánce, sraz byl stanoven na desátou hodinu (jak také jinak) ve Felbabce, což je obec mezi Hořovicemi a Jincema, u domu čp. 23. Překvapivě nikdo nebloudil (také cestu nekomplikovala žádná křižovatka ve tvaru “T”), takže jsme se bez problémů postupně sjížděli:

• 8,45 - tedy s dostatečným časovým předstihem, dorazil Brzi + Michal + Jája Č.
• 9,30 - přijeli Simča (tentokrát dokonce rovněž v roli řidiče) + Vašek + Ryšavka
• někdy mezi 9,30 a 9,50 - přijel Pfyzik
• někdy mezi 9,30 a 9,50 - přijeli Valaši (Jarouš + Edita)
• někdy mezi 9,30 a 9,50 - přijeli Vaňci (Mirek + Hanka + Honza + Majda)
• někdy mezi 9,30 a 9,50 - přijeli Vocetci (Petr + Jarmila) - Petr přijel hlavně kvůli tomu, aby uvedl na pravou míru nepřesnosti zanesené v pozvánce neboť dle něj je bunkr na Jordánu “cvičným bunkrem” nikoli “údajnou replikou” bunkru (není nad to, umět si svou účast na akci vědecky zdůvodnit - my ostatní jsme si přijeli jen prachobyčejně zajezdit na kole)
• 9,50 - přijeli Vr. (jak jsem již uvedla výše, Okoločarovky se odložily na školu v přírodě) + Malej Pepa + Marcela
• 9,56 - jako poslední, ale přesto včas přijeli Kalivodi (Taťka + Gábina + Kája + Black - Tomášek se rovněž odložil na školu v přírodě)

… = neuvěřitelných 21 lidí + 1 pes + 8 aut …

Z neúčasti omluveni:

• Dorka - absolvovala školení kdesi mimo Prahu
• Toni + Radka - dali tentokrát přednost horské turistice v Rakouských Alpách
• Velkej Pepa - vzhledem k narušení jeho rekreačního objektu v Mirošovicích cizím subjektem byl nucen změnit plán a místo odpočinkového výletu na kole absolvoval neodpočinkový víkend zaměřený na sčítání majetkových škod způsobených neznámým pachatelem a znovuzajištění objektu - zkrátka kvůli poškozené okenici a snědené konzervě seděl celý den před srubem a čekal na policajty, kteří dorazili až v 19,30
• Honza - coby rekreační pojišťovací makléř v oblasti povinného ručení absolvoval nudné školení

Odjezd:
10,00 - start se nezdařil a vzhledem k rozpracovanosti příprav k odjezdu ho ani nikdo nevyhlašoval
10,02 - ačkoli jsme již dvě minuty měli šlapat do pedálů, Vrstevnice klidně žádala Brziho o promazání kola a seřízení brzd
10,25 - po té, co se Blackovi zdařilo dohnat k absolutnímu šílenství psy v okolních zahradách, byl uzamčen v Kalivodovic autě, sedli jsme na kola a konečně jsme vyjeli. Tedy

… 21 lidí + 0 psů …

Ačkoli se teplota pohybovala kolem 10° C a byl pošmourný podzimní den, kdy nikdo nepohrdnul mikinou a bundou, Malej Pepa a Michal stále ještě zůstali věrni krátkým kalhotám (na rozdíl od rukavic jim je ale nikdo nezáviděl).

Vojenský prostor Jince:
Vojenský výcvikový prostor Jince byl zřízen v oblasti Brd již v roce 1926 a sloužil převážně jako dělostřelecká střelnice. Jako vojenský prostor je oblast využívána dodnes, ale zákaz vstupu není místní dohlížecí policií striktně vyžadován, čehož využívají hlavně houbaři, lovci (či pytláci) čehokoli, cyklisti a všelijaká jiná havěť.
Celá oblast vyniká krásnou přírodou nenarušenou lidským faktorem a množství různě kvalitních asfaltových cestiček poskytuje vyznavačům cyklistiky dostatečné vyžití v tomto sportovním odvětví (při špatném odbočení na křižovatce pak navíc i nevšední zážitky spojené s blouděním neboť turistické značení a hospoda jsou dvě věci, které byste v tomto prostoru hledali marně).

Trasa a vše kolem:
Z Felbabky jsme vyjeli po asfaltové cestě a jak Brzi sliboval již v pozvánce - stoupali jsme a stoupali jsme a stoupali jsme. Jedinou útěchou byla skutečnost, že tento úsek pojedeme večer opačným směrem.
Lesy kolem nás byly absolutně netknuté civilizací - ani v nejmenším nebylo znát, že by zde kdy probíhaly nějaké vojenské manévry či k čemu se takový vojenský prostor vlastně využívá a lesní ticho kolem jen občas přerušil motor trabanta nebo podobného vrakouše, kterými se rybáři a houbaři přepravovali do svých lovišť (i když na to, že do prostoru byl vjezd zakázán, byl na některých komunikacích docela provoz).

Minuli jsme opuštěnou hájenku Krejčovka a po cca dvoukilometrovém skopci jsme dojeli na Valdek, čímž není míněna v době totality vyhlášená diskotéka na Míráku, ale zřícenina poměrně rozsáhlého hradu v brdských lesích.

Zřícenina gotického hradu Valdek:
První zmínky o hradu pocházejí z roku 1263. Prvními majiteli byli páni Zajícové z Valdeka, z nichž nejvýznamnějším členem rodu byl Vilém Zajíc z Valdeka, nejvyšší maršálek a královský podkomoří (zemřel roku 1319). Za dalších majitelů Běškovců z Běškova byl hrad roku 1346 obléhán a nadále byl v majetku nižší šlechty. V období 14. stol. (druhá stavební fáze) byl hrad rozšířen na východ a na sever, kdy byla přistavěna menší palácová budova a v 2. pol. 16. stol. byl Valdek zčásti upraven renesančně. Od roku 1623 se uvádí jako pustý. Dnes je zřícenina rekonstruována (lépe řečeno je vyvinuta snaha, aby se zřícenina dále neřítila a zůstala zachována v současném zříceném stavu).
Hrad byl vybudován na ostrožně nad údolím Červeného potoka. Severní část hradu zaujímá rozsáhlé předhradí opevněné příkopem a valem (dnes patrné zbytky jak opevnění, tak i příkopu). Vlastní jádro téměř obdélníkového půdorysu obsahuje velkou válcovou věž v sz. nároží a zbytky palácové budovy, která tvoří jižní čelo hradu. V obou stavbách se zachovalo několik architektonických detailů z doby stavby.
Valdek se také objevuje ve stejnojmenné hře Václava Klimenta Klicpery a i Karel Hynek Mácha chtěl tomuto hradu věnovat rozsáhlý román - z něj se ale dochovaly již jen drobné úryvky.

11,10 - 11,25 - odpočinek na Valdeku
Někteří (převážně ti, co nemají problémy se závratí) vylezli na věž, ostatním stačily k obhlídce okolí okenní průrvy ve zdech a zbytky masivních palácových a hradebních zdí. Všude kolem nás se rozprostíraly oblé zelené vršky Brd lehce zbarvené podzimem a zahalené tenoučkým mlhavým závojem. A krásné lesní ticho a klid.

Když jsme si dostatečně odpočinuli a pokochali se okolím - tedy začala nám být zima, vydali jsme se dál. Pro změnu jsme opět stoupali a stoupali a stoupali. Minuli jsme neopuštěnou hájovnu Na Hlíně a zastavili jsme u vodní nádrže Pod Valdekem - ovšem nebyl přítomen Honza ani Velkej Pepa ani Šmudla, takže jsme se přestávkou na koupání nezdržovali a vydali jsme se rychle dál (stejně jsme se nemohli dohodnout, zda Brzi předepsal do povinné výbavy plavky či ne).

Další přeskupení proběhlo na křižovatce pod vrcholkem kopce Hejlák, kterou Brzi na počest svého slavného navigování v létě na Šumavě nazval Tokaniště neboť na tuto křižovatku se k večeru opět vrátíme a odtud pojedeme zpět do Felbabky stejnou cestou.

Z Tokaniště jsme pro změnu stoupali a stoupali a stoupali až na plošinu vystlanou betonovými panely, kterou Brzi v pozvánce nazval lesní letiště. A zatímco nás tento název uspokojil a bez problémů jsme si zde dovedli představit letadla různých tvarů a rozměrů, vnesl letec Pfyzik do našich naivních představ trochu reality - nerovnost a velikost plochy tipoval spíše na seřadiště tanků, ale po krátké diskusi s Petrem připustil i přistání cesny. Nakonec se shodli na možnosti bezproblémového přistání vrtulníků, čímž byla potvrzena idea lesního letiště a jeli jsme dál.

Stoupali jsme a stoupali jsme a stoupali jsme. Nadmořská výška lehce přesáhla 700 metrů nad mořem, což sice není nic tragického, ovšem v podzimním dnu už to znamenalo citelné ochlazení a mlžný opar kolem nás nám dával jasně najevo, že přes vršky Brd se povalují mraky.

12,25 - 13,00 - Jordán
Původně nám zde Petr sliboval přednášku na téma “cvičný bunkr” versus “replika bunkru”, ale vzhledem k tomu, že nešlo o “český” bunkr, ale o “německý”, o kterém Petr nic nevěděl (jak je vidět, různě tvarované střílny jsou větším problémem, než by se nám laikům mohlo zdát), přednáška se nekonala, takže jsme jen lehce posvačili (i když někteří již vytáhli i řízky a nějaké ty uhlovodany místo lehčí ovocné svačinky a zrní) a prohlédli jsme si bunkr zevnitř bez odborného výkladu.
Přednáška se konala až o kousek výše, kde se již nacházel bunkr “český” (střílny jsou totiž svislé úzké štěrbinky a ne jeden dlouhý vodorovný otvor) a poblíž něj i dvě (značně opotřebená) děla. Zde se nám tedy odborného výkladu dostalo, ale zase jsme si mohli bunkr prohlédnout jen zvenčí, protože byl bohužel uzamčen (návštěvníci chtiví prohlídky totiž musí předem vyrozumět telefonicky správce bunkru, který vstup umožní o čemž ale Brzi zase neměl ani tušení - takže snad někdy příště).

Jordán:
kromě toho, že se jedná o název kopce s výškou 826 metrů nad mořem, jsou pod tímto názvem spíše známy bunkry - tedy kopie čs. bunkru z r. 1937 a německého hlídkového bunkru, které jsou postaveny pod vrcholkem kopce poblíž bývalého výcvikového střediska AČR. Každoročně se zde koná podzimní akce “Dobývání bunkru” v dobových uniformách (tedy alespoň dle údajů na mapě).

A konečně změna - po rovinkách (vedoucích převážně do kopce) střídajícíma se s různýma dokopcema jsme konečně jeli s kopce. Dlouho a pořád dolu a dolu a dolu - jen asfaltový povrch byl děravější než u dokopců, což vyžadovalo trochu více ostražitosti.

13,15 - přeskupili jsme se na jedné z mnoha křižovatek a když jsme odjížděli, Malýmu Pepovi náhle upadlo kolo. Docela legrace, ovšem Pepa se bavil jen do chvíle než zjistil, že píchnul - naštěstí mezi posledními zůstal i Kája, který vytvořil dušovou a pumpičkovou spojku. Nicméně zapomněl na klíče, takže zatímco jsme čekali na další křižovatce a čas si krátili sběrem hub, svačinkou a volnou konverzací, vytvořil Jarouš klíčovou spojku.
13,30 - kolo spraveno a jeli jsme dál. Petr sice začínal uvažovat o zkrácení trasy (bunkry již přece viděl), ale Jarmila ho ještě přesvědčila, aby pokračoval s námi.

Jak řekl Brzi, dále nás čekala cesta již jen převážně “skopce” i když občas to vypadalo jako dokopec. No a během cesty k opuštěné hájovně Na Rovinách vzal Petr přece jenom do zaječích s tím, že na nás počká ve Felbabce v hospodě (kam také cca v 16,00 dorazil), takže dále nás jelo …

… 20 lidí + 0 psů …

14,55 - 15,15 - Padrťské rybníky neboli byli jsme u jižního cípu vojenského prostoru.

Padrťské rybníky:
v roce 1966 byly vyhlášeny jako přírodní rezervace (rozloha 200 ha). Rybníky byly založeny v 18. stol., kdy se voda využívala ke splavnění potoka, po němž se plavilo dřevo pro hutě. Chráněna jsou přirozená společenstva podmáčených smrčin a společenstva vodní a rašelinová. Protože jsou rybníky napájeny drobnými přítoky z okolních lesů, má voda malý obsah živin, což má vliv na stav rybí obsádky - kapříka zde najdete ztěžka, ale tolstolobici si libují. Poblíž rybníků dříve ležela obec Padrť, která ale v 50-tých letech zanikla díky existenci vojenského výcvikového prostoru. Obec vznikla v 16. stol., kdy zde byly zřízeny hutě a ves byla osazena Němci z Westfálska. Vysoká pec zde pracovala až do roku 1817.

Dolejší Padrťský rybník byl právě vypuštěn a probíhalo odbahnění, takže přilehlá cesta byla zanesena smrdutým rybničním bahnem. Naštěstí jsme cestu jen přejeli (zatím) a dojeli jsme k druhému - Hořejšímu rybníku, kde bylo, dle pozvánky, naplánováno koupání a mazlení se s tolstolobiky. Vzhledem k pokročilé hodině ale nebylo příliš času na blbiny (tolstolobici stejně o mazlení příliš nestáli), a tak jsme všichni jen poobědvali, dali si panáčka becherovky a kalíšek teplé kávy z Brziho termosky.
Kolem třetí hodiny začaly lehce poletovat kapky - někteří tvrdili, že padají mraky, ale mnozí se nekompromisně drželi názoru, že prší. A protože jsme byli v půlce cesty, vydali jsme se bez dlouhých průtahů zpět - zatím jsme byli přesvědčeni, že se nám podaří dorazit za světla.

Ačkoli Brzi v pozvánce uvedl, že bahno nebude žádné, nyní jsme si ho užili do sytosti neboť jsme jeli cca 1 km cestou, kudy se bahýnko z Dolního rybníka vyváželo na bahenní skládku. Poměrně silná rozježděná vrstva šedočerného páchnoucího mazlavého rybničního bahna byla všude kolem nás a brzy bylo každému jasné, že čistý nás rozhodně nedostanou. Uhnout se nedalo nikam, takže jsme se alespoň snažili udržet se v sedlech a na kluzkém povrchu nespadnout.

Při přeskupení na rozcestí cca 2 km za bahništěm jsme náhle zjistili, že nám chybí Mirek, Simča a Michal - vyšťouchávali bahno z pod blatníků a z brzd, protože v tom smrdutém mazlavém nábalu jejich kola odmítala jet. Deště pomalu přibývalo a poměrně rychle se začalo ochlazovat, což Malýho Pepu donutilo vyměnit kraťasy za tepláky. A rukavičky na ručičky se také hodily… (My co jsme je ale neměli, jsme jen tiše záviděli.)

16,00 - konečně dorazili čističi kol, takže jsme se mohli vydat dál. Ještě stále nám svítala naděje, že dojedeme za světla.
16,15 - Tři Trubky - rozcestí a lovecký zámeček, kde byly kdysi, během vojenských cvičení, ubytovávány vojenské špičky.

Tři Trubky:
jde o lovecký zámeček z r. 1891. Po vzniku vojenského prostoru se však stal pro veřejnost nepřístupným a byl (a možná ještě stále je) využíván k ubytovávání vojenských celebrit. V květnu r. 1930 zde nocoval dokonce i prezident T. G. Masaryk.

Na 42-ém kilometru (tedy cca 3 km před Třema Trubkama) Ryšavka píchla, takže Vašek od nás jen vyzvednul náhradní dušičku pneumatičku, pumpičku a klíče a odjel Ryšavku zachraňovat. No a opustili nás Valaši, kteří pospíchali do Prahy vyzvednout svojí ratolest od babičky. Takže nás zbylo…

… 18 lidí + 0 psů …

… fakta z Brziho klávesnice:
První od Tří Trubek odjeli Valachovi. Jeli po správné trase podle mapy až do Dolní Kvaně (Zaječov), kde kvůli dešti a zimě zůstala Edita a Jarda se rozhodl dojet do Felbabky pro auto, ale nikoli po naplánované trase, ale přes vesnice na okraji vojenského prostoru, čili přes Komárov, Mrtník a Podluhy do Felbabky. Blíž to asi nebylo a možná to bylo i více do kopce. V Praze byli v 19:20.

…Vašek od nás jen vyzvednul náhradní dušičku pneumatičku, pumpičku a klíče a odjel Ryšavku zachraňovat.
16,30 - čekali jsme 15 minut. Déšť sílil, takže jsme se všichni krčili pod jedním smrkem, začínala nám být zima a měli jsme hlad. Doufali jsme, že se každou chvíli objeví Vašek s Ryšavkou a pojedeme dál.
16,45 - čekali jsme už 30 minut. Nikdo netušil co Vašek s Ryšavkou v lese provádí a proč o sobě nedají vědět (i když fantazie pracovala naplno). Mobilní sítě samozřejmě nefungovaly, nervozita, hlad a zima sílily a byl vyslán Kája, aby zjistil, která bije. Všichni jsme se shodli na tom, že v takovéhle zimě by zásadně všichni měli píchat na jednom místě (nejlépe před hospodou), aby se prostoje a možnost nachlazení snížily na minimum.
17,00 - 45 minut. Déšť nabral na síle, začínali jsme být slušně promrzlí (jediné po čem jsme všichni toužili byl pořádný svařák) a Vašek, Ryšavka ani Kája se neobjevovali. Vzhledem k tomu, že do cíle nám zbývaly ještě dobré 2 hodiny cesty (což v tuto chvíli znamenalo, že již dojedeme po tmě), bylo rozhodnuto (ačkoli mi to Vašku nikdy neuvěříš, ale iniciátorem jsem nebyla já) ponechat u Třech Trubek Brziho, Michala a Kalivody a my ostatní se vydáme na zpáteční cestu.

Na navlhlé mikiny jsme oblékli pláštěnky, sedli jsme na mokrá kola a vydali jsme se do deště. Poměrně rychle jsme projížděli ztichlými deštivými lesy a krátce jsme zastavovali jen na křižovatkách, abychom na sebe počkali. Před Dolní Kvaní (Zaječovem) nás dojel Brzi s Michalem s tím, že Kalivodi jedou také a že Vašek s Ryšavkou dvakrát lepili a jsou asi 3 km za námi. Podrobnosti zatím nikdo neznal a s ohledem na blížící se tmu ani nebyl čas se jimi zabývat, takže jsme jeli dál.

… fakta z Brziho klávesnice:
Krátce po našem odjezdu od Tří Trubek se vrátil Kája aniž by našel Vaška s Ryšavkou. Protože se stále stmívalo, rozhodli jsme se, asi po dalších dvaceti minutách čekání, pokračovat dále s tím, že budeme Vaškovi zkoušet volat (u Tří Trubek byl slabý signál a Vašek byl zřejmě v místě bez signálu) a případně ho navigovat. V krajním případě pro něho a pro Jitku dojet autem (což se nakonec stalo).

Vašek jel pro Jitku od Tří Trubek s náhradní duší, která ale neměla ventilek, což zjistil až při pumpování. Znovu musel duši vyndat a starou zalepit. Po napumpování zjistil, že znova uchází. Musel tedy celkem třikrát vyndávat a zandávat duši, proto mu to tak dlouho trvalo. Když se dostal do místa se signálem, zavolal mi (tedy Brzimu) a potvrdil, že pokračují podle mapy. My jsme tedy s Michalem zrychlili a před Dolní Kvaní (Zaječovem) jsme dojeli ostatní.

18,15 - z Dolní Kvaně (Zaječova) jsme vystoupali předposlední “převážně skopec” dnešního dne a stanuli jsme na křižovatce, kterou jsme již ráno pojmenovali Tokaniště. Déšť neustával a tmy rychle přibývalo, takže jsme rozsvítili světla (tedy rozsvítil, kdo měl co) a vydali jsme se směrem ke zřícenině Valdek.

… fakta z Brziho klávesnice:
My jsme tedy s Michalem zrychlili a před Dolní Kvaní (Zaječovem) jsme dojeli ostatní. Pak jsme pokračovali do kopce k místu, které jsme při cestě tam přejmenovali na Tokaniště na počest mého (tedy Brziho) slavného navigování v létě na Šumavě, kde jsme po dvou hodinách náročné cesty z Tokaniště na Říjiště na svařák skončili opět na Tokaništi. Na Tokaništi jsem opět zavolal Vaškovi. Hovor byl hodně přerušovaný, ale pochopil jsem, že jede do kopce na Tokaniště. Protože mi všichni ostatní zatím ujeli, pokračoval jsem dále. Vašek s Jitkou dorazili na Tokaniště, správně zahnuli doleva, ale na první křižovatce jeli rovně místo doprava, čímž skončili po několika kilometrech klesání v Malé Vísce. Protože neměli světla, neodvážili se pokračovat dále a zavolali mi (tedy Brzimu), abychom pro ně dojeli autem.

Déšť neustával a tmy rychle přibývalo, takže jsme rozsvítili světla (tedy rozsvítil, kdo měl co) a vydali jsme se směrem ke zřícenině Valdek. Nad Valdekem - u hájovny Na Hlíně - první chrti Kája s Michalem špatně odbočili a sjeli k Valdeku. Ponechali jsme Brziho, aby se touto záležitostí blíže zabýval sám a tmou jsme rychle pokračovali dál. Vystoupali jsme poslední (HURÁ !!!) “převážně skopec” dnešního dne a pak jsme sjeli posledních cca 5 km do Felbabky - ačkoli jsme se na tento sjezd ráno docela těšili, teď jsme se z něj příliš neradovali - museli jsme jet velmi opatrně neboť tma, déšť a nedostatečné osvětlení kol nám neumožňovaly velkou rychlost (naopak umožňovaly snadné a rychlé natlučení měkkých i tvrdých částí těla).

… fakta z Brziho klávesnice:
Protože neměli světla (Vašek s Ryšavkou), neodvážili se pokračovat dále a zavolali mi (tedy Brzimu), abychom pro ně dojeli autem. Já jsem v tom okamžiku byl u hájovny Na Hlíně, kde jsem s pohnutím sledoval, jak v dálce směrem na Valdek mizí červené blikající světélko Michalova kola. Michal s Kájou jeli, jak je jejich zvykem, první, a přestože byla tma a oni nevěděli, kudy mají jet, na křižovatce u hájovny Na Hlíně se vydali špatným směrem. Od Valdeku sjeli asi dva kilometry hodně skopce do obce Neřežín, kde jim došlo, že jedou špatně. Prvního motoristy, který jel kolem, se zeptali kudy vede cesta do Felbabky a vydali se zpátky do kopce k Valdeku. Já a Gábina jsme zůstali na křižovatce u hájovny Na Hlíně. Gábina zkoušela volat Kájovi na mobil, což se posléze podařilo a kluci oznámili, že jedou zpátky. Gábina jim vysvětlila, jak na křižovatkách mají zahnout a pak jsme jen ve tmě a dešti čekali, až se v dálce pod kopcem objeví přední světlo Michalova kola. Kluci přijeli značně zkřehlí. Vyjeli jsme poslední kopec a asi po čtyřech kilometrech opatrné jízdy s kopce (tma, déšť a docházející baterky ve světlech) jsme v 19:30 dorazili k hospodě na Felbabce. Tam jsem požádal Vocetky, aby dojeli pro Vaška a Jitku do Malé Vísky.

19,00 - dorazili jsme do Felbabky - mokří, prokřehlí, hladoví, ale spokojení - byl to nářez. Jen hospoda byla v sobotním večeru přecpaná místními štamgasty k prasknutí - Petr neměl šanci uhájit pro nás příliš místa, i když se o to již zhruba od 4 hodin (p. m.) snažil. A tak jsme hned naložili kola na střechu - Kalivodi čekali na Káju, Simča čekala na Vaška s Ryšavkou, Vaňci, Pfyzik, Brzi a Michal šli do hospody na večeři, Petr odjel kamsi pro Vaška s Ryšavkou a Vr. s Marcelou, Jájou a Malým Pepou hospodu vzdali a odjeli do Prahy.

… fakta z Brziho klávesnice:
Tam jsem požádal Vocetky, aby dojeli pro Vaška a Jitku do Malé Vísky. Těsně před 21:00 Vašek s Jitkou zasedli k bohaté večeři. Michal si dal zabijačkovou polévku a tlačenku. Kája, který z nás ujel nejvíce (protože se nejen ztratil, ale byl vždycky vyslán, když bylo potřeba někoho hledat) si dal erotický řízek. Když jsme s Michalem odjížděli v devět hodin, měl snědenou teprve asi čtvrtinu obrovské porce.

Takže tolik o našem narušení vojenského prostoru Jince. Nevím jak ostatním, ale mě osobně se akce velmi líbila - Brdské lesy byly nádherné, vzduch voněl podzimem a déšť jsme také přežili bez úhony (i když zvláště při čekání u Tří Trubek jsme si pěkně zadělávali na Brdskou chřipku). Jen podzimní chlad nás lehce překvapil - možná se to mnohým ani nezdá, ale rukavice a čelenka se už docela unesou.

Ovšem kde jsme totálně pohořeli, to bylo technické vybavení výpravy. Kdykoli jedeme na více dní do oblastí civilizací osídlených, taháme s sebou všechno možné i nemožné. Tentokrát - ačkoli každý z pozvánky věděl, že jedeme do prostoru, kde člověk o živáčka nezavadí, neměli mnozí ani dostatek jídla, o náhradních duších, pumpičkách a světlech ani nemluvě. Zkrátka HRUBÁ NEKÁZEŇ !!!

Sami jsme si nyní v praxi ověřili, že i 15 minut, kdy se vyměňuje duše, je dost dlouhých na pěkné prochladnutí (o 45 minutách už ani nemluvě) a jet za tmy bez světel po silnici s kopce také není žádná legrace (i když oproti loňským Prachovským skalám bylo alespoň trošku vidět). Zkrátka přibalit si do batůžku náhradní dušičku pneumatičku odpovídající kolu, na kterém jedu a mít alespoň zadní blikačku by se napříště mělo stát pro každého samozřejmostí, aby kvůli naší nezodpovědnosti nemuseli mrznout a moknout ostatní.

… fakta z Brziho klávesnice:
Přes všechny problémy to byla stejně nejhezčí akce BBCC !!!
Doufám, že to v zápisu barvitě vylíčíš.

Přes všechny problémy se mi rovněž tahle akce BBCC velmi líbila !!! I když označení “nejhezčí akce BBCC” jsme letos použili již několikrát (a to některé History zatím chybí).
Doufám, že jsem to všechno barvitě vylíčila.

Tak AHOJ zase příště - tentokrát pro změnu na vodě při zavírání Berounky (náhradní dušičky pneumatičky a zadní blikačky pro tentokrát ale můžete nechat doma).

VrstevniceJ

P. S. z Brziho klávesnice:
Časové ztráty vzniklé defekty lze odhadnout na dvě až tři hodiny. Kdyby každý měl pumpičku, montážní páky, lepicí soupravu a náhradní duši (a uměl to sám vyměnit nebo zalepit), dalo by se hodně času ušetřit. Navrhuji proto, že pro zájemce koupím výše uvedené, tj. pumpičku se základní výbavou v tubusu (do 200,-- Kč), náhradní duši (do 60,-- Kč, nutno říct, zda pro horské nebo trekingové kolo) a ještě náhradní spojovací článek na řetěz (25,-- Kč). V případě píchnutí duše během cesty je rychlejší a spolehlivější duši vyměnit než ji lepit. Je velmi vhodné si výměnu duše zkusit doma na sucho a naučit se to. V terénu v dešti a v bahně je to obtížnější.

Dále je vhodné dát kolo alespoň jednou za rok seřídit do servisu (hlavně brzdy), nebo vždy po tisíci kilometrech. Vhodný servis je např. U Tyrše v Jaselské ulici v Dejvicích nebo Katmar u Hradčanské. K oběma se dá zajet autem. Po Praze je spousta dalších servisů. Zájemcům sdělím podrobnosti.

Před cestou vždycky lehce namazat řetěz mazadlem ve spreji. Pro zájemce můžu též zakoupit (asi 200,-- Kč), na jedno kolo vydrží dva roky.

Vždy mít sebou i přední světlo a náhradní baterky do něj.

Brzi

Takže, kdo má zájem, kontaktujte Brziho nebo si poraďte jak chcete. Hlavně, proboha, nenechte mrznout ostatní hodinu na dešti !!!

VrstevniceJ

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1999

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 27. duben 2000

Copyright © BBCC, 1999